Velice depresivní povídka k dílu 5x04. Napadla mě ráno, když jsem se probudila. Zakládám si na tom, že píšu různé druhy povídek a tohle je jedna z těch (bohdy jednou napsala, y vyjádřila to krásně: "syrových") surrealistických povídek o období okolo dílu 5x04.
V zásadě nic moc zvláštního kromě torturingu. Casova fyzického a Deanova psychického. Krátká nedějová povídka, založená na emocích.
Dean se objevuje až v druhé částí. Žádný slash.
Děj: Okolo dílu 5x04. Popisuje Casovu závěrečnou přeměnu v člověka. Když k tomu došlo, Cas byl naneštěstí na nesprávné místě, v nesprávný čas, a sám. Být "Deanův anděl! je nebezpečné, když přicházíté o své schopnosti, protože na Deana a anděly nemají pifku jen démoni a příšery, ale i ostatní lovci.
Chování postav: Cas, je tady něco mezi andělem kerého jsme viděli na konci páté série (už v depresi, proto, že Bůh se nestará), a Dean je na cestě k tomu bezcitnému lovci z dílu 5x04, protože Sam řekl ano, a všechno se jenom zhoršuje.. tahle povídka vysvětuje přelom (především v emocích), který zapříčimnil to, proč se z Case stal ten hippie Cas, a z Deana to bezcitné pako.
Nic víc, než výkřik do prázdna.
ZAČÁTEK KONCE
Příběhy obvykle začnou slovy: „Kdysi, dávno“… nebo, „Bylo, nebylo…“
nebo, „Vzpomínáš si?“
Tento příběh, začal krví.
Vše, na začátku, je spjaté s krví. A, výkřikem. Krvavý, a hlasitý akt, počátku. A. krása za oponou…
Tento příběh, skončil, krvavě. Všechno, končí krví. A, výkřikem. Krvavý, a hlasitý akt, smrti. A. ticho za oponou…
Křičí, a bráni se, protože jsme je vytrhli z něčeho, na co si už zvykli. Ale, nakonec zjistí, že to nové, co přichází, není horší. Jen, JINÉ.
...
Výkřik.
K vědomí přichází pomalu. Cas, slyší volání o pomoc, a zrychlený dech. V tichu, v šeru, v tiché místnosti, jen ten DECH. Je, všeobjímající. Ta hrůza, ta hrůza… kde, se tu vzala?
Je, to Casův, hlas, ten křik, Casův dech, a Casův strach, který otřásá lidským tělem, v němž je Cas uzavřen. A, pak, se Cas zhluboka nadechl, a znovu a znovu, ale, hrůzu neeliminoval. To srdce, tluče moc rychle. Panika?
Jistě, ne. Jen, děs.
Cas neví, jak lidé překonávají tu bolest, ale on jistě nemůže. Je, to prázdno, a je to špatně, a je to uvnitř Case.
…
Když, Casovy už vyprchávající schopnosti poprvé zcela, vypoví službu, je to pro něj, tak zvaná životní (první životní, protože Cas je teď člověk) lekce. A, Cas se poučí tvrdě. Shání, informace pro Deana, a je, přirozeně sám, protože Cas je anděl, a nepotřebuje, aby mu někdo kryl záda.
Něco, za Casem, křuplo. Anděl, slyší zvuk rozbíjejícího se skla, a otočil se. Na, zemi, leží rozbitá sklenice, a někdo, šlape ve střepech.
Na, Case zírá skupina lovců, stojící u opačného konce baru, a Cas jim nemusí vidět do duše, aby věděl, že se baví o něm, a rozhodně ne v pozitivním slova smyslu. Člověk, by zbystřil. Cas, ne.
Přejel, muže očima, a bez zájmu, se obrátil.
On, MĚL by DÁVAT POZOR, ale Cas naneštěstí, zatím, neví, že musí, neví, že se něco změnilo, a Cas, teprve zjistí, co znamená pojem nutná opatrnost. Dean, jednou řekl, že Cas je hazardér. Proč?
Bar se rychle vylidnil. Castiel hospodu poslušně opustil, vytáhl mobil, a chvíli zíral na displej, přemýšlejíc. Ztuhl. Casovi se potily prsty. Bylo, to nezvyklé. Jeho, dotyk zanechával na mobilu vlhký otisk, a Cas nemohl přijít na to, jak. Jistě, je horko, ale, proč to afektuje jeho? Zavrtěl hlavou, schovávajíc přístroj v kapse.
Vzduch, se ochladil. Cas, pořád cítí teplo, sálající ze země, kterou přes den, vyhřálo slunce, ale vítr, přicházející z jihu, je příjemně, osvěžující. Cas, pootočil hlavu ke straně. Co je to s ním, dnes?
Dotkl se vlastní horké, tváře. Cas, má dojem, že se přes den, na sluníčku spálil, ale to je nemožné. Tohle, je to kalifornské hic, o kterém mluvil Dean?
Když, pak později Cas stál v baru, prohlížejíc si odraz vlastní tváře v zrcadle zavěšeném na stěně, a spatřil modré oči, a snědou kůži, zplihlé vlasy, padající do čela, anděl, měl pocit, že teď tu tvář, vidí (DOOPRAVDY vidí), poprvé. A, má žízeň. Proč? Je, to absurdní. Je, to slabost.
Cas, se chce přemístit zpět, do kempu, a říct Deanovi, co zjistil, o Luciferovi, ale k tomu přenosu nikdy nedošlo. Cas, neroztáhl křídla.
Kroky, lidské, nohy posouvající se v prachu po štěrkové cestě.
Přistupují, ze zadu.
Cizí, ruce, Case, srazily k zemi. Na kolena. Celý svět se otočil, zakolísal, a pak ustálil, a Cas ví, že tohle je taky špatně, protože on vždy ví, kde je dole a kde nahoře.
Klečí v prachu, lapajíc po dechu (odkdy, MUSÍ dýchat?). Koutkem oka zahlédl tvář, a slyší hlasy. Je to instinkt, pohnul křídly, ale Cas, je pořád tady.
Cas, o svoje schopnosti, přicházel pomalu. Křídla, však pořád má, a právě ta skutečnost, odlišovala Case, od jiných smrtelníků. Dokud, MĚL křídla, je anděl. Postižený, a neúplný, ale přece…
Necítil tu samotnou ztrátu. Nebolelo to. Cas, neměl pocit, že křídla přes den, někde nechal. V jednu chvíli tu byla, přenášejíc anděla z jednoho konce světa na druhý, a teď chce Cas vzlétnout, ale nic se nestalo. Křídla, byla, pryč. Jakoby, vyprchala… vidět, je zkrvavená a vyrvaná ze zad, by bývala byla útěcha, protože by to znamenalo, že byla skutečná, a Cas by měl důkaz. Že, kdy BYL anděl.
Case to vyděsilo. Všechno, nabralo rychlý spád. Zachvátila ho panika. Cas, zatím, neví, co je LIDSKÁ hrůza, ale to, jak rychle bije jeho lidské srdce, ten děs, uvnitř, to bude ono. Je to OKAMŽIK, paniky, a Cas, v tu chvíli nic neslyší, nevidí, a necítí, jenom to srdce:
„Ne, ne, ne…“ v pravidelném rytmu.
Cas, je impotentní. Člověk. Cizí, studené, ruce Case, přidržují u země, a Cas, vidí barvy, nohy, které se přesouvají po zemi, v Castielově zorném poli, víří prach. Dostává se Casovi do očí, a štípe to.
Vzmuž se! Bojuj!
Ale, pět protivníků je pořád moc, a Cas je na zemi dřív, než se stihl postavit na nohy. Hlavou se uhodil o zem. Ten náraz, je dutý. Oslepující, ohlušující. Bolí.
„Ne,“ sykl, ofenzivně, snažíc, se překulit na bok. Na ramenu mu přistála, bota, držící Case, přišpendleného na místě.
Vzhlédl. Pak, Cas zamrkal, zaostřujíc. Vidí, tvář, lidskou tvář (je to ten lovec z hospody?), orámovanou vlasy, a pár, hnědých očí.
Cas, polkl. Cítí, na patře krev, a ví, že si rozkousl ret, protože ta krev Casovi stéká i po bradě. Uklidnil se, a přestal bojovat. On, a lovec se měří pohledem,
Srdce, tluče. Zem, ztvrdla. Jako, to srdce.
Zhluboka, se nadechl. Voní tu tráva, a spálené pneumatiky. Otřásl se, a lovci, si to gesto špatně vyložily, jako projev slabosti:
Cas je ale, jenom rozběsněný. Tou, bezmocí.
Lovec, si klekl.
Někdo, další drží Casova zápěstí. Dole.
Casovi se do úst dostává prach, mísící se se slinami. Polkl, znovu. Tohle, je žízeň. Zvedl, oči, a zatím neví, že jimi právě protočil. Že to dělá (odteď často), Cas zjistí, až když na tu skutečnost později upozornil Dean.
Vidí oblohu, a zapadající rudnoucí slunce, a pak do jeho zorného pole, vstoupil pár hnědých očí.
„Jsi, anděl, že jo? Ten Winchesterův anděl.“
Case, se to přirovnání k „domácímu mazlíčku“, nedotklo. Je to pravda. Je, Deanův anděl.
Pootočil hlavu. Vlasy, má plné prachu, a cítí ho i okolo sebe. Tu esenci země. Připomnělo mu to Pompeje před tisíci lety. Čtyřicet stupů ve stínu, a sucho. Vůně, soli.
To ticho, před VÝBUCHEM.
Tehdy, se andělé dívali. Vidí, Case teď?
Mlčí.
„Někdo, ti vyřízl jazyk?“
Ne, jenom milost, prolétlo, Casovi hlavou. Odkdy, ZNÁ sarkasmus?
Letní podvečer, je horký. Je, dusno a Casovi po zádech stéká pot. Nosí příliš mnoho vrstev, ale zatím to nikdy nevadilo.
Cas, dosud, nebyl člověk.
Lovci se vzrušeně dohadují, ale muž sklánějící se nad Casem, je tiše. On, a anděl si hledí do očí, a pak, to Casovi dojde. I bez čtení v duši. To, co Cas, vidí, je nenávist. Proč, cizí člověk, nenávidí Case? Co, provedl tentokrát?
Jak, si to zasluhuje?
„Moje smrt, tvůj problém nevyřeší,“ Cas, neví, jak „ví“, že ho muž zabije, ale ta situace je povědomá. A, nenávist nevede jinam. Cas, se nesnaží zachránit si krk, chce, jenom „rozumět“.
Muž zamrkal. „Nechci, tě zabít. Chci, abys něco vyřídil Winchesterovi.“
Cas, při zmínce, Deanova jména, ztuhl.
Studené prsty svírající Casova zápěstí se pohly, šimrajíc. Pak, stisk zesílil, a Cas cítí nehty, zarývající se do kůže, a ví, že se mu okolo zápěstí, jako pouto, vytvoří modřina.
„Chci, abys mu předal vzkaz.“
Cas, přivřel oči.
Pocítil, nutkání bránit se. V tom návalu hrdosti, a síly, Cas sáhl po výrazu, který často, používal Dean: „Trhni si!“
Muž nadzvedl obočí. „Ta slova se nehodí do úst, božího služebníka.“
NENÍ služebník boží. Není, polkl. Nic.
Cas, se nevzdal bez boje, ale, přesto skončil v poloze, na břiše, tváří otočený k zemi. Lapajíc, po dechu. Ruce, mu za zády svázali Jimmiho opaskem, a Cas, je paralyzovaný, nehybný, a bezmocný. Je toho, moc. Nechal hlavu klesnout na zem, čelem se opírajíc o štěrk.
Nádech a výdech. Casův, dech víří, prach. Dostává se mu do úst, a nosu.
Slyší, břinknutí, kovu, a trhání látky. Chce, nadzvednout hlavu, a zjistit, CO se děje, ale něco, ho drží, (slabost?), vycházející zevnitř, Case. U země. Látka, byla roztržena, a Casova ramena, jsou odhalena, vystavena světu. Baloňák, a sako, a košile, je rozřízlá podél páteře, ve dvě části, a obě leží po stranách, Castielova těla.
Cas, vdechl, pach země. Zemi, z níž nevzešel, ale do níž se obrátí. Bolí to. Vědět, že už nikdy neuvidí nebe.
Na odhalených ramenou, a zádech, Casovi vyvstala husí kůže. Ochladilo se. Leží ve vlastním potu, ruce a paže a břicho příliš těžké, a v ústech má vyschlo. Pomyslí si, že jestli se teď Michael dívá, shora, cítí satisfakci. Casovi, je z toho na zvracení. Může teď zvracet?
Ruce, lovce přejíždí Casovi po zádech. Podél páteře. Prsty, zhrublé léty, těžké práce, a lovu, mapují kůži, výš a níž, a Cas zavřel oči, dýchajíc, prostě… dýchajíc. Není to mučení, není tu žádná bolest, ale je to horší, protože Cas, dosud nikdy necítil STUD.
A bral mu milost. A, bral mu milost…
hrdost. Bral, něco.
Ty, ruce Case studují, a dotýkají se ho, všude. A, Cas dýchá a dýchá, a dýchá, a polyká a ztrácí sám, sebe.
„Vypadá úplně, jako člověk,“ poznamenal, někdo.
Je, tu zima.
„To protože, JE v těle člověka, vole,“ řekl, druhý hlas.
„To je fuk,“ odsekl jiný, muž. „Je to pořád podělanej anděl.“
Ruce ze zad, zmizely. „Držte ho pevně.“
Cas, nekřičí. Je, příliš, překvapený…
Uzemněný.
První, řez, ho zaskočil, a Cas instinktivně, roztáhl křídla, která nemá. V tu chvíli, kdy Cas, chtěl uletět, a zjistil, že to nejde, ten moment slabosti,
ROZHODL. Cas se poprvé v životě, vzdal. Nebyla, tu žádná naděje, nic co ho utěší, nebo to spraví. Cas, JE sám. Vletěl, do středu Pekla, přímo do srdce bouře, a teď se nachází, na okraji, za hranicí zvuků a vjemů, v tom poli za polem, a svět se rozplývá, jako sen… sní, Cas?
Cas, nekřičí, jen ztuhl, a přitlačil čelo, k zemi. Nádech a výdech. Casův roztržený ret krvácí, ale záda krvácí víc.
Čepel nože, si prořezává cestu, kůží. Krev, stékající Casovi po zádech, je horká, a mazlavá. Je, důkaz, lidskosti. Je, bolest.
Stéká, po žebrech, a bocích, na zem, a vsakuje se do látky, která byla Casovým oblečením.
Cas, se chce zeptat, co je tak důležité, CO je tak dlouhé, to sdělení, Deanovi, ale přišel o hlas. Může, jen dýchat. Naneštěstí, je v něm, pořád dost anděla, což způsobuje, že neztratí vědomí, a cítí všechno.
Je, to nekonečné. Uplynulo jen třicet, minut, ale, Cas má pocit, že se slunce vyhouplo nad horizont, a zapadlo, a pak zas a znovu. Sedmý den Bůh VYŘEZAL člověka. Stvořil sochu.
Sedmý den, do něj Bůh vdechl život.
A, stvořil TOHLE. Člověka. A, zemi.
Cas, si olízl ret, a zakuckal se. Je rád, že to Bůh udělal.
Ta země, tu je, a může ho spolknout.
Castiel, zatrpkl.
Pak, byl konec.
Cas, neví, jak dlouho, je, osvobozený, údy, a tělo volné. Cas, se nechce hýbat. Nemůže. Všechno, pálí. Záda, jsou v jednom ohni. Je tu stud, a je tu vztek, ale horší, je bolest.
Cas, se MUSÍ pohnout, protože čím déle leží nehybně, tím horší to je. Je při plném vědomí, a je to, nepříjemné.
Nadzvedl se na loktu, a, upadl, zpět. Lape po dechu. Rozdrásaná kůže tepe, v rytmu Castielova bijícího srdce, bolí to, bolí… Cas, zvrací. Vzduch, studí, a noc je svěží, a vlahá,
Vánek, ohýbá větve keřů, a listí. Šumí, tu voda.
, ale Cas, nic z toho nevnímá, protože on vdechuje pach vlastních výměšků, a krve. Je míň než člověk.
Pohnul rukou, sunouc jí pomalu podél těla, a našel kapsu. Vytáhl z ní mobil. Roztřeseně, ho přiložil k uchu. Jedno zazvonění, druhé, pak naskočila hlasová schránka. Cas, zamrkal, vyhánějíc z očí slzy bolesti. Kde, je Dean teď?
Přemýšlej.
Cas, se dal dohromady. Zavolal Chuckovi.
…
Probudil ho hlas. Dean.
Dohaduje se s Chuckem, přede dveřmi.
Cas, leží na břiše, zabalený do deky, a cítí, PRÁZDNO. Polkl. Pořád, ho bolí záda, což znamená, že je má.
Pálení ustalo, a bolest je snesitelná, ale přítomná. Cas, se nemůže hýbat, a každý jeho nádech, je mělký. Pohnul, aspoň očima, rozhlížejíc se. Je, ve srubu. To, je dobrá zpráva. Neví, jak se sem dostal. Poslední věc, kterou si Cas pamatuje, je Chuckovo „Pro Krista, tohle, jsem NĚVIDĚL,“ a pak, ztratil vědomí. Jakoby čekal na to, že bude v pořádku, na svolení, spát.
Chcuk. Chuck ho přinesl sem. A, Dean je teď venku, a Cas slyší, jeho rozrušený, hlas, a ví, že lovec, je vzteky bez sebe.
Dveře se otevřely. Cas, rychle zavřel oči. Celé jeho tělo se napjalo. A, to bolí taky. Těžké Deanovy, kroky napříč místností. Lovec, jemně kopl do nohy postele.
Ticho… Cas, nemá na vybranou, otevřel oči. Dean, stojí nad ním, a zírá, oči, sklopené, prohlížejíc, si Casovo zruinované tělo. Cas, cítí stud.
„Kdo, to udělal?“
Lidi. Jenom lidi.
Cas, pohnul hlavou, a jeho a Deanovy oči se setkaly. Lovec si přejel rukou přes tvář, a oči nechal schované pode dlaní,
schovávajíc, se před – čím? Světem? Casem? Je toho moc, a Cas to ví, a rád by Deana utěšil, ale sám necítí nic.
„Takže, tohle je to. Dolétal jsi.“
Cas, čeká, že Dean, začne ječet, jako vždy, a že se lovec, naštve, odejde, a opije. Tonouc, v sebelítosti, nebo v lítosti? Cas, je poslední kapka, řekl jednou.
A, proto ho překvapilo, že si Dean sedl na postel. Lovec, zvedl roztřesenou ruku, a odhrnul deku, zakrývající Casovo tělo.
Dean zalapal po dechu. Cas, neví, co Dean cítí, lovec se tváří… divně.
Jeho, oči se pohybují rychle. Čte, slova vyřezaná do Castielových zad.
Pak se zelené, oči zastavily, a Deanův výraz ztvrdl, a vzdálil. Lovec, jednu ruku, bezmyšlenkovitě položil na Casovu lopatku, na obvazy, a hledí, do prázdna.
Je to příjemné, to teplo, pod Deanovou dlaní. Cas, pootočil hlavu, snažíc se dohlédnout si na záda, ale je to ztracený případ.
„Co, je to?“ zeptal se, chabě. Je rád, že našel hlas, ale, je slabý… tak, slabý.
Dean, odtrhl oči ode zdi. Semkl rty.
„Co je to, Deane?“ zeptal, se znovu Cas, hlasitěji, a zkusil se zvednout.
Upadl zpět. Dean zavrtěl hlavou, jeho ruka, z Casovy lopatky zmizela, a Dean, znovu přikryl ta záda. Není, to útěcha, Dean, zakrývá důkaz. Pak, se zvedl, a několikrát obešel pokoj. Cas, ho pozoruje. Je to těžké, protože stěny, se hýbou a barvy rozplývají. Cas, zamrkal.
Zavřel, oči.
„Hej…“ Dean, mu položil ruku na čelo. Cas, oči otevřel, tváříc se překvapeně. „Máš, horečku.“
Přikývl. Cítí, že tohle tělo hoří, že nefunguje správně, ale ví, že neumírá, a Cas si přeje, aby ho to jistým způsobem utěšilo. Netěší. Dean, ruku stáhl, ale Cas, je rychlejší. Chytil, jí do své, držíc Dean na místě.
Dean může utíkat před Samem. Může utíkat před zodpovědností, i sám před sebou, před svým osudem, ale Dean neuteče tomuhle, protože Cas je přímo tady, a Dean se s tím MUSÍ vyrovnat.
„Měl jsem to zastavit,“ hlesl, lovec.
Co?
Sama? Apokalypsu? Casovu přeměnu?
Cas, si později přečte vzkaz. Až, se rány zahojí a vyblednou, ta slova, budou viditelná, navždy, v té kůži… vzkaz, světu.
Tady, jsem. Padlý, anděl. Troska.
Pro, Case to nebude víc. Vzkaz, je pro Deana, a pro Case nic neznamená, nic z tohohle nic neznamená, protože Bůh není. Bůh,
Nikdy nedržel Casovu ruku. Dean sedí mlčky, na posteli, myslí už zase jinde, očima bloudíc po pokoji, ale Casovu ruku nepustil. Spletl prsty s prsty anděla.
Cas dýchá, v rytmu dvou bijících srdcí.
…
Dean, nezabíjí LIDI, pokud tu není i jiná možnost.
Chtěl si s těmi lovci, jen promluvit. Ale, pak Dean, vidí arogantní výraz, a vzápětí, zapomněl na předsevzetí. Tluče, hlava nehlava. A když se v návalu vzteku, zeptal „proč to Casovi udělali?“ lovec odvětil:
„Nenávidím je…. Anděly. Zabili mi ženu, a syna. Vzali, všechno. Sebou. Nenávidím anděly.“
Dean, to chápe. Ví, o čem muž, mluví. Zná, tu bolest.
Andělé, jsou další „věc“, kterou lovci loví, a Dean proto rozumí motivům tohohle konkrétního lovce (sympatizuje s ním?), protože Cas, je jenom další z „těch věcí“.
Ale, Cas, je Cas, pro Deana, a ten lovec musí pochopit to, že:
Stará pravidla, už neexistují, a všechno se točí okolo pocitů, a snahy zachránit, a neztratit to, co je vám drahé.
Dean, vystřelí, ulevujíc si, ulevujíc Casovi. Ne, v sebeobraně, ale, ve vzteku, a necítí žádnou vinu.
Teď je on, ten malý kluk, trhající křídla motýlům.
…
Výkřik.
K vědomí přichází pomalu. Cas, slyší volání o pomoc, a zrychlený dech.
Cas, cítí prázdno.
… A je to špatně, a je to uvnitř Case.
Domov 
Stránka 
Tohle není dobrý den. Ale zítra vysvitne slunce a bude nový den a já věřím, že lepší, než tento 
Jsem prostě nezlomná optimistka 
Díky za tuto povídku 
Popsala jsi ty pocity velmi dobře. Úplně cítím tu Casovu bezradnost, to zoufalství z jeho pádu. A Dean... no co na to říct. Prostě už nemůže. A ani se mu nedivím. Ale měl by si uvědomit, že Cas tu stále je, že není mrtvý a potřebuje ho. Potřebují se navzájem. Ve dvou se to lépe táhne 
Takže ještě jednou díky a budu se těšit na další Tvé povídky... i kdyby měly být depresivní 
