Tuhle povídku jsem vymyslela v kavárně nad hrnkem kafe... je možná až příliš sentimentální, ale, mám zrovna náladu sentimentální být
Děj - Mezi předposledním a posledním dílem páté série (Castiel je člověk)
... přemýšlím o tom, co se Casovi honilo hlavou..
COFEE BREAK
Castiel zívl – zamyslel se, objevujíc nový dosud neznámým tělesný pochod. Podíval se na Deana, lovec mu ale nevěnoval pozornost – Cas chvíli uvažoval o tom, že jej přesto osloví, pak ale svůj úmysl změnil – Dean je zaneprázdněný a kdyby se anděl lovce zeptal, Dean by se beztak smál – znovu… posadil se k oknu, pozorujíc déšť. Z přemítání jej vytrhl Dean – lovec, mnohem hlasitěji než anděl prve, zívl… Castiel otočil hlavu – Dean se protahoval. Lidé v jednom kuse mávají rukama, napadlo jej a vzápětí se podíval na své vlastní ruce - Cas s rukama nemáchal – měl by?
„Jsem utahaný,“ Dean vzal bundu a přehodil ji přes sebe, „pojď.“
Cas se zvedl a mlčky lovce následoval, neoblékal se, protože na rozdíl od Deana svůj kabát ani po vstupu do místnosti nesundával – nebylo mu horko – pozoroval sice lidi okolo sebe a věděl, že se svlékají a oblékají z principu, a že některé věci, které dělají, ač nemají logiku, jsou pro ně zažitý mechanismus, Castiel ale lidské chování zažité neměl a naučit se ho bylo jiné, než cítit vrozenou potřebu něco udělat.
Dean jej zavedl do motelové restaurace, jednalo se o malý, ale útulný podnik s kostkovanými ubrusy na stolech. Sedli si k jednomu ze stolů a Dean jim oběma objednal kafe… potom se lovec pohodlně opřel o opěradlo židle a dlouze unaveně vydechl. Cas, napodobujíc Deanovo chování v motelu, se začal protahovat – Dean si Castielova podivného počínáni si, všiml a věnoval andělu skeptický pohled –
„Co děláš?“
Cas rychle položil ruce zpět na stůl – zatvářil se rozpačitě a otočil hlavu, současně odvracejíc od Deana pohled. Ticho mezi lovcem a andělem trvalo několik minut – Castiel nevěděl, co dělá Dean, měl ale nepříjemný pocit, že jej lovec pozoruje - anděl umanutě hleděl jinam. Situaci zachránila příchozí servírka – položila na stůl dva hrnky a odešla. Dean se ze svého hrnku napil – Cas na svůj
zíral.
„Pij,“ pobídl ho Dean – přiložil si na ukázku hrnek ke rtům – Cas ale na svůj nápoj zíral dál.
„Casi, lidi se dívají – vezmi ten zatracený hrnek a pij, nebo tě, už nikdy nikam nevezmu.“
Poslechl – sotva polkl, zakuckal se ale. Odložil hrnek a zvedl oči –
„Je to hořké,“ řekl překvapeně a - trochu rozzlobeně anděl.
„Kafe
je hořké – tu máš,“ Podal mu cukřenku, „přislaď si ho.“
Cas se nehnul.
„Nerozumím tomu,“ řekl Cas, pozorující Deana, který své kafe pil s blaženým výrazem na tváři, „proč lidé pijí něco, co je hořké a co si musí přislazovat…“
Dean si promnul oči – měl za sebou dlouhý den – potřeboval by ne hrnek – ale hrnec kafe… nebo dvacet čtyři hodin spánku.
„Čemu na tom nerozumíš? Je to snadné, Casi – kafe je hořké, ale lidi ho pijí – někomu chutná a někdo ho jednoduše potřebuje… jsou lidi, kteří si kafe ředí mlékem v poměru jedna ku třem a pořád tomu, co pijí, říkají kafe… lidé pijí kafe z různých důvodů – „
„Proč?“
Dean položil svůj hrnek na stůl, prudčeji, než zamýšlel – několik hostů se otočilo: „Co jsi zač, jsi z reklamní agentury? Lidi kafe pijí, tečka… když ti nechutná, fajn, nepij ho,“ odsekl.
Castiel ostře vydechl, snažíc se zakrýt svou frustraci. Objal oběma rukama svůj hrnek…
Dean protočil očima – skvěle…
„Promiň, jsem unavený…“
„To není moje vina,“ odvětil anděl tiše.
Dean se napil – podíval se na muže naproti němu… Den
býval protivný – Castiel ale nikdy nebyl dotčený… anděl vždy lovcovy narážky jednoduše přešel, nebo opětoval výpady – při pohledu na Castiela bezradně v rukách svírajícího hrnek kafe, Deanovi došlo, že se Cas změnil… minulý týden se Cas ošklivě řízl do prstu – o
papír… andělé by ale z titěrných škrábnutí krvácet neměli… vidět Castiela jíst, pít a krvácet v Deanovi vzbuzovalo vinu a smutek… anděl zívl –
a Dean se usmál –
„Kafe tě probere.“
Anděla ale, soudě dle Castielova skeptického výrazu, Dean o blahodárných účincích kafe nepřesvědčil.
„Neměl bych tě učit zahánět únavu kafem – Sam říká, že kofeinem ničím sám sebe a má asi pravdu – na druhou stranu, mám-li tohle tělo odevzdat zmetkovi Michaelovi,“ ušklíbl se, „odevzdám ho zruinované.“
Cas přimhouřil oči – znamenalo to, že v příští vteřině anděl řekne –
Michaolovi vůbec nezáleží na tom, v jakém stavu tvé tělo bude, nebo jiný nesmysl, Castiel tak mluvil… Cas ale nakonec neřekl nic a Dean proto pokračoval -
„Kafe je… nejdřív zjistíš, že ho potřebuješ… zvykneš si na něj a časem ti přestane vadit, že je hořké – pak ho začneš mít rád. Já nepatřím k lidem, pravidelně si vychutnávajícím svůj denní šálek kapucína – od těch se drž mimochodem raději dál - ale, kafe je přesto rituál… něco tě
nutí mít ho rád.“
„Kafe je jako lidé,“ řekl Castiel. Uchopil hrnek a napil se – ne moc… na patře mu zůstávala hořká chuť – snažil se analyzovat ji a mít ji rád, pořád na ní ale neshledával nic fantastického… byla – akceptovatelná.
„Zvyknu si,“ řekl nahlas anděl a - zarazil se – lovec se usmíval –
„Deane?“
„Zamyslel jsem se…“ odmlčel se, „nad účinky kafe na anděla – nikdy jsem neviděl anděla natripovaného kofeinem – měl bys vidět, co kofein provádí s lidmi… třeba začneš poletovat okolo, protože si nebudeš moci pomoc, nebo tak něco.“
Castielův výraz se změnil –
„Už nejsem anděl…“ řekl smutně.
Dean přemýšlel o tom, co je to, co anděl potřebuje slyšet – Dean mohl Case poplácat po rameni a říct mu, že všechno bude zase dobré, vědomě by ale lhal… mohl by andělu říct, že tím, že padl, vlastně o nic nepřišel – ve skutečnosti ale Cas ztratil
všechno… Dean mohl lhát Samovi a někdy i o sobě sama, ne ale Castielovi… proto neřekl ani jedno ani druhé -
„Víš, že jsi stejný, jako kafe?“
Anděl přimhouřil oči.
„Potřebuju ho, a… mám ho i rád…“
Castiel chvíli mlčel, uvažujíc nad tím co mu Dean řekl -
„Děkuji.“
„Maličkost – a teď,“ Dean si odkašlal – řeči o pocitech neměl rád a bylo jich pro dnešek už dost, „tohle vypij,“ Lovec vyprázdnil svůj vlastní hrnek a zvedl se. Cas své kafe nevypil –
Může být jako kafe, to ale neznamená, že bude mít onen nápoj rád. Nebude…
„Mimochodem, Casi – „ oslovil jej Dean na cestě zpět do motelu – „nesnaž se všemu tak moc rozumět, vedeš si dobře – jako člověk – na anděla…“
Usmál se – pocit lítosti a smutku anděla opustil… cestu k nalezení lidství nenajde za den, a pravděpodobně ji ani hledat nechce – Castiel věřil, že se zase stane andělem, nebo umře dříve, než ho smutek ovládne… do té doby ale může úspěšně předstírat, že člověk je a popravdě řečeno, ne všechny lidské zvyky byly špatné – například kafe… kafe mu nechutnalo, ale, sedět s Deanem u stolu s kafem v ruce bylo příjemné – Dean ho neignoroval a povídal si s ním… lovec byl milý… hledají-li lidé důvod pít kafe, Castiel svůj našel – nemá jej rád, poskytne-li mu ale hořký nápoj záminku mluvit s Deanem – poslouchat nebo být poslouchán, bude Castiel ochotný své kafe vypít…
This is what the people call coffe break…
Domov 
Stránka 
ja mám kafíčko veľmi rada, tiež som človek, ktorý bez rannej kávy nevstane z postele 
pijem ju s mliekom, ale bez cukru, tak neviem či by som prešla deanovým testom 
a hlavne tie pocity castiela boli podľa mňa super vystihnuté. no a sa to ukončenie 
presne o tom tie cofee breaky sú, o pokecaní si, čiže 
hail to the queen 
inak každodenne len klasickú kávu z kávovaru s mliekom 
- úplně se tam vidím sedět a vychutnávat si kouřící kávu a čím větší hrnek, tím lepší 
