ROZČAROVÁNÍ

Něco NOVÉHO, co jsem nikdy nenapsala, a nemyslela si, že kdy napíšu. Ale, je pátek, já slíbila přidávat povídky, a dnes ráno jsem se probudila, osprchovala a pod proudem vody mě napadlo tohle. Napsáno rychle, a naráz. Krátké, výstižné. Jiné.

Nikdy jsem:

Nepsala o čtrté sérii. Tady, to je. Castielovy pocity, když byl uvzněný Zachariášem v Nebi v díle 4x20.

Jeho, NÁVRAT.

A, pozor: Balthazar! Nikdy jsem o těch dvou doopravdy nepřemýšlela, ale dnešní ráno je prostě plné překvapení!

Doufám, že se vám ta lrátká povídka bude líbit a zpříjemní vám páteční den.




Castielovou milostí, se jako rozžhavený kov,

rozlévá,

KORUPCE

EMOCE

POCHYBNOST

POCIT

BOLEST,

pulzuje v něm, a PLNÍ Castiela, zcela, naprosto, definitivně.


Zkusil, nekřičet, ale po dnech to vzdal, uvědomujíc si, že nic a nikdo ho nevysvobodí, neexistuje nic, kromě bolesti, a trestu a Castiel si může dovolit křičet, protože to je součást té nové, nevšední, nepříjemné reality. Nikdo, se koneckonců nestaral. Nikdo, neví, že by MĚL.

Castiel, rozeznal, tvář každého z bratrů, kteří zařízli ostří čepele, do jeho křídel. Nůž se prořezává podstatou Castielovy milosti, jeho bytí, a prostupuje jím, a Castiel přestal křičet, a místo toho se dívá, upřeně do očí svých druhů. Namlouvá si, že ho zraňují proti své vůli, jednoduše poslouchajíc rozkaz, který jim byl udělen, ale, tvář andělů je kamenná a Castiel čtouce v jejich milosti, vidí a ví, že NECÍTÍ nic. Odvrátil tvář, a přestal se dívat.

„Castieli!“ ROZKAZ.

Zvedl, oči. Castiel, JE poslušný. Zachariáš na něj hledí z výšky. Anděl, odložil, nůž, kterým dosud odřezával, kousky, Castielových křídel. Castiel, si nemůže pomoc. Ulpí očima, na milostí, pokrytém ostří, položeném na straně. Zachariáš, je DOTČENÝ, a tváří se mírně rozčarovaně, jakoby ho zasáhlo, že Castiel nevěnoval dostatečnou pozornost tomu, že ho MUČÍ.

„Vzbouřit se proti mně?“

Castiel, polkl. Má stažené hrdlo, a slova linoucí se z jeho andělských úst, nezní jako melodie, ale jako vlny tříštící se o skály. „Myslel jsem –„

Zachariáš ho umlčel mávnutím ruky. „Nemáš, CO MYSLET, Castieli. Ty, Máš poslouchat. ROZUMÍŠ?“

Přikývl.

„Byl, jsi, předpokládám, zmatený. Správně?“

Přikývl, znovu. Vzpomněl si, CO se sluší. Odkývat, VŠE.

„Dobře. Dobře. Uvidíme.“

Zachariáš zmizel, a Castiel, cítí proti své vůli, úlevu.

Když o pár hodin později slyší, křídla, otevře oči, čekajíc trest. K Castielovu překvapení, se nad ním nesklání Zachariáš, ale Balthazar, bratr, z posádky. Anděl, zlomí pečeť, držící Castiela na místě,

Castiel, nezkusí, uniknout. Je pořád, paralyzovaný. UVNITŘ.

„Běž,“ řekl, Balthazar. „Smíš, jít.“

Castiel, se váhavě, spíše zkušebně, nadzvedl na lokti. „Jak, to?“ hlesl, zmateně. Balthazar, si nenápadně prohlíží, Castielovu pravou polovinu těla, tu kterou Zachariášův, ZÁKROK, zasáhl nejvíc, a Castiel, zvedne jedno křídlo, a pateticky, se jím zaštítí. Balhazar, to zdá se chápe. Pohlédl, Castielovi do očí.

„Jsi, ODDANÝ.“

To, je pravda. Castiel, byl vždycky, takový. Anděl, oddanosti.

„Proto si myslíme, že je tady pro tebe pořád, šance,“ poslední slovo, Balthazar vyslovil, s mírným opovržením, „zařadit, se,“ Ten pohled, z Balthazarovy tváře nezmizel: Anděl, dohadující se, se sebou sama. Jako, vždy. Balhazar, byl vždycky tichý rebel. Balthazar, podkopávající autoritu nadřízených, a ztrácející se, BŮH VÍ kam, a VŽDY mu to prošlo.

„Jdi. Čekáš, na Zachariáše? Chceš se mu postarat o další zábavu?“

Castiel, namáhavě polkl. „Nebavil se,“ Míní MUČENÍ. Castiel tomu chce – MUSÍ, věřit. „Byla, to povinnost.“

„Správně,“ Balthazar, přikývl, a v tuhle chvíli se prozradil. Ušklíbl se. „Když to říkáš. Slyšel jsem, že I ty sis těch posledních pár měsíců, vychutnal. Bavil ses? Casi?“

Castiel, zvedl oči.

„Stojí ti ty lidi za to, nebo jsi vážně, zblbnul?“ a Balthazarlv výraz, změkl. „Nevím, jak to, ale, chybíš mi, tady, bratře.“

Zmizel.

Balthazar, je dobrý anděl. Ale, neposlušný.

NENÍ Zachariáš.

Balthazar, se když, pozoruje věci, doopravdy dívá, a co víc, on, VIDÍ.

Nemyslitelné.

Ale, Balthazar, je CHYTRÝ. Neprozradí, se.

NENÍ, Cas.

I, Cas VIDÍ věci, ale on o nich, nerozvážně,

MLUVÍ

CÍTÍ,

A, MILUJE.

Balthazara, svého stupidního bratra,

Boha.

LIDI.

Deana.

Castiel se mírně otřásl. Zkušebně, rozevřel křídla. Je zmrzačený, ale ví, že rány se zahojí. Cítí, je hojit se, teď když pečeť byla zlomena. Čeká, ještě chvíli, vychutnávajíc SVOBODU,

v, jistém, slova smyslu.

Pak, se vrátí na zem.




Když, Claire Castiela vidí, děvče, se tváří, skoro zklamaně. „Představovala jsem si tě jinak,“ špitla. „Čekala jsem, něco trochu, jiného.“

Castiel si na okamžik myslí, že Claire poukazuje na jizvy, na jeho milosti, a na, rozdrásaná křídla, ale Claire se mu dívá do očí.

Castielovi nezbude, než uznat: „Já, taky.“

Zajímavá povídka... Ten torturing se mi líbil Úplně vidím, jak Cas kouká oddaně na Zachariáše A o tom to je. O té oddanosti, kterou Cas měl. Bylo to v něm, nemohl to změnit, nemohl s tím nic udělat. Do jisté doby... Jsem ráda, že se Cas pak změnil, že začal CÍTIT. Protože podání andělů jako vojáků, kteří jen tupě přijímají rozkazy... to se mi nezamlouvá. A Balthazar Toho jsem měla vždy ráda. A kdo by nemiloval rebely?! Maky, děkuji za zpříjemnění pátečního večera a budu se zase těšit na Tvé další výtvory

He to taková kratší, nerozvedená povídka, ale mám pocit, že to nevadí, protože spoustou vět odkazuji na něco, co se v seriálu stane, nebo stalo. Je to skryté, a to mě baví, ukrývat tyhle významy do slov.

Balthazar musel být na scéně dlouho před Deanem, tak jsem si říkala, proč ho nezmínit?

Představ si to, když jim velela Anna. Castiel, Uriel, a Balthazar? Ale, on asi nebyl v Casově posádce? Protože Cas řekl, že Uriel byl nejvtipěnjší, takže... moc, o tom přemýšlím, co? Tohle období nemám moc ráda. Je takové vzdálené, pořád nepopsané, a neuchopitelné. Neprobádané.

Ta oddanost, to je Casův největší PROBLÉM. Slabost, hloupost, a na to rovněž narážím. Castiel je hodně věcí, ale ze všeho nejvíc oddaný a já mám pořád pocit, že oddanost je taková andělská vlastnost, je to "návyk", jako pro nás dýchat. Je to zažité, a Cas to nemůže setřást. A mně se zdá, a táhne se to celým seriálem s jeho charakterem, že když se Cas vzbouřil proti nebi, tak pak tu svou oddanost "aplikoval" ve vztahu s Deanem (a Samem).A to, pro něj bylo a je osudné. Víš, jak to myslím? Nemůže si pomoc. Cítí tu potřebu (a ani o tom neví), být oddaný. A, aniž nad tím přemýšlel, stal se oddaným lovcům.

Děkuju za komentář

Tak jestli byl Uriel ten nejvtipnější, tak potěš Jinak s tou oddaností máš určitě pravdu. Tuhle vlastnost ze sebe Cas nesetřese. Už takový prostě je. Bohužel. Proto na to mnohokrát dojel...

Maky: ano, u tebe neobvykle krátké a strohé - ale mě se to líbilo....
jenom nevím proč, ale když tě napadne tato povídka, tak k tomu musíš mít nějaký důvod - a asi budu vlezlá a neměla bych se ptát, ale kolik z této povídky jsi Cas TY........

jak se mi ta povídka líbí, tak je mi z ní zároveň hrozně smutno - je to protiklad, ale je to tak

a jak s bohdy narážíte na tu jeho oddanost - Cas vždycky věřil a nepochyboval - byl anděl, tak neměl důvod - a byl přesvědčen o tom, že jedná správně - a pak přišel zlom......a když se to tak vezme, tak Cas byl oddaný vždy - a to i když padnul - byl oddaný Deanovi, byl oddaný myšlence, že zachrání svět .....je to prostě jeho vlastnost a já ho takového beru.....takže suma sumárum - v tomto s tebou Maky souhlasím, jenom jsem měla potřebu to taky napsat

wooow... moc se mi to líbilo, zbožňuju Baltazara...a tahle povídka, ta (na tebe) neobvyklá krátkost... myslím že nebylo třeba víc slov, zhltla jsem to a nevěděla co napsat... ani mě nikdy nenapadlo přemýšlet co se s Casem v nebi dělo, ale tahle představa mi je sympatická, opravdu a co mě dostalo, nevím proč ale tady se mi tajil dech:

MLUVÍ

CÍTÍ,

A, MILUJE

to nemělo chybu, alespoň pro mě

Fěkuji za komnentáře Člověk by nevěřil, co taková krátká povídka, rozpoutá

Ale, já souhlasím s Terrikem v tom, že krátkost někdy není na škodu, protože člověk by neměl věci uměle protahovat. Bylo řečeno vše, co mělo být, takže ta povídka je vlastně dlouhá tak akorát

bohdy: Loajalita, je úžasná, ale záviděníhodná vlatsnost, ale často vede k debedestrukci...

Terrik: Děkuji Já o čtvré sérii nikdy nepsala. To období mi nějak nesedlo. Hrozně ráda jsem sledovala seriál, ale pak po páté sérii, jsem začala psát, a došlo mi, že já vlastně toho Case ze čtvré neznám. Byl pro mě, jako to období, nepropbádaný, nezachytitelný... a v téhle pvoídce se mi nějak podařilo najít toho starého, vlastně nového Case v tom starém. A, najednou jsem si uvědomila, že se o tomhle období psát dá. Cas, tam JE!

Jsem, ráda že jsem i u Tebe uspěla


Nemix: Taky děkuju za komentář Výše jsem napsala Terrik, "svůj" názor na tu krátkost a období čtvrté série. Tou povídkou jsem prolomila takové tabu, uvnitř sebe. O tomhle "starém" Castielovi. O nic víc, asi nešlo. Bude to znít divně, ale já píšu tyhle pvoídky o bolesti a mučení, když mm vzásadě dobrou náladu. Těžko, říct.

Castiela bych popslaa několika slovy: Nepopatelný, oddaný, a věřící. Ta víra, kterou Cas má, kráčí ruku v ruce s oddaností. Castiel věřil v rozkazy, věřil v to, co mu bylo řečeno. Měl bvíru v Boha, a pak ostupně, když všechno ostatní selhalo, začal věřit v Deana. A, tady se to všechno posralo, protože lidi (a Cas v tu dobu byl člověk), by neměli věřit v lidi. Neměli by se upínat k té víře. Měli by najít víru v sebe sama, a to je něco, co Cas neumí. A, doufám, že o tom je jeho postava v téhle sedmé sérii, o tom, že se postaví na vlastní nohy, a konečně začne věřit sám v sebe. A, v tom jsem asi krok před Casem, pokud se ptáš, kolik z něj jsme v téhle povídce, já