DOWN TO THE RIVER

Tohle je zase trochu jiná povídka - přirozeně dnes jsem hodila vše za hlavu a psala a psala, a byl to zatraceně dobrý pocit...

tato povídka je založena na dvou zdrojích, vychází ze dvou příhod - první byl Gospel koncert... jedna se sboristek zpívala písěň, kterou se mi ale nepodařilo zpětně vyhledat - mám za to, že se jednalo o upavenou verzi toho sboru a proto ji už nikdy neuslyším. Našla jsem jí v jiných podobách, ale v originálním znění a s originálním textem, nikoli.. v té písni se zpívalo:

I am going down to the river
to wash my sins away

I am going down to the river

The water set me free
the river is calling me

víc si toho nepamatuju, ale, když jsem tu písen slyšela v kostele, měla jsem "vizi" - je to perfektní - viděla jsem Deana, který se snaží smýt všechny své jizvy, které na něm život zanechal.. ty skutečné i ty, které nelze vidět... ta písen byla o Deanovi...

našla jsem jí v jiných podobách, s jiným textem ale ferrn je přořád stejný - I am going down to the river... jedna verze, kterou jsem objevila se mi taky celkem líbí - je to verze od Stewarta Bowmana... proto jsem udělala kompromis a smíchala jsem text téhle písně s tím, co si pamatuji z kostele a proložila jsem jím povídku...

druhý zdroj, který mě isnpiroval, byla chůze.. bylo horko a já se nemůžu zbavit představy, že na chůzi podél prašné opuštěné silnice, na chůzi na opuštěných místech, kde není nic - a je skutečné horko - že na té cestě je něco zvláštního... je to na jednu stranu utrpení a na druhou osvbození - jako nést kříž a na konci ho msět shodit z ramenou. Pot a to všechno - to je součást toho procesu a horko, které obyčejně nesnáším, je přinejmenším ispirující... jednou jsem našla místi, kde se točil díl 4x01 - když Dean "vyleze" ze svého hrobu, jde po opuštěné silnici - je skutečné vedro... to místo jsem našla a shodou okolností bylo taky horko a když jsem tam tak seděla, došlo mi, že tohle je úžasný život - prostě jen jít.. jít, nechat slunce hřát, mít zaprášené nohy a samu sebe chůzí unavit...

a, když jsem si vzpoměnal na tuhle svou vizi a spojila jí s písní, kterou jsem složila, napadlo mě, že každá taková chůze v horku by vlastně měla vyústit svlažením se v řece...

a další věc je ta, že chůze nikdy není bezpředmětná - podle mě se chůzí člověk osvobozuje, chůze nás vyčerpává, ale současně nám pomáhá soustředit se a vyčistit si hlavu a na jejím konci se znovu narodíme nebo umřeme vysílením... někdy člověk může jít celé dny, dokud nepadne... nic nehledá - jen jde - je to zvláštní život.. podle mě z toho důvodu Dean miluje jízdu - a jízda je skoro totéž, jako chůze...

přiznávám se - tahle povídka je hodně i o mně, nejen o Deanovi - ale, protože on byl v Pekle, ta písen se mi k němu prostě hodí.. ke všem jeho jizvám, ke všemu, co cítí a necítí... a chůze se mi k němu hodí taky

Až později jsem se rozhodla do povídky zapojit i Case - ta nějak mi došlo, že kromě jizev má Dean ještě něco - otisk dlaně anděla na své paži... tak proč povídkou nerozvinout, že...

a, ono to bylo bez Case taové nudné - navíc, ve správném příběhu by vždy měl být někdo, kdo vás zachrání - nebo se snaží zachránit vás...

nevím, jestli se povídka bude někomu líbit - well, uvidíme - komentáře vítány

Písen, kterou jsem slyšela - její text je výše, a ta druhá písen, s kterou první kombinuji, je tahle:

When I left home in August, I was headed for the sun;
didn’t plan on stayin’ away too long;
but I met you outside some run-down five and dime
and I’m still tryin’ to work out what’s goin’ on.

I’m goin’ down to the river; down to the river every day;
I’m goin’ down to the river; down to the river, wash my sins away.

You said you were collectin’ for Jesus; that he was on his way,
so I gave you a nickel for the man above;
then over a cup of coffee, we talked about the Lord,
and you said I could lose my sins in love.

I’m goin’ down to the river; down to the river every day;
I’m goin’ down to the river; down to the river, wash my sins away.

refrén je stejný jako u první písně, nicméně,mezisloky jsou jiné... kale, srpen se mi do té povídky vyloženě hodí - horko a když jsem si přečetla then over a cup of coffee, we talked about the Lord, and you said I could lose my sins in love, vděla jsem, že tohle je o Deanovi a Casovi.. hrnek kafe, že

proto jsem obě písně spojila do jedné... no, a tady je ta povídka

PS: Ještě z jednoho důvodu je pro mě netypická - asi po prvé je to hurt pro Deana...



Dean si prohlížel svůj odraz v zrcadle – lovec věděl, na koho se dívá, znal své tělo detailně, stál už mockrát před zrcadlem, zraněný, anebo jednoduše zvědavý. Ošetřoval své vlastní rány a zkoumal svou kůži – byla jako plátno, jako stránky popsané příběhy…

položil svou vlastní dlaň na jizvu na boku – byla mírně vystouplá. Nebyla to kupodivu jizva z boje, Dean ji měl od svých osmi let – ošklivě se tehdy poškrábal o kovový plot… nic víc, než dětská hra.

Lovec posunul ruku níž – další jizva, delší a téměř neviditelná, byla památkou na Deanův první skutečný souboj s démonem… na zádech měl Dean další a vedle ní další – zranění, která se zahojila, nicméně, stopy po nich nikdy nezmizely a Dean se někdy díval na sebe sama, přemýšlejíc, co která jizva znamená.

Dean občas zhasl světlo v pokoji, postavil se v noci před zrcadlo a čekal. Nejdřív neviděl nic a potom, když jeho oči přivykly šeru, Dean rozeznal obrysy svého těla, linii ramen a paží, svou tvář a oči, nicméně, jizvy ve tmě zmizely a Dean stál sám před sebou, nahý a čistý a krásný – nepoznamenaný… Dean se mohl dotýkat své tváře a hrudi zobrazené na ploše zrcadla a předstírat, že se jedná o jeho tělo…

Dean ale nebyl hlupák a věděl, že až se ráno probudí, najde na své kůži staré jizvy a bude opět zahanbený a dotčený…

zavřel oči – v hlavě Deanovi zněla písnička z dětství. Byla o muži, který celý život strávil na cestě, hledáním pokladu, o kterém se mu zdálo – procestoval celý svět, nikdy se nikde nezastavil a pro hledání konkrétní věci, neviděl nic jiného… a nakonec umřel sám, starý a vyčerpaný, na konci světa, kde nebylo nic – ani poklad ani lidé.

„Všechno se podělalo,“ oznámil Dean svému odrazu a ústa zrcadlící se na lesklé ploše se pohnula, kopírující pohyby lovce…

někdy si Dean představoval, že hoří – představil si sám sebe v plamech, které pomalu spalují každý centimetr jeho kůže, představil si sám sebe, jako hada, který se svléká. Vždycky to trochu bolelo, plameny a akt znovuzrození ale, když bylo po všem, Dean se probudil čistý a nový…

Dean mohl strávit dny jízdou, usazený v impale – řídil a soustředil se na vozovku a s každou uplynulou minutou, za sebou Dean nechával část své minulosti, některé příběhy a sám sebe… potom, když Dean většinu věcí zapomněl, se vrátil, vplul do svého starého života a přijal zodpovědnost…

…v noci se ale lovec probouzel, trávíc někdy i hodiny před zrcadlem a přál si setrvat na cestě navždy… Dean přemýšlel - kdyby býval byl šel nebo jel dost dlouho, nechal by všechny kousky sebe sama za sebou a, kdyby se pak podíval do zrcadla, možná by lovec kromě jizev viděl i jiné věci – viděl by sám sebe –

kdo byl?




Dean stál naproti zrcadlu, vysvlečený do půli těla. Oknem dovnitř do pokoje dopadalo sluneční světlo, které propůjčilo Deanově kůži zlatavý odstín. Lovec si prohlížel své staré jizvy, dotýkajíc se každé z nich, kromě těch, které pokrývaly jeho záda –

pak Dean ucítil dotek – cizí prsty se posouvaly nahoru podél Deanovy páteře…

lovec zavřel oči.

„Viděl jsem tvojí duši…“

„Měl bych se červenat?“

„Viděl jsem tě nahého.“

Dean v duchu zaklel: „Tohle není vhodná doba, Casi,“ pokusil se vymanit z Castielova sevření, anděl ale přitiskl obě své dlaně Deanovi na záda – jako ujištění… jako prosbu a Dean, paralyzovaný a unavený, zůstal…

„Poskládal jsem tě dohromady, znám každý centimetr tvého těla,“ Castiel své dlaně posouval dolů, k bokům lovce a pak zpět nahoru, „můžu určit popaměti polohu tvých znamének… viděl jsem všechno, Deane…“

„Sakra, teď se cítím vážně odhalený,“ zamumlal Dean, zlehčujíc situaci, „skoro nahý…“

„Jsem anděl a tvé tělo je pouze schránka, která je založena na jiné bázi, než lidská duše a moje milost. To, co je skutečně podstatné, je tvá duše, Deane, ne pozemská forma,“ Castiel se snažil vytáhnout Deana – znovu – z jeho soukromého pekla, tentokrát ale narazil, protože Deana stahovala dolů jeho vlastní mizérie.

„Ale, šukal jsi mě – a líbilo se ti to. Máš rád moje tělo - tuhle schránku.“

Castiel za Deanovými zády ztuhnul.

„Myslel jsem si, že to chceš… myslel jsem si, že ti bude líp. Že pomáhám,“ dodal šeptem.

Dean cítil, že se Castielovy ruce daly opět do pohybu, „uvažoval jsem špatně. Složil jsem tě, ale to nestačilo. Domníval jsem se,“ Castelův hlas byl ochraptělý, „že milovat tě bude dost –„

Dean měl na krku husí kůži…

„Zmýlil jsem se.“

Castielovy prsty doputovaly na Deanova ramena a oči lovce a anděla se setkaly v zrcadle.

„Kdybys mi řekl, co mám udělat, mohl bych –„

„Ne,“ přerušil jej Dean, „nezkoušej mi pořád pomáhat, Casi – přestaň s tím do prdele, nesnaž se pořád všemu rozumět.“

Nesnaž se mě milovat…

Dean pozoroval Castiela v zrcadle – anděl stál za Deanovými zády, tvářil se ztraceně a rozpačitě. Ruce měl pořád položené na Deanových ramenou, protože nevěděl, co s nimi.

„Musím,“ zamumlal potom. „Nemůžu si pomoci… nevím, co je to za pocit, Deane.“

„Blbost,“ ušklíbl se Dean a Castiel se usmál pro jednou rozpoznav sarkasmus.

„Jak jsem řekl,“ Castiel posunul jednou svou ruku níž a přitiskl jí na otisk své vlastní dlaně na Deanově paži, „znám všechna tvá znaménka, ale nejraději mám tohle.“

Dean se třásl – mohl se vymluvit na zimu, ale neviděl důvod – lovec nemohl lhát Castielovi, protože anděl viděl Deanovu duši…

„Proč?“ zeptal se, snažíc se ovládnout hlas.

„Je to ta nejlepší věc, kterou jsem kdy vytvořil.“

Dean měl stažené hrdlo: „Co? Ošklivé tetování?“

Castiel se ale nenechal vyvést z míry. Nechal svou ruku na místě, lechtajíc Deana konečky prstů: „Ty, Deane… nejlepší věc, které jsem dosáhl, jsi ty…“

„Odvedl jsi pěkně mizernou práci.“

„Pořád tě miluju.“

„Jsem poznamenaný,“ Dean poodstoupil a Castiel neměl na vybranou a musel svou ruku spustit, „nemůžu se sám na sebe podívat. Nevím, kdo jsem.“

„Jsi Dean…“

Dean ho ale neposlouchal: „Strávil jsi na zemi dost času, měl bys vědět, jak malicherní lidé jsou, pokud jde o jejich tělo a nedostatky a, pokud jde o jejich duši,“ Dean polkl, snažíc se zadržet slzy, „viděl jsi to sám… jsem rouhání, Casi.“

Castiel zavrtěl hlavou: „Pořád tě miluju.“

„Chci být sám.“

„Deane –„

„Zmiz, mám tě prosit?“

Castiel zmizel.

Dean se znovu podíval na svůj odraz v zrcadle – na tváři viděl slzy, nevěděl ale, zda pláče doopravdy, nebo zda jsou součástí manifestace jiného výkladu sebe sama… dotkl se proto své tváře, aby se ujistil – byla mokrá…




Dean byl pokrytý znameními, každé z nich bylo jako usvědčení – Dean neměl kam utéct… přesto, se pokusil – nevěděl jistě, od čeho přesně utíká – zda od Castiela, od odrazu v zrcadle, od zodpovědnosti, nebo minulosti… věděl pouze, že chůze jej zachrání.

Dean nechtěl tentokrát řídit, rozhodl se unavit sám sebe dlouhou nekonečnou chůzí, na jejímž konci zemře, nebo se znovu narodí.

Bylo horko – třicet stupňů ve stínu a teplý vzduch se nad zemí vlnil. Dean šel podél opuštěné silnice, prašnou úzkou cestou. Tráva byla nízká a suchá, bylo obzvláště horké léto.

Dean byl sám.

Slunce, které před několika hodinami dopadalo okny do místnosti motelového pokoje, zvýraznilo snědý odstín Deanovy kůže a jeho oči – a, Dean byl krásný… žhavý kotouč přímo nad Deanovou hlavou však způsobil, že Deanova kůže byla lepkavá a jeho vlasy vlhké – Deanův pot se mísil s prachem a lovec nevypadal krásně… nicméně, nepřestával se soustředit na chůzi – Dean nechával všechno za sebou, části svých příběhů, svou bolest a své staré já…

bylo horko. Jako v Pekle. Ne všechny jizvy, které Dean měl, pocházely z Pekla – svět je přinejmenším stejně krutý, když přijde na otázku trestání…

všechno, co Dean udělal –v Pekle i na zemi – všechno, co chtěl nebo si myslel, všechna láska a opovržení, potřeby a nenávist se v Deanovy smíchaly a vytvořily osobnost, jíž lovec byl – Dean mohl ignorovat jizvy, nedovedl ale mít sám sebe rád… nemohl Castielovi dovolit milovat jej. Dean utíkal…


později odpoledne, když se ochladilo, Dean začal přemýšlet – dřív nemohl, protože horko mu zatemnilo mysl –

foukal jemný vánek a cuchal Deanovi vlasy.

Šel – nezastavil se… nic nehledal, Dean pouze opouštěl.

Prach pokrývající kůži lovce, zakryl všechny jizvy – což bylo dobré znamení, nicméně, Deana chůze vyčerpala, a když lovec slyšel šumění vody, sešel z cesty a našel dole v údolí úzkou řeku.

Klekl si a ponořil své ruce do ledové vody – nabíral jí do dlaní, oplachoval si tvář a smíval z ní prach. Dean ze sebe nechtěl smít všechnu špínu, protože věděl, že odhalí jizvy, ale, senzace, kterou způsoboval kontakt studené vody s jeho rozpálenou kůží, byla příjemná… bylo správné umýt se.

Dean potom ponořil své bolavé nohy do řeky a díval se, jak přes ně přetéká proud vody – lovec seděl na břehu, nabíral do rukou oblázky a nechal řeku téct…

budu velice čistý, pomyslel si.




Později se Dean vydal zpět – stejnou cestou, jíž přišel k řece, sbírajíc všechny své kousky – kladouce je zpět na své místo… Dean si přál navždy setrvat na cestě, být horký a potom svlažený, studený a zpocený, nechávajíc za sebou svůj starý život a sebe sama.

Přál si vytrvat navždy v chůzi, ztracený ve světě, v němž neexistují žádné zrcadlové odrazy – ani láska, ani minulost, ani budoucnost…

Dean byl ale člověk a lidé nemohou nechat vše za sebou – nesmí… jsou vedeni k zodpovědnosti a odříkání a dříve či později se musí vrátit na cestu, kterou jim určil On.

Dean už věděl, co je osud –

osud znamená, že každá soukromá cesta v našem životě, je součástí – odbočkou - velké cesty, která, vede k předurčenému…

když se Dean vrátil do motelu, unavený a pořád ještě dost špinavý, bylo už šero a v pokoji bylo příjemné chladno. Lovec vstoupil do místnosti a zhluboka se nadechl –

vždy, když odcházel, cítil nutkání zůstat a, když byl na cestě, přál si vytrvat – Dean chtěl, aby putování nikdy neskončilo… nejhorší byly návraty, protože otevřít dveře a vstoupit zpět, znamenalo všechno posbírat, složit sám sebe dohromady a fungovat.

Dean si představil řeku, omývající všechny jeho rány. Lovec nechal imaginární šumění vody přehlušit jeho vlastní hrůzu a zavřel za sebou dveře –

když se rozhlédl, zpozoroval Castiela. Anděl seděl na posteli.

„Byl jsi dlouho pryč,“ řekl.

Dean si odkašlal: „Byl jsem…“ odmlčel se a zakuckal. Castiel se díval, jak Dean došel ke kuchyňské lince, napustil si do skleničky vodu a napil se. „Něco jsem hledal,“ odpověděl, doufajíc, že se Castil nezeptá co, protože Dean nevěděl, co přesně hledá – jako muž s písničky – Dean věděl pouze, že hledá.

„A našel jsi to?“

Castiel se nehýbal, nenaléhal a nebyl ani dotčený, netvářil se starostlivě. Anděl jednoduše seděl na matraci, s rukama podél těla a čekal -

Dean se posadil vedle něj a Castiel si poposedl, dělají na posteli místo.

„Pořád to nechápu… byl jsem v Pekle a hrozné věci jsem dělal i předtím - takže nezačínej s tím, že jsem to nebyl já,“ řekl rychle, když viděl, že Castiel otevírá pusu, aby něco namítl, „nejhorší na tom je, že všechny ty jizvy představují to, co jsem – pod nimi není žádný jiný, Dean – rád jsem si myslel, že je, ale není a ty bys to měl vědět nejlíp. Sám si to řekl, viděl jsi mě.“

„Miluji to, co jsem viděl a co před sebou právě teď vidím,“ prohlásil anděl, čímž Deanovi vyrazil dech, „akceptuj to.“

„Ale já jsem –„

„Akceptuj to,“ přerušil ho Castiel.

„Dobře,“ odsekl podrážděně Dean.

Lovec cítil vlastní pot, viděl i v šeru své zaprášené ruce a Dean věděl, že kdokoli jiný by si od něj odsedl, nepokojený zápachem – Castiel ne – anděl pravděpodobně nepřikládal maličkosti, jímž je Deanovo aroma, význam. Anděl to koneckonců řekl sám, Deanovo tělo je pouze schránka a duše a andělé existují v jiné sféře vnímání, vnímání, které je pro Castiela přirozené.

„Jsi mokrý,“ řekl Castiel a skutečně, Dean si neuvědomoval, že vlasy, které si namočil v řece, dosud neuschly. Anděl zvedl ruku a uchopil jeden jejich pramen, hrál si s ním v prstech a zkoumal ho. „Neuvědomuješ si, jak jsi fascinující, Deane,“ řekl tiše…

Dean polkl – on si totéž myslel o Catielovi.

„Viděl jsem tvojí duši – byla překrásná… byla to první věc, mimo nebe, kterou jsem po dlouhé době viděl a byl jsem uchvácený. Máš nádhernou duši, Deane – a když mi přikázali, vrátit se na zem k tobě a ujmout se tě, byl jsem šťastný – i když jsem tu emoci tehdy nedovedl pojmenovat. Tvoje duše představuje všechno, co je na světě krásné a pro co jsem ochotný padnout. Odvahu, pošetilost, hloupost… loajálnost. Lásku…Přemýšlej o tom, Deane.“

Přemýšlel – Dean se na důvod Castielova rozhodnutí vyměnit svá křídla za možnost pokoušet se zachránit svět, nikdy nedíval takhle. Přesto -

lovec zavřel oči. Dean mohl akceptovat být milován, ale, neuměl přestat odcházet. Dean se v noci vždy probudí, dojde k zrcadlu a bude pátrat po něčem, co on nevidí a Castiel zřejmě ano… Dean bude vždy ve svých představách kráčet po cestách, dokud jej chůze neunaví. Dokud neumře.

Cítil Castielovy ruce na své tváři. Castiel políbil každou jednotlivou jizvu, kterou na Deanovu tělu našel a Dean mohl na okamžik setrvat v míru – přestat utíkat, milovat a být milován.

„Je to vždycky takové?“ zeptal se Castiel, který znal teorii – znal Ježíše a koncept ukřižování a vykoupení – nikdy se ale nedomníval, že Bůh si skutečně přeje utrpení. „Lidé vždycky tolik trpí?“

Dean otevřel oči a setkal se s očima anděla… leskly se…

„Lidi rádi mučí sebe sama a – ne, vždycky to takové není. Sakra, já nejsem příklad vhodný pro studium, já jsem extrém!“

Castiel se posunul blíž k Deanovi a opřel svou bradu o jeho rameno, uvolnil se a zašeptal:
„My nemáme jizvy.“

Castielovy rty se dotýkaly Deanova ucha.

„Všechno si prostě pamatujeme… mohl bych použít svou milost a zbavit tvou kůži jizev –„

„To by bylo mrhání, Casi,“ skočil mu do řeči Dean, ale Castiel pokračoval –

„Nicméně, bylo by naivní myslet si, že to pomůže – složit tě nebylo dost a oklamat tě tímto způsobem je rovněž zbytečné… nevím, co mám dělat, Deane a přál bych si, aby milovat tě, bylo dost – ale, ty jsi rozzlobený a nešťastný a to jsou velmi lidské emoce a možná že láska není vhodná odpověď na ně.“

Dean se usmál – Castiel byl chytřejší než on – láska byla jediná správná reakce, samozřejmě, ale, jak mohl Dean Castielovi vysvětlit, že duši nelze prostě složit dohromady, protože není přístroj – byly tu emoce, které mohly člověka udržet pohromadě nebo ho naopak rozložit a Dean byl případ pomalu potápějící se lodi…

„Deane…“ Castielovo sevření zesílilo, ale Dean se vysmekl, odtáhl se a podíval se do tváře anděla –

Castiel byl vyděšený. Možná proto, že anděl věděl, že tam, kam Dean směřuje, je nemůže následovat – Castiel mohl Deana vytáhnout z Pekla, doletět pro něj do Nebe a vystopovat lovce kdekoli na světě, Castiel se přemístil kamkoli rychlostí světla a byl schopný vstoupit Deanovi do hlavy, ale anděl v tento okamžik neviděl skrze záplavu emocí uvnitř Deana nic - Dean byl nedosažitelný.



Dean se díval do Castilových očí, hodnotíc lásku, její roli ve svém životě a zvažoval další krok. Jedna jeho část chtěla odejít, nasednou do automobilu nebo prostě jít, utíkat a neohlížet se… Dean ale namísto toho uchopil do své ruky Castielovu a přemístil dlaň anděla na otisk na svém rameni, jakoby Castiela žádal, aby ho držel a nepouštěl – a aby ho tentokrát nenechal odejít… hledal důvod zůstat, ale protože Dean neuměl lidi jednoduše požádat o to, co si přeje a Castiel nevěděl, co Deanovo chování znamená, seděli anděl a lovec naproti sobě, úplně tiše, oba s ruku položenou na paži lovce– Castiel se svou vespod a Dean navrchu…



Keep loving…

Maky: Další úžasná povídka I když pro mě dost depresivní. Úplně jsem cítila tu Deanovu bezmocnost. Uvědomila jsem si, že si vlastně Deana ani jinak představit nedokážu, než trpícího a v depresi. Přemýšlela jsem, jaké by to bylo, kdyby Dean prostě šel dál a dál a dál... vykašlal se na celý supernatural world, dojel někam na Jamajku a tam si ležel na pláži, balil kočky a nic nedělal. Ale to je opravdu nereálná představa Dean prostě nikdy nepřestane trpět. A upřímně, ani to nechceme... protože to, jak Dean zvládá, nebo se snaží zvládnout své problémy, to nám mnohdy také pomáhá na vše se nevykašlat a dál bojovat

a teraz som si povedala:" zivot ide dalej..." Maky liecis moju dusu....precitala som si ju az 3x za sebou, co sa mi nestava)...

FooFighterkaSN: Děkuji za komentář ... nevím, jestli jsem Tě tou povídkou skutečně potěšila, nebo ne - je depresivní v každém směru... ale, já si myslím, že každá emoce něco znamená, i ta špatná... takže, nevím nakolik se Ti tahle povídka líbila, ale to, že tě oslovila pro mě něco znamená - nevím, co to znamená pro Tebe.... ale, myslím, že si dovedu předsavit, jak se cítíš - já se přiznám, že tohle je sice povídka, v íž figuruje Dean, protože tohle všechno se může klidně týkat jeho a já ho tam viděla, ale popis pocitů, cesta a řeka - každá emoce - to všechno je popis mě... jsou to velice lidské emoce - hodně lidí se dovede s Deanem v tomhle smětu ztotožnit...

děkuji Ti...

bohdy: Děkuji jak jsem napsala výše, nevím, nakolik jsem tě tou povídkou potěšila, nebo ne, protože depresivní rozhodně je - ale, to, že vyvoláva emoce, něco znamená... já s vážím každé emoce, i když současně je dovedu i nenávidět. I když jsem psala o Deanovi, soustředila jsem se více na sebe - potřebovala jsem tohle napsat.. vypsat se ze pocitů a myšlenek.. tak nějak jsem se do Deana oblékla řekla bych, že jsem ho ztotožnila se sebou samotnou a naopak - je snadné ztotožnit se s Deanem právě proto, že je představitel typcké lidskosti.. mám tohohle Deana ráda - i když poslední dobou už je ho v SN v téhle podobě moc - ale především ve čvré sérii jsem ho z tohohle důvodu milovala.. byl zlomený, jako všichni lidé a současně byl ochotný všechno zachránit a obhajoval lidskot pro níž pouze trpěl.. a to už něco znamená

tak já nevím, já jsem asi divná, ale z této povídky mám tak rozporuplné pocity, že vlastně ani nevím, co napsat....

ano - Dean se nenávidí - nesnáší se - nemá se rád - námět povídky super - ale já nevím, asi mi nesedla (nebo je to až moc o mě a já si to nechci přiznat)
ale nevadí....důležité je, že si své čtenáře našla...

Nemix: Ach jo.. já se nikdy nepřestanu divit - je to tak... tak komické občas (často) napíšu něco, co bych nejraději smazala a vy mi napíšete, že je to perfektní a potom napíšu něco, co tebe moc nezaujme - nebo ano, ale třeba to neaume většinu a já se toho dřím, jako klíště, uchvácená sama sebou.. o kvalitě a stylistice bysme mohl idiskutovat -

ale, myslím si, že tyhle pocity jsou založené prostě na tom, co komu sedne emocionálně - každý se najedeme v něčm jiném a jen to, v čem se najdeš, tě osloví...

takže - je naprosto přirozené, že třeba tohl neoslovilo tebe. Nicméně, oslovilo to jiné čtenáře (aspon doufám, soudě dle komentářů) a v případě téhle konkrétní povídky - přiznám se, že ani neměla být o ničem jiném, než že Dean trpí atd atd.. někdy píšu povídky s postelstvím - píšu různé povídky, to ty víš a u téhle jsi to odhadla - byla prostě jne pocit Deanovýchemocí, nic víc - což rozhodně nesedne každému a aby sedlo, musíš se cítit jako Dean -

já tuhle ovídku psala sobecky kvůli sobě sama.. potřeboavala jsem jí napsat - potřeboaval jsem se vypsat.. psala sme o sobě, ventilovala jsem každou jdnotlivou emoci a vo ničem jiném tahle povídka není... pro mě je proto důležitá -

a je jen přirozené, že tobě se třeba nelíbí tak moc

... jak já to dělám, že vždy napíšu takový mega odstavec?

Tohle... bylo zajímavé... Zajímavé vyjádření toho, co oba cítí, a jak se s tím vyrovnávají. Hm, povedené a neobvyklé. Většinou, když se někdo pokusí něco takového napsat, je to zmatené, nepřehledné a v polovině se ztratíš. Tady to tak naštěstí nebylo, takže tě musím pochválit. :-)

Děkuji tuhle povídku jsem psala tak nějak bez rozmyslu - z emoce na emoci, ze slova na slovo, takže jsem se obávala jisté zmatenosti. Ale, pokud píšeš, že to bylo dobré, vážím si toho

autor si nikdy není jistý - potřebuje k ohodnocení čtenáře

nebylo těžké psát o jejich pocitech. Tak nějak jsme psala o svých a použila Dean a Case k vyjádřění. Nefér vůči nim, ale co nadělám!