RŮZNÉ PODOBY RŮZNÝCH VĚCÍ

Nenapsala jsem pokračování povídky, kterou jsem rozepsala a pokračování slíbila. Nenapsala jsem ani povídku, kterou nosím již delší dobu v hlavě a která by se vám jistě líbila víc, než tento můj výtvor, ale, přesto jsem se rozhodla zvřejnit tohle své dílo... vzniklo jednoho dne - tedy, spíše během jednoho letu, kdy jsem se dívala z okna letadla a přemýšlela přitom o nebi... bylo velice - jiné, než nebe, na které se zezdola díváme a mě napadlo, že věci jsou právě takové, jak se na ně díváme - nic nemá možná skutečnou podobu, záleží na pozorovateli...



Díváte-li se na nebe zezdola, ze země, vidíte mraky. Ti, kdo létají letadly, balony, nebo jinými prostředky schopnými letu, ví, že nebe z ptačí perspektivy, vypadá jako nekonečná poušť s písečnými přesypy, a že se tam, stejně jako na poušti, nic neděje – nebe ale není pískově žluté. Mraky, jste-li nahoře, nenajdete nad hlavou, ale, dole pod sebou. Protože je tohle horní nebe (dolní a horní nebe je též, záleží na tom, odkud se díváte) čisté, tak, jak je čistý nepopsaný list papíru, lze do toho velikého prázdného prostoru umístit cokoli a nebe čímkoli zaplnit – osobami, lidmi i představami. Lidé v dávných dobách umísťovali na nebesa věci na Zemi nenalézané, své Bohy, jejich paláce i vzdálené říše, dívali se ale na nebe zdvihnutím hlavy a vše, co viděli, byly mraky a myslili si tudíž, že se světy nad světem nachází nad mraky. Kdyby se bývali byli na nebe dívali seshora, věděli by, že žádná z jmenovaných věcí, v nebi není – nebe není zaplněno věcmi, tak, jak je věcmi zaplněna Země, nebe je zaplněno nehmotnými představami v nebi přebývajících duší. Sedíte-li v letadle, vidíte pod sebou a někdy okolo sebe, mraky a obloha sama je modrá a mrtví zase vidí, co vidět chtějí, nikdy ale ne představy jiné duše, protože představy jsou neskutečné, jsou jedinečnými myšlenkami žijícími v duši samé. V některých případech sdílí duše nebe s jinou duší a tehdy sdílí vzájemně i své představy - z těchto spojení vznikají nádherná nebe. Ne každá duše má představivost, existují nudná tmavá nebe a nebe modrá právě tak, jako je obloha z rána, existují ale i celé vystavěné světy a komplikovaná představení.

Castiel se díval na duše zdánlivě klidně odpočívající jedna vedle druhé, některé, ony spřízněné duše se vzájemně dotýkaly. Duše nebyly usazeny pravidelně, nacházely se různě daleko jedna od druhé, protože prostor, jež zaujímají, je ve skutečnosti nepodstatný, nebe je pouze místem pro duši, světy a představy existují až v duších samých. Nebe není svět, je pouze jakousi přechodnou mezistanicí, inkubátorem, jenž udržuje spící duše při životě – a protože spánek bývá dlouhý, trvajíce někdy i tisíce let – duše v mezičase sní. Castiel pozoroval duše na první pohled nehybné – na druhý zkušený pozorovatel, anděl například, zaznamenal kmitavý pohyb, něco, jako vibrování – duše se chvěly, to, co je rozechvívalo, byly sny anebo představy, chcete-li – každá duše snila o svém vlastním dokonalém světě. Tím jemným pohybem duše vydávaly zvuk podobný hudbě. Každá duše přitom zněla jinou melodií a spojením všech zvuků, vznikala zvláštní a nádherná píseň. Castiel rád sedával na okraji a poslouchal, duše nevěděli nic o válce, ani o bitvách, které zuřily na nebeských bitevních polích. Píseň duší se nepodobala ani křiku ani tlukotu křídel bojujících andělů a Castiel byl unavený ze zvuku smrti. Hlas duší byl hlasem života. Bůh totiž každou duši, přijde-li její čas, opětovně probudí k životu a ona se narodí na Svět právě tak, jako se narodila a žila jako člověk už mockrát předtím.

Duše, které se v nebi vzájemně dotýkaly jedna druhé, procitají většinou ve stejný čas a nestane-li se tak, jedna z duší obyčejně, dříve či později, stáhne druhou k sobě dolů anebo, k sobě přitáhne, ta na nebi, na Světě žijící duši. Andělé jsou přesvědčení o tom, že duše probouzí Bůh a to je i důvod toho, proč se je neodváží ohrozit, proč ke všem nebeským bitvám, dochází daleko od okraje – okraj proto, že to přes něj duše přepadají, procitají-li – od místa, kde Castiel seděl, přemýšlejíc. Možná, že duše neprobouzí Bůh, andělé zjistili, že Bůh se zřejmě nestará tolik, a napadlo je již, že se duše možná probouzí sami od sebe. Castiel si již dříve všiml, že těsně předtím, než se duše probudí, změní se způsob, jímž vibruje a také zvuk toho pohybu je jiný – obdobně je to s kuklami předtím, než se z nich vyklube motýl – lidé se ve svých prapočátcích domnívali, že procesy, jako je tento, řídí Bůh, kuklám ale, nikdo a jistě pak ne On neříká, kdy je čas začít se klubat, oni to vědí a toto vědění, mají v sobě, nikoli od Boha. Andělé se snad mylně domnívají, že se duše probouzejí z vůle boží. Duše mají možná svou vlastní vůli… myšlenka to byla krásná, současně ale i nebezpečná, protože pouze skutečnost, že to Bůh na duše dohlíží, nedovolila andělům přiblížit se. Jedna z Rafaelových jednotek napadla před úsvitem anděly nedaleko okraje, dost blízko na to, aby případné následky boje poznamenaly spící duše.

Zraňovat se vzájemně, bratr bratra, bylo – nebylo to v pořádku, ale, morálně neobhajitelné rovněž ne, protože zuřila válka – riskovat ale ztrátu i jediné bezmocné duše Castiel odmítal. Starší andělé se v rámci výcviku ptávali mladších, jak obhájíte před Bohem když, Castiela dávno netrápilo to, jak svá rozhodnutí obhájí před ním, starosti mu dělalo jeho vlastní svědomí, probuzené k životu v čase stráveném mezi lidmi.

Dean se strachoval o duši svého bratra, Castiel se ale bál o miliony duší podobných Samově, nemluvě o strachu o své vlastní bratry. Vztek, který na okamžik pocítil, vystřídala lítost, Dean neviděl duše, nemohl si společně s Castielem sednout na okraj, Dean viděl mraky a viděl Sama a snažil se obojí zachránit, zrovna tak, jako Castiel zachraňoval to, co viděl on sám. Osobní válka, kterou vedl každý člověk na Zemi, byla stejně důležitá, jako válka, kterou Castiel vedl v nebi - všichni válčící usilovali o to zachránit svůj vlastní svět, to, co oni ze své perspektivy, viděli.

Castiel zabraný do úvah, téměř nepostřehl, že se jedna z duší pohnula, jakoby chtěla vzlétnout - a skutečně, vznesla se, ne vysoko, ale, dost vysoko na to, aby přeplula všechny ostatní duše a posléze se jemně překulila přes okraj. Castiel měl pocit, že chvíli předtím, než mu zmizela z dohledu, slyšel zvuk podobný lidskému hlasu, nebyl si ale jistý tím, zda to byl smích nebo pláč.

Potom už bylo nebe tiché.

Maky: to je opět výborná úvaha - ta myšlenka - nebe - duše - a jejich vrácení zpět fakt paráda
máš úžasnou představivost a je vidět, že nad životem opravdu přemýšlíš
jenom taková poznámka - hrozně se mi líbí, jak dokážeš nenásilnou formou do svých myšlenek zapojit spn - klobouk dolů

naprosto souhlasim.....

Děkuji za oba komentáře a současně pochavlu - píše se mi pak hned líp... proč to nepřiznat, je to příjemné a já jsem hlavně ráda, že se vám líbí to, co píšu

Tou úvahou jsem zkombinovala dohromady něco, o čem jsem dříve uvažovala v jiné souvioslosti než SN a SN mi nabídlo pozadí, do něhož tu úvahu umístit, snad nenásilně... neumím a nechci psát úvahy jako takové - ráda zapojuji příběhy do úvah nebo úvahy do příběhů... a ráda píšu SN - z¨někdy ta kombinace dopadne otředně, jindy vyjde. Ted zdá se, snad vyšla

Děkuji! A, Nemix, já si Tvojí úvahu přečtu skutečně strašně ráda!

no včera večer som sa evidentne činila v čítaní tvojich poviedok aj túto som si prečítala a wow ty máš také super nápady niektoré a potom to vieš ešte tak pútavo podať, že normálne nemám slov... skrátka to s tými dušami z pohľadu casa a prirovnanie ku kuklám, akože ozaj veľmi originálne máš neskutočný talent a ja sa veľmi teším na prečítanie tvojej doterajšej práce, aj na tvoje nové výtvory

jé... tuhle povídku mám ráda - líbila se mi myšlenka o duších - Ca poslužil jako pozadí - me, on pslužil jako opředí a duše jako pozadí.. to znělo divně ... hodě jsem o duších přemýšlela - ne v souvislosti se SN a pak i se SN a pak se všechyn moje myšlenky spojily a já se rohzodla, že nechám Case vyprávět... ano, mám tuhle povídku ráda.. jsem ráda, že i Tobě se líbí... musím Ti zase poděkovat - i když se budu opakovat :)skutečně díky Tobě "obláčkuji" - na pár dní se octnu v Nebi, protože jsem zahrnuta chválou - jasně, ne vždy je mpje povídka skvělá, ale, jak by řekl Dean - Tvoje konentáře, it feels godd... nekdy si pohrávám s myšlenkou napat anglickou povídku - některé výrzy jsou jednoduše úžasné! Mockrát Ti děkuji

tak rozhodne máš moju podporu, čo sa aj ff týka niektoré výrazy sú fakt neskutočné tie duše sú ozaj niečo, nad čím som už aj ja niekoľkokrát premýšľala, ale nikdy mi nenapadlo napísať poviedku o nich... a som rada, že sa ti táto poviedka páči, je ozaj dobrá aj ja sa stále opakujem