Tenká hranice... 1/7 - 7/7

wow tak toto se mi líbí - návaznost na díl - Cass trpící fyzicky - Dean mající výčitky a Sam dělající výzkum....super
a do toho všeho Eva.....

koukej rychle pokračovat a nelelkovat - další části se nemůžu dočkat

Tak tohle je naprosto super!!! Takhle to mělo být!!! Tak rychle hoď pokračko, abychom byli zasvěceni dřív, než uvidíme další epku

Perlička na závěr... už bych to okomentovala včera, ale to bych v jednu v noci nemohla místo tvého "prosím nekamenovat" přečíst "prosím nekomentovat" Ale zase na druhou stranu jsem tím některé dost pobavila

Díky, že se líbí - potěší.

Pokráčko bude, ale později, v hlavě už to je, osnovou taky, jemná erotická část je rozdělaná, jen teď musím začít makat na přednáškách, abych na FF měla o čem s přehledem plkat. Nerada bych tam za kompem seděla jak pecka a bezradně se škrábala na budce.

No tak to máš naprostou pravdu Povídka počká, přednášky jsou přednější Už se těším na ty pikantnosti. A bryndák s sebou

Panthera: však já si počkám
a jinak - tvé přednášky byly loni na FF tak perfektní (nedávno jsem si zápisky z nich z novu přečetla a opět jsem v duchu moc chválila přednášející), že pochybuju o tom, že tam budeš jenom tak sedět....
no a když do té doby nic nepřidáš, tak prostě místo přednášky dáš autorské čtení a my si s chutí poslechneme povídku z úst autorky

A doufám, že se budou zase i promítat díly!!! 6x18 je nutnost!!! Sledovat to kolektivně, to by byl teprve zážitek

Teda jejdanánky....to to fakt pěkně začíná nebo spíš pokračuje?

Ale jo, tak by to klidně mohlo být, kdyby si Bobby nenechal prošmatat soul ....

A má to naprosto všechno, co to má mít....Bobbyho s whiskou, Sama v knihovně, Deana se opět utápějícího se ve svých pocitech a hlavně vlastně nesmím zapomenout na chudinku malého andělíčka

Já jenom pevně doufám, že ho teda necháš trpět, ale nakonec povstane nový a lepší Cass a že nebudeš chtít trufnout Seru, která ho, jak se zdá, vede do pekel

No a takže: já skládám poklonu, je to skvělé a je to perfektně napsané a já je doufám, žes to neudělala schválně a nedala jsem tento perfektní začátek a teď sem hodíš pokráčko až po FF

PS: už jsem byla informovaná o Tvých přednáškách a fakt se teda nemůžu dočkat, až to uslyším naostro...nesmím zapomenout ty kapesníky, protože až začneš o Cassovi, tak se se mnou něco stane a já naprosto neovládám své slinné žlázy nebo co to je

Část II.
Miliony obav a ztrát
PG-13

Když se Dean se Samem vrátili k Bobbymu, slunce příjemně hřálo a vypadalo to na další pěkný den. Těch dní bylo hned několik, ale Castiel se uzavřel sám do sebe, Dean občas vyrazil na lov a Sam trávil čas procházením Bobbyho bohaté knihovny a z jeho zaujatého luštění starobylých textů byl nakonec nesvůj i sám Bobby. „Hodláš mi tu rozebrat a přečíst i parkety?“ nevydržel to a s jistou jízlivostí v hlase se otočil na Sama, který nevypadal zrovna nejlépe. Několik dní podrobného listování v mnoha starých svazcích na něm zanechávalo stále hlubší stopy únavy a nedostatku spánku, které ještě podtrhovaly tmavé kruhu pod očima.

Sam Bobbymu věnoval je jeden ze svých obvyklých úšklebků a opět sklopil oči ke knize, jakoby na jejím obsahu závisel osud. „Hele, šprte, neměl bys toho už nechat?“ nenechal se odradit Bobby a bezděky si utřel utřel ruku do zamaštěné košile, přesně tak, jak bylo vždy jeho zvykem a posadil se na gauč.

~ ~ ~

„Tak vylez ty hnido oteklá…“ ozvalo se v potemnělé garáži. Dean pro jistotu ještě zkontroloval zásobník a v mihotavém světle nekvalitních zářivek mžoural do stínů. „Pojď k taťkovi, puťa, puťa…“ pokoušel se nalákat vlkodlaka jízlivým tónem. Příšera jakoby věděla, že tady půjde o krk a tak se stále skrývala ve stínech a nebýt Dean ze srdce lovcem, asi by se dávno otočil na podpatku a odešel domů.

Minuty se líně vlekly, Dean procházel už druhé podzemní patro a adrenalin, který mu předtím pulzoval žilami pomalu ztrácel na účinku. Nakonec se zastavil u jednoho z nosníků a kousaje si dolní ret přemýšlel, co dál. Vlkodlak tu je, o tom není pochyb, ta zmasakrovaná a srdce zbavená dívka, kterou našel v jednom z temnějších zákoutí garáží a hbitě odskočivší stín toho byly jasným důkazem. Než však stihl vydedukovat nějaké rozumné řešení, před očima se mu zajiskřilo až mu posměšně cvakly zuby a celý svět se najednou roztočil. Pak všechno kolem pohltila tma.

~ ~ ~

Byl teplý podvečer, Castiel se otřásl a se svým obvyklým nezúčastněným výrazem pozoroval poslední sluneční paprsky mizející mezi hradbami aut na Bobbyho vrakovišti. Ten stejný obraz viděl každý den, na Deanovy intervence mu Sam pomohl odvést Case sem do Bobbyho takřka nepoužívané ložnice, jen dnes však mělo slunce zcela jinou barvu. Vzpomněl si na Otce, na slepou víru, kterou v něj měl, nikdy ho neviděl, ale přesto věřil.

Po chvíli si uvědomil, že mu něco chybí, někdo mu schází… Dean. Nevěděl jistě, co by měl cítit, ale jeho oslabená milost v nitru žhnula a pálila, po všech těch tisíciletích se nesoustředil jen jednu věc, na jediný úkol, který bylo nutno splnit. Ale najednou bylo potřeba udělat víc, mnohem víc a on musel mlčet. Skrze semknuté rty se prodral tichý povzdech a třesoucí se ruka se přitiskla na zraněné místo na hrudi.

Rána od Ráchelina meče ho stále bolela, ano, sice již nekrvácela a dokonce ani na jeho oděvu nebylo znát, že by k něčemu vůbec došlo, ale cítil se slabý a s jistou dávkou sebezapření si to i přiznával, teď byl on ten slabý. Na malou chvíli zavřel oči, takhle to dělával Dean, unavená víčka pomalu klesla a Castiel opět upadl do své obvyklé bezvědomé existence.

~ ~ ~

Bolest, příšerná bolest vystřelující ze zátylku do celé hlavy probudila Deana z mrákot. S úšklebkem se pomalu rozkoukával. „Zkurvysyn…“ V ústech měl kovovou pachuť vlastní krve a před očima se mu stále dělaly mžitky. Kdyby chtěla zmizet alespoň ta nevolnost, když se chtěl otočit, zjistil, že nemůže hýbat rukama. „A to je jako co?“ vyjekl překvapeně a zalomcoval pouty, která mu svírala zápěstí jak vzteklý pes. Čím víc jimi zmítal, tím víc se mu zakusovala do kůže.

„Být Tebou, tak sebou tak neházím.“ Ozval se tichý hlas s výsměšným podtónem.

Dean ztuhl a otočil se instinktivně za hlasem, který k němu doléhal odkudsi zpoza zad. Ve stínu betonového sloupu stála nahrbená postava porostlá srstí a žhnoucíma očima si ho prohlížela. „Ty zmetku, aby tě prašivina sežrala,“ vrátil se Deanovi jeho starý klid a sarkasmus. „Hochu, měl by sis tu srst česat, jinak budeš mít plsťáky.“

Vlkodlak na poznámku nikterak nereagoval, jen přešlápl z tlapy na tlapu, přičemž se ozvalo jen tupé škrábnutí drápů o betonovou podlahu. „Já mám času dost,“ vrátil Deanovy po chvíli smečem. „Nerad bych, aby ti tu odumřely ty tvoje vražedný hnáty, když si je teď odkrvíš. Ujišťuju tě, že si tu ještě nějakou tu chvíli poležíš.“

Dean mu věnoval jeden ze svých okouzlujících úsměvů a pečlivě zkoumal pouta za zády. „Klasický želízka, z těch se přece musím dostat,“ myslel si sám pro sebe a dál se tvářil, že bude poslušně ležet a čekat, co se bude dít dál.

~ ~ ~

Sam se prokousával hromadami knih až pozdě do noci. Ať se Bobby snažil sebevíc, donutit ho k odpočinku se mu nepodařilo. „Mezek jeden tvrdohlavá, celej otec,“ mumlal si Bobby sám pro sebe a sledoval Sama s lahví domácí pálenky v ruce. Občas si jednu přihnul a poškrábal se na krku. Přemýšlel asi nad vším, nad čím muž v jeho letech přemýšlet může, jen ne nad sprchou.

„Bobby, mohl bys mi tu pomoct?“ zvedl náhle oči Sam a vrhl na něj vyčítavý pohled.

„Co je synu?“ zbystřil Bobby a skrz skelný pohled si ho prohlížel.

„Ehm…“ Sam nevěděl jak dál pokračovat, uvědomil si, že by se jeho připomínka mohla Bobbyho přeci jen dotknout. „Teče v koupelně voda?“ pokusil se to zahrát do outu.

„Proč by netekla? Sice mám rád trochu samoty a soukromí, ale vodovod k nám zavedli.“ Zamračil se Bobby a odložil zpola nedopitou láhev na stůl před sebou.

Vypadáš, jako neandrtálec, měl mu Sam sto chutí vlepit poznámku přímo do tváře. Nakonec se překonal, zakroutil hlavou a s povzdechem se vrátil očima zpátky mezi řádky rozdělaného svazku před sebou.

~ ~ ~

„Vítej zpátky Casi,“ uvítala ho Rachel s úsměvem.“ Ty jsi náš vyvolený, povídej, co je potřeba ještě zařídit, čekáme jen na tebe.“ Za ní se hrdě tyčila nejmíň další desítka andělů, jeho rodina, bratři a sestry ve zbroji. A jeden z nich se svým klasickým lišáckým úsměvem, Balthazar.

Jak dlouho se vlastně znali? Už od počátku? Ani si nevzpomněl, jako by ho znal od nepaměti.

„Shromážděte všechny, kteří se drží našeho cíle. Nejlépe přímo tady. Musíme být připravení.“ Pravil rázně Castiel a jeho hluboký hlas se rozléhal nekonečnou planinou jako předzvěst něčeho hrozivého. „Raphael se bude snažit nás rozdělit, oklamat nás a rozdrtit. To nesmíme dovolit.“

Náhle se planina změnila ze světlounce zelené na temně rudou a z ničeho se všude objevily plameny. Castielovi nebylo souzeno cítit, ale tady, tady cítil žár, kterak se opírá do zašlé látky jeho pláště, vpaluje se mu do kůže a do uší se mu dere zběsilý hukot plamenů. Chtěl křičet, chtěl utíkat, uletět, nemohl, stál bezmocně na místě a plameny ho beztrestně olizovaly. Spalovaly jeho existenci a z per křídel odlétal popílek. V tom uslyšel zoufalý křik, řev o život. Pak spatřil Deana, změť svalů, krve a šlach, visel na Alastairově rámu a z proťatého hrdla se dral onen nervy drásající vřískot. Do sálajícího horka se ozval jen pouhý sten, „Deane“ a Castiela pohltila panika, zoufalý cit, zjitřená rána.

~ ~ ~

Bobbyho domem se ozval zoufalý křik smíšený s plačtivými vzlyky. Sam se vztyčil jako první, odhodil rozdělanou knihu stranou, až se spolu s dalšími sesunula přes hranu stolu a s temným žuchnutím dopadla na koberec. To už byl Sam v půli schodiště do patra s pistolí v ruce. Bobby ho mírně vrávoravým krokem následoval s brokovnicí nakrmenou solnými patronami. Oba jednali instinktivně, nebylo potřeba slov. Bobby ho kryl, když Sam vtrhl do ložnice a jako zkušený lovec prozkoumal místnost.

Vedle postele se na zemi pod oknem choulil Castiel, oči měl vlhké a zpoza kabátu bylo zřetelně vidět opět krvácející ránu. Nekřičel, jen přerývaně oddechoval a tiskl se do mezery mezi nočním stolkem a stěnou u okna.

„Casi, stalo se něco? Jsi v pořádku?“ Sam k němu opatrně přistoupil. Castiel k němu zvedl svoje vlhké modré oči, v tu chvíli byl jak vystrašené zvíře, vyhnané ze svého úkrytu, očekávající, co za krok udělá lovec. Sam se nenechal odradit, pomalu k němu natáhl dlaň. „Pomůžu ti vstát, nemůžeš tu jen tak sedět v rohu,“ pokusil se Sam o úsměv. Castiel však jen sykl a vtlačil se do rohu ještě víc, jakoby Samova ruka byla zbraní, která se mu chystá ublížit.

„Co je s ním?“ otočil se Bobby k Samovi. „Neříkej mi, že mu z toho všeho přeskočilo. To poslední, co teď v této chvíli potřebujeme, je mešuge anděl.“ Sklopil hlaveň brokovnice, srovnal si čepici. „Dej mi tu pistoli, třeba se bojí i té.“ Sebral Samovi pistoli. „Zkus to teď.“

Sam mu neochotně podal zbraň a rozhodně chytil Castiela za ruku. „No tak…“ Než se anděl vzmohl na odpor, Sam si ho přitáhl k hrudi a posadil ho na pelest. „Hned lepší, ne?“ pokusil se opět zlehčit situaci.

Castiel byl zticha a pak jen tiše hlesl. „Dean, Dean je v nebezpečí.“

Sam si složil ruce na hrudi a podíval se na Bobbyho, který jen pokrčil rameny.

~ ~ ~

Brzy zrána se Deanovi do očí vetřely sluneční paprsky, procházející skrz nekvalitně utěsněnou střechu z vlnitého plechu. Venku bylo slyšet racky a šumění vody. Doky, proběhlo Deanovi hlavou. Proč by ho někdo odvážel tak daleko z města, zvlášť vlkodlak, s nímž sdílí oboustrannou nenávist. Proč ho nezabil, když měl možnost? Ne, že by si Dean stěžoval, ale něco tady nehrálo.

„Dobré ránko, jakpak se nám návnada vyspinkala?“ šklebil se na něj muž v elegantním obleku a naleštěných polobotkách, který se sem absolutně nehodil.

„Není to zrovna Hilton a nefunguje topení,“ nezapomněl mu to vrátit Dean.

Muž se na něj chvíli díval, studoval ho, měřil si ho od hlavy až k patě, pak mu odvětil. „No, ale snídaně se dočkáš“ a ledabylým mávnutím mu hodil k nosu kus jakéhosi pečiva. Snad to býval croissant, než ho někdo přejel parním válcem. S tím se muž otočil a postupně utichající kroky zmizely kdesi mimo Deanův pohled.

„Hajzle, strč si to do prdele“ ulevil si Dean a tělem mu proběhl třas. Beton neskýtal zrovna mnoho pohodlí a pokud jste nuceni ležet na boku většinu noci, přičemž ruce máte spoutané, těžko můžete tvrdit něco o komfortu.

Celou noc se snažil pouta odemknout, jediné, čeho však dosáhl, bylo zlomení sponky na papír, kterou měl pro případ nouze schovanou v rukávu u bundy. Když se ještě za tmy a mihotavého blikání zářivky snažil odsunout někam stranou, nejlépe k onomu sloupu, o který se toho večera opíral vlkodlak, zjistil, že pouta jsou ještě na řetízku. A jeho část byla provlečena ocelovými kroužky na podlaze a konec, ten byl někde nad hlavou v nedohlednu.

Pomalu, ale jistě, začal propadat panice, byla mu zima a opravdu měl hlad. Jediným pozitivem byla rána na hlavě, která přestala krvácet. Dokonce i ona nevolnost se záhy vytrácela a Dean se mohl pořádně rozhlédnout kolem sebe.

Opuštěné skladiště poblíž přístavu. Beton byl pokrytý vrstvami prachu a různých skvrn. S hekáním, co mu to jen řetízek a pouta dovolila se posadil, když v tom uslyšel vzdálené kroky. Bylo to víc osob, možná lidí, kdo ví. Deana zamrazilo v zádech a silou se snažil nejektat zuby.

~ ~ ~

TBC

Část I. Miliony cest ku věčnosti PG-13 <------> Část III. Miliony nejistot a nevinností PG-13

torturing Cass! ...toto som potrebovala v tychto tazkých časoch sa mi toneuveritelne padlo vhod...dakujem a neviem sa dockat dalsieho pokracka....len tak dalej

plsťáky to mš dostalo

Panthero já už se bála, že jsi se na nás s povídkou vyprdla poté, jak se vyvíjí momentálně spn.....

toto je výborné pokračování - Deanův humor umíš napsat dokonale - fakt!!!! baví mě to čístí a trpící Castiel - dobře mu tak
néééééé - fakt dobrý a jsem neskutečně zvědavá na to, kdo unesl Deana a jak to bude dál s Cassem, tak žádné ulejvání a rychle vymýšlej dál

Mě také dostaly ty Deanovy hlášky. Jsem napjatá, co teď s ním bude? Co mu chtějí udělat? Snad nám ho někdo zachrání!

WOW....to bylo fakt dobrý

Super hlášky a moje fantazie pracuje naplno, jak se snažím vymyslet, pro koho je Dean návnada...kdo by si na něm měl pochutnat

Chudinka Cass..to mu jako NIKDO nepomůže nebo co????
A Sam jako šprt je fakt cool a Bobbyho jsi pasovala do role ožraly ???

Panthera: Fakt skvělé pokračko! Ty hlášky jsou super... mešuge anděl Dobrý! A torturing taky stojí za to Jen tak dál!!!

FooFighterkaSN: Neděkuj a neboj, zase časem něco přihodím.

Terrik: Mě zase dostal Tvůj avatar, já pořád - proč mi ten Dean nesedí a ejhle, ona to půlka z Kobliha.

Nemix: To bych neudělala, znáš mě, já brblu, ale nakonec zkousnu snad všechno.
Vymýšlet moc nemusím, jen si v hlavě ladím detaily.

janča: Nechej se překvapit.

Polgara: Tentokrát nehodlám nikoho zabít, takže asi bude zachráněn? Koblížek, ten se musí pořádně potrápit. A Bobek? Takové menší srovnání s tím, co nám Castiel pověděl v posledním díle.

bohdy: Aby to chudáka Deana nepřešlo.

Všem děkuji za komentáře, povzbuzení atd., jsem ráda, že se líbí. Pokráčko zase bude, o to se nemusíte bát, na ff nehodlám zanevřít.

Část III.
Miliony nejistot a nevinností
PG-13

„Dean říkal, že se vrátí zítra ráno, přespí cestou někde v motelu, přesně tak, jak to dělá vždycky“ zaváhal Sam. „Neměl bys mu zavolat?“ namítl Bobby, cítil, že je to to nejlepší, co by v tuto chvíli mohli udělat.

Sam zalovil v kapse džínů, vytáhl mobil a vytočil Deanovo číslo. Nechal ho zvonit celkem dlouho, ale zdálo se, že Dean telefon nezvedne. Celou dobu Castiel zarytě hleděl do zašlého vzorku koberce před sebou a pohupoval se ze strany na stranu.

Bobby si odkašlal. „Není to poprvé, co ignoruje zvonění“ prohodil, snad jen aby odlehčil situaci. Samovi se nahrnula krev do tváří a roztržitě si prohrábl vlasy. „Kam jel na toho vlkodlaka?“ rozhodl se situaci řešit hned.

Proč vlastně věřil všemu, co mu Castiel řekl? Nikdy s ním neměl ten vztah, který měli anděl s Deanem a přece mu bezmezně věřil. Najednou si připadal hloupě. Co když měl Castiel jen halucinace, co když…

„U Ďábelského jezera, Severní Dakota“ Bobby mu vrátil zbraň, sundal si čapku a bezděky se poškrábal v rozčepýřených a notně zamaštěných vlasech. „Jedu za ním, přesnější adresu nemáš?“ optal se Sam a zasunul si pistoli zpátky za opasek kalhot. „Počkej, to mě tady necháš tohle nepřítomné děcko s křídlama?“ snažil se o jistou intervenci Bobby. Sam si hlasitě oddechl a zadíval se na Bobbyho tak vyčítavě, že nebylo třeba slov, Bobby zmlkl a uhnul pohledem kamsi ke stropu. „Z lovce chůvou, jsem se měl usadit dřív a rovnou s Marcy. Ta aspoň uměla koláče.“

„Kvůli němu se nemusíš koupat ani holit,“ uštípl se na něj Sam a už sbíhal schody.

~ ~ ~

„Tak tohle je sám Dean Winchester,“ ozval se celkem příjemný dámský hlas. „Osobně a v plné síle.“ Neodpustil si uštěpačnou odpověď Dean, než stihl přidat další, do zorného pole se mu ladným krokem vloudila sličná bruneta v sukňovém kostýmku krvavé barvy. Následovaná oním ulíznutým gentlemanem v naleštěných polobotkách, který na Deanovy brunetku oceňující pohledy očima vracel vražedné blesky. Zbytek společnosti tvořila skupina tří osrstěných vlkodlaků. Jedním z nich byl i onen Deanův uchvatitel.

Dáma si ho chvíli prohlížela. „Proč je asi takový červ jako ty, tak cenným artiklem?“ prohodila řečnickým stylem a stále si ho prohlížela. Společník v obleku už chtěl něco namítnout, ale ona ho zastavila jediným mávnutím rukou. „Pověz mi, co je na tobě tak zajímavého? Tak vzácného?“ s těmi slovy k němu pomalu došla a v bezpečné vzdálenosti si k němu přiklekla, aby mu mohla hledět přímo do očí.

„Kouzlo osobnosti číčo“ ušklíbl se po svém stylu Dean. „Jsem prostě neodolatejnej a všichni se na mě lepí jak vosy na bonbón.“ Brunetka přešla jeho poznámky bez většího zájmu, přisunula se k němu blíž a dlouhým, rudě nalakovaným nehtem mu pomalu přejela po tváři. „Sám na kolenou a stále vzpurný.“ Zašeptala a lascivně mu přejela po uchu jazykem.

Muž v obleku si odkašlal, pomalu ztrácel trpělivost. „Musíš si s ním hrát zrovna teď?“ neudržel se a s vyčítavým pohledem se na ně díval.

„Hm…“ broukla Deanovi do ucha tak, až ho zalechtalo v podbřišku. Po očku sledoval, jak se jí na klečícím koleni spouští oko od punčochy. „Myslím, že tady ženuška bude potřebovat další příspěvek na obleček, obojek a kratší vodítko. Je mi líto dámo, nejste můj typ.“ A výsměšně našpulil rty k polibku, ke kterému nemělo dojít.

Ať čekal cokoliv, dáma se rychle zvedla a cestou odkopla placatý kus něčeho, co dřív bylo pečivem. „Tímhle ho krmit, tak dlouho nevydrží.“ Vrhla na společníka opravdu vzteklý pohled, otočila se zpátky na Deana a laškovně si skousla spodní ret. „Koukejte se o něj starat pořádně,“ pravila panovačně a Dean náhle pocítil nezměrnou touhu po její blízkosti. Místo, kde se ho dotkla nehtem ho příjemně hřálo a celkově mu přestala být zima. Dokonce mu začalo být nepatrně teplo, svaly se přestaly třást ve snaze získat alespoň trochu tepla a najednou se cítil – fajn.

~ ~ ~

Bobby váhal, v ruce podél těla stále třímal brokovnici plnou soli. Když za Samem bouchly dveře, vrátil se pohledem ke Castielovi.

Ten tu stále seděl na posteli a nepřítomně hleděl do země, jakoby zkoumal každé vlákno koberce, které z něj čnělo. Zdání velmi často klame, fyzicky tu byl, psychicky se vznášel ve svých myšlenkách. Jako obvykle přestal vnímat své okolí, stále viděl Deana, svého Deana, toho, kterého dobrovolně vytáhl z muk pekelných.

~ ~ ~

„Doufám, že sis to pořádně rozmyslel. Brachu, ty víš, že stojím za tebou, ve všem, co děláš, ale tohle? Nemyslíš, že je to trochu silný kafe?“ Baltazar stál vedle něj ve své rozšafně rozhalené košili se sklenicí Portského v ruce. „Chvíli cítit je jedna věc, ale utápět se v té nicotnosti po celý zbytek existence, ne, že bych ti do toho chtěl nějak kecat mon petit ami…“

Než stihl dokončit myšlenku, Castiel ho náhle utnul. „Nežádal jsem tě o radu, ani o pochopení.“ Zpříma se mu zadíval do očí, „žiju už příliš dlouho na to, abych ztrácel čas.“ Sám se zarazil, když si uvědomil význam vlastních slov. Oblízl si rty a sklopil pohled stranou.

Při jeho slovech Baltazar otočil celou sklenici do hrdla a s povzdechem se zadíval na oblohu nad nimi. „Rád bych to pochopil, ani nevíš jak.“

~ ~ ~

Přemýšlel nad svým životem, nad ostatními anděly, nad Rachel, ale všechny myšlenky nakonec vždy skončily v jednom bodě – zrada. Ten palčivý pocit, na který si stále nemohl zvyknout a přidávaly se další a další. Jediná věc, na kterou se mu podařilo opět upnout myšlenky byl Dean. Něco se mu stalo, stále žhnoucí milost mu nakazovala jednat.

Bleskurychle se postavil na nohy, přiskočil k Bobbymu a vytrhl mu zbraň z rukou. Bobby překvapeně hekl a ustoupil krok vzad. „Hlavně klid…“ řekl nahlas, ale spíš než na Castiela, to myslel přímo na sebe. Dřív, než stihl jakkoliv pokračovat nebo snad plně zhodnotit nastalou situaci, pažba brokovnice ho tvrdě zasáhla do spánku.

Bobby se bezvládně sesul na koberec a na spánku se mu objevila slabá červená stružka. Castiel nad ním chvíli stál a snažil se popadnou dech. Tisknuvši si dlaň na krvácející hruď nasucho polknul. „Omlouvám se“ s těmi slovy se náhle ztichlou místností ozval obvyklý tlukot křídel a Castiel zmizel, zanechaje Bobbyho jeho osudu.

~ ~ ~

„Zatraceně“ poškrábal se Sam na hlavě, „klíče.“ Naštvaně bouchl starého Mustanga do matně modré střechy, otočil se na podpatku a poklusem se rozběhl zpátky do domu. Mezi stohy knih našmátral starožitný popelník s hromadou klíčů. „Bobby, který jsou od toho Mustanga vedle tvé Chevelly.“ Dál si prohlížel každý svazek zvlášť, „nechci tam potrhat dráty,“ dodal jakoby omluvně a zadíval se ke schodům. „Bobby?“ s podezřením v hlase vytáhl zbraň a bez váhání vyběhl do patra.

Stačil mu jediný pohled. „Bobby“ klesl na kolena a nahmatal mu pulz na krku. „Hajzl jeden lítací.“ Odpověděl mu Bobby a odstrčil mu ruku. „Jedeme za Deanem, musíme ho varovat.“ Pomalu se otočil na bok, že se postaví, ale nohy měl jako z gumy.

„Co se stalo?“ otázal se Sam s citelnou obavou v hlase. „Co asi?“ štěkl naň Bobby. „Blízký setkání s andělem.“ Dál se Sam nevyptával, pomohl Bobbymu na nohy a během půl hodiny už byli oba připravení vyrazit za Deanem.

~ ~ ~

Hodina za hodinou ubíhaly a Dean cítil, že mu dřevění ruce. Věznitelé jak přišli, tak i odešli a nechali ho zase o samotě. Jediným další zpestřením byl onen vlkodlak. S jasnou nechutí mu přišel předhodit balený sáček White Castle s velkým burgerem, bohatou porcí hranolek a půllitrem překapávané kávy. „Grand restaurant pana Septima, jen co je pravda,“ odfrkl si „a jíst to mám asi jak?“

Vlkodlak se na chvíli zarazil, podrbal si kožich na boku a vypadalo to, že snad přemýšlí. Nerozhodně přešlapoval z tlapy na tlapu, až se nakonec sehnul a jako kouzlem uvolnil Deanovi levou ruku. Stejně rychle se však i odsunul mimo Deanův dosah a rozčíleně zavrčel. Jakoby po prvním rozhovoru ztratil veškerou chuť ke konverzaci.

Náhle uvolněný krevní oběh způsobil, že se Deanova ruka bolestivě probudila k životu. Byla oteklá a na zápěstí se mu rýsovala zřetelná tmavá modřina. „Máš smůlu, pořád tu vražednou hnátu mám,“ zasyčel na jeho adresu Dean, „aspoň tu jednu.“ Přemýšlel, jak by si ji promnul, bolela ho celá, od kloubu v rameni až po konečky stále ztuhlých prstů.

Než se vrátil pohledem zpátky na vlkodlaka, byl na jeho místě pouze kbelík a dokem se opět rozprostřelo jen šplouchání vody, vln narážejících do trámoví okolo stojících mol.

Po pár minutách už se ruka přestala tak palčivě hlásit o pozornost a tak se Deanův zájem stočil k poutům. Když zjistil, že matně se lesknoucí kov pokrývají neznámé runy a symboly, „kurva“, musel si ulevit a naštvaně se natáhl po pytlíku s jídlem.

~ ~ ~

Castiel ležel na boku a snažil se dýchat tak, aby ho rána nebolela ještě víc. Ano, létat mohl, ale zranění ho značně omezovalo, navíc cítil, jak se i takové malé ztráty rudé tekutiny dotýkají životnosti jeho schránky. Nemohl tam být dřív, s příšerným pocitem sebenicotnosti si to uvědomoval. Kdyby věděl, co je to pláč, mohl by sám konstatovat, že mu z očí tečou slzy.

V dalším návalu bolesti sevřel trs trávy do dlaně a cítil, jak jednotlivé listy opouští stébla. Listy se však nevzdávaly tak snadno, svými okraji se mu zařezávaly do dlaní. Bolest, začal se s tímto pocitem ztotožňovat, brát ji jako součást svého já. V bezmezné agónii zarýval i prsty do hlíny. Slunce již dávno zapadlo a Castiel se svíjel na palouku uprostřed pustiny a do stříbrné tváře měsíce směřovaly jeho modlitby.

Ale Bůh, jeho Bůh, jakoby vůbec nebyl, neexistoval, ignoroval jeho prosby, jeho pláč. Při okrajích palouku se srocovaly laně a tiše sledovaly marný boj anděla, který přecenil své síly a teď za to trpěl. V mdlém světle se občas objevila silueta křídel, Castielovy chlouby. Chtěl - tak moc chtěl letět. Z pokroucených a polámaných per ukapávali drobné kapky, drobounké slzy jeho milosti, které se kolem něj perlily jako tisíce svítících slz.

Odpovědí mu bylo hluboké zahřmění kdesi v dáli. Laně se rozutekly zpátky do temnot hlubokého lesa a ponechaly jej jeho bolu na pospas. Vstřícnou tvář měsíce zakryla oblaka a vzduch naplnilo jemné šumění kapek. Nebe plakalo a pokrylo svého bývalého bratra svým vlhkým a studeným hávem.

Castiel se z posledních sil přetočil na záda a hleděl přímo do nebe. Kapky ho bodaly do tváří, cítil, jak se mu na kůži každá z nich rozpoltí na desítky dalších, menších, které se rozutečou do okolí. Mísily se s krví i slzami, až Castiel zavřel oči a do šumění deště se ozvalo jen jediné slovo, sloupek písmen, který by ani neměl mít význam – „Deane…“

~ ~ ~

TBC

Pozn. autora mon petit ami – frc. můj (malý) příteli.

Část II. Miliony obav a ztrát PG-13 <------> Část IV. Miliony slz a lží PG-13

Ja som vazne zvedava ako toto skonci.... ....len tak dalej!!!!

teda Panthero - toto je fakt dobrý - jsem to přečetla zase jedním dechem a náruživě se dožaduji další části
tak šup šup - jsem napnutá jak kšandy......

Panthera: To si ho jako chtějí vykrmit a pak někam nebo někomu předhodit? Také mě tvoje povídka strašně napíná. Pokračuj, prosím.

Jsem fakt zvědavá, o co s tím Deanem jde!!! A co to bylo s tím Bobbym?! Chudáček...

Ale to nééééééééééééééééé.....já to takto nechci
Že mu to ale dáváš sežrat, vypadá to, že Tě poslední události nějak vytočily

No a Dean - tak ten je přesně takový, jaký má být...černý humor a navrch ta jeho nevymáchaná huba .... teď by mě opravdu zajímalo, co to je za tu onu ženštinu, co ho tam tak otlápkávala a div ho neoslintala...že by si ho připravovala pro sebe???

Tak se nenech moc přemlouvat a dej sem další nášup

PS: " Hajzl jeden lítací." - tak to mě fakt zlomilo

Část. IV
Miliony slz a lží
PG-13

Bobbyho Chevella ukrajovala míli za mílí, jak nejrychleji mohla, Bobby takřka nesundal nohu z plynového pedálu. Celou cestu bylo uvnitř hrobové ticho. Sam roztržitě těkal očima po okolní krajině a neustále si mnul čelo. Z toho všeho dosavadního ponocování se mu zavíraly oči, ale za každou cenu se snažil zůstat vzhůru.

„Nezastavíme na kafe?“ zeptal se rovnou Bobby ve chvíli, kdy se Sam už po několikáté praštil hlavou o okýnko, aby se náhle probral ze spánku, který ho neustále přepadal. Vypsané papíry i otcův deník se válely po podlaze. Sam si povzdechl, věnoval mu útrpný pohled a přikývl.

Naléval do sebe již třetí espreso a cítil, jak mu unavené tělo povzbuzuje kofein. „Tak můžem vyrazit? Už je to jen hodina cesty.“ Bobby do sebe vyklopil půlku nealkoholického piva a utřel si vousy do hřbetu ruky. Snažil se rozvzpomenout, který motel Deanovi doporučil k přespání a bezděky si prsty kroužil kolem náplasti na spánku.

„Můžeme, jak ho vůbec najdeme?“ Sam odložil vypitý šálek, pod talířek vložil bankovku a pohledem poděkoval postarší servírce.

„U Davise,“ Bobby si s jistým zadostiučiněním poupravil kšiltovku a zaklel si pod vousy ve chvíli, kdy si nechtěně rýpl do rány pod náplastí.

~ ~ ~

Baltazar seděl na pařezu poblíž palouku a s rukama po bradou si Castiela zamyšleně prohlížel. Po tom všem, by s ním už neměl mluvit. Sílící déšť mu nevadil, netýkal se ho, kapky se mu vyhýbaly, jako každému andělu. Byly věci, které jednoduše nechápal, ať už nechtěl nebo po celé myriády nemohl.

Bedlivě sledoval světélkující pramínky postupně se vsakující do země. Z pyšně k nebi čnějících křídel zůstaly jen torza, pouhé pahýly, jakoby by byla namalovaná a déšť z nich krok za krokem smýval barvu. Baltazar nic zvláštního necítil, jen z oka jeho schránky ukápla slza, pouhá reakce původního majitele těla – možná.

Snad ze starého přátelství a známosti, po hodině přemítání se anděl zvedl a pozvolným krokem došel až k třesoucí se hromádce, co kdys bývala na jeho úrovni. V ruce se mu objevil stříbřitě lesknoucí nůž. V tom se Castielova víčka zachvěla a Baltazarovy oči se setkaly s odezvou. Ruka se zbraní zůstala natažená, „prosím…“, zašeptal z posledních sil Castiel.

V tom se v Baltazarovi něco zlomilo, přátelství svádělo neutuchající boj se samotnou milostí, jeho výsledek zvrátil náznak lidskosti jeho nynějšího těla. Mrknutím oka byla zbraň pryč, Baltazar chytil bývalého bratra za rameno a oba zmizeli v tlukotu silných křídel.

~ ~ ~

Když dojeli k Ďáblovu jezeru, bylo už dávno po půlnoci. Najít motel U Davise nebyl až takový problém, prakticky ho měli přímo u cesty. Když se na recepci vyptávali, nepříliš vstřícný majitel, pupkatý padesátník s širokou pleší, jim za menší úplatu potvrdil, že tam někdo v kožené bundě a černým autem předevčírem byl. Za další dvacetidolarovku dostali i pokoj hned vedle.

Kofeinem probraný Sam se dal ihned do práce. Zatímco Bobby hlídal, Sam se vloupal do pokoje, který byl zjevně Deanův. Zatažené závěsy a všudypřítomný nepořádek toho byl jasným důkazem. Na stolku, po posteli i po zemi se povalovala spousta papírů s poznámkami. „A teď hledej, musel někam jet, Impala nikde na parkovišti není,“ nahlásil mu Bobby hned, jak vešel do pokoje. Nenápadně za sebou zavřel dveře a zkontroloval, zda závěsy dostatečně kryjí světlo. Což bylo svým způsobem zbytečné, majitel byl tak očarovaný pornografickým obsahem televize, že by to tu mohli i podpálit a bylo by mu to jedno.

Po pár minutách se Bobby jen tak sehnul a z hromady papírů vytáhl noviny se zakroužkovaným článkem. Podivné okolnosti úmrtí místního rybáře stále obestřeny tajemstvím, hlásal tučný titulek. „Woodland Megastore“, s těmi slovy hodil noviny Samovi, který se stále přehraboval v poznámkách na stole.

„Smrt Alberta Stockmana, místního rybáře, jehož tělo bylo nalezeno v garážích Woodlandského obchodního centra je stále v řešení místního policejního oddělení. Jak nám potvrdil zástupce šerifa, pan Milestone, tělo bylo nalezeno v brzkých ranních hodinách v podzemních garážích. Tělo neslo známky zápasu a chybělo mu srdce. Policie stále vyvrací domněnky, že se jedná o sériového vraha, i když tomu nasvědčuje vícero důkazů. Bez srdce byla nalezena už dvě těla…“ dál už Sam nečetl a podíval se na Bobbyho, který nervózně poklepával nohou. „Asi nevíš, kde ten obchoďák je?“ zeptal se ze setrvačnosti, sbalil noviny do bundy a rozběhl se ke dveřím. „Zeptáme se na recepci,“ prohodil přes rameno a vyběhl ven.

Vzduch se dmul vlhkostí, která se nešířila jen od jezera a první kapky dopadaly k zemi. Bouřka přicházela i sem do města.

~ ~ ~

Další studená noc. Dean si mnul pravou ruku, opět mu byla zima a styděl se za to, že musel využít služby kbelíku. Burger ho sice zasytil, ale teď už jen doufal, že ho přátelé zachrání. Neznámé symboly, kterým se po jídle věnoval dobré dvě hodiny nebyly podobné žádným, se kterými se v životě setkal, to ho dohánělo k šílenství a pocitu bezmoci.

„Tady jsi,“ Dean se lekl, když se zezadu ozval ten známý ženský hlas. Než se vzmohl na odpověď, zarývala se do něj dvojice tmavě hnědých očí. „Není na návštěvu trochu…“ démon, proběhlo mu hlavou a slova se mu zadrhla v hrdle. Na rtech ucítil jemný a zároveň rázný tlak prstu. „Ale pššš, svědky snad není třeba“ šeptla a nepřestávala ho probodávat pohledem.

„Nejste můj typ, dámo, už jsem…“ větu dokončilo jen syknutí, které Dean nezvládl zadržet, když mu přes bradavku přejela teplou dlaní. „Jsem i nejsem.“ Špitla mu do ucha s úsměškem. „Až posloužíš svému účelu, pak si tě možná nechám.“ Ruka sjela ještě níž a zastavila se v rozkroku až Deana pokryla husí kůže. Příjemný tlak prstu na ústech nahradily vlhké rty a Deanovy se před očima roztančily hvězdičky.

Tělem se mu rozšířilo ono příjemné teplo, jako když se ho dotkla poprvé. Levou rukou ji přidržel vzadu za krkem, jeho tělo jednalo za něj. Posunul se blíž k ní, ztratíce veškeré zábrany si ji chtěl přitisknout k sobě. V tom se bruneta vymanila z jeho sevření, s úsměvem se odtáhla a couvla mimo jeho dosah. „Kdo je čí typ teď?“ pravila tiše melodickým hlasem. Dean jen zalapal po dechu, najednou chtěl být s ní, strhat z ní ty rudé šaty a zmocnit se jí jako dravec laně.

S hladovým pohledem a pokrytý vlastním potem se k ní chtěl vrhnout, ale řetízek na pravé ruce byl příliš krátký. Vztekle se sebou zacloumal, bezmocný jako pes u boudy.

„Myslím, že si tě nechám určitě.“ Vyzývavě si olízla horní ret. „My sukuby jsme celkem osamocené.“ Kdyby byl Dean pes, zcela jistě by mu z koutků úst ukapávaly sliny. „Dokončíme to později,“ jistá si svým vítězstvím se otočila a rozšafným krokem zmizela ve tmě.

Dean za ní hleděl a se smutným povzdechem se doplazil zpátky ke sloupu. Stočil se do klubíčka a zmocnila se ho horečka.

~ ~ ~

Když vjeli do garáží, oba okamžitě zaregistrovali Impalu, nenápadně zaparkovanou v rohu. „Jsme tady správně.“ Ohlásil téměř zbytečně Sam, zkontroloval zásobník a odhodlaně vystoupil.

„To bych si nevšiml.“ Zabručel si Bobby do vousů, zabouchl dveře Chevelly a zkusmo zkusil otevřít Impalu. Byla odemčená. „Někde tady je, buď ve střehu.“ Bobby okamžitě natáhl závěr a kryjíc Samovi záda se vydali prohledávat parkoviště.

Ani po hodině však nic nenašli, kromě znetvořeného těla dívky a pár chlupů nikde nic. „Dean by ji nenechal jen tak nezamknutou.“ Prohlásil sebejistě Sam a s povzdechem si prohrábl vlasy. „Rozdělíme se?“ navrhl Bobby, „vlkodlak tady zjevně taky není, jinak už by na nás skočil. Zkusíme to ještě jednou?“

„Beru si druhý patro.“ Odvětil mu Sam a přitáhl si límec bundy blíž ke krku. Déšť se sebou přinášel i výrazný chlad, který na aktivitě kofeinu zrovna moc nepřidával. Bobby jen přikývl a poklusem to vzal do prvního.

Když se později sešli u aut, byli oba bezradní. „Nikde nic, vsadil bych se, že ho unesl ten okřídlenej hajzl.“ Odplivl si Bobby naštvaně. „Snad ne“ zadoufal Sam a unaveně se opřel o Impalu. Pak pro jistotu zkontroloval kufr, kde chyběla jen krabička stříbrných nábojů a zadíval se na řady aut, „kde chlape seš.“

~ ~ ~

Déšť rytmicky bubnoval do plechové střechy a Deana to krom jiného přivádělo k šílenství, jektaje zuby se třásl po celém těle, když se přímo před ním objevily dvě postavy. Tu jednu mlhavým pohledem poznával, béžový baloňák, toho už někde viděl, ale jeho mozek nebyl schopen identifikovat jméno. Zakňučel něco nesmyslného a přisunul se blíž ke sloupu, jen co mu to pouta dovolila.

Castiel těžce oddechoval, byl však suchý. „Děkuju…“ zadíval se naposledy na Baltazara, věděl, že nikoho ze své rodiny už nikdy neuvidí.

„Hodně štěstí.“ Odpověděl mu starý přítel a pokusil se o úsměv. „Drž se od nás dál, však víš proč, zameť si po sobě, co sis nadrobil“ dodal ještě předtím, než zmizel.

Castiel zůstal stát, ač byl stále slabý, díky Baltazarovi byl schopen zase omezeně fungovat, alespoň v rámci lidských možností. Beze slova se rozběhl za Deanem a poklekl vedle něj. Když se jej dotkl, zbytky jeho milosti, které v něm ještě zůstaly ucítily přítomnost něčeho, co by tam být nemělo.

Dean se při doteku otočil a snažil se odtáhnout. „Deane?“ optal se tiše Castiel a nechtíc mu stiskl rameno víc, než bylo zdrávo.

„To bych nedělala.“ Rudě oděná sukuba se nad nimi tyčila jako matka moudrosti. „Vítej, je čas na splátku.“ Ušklíbla se na Castiela. „Achájo…“ vydechl Castiel překvapeně. „Já svoji část dohody plním,“ rozhodl se ihned pro protiútok.

Trojici v kruhu neslyšně obstoupila skupina vlkodlaků v čele s gentlemanem v saku. Všichni měli na tvářích stejnou masku pohrdání a vítězství.

„Dohoda nebyla naplněna, pokud já vím.“ Pravila mu klidně Achája a složila si ruce na prsou. „Požadované duše jsi dostala a Raphael je pořád silný.“ Nenechal se vyvést z míry Castiel, ač byl zesláblý, stále se mu s ní dařilo mluvit pevně a rozhodně. „Baltazar je stále příliš slabý, aby ho mohl porazit.“

„Já vím drahoušku.“ Zdvihla obočí Achája. Ještě potřebuje tu poslední duši. Castiel se na ni překvapeně podíval a zalapal po dechu. „Kterou?“ hlesl opatrně. Achája se zamyslela, popošla pár kroků kolem sloupu a ignorujíc jeho otázku, pokračovala „A jakpak se ti daří? Jaké to je, být nicotnou, bezcennou hrstkou prachu na matičce zemi?“ Na důrazu poslední věty si dala hodně záležet.

Castiel jen suše polkl, zadíval se do země a pak na Deana. „To není důležité. Koho ještě chceš?“ zeptal se rovnou i přesto, že se obával té nejhorší možné odpovědi.

Achája si promnula bradu a vědoma si svého malého vítězství mu věnovala falešný úsměv. „Tvoji duši…“ její slova rezonovala do bubnujících kapek deště a hromu jako by nastal den posledního soudu.

~ ~ ~

TBC


Část III. Miliony nejistot a nevinností PG-13 <------> Část V. Miliony pravd i křivd PG-13

Moc krásné, je skvělé že si zapojila a Balthazara... jen hezky pokračuj je to skvělé

Panthera: Je to fakt strašně napínavé. A co bude, až Achája získá tu poslední duši? Asi něco hóóódně strašného.

Case nééé!!! Musíš ho zachránit!!!