PÁD A SVĚTLO - TMA A PEKLO

Mám "depresi" - mám "krizi".. hlavou mi víří myšlenky a současně v ní nemám nic - jsem prázdná a chci i explodovat... vím, že někde hluboko v mojí hlavě něco je, nicméně, já to nedovedu otevřít - chci psát, ale, nedovedu se soustředit a slova jsou daleko -

a proto pro všechno se zlobím a jsem mrzutá... vlastně sama sobě připomínám Castiela - a, když se na něco zepám, taky nedostanu odpověď.

Povídka o Konci... well, z alternativní reality. Psala jsem už několikrát, že ačkoli mě díl 5x04 neuchvátil, později jsem si zamilovala povídky z téhle reality - možná víc psát je než číst... Cas není náš typický Cas - ale, já mám tohle období jistým způsobem ráda - nemám ráda Castiela na drogách a smějícího se Case, ale ráda přemýšlím o tom,co se Casovi honilo hlavou.. to období je plné inspirace - a, odráží mou momentální náladu... ano - mám to období ráda, i když hlavně v momentech, kdy chci týrat sebe sama...

na jednu stranu miluji našeho Case - ale, současně ráda píšu o duši a hlavě toho Case z možné budoucnosti... je to jiné, než SN finále, což je divné, protože v díle 5x04 s Casem taky pěkně vyjebali, ale z nějakého důvodu se mi to perverzně líbilo - finále šesté řady ne... hm, asi proto, že vím, že díl 5x04 nebyl doopravdy...

období téhle reality se možná nelíbí každému - mně se zprvu vůbec nelíbilo.. ale, je v něm NĚCO - a, pokud někdo z vás, to něco taky vidí a chce "trpět" - snad se mu bude tahle povídka líbit...

upřímně - není to typická dějová povídka a já jí nehodlám vysvětlovat - jsem si vědoma toho, že ne všem se líbit bude - hm, možná nikomu... je - je symbolická, je - připomíná mi jednu anglickou povídku, kterou jsem četla - hrozně moc se mi líbila, i když jsem jí současně nenáviděla a asi jsem jediný čtenář, který se k ní vrací... je to pohled do nitra člvěka - je to metafora... je to - hm - nesnažte se tu povídku pochopit, ale cítit jí - pokud jí někdo cítit bude, budu moc ráda - ale, jak říkám - pokud neucítíte nic, nesnažte se ji pochopit násilím..

... a pokud někdo něco cíit bude - dejte mi vědět

nic touhle povídkou nesleduju - chtěla jsem jen, aby mi bylo líp... hrála jsem si, nic víc - se sebou sama, se slovy i postavami...

PÁD A SVĚTLO

TMA A PEKLO

Castiel stál v prázdné místnosti (nábytek byl vystěhovaný) uvnitř tmavě zeleného domu… byl úplně tiše, anděl byl uvnitř ticha… stál naproti oknu, jímž dovnitř, na tvář Castiela, na stěny a dřevěnou podlahu dopadalo sluneční světlo. Záře pokoj naplnila a rozsvítila ho.

Castiel, představujíc si, že je v nebi, se díval do světla, přímo do slunce, bez zavření očí (andělé mají rádi zářivé věci), současně si vychutnávajíc pocit tepla – parsky tančící na své kůži i uvnitř sebe sama, protože světlo a teplo Castielem procházelo a naplnilo jej stejně, jako naplnilo pokoj…

Castiel mohl klidně v té záři utonout – mohl se dívat do slunce a neoslepnout a mohl světlo chytit do svých lidských rukou. Představil si, že to on září, že on sám je světlem a v duchu se jím stal. Jeho lidské tělo – kůže a svaly a kosti se rozplynuly a skutečný Castiel –Castiel světlo – byl světlo uvnitř pokoje, rozpínající se, žhavé a zářivé. Castiel mohl svým skutečným já, svou milostí, naplnit svět… kdysi.

Castiel zamrkal a byl zase Castiel, anděl uvězněný v lidském těle – nebyl už světlo…

tehdy se to stalo -

záře, která dosud naplňovala místnost, explodovala – a spolu s ní se naposled rozzářil i Castiel – jako umírající hvězda… když všechno zhaslo, Castiel necítil nic a světlo, které dosud do pokoje prosvítalo okny, nebylo najednou víc než produkt slunce – už nebylo nadpozemské, ale vesmírné a bylo daleko a Cas, ačkoli se pořád do slunce díval, musel zavřít oči, protože ho pálily…

když mu Dean o minutu později položil ruku na rameno, zatřásl jím a řekl, hej, země volá, Castiela, anděl jednoduše zamrkal, podíval se na lovce a sdělil mu, že andělé odešli.

A jeho milost vzali sebou.


Občas, když se Castiel díval do slunce, měl pocit, že vidí skrze záři, jako dřív – vždy ale musel oči brzy zavřít, protože Castiel už nebyl anděl a slunce lidi oslepuje… jednou se díval do slunce moc dlouho a potom byla Castielova vize po zbytek dne rozmazaná – jako když se na věci díváte z pod hladiny vody –

právě to Castiel dělal – jeho vize, způsob, jímž anděl viděl a vnímal věci - se po Castielovo pádu změnila…

…dřív poletoval Castiel v nebi, nad hladinou a svět byl dole, pod vodou. Všechno okolo Castiela bylo jasné, a strčil-li hlavu pod vodu, viděl Castiel potopený svět – jako rozmazanou vizi…

teď byl pod vodou Castiel.

Nebe a svět (Castielovo nové útočiště) od sebe oddělovala hladina a Castiel už nebe zřetelně neviděl – bohužel, Castiel neviděl jasně ani obrazy z tohoto světa, protože pod vodou bylo vše nejasné – a – Castiel nebyl na rozdíl od lidí zvyklý vnímat věci rozostřeně –byl – býval anděl a andělé mají rádi jasné a zářivé, ostré linie… nový lidský život nedával smysl –

později ho Castiel přestal hledat.


Andělé mají rádi zářivé věci… Castiel jednou našel kovovou zvonkohru – pověsil ji na trám na terase srubu a pak se díval, jak kov odráží sluneční světlo.

Když bylo šero, Castiel aspoň poslouchal.

Cink, cink… zvonkohra se houpala ve větru.

Castiel rád seděl na dřevěné podlaze, pod oknem, pozorující, jak vítr ohýbá větve – cink, cink – zvuk rozechvíval vzduch, což člověk nepostřehl, ale Castiel měl pořád některé jedinečné schopnosti…

když byla venku moc velká zima, Castiel odpočíval uvnitř srubu. Zapnul rádio a poslouchal – nikoli muziku - anděl vždy naladil stanici s mluveným slovem. Anděl nevnímal, co lidé v rozhlasu říkají, měl jednoduše rád hlasy znějící v pozadí mysli.

Castiel věděl, že Dean nemá rád, když kouří ve srubu, protože srub byl ze dřeva a Castiel býval roztržitý. Castiel proto chodil kouřit ven (dokud byl Dean v kempu, Castiel většinou jeho nařízení dodržoval). Rád držel cigaretu mezi prsty a pozoroval, jak kůže na nich nejdříve rudne a potom modrá zimou. Čekával do poslední chvíle a pak, když už ho prsy bolely moc, Castiel zahodil nedopalek a schovaly ruce do kapes –

když rozmrzaly, bolely vždy víc, než když byly pouze studené… kdysi byl Castiel horký, teď – studil.

Castiel zavřel oči, ležel na zádech ve srubu a poslouchal rány – Dean cvičil střelbu –
jedna, dvě… Castiel počítal. Věděl, že Dean přestane, až se dostane k devíti – jedna rána za každou oběť, za člověka, o kterého Dean přišel, celkem osm. Poslední patřila Luciferovi.

Castiel v duchu řekl devět a uvolnil se – pak ale prudce otevřel oči, protože Dean vystřelil znovu.

Posadil se, překvapený a zmatený. Věděl, že i Dean počítá, lovec se splést nemohl.

Castiel našel mezi dekami svou bundu, přehodil ji přes sebe a vyšel ze srubu ven. Nadechl se – vzduch byl studený a voněl mokrým jehličím - a odešel do lesa.

Šel rychle s rukama zastrčenýma v kapsách a celou dobu pozoroval své nohy, střídající v pravidelném rytmu jedna druhou.

Včera mu Dean řekl kdyby sis byl býval prohnal kulku hlavou, byl bys stejně užitečný, jako jsi živý – ale, neplýtvej…

Castiel byl opilý a Deanův verdikt si zasloužil a - Dean byl nechutně upřímný – Dean byl Dean.

Když sám sebe chůzí unavil, anděl si sedl na zem a opřel se o kmen stromu. Chvíli tu počká.

Uběhla půl hodina – pak Castiel slyšel kroky a hlas -

„Sem se přede mnou chodíš schovávat…“

Zvedl hlavu a podíval se na Deana, který se vynořil zpoza stromů. Mlčel. Castiel věděl, že nemusí říkat nic, protože Dean má dost slov pro ně pro oba.

„Smím znát důvod?“ zeptal se lovec. Mezi řečí se opřel o strom, a i když mluvil na Castiela, díval se Dean upřeně před sebe. Ticho. „Páni, ty jsi ale upovídaný parchant, víš to?“ Otřel si do kalhot ruce umazané od hlíny a potom, protože je měl pořád špinavé, začal Dean zaschlou hlínu z kůže stírat prsty…

ve stejné situaci už Dean a Castiel mockrát byl… scénář se neměnil –

Dean se vztekal a Castel lovce ignoroval.

Castiel ztracený v myšlenkách…

Dean ztracený v myšlenkách.

Oba v téže místnosti, ale míjejíc jeden druhého.

Dean vyměnil sarkasmus za cynismus… a Castiel svá křídla za umírání…

… nestarali se… a pokud ano – Dean dával starost najevo zvláštním způsobem -

„Nemyslel jsem to vážně,“ řekl lovec, zmiňujíc včerejší poznámku o zabíjení se.

Myslel… správně bylo, nechtěl jsem to říct (takové věci se neříkají). Rozdíl byl nepatrný, ale byl tu.

„Castieli…“

Castiel, který si z dlouhé chvíle prohledával kapsy, vytáhl z jedné z nich modrou kravatu – zvláštní, nevěděl, že ji dosud má… uchopil ji, držel a zkoumavě se jí dotýkal, přemýšlejíc, je-li tohle skutečně táž kravata, kterou nosil téměř tři roky - pak Castiel slyšel Deana říkat –

„Nemysli si, že je mi jedno, co děláš, protože já se starám, jen…“

„Jen co?“ zašeptal anděl, popichující Deana. Unikla mu většina toho, co lovec řekl, poslední věta ale upoutala Castielovu pozornost. Péče byla u Deana nový termín.

Dean chvíli neříkal nic a pak začal – jako vždy – mluvit o něčem jiném a Castiel cítil hluboký smutek a opovržení. Ušklíbl se a začal si zase hrát se svou kravatou, ignorující Deanův monolog.

„Co je to s tebou?“ zeptal se Dean, „Nech toho,“ dodal podrážděně.

Anděl ho ale neposlouchal. Castiel kravatu proplétal mezi prsty a díval se, jak její jeden konec vlaje ve větru.

„Casi!“

Zahodil vázanku na zem a klidně se podíval na lovce: „Ano, Deane?“

„Posloucháš mě, sakra?“

„Vždycky tě poslouchám,“ odvětil anděl chladně a Dean polkl – chvíli se na sebe pouze
dívali, odhadujíc jeden druhého…

a potom se Dean pomalu sesunul podél stromu, klekajíc si vedle Castiela. Lovec se kousl do rtu, zaváhal a podíval se Castielovi do očí – a anděl, pro jednou, proti svému zvyku pohledem neuhnul –

Castiel měl na levé straně tváře tenkou jizvu.

Oči anděla byly pořád modré, byly skelné ale, už nezářily… kdysi měly oči Castiela všechny odstíny modré, od světlé po tmavou, měly milion barev a vždy se leskly. Teď byly jednoduše modré a někdy zavřené, protože lidé na rozdíl od andělů potřebují spát.

Castiel se pohnul a Dean hádal, že odejde, anděl se ale nahnul dopředu a položil své prsty na Deanovu tvář, dotýkajíc se jimi lícních kostí, víček a čela…

Dean ztuhl, ale neprotestoval: „Co to děláš?“

„Všechno je teď jiné, mám ze všeho jiný pocit“ vysvětlil anděl, rukama nepřestávajíc zkoumat Deanovu tvář.

„Jo,“ Dean se ušklíbl, „to bude efekt drog a alkoholu, Casi.“

„Nemíním tenhle pocit – mluvím to nás… o tobě a o mně. Jsme teď jiní,“ dodal.

„Věci se mění,“ podotkl věcně Dean. Castiel, který konečně svěsil své ruce, si pohrdavě odfrkl a Dean přemýšlel, odkud anděl toto gesto odkoukal.

„Jednou jsi mi řekl, abych se nikdy neměnil.“

Řekl a přesto přese všechno, skočili oba zase tady.

„Jsem naivní blbec,“ řekl Dean.

„Proč?“

„Pravděpodobně,“ pročistil si hrdlo, „nemá smysl snažit se změnit budoucnost – osud je-„
v tu chvíli byly Castielovy ruce znovu na Deanovi, tentokrát se ho však Castiel nedotýkal jemně, jeho ruce už nezkoumaly, ale útočily. Castiel Deana povalil a přitiskl ho k zemi a
Dean, zaskočený reakcí anděla, se nezmohl na odpor. Ležel na zádech, vhlížejíc do rozhněvané tváře svého přítele, nehybný a vyčkávajíc…paralyzovaný. Kde se v Castielovi vzala síla ovládnout ho? přemýšlel lovec.

„Nikdy, takhle nemluv,“ zavrčel Castiel.

Dean položil své ruce na Castielova zápěstí a zkusil od sebe anděla odstrčit, sevření však nepovolilo a Dean rezignovaně klesl zpět – kdyby chtěl skutečně bojovat, bojoval by, Dean byl ale unavený bojem s Castielem…

„Sakra, Casi,“ zarazil se – Castiel se nad ním skláněl – stačilo natáhnout ruku a – a cokoli… kdyby Castiel Deana zabíjel, lovec by neodporoval – ne, pokud by ho anděl byl býval zabíjel z téhle bezprostřední vzdálenosti, z níž mohl Dean klidně spočítat Castielovy řasy.

Později Castielovi nakope zadek, rozhodl se – ne teď, protože Dean pořád ještě počítá…

„Sem nás dovedl každý náš krok, každé rozhodnutí, které jsme učinili – my! Ve jménu svobodné vůle… nezkoušej svádět svou a mojí vinu na osud. Nikdy. Tys mi ukázal možnost volby a teď, když je svět v troskách, se zříkáš zodpovědnosti? Tohle je ten typický lidský přístup? Jdi k čertu, Deane.“

Castiel konečně uvolnil své sevření a Dean se nadechl – překvapeně se na anděla díval – a chtěl uvnitř explodovat. Cítil současně zklamání, protože anděl se maličko odtáhl, vztek, protože Castiel měl pravdu, vinu a pak zase vztek a chuť Castiela praštit.

„Vážně jsi řekl, jdi k čertu?“ zeptal se nakonec.

Anděl znejistěl: „Není to výraz, který ty obvykle používáš, když chceš někoho odkázat do patřičných mezí?“ Castiel Deana pořád držel, ale už jemně, spíše, jakoby se on držel jeho.

„Takže mě kopíruješ?“

Castielův dech se Deanovi usazoval na tváři. Dean cítil směs alkoholu, cigaretového kouře a máty.

Za Castielem zářilo slunce a světelný kotouč, který byl v úrovní Castielovy hlavy vytvořil nad vlasy anděla svatozář.

„Nevím, co dělám, Deane…“ Castiel zhluboka vydechl, „dělám, co můžu, já…“ víc Castiel říct nemohl, protože Dean se nadzvedl na loktech a políbil ho.

Dean ho nelíbal poprvé…


… před rokem ležel Castiel ve sněhu – sněžilo na něj a Castiel se díval na oblohu – nebe bylo modré…

Castiel necítil zimu a sníh padal tiše.

Castiel přestal dýchat, protože jeho nádechy a výdechy byly jediný zvuk vedle zvuku padajícího sněhu – a potom Castiel neslyšel nic.

Když už si nemohl pomoci, zhluboka se nadechl a zase vydechl. Slyšel se… zavřel oči a – slyšel kroky

– sníh křupal a kroky se přibližovaly…

„S těmahle blbostma musíš skončit,“ řekl Dean – Castiel mlčel. Ležel na zádech, rovně, s rukama podél těla. Jako v rakvi.

Castiel neví, proč ho Dean tehdy políbil (lidé jsou tajemství). Možná chtěl lovec anděla šokovat, nebo Castiela Dean políbit toužil – nebo – lovec zkoušel, zda anděl žije… Castiel cítil Deanovy teplé rty na svých – tehdy ožil…

Dean do Castiela vdechl život.

Dean ho pak už nikdy nelíbal stejně…


… teď, o rok později, chtěl Castiel od sebe Deana odstrčit, protože anděl věděl, že polibek nic neznamená a nic nezmění. Dean Castiela líbal, jako mrtvého muže, jakoby desátá střela už zasáhla svůj cíl… v polibku byla bolest a Dean mohl Case dost dobře oplakávat a současně ho líbat –

přesto – Castiel si rád namlouval, že polibek ho zase oživí.

„Hm…“ zamumlal Castiel do Deanových úst, „tak takhle jsi to myslel, když jsi říkal, že se o mě zajímáš…“

Parchant… odtáhl se a usmál: „A pak, že nemáš smysl pro humor.“

„Můj smysl pro humor není čistý,“ odmlčel se, dívajíc se na Deanovy rty, které byly ještě před chvíli na jeho, „moje jednání – nejsem –„

Dean ho ale přerušil: „Děláš, co můžeš, Casi, a jestli Bůh čeká víc, měl nám dát víc…“

Castiel si přitáhl Deanovu tvář blíž ke své a Dean čekal, že ho anděl znovu políbí – namísto toho ale Castiel, velmi tiše a nezvykle vážně, řekl: „A co čekáš ty, Deane?“

… a Dean věděl, že Castiel žádá o slib, nebo o ujištění, které mu lovec nemůže dát, protože Dean si byl vědom toho, že jako přítel nestojí za nic, že jeho priorita je Sam a že sám není dost silný na to, aby současně udržel pohromadě sebe i Castiela – a, Dean rovněž věděl, že Castiel se rozpadá a že Dean ho vedle sebe snese už jen někdy, nebo vůbec ne, protože Castielova přítomnost v Deanovi vyvolávala vinu… Deanovy motivy byly sobecké, ale Dean neuměl být jiný. Neměl už sílu ani chuť změnit se – dokonce ani pro Castiela… a anděl to zřejmě věděl, protože zašeptal-

„Rozumím…“

Zafoukal vítr a ve vzduchu znovu zavoněla máta.

„Vážně?“

„Není to tak…“ Castiel se posadil. V jednu chvíli ho Dean držel a v druhou byl Castiel pryč a Dean držel vzduch -

anděl se zhluboka nadechl, „že souhlasím, ale rozumím a akceptuji.“

„Teď mluvíš, jako anděl,“ podotkl Dean.

Castiel naklonil hlavu ke straně a Deanovi, který tohle gesto téměř rok neviděl, se zhoupl žaludek.

„Když jsem opilý, nadáváš, a když mluvím, jako anděl, reptáš – jako co bys mě potom chtěl?“

Dean se rovněž posadil, zaváhal a potom zamyšleně uchopil kravatu ležící na zemi a přetáhl ji Castielovi přes hlavu.

Dokonale ladila k Castielovým očím – i když dohromady se starým tričkem, džínami a vojenskou bundou, kterou měl Castiel na sobě, nešla.

„Nevím, nedívej se na mě tak, já vážně nevím… chci-„

Castiel si náhle stoupl, oprášil si kolena a řekl: „Chceš současně moc věcí, Deane – chceš zachránit Sama –„

Dean se zachvěl

-„chceš zachránit svět a chceš rovněž, aby vše skončilo. Přeješ si opečovávat svého bartra a dávat na něj pozor, ale unavuje tě současně starat se o druhé lidi, Sama nevyjímaje. Nechceš umřít, protože pak by byl Sam sám a nechceš ani žít. A,“ Castielův hlas se zlomil, „chodíš okolo mě, občas se mě dotkneš a jindy mě odstrčíš – nechceš mě nechat jít, protože chceš mít jistotu, že budu blízko – co kdyby - ale většinou mě nechceš poblíž sebe… máš štěstí,“ dodal, „protože poslední přání se ti plní – já nemám kam jinam jít a neexistuje jiné místo, kde bych měl být - takže s tebou zůstanu až do konce. I když nevím k čemu je to dobré.“

Dean Castiela nikdy neslyšel mluvit tak dlouho – a, nejvíce lovce zaráželo, jak dobře ho Castiel zná.

Castiel poodešel, ale zastavil se, otočil a pomalu řekl: „Nevěděl jsem, že mě vidíš už jako oběť – byla pro mě, nebyla?“

Anděl mluvil, o desáté střele, samozřejmě.

„Slyšel jsi to?“

Přikývl.

„Bylo to tak zjevné?“

„Slyšel jsem střelbu. A znám tě, vidím, jak se na mě díváš – skrze mě –„ pohřbil jsi mě, chtěl říct Castiel… anděl chtěl říct, že není mrtvý, a že není oběť, protože Dean ho dosud neztratil -

přál si rozzářit se, protože kdyby byl býval svítil, znamenalo by to, že dosud žije… když se ale Castiel na sebe podíval, viděl to, co viděl Dean – nesvítil… Dean mohl klidně namířit a stisknout spoušť. Mohl počítat do desíti a truchlit nad Castielem, protože anděl už ztracený byl…

zmizel mezi stromy.


Castiel plaval (obrazně řečeno) pod hladinou – bylo to, napadlo jej, skoro totéž, jako vznášet se v nebi.

Castiel nebyl hloupý – věděl, že všechno jednou skončí.

Na konci, stál Castiel v prázdné místnosti – nejdřív byl člověk – pak nic – a pak byl světlo…vznášel se – stoupal vzhůru. Jako anděl.

Maky: tak touto povídkou jsi překonala sama sebe to byla prostě jedna velká jízda a nádhera....já jsem naprosto nadšená a já nevím, co k tomu víc dodat....prostě mě to naprosto nadchlo a oslovilo a ta přirovnání - prostě paráda
pokud jsem doteď chválila tvá díla, tak teď nevím, co napsat - NIC LEPŠÍHO JSEM ZATÍM OD TEBE NEČETLA

myslím, že jsem se do této povídky fakt zamilovala - sice mi teče slza po tváři - ale nevadí .....desátá kulka rozhodla....

Maky: Tak asi poprvé nenacházím slov... Nemix asi napsala vše za mě. Je to prostě jedinečné dílo. Opravdový skvost. Naprosto jsem se do té povídky vcítila. Ty pocity jsi popsala neskutečně opravdově. Vážně nevím, co víc dodat. Snad jen...

Já se připojuji.....Castiela jsi podala tak velmi lidsky a přitom je v něm tolik anděla....no, vždyť i Ty o něm mluvíš jako o andělu ......

PS: vždy dokážeš moje emoce řádně rozjitřit ... napíšu Ti, I promise....

wow... děkuji já jsem - nevím, co jsem... ano - jsem moc ráda a jsem polichocená - samozřejmě jste mi udělali radost a tím spíše jí mám, že vím, že jsem napsala něco, co ve vás zůstane.. ale, tohle je přesně ten příklad reakce, která mě zaskočila - víte, já tuhle povídku asi nemám ráda - jsem s ní nespokojená a chci na ní zapomenout... možná mám ráda některé nápady a mám ráda i tohohle Castiela a mám ráda některé dialogy, ale z nějakého důvodu jsem hrozně moc nespokojená se stylistikou a tím celkovým podaním - když to po sobě čtu, šklebím se.. vím, že pak exostují pvídky, na které jsem vážně hrdá a ohlas není takový - je to zkrátka subjektivní a překvapující... nicméně, když přejdu tohle- některé momenty ráda mám, to ano... a - něco v pozadí téhle povídky je - něco, co člověk musí cítit a já si nebyla jistá, zda jsem to dokázala vyjádřit - vy jste to ale cítily - proto se vám asi povídka tolik líbí a to je pro mě uspokojující a potěšující... děkuji vám jak říkám, je zvláštní jak subjektivní tohle hodnocení je...

každopádně, já si zamilovala tohohle Castiela - toho z dílu 5x04, ale více toho z ff povídek (jak ho představuji tady) než toho, kterého vidíme v seriálu.. well, věřím tomu, že i v seriálu byl právě takový - jen nám z něj ukázali malý kousek... někdy mám ráda našeho roztomilého Case v balonáku a pak - někdy mám ráda tohohle, napůl lidského, deprimovaného, ale pořád andělského Castiela...

děkuji za komentáře

Je to.... jiné. Ale je tu perfektně vidět, jak lidé (někteří) do věcí, které dělají, vkládají nový význam, symbol... (Kulky za ztracené blízké, Jejich počet...) Každý to děláme, kolikrát si to ani neuvědomujeme...