Well, tahle povídka je pouze pro silné povahy a doufám, že těm z vás, kteří "silní" jsou a jsou i stejně zkažení a perverzní jako já - že těm se bude líbit.
To, že JSEM divná, dokazuje skutečnost, že jsem se jedno ráno probudila a napadla mě tahle povídka - po ránu... odznak divnosti! Vlastně mě nenapadla celá hned - napadlo mě - hm, ještě nikdy jsem nepsala o znásilnění. A to prosím, mé sny byly té noci vcelku příjemné. Nejednalo se o dozvuk noční můry
Vím, že je to ožehavá tématika, ale už jsme mučila Castiela všemi možnými i nemožnými způsoby - ztenhle je jeden z nejzvrácenějších a ještě jsem ho nevyzkoušela.. psychologové by z nás měli skvělou studii! Četla jsem pouze několik povídek o znásilnění a jen asi dvě byly skuztečně dobré. Samozřejmě anglicky... nepotrpím si na detailní popis sexu - řekla bych, že jsem.. že se mi podařilo zachovat jistý nádech "tajemna" a přitom realismu. Možná se pletu. Mpje povídky se jedna od druhé tak moc neliší a proto doufám, že nade mnou nezlomíte hůl a že tenhle risk, kzterý jsem na sebe vzala, vezmete se mnou a povídku si přečtete... neříkám, že se vám bude líbit - třeba jsem momentálně nejzkaženější osobou tady, kdo ví
Díl se odehrává po Castielově pádu v alternativní budoucnosti (díl 5x04), hned zpočátku.. pozitivní je, že jsem pozitivní a že konec vždy nemusíá odpovídat konci v seriálu...
Upozornění - Sex, sprostá slova, slash, znásilnění... a - a romantická třešnička na dortu
Proto čtěte pouze, je-li vám nad 18 let (ne, vážně tomu nevěřím, ale napsat to sem musím
)
enjoy ... každý,k kdo je stejně zkažený jako já!
PS: Prosím, dejte mi vědět, co si myslíte... lámu si hlavu nad tím, zda je možné napsat povídku, kde se snoubí sex, fyzické utrpení, romantika a úvahy o vztahu... jen mi napište, nakolik se mi to daří
VSTUPNÍ INVESTICE
Krev mu tekla přes rty po bradě na krk a na prsa, zde se vsakovala do světlešedé látky jeho trička a kapala Castielovi i do klína. Několik kapek ulpělo na kalhotách.
Snap, snap… z nosu se mu znovu spustila krev.
„Zatraceně,“ Dean přitiskl svůj kapesník na Castielův nos a současně jej mírným tlakem přiměl zaklonit hlavu.
Castiel zamrkal, instinktivně zvedl ruku ve snaze odstrčit Deanovu a uchopit kapesník sám. Dean ho ale pleskl přes prsty a anděl ruku rezignovaně spustil.
„Vydrž, sakra, jsi chodící pohroma, Castieli.“
Anděl, který se nemohl podívat na Deana přímo, vyhledal jeho pohled alespoň očima –
Dean sklopil hlavu, vyhýbajíc se mu. Vytáhl z kapsy čistý kapesník a vyměnil jej za zakrvavený.
Castiel seděl na posteli v Deanově srubu, rukama se opíral o matraci a hleděl na strop tak, jak ho navigoval Dean. Nohy měl bosé.
Lovec klečel u něj a snažil se už dobrou čtvrthodinu zastavit krev, která Castielovi tekla z nosu. Opatrně odtáhl ruku, v níž držel kapesník, analyzujíc vzniklé škody: „Není zlomený,“ řekl. Dotkl se Catsielovy tváře, ignorujíc syknutí. Když přitlačil prsty na lícní kost, Castiel se překvapeně odtáhl.
„Proč jsi to udělal?“ zeptal se.
„Chci vědět, jestli nemáš zlomeného něco jiného,“ odvětil klinicky a pak dodal. „Budeš mít modřinu – dobrá zpráva je, Casi, že holky na válečná zranění letí.“
Castiel, který pozoroval, jak Dean ukládá do lékárničky obvazy, pochybovačně odvětil: „Ač nezpochybňuji tvou znalost zálib žen, nedomnívám se že skutečnost, že z mého nosu teče krev, mě činí přitažlivým.“
Dean na anděla pohlédl koutkem oka. Castiel seděl na svém místě, vlasy měl na spáncích slepené, a tvář umazanou od krve. Nos měl červený. Castiel byl všechno možné, jen ne přitažlivý. Dean se nicméně rozhodl lhát dál.
„To proto, Casi, že toho o lidech ještě moc nevíš. Můžeš ti být tisíc let –„
„Pět miliard, šest-set padesát šest-set milonů, osmnáct tisíc a pět-set třicet dva dní,“ skočil mu do řeči anděl.
Dean polkl: „Dobře, tak tedy milion miliard,“ ignoroval to, že Castiel znovu otevřel ústa, pravděpodobně proto, aby jej opravil, „o sexu ale nevíš nic.“
Castielova ramena klesla a anděl se trochu nahrbil. Dean měl pravdu. Castiel rozuměl teoretickému konceptu lidské kopulace, prakticky mu však podstata sexuální interakce unikala. Castiel věděl, co je
sex, nevěděl ale, co
je sex.
Díval se na Deanova záda, na jeho šíji a na jeho slunečními paprsky protkané vlasy… oh, ano, Castiel rozhodně věděl, co je to
krása. Zvedl se z postele a přistoupil až k lovci, který k němu stál pořád zády – nerozhodně přešlápl… jeho bosé nohy vydávaly při chůzi zvláštní pleskavý zvuk. Castiel udělal ještě jeden krok a potom se dotkl Deanova ramena –
nevěděl přesně, co je další krok - Castiel určitě nečekal, že se Dean prudce otočí a uhodí ho do nosu. Anděl rychle ustoupil, ruku si tiskl k tváři.
„Casi, sakra, co to –„ Dean ztuhl. „Promiň, neviděl jsem tě – nevěděl jsem…“ koktal. „Byl to reflex, sakra – nemůžeš se k chlapovi plížit zezadu a pak ho
osahávat!“
Castiel se pořád držel za nos. Z pod ruky mu, tekla krev. Kapala na zem: „Vidím,“ zamumlal.
Dean se mu pokusil ruku z tváře odtáhnout, anděl ale nepovolil. Podal mu aspoň ručník.
„Co jsi vlastně dělal? Chtěl jsi mi z ramen smést pavouka, nebo tak něco?“
Castiel neodpovídal. Celou spodní polovinu tváře měl přikrytou látkou a Dean viděl pouze dvě jasně modré oči. Skousl si ret – co chtěl udělat, co si myslel? Že se Deana dotkne a všechno v jeho životě začne dávat smysl? V knihách psali, že tomu tak je – Castiel četl pravděpodobně špatné knihy. Zatvářil se omluvně: „Chtěl jsem… myslel jsem,“ kdyby Castiel přestal v tomto bodě, Dean by býval byl nikdy nevěděl, že se ho chystal políbit – protože se ale anděl tvářil velmi provinile, nebylo těžké dát si pět a pět dohromady.
„Tys chtěl… zatraceně, Casi!“ vybouchl nečekaně a Castiel překvapeně nadskočil. „Když jsem říkal, že o sexu nic nevíš, nevěděl jsem, že jsi tolik natvrdlý – každý muž ví, že líbat jiného muže je proti přírodě… je to, nedělá se to, Casi.“
„Nejsem
muž,“ poznamenal Castiel tiše. Mohl dodat,
každý kromě andělů ví… a obhájit se, Castiel se ale rozhodl jít hlavou proti zdi. „
Chtěl jsem tě políbit, Deane. Jsem obeznámen s tím, co tyhle pocity znamenají – nejsem
tak natvrdlý.“
Castiel pozoroval Deana – lovec si skousl ret a pak se k Castielovi otočil zády. Opřel se o stůl… Castiel viděl, že se jeho ramena pohybují nahoru a dolů. Dean zhluboka dýchal, snažíc se uklidnit. Když se narovnal, zněl Castielovi jeho hlas cize.
„Chápu, že jsi trochu zmatený, trochu víc… všechno je pro tebe nové a proto tohle prostě přejdeme, ano?“
Castiel se neodvažoval dýchat.
„Byl jsi
zmatený, správně?“
„Nebyl,“ Castiel vehementně zavrtěl hlavou. Nebyl dítě a Dean mu nebude říkat, co cítí a co necítí. Emoce jsou pro něj možná nové, jsou ale jeho nikoli Deanovo.
Dean uhodil pěstí do stolu: „Snažím se vnést pořádek do bordelu, který jsi způsobil, Casi – zas a znova, každý den. Už mě nebaví tě zachraňovat! Dnes to byl jen nos, zítra to může být tvoje celá hlava. A líbat jiné muže je rozhodně nepřípustné… čert to vem, líbej si, koho chceš, mě ne!“
Castiel vypadal zraněně. Otočil se, prosmýkl kolem Deana, a vyběhl ven ze srubu – Dean měl pocit, že zaslechl vzlyknutí, mohl se ale plést.
Jeho pohled bezděčně padl na zem, kde v rohu místnosti dosud ležely obě Castielovy boty.
Zatraceně, Castiel pořád zapomínal na svoje boty - jak může někdo zapomenout na to, že není obutý?
…
Castiel zíral na své boty – byly mu velké, protože nebyly jeho. Našel je v kempu, a protože měl naspěch, obul si je.
Poposedl si na barové stoličce. Castiel neřešil své problémy pitím, neměl ale kam jít a protože ho Dean zjevně nechtě blízko sebe, v kempu zůstat nemohl.
Celý den bloudil anděl bezcílně městem, toulajíc se po opuštěných ulicích a k večeru se, když sám sebe chůzí vyčerpal, rozhodl vyhledat útočiště v jednom z mála městských barů, které dosud fungovaly.
Neměl moc peněz, to něco málo, co měl, ale stačilo k tomu, aby mu množství zakoupeného požitého alkoholu
otevřelo oči - jeho problémy byly náhle směšné a celá záležitost s polibkem absurdní. Namísto viny k sobě sama cítil vztek na Deana a tento nový pocit shledával natolik uspokojivým, že se, aby jej umocnil, rozhodl objednat si další sklenku whisky.
Castiel ztrácel hlavu… byl lapený ve svém vlastním dokonalém světě, opíjejíc se představami, v nichž ho Dean líbá a pak –
Castiel ucítil na svém ramenu poklepání. Za jeho zády stál asi třicetiletý muž s dlouhou jizvou na levé tváři. Na sobě měl špinavé džíny a koženou bundu.
„Problémy? Už si nevzpomínám na dobu, kdy jsem žádné neměl.“
Castiel přikývl. Dean mu říkal, aby se s cizinci nebavil… čert vezmi Deana.
Muž si přisedl a objednal pití pro sebe i Castiela. Bylo příjemné mít pro změnu i jinou společnost, než je ta Deanova.
O hodinu později, Castiel zjistil, že Dean měl pravdu, když říkal, že anděl o lidech nic neví.
…
„Když mi podržíš, nezabiju tě…“
Casiel nevěděl, co
podržet znamená, slovu zabít ale rozuměl. Chtěl tomu muži rozumě vysvětlit, že jeho smrtí nic nezíská – nebe ho chtělo mrtvého, lidé ne… Castiel občas zapomínal na to, že už není anděl.
Muž ztratil trpělivost – smýkl Castielem stranou a shodil ho na zem. Kdyby byl býval Casiel střízlivý, mohl by se bránit – mohl by aspoň
utíkat.
Castiel ale sám sebe stěží udržel na nohou. Výhodou jeho podnapilosti bylo, že toho necítil moc. Nekřičel o pomoc – na ulici nikdo nebyl. Castiel byl sám.
Prosil, kopal, vzdoroval a potom zase prosil – prosil, dokud neztratil hlas… Casiel zapomněl, jak říct, kromě
prosím, i jiná slova.
Útočníkovi ovšem nezáleželo na tom, co Castiel říká. Jeho zoufalé prosby o milost jej naopak rozdráždily ještě víc. Castiel věděl, že ho zabije. Přemýšlel o tom, zda mrtví andělé jednoduše přestanou existovat, či vstoupí-li do svého vlastního soukromého nebe vyhrazeného pouze pro ně… Castiel ho
nahoře nikdy neviděl.
…
Nasypal mu něco do pití – Castiel byl hlupák. Dean mu říkal, nevěř cizincům…
Castiel se zasmál – Dean ho žádal, aby cizince (všichni lidé, kromě Deana byli pro Castiela cizinci) ochraňoval, aby se pro ně vzdal svých křídel, a současně ho lovec před nimi varuje.
Droga začala účinkovat později toho večera – Castiel ležel na chodníku, tváři obrácený k zemi. Slyšel trhání látky a věděl, že se jedná o jeho vlastní oblečení. Nemohl se pohnout.
Byl paralyzovaný – co to bylo za drogu? Musí se zeptat na to, jak se jmenuje… je třeba pamatovat si jména a tváře. Detaily jsou podstatné… uvažoval zvláštně.
Nemohl se hýbat.
Nemohl hrůzou dýchat. Způsobovala i tohle droga?
Castiel neměl čas dovést svou teorii do konce, cítil cizí ruce na svých holých zádech – byly horké a zpocené. Cítil studený vzduch na svém obnaženém těle… dvě ruce – prsty – dlaně sjely podél páteře níž –
a potom se celé jeho tělo uvnitř napjalo. Castiel zalapal po dechu. Řekl prosím, dost – muž se ale zasmál a tlak, který Castiel zprvu cítil, ustoupil - vystřídala jej bolest.
Muž byl
uvnitř Castiela… anděl věděl, že je patetický, protože jeho tělo nebylo víc než schránka – Castiel to
věděl –
pokusil se v duchu své hlavě vysvětlit, že to, co se děje, není důležité, protože na tělu nesejde. Nebyla to Castielova skutečná forma. Jakoby na ničem z toho nezáleželo, Castiel začal vzdor svému rozumu, tiše plakat.
Muž funěl a hekal, opíral se rukou o Castielovo rameno, pronikajíc hlouběji do jeho těla – jakoby se snažil dostat dovnitř jeho skutečné formy… jakoby pátral po něčem uvnitř Castiela, po jeho
milosti. Castiel mu chtěl povědět, že už ji nemá a že ji nenajde.
Muž náhle ztuhl – zdálo se, že našel, co hledal. Přestal hekat a jeho pohyby se změnily – z dobývání se do Castiela, v rytmický houpavý pohyb boky, nahoru a dolů… dopředu a dozadu. Při každém přírazu si Castiel myslel, že umře.
Smrt byla nemilosrdná – nepřicházela.
Castiel slyšel mlaskavý zvuk a potom cítil rty na svém uchu: „Až s tebou skončím, obdělám tě i z druhé strany…“
Zavřel oči. Modlil se.
…
Deane?“ do Deanova srubu nakoukl Chuck. Zůstal stát na prahu.
„Jo?“ zahučel Dean dutě. Přehraboval se v mapách na stole.
„Jde o Castiela.“
Dean ztuhl. „Co je sním?“ zeptal se – doufal, že neutrálně.
„Lítá v průšvihu,“ odmlčel se, přemýšlejíc. „Tedy, nelítá – on už nelítá… byl to slovní obrat,“ dodal.
Dean protočil očima: „Nevím, jestli sis toho všiml, nebo ne, Chucku,“ odsekl, „ale to, co
Castiel dělá nebo nedělá, není moje věc. Je mi to
jedno,“ skousl si ret.
Čert vezmi Castiela – když si tak moc peřeje dělat všechno podle sebe, když se chce bouřit a trucovat a utíkat, ať si jde… není to
Deanova chyba, že je pryč a navíc, Dean je rád. Je
rád, protože nechce riskovat, že jej anděl znovu políbí, protože,
protože…
Chuck vstoupil do místnosti, pomalu a váhavě. Došel až ke stolu.
„Deane,“ řekl tiše. „Je to vážné.“
…
Dean otevřel dveře – v místnosti bylo šero a chvíli trvalo, než mu Deanovy oči přivykly. Chuck přešlapoval v závěsu za ním.
Castiel seděl v rohu místnosti. Anděl si pažemi si objímal kolena, na nichž měl položenou bradu. Když Dean vstoupil do pokoje, zvedl jí a oči se mu rozšířily hrůzou. Lovec kývl hlavou, naznačujíc Chuckovi, aby se ztratil.
Odkašlal si: „Casi?“
Castiel mu neodpověděl. Schoval tvář do svých rukou, odmítajíc se na Deana dívat dál.
Deanovi neušlo, že s jeho každým dalším krokem kupředu, se anděl třese víc. Klekl si.
Ve špatném světle Dean neviděl Castiela pořádně, teď si ale všiml, že bunda anděla je na několika místech roztržená a na látce je krev. Krev tekla Castelovi i ze spánku. Jeho vlasy byly navíc mokré, lepily se mu k čelu a vodou nasáklé bylo i Castielovo oblečení – jeho kalhoty a tričko pod bundou – Castiel se zřejmě sprchoval oblečený, potom si přes sebe přehodil svou bundu a sedl si do rohu místnosti.
„Jdi pryč,“ zamumlal Castiel a nějakým způsobem v sobě našel sílu znít rozzlobeně.
Zavrtěl hlavou: „Mám odejít? V žádném případě, Casi…“ položil mu ruku na koleno, snažíc se upoutat jeho pozornost. Castiel ale ucukl, a odtáhl se od Deana víc… „Casi, no tak…“ anděl nereagoval. Tvář měl pořád schovanou ve svých dlaních. Třásl se. „Casi, podívej se na mě.“
Anděl zavrtěl hlavou.
Dean slyšel mumlání.
„Casi.“
Nereagoval.
„Koukni se na mě.“
Nic.
„Podívej se na mě -
teď, Castieli!“
Castiel pomalu zvedl hlavu, tvář měl poškrábanou, rána na čele pořád krvácela a pod
okem, a na lícní kosti měl modřinu. Anděl polkl, tváříc se provinile.
Stydí se, uvědomil si Dean. Za svá zranění.
Castiel nespouštěl z Deana oči, neodvážil se zamrkat nebo pohnout. Všechno, co anděl viděl, byl Dean… v rukách žmoulal lem své bundy, jakoby teď, když v nich neschovává svou tvář, nevěděl, co s nimi. Dean si všiml, že obě jeho ruce jsou poškrábané.
„Co se ti stalo?“ zeptal se, což byl zřejmě pro Castiela signál – anděl přerušil oční kontakt, zamrkal a uhnul pohledem.
„Měl jsi pravdu, Deane,“ zamumlal, „byl jsem zmatený… moje jednání nepřineslo žádné dobro,“ opřel si hlavu o kolena a podíval se stranou. Mluvil jednotvárně a unaveně. „Nejhorší na tom je, že jsem se domníval, že dělám správnou věc.“
„Děláš správnou věc,“ ujistil ho Dean.
Castiel se zasmál - ne vesele - a nadzvedl hlavu: „Když jsem tě chtěl políbit, byla to správná věc? Ne,“ jeho hlava klesla do původní pozice. „Měl jsem vědět, že nechceš být spojován s někým, jako jsem já… s někým tak slabým, perverzně uvažujícím a nemocným,“ Castiel se kousl do rtu. Krev mu kapala z čela na zem. „Jak se na mě můžeš dívat?“ A pak Castiel velmi tiše dodal. „Nebe to ví… už to ví i oni. Anděl, který se vzbouří, padne, stane se člověkem a protože se dosud nepučil ze svých chyb, dopustí se další a nechá se
znásilnit. Doteď jsem byl nebeský odpad, teď jsem míň – jsem… jsem člověk. Jsem poznamenaný. Jsem špinavý.“
Dean, skládajíc v hlavě informace dohromady, nejdřív neříkal nic. Někdo znásilnil Castiela? Bůh mu pomoz, pokud existuje, protože Dean toho bastarda najde a na místě zabije.
Polkl: „Casi?“ řekl tichým mírným hlasem. Položil mu ruku na paži a sevřel ji v gestu útěchy. „Nebyla to tvoje vina – tys to nenechal se stát…“ Castiel ho neviděl. Díval se skrze Deana. „Casi?“ přejel svou rukou po látce Castielova rukávu. „Jsi tady?“
„Jak by to mohla nebýt moje vina, Deane?“ odvětil dutě, pořád ještě duchem nepřítomný, „říkal jsi to sám – způsobuji všem okolo sebe a sobě nepříjemnosti, jsem… nebylo to znásilnění, protože moje jednání ho vyprovokovalo – byl jsem…“
Dean chytil jeho paže, sevřel je v rukách a podíval se mu přímo do očí, hledajíc v nich Castiela – anděla zamrkal. „Poslouchej mě, dobře? Byl jsem idiot – vím, že jsem ti řekl strašné věci a neříkám, že jsem je nemínil vážně – ale… pokud je to, že nevíš, co dělat něčí vina, pak moje – já jsem důvod tvého pádu a já jsem měl být i osoba, která ti pomůže se s ním vyrovnat – jenže, já jsem moc sobecký a hloupý, Casi… omlouvám se.“
Castiel se na Deana smutně díval: „Nic mi nedlužíš, Deane. Nemáš ke mně žádné povinnosti.“
Dean se zasmál: „Dlužím ti zatraceně moc.“
„Říkáš to, protože jsem zraněný. Přes noc změníš názor…“
Oh, tohle si Castiel myslí? Je vážně
zraněný…
Dean přemístil své ruce, a své dlaně položil na Castielovu tvář, každou z jedné strany: „Zkus mě,“ řekl. „Vyzkoušej mě zítra. Za měsíc, nebo za rok.“
Castiel se nehýbal.
„Dobře… tak ne. Můžeš mi důvěřovat aspoň teď? Prosím…“
Castiel po chvíli velmi váhavě přikývl.
„Děkuju,“ Dean se usmál. „Tak pojď, dáme tě do kupy,“ Což, zjistil Dean, nebude nejsnazší, protože v momentu, kdy lovec Castiela podepřel a zvedl na nohy, Castiel zasténal, pokoušejíc se od lovce odtáhnout. Neudržel se na nohou a málem spadl. Dean ho chytil, Castiel se mu ale znovu vysmekl.
„Zatraceně, Casi, přestaň se mnou bojovat.“
Castiel ztuhl.
„Prosím, Deane,“ šeptl pokorně, „můžeš se mě přestat dotýkat? Prosím…“
Dean, který si pozdě uvědomil, co způsobil, v duchu zaklel. Dobrá práce,
Deane tupá hlavo. „Promiň, Casi, omlouvám se. Chci tě jen dovést k posteli – smím?“
Castiel už ale Deanovi neodporoval. Nedal mu ani svůj souhlas – ochabl v Deanově náruči, a kdyby ho byl Dean býval zabíjel, Castiel by ani nemukl.
„Casi…“
Anděl uhnul očima. Dean ho proto jednoduše podepřel v podpaží a dovedl k posteli.
Když ho na ní lovec položil, Castiel vydechl úlevou a Dean nevěděl, zda je anděl rád, že ho Dean pustil nebo, zda Castiel jednoduše shledává horizontální polohu pohodlnější než vertikální.
Povzbudivě se usmál: „Dobrá práce, Casi. Teď mě nech, ti pomoc…“
…
„Neudělám nic, s čím nebudeš sám souhlasit, dobře?“ Dean byl trpělivý – nechtěl zopakovat svou předchozí chybu a příliš na Castela naléhat. Čekal na svolení… vedle sebe měl lovec na matraci položenou lékárničku. „Nezraním tě. Věříš mi?“ Castiel, který ležel na zádech, pomalu přikývl, nespouštějíc z Deana oči. Sledoval jeho ruce, připravený se stáhnout nebo utéct –
Dean si počínal opatrně. Nejdřív si prohlédl ránu na Castielově čele: „Kolik prstů ti ukazuji, Casi?“ zeptal se, žertujíc.
„Neukazuješ mi žádné prsty, Deane,“ odvětil anděl vážně. Dean nadzvedl obočí, přemýšlejíc, zda Castiela má nebo nemá upozornit na to, že svou otázku nemínil vážně. Nakonec zavrtěl hlavou.
„Správně, Casi.“
Přitáhl si blíž nádobu s vodou a vyhrnul Castielovo tričko, což bylo obtížné, protože látka byla nasáklá vodou a lepila se Castielovi ke kůži. Castiel polkl –
instinktivně odstrčil Deanovi ruce. „Promiň,“ šeptl pokorně. „Nedovedl jsem se ovládnout.“
Dean čekal, až se Castiel uklidní a pak své ruce položil zpět: „Nic se nestalo. Nezraním tě…“
„Já vím,“ odvětil Castiel slabým hlasem a proti svým slovům se otočil na bok, vyhýbajíc se Deanovu pohledu. „Jen – to udělej,“ řekl, trpitelsky snášejíc Deanovy dotyky.
Dean zaváhal – bylo ale třeba Castiela ošetřit a lovec se rozhodl využít jeho souhlasu.
Castiel měl na boku a na břiše krvavý šrám, Deanovi ale dělaly větší starosti modřiny. Přejel rukou po Castielových žebrech –
Castiel sykl.
„Promiň – nejsou zlomená, budou ale naražená,“ diagnostikoval.
Castiel, kterému bylo zjevně jedno, v jakém stavu jeho tělo je, zamumlal: „To říkali i oni…
nezraníme tě. Vždycky lžou. Andělé i lidé.“
Dean nevěděl, co na to říct.
Přes Castielovy protesty, které vystřídala apatie, po dvou hodinách domlouvání a ujišťování, o deset stehů později, Dean zaklapl lékárničku. Ošetřil otevřené rány na Castielově břiše a hrudi a tu na čele, zašil ty nejhorší z nich a pak Castielovi řekl, aby ležel klidně, protože jeho žebra jsou naražená a má pravděpodobně slabý otřes mozku.
Castiel snášel Deanovu péči poslední půlhodinu bez reptání, pravděpodobně příliš vyčerpaný svou předchozí snahou vzdorovat mu – vzdorovat
jemu…
Dean mu ošetřoval ruce. Obě Castielovy dlaně byly špinavé a když z nich Dean otřel zaschlou krev a bláto, lovec zjistil, že kůže na nich není pořezaná, nýbrž potrhaná „Od čeho je tohle?“ zeptal se. Castiel zavřel oči.
Neřekl, že si rozedřel dlaně do krve, protože když ležel na břiše, opíral se rukama o asfalt. S každým přírazem, vždy když do něj úd muže vnikl hlouběji, se Castielovy dlaně na drsné zemi o kousek posunuly… jako, když položíte ruku na struhadlo.
Hloupá otázka, Dean mlčky dokončil ošetření. Obě Castielovy ruce zafačoval.
Anděl je zvedl do vzduchu, prohlížel si je, a ohýbal jednotlivé prsty, které mu vykukovaly zpod obvazů.
„Děkuji,“ zamumlal, jakoby Dean byl nějaký druh zázračného léčitele.
Dean, který našel pro Castiela suché tričko, mu jej přetáhl přes hlavu.
Castiel se pořád třásl.
Lovec se zvedl, přitopil a zase se posadil na postel. Když dosedl vedle Castiela, anděl se mírně polekal - odtáhl se, a usadil v opačném rohu postele, co nejdál od lovce. Hleděl pořád na své ruce, zjevně ztracený v myšlenkách.
„Casi,“ Dean si odkašlal. „Vím, že je to… není to…“ sakra. Castiel zvedl hlavu, upírajíc na lovce modré oči. „Musíš si svléknout kalhoty –„
Castielovy ruce klesly na matraci – Dean měl pocit, že anděl nedýchá.
„Nemyslím svléknout,“ dodal rychle – omluvně. „Ale převléknout. Jsou pořád mokré, Casi.“
Anděl se podíval do svého klína: „Pravda…“
Dean se rychle zvedl, podávajíc Castielovi náhradní spodní díl šatstva. „Odskočím si, ano?“ zmizel v koupelně, poskytujíc Castielovi soukromí.
Sedl si na toaletu a čelo Dean opřel o studenou zeď. Dýchal nosem… slyšel šustění látky. Castiel si nezasloužil tohle – nezasloužil si Deana… Dean byl – lovec zavrtěl hlavou – musí teď přemýšlet o Castelovi, a ne o sobě… naposledy byl Dean natolik zaměstnaný užíráním se, že nezaregistroval, co potřebuje Castiel – a tím, doslova, vehnal anděla do náruče jiného muže…
když se vrátil do pokoje, Castiel, který ležel v posteli, měl na sobě tepláky a Deanovo staré vytahané tričko. Hlavou měl anděl položenou na polštáři, do kterého ho lovec prve oblékl. Ležel na boku, jednu ruku měl schovanou pod hlavou a druhou položenou na matraci. Prsty křečovitě svíral prostěradlo.
„Cítíš se líp?“ postel se pod Deanovou váhou trochu sesula – Dean dával pozor, aby si tentokrát nepřisedl k Castielovi moc blízko.
Anděl přikývl.
„Oceňují tvojí pomoc, Deane – byl jsi velmi
zúčastněný…“
„To není účast, Casi – je to
starost.“
Castiel se přetočil na druhý bok. Chvěla se mu ramena. Dean věděl, na co Castiel myslí – anděl zvažuje, zda Dean ví, co je to starost…
Dean přemýšlel o tom, v kterém bodě se přesně dopustil chyby – když Castielovi nedovolil ho políbit, nebo když Castielovi dovolil myslet si, že ho může políbit?
Castiel se přestal třást. Usnul. Dean ho přikryl.
…
Castiel ležel na silnici – byl nahý… cítil na svých zádech studený vzduch a současně horký dech útočníka.
Zkusil se otočit a podívat se mu do tváře – cizí ruce ho ale držely na místě. Cítil dvě zpocené horké dlaně na svých lopatkách.
„Ne,“ vzdoroval… přestaňte,“ Castielovy prosby muže neobměkčily. Tempo, jímž se jeho úd pohyboval uvnitř Castiela, se zrychlilo… Castiel si rozkousl ret. Nadzvedl hlavu.
„Vydrž, děvko,“ muž byl zadýchaný… Castiel cítil prsty, posouvající se podél jeho vlastní páteře a potom horkou krev stékající po zádech na jeho boky a na asfalt…
Castielova hlava rezignovaně klesla zpět na zem. Ležel nehybně na břiše, dívajíc se na scenérii před sebou – ulice byla prázdná – byl tu téměř božský klid… kromě stenů násilníka neslyšel Castiel nic. Mužovy pohyby byly rychlé a mechanické – Castiel přestal vnímat čas…
na obloze vyšly hvězdy. Anděl cítil vlhkost na svých tvářích – myslel si, že pláče, nemohl si ale být jistý, protože nikdy předtím neplakal.
Castiel se začal modlit. Vteřiny se překlenuly v minuty naplněné neskutečným utrpením… jedna pouliční lampa, kterou Castiel ze své perspektivy viděl, praskla. Castiel zamrkal –
na druhé straně chodníku, přes ulici, stál Michael. Jeho bratr klidně pozoroval představení a Castiel se neodvažoval hádat, cítí-li lítost, satisfakci či hluboké opovržení. Andělé necítí, uvědomil si.
Nedbaje této skutečnosti a vlastní hanby, Castiel udělal něco, co nikdy předtím neudělal –
žadonil…
„Prosím….“
Prosím, prosím, prosím… „Bratře, pomoz mi… Michaele, prosím…“
Michael se nepohnul. Castiel zahodil veškerou důstojnost: „Prosím, prosím, prosím… zastav to.“
„Castieli,“ odvětil Michael, odtažitě,, „žádali jsme tě my o to zastavit apokalypsu?“
„Ne,“ odpověděl slabě. Poznal, že muž, který jej znásilňoval, dosáhl vrcholu.
Michael znechuceně zamlaskal: „Řekli jsme ti, abys pomáhal Deanoci Winchestrovi zastavit Apokalypsu?“
„Ne,“ Castiel se zajíkl.
„Byla tvé vlastní akce motivovány našimi rozkazy?“
Castiel vrtěl hlavou… „prosím,“ zašeptal.
„Správně – tisíckrát ne, Castieli. Dal jsi přednost svobodné vůli,“ Michael poslední dvě slova vypustil z úst se zjevnou nechutí. „Nyní přijmi to, co sis sám zvolil.“
Ne, ne, ne, ne… Michael se otočil, chystajíc se odejít. Castiel se v zoufalé snaze nebýt zase sám, nadzvedl na loktech, chtějíc Michaela pronásledovat – ruka násilníka ho však přirazila zpět k zemi.
A najednou – pohyb uvnitř anděla ustal… Castiel si na chvíli myslel, že je zase svobodný, že Michaela obměkčil. Zmýlil se. Ucítil opět váhu na svých ramenou a bolest v bocích.
Slyšel známý hlas – Michaelův hlas, šeptajíc mu do ucha: „Jsi sám, Castieli… vítej ve světě lidí,“ útočník se změnil v archanděla – znásilňoval jej jeho vlastní bratr…
ne…
„
Ano, Castieli.“
Ne, ne, ne… ne, prosím.
„Ne!“
Castiel se probudil zpocený, vyděšený a sám… zalapal po dechu. Cvičně zvedl ruku – potom druhou… byl volný – hýbe se. Přehodil nohu přes okraj postele, chystajíc se doběhnout ke dveřím – nevšiml si ale těla, vedle sebe. Castiel zakopl o Deana a spadl z postele dolů, na podlahu.
Dean byl okamžitě vzhůru.
„Casi?“
Castiel zasténal. Pravděpodobně si při pádu potrhal některé stehy.
Snil. Samozřejmě to byl pouze sen. Castiel byl ve srubu, v kempu, zpátky s Deanem. V bezpečí. Byl v bezpečí, nebo nebyl?
Dean Castielovi pomohl zpět do postele, uložil ho a potom rozsvítil lampu. Castiel nesouhlasně zamručel, přikrývajíc si oči rukou.
„Promiň,“ Dean mu ji jemně odtáhl od tváře, „musím zkontrolovat stehy.“
K Deanově překvapení byl potrhaný pouze jeden. Ostatní zranění se začala, kupodivu, hojit.
„Máš štěstí,“ zamumlal lovec, prohlížejíc si to, co ještě před pár hodinami byla otevřená rána, „pořád se uzdravuješ rychleji než my obyčejní smrtelníci.“
Castiel se maličko odtáhl, pryč z Deanova dosahu: „Jsem rozhodně velmi šťastný,“ odvětil uštěpačně.
Dean nadzvedl obočí.
Anděl si lehl. Dýchal pořád zrychleně – nepříjemný pocit ze snu ještě neodezněl. Castiel slyšel vzdechy i vlastní prosby… cítil ho uvnitř – mírně zčervenal. Lehl si pohodlněji a poznamenal: „Tvoje přítomnost, Deane, není nutná – vážím si tvojí asistence, jsem ale plně-schopný –„
Dean ho umlčel mávnutím ruky: „Jestli si myslíš, že teď odejdu, jsi větší pitomec, než jsem si myslel.“
Casiel si skousl ret.
„Promiň – jen – akceptuj, že ti chci pomoc. Je to tak těžké?“
Castiel zavřel oči.
Vážně to bylo tak těžké? Věřit Deanovi? Mezilidské vztahy byly založené na lži – lidé denně lžou, klamou sami sebe i ostatní. Michael měl ve snu pravdu – tohle byl svět lidí - to, co se Castielovi stalo včera v noci, nebylo nic víc, než to, co se děje všem lidem -
jsou zrazováni svým vlastním druhem.
„Nezáleží na tom, co si myslím.“
„Mě ano,“ ujistil ho Dean.
„Odkdy?“ slova z Castielových úst vyletěla dřív, než si anděl uvědomil, že mluví. „Omlouvám se,“ vypadal skutečně provinile, „pomáháš mi, nemám právo tě z ničeho obviňovat.“
„Hádám, že jsem si to zasloužil…“ chvíli oba mlčeli –
lovec a padlý anděl, sdílejíc spolu lože. Castielův dech se konečně ustálil a anděl se uvolnil. Padala mu víčka.
„Casi?“
Castiel byl okamžitě vzhůru.
„Ano?“
„Vážně jsi chtěl, abych to byl já? Předtím, odpoledne?“
„Nevím,“ zaváhal. „Možná…“
Ano, ano, ano…
„Je to moje chyba,“ Dean zavrtěl hlavou, „Pořád jsem mluvil o tom, co bys měl a neměl dělat – musel jsi nabýt dojmu, že já sám vím perfektně, co dělám. Není to tak. Například v sexu – nikdy jsem to nepřiznal – nejsem tak dobrý, Casi. Není to tak, že když budeš mít napoprvé mě, bude to perfektní… nikdy to není úplně perfektní. Já nejsem.“
Viděl, že Castiel zbledl a až o vteřinu později si Dean uvědomil, jak pitomě jeho výrok zněl.
Co si myslel? Že být znásilnění je druh romantické soulože?
Castiel zaryl prsty do polštáře.
„Hádám ale, že tys to nedělal proto, že?“ snažil se zachránit situaci. Castiel se nepatrně uvolnil. „Chtěl ses se mnou milovat, ne kvůli sexu, ale pro… protože…“
„Protože tě miluji.“
Dean čekal všechno. Vyznání
lásky ne. Otočil se k Castielovi zády a anděl věděl, že se chystá odejít – odejde od něj, jako tehdy to odpoledne. Michael měl pravdu – Castiel je sám.
Dean ale neodešel. Lovec našel pod postelí nádobu s vodou, namočil v ní ručník a začal Castieovi otírat zpocené čelo.
„Deane?“
„Přemýšlím…“
Castiel přestal dýchat – a potom, o vteřinu později se jeho srdce zase váhavě rozeběhlo – Dean Castiela líbal.
Bylo to nádherné… dokud si anděl nevzpomněl na ústa jiného muže. Potlačil nutkání od sebe lovce odstrčit - tohle byl Dean a jeho polibek byl projev lásky, nikoli fyzické dominance… byl to
vymodlený polibek -
když se Dean od anděla odtáhl, Castiel zašeptal: „Dlouho jsem si nepřál nic víc, než políbit tě a teď nevím, jestli to chci…“
„Chceš to, Casi.
Já to chci..“
Castiel se zasmál: „Včera sis jistý nebyl – nejsi si jistý ani teď. Cítíš lítost, ne lásku. Lítost k muži, který ztratil všechno i vlastní sebeúctu,“ zkusil od sebe Deana odstrčit, lovec ale ustál půdu -
„Máš pravdu, Casi,“ řekl, čímž Castiela na chvíli odzbrojil. „Nebyl jsem si jistý tím, co chci – ale ani na chvíli jsem nezapochyboval o tobě – v žádném ohledu. Říkal jsem, že jo, ale to jenom proto, že jsem debil. Moje pocity nemají nic společného s
tebou, Casi.“
Castiel se smutně usmál: „Přál bych si, aby měly.“
„Castieli… tak jsem to nemyslel, víš to.“
Upřel na něj oči.
„Nejsi ochotný mi důvěřovat, dobře, nezazlívám ti to. Po tom všem, co se mezi námi stalo, máš právo nevěřit mi. Řeknu ti tohle – většinu času jsem debil, ale teď ne, teď jsem tady s tebou, protože chci. Ne proto, že se sám nudím, nebo proto, že nesu vinu za to, co se ti stalo a taky ne proto, že nemůžu být se Samem a ty mi ho nahrazuješ – to všechno dělá Dean debil. Já jsem tady, protože chci BÝT – S – TEBOU…“
Castiel přemýšlel, zvažujíc, co mu Dean řekl: „A který Dean mě líbal?“ zeptal se.
Dean se namísto odpovědi posunul na matraci blíž ke svému příteli, nadzvedl na loktu a naklonil se k němu –
Castiel ztuhl. Dean ale minul jeho ústa a vtiskl mu polibek do vlasů – netypické… potom Deanova hlava klesla na polštář vedle Castielovy. Dean se usmíval.
„Jaký je
tvůj názor?“ zeptal se.
„Že tím, co tady prezentuješ, se mi snažíš dát najevo, že mě máš rád… nevěděl jsem, že
se musím nechat znásilnit, abych získal tvojí lásku…“
Dean zalapal po dechu.
Castiel toho ve skutečnosti udělal mnohem víc.
Každý den o něco přišel – o svou skutečnou rodinu, o své postavení… o křídla, o důstojnost a o svou milost. A včera v noci… anděl zavrtěl hlavou.
Toho všeho se Castiel dobrovolně nebo proti své vůli vzdal, jenom proto, aby získal Deana… ne, jako milence, nýbrž jako přítele – jako společníka… polibek byl jediný rozumný další krok. Castiel to neplánoval.
Nevybral si Deana milovat.
„Casi?“
„Jsem unavený,“ zamumlal anděl.
„Spi…“
Castielova zavřená víčka se i ve spánku chvěla.
…
„Vidím, Castieli, že jsi spokojený.“
Castiel se prudce otočil.
„Michaele… co tady děláš?“
„Važ svá slova, bratře. Projevuj mi náležitou úctu.“
Michael prošel okolo anděla a se postavil o kousek dál. Castiel došel k němu.
„Bratře?“ odkašlal si.
„Chci ti říct, že manifestace toho, co lidé nazývají štěstí, a co nyní prezentuje ten tvůj Dean, nemá nic společného se skutečný štěstím. Rád se předvádí, že?“
Castiel zatnul pěsti.
„Myslel jsem si, že jsi pochopil, že nic takového jako štěstí neexistuje. Lidé musejí trpět. Všechno, co potřebují – co ty potřebuješ je ráj.“
Oh, tak o tomhle to celé bylo.. byl to nábor.
„Nenaléhám na tebe,“ řekl Michael, který si zřejmě přečetl Castielovy myšlenky. „Je pozdě na to změnit názor – už jsi padl moc… moc nízko. Jsi jako oni. Páchneš jako oni. Cítím z tebe Deana – jsi nasáklý jeho pachem… patetické. Lidské.“
Castiel ignoroval Michaelovy posměšky: „Když se mě nesnažíš přesvědčit, k čemu potom všechno to, co se mi stalo, bylo?“ zeptal se.
Michaelovi rty se pohnuly – archanděl se usmíval – nebo si myslel, že se usmívá.
„Ber to jako vstupní školení, Castieli. Naši poslední laskavost.“
Laskavost? Castiel se třásl vzteky. Ovládl se ale: „Školení k čemu?“
„Do života, Castieli. Dean ti nikdy neřekl, co viděl v budoucnosti, správně? Neřekl ti, co se z tebe stane. Je mi to moc líto,
Casi –„ dodal jízlivě, „nečeká tě
láska… Dean nikdy nebyl víc než obdoba všech lidí a ty se jim teď podobáš. Dean ti udělá stejnou věc, jako ten muž. Už jí udělal – a udělá jí znovu. Bude tě zraňovat všemi možnými způsoby.“
Castiel cítil v očích slzy: „Proč mi tohle říkáš, Michaele?“
„Protože Castieli,“ anděl se naklonil blíž – Castiel s instinktivně odtáhl. „Andělé vědí
všechno,“ poslední slovo rozdmýchalo vítr. Michael zmizel.
Castiel ve svém snu osaměl.
…
Když se probudil, svítalo – na postel dopadaly sluneční paprsky… Dean pořád ležel vedle něj, plně oblečený a i ve spánku zamračený – zřejmě si dělal starosti. O něj… Castiel pocítil hlubokou vděčnost a náklonnost. Současně měl na paměti Michaelova slova.
Měl archanděl pravdu?
Pozoroval Deanovy vrásky okolo očí, jeho rty a ruce…
Mohla to být pravda.
Dean nebyl svatý. Byl
pouze člověk.
Michael mluvil o Castielovo budoucnosti – Castiel věděl, že existuje mnoho alternativních scénářů –
který se děje teď?Castiel mohl poslechnout Michaela a doufat, že ho jeho rozhodnutí svede na cestu za lepší budoucností – nebo, mohl poslechnout své srdce a čekat na to, co se stane… zaváhal.
Otočil se, chystajíc se opustit postel – opustit Deana, protože Castiel neměl sílu snést více bolesti –
Dean za ním ospale zamumlal
Casi?
Anděl se ohlédl – lovec spal. V tu chvíli si Castiel uvědomil, že není schopný odejít.
Změnil názor. Lehl si zpět. Na bok.
Nevěděl, zda věří Deanovi, či zda chce sám sebe ochránit před bolestí ze ztráty lásky. Může se tím vystavit ještě větší bolesti – nebo ne… Michael mohl mít pravdu ve všem, jednu věc ale archanděl nevěděl - hodnoty smrtelníků (a Castiel
byl smrtelník) nejsou totožné s andělskými hodnotami – v životě lidí záleží pouze na tom, co člověk udělá s každou darovanou minutou, kterou dostane – záleží na tom, co člověk udělá, dokud může… protože i když Castiel věděl, že existuje život po životě, na rozdíl od lidí skutečně
věděl, v tento okamžik je jeho nebe a vše, co anděl potřebuje,
Dean…
usmál se - vtiskl Deanovi polibek na čelo.
Bral ho jako
vstupní investici.
Domov 
Stránka 
