DANDELION

Líbí se mi pampelišky, ty odkvetlé a ráda je sfoukávám, něco si přejíc.. zda se přání plní, nevím - tenhle týden jsem si mockárt přála, aby SN dopadl dobře - tak snad...

chtěla jsem zase něco napsat, protože psaní mi pomáhá ventilovat emoce, a momentálně jsem kvůli finále SN uzlíček nervů.. jenže jsem neměla nápad a - ten dnes přišel v podobě pampelišky.

Ačkoli povídka navazuje na díl 6x20, v zásadě v ní není vůbec zmíněn děj šesté série - hm, vlastně žádné série - navazuje na díl pouze emotivně - Dean se emotivně vyrovnává s Castielovou "zradou" a Castiel se vyrovnává s rozhodnutím, které musí učinit, nebo které učiní - ale, tohle je v povídce pouze nastíněno - celá je více "pohádková" a zminuje Deanovo dětství..

je to spíše pohádová povídka, ale v tomhle období možná právě takové povídky potřebujeme...

Chtěla jsem napsat ještě tohle - Já vím, že momentálně jsme všichni zdeptaní a znechucení vývojem děje v seriálu a mnoho z nás už ztratilo víru v Case - nejhorší na tom je, že at seriál dopadne jakkoli, to, co se zatím stalo - to bude už navždy součístí toho, jak budeme Castiela a Deana vnímat... ale víte co? Mně to nezajímá... jasně, mohla bych ted zanevřít na Castiela, mohla bych se poddat tomu, čím nás scénáristé nakrmili a už navždy přemýšlet o Casovi a o Deanovi v kontextu šesté série - a prohrát a nechat si vzít pěíběh Case a Deana... a nebo ne - můžu proti tomu bojovat a naopak všechno úžasné z jejich příběhu zachovat, můžeme bojovat, ignorujíc to, na co se diváme a pořád miít Case a Deana rádi - od toho přece lidé jsou - aby neskutečné světy realizovaly a aby neskutečné světy ožévaly v našich představách - v tomhle ohledu my máme stejnou moc, jako někdo kdo natáčí seriál. A já příběh Case a Deana nevzdám pouze proto, že někdo se rozhodl natočit něco, co vyvrací to, co jsme dosud milovali... takže - kdo je v tomhle se mnou?...

DANDELION

PAMPELIŠKA

přítomnost

Mezi vraky aut, na zápraží a u plotu, na Bobbyho dvorku rostly pampelišky – žluté a různě veliké, některé už ale bílé a odkvetlé. Dean, rozhlížejíc se, si vzpomněl na příhodu z dětství – těch, na které vzpomínal rád, neměl lovec moc a krásné zážitky proto střežil Dean jako vzácné klenoty, pamatujíc si každý detail události, včetně vůně, nebo zvuků –

tehdy, vzpomínal, měla máma na sobě bílou blůzu a voněla jako čokoláda – možná proto, usmál se, protože to ráno smažila pro Deana ke snídani čokoládové lívance.


Odpoledne téhož dne, vzala Marry Deana do parku a Dean, šplhající po stromě, spadl a zranil si ruku – ne vážně, ale dost na to, aby se rozplakal.

Dean seděl na zemi, tváříc se jako hromádka neštěstí a po tvářích mu tekly slzy –

„Miláčku?“

Dean ale umanutě hleděl na strom, jakoby ho shodil naschvál a Marry, snažíc se syna rozptýlit, utrhla odkvetlou pampelišku a podala mu jí –

Dean zapomněl plakat, ale natahovat nepřestal. Tázavě se na mámu podíval.

„Něco si přej.“

Nedůvěřivě se zahleděl nejdříve do koruny stromu a potom zpět na mámu a na květinu ve své ruce.

„Do toho,“ ujistila ho.

Dean foukl.

Společně pozorovali drobné chmýří poletující ve vzduchu, ze strany na stranu, vzhůru a zase klesající – jako loutky tančící na jevišti, jako papíroví draci na obloze… jako motýli, vykřikl Dean, otírajíc si mokrou tvář do rukávu a máma mu pověděla:

„Když chmýří stoupá vzhůru, tvoje přání vystoupá k Bohu a on ho splní.“

„Stoupá,“ zakřičel Dean a rozběhl se, snažíc se chmýří v letu zachytit.


přítomnost

Dean, sedící na dvorku se usmál, ale při pohledu na pampelišky se zasmušil – lovec bezmyšlenkovitě utrhl jednu z nich, otáčejíc stonek v ruce, a pozorujíc chmýří, které při
pohybu z rostliny opadávalo –

přání všechno změní…


on nechtěl být pesimista, nemohl si ale pomoci, Když Sam sbíral pampelišky na zahradě, vnucujíc dvanáctiletému Deanovi teorii o přání, Dean se šklebil, protože byl už poučený a věděl, že Bůh není a neposlouchá – a když Sam řekl to, co tehdy řekla Marry, sám sfoukávajíc chmýří, které ale namísto stoupání klesalo, zůstávajíc ležet v trávě, Dean jednoduše prohlásil –

„Nemáš zřejmě šťastný den.“ A potom vysvětlil Samovi svou teorii: „Svoje přání musíme uskutečnit sami, protože to za nás nikdo neudělá. Život není fér, bráško…“

lovec už ve dvanácti letech věděl, že existuje zákon nespravedlnosti.


přítomnost

Ačkoli Dean rozhovory s Bohem už vzdal, foukl, protože – Castiel možná poslouchá.
Stoupá, Dean se navzdory své vůli, usmál, pozorujíc drobné chmýří unášené větrem, mizející mu z dohledu – stoupá…

představil si nebe, továrnu na přání a vyslovil své – možná, více než přáním byla jeho žádost motlitbou, ne k Bohu, ale k Castielovi (poslouchá-li anděl):

„Přestaň s tím – se vším, co děláš,“ zašeptal. Na okamžik měl Dean zvláštní pocit, ne neznámý, jako něco z dětství, na co lovec zapomněl a kdo ví proč, se mu vybavil pohled do koruny stromu. Pocit přicházel z nebe a byl jako vzpomínka nebo vůně, kterou Dean měl rád, jako emoce, která ale nebyla jeho, nýbrž cizí a která Deana zcela pohltila a pak pocit zmizel…


přítomnost

ve stejný moment se Castielovo nebe zachvělo. Anděl Deana slyšel – Castiel se díval a
vždycky poslouchal.

Anděl stál ve svém nebi (změněném Deanem) uprostřed pampeliškového pole. Každá pampeliška byla odkvetlá a vítr trhal z rostlin chmýří a roznášel ho po okolí. Chmýří poletovalo okolo Castiela, stoupalo a klesalo a padalo andělu na ramena a do vlasů -

chmýří ve vánku tančilo, šeptajíc vyslovené přání a když předalo poselství, vítr zesílil a Castielova vize se změnila – vichr zbylé chmýří z rostlin rval, a vířil jej - jako vločky ve sněhové bouři, říkal si anděl.

Vznáší se a stoupá možná proto, Castiel zvedl hlavu, pozorujíc představení, že je šťastné, protože je konečně volné. Anděl sevřel ruku v pěst, drtíc chmýří v dlani. Svoboda je komplikovaný termín. Castiel přemýšlel. Anděl, který byl často svědek dění na zemi si mockrát přál zasáhnout - nebo, mít možnost ovlivnit svou vlastní existenci – nesměl. A později, nově osvobozený a poučený o svobodné vůli, Castiel zjistil, že ani svoboda nikdy není absolutní, protože člověk třebaže svobodný, vždy omezuje sám sebe – v konfliktu se sebou sama, ptajíc se, zda chce nebo, zda si pouze myslí, že něco chce…

svoboda byla stonek, držící květ – stonek držel rostlinu zpříma a udržoval květ při životě.
Pouze volný let, nevědomost a konec, ale přináší člověku absolutní svobodu, protože člověk pak už nemusí o ničem rozhodovat –

svoboda byla stejně omezující jako být ovládán, protože rostlina sama sebe omezila délkou a silou stonku – přinejmenším ale, být rostlinou bylo lepší, než být součástí zahrady a být pěstován, ustřižen a znovu zasazen – jako v nebi, v dobách před revolucí, v jejímž počátku Castiel stál.

Nebe bylo tehdy přísné a pravidla striktní a Castiel, který se sice díval, nesměl zasahovat – a, anděl nikdy nezasáhl, ačkoli několikrát dal sám sebe nechtěně najevo a projevil se. Poprvé v parku, když Dean spadl ze stromu. Anděl se cítil provinile, protože Deanův pád zavinil on.


Dean tehdy seděl na stromě, mezi větvemi, držíc se jednou rukou kmene.

„Koukni mami, jak vysoko jsem,“ slyšel Castiel Deana říkat a - popošel, protože stejně jako Marry měl o Deana starost –

anděl viděl obavy v očích Marry, ta žena ale nenařídila Deanovi slézt – proč?

Marry měla moc Deana přinutit slézt, ona ale stála pod stromem, v obavách, ale hrdá na svého syna, a držela všechny emoce v sobě, dávajíc Deanovi svobodu.

Castiel byl gestem dotčený – usadil se mezi větvemi a pozoroval Deana z výšky… chlapec, který se mezitím zády opřel o širokou větev, mžoural do sluníčka, prosvítajícím mezi listím, usmívajíc se a Castiel tehdy udělal velkou chybu –

usmál se na něj – anděl se neovládl, protože, gesto Marry a emoce Deana byly příliš silné a Castiel měl zvláštní pocit, potřebu reakce – jako cit – emoci, kterou anděl nedovedl držet zpět a projevil se. Sám sebe přitom překvapil. Překvapenější byl ale Dean, protože chlapec najednou vytřeštil oči a prudce se zvedl –

Castiel viděl to, co Marry postřehla až o vteřinu později – Deanovu nohu klouzající z větve dolů a přál si zachytit Deana v pádu, neudělal ale nic, protože nesměl a Dean spadl na zem, uhodil se a začal plakat.

A zatímco ho Marry držela v náručí, Dean pozoroval korunu stromu nad sebou, pátrajíc po důvodu pádu, tváříc se zraněně a smutně.

Ale, proč? Protože vinou Castiela spadl, nebo proto, že ho anděl nechytil?

…………….

přítomnost

Když neklid v nebi vystřídalo bezvětří, pampeliškové pole bylo prázdné, všechny květy otrhané a chmýří pryč –

„Přestaň,“ Deanův hlas rozechvíval nebe…

vtip v možnosti volby byl vědět, zda chcete, nebo si pouze myslíte, že chcete něco udělat -
anděl se zoufale rozhlédl, pátrajíc po dopovědi – nebe mlčelo, mlčel i Dean a Castiel, anděl páně, váhal, přejíc si rozhodnout se milionkrát ve svém životě jinak – vše, co mohl udělat, však bylo rozhodnout se nyní.

Na chvíli byl Castiel zase andělem, sedícím v koruně „Deanova“ stromu.

tohle bylo slaďoučké a krásné...

Maky: To bylo krásné.

Maky: povídka je nádherná - sentimentálně nádherná

ale za jedno ti musím poděkovat a to za to, že nám neustále dopřáváš povídky s Castielem takovým, jaký byl - jaký má být - to mě udržuje v naději, že ještě není nic ztraceno....díky ti za to.....potřebuju číst o Deanovi a Cassovi právě takovéto příběhy....

citácia :

Chtěla jsem napsat ještě tohle - Já vím, že momentálně jsme všichni zdeptaní a znechucení vývojem děje v seriálu a mnoho z nás už ztratilo víru v Case - nejhorší na tom je, že at seriál dopadne jakkoli, to, co se zatím stalo - to bude už navždy součístí toho, jak budeme Castiela a Deana vnímat... ale víte co? Mně to nezajímá... jasně, mohla bych ted zanevřít na Castiela, mohla bych se poddat tomu, čím nás scénáristé nakrmili a už navždy přemýšlet o Casovi a o Deanovi v kontextu šesté série - a prohrát a nechat si vzít pěíběh Case a Deana... a nebo ne - můžu proti tomu bojovat a naopak všechno úžasné z jejich příběhu zachovat, můžeme bojovat, ignorujíc to, na co se diváme a pořád miít Case a Deana rádi - od toho přece lidé jsou - aby neskutečné světy realizovaly a aby neskutečné světy ožévaly v našich představách - v tomhle ohledu my máme stejnou moc, jako někdo kdo natáčí seriál. A já příběh Case a Deana nevzdám pouze proto, že někdo se rozhodl natočit něco, co vyvrací to, co jsme dosud milovali... takže - kdo je v tomhle se mnou?...

DAKUJEM!!! A som v tom s tebou

Moc pěkná představa...
Naštěstí máme ff svět.

Nádhera!!! Celou dobu, co jsem četla, jsem měla hlavu podepřenou dlaní a zasněný a někdy i připitomělý úsměv na tváři Tohle jsem potřebovala... je to vážně snové, lehké, jako ty odkvetlé pampelišky. Zrovna dnes jsem byla v parku na procházce a neodolala jsem a jednu odkvetlou pampelišku jsem si sfoukla Bylo nádherně, slunce svítilo a vál mírný větřík... chmýří se vznášelo a mě bylo nádherně. Děkuji, že jsi mi tento jedinečný okamžik připoměla... a kdo ví! Třeba na mě taky vzhlížel zrovna "můj" Cas

P.S. Jsem s Tebou

Opravdu povedená povídka, krásná! Připadá mi, že má jaksi v sobě ukryté kouzlo. Když jsem dneska uviděla louku, na které byly móře těch odkvetlých, zarazila jsem se. A najednou se dostavil takový zvláštní pocit... Jako bych až teprve teď otevřela oči a objevila, jak jsou tajemně krásné...

Děkuji za komentáře, za pochvalu a hlavně děkuji všem, kdo spolu se mnou budou mít rádi Castiela - tedy, ti z vás, kteří s budou Castiela pamatovat... dnes jsem náhodou četla komentář, kde někdo psal, že opravdový "fanoušek" (nemám ráda tohle slovo - ale budiž - řekněme, ten, kdo Castiela má rád) bude mít rád "jakéhokoli" Castiela .. to mě vlastně nuté přemýšlet lásce a o tom, proč Dean tolikrát odpustil Samovi a já doufám, že z téhož důvodu odpuszí Castielovi - láska podle mě znamená, že člověk má druhého člověka pořád rád, i když neschvaluje to, co dělá - a nemůže si pomoc, ale musí ho mít rád, i když už ho třeba ani nepoznává...

ale, at tohle dopadne jakkoli - celé finále a celý SN, já budu psát své povídky dál, budu v nich udržovat toho staréh Castiela při životě a budu ho mít ráda - ne ze vzdoru, ale z lásky k němu a k tomu, co sdíli s Deanem - protože tohle si vzít nenechám... a dokud tu budou lidé, kteří budou stejně jako já snít o tomhle světě, tak tenhle svět nikdy nezanikne a starý Castiel, kterého máme rádi, nikdy nezemře... představivost už tak funguje a nesejde na tom, zda se příběh odehrává v našich hlavách nebo v televizi.

Děkuji všem, kdo jsou v tomhle se mnou a s Castielem

PS: Vím, že je to snové - měla jsem snovou náladu a v téhle době je bezstarostnost třeba - jsem ráda, že i vám povídka přišla vhod


Děkuji, děkuji a zase a znovu děkuji - jaždému jednomu z vás

a těm co píšou o pampeliškách - já je ted vážně sfoukávám přejíc si zachránit SN

psaním a čtneím a vším co děláme se snažíme zachytit okamžiky - jako chmýří v letu.. já jsem pro takhle zachytit okamžik Castiela.. navždy - a, kašlu na to, co SN přinese - já tenhle okamžik nepustím...

Jééééé,tak ta byla fakt moc krásná, pohádková a přivádějící ke snění....

Skládám Ti poklonu, úplně jsem to všechno cítila, jako bych tam byla pozorovatelem ..., ale ten konec, no dobrá - budu si představovat svůj krásný konec, kdy Cass slyšel Deanovu modlitbu, opravdu ji slyšel, a konečně využil možnosti volby a rozhodnul se správně. Že tentokrát Deana "zachytil" při pádu ze stromu a tím vlastně zachytil sám sebe
A teď mám takovou nostalgickou náladu, ale ne smutnou, spíš jako bych si vzpoměla na dětskou důvěru a víru v krásné a dobré věci - prostě na něco, co mi někam uteklo...

PS: je snad přece ÚÚÚÚÚÚÚPLNĚ jasné, že jsem s Tebou a mě prostě můj pohled na Casse nikdo nevezme...a ten Tvůj se mi taky moooc líbí

Tak asi tak, teda ve zkratce....napsala bych román, ale to sem nepatří

Polgara: Dekuji Ti .. ja vim, tahle povidka je - je snova.. zamerne. Mam nekdy pocit, ze jsem schizofrenni - vis, pisu vzdy naprosto jinak podle svych nalad. Hadam ale, ze o pampeliskach se jinak nez pohadkove ani psat neda Tenhle tyden jsem jich sfoukla spoustu a vzdy jsem si prala "Castiel - at pro nej finale dopadne dobre", no vazne, jsem cvok

Dekuji Ti za tenhle komentar, tak nejak pozitivne naladil muj den!... hm, jsem rada, ze se Ti to libi, jo jsem moc rada! Chtela jsem to napsat tak, aby se to lidi dotklo a pritom to nebylo pateticke... nekdy rada vidim SN z te pohadkove strany sveta - vsechny prvky se promeni. A nekdy je sn zase studeny - hm, jako ted ve finale...

ale to sem nepatri - ja jsem se rozhodla, ze je mi jedno (dobre, neni) co s Castielem udelaji v serialu, protoze ve mne bude navzdy zit tenhle pribeh a Castiel, ktereho znam a dokud tu budou lide, kteri budou mit zajem o tomhle pribehu snit, cist si nebo si ho proste predstavovat, bude to porad dost. Koneckoncu, svety ozivaji v nas a ja si vzdy vzpomenu na to, co jsi jednou napsala, ze totiz nejvetsi moc ve vesmiru ma myslenka (nebo,tak nejak to bylo...) - a v to ja verim

tak najprv k tomu "úvodu" pred poviedkou... samozrejme, že castiela nezavrhnem.... navždy si budem pamätať casa takého, akého som ho mala rada a vo vzájomnej interakcii s deanom nenechám si vziať to málo pekného, čo ma na tomto svete robí šťastnou, len preto, že to NIEKTO (čítaj sera a spol.) zvoral.... takže myslím, že všetci, čo sme ozaj veľkí fanúšikovia casa máme na toto rovnaký názor

no a k poviedke... to bolo ozaj krásne a aj tá spomienka na detstvo no skrátka nádhera. ozaj to bolo také rozprávkové a skrátka veľmi príjemné na čítanie... tie priania boli bravúrne podané super nápad a super spracovanie

Vcera jsem cetla asi deset svych oblibenych ff povidek o starem Casovi a kupodivu jsem pak spala docela klidne

takze, samozrejme Cas forever

dekuji za komentar. ted bych asi stejne oddechovou a pohadkovou povidku napsat nezvladla, ale - je, doufam, ze finale ve me nezanecha nejake psychicke nasledky, to bych nerada! Dnes asi zkusim neco napsat