Cítím se lehkomyslně... jenom tak, pro nic jsem se v jednu hodinu ráno rozhodla napsat drabble. Bylo to drabble, jenže pak se to změnilo v dvou-stránkovou povídku. Ale, stylem to pořád odpovídá drabble. Zápletka tam v podstatě není, ani geniálního závěru se nedočkáte.. je to jednoduše krátký úsměvné dílo ze světa Deana a Case... jeho účelem je prosvětlit těm, kdo jej budou číst den - nic víc... třeba se začnete cítit trochu bezstarostně... lidé nemůžou být v jednom kuse vážní - i když o mě se to polední dobou pokouší. Adi právě proto jsem se rozhodla být na chvíli out of my head
PS: Zamilovala jsem si Deana z téhle povídky... měl zrovna moc dobrý den!
KRAVATA
„Casi, uprav si kravatu.“
Castiel pootočil hlavu: „Je s ní něco v nepořádku?“
„Je nakřivo.“
„Ach…“ Castiel jednoduše posunul uzel na vázance v domnění, že tím zlepší celkový dojem. Docílil ale jenom toho, že se málem oběsil. „Lepší?“
Dean neměl to srdce říct mu NE. Místo toho k němu přistoupil a začal modrou kravatu upravovat sám. Trvalo mu celou minutu rozplést uzel, který Castiel vytvořil a další dvě zkusit uvázat nový. Nakonec to vzdal. Byla to
ďáblova vázanka! „Casi,“ řekl roztrpčeně, „vážně musíš tuhle věc nosit?“
Anděl uchopil konec kravaty mezi prsty. Zvedl jí do úrovně svých očí a pohlížel si jí.
„Díky tomuhle ošacení zapadám mezi vás, Deane.“
„Ne, Casi – díky TOMUHL E oblečení vypadáš jako vetřelec. Měl bys nosit něco – vycházkovějšího. Míň formálního.“
„Například?“ Castiel nezněl zvědavě. Upíral na Deana modré oči a čekal na další instrukce.
„Nevím – možná koženou bundu s nápisem Pekelní andělé nebo jsem Anděl s ďáblem v těle. Zapoj představivost,“ ušklíbl se. Představil si Castiela v čele motorového gangu. „Dobře – měl bys začít s něčím víc neutrálním. Třeba s obyčejným tričkem.“
„Hmm…“ zamumlal Castiel a vypařil se. Dean zůstal v pokoji sám, s Castielovou kravatou ve svých rukách.
„Doufám,“ prohlásil, lehnul si na postel a zapnul televizi, „že šel shánět tu motorku.“
Castiel se vrátil asi za půl hodiny. Trefil se do pěti minut vyhrazených televizní stanicí pro reklamy. „Hej, Casi, zapomněl jsi tady – „ Dean se líně otočil a chtěl dodat „svojí kravatu,“ jenže Castiel ho zaskočil. Měl na sobě džíny, bílé tričko a tmavě modrou bundu.
Sam vyšel z koupelny právě ve chvíli, kdy anděl přebral od konsternovaného Deana vázanku a snažil se přetáhnout si jí přes hlavu. Castiel zarazil ruku v půli pohybu a upřeně pohlédl na mladšího lovce. Kravata mu zůstala ležet na hlavě – její konec vysel dolů a houpal se vedle jeho levého ucha.
„Casi… hm – ahoj. Pěkné šaty,“ střelil koutkem oka po bratrovi a Dean z jeho pohybujících se úst odezíral
Cos mu řekl? Pak se podíval přímo na anděla. „To ti poradil Dean?“
„Ano,“ do-přetáhl si kravatu přes hlavu. Vypadal jako špatně oblečený manekýn.
„Je to, vážně moc hezké,“ Sam se smířlivě usmál, „ale mám pocit, že ta kravata… není to ono…“ chtěl diplomaticky dodat, že jí může klidně zahodit, jenže Dean se konečně neudržel, vstal z postele a zahulákal -
„Co jsi to se sebou sakra udělal?“
Castiel vypadal zmateně: „Říkal jsi…“ přimhouřil oči. „Ty a Sam nosíte totéž. Myslel jsem si – není to vhodné?“
„Ne! Kdo ti to prodal? Měl bys je zažalovat. Běž a sprav to…“
Anděl pohlédl na Sama a pak zpět na Deana. Přikývl a zmizel.
Sam byl upřímně překvapený… dobře, ta kravata BYLA trochu moc, vidět Castiela v jiném oblečení než je formální, byla ale příjemná změna.
„Co je? Co se ti na tom nezdálo? Vždyť vypadal tak… tak…“
„Normálně,“ pomohl mu Dean.
„Jo, přesně. Až na tu kravatu. Cos měl za problém?“
„No…“ Dean nedovedl říct:
Jenom jsem ho popichoval, ve skutečnosti nechci, aby se měnil, protože i když se obléká nemožně, je to Cas… nechci, aby byl jiný, protože ho mám rád takového, jaký je… Ne před Samem. Ztrapnil by se v jeho očích navždy. Nahlas proto řekl. „No právě… ta kravata se k té bundě nehodila. Vypadal jako blbec.“
Sam nadzvedl obočí: „Přemýšlel jsi o tom, že bys mu řekl, aby si sundal JENOM tu kravatu a zbytek si nechal?“
Dean se usmál. Lehnul si zpátky na postel a přepnul program: „Ne. Měl jsem? Na,“ hodil Samovi telefon. „Můžeš mu zavolat a říct mu, že mu to moc sluší,“ zašklebil se. „Určitě ocení takovou citlivost.“
„Trhni si,“ Sam zmizel ve vedlejší místnosti.
Dean se usmíval. Castiel nemá důvod oblékat se jinak. V té bundě vypadal sexy – jenže… jenže Dean má rád všechny vrstvy, které dělají z Castiela
Case… je to – taková obsese.
Zaslechl šustění křídel.
„Deane…“ zjevil se před ním v béžovém baloňáku, černém obleku a bílé košili. Kravatu držel v ruce. „Mohl bys?“ bezmocně mu jí předal.
„Co jsi zač, Klark Kent? Schovával ses v telefonní budce? Fajn,“ dodal, když mu došlo, že jediná odpověď, jíž se dočká, bude ono vytrvalé nechápavé zírání. „Pojď sem.“
Castiel poslušně předstoupil.
„Drž,“ Přetáhl mu kravatu přes hlavu a nedbale jí utáhl. Nakonec poodstoupil, aby si prohlédl výsledek. Castiel měl rozcuchané vlasy – pravděpodobně od všeho toho převlékání, oči mu zářily a tváře měl mírně růžové. Vázanka a všechno ostatní bylo na svém místě… nevypadal krásně, ani přitažlivě – nebylo na něm nic obzvláště hezkého – společně ale každá vrstva jeho zevnějšku a osobnosti vytvářela
Case…
zatáhl za kravatu, jejíž konec držel stále ještě v ruce a přitáhnul si k sobě anděla blíž: „Příště,“ zahlaholil, „až se budeš chtít za každou cenu svlékat – nechej to udělat MĚ a… nechoď pryč. Rád se dívám. A –„ políbil ho, „nezkoušej se, už nikdy, TOHOHLE zbavit.“
Castiel přikývl. Posadil se s Deanem na postel. V televizi běžel nějaký naučný pořad a Sam se vypařil, dávajíc jim trochu soukromí… jsou sami. Mají před sebou celé odpoledne… můžou dělat, cokoli je napadne. Třeba –
učit se vázat tu
božskou kravatu. 
Domov 
Stránka 
