ODUŠEVNĚLOST

Představuji vám své „dílo“ na pomezi teoretické úvahy a SN povídky. Ačkoli se většinou zaměřuji na povídky dějové a libuji si v dialozích, miluji i úvahy a uvažování a čas od času se v tomto ohledu potřebuji vypsat – a zdá se, že SN příběh a příběh jistých postav mi pomohl. Neříkám, že je to nějak zvláště dobrá úvaha, nicméně, uvažuji o duši, uvažuji o lidskosti a o tom, co nás dělá námi a mimochodem, uvažuji i o jistém andělu, o jeho „emocích“ (má-li je) a o tom, co se v jeho nitru odehrává – pročpak v jedno m kuse pozoruje Deana? Pročpak se občas chová jako Cas a občas jako – jako momentální Castiel v šesté sérii? Sama jsem zmiňovat nechtěla, nicméně, náhodou jsem zabruslila k něčemu, co mě samo přivedlo k poukázání na Samův s duší problém a celkem vhodně jsem na tom příkladu vysvětlila, co jsem vysvětlit potřebovala. Takže postavy jsou Castiel a zmíněni i Dean a Sam. Jak říkám, je to spíše úvaha, než-li povídka o SN – je to úvaha o mých oblíbených postavách, je to úvaha o tom, co se mi honí hlavou a úvaha o světě a lidech vůbec a jen tak mimochodem, to může být i jeden z mnoha pohledů na SN. Jak říkám, není to nic extra a většinu z vás asi odradí ten úvahovo podivně pokroucený styl, ale těm z vás, kteří vydrží číst do konce (pointa je více povídková a více SN, slibuji), přeji příjemné počtení – a, mimochodem, úvahy mi navzdory tomu, že je mám ráda, moc nejdou, takže jestli je má úvaha překombinovaná a nesrozumitelná, no, mrzí mě to – nechte případně komentář a pokusím se o nápravu… ne, nejspíše nepokusím

PS: Psáno jedním tahem.

PPS: Na téhle povídce, respektive na tom, co jsem napsala, mi jistým způsobem záleží, takže pokud čtete a máte názor, napište jej

Enjoy



Nesníme, nemáme sny ani přání a nepředstavujeme si – když anděl poprvé nahlédl do lidské duše, nerozuměl jazyku, jímž k němu promlouvala. Lidský mozek je pln informací o tom, co se přihodilo okolo dotyčného, o vjemech okolo a andělé těmto informacím rozumí, protože andělé čtou lidskou mysl, andělé jsou naprogramování jako velice výkonné počítače, jsou nadmíru inteligentními bytostmi, které čtou myšlenky jiných bytostí, a tímto způsobem dovedou přečíst svět. Co ale andělé neumí, je číst v lidské duši, protože lidská duše, na rozdíl od mozku, nezpracovává okolní vjemy, nýbrž to, co se děje v člověku samém – lidská duše je odrazem emocí, specifického lidského, andělé říkají, postižení. Duše reflektuje sny, přání a představy, reflektuje lidské vypořádávání se nikoli s okolím, ale, se sebou sama – s člověčím nitrem. Andělé, neumí číst v duši, jejich nadpozemská inteligence se lidskému postižení, božímu zázraku, nevyrovná… andělé žárlí, samozřejmě, odmítají se podílet na božím zázraku, na chodu světa a obracejí se k automatickému čtení mysli, tedy světa – obracejí se k automatickému čtení boží tak zvané vůle, protože andělé milují vše jednoduché přímo řečené. Plní rozkazy, zříkají se možnosti volby a slepě poslouchají, neboť k tomu, není zapotřebí rozhodnutí se, ani vůle – ani představivosti… a nemáme-li představivost, nemáme ani sny, ani přání – ani emoce… máme duši? A může-li duše mluvit s duší – protože lidské duše spolu komunikují, zamilovávají se do sebe a trápí jedna druhou – může anděl nahlédnout do duše člověka a číst v ní? Obvykle nikoli, v několika vzácných případech to ale možné je – je-li duše anděla svázána s duší člověka, vzniká mezi ním a člověkem pouto – anděl se v člověka otiskne, část andělské milosti vstoupí do suše a poznamená ji… anděl může poznamenat duši, anděl může číst v duši – může ale anděl, výjimečný anděl, sdílející s člověkem pouto, duši přečíst? Když Castiel poprvé nahlédl do Deanovy duše, viděl sny, viděl přání a představy, vše, co se i navenek projevovalo v tom, čím se lidé odlišují od Boha, od andělů, démonů a jiných stvoření, totiž v emocích – vzácném božím zázraku, v postižení… Jednalo-li se o Samuela, Sam nebyl Sam – Deanovi se ale Castiel se svým závěrem nesvěřil. Sam je tentýž Sam, táž osoba – osobnost se zakládá na vzpomínkách, osoba jedná a mluví pro ni charakteristickým způsobem, protože uvedené procesy a osobitost řídí mozek a Sam svůj mozek měl. Co člověka dělá člověkem, jsou emoce, projev duše. Co byl Castiel? Dean ho žádal o to, aby hleděl na svět z jeho perspektivy, aby mu pomohl v tom, v čem on potřeboval a způsobem, jenž je pro lidi přijatelný, ale, jak by Castiel mohl něco takového udělat? On nemohl přemýšlet tímž způsobem, jako Dean, protože on věci hodnotil ze své andělské perspektivy – uvažoval způsobem, jímž uvažovat uměl. Nerozuměl pohnutkám lidí, neuměl z jejich chování a slov vyvodit, co si doopravdy přejí a co se odehrává v jejich nitru a proto vždy, když Dean promluvil, když okolo něj lidé mluvili, dělal jedinou věc, kterou anděl dělat umí – četl. Podíval se Deanovi do duše a četl v ní… Castiel se ve světě lidí zdržoval již dlouho a a Dean byl způsob, jímž se v něm pohyboval. Kdykoli, kdy Castiel komunikoval s lidmi, díval se při tom na Deana, kdykoli, kdy se Castiel snažil pochopit svět okolo sebe, díval se na Deana… Deanova duše byla komplikovaná, Castiel viděl mnohé duše, nečetl v nich sice, z jejich vnější podoby však usoudil, že se duše od duše liší – a Deanova duše byla velice – komplikovaně tvarovaná… problém byl, že nestačilo jeho duši pouze vidět, Castiel ji viděl a četl, nerozuměl ale procesům v ní se odehrávajícím – jazyku, jímž k němu promlouvala. Přání, sny a představy a jejich kombinace, byly Castielovy cizí… on ale uvízl v tomto světě, mezi svými vlastními problémy, mezi záměry Boha, mezi loajalitou a svazkem s člověkem a rozumět světu a lidem potřeboval – proto se nepřestával dívat. Může anděl mluvit s duší člověka? Ne. Duše může mluvit s duší – duše mluvívá pouze s duší… neměl duši, pouze lidé duši mají. Jeho snaha přiblížit se Deanovi a porozumět mu byla zbytečná, přesto se ale přistihl při tom, že se nepřestává snažit – nepřestává se dívat, protože, ačkoli duši nerozuměl, díval se rád – rád poslouchal, ačkoli význam slov mu unikal – její hlas byl jako hudba – někdy jemná a uklidňující, jindy hlasitá a k zbláznění… sny, emoce, představy, touhy… lidé byli fascinující, boží zázrak! Castiel vzdal snahu duši přečíst, a namísto toho dělal to, co andělé dělávají – analyzoval a učil se, pamatoval si, opakoval a improvizoval. Odhadoval, usmíval se, zlobil se, vtipkoval… a potom najednou Dean řekl nebo udělal něco neočekávaného, něco, co anděl neodhadoval a pro co dosud v modelu jím odpozorovaného lidského chování neexistoval vzorec – protože člověka odhadnout nelze, lidskou duši řízenou emocemi, odhadnout nelze, napadlo jej. V ten okamžik byl – ztracený, a Dean tohoto anděla neměl rád, protože byl tolik andělský, ale, on si nemohl pomoci – neuměl se pro něj změnit tímto způsobem. Díval se – trpělivě, a učil se.
„Hej,“ vytrhl jej z uvažování Dean, „zírat není slušné – dva roky a ty ses nenaučil nezírat,“ Seděl u stolu naproti Samovi, s bradou opřenou o opěradlo židle,“ mimochodem, proč v jednom kuse sleduješ mě? Koukni, Sam je i, hm, bez duše, fešák. Přestaň na mě koukat, jako bych byl hamburger a tys mě chtěl kousnout, nejsem ten typ kluka. Rozumíš?“
Nerozuměl. Natočil hlavu ke straně.
„Nevadí,“ Dean mávl rukou, „takže,“ obrátil se zpět k Samovi, „jak jsem řekl…“
Castiel zíral dál, ale, nepozoroval už Deana, pozoroval jeho duši, podivně krásně tvarovanou a zbarvenou, a ačkoli Castiel rozuměl slovům, jenž dříve odposlouchal a rozumět jim se naučil, souvislosti mu unikaly. Cítil vibrace Deanovy duše, cítil záchvěvy, změnil-li se směr emocí jí proudící, slyšel ji zpívat, a když nic jiného, jednalo se o velkolepé představení, jednalo se o lásku, o poselství o něco mnohem krásnějšího, než je strojená pompéznost Nebes.
Přál bych si rozumět Ti.
A někde mezi motlitbou a přáním, mezi touhou a snem, mezi představou – se začala rodit duše…



Pozn. autora: Jsem rád já, někdy jsem téměř u vytržení, raduji se a směju, protože jsem opravdu rád mnou – stejně moc ale, toužím chvílemi být někým jiným a všechna moje předchozí radost se v ten okamžik proměňuje ve vztek a smutek…

A autor později dodává: … na KONCI zjistím, že jsem to, ve všech případech kdy jsem “ já nebyl já“, byl vždy já.

Maky: dočetla jsem opravdu až do konce nevím, jestli tě můj názor nějak potěší, ale tak co už

já úvahy moc nemusím, to zdůrazním předem, přesto mě tato celkem zaujala - koukáš na problematiku s duší docela zajímavým způsobem a ve spojení s spn je to fascinující....a v podstatě musím říct, líbí se mi to - je zde pár postřehů, nad kterými se stojí zamyslet, přesto bych ale našla i momenty, kdy nevím, co jsi tím chtěla říct - třeba je to tím, že nejsem moc filozoficky uvažující jedinec
líbí se mi, že jsi nám konečně vysvětlila to věčné Castielovo zírání na Deana - konečně to takto aspoň začíná mít nějaký význam

pokud to mám nějak shrnout - jako celek perfektní - pro mě to má hlavu i patu, jenom bych si to ještě jednou přečetla (dost se opakují stejná slova a to mě dost rušilo) - ale pokud zase někdy přijdeš s podobnýma myšlenkama, tak se neboj hodit je na papír - ráda si to opět přečtu

PS: doufám, že se za tento komentář na mě nebudeš moc zlobit - neber to jako něco špatného - je to jenom můj názor, který se nemusí shodovat s ostatními.....

Maky, jsi docela odvážná, takhle se pustit do úvahy Musím souhlasit s nemix, že párkrát jsem se taky ztrácela, je to opravdu náročné čtení, ale takové úvahy jsou, no ne? Takže ti to rozhodně nekritizuji, jen je to prostě jiný šálek kávy, než na jaký tu jsme zvyklí Každopádně piš dál, psaním se přece člověk učí...

Nemix: Děkuji za komentář - samozřejmě mám radost, opravdu - řekla jsem si o něj a navíc nevidím důvod, proč by mě potěšit neměl, v zásadě jsi napsala, že se Ti moje povídka líbí a celkově byl Tvůj komentář moc milý a především bych řekla upřímný, zkrátka objektivní kritika... udělal mi radost Nehovíš zrovna moc úvahám, přesto jsi tu mou četla a snažila se jí porozumět a odpovědět mi a to mi nesmírně "lichotí", mám rozhodně radost! Já mám úvahy moc ráda, psávala jsem je kdysi v jedom kuse a dodnes krátké skryté úvahy vkládám do každé povídky (ne vžfy rozluštitelné), jako poselství... psát SN povídky ale nikdy nebyl můj šálek kávy, zkrátka, snažím se trefit styl, ale, vždy píši poněkud křečovitě - tentokrát to bylo lepší, myslím, ta přirozeností, s níž jsem psala, snad právě proto, že jsem psala čistou úvahu překlenující se v povídku (kdysis jsem začínala právě úvahami) a možná mi tato zpětná cesta na začátek pomůže se v paní SN povídek zlepšit... najít svou vlastní cestu S úvahami je to složité, upřímně, nedovedu posoudit, nakolik je má úvaha dobrá nebo špatná a nebo srozumitelná, protože náročnější úvahy bývaly vždy nesrozumitelné.. ne, nepovažuji se za Aristotela Jen říkám, že s úvajami je to tak, že ani autor sám jim mnohdy zpetně nerozumí a aby jim rozuměli jiní, píše k nim i klíč... já nejsem filozof, ale, skutečně nevím, nakolik je má úvaha úvahou a nakolik špatným literárním výtvorem. Možná na tom ale tak moc nezáleží, možná záleží především na tom, že jsem napsala, co jsem napsat potřebovala, že jsem se vypsala a celkově jsem díky téhle povídce došla k několika závěrům, které jsou pro mě osobně důležité - a to byl vždy důvod toho, proč jsem psala.. a ano, tak nějak narcisticky mám ráda svůj vlastní nápad s Castielovým odůvodněním zíráním a s tím, že se jeho duše začala rodit - poprvé... vždy jsem měla moc ráda tzv. hru čtenář a spisovatel, kdy čtenář luští a hledá poselství - mám ráda povídky s postelstvím, i jako čtenář.. někdy to ale přeženu a překombinuji, jak říkám, nejsem zrovna schopný filozof
Ještě jednou velice děkuji - jsem moc ráda, že jsi povídku četla a okomentovala.. a kdybys chtěla, můžeš ony nesrozumitelné části vyjmenovat a já se je okusím vysvětlit a nebo mi alespon dojde, co jsem špatně napsala či vysvětlila... ještě jednou dkuji A, ups, nechala jsme se unést - tohle je zatraceně dlouhá odpověd!

bohdy: V první řadě děkuji za komentář, jsem za něj moc ráda Ale ne, odvážná nejsem vůbec, psalo se to samo, bavilo mě to a po dlouhé době jsem psala skutečně na jeden zátah, bez pauzy a bez vracení se k předchozím větám, prostě, byl to spontánní zápal a moc mě to bavilo... baví mě uvažovat a je pro mě přirozené tímhle způsobem psát, nicméně, uznávám, s úvahami je to složité... podat je tak, aby byly srozumitelné i druhé straně. Jak jsem napsala výše Nemix, nedovedu posoudit, nakolik je má úvaha skutečně srozumitelná a nakolik je překombinovaná a špatně napsaná - prostě nedokážu, úvahy nesrozumitelné bývají, ale, ta má.. je to vůbec adekvátní úvaha? Nevím... a úpřímně, nejdůležiější pro mě je, že jsem ji psala ráda, že jsem si díky ní uvědomila jisté věci a že jsem ji spojila se světem SN. Miluji poselství s snažím se je ukrýt do všech svých povídek, sem jsme vložila nejen postelství, ale i pointu, která se mi osobně líbí - je-li srozumitelná, nevím, přála bych si, aby byla... ještě jednou děkuji

Maky: jsem ráda, že to bereš takto
myslím, že jsem právě naprosto pochopila, že tě úvahy baví - vždyť ty jsi jako odpověď vlastně napsala takovou úvahu nad úvahou a máš pravdu s úvahama je to těžké, člověk, aby jí pořádně pochopil, tak se musí obvykle dost soustředit a věnovat tomu víc času - a popravdě né každý jí umí napsat (a proto já osobně nikdy nemůžu pochopit, proč si většina mojich kamarádů vybrala jako styl na maturitní písemku právě úvahu - já z jistých důvodů psala vyprávění a byla jsem spokojená ) - pokud se ti ale tímto směrem píše lépe, tak proč ne - kombinace úvaha a spn - to se mi velice líbí - je to zajímavý nápad a tím, že jsi k tomu na konec přidala přímou řeč - to mě zaujalo......
a hlavně vždy je stejně nejdůležitější, aby to autora bavilo - a o to přeci jde, já se taky za žádného spisovatele nepovažuju a ani bych si to nedovolila nikde tvrdit - a přeci jsem taky měla potřebu vypsat se, mě se tím ulevilo a jestli to někoho jenom trošičku zaujalo, tím lépe....takže pokud to dá především něco tobě - tak je vše v naprostém pořádku a že my (teda spíš já) jako čtenáři pár věcí nepochopíme - no a co - možná, až si to jednou přečtu znovu, tak mi to bude jasné - člověk se vyvíjí a mění a s ním i jeho postoj k životu....

Nemix: Máš vlastně pravdu - jsem šílený šílenec, to už ale o sobě vím dávno... pravdou je, že já přemýšlím tak, že uvažuji - to není samochvála, naopak, měla bych se něco podobného odnaučit, protože moje přemýšlení je občas - občas vše překombinuji, i sama v sobě, ale to je fuk. Podstatné je, že protože všechno rozpitvávám, podvědomě uvažuji pořád - jako v odpovědi Tobě - jak by mě to potom mohlo nebavit? Dobře, mohlo by mi to i lépe jít, ale to je jedno ... úvahy jako takové, jako téma ve škole, které jsme psávaly, to byla - hrůza!! Já to nesnášela... a vždy jsem stvořila paskvil! Baví mě uvažovat a hrát si, s tím, že ode mě vlastně nikdo nic neočekává - ale, hledat povinně pointu a držet se osnovy (nensáším osnovy a zrovna u úvahy je nezbytná), to je hnus - tedy, pardon Takže skutečnou úvahu se vším všudy ze sebe asi nikdy nevyplodím - tohle musí stačt, ulevím si a vypíši se a uspokojím samu sebe a třeba někdy i někomu udělám tím, co napíši, radost. Máš pravdu, je zvláštní, nak moc se lidé mění a jak moc je mění to, s čím se na cestě životem setkávají... aha, už zase uvažuji, raději ten komentář utnu v zárodku úvahy

citácia :

A někde mezi motlitbou a přáním, mezi touhou a snem, mezi představou – se začala rodit duše…

no tak toto ma úplne dostalo a položilo tá veta je proste the best ever

nečítala som všetky komenty k poviedke, sú troška rozsiahle čo som si všimla, tak jedna vec aj mne troška "vadila", no to nie je asi vhodné slovo,ale čo mi tak udrelo do očí a pôsobilo troška rušivým dojmom bolo to opakovanie slov, tuším raz alebo dvakrát sa ti hneď po sebe zopakovali tie isté slová, pričom som necítila nevyhnutosť opakovania, lebo niekedy to proste robíš schválne, že tie slová opakuješ, možno to bol aj tvoj úmysel, ale tu mi to nesedelo... no ale tak, to je úúúúúlne zanedbateľná chybičká krásy pri tejto úvahe

mne sa totiž veľmi páčila a som rada, že niekto pojal poviedky sn aj týmto spôsobom. ja mám napríklad úvahy veľmi rada a píšem ich snáď ešte radšej ako poviedky. bohužiaľ na dobrú úvahu si človek musí sadnúť a poriadne popremýšľať, ako ide dané myšlienky podať a je podľa mňa oveľa náročnejšie písanie úvah ako písanie poviedok... ale tak to je môj subjektívny názor.

každopádne som sa v tvojej poviedky nestrácala.... mala som pocit, že tomu chápem, ale s takýmito úvahami je to tak troška ako s básňami, každý im rozumie svojím vlastným spôsobom, ktorý sa nemusí zhodovať s úmyslom autora no mne sa úvaha ozaj páčila, aj tie myšlienky, čo si sa snažila nám týmto vyjadriť a celkovo táto polemika je veľmi lákava. mne sa to ozaj veľmi veľmi veľmi páčilo takže ti skladám poklonu a patrí ti aj jedno obrovské ďakujem, že si mi dokázala, že aj úvaha sa dá skĺbiť s poviedkou a možno sa o niečo podobné pokúsim aj ja, ale v ďalekej budúcnosti no ozaj super práca. celkovo to filozofovanie s dušmi, ako spolu komunikujú a to porovnávanie s anjelmi, tie rôzny pohľady a tak... proste paráda

máš pravdu - opakuji se.. tohle je ejdna ze zmněných starších pocídek, na které pyšná nejsem - viz má jiná odpověd Tobě.. nicméně, kěkteré momenty mám ráda - celkově jsem s tou úvahou spíše nespokojená, ale nezvnikla bezdůvodně a jak říkám - některé části jsou v pořádku, jak jsou.. ano - poslední větu mám moc ráda - vlastně jen ta sama stála za to povídku napsat... myšlenku o níž íšu - tu mám ráda - jen zpracování je neštastné - ale, asi jsem nebyla ve své kůžu... nicméně - když mám úvahvé období, jsem úvahami posledlá - a jinak.. trávím spoustu času uvažováním. úvahy vkládám do povídek, ráda nutím čtenáře a lidi uvažovat, ráda v sobě věci rozebírám - ano, úvahy jsou důležité, protože nás dováději k myšlenkám a závěrům, které máme ve své hlavě a nevíme o nich . pomáhají nám je objevit....

ráda si Tvojí úovídku-úvahu přečtu - jestli vznikne

máš podle mě pravdu - aby člověk napsal dobrou úvahu, mus si k ní sednout a rozvrhnout si osnovu - jenže já jsme na to moc líná (moc Dean) - prostě se mi nebesky nechce... a proto raději budu vkládat úvahy do povídek a ukrývat je do myšlenek a slov

ale no, zase tak nešťastné to nebolo ver mi čítala som, a dokonca aj napísala som oveľa horšie veci ako tento tvoj výtvor čiže hlavu hore, rozmýšľať si nás, alebo teda minimálne mňa donútila a myslím, že aj to podanie myšlienok bolo zaujímavé, čiže ozaj by som to tak tragicky nebrala. úvaha bola pekná a som rada, že tieto prvky vo svojich poviedkach máš. priznám sa, že aj ja mám tendenciu občas zdeliť nejaké to "posolstvo" v mojich ff a príležitostne tam buchnem pár filozofických viet, lebo mať len super príbeh podľa mňa nie je všetko. pri kvalitných spisovateľských príbehoch, by tam mali byť aj takéto prvky. možno preto sa mi tvoje ff tak páčia, že nás nútiš aj rozmýšľať

well, dekuji Ti - zrovna tuhle jsem si psala s nemix o tom, ze vetsinou, kdyz jsem s nejakou svou povidkou nebo kapitolou vazne spokojena, tak se ctenarum moc nelibi a naopak - je to subjektivni... pro me je ale nejdulezitejsi, jaky ja mam ze svych povidek pocit... hlavne proto pisu

uvahy jsou vazne tezke - ne, nemam je moc rada... ale, rada sdeluji, jak jsi napsala ty, nejake poselstvi a vzdycky jsem chtela psat proto, abych mela moznost lidem neco sdelit - aby na tim, co napisu, premysleli - je to tak, ze mas neco v hlave, neco, co mas pocit, ze by meli vedet i ostatni, protoze je to dulezite a ty to nemuzes pustit... kdyz to napises, je to dobre i pro tebe, ale soucasne mas pocit, ze jsi udelala neco uzasneho - treba jsi nekterym tem lidem (ctenarum) pomohla neco zjistit - jako mne pomohli nekteri spisovatele.. protoze kdyz lidem premysli, casto najdou cestu k sobe sami... a proto me psani fascinuje - je to, jako lekarstvi, nebo tak - kdyz pises, mas vlastne ohromnou "moc" - je to zabava... libi se mi to... prectu si tu tvou povidku - tu o Casovi a Deanovi.. btw, doporucis mi nejakou Tvou, v niz je zakomponovana uvaha-poselstvi - tedy, nekterou, s niz jsi spokojena a mela bych si ji podle tebe precist ... to bych moc rada - ceskych SN ff jsem moc necetla