THE UNSPOKEN WORDS

Povídka, která mě napadla ve sprše – neptejte se proč… a vzápětí jsem ji sepsala v náhlém pomatení smyslu, zřejmě, v jednu hodinu ráno – ve tři jsme skončila… kupodivu, i druhý den ráno ve střízlivém stavu, se mi pořád líbila…
Děj následuje po dílu 5x21- Castiel padl a vyrovnává se s novou situací být člověk… Dean mu moc nepomáhá, ač si myslí opak…
… zakombinována červená kravata (ano, Nemix - díky Ti stálo to za rozvinutí... i když ty bys asi červenou kravatu oblékla Casovi k jiné příležitosti ), protože jsem polední dva týdny posedlá kombinací červená – modrá… modrá jsou oči Castiela a kravatu vyměnil miluji hraní si s barvami – víte, že barvy ukrývají skryté symboly?... červená je barvou síly.
V povídce NENÍ slash… je to povídka o přátelství… ačkoli – u mě je to většinou vlastně totéž

Vzdávám to... lidi klikají a klikají a komentářů je pořád pomálu... tak já budu věřit tomu, že se vám moje povídky "líbí"...

THE UNSPOKEN WORDS

„Nemáš hlad?“
„Ne…“ odpověděl stoicky anděl… ležel na posteli, nedbale přikrytý dekou po ramena… zády se opíral o čelo postele a díval se z okna. Bezprostředně po incidentu s Jezdcem na Castiela dolehlo fyzické vyčerpání způsobené pravděpodobně nedostatečnou rekonvalescencí (padlý anděl strávil v nemocnici pouze dva dny, což bylo vzhledem k rozsahu jeho zranění zjevně málo) a Sam Castelovi naordinoval den nebo dva odpočinku… byl to hloupý nápad, podotkl Dean, protože anděl okamžitě podlehl trudomyslnosti – dokud ležel Castiel na nemocničním lůžku, zabaven objevováním své nově nabyté identity a posléze akcí, byl relativně v pořádku… nucen ulehnout a vypnout, Castiel ale poprvé plně pocítil svou indispozici – hodinu od hodiny byl mrzutější a zasmusilejší… celý den seděl anděl na své posteli a vytrvale zíral z okna… Dean se posadil vedle něj, s talířem v ruce – na talíři měl lžičku a dvě porce jablečného koláče – jednu pro sebe a druhou pro anděla, protože, řekl Dean, když už musíš jíst, měl bys začít s tímhle… anděl ale Deanovu naléhání odolával a zíral z okna dál…
„Měl bys něco sníst,“ řekl Dean, sám zakrojil do své porce koláče a lžíci i s obsahem vložil do úst… slastně vydechl.
„Nemám hlad, děkuji…“
Dean zvedl oči od koláče a podíval se na Castiela - věnoval mu pohled všichni milují koláč, Casi – ale, zdálo se, že i Deanova sugesce se míjí účinkem. Lovec pozoroval padlého anděla – co se mu asi honí hlavou, přemýšlel… Sam řekl, že se tohle pravděpodobně stane – že Castiel odmítne přijmout fakt, kdo je – kým se stal. Sam měl pravdu, znamenalo-li to, že se bude anděl chovat hloupě a bude hladovět i navzdory kručícímu břichu… v břiše mu zakručelo i v tomto okamžiku a Castiel při zvuku, jenž vydával jeho vlastní žaludek, pouze pohnul rameny… je buď neskutečně umíněný, přemýšlel Dean, nebo neví, co hlad znamená – tak jako tak, nenechá Case vyhladovět.
„Hm – tvůj žaludek mi ale říká něco jiného.“
Castiel mlčel.
„Nemůžeš nejíst – není to zdravé… „ Dean zatlačil na pilu, „nemusíš nutně jídlo hltat, ale musíš sníst aspoň tolik, abys přežil,“ přemlouval anděla – za svou poslední poznámku by si ale nejraději nafackoval -
Castiel po Deanovi šlehl očima a jeho výraz se změnil – nejdřív byl rozhněvaný a posléze, záblesk čirého vzteku přešel v masku zoufalství a potlačované bolesti… anděl frustrovaně vydechl a zase tvář od Dean odvrátil…
i Dean vydechl – bezmocně se díval na svého nejlepšího přítele a potom sklopil pohled a přemýšlel pro změnu o koláči- svou porci už Dean snědl a Castiel svůj koláč jíst nebude – nic nebylo horšího, než studený koláč a Dean plýtvání nesnášel… pustil se proto i do druhého kousku oblíbeného moučníku… snědl polovinu, když Castiel konečně promluvil –
„Necítím svoje křídla,“ řekl…
Dean se zakuckal – překvapeně vzhlédl – Castiel byl ale pořád otočený tváří k oknu…
„Chtěl jsi vědět, jaké to je padnout –„ odmlčel se, „moje křídla,“ podíval se nad sebe, „měla by být tady, ale nejsou…“ díval se na strop a Dean nevěděl, zda anděl poukazuje na prostor, jenž jeho ztracená křídla mají zaujímat, nebo zda se obrací k nebi… nebo obojí… „ten prázdný prostor mě pronásleduje –„ anděl upřel na Deana zářivě modré oči… Dean odložil koláč, apetit zapomenut.
„Jsem si jistý, že časem-„ odkašlal si, nebyl si jistý – co měl ale Castielovi říct?
„Oh, samozřejmě, že jsi,“ podotkl anděl cynicky, „ty jsi nestrávil rok a půl bědováním nad ztrátou části své duše, lapen ve vlastním zoufalství… ty, ze všech lidi nejlépe, bys měl vědět, Deane, že ztrátu kousku sebe sama, unést nelze…“ kousl se do rtu a podíval se na šokovaného lovce… „odpusť,“ zašeptal anděl, „nevím, proč jsem to řekl – některé nové pocity jsou znepokojující… chovám se nevhodně…“
Lovec potlačil svůj vlastní vztek a smutek: „Pokud nevhodně znamená jako bezcitný osel, máš pravdu…“ jemněji dodal, „Všichni lidé se chovají nevhodně, Casi – lidé se jinak chovat neumí…“ odmlčel se, „a prázdný žaludek navrch je strůjce špatné nálady, věř mi,“ Opatrně přesunul talíř se zbytkem koláče na noční stolek, vedle Castiela… anděl se na zákusek díval jako na svého úhlavního nepřítele, Dean anděla ale z uvažování vyrušil –
„Jestli ses nerozhodl ten koláč zabít pohledem, mohl by ses možná převléknout – je načase pohnout se z místa, Casi…“ nemínil pouze hon na Smrt – anděl pochopil. „Máme spoustu práce a Bobby nebude nadšený, když se mu budeš po domě procházet ve spodním prádle a jeho košili –
Castiel zamumlal něco, čemu Dean nerozuměl - lovec měl pocit, že zaslechl slova zbytečné a oslabený… nicméně, Castiel odhrnul deku, kterou měl okolo sebe po celou dobu obepnutou, jako štít a odešel do koupelny…
vrátil se o pět minut později, plně oblečený – měl na sobě svou košili, sako, pánské kalhoty i kabát…
„Casi, tu věc uvnitř nosit nemusíš…“ podotkl opatrně Dean – anděl ale neříkal nic… „možná by sis mohl půjčit moje oblečení – nechceš nosit pro změnu i něco jiného?“
„Ne, děkuji,“ odvětil anděl, uhýbajíc očima… postavil se do pozoru a vážně řekl, „jsem připraven…“ po očku pozoroval Deana – i když anděl nejevil o vnější svět poslední dva dny zájem, vstát z postele mu očividně prospělo… poprvé se sám oblékal a – možná něco někam nepřipnul správně… zvláště knoflíky mu dělaly starost… čekal na Deanův verdikt -
lovec se tiše zasmál…
„Co?“ zeptal se anděl s obavami v hlase, prohlížejíc si sám sebe –
„Nic… jen – to, jak mluvíš – vždycky hrozně oficiálně.“
„Oh…“ uklidnil se a pousmál anděl, pak si ale vzpomněl na důvod své předchozí špatné nálady a zase se zasmušil.
„Casi, ohledně toho –„ odkašlal si Dean -
„Zdálo se mi,“ skočil lovci do řeči anděl, „žes říkal, že nemáme moc času, neplýtvejme jím…“
Správně… přesto –
„Casi-„
„Nepřeji si vést tuto konverzaci,“ řekl anděl… otočil se a vyšel z místnosti –
a Dean už se neptal – přítel se přece nikdy neptá, že…?


… Sam si s Castielem naopak zkoušel promluvit (jsi jako neodbytný hmyz, podotkl Dean, dej mu pokoj) – ale, i on selhal… a Dean měl poskakování po špičkách dost – chce-li Sam udělat svět pro Castiela hezčí, může mu pokoj vyzdobit květinami, nebo mu koupit domácího mazlíčka, cokoli – Samuel rád předstíral, že svět je jiný, než je a někdy Deanův bratr zapomněl na to, že všechny věci v životě jsou pouze pomíjivé rekvizity… Dean nebude předstírat, že svět lepší je – protože nebyl a nebude (ani s květinou na okně) – on i anděl věděli své…

… „Necháš ho umřít?“ zeptal se Sam.
„Pro boha živého, vždyť neumírá,“ odsekl Dean, unavený hovory o smrti… „je v depresi – byl bys taky, kdyby ses jednoho dne probudil jako červ a ne jako člověk – dej mu pár dní…“
anděl potřeboval čas – za pár dní sice nezačne nadšeně tančit na parketu světa, život ale bude snesitelnější – za pár dní v sobě člověk všechno pohřebí, chce-li… Dean měl s pohřbíváním kousků sebe sama bohaté zkušenosti, protože to byl způsob, jímž lovec řešil své problémy…
za pár dní ale Castiel skoro umřel – a Dean si uvědomil, že Castiel možná není on a že padlý anděl potřebuje víc, než empatii a čas…

anděl seděl v jedné z ložnic v Bobbyho domě– dočasně jeho - a vypisoval z knihy poznámky na papír. Psaní byla nová zkušenost, patřila ale k těm příjemnějším… Dean zaklepal a vstoupil –
„Něco jsem ti přinesl,“ řekl.
anděl odložil pero i papír a odsunul se od stolu – upřeně se na Deana díval, vyčkávajíc –
na tváři měl Castiel dlouhý krkavý šrám z předešlého dne a pod očima kruhy z nevyspání… bývaly dny, kdy mohl anděl vůlí myšlenky zahojit smrtelné zranění, teď nedovedl odstranit ani malé škrábnutí…

anděl včera udělal na lovu (bratři jej vzali sebou) něco velice hloupého… vstoupil do zavřené místnosti, ačkoli mu Dean výslovně řekl ne – a pravidlo lovu je poslouchat… bylo možná absurdní, myslet si, že anděl páně, třebaže padlý, poslechne jeho – Dean ale neměl na hry čas. Když o hodinu později Dean omýval otřesenému Castielovi rány na rukou, rozzlobeně spílal:
„Mohl jsi umřít.“
Castiel polkl… díval se na své vlastní pokousané ruce, jakoby nevěřil, že se událost skutečně stala… pekelný pes, který jej v tmavé místnosti napadl, byl ale skutečný…
„Byla to nehoda,“ řekl přiškrceně, vlastní hlas mu v uších zněl pateticky…
„Kecy,“ Dean neopatrně přitlačil obvaz na ránu a Castiel škubl rukou… Dean ale necítil soucit. „Už nejsi anděl, Casi, nemůžeš se prostě sbalit, říct postarám se o to, a všechny nás nakonec dostat do problémů… protože ses o nic nepostaral, chceš-li znát můj názor… naopak, jen se štěstím jsme přežili,“ odmlčel se, aby chytil dech – kousl se do rtu… lovec byl podrážděný, možná ale neměl ztratit kontrolu – anděl měl na tváři kamenný výraz – zíral na Deana a lovec nedovedl odhadnout, co si anděl myslí – co cítí…
„Casi…“
vyprostil své ruce z Deanových rukou: „Děkuji ti… jestli to není problém, pojedu zpět s Bobbym…“


od incidentu Dean s andělem nemluvil a do Castielova pokoje dnes vstupoval lovec obezřetně… i proto proti svému zvyku zaklepal -

„Viděl jsem to v obchodu a vzpomněl jsem si na tebe,“ Dean se přehraboval v kapse… anděl z něj po celou dobu nespustil oči – bedlivě sledoval každý lovcův pohyb, snažíc se sama sebe připravit na – na cokoli… Dean vytáhl za kapsy něco červeného –
zamrkal…
„Kravata,“ řekl Dean… anděl se nepohnul. „Pojď sem.“
Castiel se zvedl a pomalu došel k Deanovi – podíval se na lovce, potom na kravatu v jeho rukách a pak zase zpět na Deana. Dean zaváhal a zkušeným pohybem uvolnil modrou kravatu, kterou Castiel obvykle (vždy) nosil – zmuchlal ji a schoval ve své vlastní kapse. Castiel zmizení své staré kravaty v lovcově bundě téměř nezaznamenal… potom lovec přetáhl Castielovi přes hlavu novou kravatu, utáhl ji a poodstoupil, prohlížejíc si dokonané dílo –
„Vypadá dobře,“ řekl.
Anděl shlédl na své vlastní tělo, vzal kravatu do ruky a prohlížel si jí –
„Mám rád tu barvu,“ řekl nakonec…
„Je to kravata síly,“ odkašlal si, „říká se, že je, protože je červená…“
Castiel vázanku z ruky pustil – podíval se na místo na ní na Deana –
„Děkuji ti.“
„Koukni, já nevím, co chceš nebo potřebuješ slyšet…“ lovec se zhluboka nadechl – když už jednu mluvit začal, řekne vše, „nic magického se neděje – musíme si pomoci sami… a – jsem si skoro jistý tím, že vězíme po krk v bahně. Taky vím, že konec je blízko, pro nás pro všechny… není to útěcha, ale něco to je… neříkám, že nejsem naštvaný nebo vyděšený –„ vpil se očima do očí anděla, snažíc se vtlouci mu poslední větu do hlavy, „ale, dokud budeš stát při nás, jistá útěcha to pro mě je… prosím, stůj při mně, Casi…“ zašeptal.
„Deane,“ promluvil rozvážně anděl, díval se na lovce a přemýšlel… potom vážně řekl, „Bude mi ctí padnout po tvém boku…“ a Dean se navzdory hovoru o umírání rozesmál –
anděl se na lovce podíval překvapeně – uvědomil si, že se lovec opět směje způsobu jeho vyjadřování, příliš oficiální, řekl Dean, a zeptal se: „Nebyla to správná slova, Deane?“
„Ne, naopak,“ lovec se usmál, přistoupil a jemně anděla poplácal po rameni „řekl jsi to dobře, Casi…“
tentokrát se usmál i anděl… jeho tváře přitom zalila červeň – projevila se lidskost anděla… a Deana napadlo, že červenající se Castiel, s červenou kravatou kolem krku, zářivě modrýma očima a slunečním světlem dopadajícím mu oknem do vlasů a na kůži, nikdy nevypadal více andělsky…

tak jo Maky, končím - tvé nápady jsou perfektní - jak to děláš - a kam na to chodíš.....
myslím, že červenou kravatu jsi nemohla lépa použít - ano, mé představy jsou trošku jiné, ale takto je to taky použito (využito) velice dobře....
o padlém Castielovi se mu bude chtít vždycky číst - mám to ráda - jeho deprese, jeho chmury a Dean......no prostě - však víš.....

mám opravdu ráda styl tvého psaní - já v tobě vidím velký talent....

Deanovo heslo dne "Když nechceš, tak nejez - já to klidně zvládnu sníst celé".
A druhé pravidlo "Poslouchat se musí", zvláště, když to nařídí zkušený lovec.
Maky, s těmi povídkami jsme na tom stejně. Také zjišťuji, že tu moji lidé čtou, ale moc nekomentují. Ale zase lepší, než kdyby nerozklikávali vůbec.

janča: Miluji Deanova pravidla i to, že Cas odmítá poslouchat a na druhou stranu se občas chová jako poslušný pejsek... Dean a pie - no comment, on and pie are together - like together together

... no, je fakt, že le lepší, když lidé rozklikávají, než když nečtou vůbec - já si ale říkám, že třeba možná rozklikávají omylem - to nezjistíme... ale, budu si říkat, že ne a že všichni poctově čtou!

Děkuji za komentář


Nemix: vážně?... děkuji Ti ... to je - to je krásný komentář... měla jsem náladu - nevím, byla jsme tak nějak plná všeho a musela jsme se vypsat - šlo to samo... na druhou stranu poslední dva dny ve mně není vůbec nic - mám rozepsané kapitoly k Fetaher... a v hlavě dva nápady na jednorázové povídky, ale v mojí hlavě není nic, co potřebuji k realizaci.. toliko k nápadům a schopnosti psát - někdy to ovládne Tebe a pak Tě to zase opustí.. řekla bych, že můza je jedna a obchází postupně všechny "spisovatele", takže se nikdy nezdrží dlouho na jednom místě! své nápady v hlavě držím, a čekám až mě zase navštíví...

taky jsme si původně představovala červenou kravatu v jiné situaci - ale, červená kravata tak logicky pasuje do nějaké "sexuální" nebo hurt situace, nebo jiných situací ( ), že jsem se rozhodla, byužít ji nevšedně... ale, když Ty říkáš, že sem psaovala, tak to tak bude... hlavně jsme měla radost, že jsem koneč ně o červené karavatě psala... proč koneckonců nenapat pokračování? Červená kravata podruhé - hm, už kolem mě můza obchází

Myslíš si, že mám talent?... děkuji Ti... vážně - hrozně moc... ...

Jééééééé...no...óóóóóóóó......tak teda....nádech, výdech....fajn, tak třeba už něco napíšu

to byla zase paráda, Ty je tak krásně rozpitváváš na atomy, skoro mám někdy pocit, jakoby k Tobě chodili na psychologické sedánky

To jejich obcházení se, někdy tiché našlapování a někdy zase hromy a blesky, jednou trucuje ten a potom zase ten druhý....no a co dodat...ta červená kravata je mooooc dobrý nápad, vzbuzuje teda různé pocity

Takže ještě jednou: moje poklona a děkuji Ti, že jsem si zase mohla přečíst o Cassovi...a teda ta Tvoje poslední věta...ukápla mi slzička
".......nikdy nevypadal víc andělsky." ááááááách

Jé, děkuji Ti - to byl hodně upřímný a spontánnní komentář - hádám, že se Ti povídka opravdu líbila... já děkuji Tobě! Sice mě baví o Casovi a Deanovi psát (ještě víc mě baví o nich číst :-) ), ale nebylo by to ono bez čtenářů, jako jsi Ty ... jsem ráda, že nejsem jediný šílenec svého druhu - viz soukromé zprávy

... nojo, když už to není sladák celou dobu, osladím to aspon nakonec poslední větou - ale, já si myslím, že měl Dean pravdu - když tam tak Cas stál, červenal se a vypadal lidsky - nikdy vlastně nevypadal více jako anděl.. krásně

mně taky moc baví pozorovovat, jak se jejich nálady střídají - ona jsou vlastně úplně stejní - jen se oba většinou naštvou v jinou chvíli a nopak jsou jindy snášenliví a trpěliví.. a když se náhodou naštvou současně - to je z toho pak šestá série SN ... v seriálu mi vadí, když s evájemně týrají - protože tam se pak neudobří, ale naopak oddálí... v povídkách po každk rozhádání existuje usmíření, nebo vysvětlení, takže tohle psané týrání ráda mám

ještě jednou Ti děkuji

Teda Maky!!! Strašně moc se mi líbí, jak krásně vždy rozvedeš vztah Deana a Case Ty umíš pocity tak hezky popsat... A ta červená barva je vážně skvělá změna Ještě, že má nemix někdy jakž takž ucházející nápad Teď to od ní schytám Ale s tou červenou kravatou to chce fakt trochu rozvést Na závěr tedy ještě jednou smekám!!!!!

mě ta červená barva dlouho prnásleduje - modrá a červená, modrá a červená, pořád dokola... ch i se ještě té červené vrátit, ale zatím mám rozdělané jiné povídky... ale, pamatuji si to - červená... dobře - v sousivslosti s tímhle mě napadají více slashov povídky - nevím, zda by se Ti líbily ty... ale - uvidím, uvidím... Castiel by vypadal dbře ve všem - i nahý

děkuji Ti za kompliment - když hsem začínala psát, nevěděla jsem, co by měli česky říkat ani, co vlastně cítí -tak nějak už jsem se do nich ale vžila.. občas to jde samo - psát -a občas jsem z nich stejně zamtená...

Já osobně bych na něm nechala JEN tu kravatu... ^^ Samozřejmě za podmínky, že by byl s Deanem v pokoji sám...

četla jsem povídku o slashi a sexu a roli v ní hrála Casova kravata a damn it - it was hot

Hm, to by nemuselo být špatnéééé....