Hm, hm.. tahle povídka je zase trochu jiná.. je trochu úvaha a trochu mytologický příběh (já v křestanského Boha nevěřím - ne v toho prezentovaného náboženstvím - ale bylo třeba tenhle příběh pojmout poněkud klasicky, protože SN andělská mytologie vychází z křestanství)... a je to současně i trochu příběh o Castielovi.
Ve spoilrech k dílu 6x20 bylo uvedeno, že uvidíme Castielovo dětsví a strjla se diskuze na téma - mají andělé dětství a co to znamená? Samozřejmě si představuji spoustu věcí, založených méně či více na klasice.. některé jsou více a některé méně epické - tenhe je poněkdu pohádkový - něžný, řekla bych...
Rozodla jsem se napsat povídku o Castielovo dětství - první polovina je spíše mýtem, druhá je trochu o Casovi... snažila jsem s ei dé té trochy Castiela (který ještě není Castiel) otisknout povahové vlastnosti našeho oblíbeného anděla...
Povídka je moje, ale nápad s vločkou přišel odjinud - hrála jsem si s dětmi a hrála představení o andělu - říkám, že anděl se snesl na zem v podobě sněhové vločky a ta se dotkla tváře člověka, což byl zázrak... a můj svěřenec poté nazval onoho anděla sněhovou vločkou - tehdy jsem věděla, že ten anděl byl Castiel a rozhodla jsem se napsat svou povídku - tady je...
do jisté míry hra se symboly...
jako vždy, názory a komentáře vítány
TOUCHED BY THE ANGEL – TOUCHED BY THE HUMAN
andělé jsou jako sněhové vločky – na rozdíl od nich se ale nenechávají unášet větrem, protože andělé vždy řídí svůj let –
lidé se nechávají unášet emocemi, andělé ne… kroužící vločky ve větru lze přirovnat k andělům, protože jako malí andělé vypadají, uvnitř jsou ale vločky více lidmi – vždy čekající na závan větru…
lidské duše se rodí ze snu Boha – každé gesto, vlastnost a rys nového člověka Bůh vysnil… andělé ale duši nemají, andělé vznikají v Nebi…
vznikali, správně řečeno, protože andělé vznikli jednou, na počátku, současně se vznikem Nebe… když Bůh skládal Nebe dohromady, zbyly mu jeho nepotřebné kousky – kousky tmavé a světlé oblohy… poletovaly Bohu kolem hlavy – což ho rozptylovalo, ale současně fascinovalo… bůh nikdy neplýtvá a proto na energii poletující po obloze dýchl a ona ožila… ze světlé energie vznikly kousky milostí, zářivých jako slunce, stříbrných, jako voda lesknoucí se v něm a němých, jako Vesmír před probuzením. Temná energie ale z oblohy spadla a usadila se na dně Vesmíru – z ní později vzniklo Peklo a mnohem později Bůh mezi Nebe a Peklo vsadil Svět…
a z milostí se zrodili andělé. Ještě před tím, než andělé dostali tvář a hlas, však existovali pouze jako milost pohybující se po obloze – okolo Boha a někdy i blízko zemi (poté, co Bůh stvořil svět)… milost neměla žádné rysy, každý jeden kousek milosti byl totožný s druhým kouskem… milost fungovala jako magnet – vše, čeho se dotkla, do sebe otiskla a vstřebala-li milost dostatek vjemů, stala se z ní
osobnost – dětství milosti skončilo, dospěla a stala se andělem…
andělé
mají dětství, ale, představovat si Nebe jako školku, je mylné – věci, jako malí andělé s malými křídly, která časem rostou a věci, jako andělé procházející pubertou, neexistují… andělé vzpomínky na to, co se stalo pře probuzením, nemají – jednoduše se probudili v okamžiku, kdy milost přerostla v osobnost a od té doby věděli
vše (protože Bůh je ve všem – tedy i ve všem, čeho se milost dotýkala) a uměli
vše… andělé byli vždy propojení jeden s druhým a byli si navzájem sestry a bratry, protože všichni andělé byli původně jeden – byli na počátku kousek Nebe… všechny potřebné vědomosti byly od narození uvnitř hlavy každého anděla a i vrozená vlastnost andělů poslouchat rozkazy pramenila z jejich původní jednoty… ale, každý anděl byl současně i osobnost a jejich povahové rysy ovlivnila povaha věcí, kterých se před narozením anděla dotýkala jeho milost.
Několik milostí se dotklo přímo Boha, když zrovna nedával pozor, ale možná Bůh dotčený být chtěl, protože na začátku byl osamělý… z milostí dotčených Bohem vzešli archandělé – několik z nich mluvilo po svém narození s Bohem přímo… o čem, nikdo nevěděl. Obyčejní andělé se narodili z milostí, které jednoduše poletovaly v nebi a které se někdy snášely v různých podobách i k zemi, vracejíc se posléze zase pět, do Nebe. Milosti viděli, vnímaly a poslouchaly, dotčené a rostoucí, čekající na akt zrození… někteří andělé se narodili hned a jiní se narodili až po lidech – mezi ně patřil i Castiel…
milost ještě nenarozeného anděla dlouho zůstávala na obloze, protože nechtěla opustit místo stvoření – dlouho váhala – proto dospěla později… když se milost konečně rozhodla pohnout se a nebe opustit, svět byl už stvořený. Milost dlouho pouze plula vzduchem, dotýkajíc se mraků, slunce a duhy… milost měla ráda barvy – ráda se dotýkala barevných věcí a věcí, které vydávaly zvuky - nepřitahovaly ji krásné, ale zajímavé věci… milost ale současně velebila i světlo boží – ráda kroužila v okolí Boha, odpočívajíc v jeho stínu a čerpajíc sílu z jeho světla – milost se občas nemohla rozhodnout, zda zůstat v bezpečí světla, nebo zda poznávat nové zajímavé věci… ráda se dotýkala křídel již probuzených andělů a ještě raději shlížela z oblohy na zem – dole, pod mraky, byl svět… svět byl mnohem barevnější než nebe a milost by se bývala byla ráda dotkla každé jednotlivé věci na světě – současně ale milost nechtěla opustit světlo boží… byla nerozhodná.
Občas se závistí pozorovala jiné kousky milostí, které se převalily přes okraj nebe a sklouzly dolů- beze strachu… ale, přemýšlela milost, co kdybych už se nahoru nevrátila… kdo ví, existuje-li cesta zpět… milost nevěděla, že jediný způsob, jak se narodit, je
překulit se. Milost pozorovala ostatní milosti snášející se z oblohy k zemi – protože milost nemůže existovat na světě v podobě světla (vše na sebe bere podobu odpovídající okolí), milosti se změnili vždy v něco pro svět přijatelného – v listí, ve vodu, ve vítr… cokoli běžného a schopného pohybu bylo vhodné – a ve své nové podobě se milosti dotýkaly vybraných věcí okolo – dokud se nestaly anděly…
milost Castiela dlouho otálela poblíž okraje Nebe – už už se chtěla vzdát a jednoduše se narodit, ale těsně před osudným rozhodnutím do milosti někdo jemně šťouchl a ona –
padala… anděl – jeden ze strážců brány, říkal, že zdržovat se blízko okraje je nebezpečné, protože prostor se hýbe – milost měla poslouchat – zapřísahala se Bohu, že už vždy bude… nicméně, padala dál… neproměnila se ani v list, ani ve vodu – milost si pouze přála zbrzdit svůj pád a oddálit jej… když pozorovala z oblohy svět, viděla občas milost, že se jeho zelená a hnědá a žlutá a modrá barva změnila v bílou – bílá překryla všechny barvy světa… když sněžilo, rozdíl mezi oblohou a světem se stíral – pozorovat zasněžený svět, bylo jako dívat se na oblohu. Milost se pomalu změnila v padající vločku, což bylo mnohem pohodlnější, než volný pád, protože už nepadala, ale vznášela se… vítr pohupoval s milostí-vločkou ze strany na stranu a vločka mezitím pozorovala přibližující se svět… už se nebála, vychutnávala si let… vločka cítila, že se děje něco důležitého, nedovedla ale nový zážitek nikam do prožitých zkušeností zařadit – Castielova milost ráda vše analyzovala… když se vločka snesla níž, narazila málem do stromu, rychle se ale objektu vyhnula – milost věděla, co se vločkám po dopadu stane – rozpustí se… bylo pravděpodobně velice nemoudré vtělit se právě do sněhové vločky, protože se smí dotknout pouze jedné věci… vločka by se bývala ráda rozhlédla a našla tu nejlepší věc na světě, možnost volby už ale nebyla v její moci – milost byla vločka a unášel jí vítr… viděla kousek oceánu a hory a, narazila na jinou milost, a potom -
vločka dopadla na tvář člověka…
lidé v dobách před Potopou a Rozdělením ještě nemluvili a nevěděli toho moc, každý člověk tehdy už ale věděl, že v létě nesněží.
Člověk se překvapeně své tváře dotkl a podíval se na oblohu – bylo jasno… zavrtěl hlavou – sněhová vločka v létě z oblohy nespadne… a spadne-li, je taková vločka
boží zázrak… milost už nevěděla nic – cítila bolest, skoro jako umírání –
ta ale odešla spolu se vzpomínkou na podivné dlouhé dětství, na dobu před probuzením…
v Nebi se narodil anděl Castiel…
Domov 
Stránka 
