THE PIE ON THE SKY PROMISE

Ze všeho nejdříve napíšu toto - nepřestala jsem pracovat na povídce Feather - mám ji rozepsanou, jenže momentálně mě napadlo několik námětů na jednodrázové povídky a protože ty by měl člověk uchopit hned, soustředím se momentálně na ně - kapitolová povídka není o nápadu, ale o projektu, takže zpoždění nevadí.. jednodrázovou povídku odsunout člověk nemůže, nebo jí ztratí.. takže jsem napsala tři jednodrázové povídky, ale přidám je postupně - nemůžu přidat tři povídky najednou tahle je moje oblíbená... kde začít...

HESLA - začnu hesly... nápad na povídku vznikl na základě něčeho, co jsem si přečetla - je to anglická fráze a zní PIE ON THE SKY PROMISE - znamená to nespplnitlný slib.. krásně se to rýmuje a je v tom slovo "pie" takže tu frázi jednoduše miluji - je velice SN, nemyslíte? takže jedním z hesel povídky je Pie on the sky promise - a o slibech tato povídka je... rozhodla jsem se tuto větu v povídce nechat v anglickém znění, protože překladem by ztratila smysl - ztratila by hlavně kouzlo - snad to nevadí kromě tohoto hesla je dalším heslem povídky APPLE PIE - jak by ne - Dean "vše řeší koláčem"
další heslo je poslouchání rádia - poslouchali jste někdy anglický rozhlas? Je to, jako když vám v hlavě v pozadí bzučí hlas... další heslo je deprese - tu mám a proto je povídka depresivní... a další heslo jsou slunčení paprsky a hrnek kafe a potom - a to mám hodně ráda - sedět u jezera.. kapitola o sezení u jezera je má oblíbená... a velice důležité heslo povídky je rovněž chladný ranní vzduch - ta představa se mi moc líbí - je krásné pozorovat dech srážející se v chladném ranním vzduchu.

Toliko k heslům povídky.

Dále - tato povídka je poněkud jiná než mé jiné povídky - je psaná maličko jinak, ale já jsem spokojená - ten styl se mi líbí a hlavně odráží to, jak se cítím... byla bych moc ráda, kdybyste mi napsali, co si o povídce myslíte - má pro mě zvláštní význam...

důležitá věc je ta, že povídka se odehrává na základě reality nastíněné v 5x04.. víte, je to vlastně legrační, protože já tenhle díl ráda neměla - hlavně jsem neměla ráda představu té reality ani zlého Deana a podivného Castiela.. nikdy jsem povídky z této doby nečetla - nelíbily se mi... nelíbil se mi Cas ani Dean ani jejich jiná realita.. hádám, že se muselo něco stát, něco, co mě přivedlo sem - protože tahle povídka vypráví právě o téhle jiné realitě, o které jsem dosud nechtěla nic slyšet.. lidská mysl je podivná... tu novou dobu jsme si zamilovala - najednou se mi chce o ní psát - vidím před sebou prostředí, ve kterém postavy žily, vidím možnosti a příběhy - ale, to se, nepatří... chci Case a Deana pochopit... pochopit proč...

povídku tvoří několik příběhů - postupně popisují jak a proč se Castiel a Dean změnili - jsou to smutné příběhy, protože vyprávějí o ignoraci, vině a o zlu spáchaném ve jménu dobra.... vyprávějí o ztrátě sama sebe a o ztrátě lidí, které milujeme...

povídku jsem napsala na jeden zátah za dvě hodiny - od jedné do tří ráno... asi jsem vážně divná je to nejdelší jednorázová povídka, kterou jsem dosud napsala!

Dlouhý úvod - ale byl potřeba.. příjemné počtení...

PS: Napadla mě anglická básnička - viz úvod... sorry about the english

THE PIE ON THE SKY PROMISE

THE PIE ON THE SKY PROMISE

Dean se domníval, že koláč vše vyřeší – mýlil se, jako vždy… nikdy jsem nevěděl, proč tolik záleží zrovna na koláči… myslím si, i když se možná pletu, protože v analýze chování lidí nevynikám, že mi Dean jednoduše chtěl sousty zacpat ústa…

Castiel se podíval na lovce spícího pod slabou přikrývkou – jednu ruku měl Dean schovanou pod polštářem a druhá mu ochable visela přes okraj postele – nezmění-li lovec pozici, uvažoval Castiel, ruka mu usne a Dean bude po probuzení nabručený… Castiel ale necítil potřebu reakce, jednoduše se posadil pohodlněji – zády se opíral o čelo postele a nohy měl složené pod sebou v tureckém sedu – a natáhl se pro hrnek kafe a zbytek jablkového koláče… venku foukal ostrý vítr a listí naráželo do okenic – Dean se převalil na bok, a zase usnul… bylo září, rok 2014…

… Před třemi roky –

poslouchal rádio –
Castiel seděl na židli, prost kabátu i saka, na sobě měl pouze košili, u límce nedbale rozhalenou… anděl se lokty opíral o stůl a soustředěně naslouchal hlasu moderátora linoucímu se z reproduktoru - hlavu měl anděl mírně vysazenou dopředu, jakoby se bál, že mu, bude-li sedět daleko, některý důležitý detail vysílání uteče… když Dean vstoupil do místnosti a Castiela spatřil, zarazil se a zaposlouchal do hlášení, zviklaný vážným výrazem na tváři anděla –
moderátor popisoval přípravu směsi koření do omáčky – Dean ale pro jistotu poslouchal dál – asi po dvou minutách hlasatel oznámil, že se koření musí nechat uležet a že posluchačům přeje dobrou chuť – začala hrát muzika… rádio apokalyptické projevy nezmiňovalo, leda by se, ušklíbl se Dean, Lucifer rozhodl ovládnout svět servírováním ďábelské omáčky…
anděl se nehnul, zaujatě poslouchal rádio dál – Cas zjevně změnu pořadu stanice nezaznamenal a nezaznamenal ani přítomnost lovce – Dean si sedl na postel, otevřel laptop a nedbale se zeptal –
„Novinky v andělském rádiu?“ byl to špatný vtip, vážně byl – Dean věděl, že Castiela od nebeské centrály odřízli a že je anděl v tuto chvíli stejně hluchý, jako lovec sám – Dean ale postrádal vrozený takt…
„Ne,“ odvětil vážně Castiel – zvedl oči a upřeně se na lovce podíval, „je ticho…“ zavrtěl se na židli, která pod jeho váhou zapraskala – anděl překvapeně shlédl na protestující kus nábytku pod sebou–
„Přenocovat v motelu by bylo pohodlnější, ale, máme problémy vyjít s hotovostí – teď, když banky a elektronické účetnictví nepracují,“ zachmuřil se Dean, „Bobby dá vše do pořádku, jako vždycky… už jsme přenocovali i na horších místech,“ lovec se rozhlédl, prohlížejíc si místnost – čtyři stěny byly zcela holé a barva na nich oprýskaná, v pokoji se nacházelo pouze základní vybavení a na nábytku se hromadil prach… kdyby Dean jako lovec nevěděl, že je to nesmysl, řekl by, že v opuštěném domě straší.
„Vaše problémy s financemi by nevznikaly bez přítomnosti třetí osoby nárokující si motelové lůžko…“ řekl anděl a Deanovi chvíli trvalo pochopit obsah komplikovaného sdělení –
podíval se překvapeně na anděla: „Nebuď hlupák, jsi víc než jen osina v zadku, Casi,“ řekl Dean, ačkoli výraz na tváři lovce vypovídal o opaku – Castiel byl bez většiny své andělské síly momentálně přítěž, o kterou musel Dean pečovat – odkopnout vybitého anděla stranou, bylo ale neetické -
„Hm… děkuji,“ odvětil tiše Castiel, který se nemohl rozhodnout, zda se jedná nebo nejedná o kompliment.
„Nemůžeš to ztišit?“ zeptal se Dean, jehož rádio hrající během rozmluvy rozčilovalo – Castiel se ale nepohnul a nedal najevo žádnou potřebu reakce a Dean proto vypnul vysílání sám…
ticho, které následovalo, bylo příliš tiché, skoro nepřirozené a Castiel se ve snaze prolomit jej, zeptal:
„Kde je Samuel?“
„Venku,“ odvětil Dean dutě.
„Kde je venku?“
„Venku – prostě pryč…“ Dean zvýšil hlas, „možná se rozhodl říct ano, protože má plné zuby tvých hloupých otázek –„
anděl frustrovaně vydechl a otočil hlavu, dívajíc se z okna –
skvěle… „promiň,“ zamumlal lovec, „jsem unavený…“
„To není moje chyba,“ na Deana se nepodíval, „kdybys v noci místo pití spal, nebyl bys unavený.“
Dean překvapeně zamrkal – ono sdělení bylo i na Castiela nezvykle přímočaré. Lovec padlého anděla chvíli pouze pozoroval, potom se zvedl z postele a vytáhl z tašky krabici s jablečným koláčem. Jednu porci si vzal a druhou položil na stůl před Castiela – zbytek schoval pro Sama… Dean, i když býval obvykle hladový a nenažraný, poslední měsíc vždy schovával kousek čehokoli i pro Sama – byl to rituál – jako schovávat večeři i pro tátu, který byl pozdě večer na lovu – coby garance, že se z lovu vrátí… Dean tohoto času každý den doufal, že Sam neřekne ano- kdyby Dean mohl, býval by byl bratra přivázal k posteli. Odkašlal si –
„Sněz svůj koláč,“ řekl -

a odešel do baru… Castiel seděl v prázdném tichém pokoji s koláčem před sebou… jakoby se Dean býval byl domníval, že koláč vše zpraví… anděl natáhl ruku a rádio znovu zapnul.

O tři dny později řekl Sam ano.

… Před dvěma a půl rokem –

vysílání (televizní i rádiové) bylo poslední dobou plné špatných zpráv – Dean nevěděl, kdy přesně přestal preventivně rádio poslouchat… televizi ze zvyku lovec sledoval dál, i když zprávám se vyhýbal… neposlouchal ani muziku – na ničem už nezáleželo…
lovec seděl za volantem terénního automobilu – již tři dny strávil Dean na cestě z Washingtonu do nově vybudovaného Kampu – převážel zbraně, které se jemu a Bobbymu podařilo sehnat a které měly být posledním doplněním vybudovaného arzenálu sídla odporu… upřímně se nemohl dočkat, až se vykoupe, vyspí a terénní automobil vymění za impalu – a vymění i spolujezdce… Dean měl Castiela rád, tři dny strávené s andělem v těsném prostoru kabiny měly ale klaustrofobický efekt a Dean byl podrážděný a na Castielovy otázky odsekával, nebo neodpovídal vůbec…
„Kdybys mě nechal řídit, vyspal by ses a –„ zmlkl, chtěl dodat a nebyl bys protivný, neodvážil se ale, namísto toho Castiel zapnul rádio –
Dean zatnul zuby – Castiel poslouchal rádio v jednom kuse… rádio hrálo ve dne i v noci, zatímco Dean řídil. Rádio hrálo, i zatímco Dean spal a rádio hrálo, i když jej Castiel zrovna neposlouchal.
„Nemůžeš ten krám na chvíli vypnout?“ zavrčel podrážděně – na poslední chvíli uhnul v proti směru projíždějícímu automobilu.
„Ne,“ odvětil jednoduše anděl, ani jeho míra snášenlivosti nebyla bezmezná. „Pokus se nás nezabít, Deane – Bobby jinou dodávku zbraní těžko sežene,“ dodal starostlivě – zda se jednalo o pokus o černý humor, nebo zda mluvil anděl vážně, Dean nepoznal – lovec proto řekl –
„Vypni to.“
„Ne…“ otočil hlavu a podíval se na Deana - a Dean se podíval na něj. Lovec zpomalil a několik vteřin oba muži vzájemně pozorovali jeden druhého, svádějíc souboj vůle – jenž Dean prohrál – lovec se otočil, pozorujíc vozovku před sebou –
„Fajn.“
Castiel se s pocitem jisté satisfakce usadil na sedadle pohodlněji.
„Nevěděl jsem, že jsi fanda hippies,“ zamračil se lovec – v rádiu zrovna hráli oblíbení hippie songy.
„Nejsem.“
„Ale – proč potom posloucháme tenhle krám pořád a pořád dokola, už tři dny?“
-jinou stanici než Songy vašeho mládí a Okénko pro kutily se Deanovi ve starém automobilu naladit nepodařilo –
„Ticho…“ odvětil po chvíli anděl.
„Dobře, nebudu rušit tvůj posluchačský zážitek, pane netykavko,“ sykl naštvaně Dean –
„To jsem neměl na mysli,“ řekl Castiel, odmlčel se, přemýšlejíc, „v rádiu mluví,“ dodal, doufajíc, že nové vysvětlení bude adekvátní, Dean ale řekl –
„Všiml jsem si…“ a nadzvedl obočí.
Castiel byl unavený, nevěděl, proč musí vše opakovat pořád dokola –
„Nemyslím teď,“ zkusil podat lepší vysvětlení, „mám na mysli – pořád… od doby, co jsem odřízlý, neslyším své bratry a sestry… neslyším je mluvit – my andělé nejsme zvyklí na ticho, slyšíme své vzájemné myšlenky – slyšíme všechno, Deane, pořád,“ podíval se z okna. „Najednou je v mé hlavě ticho…“
„Oh…“ Dean nevěděl, co říct – byl natolik pohlcený svými vlastními problémy, že si nevšiml, že i Castiel má svoje.
„Proč jsi nic neřekl?“
„Proč bych měl,“ odvětil - trochu trucovitě anděl – dotčeností ale pouze zakrýval smutek – „neposlouchal jsi…“
„Hm…“ Dean ztišil rádio, „poslouchám teď…“
anděl se ale dál díval z okna – Dean nevěděl, zda trucuje, přemýšlí, nebo zda jednoduše neví, co říct – možná že Dean svou šanci poslouchat propásl – přesto to lovec zkusil – Castiel ale mlčel… Dean proto mluvil sám – protože si ale lovec nikdy nepotrpěl na srdceryvné dlouhé proslovy, řekl jednou větou –
„Nenechám tě padnout…“

anděl konečně otočil hlavu, oči se mu leskly a vlasy měl od sezení v klimatizovaném prostoru rozcuchané – když se Dean setkal s očima anděla, věděl, že svůj slib musí splnit, protože ona přísaha byla zřejmě jediná věc, která Castiela držela pohromadě –
co ale bylo špatné, byla skutečnost, že se jednalo o pie on the sky promise…

… Před dvěma roky –

on a lovec byli společně na lovu – v jednu chvíli byl Castiel vedle Deana a v druhou stál sám na ulici… neopatrně se rozdělili – Castiel neměl obavy, protože, ačkoli přišel o většinu svých schopností, byl pořád rychlejší a silnější, než cokoli pozemského a mnohdy i nadpozemského… bál se ale o Deana – poslední dobou pil lovec více, než bylo zdrávo a jeho smysly byly – řekněme, že Dean nebyl ve své nejlepší kondici… kdyby se býval byl vrátil na výchozí stanoviště, uvažoval anděl, najde možná Deana sledováním stop v čase… z uvažování jej ale vytrhl hlas – nikoli hlas Deana a ani jiného člověka, ani hlas démona… hlas vycházel z jeho hlavy. Castiel dlouho neslyšel jiného anděla a hlas v hlavě ho nejprve vyděsil – a nebyl to navíc hlas obyčejného anděla, ale Michaelův hlas… v jednu chvíli slyšel Castiel šeptání a v druhou se archanděl zjevil před ním –
Castiel ještě dlouho po setkání přemýšlel o tom, jak je Michael ve své skutečné podobě krásný a strašlivý současně a jak a zda by se tyto jeho rysy otiskly do Deana, kdyby do lovce archanděl vstoupil.
„Odcházíme,“ řekl Michael a Castielovi poskočilo srdce… samozřejmě věděl, že se něco děje, protože i když anděly neslyšel, jejich pocity Castiel pořád vnímal – na chvíli doufal, že ho Michael vezme sebou… na chvíli zapomněl do konce i na Deana. Na okamžik Castiel uvěřil své nové roli a tomu, že je jednoduše nezbedný syn, který se dopustil chyby – a teď se s pokáním vrací domů… Michaelův výraz byl ale tvrdý a Castiel si okamžitě uvědomil svůj omyl a věděl, že cokoli, co se mu Michael chystá říct, se mu nebude líbit…
„Zvolil sis svůj osud – rozhodl ses držet při lidech a jedním z nich se staneš.“
„Prosím…“ byla to více než prosba, motlitba – k osudu, k Michaelovi, k samotnému Bohu… nebe ale bylo zavřené.
„A jako člověk zemřeš – ne mou rukou,“ dodal Michael, protože si všiml záblesku v Castielových očích – ne vyděšeného, spíše překvapeného… smrt by bývala byla milosrdná – byla by lepší než život v kůži člověka…
„Napřed si ale vezmu, co ti už nepřísluší,“ Michael se postavil blíž a Castiel si uvědomil, že archanděl je nádherný – neprohlížel si ale bratra dlouho, protože se Michael naklonil nad něj a pošeptal, „ukaž mi svá křídla…“ šepot zněl v chladném ranním vzduchu jako mrazivý vítr – Castielovi na zátylku naskočila husí kůže a proti své vůli se otřásl… „ukaž mi je,“ naléhal jemně archanděl.
Castiel schoval kousek své zbylé milosti hlouběji pod povrch sebe sama – andělé nikdy svá křídla nezviditelňovali – nikdy… nic, co souviselo s křídly andělů, nikdy nepřineslo nic dobrého.
„Ukaž mi svá křídla, Castieli,“ zopakoval žádost Michael, tentokrát důrazněji a ostřeji – ochladilo se, nebo se Michaelův dech skutečně změnil v přívan studeného větru? „Ukaž mi je, nebo si pro tvou milost sáhnu sám - bude to pro tebe potom mnohem bolestivější.“
Castiel Michaelovi věřil, jeho bratr neměl žádný důvod lhát mu. Přesto –
„Udělej to teď,“ naléhal Michael, „nebo mám počkat na Deana a podělit se s ním o tu zábavu?“
Castiel na moment zapomněl dýchat… Dean… dokud se Dean nevzdá, nesmí se vzdát ani Castiel. Samuel řekl ano a Dean, ačkoli zlomený, bojuje přesto dál – Castiel musí prokázat stejnou odvahu, protože oni pořád ještě bojují… pomalu roztáhl svá křídla – nejdříve jedno a potom i druhé…
viditelná a lesknoucí se v ranním slunci vypadala andělská křídla velkolepě a andělsky – a do světa okolo (plného vraků automobilů, rozbitých budov a odpadků) se nehodila… Castiel si uvědomil, že je ještě pořád anděl a že po celou dobu byl. Castiel nikdy necítil svou milost stejně intenzivně jako v tomto okamžiku, nikdy necítil stejně velkou potřebu svou milost uchránit a vážit si jí, ačkoli se jednalo pouze o malý zbylý kousek jeho původní podoby… věděl, že vezme-li mu ji Michael, ztratí anděl i zbytek sebe sama…
– otřásl se, za což mohla možná vize, anebo Michaeolova ruka přejíždějící po Castielově pravém křídle -
v okamžiku, kdy se Michael křídla dotkl, byl odpor marný – nezbyl žádný prostor pro naději… Michael ponořil své prsty do peří obou křídel a nechal energii v podobě zářivého světla proudit z Castiela do jeho vlastního těla – Castiel vykřikl a zavřel oči… když je znovu otevřel, uvědomil si, že Michael je příliš zářivý a když se padlý anděl díval déle, oči jej začaly pálit a krvácely – zavřel je… potom Michael zmizel…

lehl si na zem – necítil ani vtek, ani bolest ani smutek… Castiel necítil vůbec nic. Obemkl kabát kolem svého vlastního těla, jako štít. O pět minut později slyšel kroky –
„Sakra, Casi…“

snažil se vsugerovat si, že zelené oči lovce jsou sami o sobě krásné a že Michael uvnitř Deana by onu krásu zničil a pošpinil – ať se však anděl díval sebelépe, neviděl v Deanových očích stopy krásy – Deanovy oči byly unavené a uštvané a odrážely i okolní svět – poničený a špinavý… a Castiel byl teď jeho součástí … v Deanových očích zahlédl Castiel i odraz sebe sama…

… Před rokem –

Castiel seděl na velkém kamenu na břehu jezera v Kempu, což bylo jeho oblíbené místo – měl hlídkovat a obcházet Kemp podél hranice, namísto toho se ale posadil k jezeru, zapálil si cigaretu a kouřil… u jezera byl vždycky sám, protože lidé se chodit tak daleko báli… jednou sem přišla zamilovaná dvojice a druhý den ráno našel Dean pár mrtvý – na incident se zapomnělo, hrůza z opuštěného místa v lidech ale zůstávala… Castiel se nebál, neměl proč – nic z toho, co by se mu bývalo mohlo stát, nebylo horší než to, co už se mu stalo. Zapálil si druhou cigaretu a roztržitě se rozhlédl, kontrolujíc okolí.
Kdyby Dean zjistil, že Castiel neplní své povinnosti, zuřil by - Dean neměl rád ani Castielovy cigarety… padlý anděl bezmyšlenkovitě odhodil nedopalek a zadíval se na poklidnou hladinu jezera – přivřel oči a bradu si opřel o kolena… svět byl klidný – tichý… o minutu později ale uslyšel Castiel kroky a napřímil se. Automaticky sáhl pro zbraň, ale hned zase nechal svou ruku klesnout a uvedl se zpět do své předchozí pozice, hlavu položenou na svých kolenou…
Dean stanul vedle něj a mračil se: „Proč ses nepřesvědčil, kdo jsem? Nevěděl jsi, kdo jsem,“ dodal a v duchu zaúpěl – v království nejhloupějších výroků by byl jeho králem…
„Cítil jsem tě,“ odvětil anděl, pozorujíc jezero.
Dean si automaticky přičichl k bundě – necítil ale nic neobvyklého a tázavě se na Case podíval –
„Byl jsi první věc – tvoje duše – kterou jsem na světě cítil, tvojí vůni nikdy nezapomenu.“
„Aha…“ Dean se odmlčel, vztek zapomenut. „Co tu děláš? Myslel jsem si, že držíš hlídku.“
Castiel si odfrkl – Dean se rozhlédl a potom se k Castielově překvapení posadil vedle něj.
„Posuň se,“ zamumlal lovec, „ten kámen je dost velký pro nás pro oba.“
Castiel udělal Deanovi prostor, lovec si lehl na kámen, pozorujíc Nebe. Chvíli ani jeden muž nic neřekl, ticho prolomil Dean –
„Myslíš si, že je Sam v Nebi? Přál bych si, aby byl…“
„Obávám se,“ řekl Catiel, „ že Sam je pořád ve svém těle společně s Luciferem,“ otočil se, očekávajíc výbuch vzteku – nepřišel – Dean namísto oho řekl,
„Myslel jsem si to… co je?“ zeptal se, když si všiml Castielova upřeného pohledu.
„Nic, jen…“ padlý anděl zavrtěl hlavou, „máš dobrou náladu a jsou to skoro dva roky od doby, co Sam –„
„Nechci mluvit o Samovi,“ vyštěkl Dean.
„Začal jsi,“ poznamenal jemně Castiel.
„Já vím, jen – nechme toho…“ oba zase chvíli mlčel…
„Je to taky přesně rok od doby, co jsi padl,“ řekl najednou Dean – Castiel vedle něj ztuhnul, nevěděl, že Dean dny počítá – nevěděl, že Dean počítá i jiné dny, než své vlastní… Castiel věděl, co je za den, nahlas ale řekl –
„Neuvědomil jsem si to…“
Dean přikývl: „Chodíš se sem uklidňovat?“ zeptal se. Hlavu si podpíral rukama a oči měl zavřené –
„Hm…“
Zafoukal vítr a lovec nakrčil nos: „Kouřil jsi?“
„Kouřil,“ odvětil Castiel stroze.
„Měl jsem rád tvou starou vůni,“ řekl Dean – možná chtěl říct starého Castiela, ale i metaforický výraz byl výstižný… samozřejmě měl Dean raději starého Castiela a Castiel měl rád starého Deana – jenže, na rozdíl od Deana, Castiel se musel změnit – Castiel neměl na vybranou… Dean nedodržel slib.
„Odkdy se staráš o mé vůně?“ nechtěl být jízlivý – kdy začal?
„Casi - “
i ve starém tričku a sepraných džínách vypadal Castiel nadpozemsky – možná za to mohlo slunce odrážející se mu v očích, nebo vítr, který mu rozcuchal vlasy… lovec věděl, že není v dodržování slibů jednička – měl držet Castiela pohromadě a místo toho z něj po kouskách ukrajoval všechno dobré – Dean ale svede i dobré skutky… lovec se posadil a naklonil se blíž – ucítil tabák, pro tentokrát se ale rozhodl čpavou vůni ignorovat –
„Co to děláš?“ zeptal se zmateně anděl –
„Nehýbej se,“ řekl Dean – Castiel strnul – i kdyby býval byl chtěl, nezmohl by se na pohyb – byl paralyzovaný…
Dean se naklonil více a políbil Castiela a Castiel – líbal lovce zpět… jeho první polibek nebyl dokonalý – jednak Castiel nevěděl přesně, co dělat a potom – musel polibek přerušit a Deana rychle odstrčit –
Dean ležel na zádech pod kamenem a Castiel seděl vedle něho – o pár metrů dál leželo lidské tělo… Castiel položil zbraň na zem, rozhlížejíc se a pátrajíc po dalších nepřátelích – okolí ale bylo, zdálo se, čisté.
„Pořád jsi rychlejší než já,“ zamumlal Dean trochu v rozpacích z toho, že ztratil hlavu a ohrozil sebe i Castiela.
„Nejsem rychlejší,“ Castiel zavrtěl hlavou, „byl v mém zorném poli a ne tvém – moje tvář zakrývala tvůj výhled, když jsi mě –„
„Hned se cítím líp,“ přerušil ho Dean… přemýšlel – bolela ho hlava a Castiel ho nepřestával pozorovat – políbil Case a začal on (možná se nadýchal Casova omamného tabáku – jen z jeho vůně se Deanovi často motala hlava) – a Castiel ho odstrčil… odstrčil lovce možná proto, že se snažil oběma zachránit život, ale, možná by jej odstrčil tak jako tak – Castiel odstrčil Deana… je to v pořádku – Dean se unáhlil, udělal chybu, ale Castiel není dotčený – v pořádku…. v hlavě už si tu záležitost Dean srovnal – na Castielův názor se později zapomněl zeptat.

… vždycky, když si Dean myslel, že Castiela skládá dohromady, utrhl z něj další kousek… a vždy, když se lovec následně rozčiloval nad Castielovým jednáním, zapomněl, že právě on Castiela svým vlastním jednáním stvořil… Castiel totiž neměl na vybranou – anděl toho neměl moc, pouze vzpomínky a Deanův slib…

…i líbat ho koneckonců naučil Dean.

… Před týdnem –

„Máš dohlížet na kemp, zatímco já jsem pryč!“ Dean nekřičel – tiše pěnil, a nadávky cedil skrz zuby – což bylo horší než křik… Castiel seděl na posteli – zaujatě si prohlížel prázdnou láhev vodky –
„Hmm,“ zamumlal, „dohlížím na kemp.“
„Kecy,“ Dean ostře vydechl, „neděláš nic…“
anděl zvedl hlavu a setkal se s Deanovýma očima –
„Mrtví nedělají nic, Deane, my jsme pořád tady a předstíráme, že existujeme…“
Dean stanul u něj, Castiel nezaregistroval moment, kdy lovcovy ruce sevřely lem jeho košile a vytáhly ho na nohy – věděl pouze, že stojí naproti Deanovi, lapený v jeho sevření.
„Nepoučuj mě o mrtvých,“ zasyčel Dean. Pak jeho výraz zjihl a lovec se spíše zvědavě zeptal, „Proč tohle děláš, Castieli?“
„Přežívám… tys mě naučil, jak přežít život. Dělám, co umím, Deane.“
Castielův dech se Deanovi usazoval na tváři a jeho slova byla jako obvinění –
Castielova košile voněla po fialkách – Dean marně přemýšlel o tom, která dívka v táboře stejnou vůni používá… Dean byl vskutku výtečný učitel.
Dean se díval na Castiela, ale ať se díval sebepozorněji, neviděl Castiela -
„Nedělej, co dělám já “zašeptal, „dělej, co bys býval udělal ty, Casi.“

Na spásu jedné duše bylo příliš pozdě – Dean se proto rozhodl soustředit raději na spásu milionu duší, na záchranu světa, protože jedna ztracená duše se v milionech ztratí… problém byl, že ona jedna duše patřila Castielovi - a Dean mohl ztratit svět, držící v rukách i sebe sama balancujícího na otlučených střechách hroutících se budov – na střeše světa - nevyrovnal se ale se ztrátou lidi, které miloval…

… lovec řekl Castielovi dělej, co bys býval udělal ty – a anděl poslechl a poprvé po dlouhé době udělal něco, co sám chtěl a co si přál udělat už dlouho, ale v čem mu bránila odpovědnost k Deanovi… anděl držel násilím sám sebe pohromadě, protože Dean se dosud nevzdal a možná bude Castiela na konci potřebovat… teď ale, poslechnuvše Deanův povel, anděl sám sebe pustil – každý jeden kousek jeho sama, postřehl, byl zatracený… sáhl do nočního stolku pro krabičku s léky…

… Před třemi dny –

létal – nevěděl, že je to možné… díval se na svět ze shora, nebylo to sice totéž, jako mít zpět svá skutečná křídla, ale let to byl. Kdyby chtěl, doletí do Nebe… nebyl to špatný nápad – mohl by –
„Casi…“
Chtěl letět do Nebe, ale hlas ho volal zpět – na Zem…
„Otevři oči, zatraceně.“
Hlas trval na tom, aby se Castiel vrátil a Castiel byl zvyklý poslouchat… nechtěl se ale vracet, ještě ne – kdyby měl víc času, doletí do Nebe. Napne křídla a -
„Castieli, prober se.“
Létal – nevzdá se křídel pro ten hlas…
„Casi…“
Pomalu klesl zpět na zem…

Když Castiel otevřel oči, ležel na posteli – slyšel dva dohadující se hlasy. Zavřel oči, předstírajíc spánek –
„Mám toho dost, nenechám ho už hlídat Kemp, nenechám ho dělat nic – co když příště provede něco, co bude mít fatální následky i pro ostatní?“
„Castiel je možná trochu podivný, ale není maniak,“ řekl druhý hlas.
„Podle mě je maniak výstižné – protože přesně to on je,“ první hlas – Deanův – byl velice rozzlobený, i když Dean svůj hlas násilím tišil.
Castiel polkl, cítil, že létá – znovu – tentokrát se ale řítil přímo dolů, do Pekel…
„Je v depresi,“ oponoval Chuck.
„Já jsem v depresi, ale funguji…“
Cítil v očích slzy, zavřel je víc.
Chvíli bylo ticho.
„Já nejsem správná osoba, která by ti tohle měla říkat, Deane – neuhoď mě-„
Castiel slyšel Deanův netrpělivý nádech –
„Ale, funguješ jenom proto, že máš podporu všech okolo – hlavně jeho – vždycky jsi měl… všichni to viděli. Castiel neví jak fungovat a proto dělá to, co děláš ty, jenže, trochu nešikovně – ty ses do světa narodil, on do něj spadl. A ty mu nic z toho právě neulehčuješ.“
Bylo ticho a Castiela napadlo, že Dean Chucka opravdu praštil – o chvíli později, ale slyšel Deanův hlas.
„Vím, že nespíš.“
Castiel ale oči neotevřel – slyšel kroky a cítil, že se pod váhou Deanova těla sesula postel, slyšel i jiné kroky a pak zabuchnutí dveří.
Dean si pročistil hrdlo: „Zeptám se jen jednou a máš možnost mi pravdivě odpovědět – proč jsi to udělal?“
Anděl otevřel oči – Deanovy byly zelené, plné emocí – jak si kdy Castiel mohl myslet, že Michael by Deanovi slušel víc než tyhle oči?
„Byla to nehoda,“ odvětil ochraptěle… svým způsobem byla – Castiel se nechtěl zabít, chtěl pouze létat… k vlastnímu obrovskému překvapení, viděl v očích lovce něco, co si nemyslel, že ještě někdy uvidí – slzy… Dean neplakal od doby, co Sam řekl ano.
„Deane-„ zakuckal se a Dean přesunul skleničku s vodou blíž k němu.
„Je to pravda?“
Castiel mlčel.
„Musím odjet, vrátím se za dva dny – nechám Risu dohlédnout na Kemp,“ otočil se a odešel.

Castiel se mockrát cítil osamělý – nikdy ale necítil hanbu… nezáleželo na tom, proč se z něj stalo, čím je, příčiny byly vedlejší, protože na příčiny se nikdo nikdy neptá – ani Bůh… ani láska. Záleželo pouze na tom, kdo je a co se rozhodne udělat.

… Včera –

Castiel seděl na schodu u vstupu do své chaty – když se Dean objevil před ním, tvářil se skepticky – lovec zjevně očekával, že najde Castiela ležet na podlaze, mrtvého nebo předávkovaného… zmýlil se. Castiel oběma rukama svíral utlučený bílý hrnek a když Dean přišel blíž, zjistil, že tekutina uvnitř není alkohol, ale kafe. Dosud se z něj kouřilo a nad hrnkem se v chladném ranním vzduchu objevovaly obláčky stoupající páry. Lovec se usmál, protáhl se a posadil se vedle anděla –
„Jsem k smrti utahaný.“
Castiel podal svůj hrnek Deanovi, mlčky pozoroval pojícího lovce. Když Dean hrnek konečně odložil, k Castielovi mrzutosti téměř prázdný, řekl –
„Měl jsem pocit, že jsi odjel na misi.“
Castiel měl na sobě čisté tričko, ale i tentokrát, což bylo podivné – voněl po fialkách… možná se Dean zmýlil a vůně, kterou v blízkosti anděla cítil, patřila jednoduše Castielovi – možná ji získal spolu se svou lidskou duší…
„Odjel,“ Dean sáhl do tašky a vytáhl z ní papírový sáček, „na misi koláč.“
Castiel nakrčil čelo: „Deane…“
„Nevěřil bys jak těžké je, sehnat v apokalypsu zruinovaném světě jablkový koláč.“
„Deane,“ přerušil ho Castiel , „všechno nevyřešíš koláčem.“
„Já vím,“ zamumlal Dean… chvíli vypadal jako malý kluk, jemuž se právě zbortil sen.
„Přesto,“ řekl Castiel vděčně, „oceňuji gesto,“ natáhl ruku, ulomil kousek koláče a vsunul sousto do úst – zašklebil se –
„Vezl jsem ho zpět celý den a v autě nebyly zrovna nejvhodnější klimatické podmínky,“ bránil se Dean.
Castiel sousto opatrně spolkl: „Stále oceňuji tvé gesto, Deane,“ najednou se zarazil a odsunul koláč stranou –
„Zklamal jsem tě,“ řekl anděl tiše.
Dean se posadil pohodlněji, dlouze vydechl a podíval se Castielovi do očí – vycházelo slunce a všechno okolo i tváře obou lovců byly rudo-zlaté…
„Nezklamal jsi mě, Casi, sám jsi to řekl – dělal jsi, co jsi mohl… já jsem – já jsem přinesl koláč,“ dodal bezmocně.
„Neřekl jsi ano, odpustil jsi svému bratrovi, snažíš se všechno a všechny zachránit a od začátku jsi věděl, že se ti to u mě nedaří a proto jsi to raději vzdal – neříkám, že nejsem rozzlobený, ale chápu to. Dělal jsi, co jsi mohl, Deane…“
Dean se podíval na Castiela – ne jeho čistou košili i na zbytek kafe v hrnku –
„Ještě třeba není pozdě na to udělat víc –„
Castiel naklonil hlavu ke straně – téměř dva roky Dean toto gesto neviděl –
naklonil se blíž a políbil Castiela… tentokrát ho anděl od sebe neodstrčil a Dean nepředstíral nezájem – když se odtáhl, řekl –
„Chyběl jsi mi, Casi…“

… současnost –

Castiel se potichu zvedl a zavřel okno, které vítr otevřel – Deanova ruka ho ale stáhla dolů…
„Spi,“ zamumlal… „za chvíli mě začne hledat Chuck a oznámí mi, že během mojí nepřítomnosti došel toaletní papír… nech mě ještě chvíli v náruči andělů…“ Castiel se zasmál.
„Máš dobrou náladu,“ poznamenal anděl.
„To proto, že cítím koláč – Dean natáhl ruku, přitáhl si talíř a kousl – vzápětí ale zákusek znechuceně odložil, „měl jsi pravdu, je hrozný… svět asi nemá být zachráněn – nezbylo tady nic, co by stálo za to zachraňovat…“
Castiel se zatvářil smutně, opřel hlavu o čelo postele, a zaklonil ji, pozorující strop.
„Co je?“
„Nic…“
„Nezačínej zase s těmi blbostmi – jsem v dobrém rozmaru, můžeš mi beztrestně říct cokoli…“
Castiel se na Deana vážně podíval – přemýšlel o koncích a o začátcích, o emocích a nesplnitelných slibech – obzvláště o nich…
protáhl si nohu – vždy, když se změnilo počasí, ho bolela – jednalo se o následek loňské fraktury…
„Za dva měsíce začne sněžit a už druhou zimu po sobě jsem uklouzl na ledu a zlomil si nohu nebo vyvrknul kotník – nesnáším zimu,“ dodal –
„V Nebi nesněží?“
„Ne,“ řekl anděl příkře.
„V tom případě,“ Dean se zvedl, „se ujistím, že tě tentokrát nenechám spadnout…“

…jednalo se, jak poprvé i podruhé i kdykoli potom, o pie on the sky promise, Castiel věděl, že ano… rozum mu říkal, že jiné sliby neexistují a Dean ani jiných není schopen…v tento moment ale logika důležitá nebyla – vždy bude čas vyčítat, zlobit se a trápit se… Dean ho držel právě teď – i když jeho vlastní rodina Castiela opustila a nechala jej padnout, i když Bůh nechal Castiela padnout a Castiel sám sebe nedržel, Dean ho spadnout nenechá – drží ho… možná, že se Dean na konci konců z Castielova života zase vytratí, v tuhle chvíli ale Dean s Castielem je a Castiel byl na moment ochotný zase věřit…

Maky: tato povídka je opravdu jiná už jen tím, že ty obvykle nepíšeš povídky, které takto přímo navazují na seriál....
jestli to byla tvá nejlepší povídka - to nevím - já osobně mám jiné favority
jedno vím ale jistě, je dobrá - hodně dobrá - já mám ráda, když povídky navazují na seriál a ani já díl 5x4 nemusím, možná proto, to není má nej povídka - ale víš co, to vůbec navadí, protože líbí se mi - opravdu - líbí se mi jak se Dean s Castielem navzájem nenechají padnout, ačkoliv to mnohdy ani jeden z nich neví, tak bez toho druhého by byli naprosto v koncích....
povídka je smutná - temná - hodně vážná a já jí mám ráda takovou jaká je ......
nechce se mi to víc komentovat, zanechala ve mě trochu smutek.....

Maky: Pěkně popsané pocity Deana a Case, dobře se to četlo. Trochu mě rozesmutnilo, že Sam již s nimi není a řekl to ANO, okolní svět je zničený, ale Dean přesto bojuje dál a Cas ho svojí přítomností nenechá padnout.

janča: děkuji za kometář jako vždy... záměrem povídky bylo rozemsutnit, takže bych řekla, že jsem ji napsala "správně" - někdy člověk potřebuje otisknout část sebe do něčeho - třeba do povídek.. je to jako sdílet bolest...
... Dean je paličatý - bojuje myslím z principu... a Castiel je neuvěřitelně loajální - střežé si své malé na zemi vybudované nebe... oba jsou - mají charakter, řekla bych

Nemix: děkuji Ti za komenář... já si nemyslím, že je to moje nejlepší povídka - nevím, která je moje nejlepší... ale mezi mými povídkami existují ty, které jsou pro mě důležité z důvodu, pro který vznikly - do některých povídek samu sebe otiskávám více než do jiných.. netvrdím, že jsou potom nejlepší (i když tuhle konkrétní mám ráda i po stylistické stránce ) - ale jde hlavně o to, jak moc mě která povídka odráží.. někdy píšu jen příběh a někdy píšu i více o své duši.. tahle pvídka byla více o tom, co se děje ve mně - svět, kteý popisuji je i mým momentálním vnitřním světem a i proto ve mně tahle povídka zlstane navždy.. je jich takových víc a tahle je jedna z nich.. proto mi tolik záležel na tom napsat jí, zveřejnit a zeptat se na názor.. miluji jí - pořád - protože když na ní myslím, nejsem tolik smutná - ironicky, protože povídka sama smutná je... to, že v Tobě zanechala smutek, to je "dobře" , protože měla být smutná - měla být hořkosladká a měla v lidech vyvolávat rozporuplné nechtěné pocity - něco mezi prázdnem a smutkem... a ve mě navíc otevírá i touhu otevírat nové světy a psát o nich... ano, je hlavně o mně ... děkuji Ti...

Maky: Klaním se Úžasně napsaná povídka! Tenhle díl také není jeden z těch nej, alespoň pro mě, ale tohle jsi napsala vážně bravurně. Sakra... mám depresi Naprosto perfektně jsi vystihla Deanův a Casův vztah. Jednoho bez druhého si už vážně nedokážu představit. Ti dva prostě patří k sobě A to jejich zoufalství, jak mají zachránit svět... opravdu super!!!

Za komentář k téhle povídce Ti obzvláště děkuji - pro mě totiž měla zvláštní význam a poříd má... mně se ten dil nikdy nelíbil - bezcitný Dean a hyppie Cas mi nesedli a celé to bylo smutné... jenže potom jsem se zkusila ponořit pod porch a vidět víc - příběh, souvislosti, pocity postav, pozadí toho všeho - a najednou se přede mnou otevřel celý nepopsaný svět, který čekal na to, až ho někdo popíše - tak jsem začala a náramně mě to bavilo.. mohla jsem cokoli a ten svět ožíval a mě bavaio vodit po něm Castoela a Deana.. Dean nebyl pouze bezcitný a Castiel nebyl pouze hyppiek - byli víc. součást velkého příběhu, který jsem díky nim mohla nastínit.. ano - bavilo mě to.. a díky tomu jsem i vymslela námět na svou jinou povídku odehrávající se v téhle době - chtěla jsem aby byla epická a aby existovala sama o sobě nezávisle na klasickém SN ději - ale, nevím, nakolik se mi to daří... poříd na ní pracuji.. mám moc ráda klasické díly SN - tohle je trochu jiné, ale baví mě to taky!

... čím víc o nich píšu, tím větší mám pcoit, že Ti dva k sobě skutečně patří - ale už nevím, zda jsem objektivní - mé představy zastínily skutečný SN děj a já už ten příběh jinak, než jak ho mám zkonstruovaný v sobě, nevidím..

PS: Děkuji Ti za komentáře ke všem povídkám - jsem moc ráda, že mám dalšího čtenáře - někoho, kdo opravdu čte, přemýšlí o povídkách, má příhodné poznámky a kdo píše skvělé komentáře ... mám radost!

Maky: Já naopak děkuji Tobě, že nás obdarováváš tak úžasnými povídkami. Jak už tady od některých zaznělo, opravdu je v tom Tvém psaní něco vyjímečného, co prostě nedokážu pojmenovat, ale je to tam a to je důležité

Samozřejmě, že tentokrát nenechá, protože by to mohlo být naposledy... Povídku na tohle téma mám rozepsanou asi tak hodinku, napadla mě, když jsem se z okna dívala, jak prší... Bohužel se musím podívat i na němčinu (kterou samozřejmě úplně zazdím, i když zítra zkouší) a budu psát. ^^ Ale k povídce - Dean je jako vždy vůl a Cas obětní beránek... Někdy se divím, že (i v seriálu) Casovi nerupnou nervy, ale pak mi vždy dojde, že on to nemá v povaze, hlavně u Deana... Což je škoda...

Kdepak ta Tvoje povídka je? Miluji povídky o tomhle Casovi a tomhle obodobí - jsou takové rometické ve smyslu romantismu (rozvrácený hrdina v rozvráceném světě a tragický konec - nádhera )

... nojo, všichni v okolí Deana musí mít pevné nervy, chtějí-li přežít s Deanem v jednom pokoji. A Castiel je velmi trpělivý anděl a přítel... jednou udělal přešlap (šestá série) a odívejme na to, kam ho to přibvedlo...

Ah, povídka je v počítači a čeká na moji korekturu a ještě nějakou stránku navíc... Ale neboj, přidám jí sem hned, jak bude ve finální podobě...

Dobře, budu se těšit. Už se vlastně těším