DEVIL IS WATCHING OVER YOU II
„Co je… v Los Angeles?“
„Je to jenom jméno, Casi.“
Castiel přikývl, ale tvářil se pořád skepticky. „Kdysi lidé věřili, že Bůh vybral, a označil místa, na kterých mají stát města, a ta města budou z Boží vůle, zas a znovu obnovena, a nikdy zcela nezaniknou.“
Dean, zívl. „Hm, vážně? Odbočil na vedlejší silnici. Sjeli z cesty, a zaparkovali u motelu.
„Deane?“ Cas, si ho bedlivě prohlížel.
„Člověče. Jsem k smrti utahaný. Potřebuju pauzu.“
„Nejsem člověk,“ poznamenal, mírně podrážděně, Cas, jakoby ho iritovalo, že Dean není schopný vzít na vědomí, ani tenhle podstatný detail. „Jsem, anděl.“
„Budu si to pamatovat.“
Cas, vážně, přikývl. Vystoupil z auta. Dean, se k němu za pár vteřin připojil. Lovec, sebral svůj batoh, obešel vůz, a setkal se a andělem na druhé straně. Cas, se opíral zády o kapotu, tvář zdviženou k obloze, a tvářil se zamyšleně.
Mrholilo. Casovi na obličeji ulpívaly kapičky vody.
„Hej, Casi. Svěříš se?“
Cas, na Deana pohlédl koutkem oka. „Svěřím, CO?“ Oči, měl plné deště, ale nezdálo se, že mu to vadí. Znovu, vzhlédl, přivírajíc je.
Dean, frustrovaně vydechl. Čekal, ještě chvíli, ale Cas se nehýbal.
„Jdu nás přihlásit na recepci. Počkej tady.“
Zmizel v závoji dešťových kapek.
„Co se děje, Casi?“ podotkl Lucifer. Hledí, na Case z kaluže na zemi. „Svěř se mně. Jsem tady pro tebe. Vždycky, budu. VŽDYCKY.“
Anděl, špičkou boty rozvlnil hladinu louže. Docílil však, jen toho, že se Luciferova ústa, rozrostla do strašlivého šklebu.
…
Motelový pokoj, je vytapetován modře. Tapeta se na některých místech odlupovala ode zdi, a krabatila se. Cas, seděl u okna, u stolu, a prohlížel si levnou motelovou výzdobu. Cítil, zvláštní úzkost, když byl ponechán tady, něco jako de-ja-vu, a Cas věděl, že se Dean vrátí, ale vzpomínka na nemocnici byla pořád příliš živá.
Ne. Sklopil oči, k zemi. Cas, MÁ víru v Deana.
Slyšel parkující vůz, a vzápětí jej oslnilo světlo. Zvedl hlavu.
„Jsi, jako pes, který ucítil, že se mu vrací pán.“
Anděl, se zamračil. Není to pravda. Cas, je jen RÁD, že je Dean zpět.
V zámku se otočil klíč, a pak klika cvakla. Do pokoje, vstoupil lovec. Vpochodoval dovnitř obtěžkán dvěma papírovými taškami. Jednu podal Casovi.
„Večeře.“
Castiel, tašku rozvážně, odložil na stůl.
„Říkal jsem, že nepotřebuji –„
„Čína, Casi. Zamiluješ si to, slibuju. A, já jím navíc, nerad sám.“
Castiel, si pomyslel, že je to trik, ale nehádal se. „Správně…“ Vytáhl plastovou krabičku, a dvě hůlky. Tázavě na lovce pohlédl.
„Dělej, to co já.“
Cas Deana, zkusil napodobit, ale hůlky, skončily na podlaze.
Cas, na své prsty, hleděl, zlostně, jakoby ho právě zradily.
Dean, opírající se zády o zeď, v rukách držel otevřenou vaničku s vlastní rozjedenou čínou. Postavil krabičku na linku. Otřel si ústa rukou.
„Jednu vezmi mezi ukazováček, a palec,“ instruoval Case, „a tu druhou si přidrž prostředníčkem – Druhý prst, Casi. Ne, ten vedle,“ Dean se odlepil od stěny a přistoupil k Casovi.
Urovnal hůlky, v Castielových ztuhlých, prstech sám. Ty Deanovy byly horké, Casovy studily.
„Tak, lepší.“
Cas, se nehýbal. Zamrzl. Dean, si všiml si toho, jak zírá, na jejich vzájemně dotýkající se prsty.
Lovec, rychle stáhl ruku, maskujíc rozpačitost.
„Zkus to,“ vybídl ho.
Cas, nabral sousto. Hůlky mu v prstech naneštěstí, ujely, a nudle s omáčkou vystříkly z vaničky ven. Přistály na Casově (původně Deanově) košili.
Lovec, zavrtěl hlavou. „Jak to, žes přežil tak dlouho?“
„Promiň.“
„Jsou, to jenom nudle, Casi.“
Castiel jídlo rozvážně, odložil.
„Casi?“
„Mluvil jsem o -„
„Nudlích!“
Zvedl, oči, tváříc se zničeně. „Ale,“
Casi!“ Dean zvýšil hlas. Bylo to varování. Cas, to zjevně pochopil.
Anděl semkl rty. A, pak… se ošil. Deanovi to neušlo.
„Co je? Proč, se vrtíš?“
„Potřebuju. Musím se vymočit,“ Cas se kvapně zvedl a zmizel v koupelně, zavírajíc za sebou dveře.
Dean, si protřel oči, sahajíc zpět pro večeři. Vymočit? Cas rozhodně, musí zapracovat na slovníku. Ne, vážně – jak, Cas rok přežil? Probíhalo to, dobře?
Dean, čekal, až se Cas vrátí, patnáct minut. Pak, dalších pět. Po třiceti minutách, lovec přestal předstírat, že si nedělá starost, a zaklepal na dveře. „Casi?“ zeptal se nejistě. Zpoza dveří nevyšel žádný zvuk.
Zhluboka, se nadechl. Vzal za kliku, a nakoukl dovnitř. Cas, stál u zrcadla, otočen zády k lovci. Anděl, se opíral o okraj umyvadla. Když Dean vstoupil, Cas, vzhlédl.
Oči, které lovec spatřil v zrcadle, byly neskutečně modré.
„Deane,“ hlesl. Castiel. Po tváři mu stékal, pot. „Deane?“ dodal, nejistě.
Lovec, přikývl. Váhavě přistoupil: „Hej…“
Cas se prudce, otočil, a zády přitom narazil do umyvadla. Když zjistil, JAK blízko Deana stojí, vytřeštil oči.
„Promiň,“ Dean zvedl ruce do vzduchu, držíc je před sebou. Mávají jimi všude okolo, jen ne blízko Case. „Pro Krista, klid. Jsem to já.“
Cas, polkl. Zavřel oči, a otočil hlavu.
Stud?
Ne.
Jenom, PANIKA.
„Casi?“
Anděl otevřel jedno oko, a úkosem na lovce pohlédl. „Hořím?“ zeptal se.
Dean zavrtěl hlavou.
V afektu si sáhl na čelo. „Hořím,“ rozhodl, i tak. Peklo. Tady. Na zemi…
Zavřel oko, a semkl rty. To, že Dean stojí před ním, netknutý a v pořádku, zatímco Case, olizují plameny, nedává smysl, ale Cas věděl, že HOŘÍ. Dean, by mu nelhal, ale je to jeho slovo proti bolesti, a vítězí agonie.
Lucifer, je UVNITŘ Case. Vycházející, jasná, Hvězda. Castielova milost je jen střípek velkoleposti Ďábla. Cas, do sebe, vtahuje tu záři, JAS, a je jí MOC. Ďábla, nepřemůže. Jeho, a Luciferova milost, vplouvají jedna do druhé, a mísí se. Ta žhavá láva, se rozlévá uvnitř, Case, a pálí to, PÁLÍ! Žhne. To světlo…
nevidí Dean, světlo? Proč, lovec nic neudělá? Proč, neutíká?
Cas, exploduje, a spolu s ním, zanikne vše, okolo.
„Deane,“ zasténal. Lovec neví, že ho anděl, chce varovat.
„Casi!“
Cas, otevřel oči, ale,
Kde je tvář, které patří, hlas? Kde, je Dean?
Kdo, zhasl svět?
Ne. Kdo, ROZSVÍTIL svět? Zář, Case, oslepuje. Rozpíná se. Světlo, vpíjející se, Castielovi do očí, do nitra jeho podstaty, jako voda, prosakující zemí, skrz na skrz, do hlubin. Bublající, UVNITŘ. Vaří se.
„Casi?“
Ne, ne ne. To není doopravdy.
Cas, vplul, do světla. Ticho, které následuje, je útěcha.
Chce, aby Dean pochopil, proč to udělal. Proč, zvolil tohle. Cas, selhal. Není dost silný, a on se nevzdává, on jenom končí, protože,
Cas chrání, ostatní. Chrání i sebe. Kolaps, je nevyhnutelná součást, konce. Chrání VŠECHNY.
„Chrání, ale nezachrání,“ ušklíbl se, Ďábel.
Cas, se usmál. Brzy, nebude muset Lucifera poslouchat. Unikne i tomu. Ve světle, neexistuje nic. Žádný, Ďábel. Ani, život po životě…
jas, uvnitř Case se rozpíná. Až, dojde k explozi, Casova mysl, se rozplyne. Unikl?
Prostor, ztratil tvar. Čas, není. Všechno je,
MOKRÉ. Cas, zalapal po dechu. Nesnáší vodu.
Někdo, mu drží hlavu pod vodou. Tohle, je nový druh mučení, pomyslí si Cas, ale pak znovu slyší Deana. U svého levého ucha. Ruce, držící jeho krk se pohnou, a Cas, stojí na nohou, vzpřímený a mokrý, a vodovodní kohoutek, je puštěný. Žádný, oheň. Žádný, konec.
Jenom Dean.
Lovec, přirazil, anděla ke zdi.
Cas, je v koupelně, tady, zpátky, a dlaždičky, jsou zelené. Strop, a podlaha, noc. Prostor, a čas. Cas, zamrkal, vyhánějíc z očí vodu. Dean, ho jednou rukou přidržuje na nohou, tisknouc jí k Castielovu ramenu, a druhou, vlhkou dlaň, má pořád položenou na jeho krku.
„Nehoříš,“ ujistil Case. Vyhledal Casův pohled. „Casi!“ Luskl mu před očima prsty. Cas, trhl rameny.
„Casi?“
Přikývl.
„Pro Krista Pána. Sakra. Castieli!“
„Slyším tě,“ Cas, nechal temeno mokré hlavy opřené o stěnu, a zhluboka se nadechl.
Zavřel oči. „Děkuju,“ hlesl. „Můžeš už, jít. Budu v pořádku.“
„To těžko,“ Dean nechtěl být naštvaný, ale nemohl si pomoc. Na koho se zlobí. Na sebe, Case? Boha? Proč, ne. Castiel otevřel jedno oko.
„Jsi naštvaný,“ Hlas, mu přeskočil, ale přerývavý dech se vracel do normálu.
„Pověz proč, asi?“ odsekl, Dean.
Castiel, protočil očima. Odtrhl záda od zdi, ale Dean stál pořád u něj, a Cas nemohl projít. Dean do něj jemně šťouchl, a Cas zakolísal.
„Stojíš mi v cestě,“ podotkl. Kdyby Dean Case neznal líp, řekl by, že ztrácí nervy.
A, Dean neví, proč prostě neuhnul. PROČ se nehýbe, a špičky prstů se pořád dotýká, Casova ramena. Cas jeho ruku jemně odstrčil. „K téhle konverzaci se vrátíme, později. Jsem si jistý.“
Tak, snadno se z toho nevyvlékne. „Utíkání, nic nevyřeší. Je v tvojí HLAVĚ, Casi.“
Castiel, který byl na odchodu, ztuhl. Pomalu se otočil. „Neutíkám, Deane,“ opáčil, opatrně.
„Ha, ha.“
Cas, zkrabatil čelo. „Proč, se mi směješ?“ zeptal se, zmateně.
„To byl jen… nevadí. Casi. Tak potom… CO přesně si myslíš, že děláš?“
Bez zaváhání, odhodlaně, odvětil: „Pomáhám ti.“
„Chceš mi pomoc? Tak, se od nás, drž dál!“ Deanova pusa se občas hýbe příliš rychle, a lovec těch slov, vzápětí lituje, ale je pozdě. Cas, se tváří zraněně, a Dean, se kousl do rtu.
Nerozumí tomu vzteku, emocím, o kterých si Dean, myslel, že je překonal, ale při pohledu na Case, vyplouvají znovu na povrch, a NUTÍ ho jednat a mluvit takhle. Bezcitně. Přejel si rukou po tváři. „Promiň. Já, to tak nemyslel.“
Cas Deana upřeně pozoruje. „Myslel,“ podotkl, věcně. „Byl jsi upřímný.“
Dean protočil očima. Kriste, Cas, je otravný.
„Jo?“ sykl Dean, dávajíc prostor hněvu, „UPŘÍMNĚ řečeno, si nemyslím, že mi nervově hroutící se, ex-anděl, MŮŽE pomoc.“
Cas, pootočil hlavu ke straně. „Dalo by se říct,“ odmlčel se. Casovi, přeskakuje hlas, jakoby měl v hrdle, vyschlo. A, doopravdy má, protože Cas, polykal oheň, a byl spalován, „že pokouším štěstí.“
„Tohle, NENÍ hra, Casi.“
Castiel, se konečně neovládl. „Myslíš, si, že to nevím?“ Vstoupil do Deanova osobního prostoru. „Jsem, starší než ty. Nejsem Sam. Jsem starší, než zem. Nejsem, člověk. Byl jsem u Toho. Dával jsem VÝZNAM, pojmům, a nikdy jsem tě neopravil, když jsi OPRAVOVAL mě. To, že ke mně nechováš respekt, není jen zahanbující, ale, ale –„
Zraňující? Cas, se nepřinutí k tomu, přiznat i to. Semkl ústa, dýchajíc nosem.
Dean, přikývl. „Toliko k upřímnosti. Měl, jsi říct pravdu, už tehdy. Před rokem. Nemusel ses obtěžovat, a zahazovat s námi podřadnými –„
„Nepřekrucuj to,“ vyštěkl Cas. Zlobí se.
„Nejsi oběť. Nikdys, nebyl. Říkal si to sám. Máme svobodnou vůli, a možnost, VOLBY. Osud, řídíme my, sami,“ Cas, záměrně, vstoupil do Deanova osobního prostoru, parodujíc, debatu, o „nutné vzdálenosti“, kterou spolu s Deanem vedli před lety.
„Obtěžuju tě?“ Stoupl si blíž. Jeho nos, se skoro dotýkal Deanova. Lovec, ustál půdu. A, Cas se ušklíbl. „Jsem, buď moc blízko, nebo daleko,“ Odstoupil. „Stojím teď, DOST daleko?“
A, pak jeho výraz, náhle, změkl. „Co, by pravda změnila?“
„Všechno, do prdele!“ vyštěkl lovec.
Castiel zavrtěl hlavou. „Nečekám, odpuštění. Nechci, ho,“ Cas, byl bosý. Přešlápl. „Chci, pochopení… ale,
Tvoje porozumění, patří Samovi. Já, nikdy neměl ani jeho zlomek. Chápu to.“
To bolelo.
„Casi-„
„Nemusíme náhodou ráno, brzy vstávat?“ umlčel Deana Cas. A, tváříc se nedostupně, konečně, prošel okolo na místě ztuhlého lovce ven z koupelny.
…
„Bylo by to rychlejší, kdybys nás jednoduše přenesl na místo,“ podotkl Dean, sbírajíc rozházené věci. Ukládal je do batohu. Castiel zvedl hlavu. Držel hrnek s kafem, které pro něj připravil Dean. To, Deanovo leželo netknuté na stole.
„Deane, nemůžu nás tak říkajíc, přenést. Nikam,“ přiznal.
„Jsi pořád naštvaný?“
„Ne,“ odvětil Castiel, mírně zlostně. „Jen…“ odmlčel se. A, napil.
Dean odložil batoh, a napřímil se. „Vyklop to. Co, tě žere?“
„Proč, nezvedáš telefon?“
Dean, nadskočil. Cas, se otočil za ženským, hlasem.
„Copak?“ Meg zkřížila ruce na prsou. Tváří, se arogantně. „Nechceš se dělit, o andělský dortíček. Chci, svůj kousek. Dohoda, zněla JINAK.“
„Žádná nebyla!“ odsekl Dean.
„Ne vždycky se stvrzuje polibkem,“ Meg, mrkla na Case. Anděl nehnul brvou.
„Co tady děláš?“ houkl Dean.
„Svojí práci,“ líbezně se usmála, a odtrhla oči, od Castiela. „Někdo, musí dohlédnout na tuhle malou nukleární bombu, a využít Casův potenciál.“
Dean, polkl.
„Oh. Ty jsi cukrátko, Deane. Tvrdý obal, ale uvnitř naměkko. Cítím z tebe až sem všechny ty emoce, to, jak tvoje zlomené srdce tluče. Bum. Bum. “
Castiel, pootočil hlavu ke straně, kompletně ignorujíc Meg. Tázavě na lovce pohlédl. O čem Meg mluví? A, proč říká, že jsi cukroví?
Dean protočil očima. „Poslouchej,“ sykl.
„Proč?“ odsekla Meg, pisklavě, „Crowley jde po mě, a to tvojí zásluhou. Chci, co mi patří!“
„A co přesně si myslíš, že ti patří?“ zahučel, Dean.
Castiel je zvědavě poslouchal.
„Moje zbraň. Můj malý energií nabitý anděl.“
„Říkáš,“
„Že ta moc je sexy. Jsi vážně takový hlupák, Deane? Castiel je poslední anděl na zemi, a ty víš, že jeho síla vyřeší tvůj i můj problém,“ Meg se usmála, odhalujíc zuby. „Crowley a Legie, dva v jednom. Šťastný konec.“
„Hotová, „pohádka“.“
„Jsem tak říkajíc, menší zlo. Chceš si anděla nechat pro sebe, Deane? Drahoušku. Ta MOC je moje!“
„Dost!“
Meg, i Dean ztuhli.
„Jsem pořád anděl, a ty démon.“
„Jsi, melodramatický, drahý,“ podotkla, laškovně Meg, ale, couvla udržujíc mezi sebou a andělem odstup. Nervozně těká pohledem, z Case na Deana. „Takže předpokládám, že tohle je ono? Budeš si hrát na Deanova postiženého mazlíčka, do konce jeho krátkého života?“
K Deanovu překvapení, anděl odvětil: „Možná.“
„A, možná, ti Lucifer přistřihl křídla. Proč Deanovi nepovíš, CO přesně ti Ďábel udělal?“
Dean, se otočil na patě. „Casi?“
Castiel polkl. „Dean měl pravdu. Dovedeš, ZKAZIT atmosféru,“ Cas stojí před Meg. Modré, oči, jasnější, než, kdy dřív.
Ostře, vydechl.
Zdá se to Deanovi, nebo někdo v pokoji vypnul topení? Lovec, polkl. Cas dovedl být děsivý, i bez stínu křídel za zády. Jeho, hlas, je vodopád slov, a Dean se proti vůli zachvěl.
„Když dojde na mě, a Crowleyho, Crowley je MENŠÍ zlo! Měla, bys projevit respekt. Mně,“
Ten ton se zrodil v nitru Castiela.
Vytáhl jsem tě z Pekla. Můžu tě svrhnout zpět. Měl bys projevit, jistý respekt.
Dean, občas zapomene na to, CO Cas je. Anděl, krev ve vašem těle dovedl nejen rozpumpovat, ale i zhladit.
Démon couvl.
Cas, zamrkal, a vypařil se.
„Casi?“ Dean frustrovaně zaklel. Neušlo mu, že Meg se uvolnila.
„Mohl by to udělat?“ zeptal se nejistě. „Zničit, Legii?“
„Je to Anděl,“ řekla Meg, jakoby to vysvětlovalo vše. „Ale, je, hm, ucpaný.“
„Jak to, k čertu, myslíš?“
Meg si s jistým profesionálním zaujetím, prohlížela zbraně rozházené na posteli. „Řekněme, že Cas, JE ozdoba na vrcholku stromečku, a může ho rozzářit. Má, jako každý anděl, moc slunce.“
„Fajn. Zeptám se jinak. Proč, to teda neudělá?“
„Je, zraněný. Ta tíha spočívající na jeho ramenou, mu svazuje křídla. Doslova.“
Jaká Tíha?
Lucifer? Pravděpodobně.
Vina? Asi, ano.
Bůh? Dost dobře, možná.
„To, ty,“ sykla, Meg.
„Co prosím?“
„Ty, Deane, jsi Casův problém,“ Meg, vydechla, ušklíbají se. „Netvař se dotčeně. To tys z něj udělal, tu ozdůbku, na špici stromu. Terč. Něco, SVÉHO. Po Casovi jde skoro každý démon, který není v Pekle, a můžeš za to ty. Ty jsi na něj ukázal prstem.
A, až se milý, citlivý, Cas, dostane do rukou Crowleymu. Bude to,“
Meg se z nenadání, vypařila. Před Deanem, na jejím místě, stojí Cas. Anděl, je mírně zadýchaný.
„Unavovalo mě poslouchat jí.“
Dean zamrkal. „Je, po ní?“
Zavrtěl hlavou. „Ne. Ztrácíme čas. Neměli bysme tu být,“ a s těmi slovy položí Deanovi ruku na čelo, a oba sedí v autě, před motelem.
Za dvacet minut jsou na dálnici. „Myslel jsem, že nemůžeš létat.“
Cas, který celou cestu mlčí, na Deana upřel oči. Dívají se jeden na druhého, a pak Dean obrátí pozornost k vozovce. Cas, kývl. „Můžu se přemisťovat na krátké vzdálenosti. Létat, ne.“
„Není to totéž?“
Cas, jednoduše opáčil: „Ne,“ a zadíval se před sebe.
„Přemisťuji se v prostoru,“ dodal, nakonec neochotně. „Energie se rozpojí, a ztratí tvar, ohne se. Můžu to kontrolovat. Let, je víc… vznášíš, se. A, necháš unášet. Když víš, který proud je který, stačí, nasednout do správného, „pruhu“, a-„
„Jet.“
Přirovnání je pro jednou výstižné.
„V zásadě,“ Cas, polkl. Pročistil si hrdlo. „Smím se na něco zeptat?“
„Právě ses zeptal.“
Castiel zkrabatil čelo.
„Jen pokračuj, Casi.“
„Proč, sis nechal baloňák?“
Dean v rukách sevřel volant pevněji.
„Deane?“
Zmetek. Cas, ví, že když ho osloví, Dean BUDE poslouchat.
„Nedokázal jsem tu věc vyhodit, fajn? Prostě, to nešlo.“
„Proč?“
Otravný, idiot!
„Říkej si o mě, že jsem měkota. Je to slabost, Casi. Blbý zvyk, schovávat VĚCI.“
Lpět na nich.
Castiel semkl rty. „Zahodil jsi amulet.“
„Tak? Hlídáš každý můj krok? Nejsi můj anděl strážný.“
„Vidím…“
To ticho, je nepříjemné.
„Co hlava?“ zeptal se lovec, ve snaze změnit téma.
„Netrpím halucinacemi, ale, pravděpodobně –„
Dean, nadzvedl obočí. Castiel se ošil, a usadil pohodlněji.
„Má Meg pravdu, když říká, že Luciferova přítomnost, afektovala, mojí milost.“
„Jak?“
„Korumpuje jí,“ odvětil, klidně Cas. Dean zpomalil a nechal jiný vůz je předjet.
„Bolí to?“ zeptal se.
Cas, překvapeně zamrkal. Chvíli, oba mlčí. „Měl bys pochopit, Deane,“ řekl pak, „že nejsem, člověk. Když jsem, to břímě, sejmul ze Sama, věděl, jsem, do čeho takříkajíc, jdu.“
Dean, mu to nevěří.
Cas, vydechl. Hrál si, s knoflíkem u košile. „Ďábel infikuje mojí milost. Jako, nákaza. Přineslo to jistá omezení…“
„Křídla?“
„Například.“
„Víš,“ Dean si olízl rty. Zpomalil víc. A, zmlkl. Cas, na něj zvědavě pohlédl. „To, co jsi před týdny, udělal, takhle se obětovat, to, byla hrozná blbost. Jsi, osel, Casi.“
„Promiň,“ hlesl vážně, Cas.
„Tak jsem to nemyslel. Chci říct. Děkuju. Za, Sama.“
Cas, z Deana nespouštěl oči. „Udělal bys pro něj totéž, Deane. BYL jsi v Pekle.“
„Jo,“ Deanovi se zhoupl žaludek. „Jsem, idiot. Měl bys být chytřejší.“
A, držet se od nás dál.
„Nejsem. Očividně. Andělé tvrdí, že pro tebe mám slabost. A to zatemňuje můj úsudek. Zdá se, že mají, pravdu.“
„Jo?“ Dean, nespouštěl oči z vozovky. „Tak slabost.“
Dean se nechce pitvat v emocích, ani, přinese-li to Casovi úlevu. Ale, jisté vyznání učinit chce, a je to lepší, než nahlas přiznat, PROČ si Dean nechal něco Caovo.
„Hádám, že je to oboustranné. Mám…“ polkl. „Taky mám pro tebe slabost, Casi.“
Castiel, si ho bedlivě prohlížel. Dean, to zkouší ignorovat, ale ruce se mu zpotily i tak.
„Děkuju,“ hlesl pak, anděl.
…
K druhému záchvatu došlo o den na to. Dean Castiela ponechal v motelovém pokoji, a sám si šel, pročistit hlavu. Když se lovec vrátil, bylo krátce po setmění.
Dean se zarazil na prahu. V místnosti byla tma. Cas určitě ví, jak použít vypínač…
„Casi?“ Lovec, vstoupil, zavírajíc za sebou dveře. Slyší zrychlený dech. Rozsvítil. Pokoj zalilo žluté světlo.
Cas, je usazený na posteli, v předklonu a drží se za břicho.
Anděl vzhlédl. Tvář se mu leskla potem. Casovi je doopravdy zle.
„Deane,“ hlesl.
Lovec přistoupil, ale Cas zavrtěl hlavou.
„Budu, v pořádku,“ procedil skrz zaťaté zuby. „Potřebuju… jenom. Odpočívat.“
„Casi, vypadáš otřesně. To není něco, co se spraví samo. No tak. Nech mě…“ jednajíc impulzivně, vztáhl ruku, pokládajíc jí Casovi na čelo. Zalapal po dechu. Z Casova těla sálá teplo jako z radiátoru, ale není to nic ve srovnání s tím, jak horká je jeho kůže sama o sobě.
Anděl, zavřel oči. „V pořádku… “ opakuje. Dean, si přeje, aby to přestal říkat.
„Nelakuj mě.“
Castiel afektovaně odstrčil Deanovu ruku. Dean, se ho zkusil dotknout znovu, ale, Cas je rychlejší. Odtáhl se z Deanova dosahu, jako vyplašené zvíře. Polkl, a zvedl oči.
„Promiň. Promiň! Ježíši…“ Dean si stoupl. „Snažím se, pomoc!“
„Já vím…
Překvapil jsi mě,“ přiznal. „Jsem,“ rozhlédl se, těkajíc očima po pokoji. Jsou sklené, a zarudlé.
„V pořádku,“ odsekl Dean. „To už jsi říkal,“ Deanův výraz změkl. „Proč, si nelehneš? No tak,“ Chytil ho v podpaží. Castielova košile je propocená na skrz, a lovec potlačil, nutkání ruce odtáhnout.
Vmanipuloval Case do polohy vleže. Cas, z Deana nespustil oči. To, jak na lovci lpí pohledem, jakoby Dean byl střed vesmíru, Deana znervózňuje, víc, než teplota Casova těla.
Cas, má horečku, a víčka, se mu co chvíli zachvějí, ale anděl se přinutil zůstat při vědomí, odmítajíc Deana ztratit z dohledu.
Zůstal ležet na zádech, nehybně, s rukama podél těla, a pořád, zírá. Jeho výraz, se změnil z lpějícího, ve zkoumavý, a mírně, zasněný.
Dean, vztáhl ruku. Neušlo mu, že Cas ztuhl. Dean, zaváhal, ale pak klidně pokračoval v úmyslu. Položil ruku na polštář vedle Castielovy hlavy, opírajíc se. Anděl, každý jeho pohyb sledoval.
„Jsem to já.“
„Já vím. Vidím tě,“ Castielovi po čele stékal pramínek potu. Polkl. „Jenom, jsem, přemýšlel.“
Dean se zvedl. Odešel do koupelny a vrátil se s mokrým ručníkem. Sedl si na postel, uvolňujíc Castielovi, u krku límec. Anděl, pohybující se prsty afektovaně, pozoruje.
„ O čem?“
„O,“ Cas, zalapal po dechu. Dean, přitiskl mokrý ručník, na Casův rozpálený krk.
„Máš horečku,“ podotkl Dean, a omluvně, se usmál. Přemístil ručník k Castielovu čelu. Castiel vyvrátil oči, a pak jimi ulpěl zpět, na tváři lovce.
„Horko není externí, Deane.“
„Nemáš zač,“ Dean zatnul zuby. Nechtěl být protivný. „Chci, srazit teplotu. Hoříš.“
„Zasloužím si to.“
Dean, odtáhl ručník. „Nezasloužíš si Peklo, Casi.“
Castielovo obočí se spojilo v tenkou linku. „Ale, jsem v něm,“ podotkl, čímž rozmetal Deanův argument. Život, je prostě nemá rád.
„Hej, Casi?“
„Hm?“ Zašeptal, oči zavřené. Z jeho vlasů, které Dean smočil, ručníkem, kapala voda.
„Víš, proč jsem ten baloňák nevyhodil?“
Cas, otevřel jedno oko.
„Vypadáš v něm dobře.“
„Je to,“ Cas, polkl, hrdlo stažené. V ústech mu vyschlo. „Řečnický obrat?“
„Jenom, pravda.“
„Flirtuješ se mnou?“ zeptal se Cas nejistě. Dean protočil očima. Zvedl ze země, ručník. Když se znovu, vynořil z pod postele, Cas, vypadal jinak. Deanovi neuniklo, že:
„Červenáš se, Casi. Jsi,“ Větu, nedokončil.
Castiel, se nadzvedl na loktech, a s použitím nadlidské síly, Deana stáhl níž. Vyhoupl se do sedu a zamáčkl lovce, do matrace. Dean se při pádu uhodil do hlavy o čelo postele.
„Casi,“ polkl.
„Sklapni! Proč, to děláš?“ Třesou se mu ruce, ale Deana drží pevně. „Proč, předstíráš, že jsi on?“
„Já jsem, já, ty tupče!“
„Nelži. Vezmi si, co chceš, jen… nebuď on. Nebuď, Dean.“
Deanova tvář, se před Castielovýma očima proměnila. Vzal na sebe Luciferovu podobu. „A, jako CO bys mě raději měl? Jako, jeho?“
V jedné z Catsielových nočních můr, které pro něj Lucifer přichystal, Dean řekl ano a přijal Michaelovu nabídku. Jednalo se o Luciferovo oblíbené mučení. Bylo to horší, než když Lucifer předstíral, že on JE Dean, a pak se vysmál Castielově naivitě.
Dean byl zpět, ale v tuhle chvíli, už to nebyl Dean. Tvář, patřila jemu, ale, něco, bylo špatně. Zelené oči, se stříbřitě třpytí, a Cas v nich, zahlédl milost. Odraz, hvězd, a slávy.
„Michaele…“ šeptl. Měl pocit, že v stříbřitě zelených očích, muže, který býval jeho přítel, spatřil záblesk emoce, skutečného Deana. Ale, plete se. Archandělé necítí.
Cas, by neměl být silnější, ale je. Vytáhl, andělský nůž, a přitiskl ho Deanovi – ne, Michaelovi, ke krku. Jeden, řez, a osvobodí Deana. Zachrání to, všechny.
Deanova ústa se otevřela, a vyšel z nich Deanův hlas: „Casi, co děláš?“ Zní, překvapeně.
Castiel zavřel oči. Stříbrná, i zelená zmizely, a když se Cas znovu rozhlédl, Michael (Deanova tvář), je křídově bílá.
Bytost pod Castielovýma, třesoucíma se rukama, NENÍ Dean. Rdousí Michaela, ne Deana… připomněl si.
„Casi…“ zalapal po dechu. Odkdy, vlastně andělé, dýchají?
„Nepokoušej mě,“ sykl, Cas.
„Víš, proč Dean řekl ano?“ promluví Michael. „Protože se na tebe už nechtěl dívat. Protože jsi,
SELHAL.“
Svět, se zastavil. Cas, se maličko odtáhl.
„Neselhal jsem.“
Dean se pokusil nadechnout, ale Cas ho drží příliš pevně. Vyvrátil oči. Castiel ho kompletně ignoruje, debatujíc sám se sebou.
„Nedopustil jsem to. Nenechal jsem ho říct, ano. Dělám, co můžu!“ Pořád, a pořád dokola… nikdy, to nebylo dost.
Cas, slyší Deanovo bijící srdce. Tlukot, uvnitř vlastní hlavy. Dean, ztrácí vědomí, a z posledních sil, hlesl:
„Opeřený, blbče.“
Cas, zaváhal. To, zní jako Dean.
„Casi?“
Nic. Ale, stisk povolí. Ruka, v níž Cas drží andělský nůž, ochabla, a sjela z Deanova hrdla.
Lovec, se nadechl. Znovu. A, zas.
„Podívej se na mě,“ zachraplal.
Cas, se pátravě zadívá DO lovce. Oči i hlas, můžou Case, klamat, ale Deanovu duši by Cas poznal kdekoli. Je to, Dean.
Ta, zlatá při okrajích purpurová, aura, je nezaměnitelná. Žár Deanovy duše
… Anděl, se zhluboka nadechl. Dean.
Case, to uklidnilo. Zamrkal, a uvědomil si, že milost v Deanových očích, nevychází z lovce, ale že se v nich zrcadlí jeho vlastní stříbřité, oči. Položil si ruku k srdci, a zašeptal něco v enochiánštině.
Castielovy oči, vzápětí zmodraly.
Hlava, mu klesla, a Cas nečekaně opřel čelo o Deanovo rameno. Přerývavě se nadechuje, a vydechuje, a Dean je paralyzovaný. Casovy ruce, jsou pořád, na Deanově krku, ale je to jen letmý dotek, ne tlak. Pohly se.
„Promiň,“ zamumlal, do Deanova ramene. Látka tlumí šepot.
„Casi?“ hlesl Dean, slabě.
Cítí, že Cas přikývl.
Nadzvedl se, a zůstal sedět nad Deanem. Zkušebně se dotkl tváře lovce, nosu, a krku. Dean, se zachvěl, ale Castelovy prsty jsou jemné, třesou se, testují, ale netlačí. Pak, se Cas nadechl nosem.
Oči, se mu rozzářily. „Deane,“ hlesl, už jistě.
Lovec, přikývl.
A, Cas vyčerpaně, „upadl“, vedle Deana, dotýkajíc se lovce rameny. Dean, se zprvu nezmohl na slovo, nebo pohyb, ale posléze, si rozechvěle, sedl. Casova ústa opustil slabý výdech, jako zasténání.
Anděl, zůstal nehybně ležet na posteli, zády zabořený do matrace. Semkl rty do úzké linky, a zaklonil hlavu. Pročistil si hrdlo.
„V pořádku?“ zeptal se Dean.
Cas, zavrtěl hlavou. Vyhledal očima, Deana. Nečekaně zvedl ruku, a vztáhl jí nad sebe. Dean, neucukl.
Lovci z rány na čele teče krev.„Zranil jsem tě,“ hlesl. „Znovu.“
„Neumírám. Už, nemáš takovou páru, jako kdysi,“ Dean, chce tím vtipem odlehčit situaci, ale pravda je, že hlava bolí, a Cas, ho málem zabil. Ví, to oba.
„Nezlehčuj to,“ odsekl vážně Cas.
„A, co mám teda dělat, hm?“
Cas, odvrátil hlavu. Ostře vydechl. „Nech mě… tady,“ zamumlal, sotva slyšitelně.
„Hej, Casi?“
Castiel ruku z Deanovy tváře, dosud nespustil. Ukazováček na spánku, a palec, na Deanově bradě.
Má pořád slabou horečku.
Druhou ruku položil na Deanovo rameno, svírajíc lem košile.
„Co, mám udělat, Casi? Co ode mě potřebuješ?“ hlesl, jemně. A, Cas ví, že si nezaslouží útěchu, ale Dean mu to dluží. Dluží mu tak moc, a přitom nic, a Cas chce a touží, a říká si, že jednou jedinkrát může riskovat TOHLE. Deana. Lovec, je koneckonců možná, JEN přelud.
Castiel se nadzvedl na loktech a PŘELUD políbí.
Dean, však nezmizel. Jeho rty, na Castielvých, zůstaly. Cas, NELÍBÁ vzduch. A pokud ano, pak zvuk vydává legrační, zvuky.
Deanovo srdce, tluče tiše, ale rychle. Ten rytmus, Case uklidňuje.
Odtáhl se, dávajíc Deanovi možnost se nadechnout, protože Dean je člověk a potřebuje vzduch. Zírají jeden na druhého, Dean překvapený, a vyděšený, a Cas taky, zhrozený, víc, sám sebou než reakcí lovce.
Co udělal. Čím se stal.
Zírá na Deana. Nevěří tomu, co udělal. Co, se stalo. Co, dělá.
Cas, se zachvěl.
„Omlouvám se,“ šeptl. „To bylo, nevhodné.“ Polkl. Pořád cítí chuť Deana, ve svých ústech. Dean, beze slova, přikývl. Je stejně paralyzovaný, jako Cas. Možná, víc. Ale když pak, o vteřinu později, Cas natáhl ruku, a lovce stáhl níž, líbajíc ho znovu, hladověji, vášnivěji, DÉLE, Dean neprotestuje.
Dean, neví, co to je. Ten, polibek. Co, je to s ním? Líbat muže,
Case! rozhodně není na Deanově výčtu cool věcí. Možná je to tou ránou, do hlavy, nebo Deana jednoduše uzemnila, moc, kterou nad ním Cas má. Ale, lhal by sám sobě, kdyby tvrdil, že mu Cas nedal možnost se odtáhnout, Zarazit to.
Dean, nechce.
Chce, Case.
Cas, se od Deana odtáhl. „Proč, o tom, tolik přemýšlíš?“
CHCE, jednou nemyslet.
Pořád ho drží za triko, prsty zarývajíc do kůže, a látky, klouby bílé, drží se. Drží, a nepustí. Prostupuje, konečky těch prstů, do Deanovy podstaty, do DUŠE lovce, ignorujíc zákony o nepropustnosti hmoty.
Mělo by to bolet, ale nebolí. Cas, je něžný. Jeho ruce, nikdy neopustily povrch Deana a přitom JSOU uvnitř.
Cas je, VŠUDE.
Dean, se jemně vyprostil z jeho sevření. Cas nesouhlasně, zasténal.
„Tohle, není maličkost, Casi. Mít sex s někým, stejného pohlaví, je tady na zemi –„
„Tvoje pohlaví zdá se neprotestuje,“ podotkl Cas, oči upírajíc na spodní polovinu Deanova těla.
Dean se kousl do rtu. Jak to… k čertu.
PODDAT SE, tomu.
Vtiskl, Case do matrace. „Moment, slabosti, víš?“
…
„Nejsi slabý…“ Člověk, je schránka z masa a kostí. Rozbitná, a křehká, ale uvnitř, -
Cas ví, proč si Bůh vybral lidi. Cas, udělal totéž.
…
„Tohle se děje, doopravdy?“
Dean, mu přejel bříškem palce, po rtech, po kůži na krku, a sjel níž. Cas, zaskočeně, zalapal po dechu.
„Bylo to dost, „opravdové“?“
„Velmi,“ Anděl, se odmlčel. „Příjemné.“
„Nejsem, přelud,“ ujistil ho Dean.
„Lháři,“ Cas, je pořád, mírně omámený, polibkem, a přihlouplý úsměv, na jeho tváři, to potvrzuje. „Jsi, SEN.“
Zkušebně, se prsty dotýká Deanových paží, hrudi, krku. Zakázaných míst. Ty ruce, VÍ. Cas je možná nezkušený, ale složil Deana dohromady, a ví, kde a jak se love dotknout. Co, probudit. Je, to povědomé. ZNÁ cestu.
Cas, se dotýkal svojí (Emmanuelovy ženy). Sex, s Dafné byl nový, příjemný, lidský, zážitek. Bylo to živočišné. Dean, je jiný. Dean PATŘÍ do jeho náručí. Pasuje, do něj. Do, Case. Harmonické? Jistě.
Vzrušující? Hrozně, moc.
Zapadl, na místo. Proč, se nelíbali dřív? Kolik vody v té řece proteklo (MUSELO protéct), než došli SEM?
Casovy ruce, u Deanova opasku, ztuhly. Oba, zaváhali.
„Chceš překročit ten most?“
Casovy oči, v šeru, září, jako hvězdy. „JSME na mostě, Deane.“
Dean, Castielovi, položí dlaně na tvář, každou z jedné strany. Ušklíbl se. „Meg řekla něco, co mě zaujalo. Zkusme, anděla posadit na špičku stromku.“
…
Leží jeden vedle druhého, a Cas spí. Je to trochu divné, ale Dean si říká, že Cas je vyčerpaný a spánek zatím, nikomu neuškodil.
Cas, se zavrtěl. Chvějí se mu víčka. Jemně, vydechl. Mumlá, něco v enochiánštině. Nebo, hebrejštině? Kdo, ví.
Dean, pocítí moment, slabosti.
„Odpouštím ti,“ hlesl lovec. "Odpouštím si." Cas, neslyší. Dean, zavřel oči. „Odpouštím,“ Nechá ta, slova, omývat vlastní duši, nechá je bublat, v nitru, a odtéct. Pak, se i Dean cítí líp.
…
Domov 
Stránka 
Zejména ten konec 
Moc se mi tato povídka líbí, právě proto, že navazuje na 7x17 a já se těším na zítřejší epku, ať to můžu porovnat s Tvou povídkou a uvidíme, na kolik jsi se trefila... I když konec druhé části tam asi nebude 
No nic... jdu číst dál 