ILLUSION

Nemix, napsala jsi mi v jedné zprávě, že často nevíš, co se Castielovi honí hlavou a proč dělá to, co dělá... já neříkám, že já to vím - ráda si myslím, že ano. Baví mě přemýšlet nad tím, co Castiel cítí a v tomo případě jsem se velice stotožnila s padlým Castielem...

co se honí hlavou andělu, který padl, jeho jediný přítel je Dean Winchester? Co takový anděl udělá, když je Dean sám zaneprázdněný, když on sám je deprimovaný a co vlastně cítí anděl, který už není anděl? Jaké je to přijít o křídla... jaké je to muset třeba spát? A proč vlastně Castiel začal pít?... neříkám, že takhle to je - ale, takhle se mi to líbí... krátká povídka o alternativní budoucnosti (5x04) - hurt Castiel...

je to nedějová povídka - spíš takový souhrn emocí.. studie Castiel:) třeba se to někomu bude líbit.

ILLUSION

Castiel si pamatoval tváře svých bratrů a sester, pamatoval si tvary, které měly věci v nebi – každý jednotlivý detail. Pamatoval si nebe… i hlasy andělů. Castiel cítil svá křídla, jako člověk pořád cítí (myslí, si, že cítí) useknutou nohu.

Castiel si nechtěl nic z toho pamatovat. Někdy vzpomínky přinášely úlevu – Castiel věděl, že věci, na které si pamatuje, skutečně existovaly.Nebe je skutečné, opakoval tiše.

Většinou, ale vzpomínky Castielovi jednoduše připomínaly to, o co přišel a to, jak hrozným se jeho život stal. Castiel nebyl přehnaně patetický – byl anděl. Pamatoval si nebe a ráj a všechno, co po něm zbylo, bylo pírko na polštáři…

Nehorší byly večery, protože v noci se Castiel zastavoval – všechno se zastavovalo – běh věcí a lidé… v noci měl Castiel čas přemýšlet a cítit – všechno. Když se odebral ke spánku, byl sám. Okolo nebyl žádný Dean, který by ho býval byl rozptýlil a Castiel si zoufale přál, aby lovec přišel a křičel na něj – aby se něco dělo – něco, co odvede Castielu pozornost od sebe sama… Castiel byl v noci sám se svou hlavou.

Lehl si na matraci a deku si přitáhl pod bradu – což nestačilo, protože prázdný pokoj Castiela děsil – připomínal mu lidský svět. Každý předmět v místnosti bude, až se Castiel probudí, na svém místě. Žádné nebe. Pouze svět. Castiel se přikryl dekou úplně. Zmizel pod ní, jako pod svými křídly… dýchal směs prachu a vlastního potu, dýchal živočišné teplo – cítil své tělo, cítil, že hřeje a brzy, musel hlavu z pod peřiny vystrčit, protože vzduch pod dekou byl příliš horký a těžký… nebyl nebeský, nýbrž pozemský.

Castiel nemohl dýchat – s každým nádechem se mu do plic dostával prach – pozemský prach a Castiel byl špinavý uvnitř. Byl poznamenaný. Zavřel oči a křečovitě sevřel v rukách cípy prostěradla. Chtěl spát. Castiel chtěl umlčet své pocity a myšlenky. Nevědomí znělo dobře.

Dean jednou v noci zaklepal na dveře Castielova srubu, protože sám nemohl spát a když nakoukl dovnitř, spatřil v šeru pokoje obrysy Castielových rukou – anděl je držel ve vzduchu nad sebou, dotýkajíc se něčeho, co viděl zřejmě pouze on… Dean se neptal, zavřel dveře.

Castiel hladil svá imaginární křídla – každé pírko, každou kost a záhyb kůže… potom anděl neexistujícími křídly, namísto dekou, přikryl sám sebe a konečně usnul… vzduch pod křídly voněl mnohem lépe, než ten pod peřinou. Voněl, jako nebe.

Když přišla zima, Castiel se nemohl nadále přikrývat křídly, protože noci v kempu byly chladné a žádné topení ve srubech nebylo. Castiel se v mizérii choulil pod peřinou a jeho špatná nálada byla umocněná i tím, že byl nemocný. Castiel chytil chřipku. Dean se tehdy smál jeho červenému nosu – Castiel nevěděl proč. Nebyl legrační.

Castiel ležel pod dekou a třásl se… byla mu zima. Sáhl do nočního stolku pro láhev vodky, pamatujíc si, že Dean mu říkal, že tělesné teplo stoupá spolu s hladinou alkoholu v krvi.

Lokl si jednou. Cítil tekutou substanci, klouzající mu hrdlem dolů, do břicha – pálilo to, ale nepříjemné to nebylo. Castelovi vhrkly do očí slzy. Otřel si ústa a odložil láhev na zem.

O dva měsíce později, ležel ex-anděl v posteli, opět deprimovaný. Převaloval se na matraci z jednoho boku na druhý, podkládal si hlavu rukou, spát ale nemohl… nakonec si lehl na břicho, přikrytý po špičku nosu. Zavřel oči a polkl – Castiel ještě nikdy neplakal, myslel si ale, že teď by mohl. Byl sám se svou hlavou, byl zrádce a nebe to ví. Castiel pátral po něčem, čeho by se mohl zachytit – představil si svá křídla – uměla jej přikrýt, nicméně, perutě nedovedly Castiela vyzvednout vzhůru do nebe a Castiel neuměl předstírat, že je v nebi. Létání rovněž nelze předstírat. Obojí bylo moc úžasné.

Castiel proto sáhl po něčem, co mělo moc vyvést jej z temnoty – sáhl pro láhev, která stála od prosince na podlaze. Napil se. Pak znovu. S každým lokem byl Castiel uvolněnější a svobodnější. Jeho hlava už nebyla jeho nepřítel – vznikaly v ní celé nové světy. Castiel viděl obrazce, na světě neexistující. Měl na chvíli pocit, že létá… zahlédnul mléčnou dráhu a hvězdy. Pokoj zmizel – namísto něj Castiel viděl nebe.

A když nad sebou roztáhl svá pomyslná křídla, Castiel věřil tomu, že jsou skutečná. Musela být – jak jinak vysvětlit to, že Castiel klidně usnul, bez pocitu, že umře steskem… iluze byla nádherná věc.

Ráno se anděl probudil a zvracel. Nakláněl se přes okraj postele – pozvracel podlahu. Dean, který se ho přišel zeptat, zda se s ním nasnídá, pozoroval scénu před sebou s blahosklonným úsměvem na tváři. Lovec si zřejmě myslel, že Castielovi prospěje uvolnit se.

Castiel ale neodhadl zdravou míru uvolňování se. Neopil se naposled. Ne každou noc Castiel pil – když měl ale anděl pocit, že jeho představivost nestačí k tomu, aby jej jeho imaginární křídla schovala před světem a úzkost byla příliš velká, Casiel sáhl pro láhev a pil… pil dokud mu nebylo líp. Do otupění. Brzy bylo třeba vypít láhev nebo láhev a půl.




Castiel měl rád hru světla a stínu – rád tančil s přízraky… když se opil, nebo zdrogoval, viděl bizardní výjevy, a vzpomínky se měnily ve skutečnost – obcházely okolo Castiela a zhmotňovaly se v pokoji… Castiel ve vytržení smyslů pohyboval rukama před sebou, proti světlu a přestavoval si, že rychlé rozmazané pohyby jsou mávnutí křídly. Když zavřel oči, pořád viděl i skrze víčka jejich stín – jak se míhá naproti obloze… a on, létal – a s každým pohybem a novou dávkou, Castiel vystoupal výš. Dál od Deana…





Castiel nikdy nenosil trička – styděl se… když mu Michael vzal jeho křídla, spoutal Castiela, vytáhl mu rukávy košile až k loktům, a tenkým nožem do Castielovy kůže vyryl slova –

nebyla v angličtině a žádný člověk v táboře enochiánštině nerozuměl – Castiel se nemusel bát, že si vzkaz někdo přečte – Castiel ale rozuměl (měl pořád schopnost rozumět) a to stačilo… nápis pro něj představoval hanbu. Rány se zahojily, Castielovi ale zůstaly jizvy, na světle pořád patrné.

Michael neměl žádný důvod Castiela takto označkovat. Udělal to pouze proto, aby anděla zranil.

Dean si pamatoval na moment, kdy Castela našel zkrvaveného sedět v jeho srubu. Castiel se opil a pak, rozzlobený a frustrovaný, zřejmě nevěda co dělá, vzal nůž a snažil se slova ze své kůže seškrábat… chtěl se zbavit té hanby.

Dean k němu konejšivě promlouval, zatímco mu omýval ruku, sám v šoku –

tehdy se lovec rozhodl, že vezme všechno zpátky. Castiel si nezasloužil žít takový život a Sam si naopak zasloužil žít… Dean se zatvrdil – vezme to zpět. Všechno.

Dean měl pravdu – Castiel si nezasloužil žít takový život… i kdyby anděl neměl žít vůbec.

Dean klidně dokončil práci, zabalil Castielovu ruku do obvazů a uložil padlého anděla do postele… Castielova hruď se zdvíhala a klesala mezi nádechy – vypadal spokojeně. Spal.

Dean odešel – sám se potřeboval napít. Neviděl, že se Castielova ruka na matraci pohnula - Castiel, ve spánku jako vždy instinktivně pátrající po něčem, čeho by se mohl zachytit, už ale Deana vedle sebe nenašel.


Oba, Dean a Castiel vzali celou situaci za špatný konec. Na jejím začátku sdíleli naději – na konci příběhu, stáli deprimovaný lovec a zlomený anděl na opačných koncích barikády, která představovala všechno, za co dosud bojovali.


Castiel se potřeboval napít. Snažil se rukou dotknout svých křídel – nahmatal ale pouze vzduch.

Maky: po přečtení povídky Castiela asi chápu, vím proč dělá, co dělá - ale stejně si myslím, že mu nerozumín - nebo mu možná nechci rozumnět - nevím.... možná k němu potřebuju dozrát - i to je možná

v každém případě - toto vykreslení spánku a pití - ano, takto se mi to hrozně moc líbí - opravdu

citácia :

Oba, Dean a Castiel vzali celou situaci za špatný konec. Na jejím začátku sdíleli naději – na konci příběhu, stáli deprimovaný lovec a zlomený anděl na opačných koncích barikády, která představovala všechno, za co dosud bojovali.

toto jsi tak nádherně napsala a s tím na 100% souhlasím, že jsem si dovolila to citovat - prostě perfektně napsáno

a opět důraz na detaily - vyřezání písmen na rukou anděla - perfektní myšlenka

Maky: Opět moc hezká povídka. Někdy mám pocit, že ty sama jsi Castiel, protože dokážeš jeho pocity popsat tak věrohodně a vždy ti uvěřím, že Castiel se opravdu takto cítí Prostě paráda. Mě je neskutečně líto, jak to nakonec s Deanem a Castielem dopadlo, stále to mám v sobě a nesmířila jsem se s tím a i když jsem asi naivní, tak stále v hloubi své duše doufám, že se to nějak spraví. Pak ale přestanu snít a vím, že se to asi nestane A proto jsem ráda za tvé povídky, které nás s tím "našim" Casem stále spojují

bohdy: Děkuju odhalila jsi mě- JSEM Castiel... jsem přinejmenším schizofrenní jedince, v němž kousek Castiela žije - není to úžasné? Přestanu si dělat legraci z vážných věcí, je sobota a já se nudím těší mě, co jsi napsala a jsem ráda, že se Ti povídka líbí... měla bych se asi přestat ztotožnovat s postavami - ne, špatně, měla bych přestat ztotožnovaz postavy se mnou

PS: Ztratila jsem veškerou naději ohledně ty víš čeho.. jsme frostrovaná a jediná věc, která mi pomíhá je čtení a psamí ff... aspon v tom nejsme sami a můžeme se rozčilovat nebo oplakávat Case tady na foru

Nemix: Já nevím... možná - možná ne - možná se s ním prostě nemůžeš ztotožnit, protože nejsi jako on. Ale to, že ho máš ráda úplně tačí, no ne? já se zase nemumím často ztotožnit s Deane, když se chová jako debil - ale v povídkách to zkouším!

Nicméně, já budu dál zkoušet tady kreslit nějakého Case, aby sis o něm mohla číst dkuji Ti jako vždy za chválu - tak se Ti to líbí? To mě těší... hádám, že nejsem ted v ovídkách moc pozitivní :-)