FLY DOWN - FLY UP

Volné pokračování WINGS (nebo ne - nevím.. tahle povídka stejně, jako povídka WINGS spadá do série krátkých povídek z alternativní budoucnosti)… kam Castiela mohlo dovést pití a Deanova lhostejnost a způsob, jímž lovec zatvrdil své srdce – a kam Deana zavedly jeho vlastní kroky a akce?… zmíněna Castielova zlomná noha, jeden jeho sen a pocit křivdy, který anděl vůči Deanovi cítí… použity fráze „nejsem užitečný…“ zlomený anděl a zlomený Dean.

Na konci – závěrečná scéna z dílu 5x04 (smrt), v jedné větě se objeví i Dean z minulosti… smrt – to, co se stalo Deanovi, jsme viděli v seriálu – co se ale stalo Castielovi, když vstoupil do oné budovy? Jak zemřel? A, existuje život po životě?

Možná, že Dean nebyl jediný, kdo MĚL skončit "tady" - viz scéna na konci dílu 5x04.

Přestala jsem Deana z budoucnosti obvinovat z toho, že Castiela poslal na smrt – měl své důvody a Castiel mohl být skutečně rád za to, že zemřel… lidé by neměli chtít umírat – hádám ale, že s padlými anděly a frustrovanými lovci je něco špatně.

Písen na konci jsem přidala až zpětně - je.. mám jí moc ráda a myslm si, že se sem hodí. Je to písen od Death Cab For Cutie - I will follow you into the dark.

Hádám, že máte mých "pozitivních" povídek už dost? Too bad.. nemm totiž pozitivní náladu a jinak, než podle náladu psá neumím.. snad to nevadí, tak moc.

Krátká povídka - dlouhé okecávání na začátku.

FLY DOWN - FLY UP

Castiel držel v ruce sklenici vody, napil se, a když ji odložil, zůstaly na skle otisky jeho prstů – jako stopa, nebo usvědčení… cítil, že se mu stáhlo hrdlo – každý jeho akt, všechno, co Castiel udělal, ho usvědčovalo z toho, že je člověk.

Opřel se zády o linku a zavřel oči, doufajíc, že ho Dean nenajde a nenazve patetický bastardem. Vydechl… na skle sklenice se srážely kapičky vody.

Castiel zavrtěl hlavou a vyšel z jídelny ven, přímo do odpoledního deště. Deanův srub nebyl daleko, i tato krátká cesta však stačila na to, aby Castiel zcela promokl. Když anděl vstoupil do dveří příbytku svého přítele, Dean překvapeně vzhlédl – Castielovi se lepily vlhké vlasy na čelo a na jeho tváři se mísila špína a prach. Dean Castielův vzhled nekomentoval – jednoduše mu hodil ručník a otočil se k němu zády.

Anděl několik vteřin zíral na látku a pak se jeho ruce daly do pohybu. Přehodil si ručník přes hlavu a sušíc si vlasy, se posadil na Deanův stůl. Lovec jeho počin okomentoval nesouhlasným zamlaskáním.

„Kdy se naučíš, Casi,“ řekl, „že pozadí na stůl nepatří?“ Dean nebyl pedant – lovec poukazoval na příhodu, při níž náhodou přistihl Castiela, kterak uspokojuje svou společnici na jídelním stole, na němž lovec obvykle snídával. Castiel Deanovu poznámku přešel – rukou se přehraboval v papírech a v mapách, na které mu z vlasů, k Deanově nelibosti, kapala voda.

Když anděl zvedl oči, lehkomyslně se usmíval: „Nevěděl jsem, že plánuješ další sebevražednou misi.“

Dean mu vytrhl z pod ruky, plán: „Nevíš toho spoustu,“ jemně Castiela odstrčil – anděl přistál nohama na zemi.

„A to, že něco vědět chceš, je pro mě novinka,“ Dean obešel stůl, hledajíc něco v batohu.

Castiel pozoroval jeho záda.

„Vím, že nejsem užitečný, to ale neznamená, že mi musíš, skutečnost že nejsem neustále podsouvat. Zlomil jsem si nohu, srdce zlomené nemám.“

Dean zavrtěl hlavou, čelem k Castielovi se však neotočil: „V tom to není, Casi – nerad tě nechávám v závěsu,“ což nebyla pravda – bývaly doby, kdy Dean měl Castiela rád poblíž sebe – ty časy už ale pominuly. „Mimochodem,“ poznamenal, snažíc se změnit téma. „Ten slovní obrat jsi někde vyčetl? Lidi, především chlapi, nemluví o svém srdci.“

Castiel se ušklíbl – Dean pravděpodobně mluvil z vlastních zkušeností… kdyby býval byl lovec občas mluvil o tom, co cítí, nevedli by nyní tuto diskuzi. Castiel se namísto kritiky zeptal: „Tak v čem to je, Deane? Vím, že můj fyzický stav není ideální, Chuck ale říkal, že –„

„Čert vezmi Chucka,“ Deanovi vyšla slova z úst dřív, než si uvědomil, co řekl. Zarazil se a ztuhl. Odkašlal si.

„Deane,“ Castielův hlas byl nyní pokornější, „jsem chůze-schopný. Možná že nemůžu tancovat, nebo se milovat – můžu ale – „

„Paráda, Casi – takže co? Budeme tohle probírat do omrzení? Koukni se na to z mojí perspektivy – kromě mise, která musí být splněna a celé jednotky, kterou já mám na starost, budu navíc dohlížet na tebe - „

„Jsem čistý, Deane,“ skočil mu do řeči Castiel – Dean ale mávl rukou –

„To je jedno, Casi. Co když budeme muset utíkat, co když se budeme muset plazit. Chceš to riskovat?“

„Ne…“

Dean zaklapl truhlu, v níž dosud hledal zbraň: „Zůstáváš tady, konec diskuze.“

Castiel zamrkal – Dean ho obešel a prošel vstupními dveřmi ven, míjejíc anděla, jakoby nebyl víc než vzduch, jehož změnu si lovec přeje… anděl zavřel oči – nechtěl zůstávat sám. Zoufale si přál doprovázet Deana třeba i na smrt – být součástí čehokoli, co jej vyvede z pasti všednodennosti…


byl k ničemu. Zlomil si nohu – nezachraňoval svět a neúčastnil se ničeho hrdinského, Castiel jednoduše špatně došlápl, vyvrknul si kotník, uklouzl a zlomil nohu.


Lidské tělo, usoudil, nebylo víc, než velmi nepraktický oblek, který člověka omezuje.

Castiel si nikdy nezvykne na to nosit tohle.


Ztratil křídla, měl ale pořád dvě ruce, v nichž mohl držet zbraň, nohy, na kterých mohl stát a hlavu plnou vědomostí… problém byl v tom, že anděl se nesoustředil, nebo se soustředil málo a to, co dřív věděl, lovil teď z hlubin své mysli obtížně, jako lidé loví v hlavě vzpomínky, z dávné minulosti. Ruce se Castielovi, omámenému účinky drog a alkoholu, často třásly a anděl nedovedl zamířit a jeho nohy – ani jeho nohy už nefungovaly správně.

K čemu je Deanovi zlomená nefunkční vyhořelá lidská schránka?

Castiel se nedomníval, že je víc. Kdyby mu někdo řekl, že je anděl, Castiel by se býval byl z plných plic zasmál.




Každou noc se mu zdál stejný sen. Castiel kráčel mezi domy, po opuštěné silnici. Okolo krku měl omotaný dlouhý tmavě modrý šátek, jehož cípy poletovaly kolem hlavy Castiela, jako křídla – Castiel cítil, že vítr rozechvívá látku, ulpívá v jejích záhybech a šátkem pohybuje – zrovna tak Castiel svého času používal křídla… nechával vítr vát a pak – chytil směr…

Castiel ale nebyl v nebi – stál na ulici, ve svém snu, v lidském těle, bez křídel a s jednou nohou zlomenou… každou noc Castiel došel k témuž domu –

byl vysoký, okna měl vymlácená a okolo stavby byla růžová zahrada. Nezáleželo na tom, kterou cestu pro sebe Castiel ve snu zvolil, vždycky skončil tady – u toho domu… chtěl se otočit, protože věděl, co ho čeká –

jakmile se dotkne kliky a vstoupí dovnitř, bude lapený – cesta ven, z domu, neexistovala. Vždy, když vstoupil, se Castiel probudil.

Modrý šátek se přestal pohybovat – bylo ticho.

Castiel se probouzel zalitý potem… byla to past – z domu nevedla cesta ven. Dům byl vstup zpět do světa lidí.




Castiel poznal dům, který znal ze snu – zahrada byla zanedbaná a v některých oknech bylo dosud sklo, byl to ale jistě tentýž dům. Castiel věděl, že nesní, neodvažoval se nicméně hádat, co ho uvnitř čeká –

byla to past, jako všechny předtím?

Podíval se na Deana – na svého Deana z minulosti a na okamžik Castiel cítil naději.

Dean z přítomnosti jej ale vytrhl z uvažování: „Na co čekáš? Běž…“

Casitel šel. Našel vstupní dveře (ostatní šli druhým vchodem) a vzal za kliku –

zvedl se vítr a lem Castielovy bundy se rozevřel, vlajíc okolo anděla… Castiel zavřel oči a vstoupil – přinejmenším tohle může pro Deana udělat, má šanci být užitečný.



Castiel nevěděl jistě, zda slyšel výstřely – měl pocit, že ano a čekal, že se probudí ze snu, tak jako vždy… namísto toho měl ale pocit, že létá. Tenhle sen byl jiný… Castiel si neuvědomoval, že se jedná o skutečnost – mrtví lidé často popírají svou vlastní smrt a přijmou ji teprve v chvíli, kdy vstoupí do nebe… bolest byla patrná, trvala ale jen chvíli - a potom Castiel cítil úlevu…

zvenku ze zahrady k němu doléhaly dva hlasy - Deanův a Samův – ač Sam nebyl už Sam. Castiel se ale nestaral o hlasy – všechno okolo něj se proměnilo – stoupal klidně vzhůru po točitém schodišti do druhého patra, nevěda, že už je mrtvý… okny dovnitř do domu prosvítalo slunce – bylo ticho… chodba voněla květinami. Nahoře, na posledním schodu, našel Castiel dveře, zpod nichž vyzařovalo jasné světlo. Castiel zaváhal –

položil ruku na kliku, jako mnohokrát předtím, a velmi pomalu, obezřetně, vstoupil.

Trvalo mu zaostřit… Castiel rozeznal siluetu a potom tvář –

znal jí. Castiel jej oslovil slabým hlasem, v němž se mísila úleva s nadějí: „Deane?“

Maky, jde vidět, že nejsi zrovna v nejlepší náladě Já mám díl 5x04 ráda. Je to něco úplně jiného, na mě to působí dost syrově, ale mě se to líbí. Když mám sebedestruktivní myšlenky, pustím si právě toto Pak vždy přemýšlím, kam až může člověk v honbě za svými cíly a svou pravdou zajít...

Dokud mě má špatná nálada inspiruje, pak je pořád svým způsobem vítaná

.. i já mám ten díl moc ráda - někdy... nebylo tomu tak vždy. Pak jsem ale četla jednu ff anglickou povídku o tomhle dílu - téhle realitě - a došlo mi, jaký "potenciál" se zde ukrývá. Kolik prostoru pro představy a alternativní příběhy. Zkusila jsem o té době psát a pak znovu. A došlo mi, že je inspirující a zajímavá. Mám ráda tohle syrové období a tothohle Case - je příkladem toho, co se s lidmi stane, když si sáhnou až na dno - je to toho tolik, co se mohlo stát, co se mu mohlo honit hlavou. Napsala jsi krásně to, že je to "syrové" - líépe bych to nevyjádřila. A ta syrovost mě nejdřív odrazovala ale potom jsem v ní objevila jisté kouzlo. Když mám syrovo syrealistickou náladu, chci se dívat nebo číst nebo psát o tomhle. Nejraději mám tu scénu s rozbitým městem (Dean a ostatní jdou zabít Lucifera) a pak tu, jak Castiel sedí s dvěma Deana u stolu a má na něm nohy a domlouvají plán na jeho zabití. Jéje, to jsem s erozepsalam, nechám toho

děkuji za komentář.

PS: Myslím si, že každý jinam.. záleží na tom, jak moc je který člověk šílený - šílení lidé se vzdají nejvíce věcí proto, aby jiné získali. Aspon podle mých zkušenností

Maky: ty a bohdy jste v komentářích už napsaly všechno, co bych napsala i já - takže se nechci opakovat...

snad jen - touto povídkou jsi si mě přesně trefila do nálady a ten konec - no ač nemám ráda štastné konce (a toto není typicky šťasný), tak se mi to líbilo - je tam hodně naděje a je to super.....

Nemix: Aspon vím, že nejsem v té své náladě sama a těší mě, že jsem se Ti strefila do noty, ačkoli bych bývala byla raději, kdyby to vyšlo s nějakou "veselou" povídkou.. veselé nepíšu, tak tedy třeba romantickou. Zjevně mámě všechny jisté momentální sebedestruktivní sklony?

Taky nemám ráda typické štastné konce - ale, na druhou stranu mám ráda ty konce, kde se mísí smutek s nadějí - takohé ty hořkosladké konce... kde na jednu stranu člověl pláče a na druhou se usmívá. V životě je ale většinou všechno černé mnebo bílé, bohužel. Nebo věci jinak ani vidět neumíme

děkuji za komentář...