DEVIL IS WATCHING OVER YOU - POKRAČOVÁNÍ III

Probral se na pobřeží. Stojí v písku. Slunce, dopadající na hladinu vody, září. Cas, stojí u něj.

„Casi, potřebuju vzduch,“ podotkl jemně. Casův, hlas je přiškrcený. Trochu dotčený.

„Ty. Držíš mě.“

„Oh, promiň,“ Lovec rychle stáhl paže. Cas, se napřímil. Dean zčervenal, a rychle se otočil, maskujíc nervozitu.

„V pořádku.“

Písek, je bílý. Táhne se kilometry daleko, a na jedné straně mizí v moři. Slunce, je vysoko.

„Tohle se mi zdá?“

Cas, pohnul hlavou. V modrých očích se mu odrazilo slunce. Vypadá, tak skutečně. A to, že zvedl ruku, a vytřel si z očí písek, jež mu do nich navál vítr, tu iluzi skutečnosti, jen dokreslilo.

„Ano. I ne.“

Typická odpověď. „Krása, Casi.“

Nadzvedl obočí.

„Proč nás tvoje DNA vzala sem?“

„Nerozumím –„

„Proč jsi mě přenesl, na opuštěnou pláž?“

Cas, se usmál. Deana to vytočí. „To, jsem nebyl, já Deane. Ale, ty.“

Dean, o tom popřemýšlel. Pak, mu došlo, CO to znamená. „Do prdele. Sakra. Co – nemám křídla, že ne?“ Začal se otáčet.

Castiel ho zvědavě pozoruje. „Ne, Deane,“ podotkl klidně. „Nemáš, křídla.“

„Díky, Bohu,“ Dean si patrně neuvědomoval, KOMU děkuje.

„Moje milost v tobě jednala impulsivně. Pamatovala si, JAK. Předpokládám, že jsi byl v nebezpečí?“

My, oba.

„Tak jo. Fajn. Paráda. Teď to vezmi zpět. Ty a já se musíme vrátit, protože –„

Castielův výraz se změnit. Posmutněl. „Není žádné JÁ, Deane. Už ne,“ A, aby toho nebylo málo, Cas iluze, Cas, který Deanovi tvrdí, že tohle se neděje, zvedl hlavu, dívajíc se do sluníčka. Doopravdy se potí? „Tohle, je nepříjemné. Jako, tát.“

Dean zbledl. „JSI, tady. Přece… Já s tebou přece, mluvím, Casi.“

Cas, shlédl. „Je to iluze. Moje milost v tobě. Její zbytek, který brzy vyhoří. Nevěděl jsem, že se to může stát, a že se může takhle projevit. Divné.“

Dean, zavírajíc oči, si přejel rukou po tváři. „Co mi to tu vykládáš, Casi? Jsi, přímo tady.“

Zavrtěl hlavou. „Jsem v tobě, Deane. Kousek mě vždycky byl. Ten výlet sem tě oslabil, předpokládám, že jsi využil poslední zbytek, tak říkajíc mě, abys nás přenesl sem. A ta osobnost „Case“, která v tobě dosud přežívala, zanikne v momentu návratu.“

„Tak jí do prdele nenech zaniknout!“

Dean zřejmě, konečně zasáhl Castielovo citlivé místo. Anděl, se vždycky, těžko smiřoval, s Deanovou tendencí odhadovat JEHO limity.

„Nemůžu to ovládnout, Deane,“ hlas mu hystericky přeskočil, ale pak se uklidnil, a jemně dodal. „Je mi líto.“

„Ne víc, než mě,“ sykl Dean. Tohle je ono, Ztrácí Case. Po andělu, zbude, schránka, nabytá energií, která byla Cas, ale není. S křídly těsně obemknutými okolo lovce.

Kdyby –

„Hej, Casi. Tvoje tělo, pořád existuje. A je v něm dost milosti na to, abys ještě nějakých milion let, žhnul. Nemůžeme ten kousek milosti, s tvojí osobností přesunout do toho Case robota?“

Cas nadzvedl obočí. „Teoreticky…“

„Ano, nebo ne.“

„Nevím, Deane.“

Slunce, pálí. Dean cítí písek, lochtající konečky jeho bosých prstů. „Tak to zkus.“

„Proč?“ odpoví, překvapivě. Castielovi do čela padají vlasy, a tváře, má mírně červené. Dívá se na Deana, jako na skládačku, k níž chybí návod, a Cas, ho potřebuje složit. Chce vědět, jak Dean funguje.

„Proč? Abys neumřel.“

„Vím,“ Anděl, Deana, obešel, a postavil se k němu z druhé strany. Zvedl oči. Dean taky. Za Castielem, se vlní modrá, hladina. I nebe, je modré. „Ptám se, PROČ nechceš, abych umřel?“

Deana, ta naivita vytočí. „Chci, abys žil.“

„Proč! Deane?“

Ten návod. Chybí.

Proč, ho Cas nutí říct to, co Dean říct nechce? Tlačí ho už zase, do

Moře. Cas, s Deanem, jsou v moři. Voda, jim sahá po kotníky. Je teplá, a příjemná. Dean, nechá slova, vyplout na povrch. Dřív, než si uvědomí, že řekl:

„Záleží mi na tobě.“

Cas přimhouřil oči. „Odkdy?“

Dobře, to hodně bolelo. Vlny, se tříští o kameny na břehu, a Cas na Deana nehnutě zírá. Lovec, polkl. Na patře jej lochtá slaný mořský vzduch.

„Jestli začneš mluvit o pocitech, Casi, já se seberu a půjdu rovnou čarou dál, do toho moře, dokud se v něm neutopím.“

Castiel, se otočil, hledíc do dálky. Hranice oblohy a moře splývají v jedno. Existuje příběh, o lidech, kteří VEŠLI do oceánu. Nikdy se už nevrátili. Nevynořili se.

„Šel bys, dlouho,“ řekl pak. Ticho se protahuje, a Dean se začal cítit nepříjemně.

„Casi…“ pročistil si hrdlo. Anděl, otočil hlavu. „Crowley něco řekl. Říkal, že mě následuješ jenom proto, že si nemůžeš pomoc. Je to pravda?“

Castielův výraz se nezměnil. „Démoni lžou.“

„Lhal?“

Cas, se zhluboka nadechl, a svěsil ramena. „Ne.“

Takže –

Tlukot srdce. Vlny, se bijí jedna s druhou. Dean, je voda, a hučí, a hučí, a proudí. Všechno, mu prokluzuje mezi prsty…

„Nemůžu s tím bojovat, protože nechci. Ta touha být ti nablízku, je pro můj druh, atypická. Andělé by neměli CHTÍT cítit blízkost. Neměli by být posedlí. Lidmi.“

Dean, polkl. „Je to dobrá věc.“

„Pochybuji. Nevzešlo z toho nic dobrého.“

Casův výraz je jednoduše, pryč. Anděl, hledí do dálky, a Dean si poprvé v životě uvědomí, že Cas, je TAKY ztracený. Váhavě, zvedl ruku, a položil jí Casovi na rameno. Anděl, na ruku na svém ramenu nejistě shlédl.

„Byla to z části i moje vina. Určitě. Vzali jsme to za špatný konec. Dej mi druhou šanci, Casi.“

„Nebojíš se, že tě zase zraním?“

Ušklíbl se. „Já, takříkajíc, „pokouším štěstí“.“

„Tak, tedy. Dobře.“

Moře, se uklidnilo. Nastal odliv. Stojí, na pláži. Písek, je mokrý. Dean, si protáhl ruce. „Připravený?“

„Nemusí to fungovat, Deane,“ Casův obvyklý přístup. Přimhouřil oči, a jemně dodal. „Kdybych neměl jinou možnost, chci ti říct, že -“

„Sklapni, Casi.“

Zamračil se. „Ale…“

„Buď zticha., Neluč se se mnou.“

Castiel, je trochu dotčený, ale akceptuje Deanovo přání. „Takže, se uvidíme, na druhé straně,“ Reaguje správně. Nepodložené, ujištění, o nějž Dean stojí, lovce uklidní.

„Měli bysme se na to, zase obejmou, nebo tak něco?“

Castiel, nadzvedl obočí. „Proč?“

„To, nevadí.“

A, Dean zavřel oči, čekajíc. Nic. Pořád slyší vlny tříštící se o skálu. Racky nad hlavou, a pohyb písku. Otevřel oči, a setkal se s párem modrých. „Casi? Jsme, pořád tady.“

„DEANE,“ Řekl jemně Cas. „Musíš to udělat ty. Já tady neexistuji.“

„Jojo, pravda,“ Dean, stojí před Casem, a připadá si jako pako. „Já, nevím jak, Casi,“ přizná.

Casovy koutky rtů, mírně zacukaly.

„ Určitě je to uvnitř. Jako, řídit kolo.“

„Abych, pravdu řekl, mně to taky nic moc neříká. Impala by byla,“ Dean, pocítil vzrušení. „Říkáš, že je to MŮJ let. Moje, jízda?“

Přikývl. „Je to v TOBĚ, Deane. Proč…“

Lovec, se usmál. „Tak fajn. Šlápněme na plyn.“

Scenérie se změní. Cas, a Dean sedí v impale, a napříč pláží, se táhne silnice. To je známé. Roztáhnout křídla a letět, funguje, u Case, ale Dean rozhodně VÍ, jak řídit impalu. Iluze, černý kov, sedadla, volant, i ta vůně, zafungují. Dean už ví, co dělat.

Ví, jak. Šlápl na plyn. „Drž se, Casi.“

Impala vyrazila kupředu. Kola vozu zvíří písek. Cas, zavřel oči. „Nikdy jsem tě nechtěl zranit, Deane.“

Dean, sešlápl plyn. Vůz zrychlil. „Řekl jsem: NELUČ se.“

Cas, to ignoruje. „Přál bych si, abys rozuměl.“

Impala jede neskutečně rychle. Čas, a prostor ztrácí tvar.

„Abys, viděl, co jsem viděl já. Já bych…“ Cas, zmlkl. Je to lidská vlastnost, slabost, o kterou se nemůže opřít, a je nevysvětlitelná a zahanbující. Ale, i jeho poslední přání.

Castiel, chce, aby ho někdo znal. A, aby ten někdo byl Dean.

Dosud, sdílel myšlenky, ale Cas neví, jak sdílet pocity, jak se podělit, a jak sdílet SEBE.

Chce toho, tolik říct. Vyjádřit. Ta anonymita, Case zabíjí.

„Chci, abys mě viděl. Abys, mě znal.“

Ticho.

„Casi?“

Může to bolet. Deana. Ale, Cas to potřebuje.

„Nemáš nic proti tomu, když pojdeme oklikou?“ zeptal, se anděl.

„Jak to –„

Slova, zanikla. Iluze vozu vplouvá, do otvoru v prostoru a čase, a protáhla se jím. Dean, na moment vidí, co se skutečně děje. Částice ohýbat se. A, pak, Castiel změnil směr, a vzal Deana jinam.

Ukázka. Jen, záchvěv. Cas.

Deanovi se před očima promítly útržky Castielova života.



Casova slabost.

Jaro. Rok 2011. Byl, to špatný rok.

Pořád jsem, strážný anděl Winchesterů.




Žádám tě. Crowley. Zabij Winchestery.
Cas. Ne.
Tak, to udělám sám.
Zase, je oživím.

Zabij je, a dohoda padá.


Zoufalství:

Dej mi znamení. Dělám správnou věc? Dej mi znamení, jinak…

Cas, je ztracený.

Udělám, co je třeba.

…

Válka:

Balthazar: To tys změnil pravidla. Chceš zastavit tu nenávist, ale oni nikdy nepřestanou bojovat.

Dean: Můžeme ti nějak pomoc?
Cas: Ne!

Doopravdy. Ne.

Je to tak říkajíc, mimo tvůj dostřel, Deane.

Krev. Krev. Krev.

Teče, jako voda.

Je, to milost.

Je, to Peklo, v Nebi.

Cas: Kvůli mně.

Já, roztpoutal Peklo a vypustil obludu.

Castiel pozvedl meč, a další z jeho bratrů roztáhl křídla, a padl.

Pak, Cas, slyší hlas:

Hej, Casi. Máš chvíli? Vážně bych ocenil pět minut tvého vzácného času.

Cas, se zlobí, a je vyčerpaný. Roztáhl křídla, která na rozdíl od mrtvého bratra, pořád MÁ, a přišel i tak.




Jak to, že ses změnil?
Vedu, válku.




Silnice lovce, a Case, (protože čas je smyčka), vede oklikou, dál, i do události, k níž (zatím) nedošlo.

Dean: „Jsi…“

Balthazar: „Mrtvý. Proč jsi mě volal, Deane?“

„Chci, abys nám pomohl. Abys pomohl Casovi.“

„Rozhodně, spolu máme nevyřízený účet."

„Hej, Cas, nebyl sám sebou, když tě zabil. Nevyčítej mu, že-„

„Koukněme, KDO to mluví,“ Balthazarův akcent, je zřetelný, i po smrti. „Nepřestane mě udivovat, jak málo ho znáš. Nikdy ti nedošlo, s KÝM ses dal do kupy, viď? Cas, BYL rozhodně sám sebou. Já mu to nevyčítám, udělal bych totéž. Možná, se Cas jenom bránil, kdo ví, co viděl, přicházet.“

„O čem to sakra mluvíš? Přeskočilo ti?“

„Jsme, vojáci. Cassie ti to vysvětloval, ale tys nikdy neposlouchal. Cas, zabil mě. Zabil Rachel, protože Rachel chtěla, v zásadě jenom z principu, zabít jeho. Ten princip, to, jak fungujeme, je ZABÍT.

Svatá Anna se otočila i proti tobě. Gabriel se nesnažil, pomoc, tobě, ale sobě. Já, jsem zabiják.

Cas by, zabil všechny.“

Deen polkl. Balthazar se před jeho očima rozplýval. Vzadu, v hlavě Dean slyšel hlas: Naléhavě… „Deane, pojď odsud. Tohle nemáš vidět, to se ještě nestalo.“

A, Dean jde s Casem, ale, dřív, než překročí tu hranici oddělující přítomnost od budoucnosti, slyší Balhaarův hlas: „Jediný, koho by nikdy nezabil, jsi ty. Nevím proč., Nechápu to…. divné, je to divné. Nerozumím… téhle, EMOCI.“

A, Dean je pryč.




Crowley: Cítím, z tebe impalu.




Jaro. Rok 2012.

Dean: Víš, obvykle se prostě, oklepu, a jdu dál. Ale, to, co Cas udělal… nemůžu. Nevím, proč.

Castiel: Ta touha být ti nablízku, je pro můj druh, atypická. Andělé by neměli chtít cítit blízkost. Neměli by být posedlí. Lidmi.




A, zpět v čase.

Crowley nebo Dean?

Cas, si vybral Deana. Ale odešel s Crowleym, KVŮLI Deanovi.




A, dál. Do minulosti.

Zachariáš: Jsi anděl. Lidi, jsou slabí. JSOU slabost, bratře.

Vždycky, byla.

Dean, cítí zlost.




Zima. Rok 2010.

Sam: Co si myslíš, že teď dělá Cas?
Dean nadzdvihl obočí: Co jsem? Chůva? Asi, hledá Boha.
Nepřijde ti, že je, možná trochu… osamělý?
Co jim dnes přidali to té číny?
Je to anděl, Same. Nemůže být osamělý.
Sam, zvedl ruce do vzduchu, bránic se. Mimo nás, nikoho nemá.
A, Dean to ví. Polkl. Cas, nechce vychladnout, Same. Znám ho. Je posedlý tou svou, přiblblou misí. Kdyby chtěl, je tady. Ale, on radši hledá Boha. Tak se nepleť do jeho věcí.

Co si myslíš, že teď dělá Cas?

Castiel, sedí v poušti. Přes den je tu horko. V noci, mrzne. Vítr, Casovi vnáší do očí písek, a anděl si přitáhl kolena k hrudi, schovávajíc hlavu. Bouře, brzy přejde, a na nebi vysvitne měsíc. Bledé světlo osvětluje duny, a písek se přelívá z jedné strany na druhou. Bůh, tu není. A, Cas, je sám. Vytáhl mobil, zaváhal, a zase ho schoval. Naposledy mluvil s Deanem, před třemi dny a nebyla to příjemná konverzace. Cas, Deana vzbudil.



Podzim. Rok 2010.

Casi. Proč, nikdy nezaskočíš. Jen, tak? Proč je ti jedno, že Sam trpí? Proč nikdy neodpovíš, když se modlím? Proč… je ta občanská zasraná válka tak důležitá, a my jsme ti ukradení? Proč, se nesnažíš víc? Proč, chceš VYHRÁT?

Deanova modlitba, zůstala nevyslyšena.



Ještě dál.

Dean:Poslouchej. Ty víš, že tohle je správná věc. Pomoz mi. Vezmi mě za Samem. Můžeme to zastavit.

Chuck: Tohle se nemělo stát.
Cas: Děje se to.

Proč?

PROČ!

Kvůli tobě, Deana. Dělám to, pro tebe.

Proč?



Na začátek. Do, Pekla.

Cas, hledá Deana. Hledá, duši. V Pekle. Mise. Najdi, tu duši!

„Dean?“

Anděl, vztáhl ruku. A, duše, se stáhla. Je, vyděšená. Cas, nemá čas. „Dean?“ zeptal, se znovu.

Duše, mlčí. Cas, je netrpělivý. Vztáhl ruku. A-

Dean, si PAMATUJE Case.




Cas: Pamatuju si tě. Pamatuju si všechno.




Dean si pamatuje Peklo. A, výstup, VEN.




Přejeli, přes křižovatku. Minuli odbočku. Jsou, blízko, a dál. Mnohem dál. Na ÚPLNÝ začátek.

Proč?

Na počátku, Bůh stvořil nebe a zemi. Na, Úplném počátku, Bůh stvořil Anděla.

Procitni.

Co, jsem?

Jsi, Anděl.

Kdo, jsem?

Jsi, Castiel.

Co, mám udělat?

Sloužit Bohu.

A, co, ještě?

Není tu víc.




Jaro. 2012.

Být andělem, to zní příjemně.

Není. Věř mi. Stojí to za nic.



Zima. 2010.

Gabriel: Dám ti radu, bratříčku. Udržuj si od lidí odstup. Od těch dvou tupců, především.

Cas: Ale, tahle osoba-
Dean. Jeho jméno, je Dean.

Gabriel: Ty, nejsi osoba. Jsi anděl.

Jsi, boží nástroj.


Dean: „Casi, jsi v pořádku?“

Cas, byl dotčený. Cas, nikdy nebyl priorita.

Nikomu, na něm, dosud nezáleželo.



Peklo.

„Dean?“

Duše, se Case chytla, a společně stoupají VZHŮRŮ. Ven, ze zatracení. Z TEMNOTY.

Je, tu víc.

PROTO.





Deana zpětný náraz vyhodil dopředu. Impala, se rozplynula. Na konci tunelu se objevilo světlo, a Dean vyjel ven.

Je, zpátky. Stojí v Pokoji. Oheň, v krbu vyhasl, a Crowley se tváří nepříčetně. Dean, se sotva drží na třesoucích se nohách. Je, zmatený. Motá se mu hlava. Je, slabý. Castielova křídla, jsou pořád jako štít, obemknutá, okolo lovce. Cas, se tváří stoicky. Světlo dopadá na peří, a skrz něj, a změkčuje barvy.

Crowley protočil očima. „Jestli jsi skončil,“ přistoupil. A, Dean je bezmocný. Crowley zvedl nůž. Dean, se naklonil kupředu. Kůže na Casově krku je horká, a Dean šeptl,

„Casi, tohle je TVOJE chvíle. No tak.“

Nic. Cas, se nehýbe. Dean není překvapený. Štěstí není jejich šálek čaje. „Dělej!“ Zavadil nohou o Casovo koleno. „Slíbil jsi to.“

Lže. Cas řekl „Možná“, ale Dean je zoufalý. „Parchante,“ jestli bude muset prosit, udělá to. Jestli se bude muset modlit…

Cokoli. Dean, vydechl. Castielovy vlasy, jej lechtají na tváři. „Víš, jak já vím, že tohle dokážeš?“ Pohnul rukou. „Protože, jsi Anděl. DOOPRAVDY. Jeden, z mála. Není to slabost. Já v tebe věřím.“

Svým způsobem, JE to motlitba. Vyjadřuje, v co věří Dean. Přátelství. Rodina. Cas.

Crowley, je blízko.

Je všude. Peklo. Vztahuje ruku.

„Odpouštím ti, Casi. Slyšíš?“

Křídla, se zachvěla. Dean, měl pocit, že slyší slabé zasténání.

„Casi? Co, děláš? Podívej se na mě. Já ti odpustil.“

Casova ruka, se posouvá po Deanově paži, výš, k otisku na ramenu. A, Deanovi dojde, že Cas nedrží Deana. Drží sebe. Doslova, nebo na nohách. Anděl, v prstech žmoulá lem Deanova rukávu, jakoby přemýšlelo tom, CO našel. Řešil rébus. Velkou hádanku. Ujišťoval se. A, Dean přikývl: Jo, správně, Casi.

Casovy oči se rozzářily. Zvedl je, a vyhledal Deanovy.

„Děkuju,“ hlesl, Cas. Dean, v jeho očích vidí, odraz svých vlastní. Svojí duši. Září.

„Casi…“

A, pak, přišla exploze. Castiel se rozzářil jako hvězda. Dean, zavřel oči. Slyší, že Crowley vykřikl. Tuhle smrt, nepředstírá. Démon, je pryč. Dean, si nemůže pomoc, a ušklíbl se.

Je horko. Je, ticho. Dean, otevřel oči. Cas, zhasl, a jeho oči, jsou zase modré. Vzduch v místnosti je pořád nabitý energií, praská, a Deanovi z toho naskakuje husí kůže.

„Díky, Casi,“ Chce, se odtáhnout. Castiel, uvolnil sevření, a Dean ustoupil. „Casi?“ Anděl, se dívá skrz lovce. Ta zima, kterou Dean, cítí, vychází ZEVNITŘ. Co, Cas udělal? „Casi…“

Cas, mlčí.




„Já, VÍM, že mám zpoždění, Sami. Ono se to zkomplikovalo.“

„Zkomplikovalo, jak, Deane?“

Dean si protřel oči. Stojí u auta a opírá se o dveře. „Cas je tady. Se mnou.“

Ticho. Sam, vydechl. A pak se z mluvítka telefonu ozvalo. „Je v pořádku?“

„Ne.“ Zvedl oči k obloze. Je, modrá. „Ne.“

Sam, mlčí, a Dean ví, že neví, co říct. Zaklapl mobil. Lovec, se zhluboka nadechl, a vklouzl na sedadlo řidiče. Cas, sedí na místě spolujezdce. Dívá, se před sebe, oči upírajíc do prázdna. Cas, není jen daleko. Cas, není nikde okolo. Je, uvnitř? Dean, pochybuje. Ty oči, vyhořely.

A, Dean necítí nic. Když Case vedl, do auta, dotýkajíc se rukou holé kůže na jeho paži, Dean necítil nic. Žádný, náboj.

Dean mluví i tak. „Teď se musíme dostat k Samovi. Je tu pořád ten hajzl dyk, a je na čase ho sejmout. Až, bude po všem, postaráme se o tohle,“ Dean, poukázal na Casovu nehybnou pozu. „Postaráme se o tebe. Slibuju,“ Dean, se nuceně, usmál, a naklonil se, blíž. Cas, se nepohnul. „Casi? Jsi tam?“

Cas, Emmanuel. Kdokoli.

„Někde… poslyš, najdeme si chvíli. Ty a já, a vypravíme se spolu na tu pláž ze snu. Mám, NÁPAD.“

To flirtování, nefunguje, protože Cas, nehraje s ním. Dean, se odtáhl, zavírajíc oči. Opřel hlavu o sedadlo. „Fajn…“ zamumlal. Cas, MÁ nervy. Když, pak Dean o minutu později, oči otevřel, Cas, sedí, nehybně, jako předtím, ale Casova pravá ruka, původně položená v klínu, je na Casově kolenu.

Cas, se pohnul? Sám od sebe. A, Na okně na straně spolujezdce, je otisk ruky. Na skle se zřetelně rýsují prsty, a dlaň. Skrz otisk, na zaprášeném skle, do vozu dopadá sluneční světlo.

Dean, polkl. Cas, k uzoufání pomalu, pootočil hlavu, a Dean mu vidí do očí. Možná, je, to Deanova představivost, ale lovec má pocit, že ty oči na okamžik ožily, a zračí se v nich otázka.

A, Casův otisk ruky na skle si Dean nevymyslel.

Usmál se, znovu, polykajíc, protože Deanovi NENÍ do pláče. „Jo, Casi. Jo. Přesně, to jsem měl na mysli. Dospějeme k tomu.“

KONEC

?

Maky, to byla nádhera Nemůžu jinak Ten konec... nemám slov Doufám, že Cas je někde tam uvnitř, a že Dean ho najde. Takže ten konec s otazníkem je na místě... já jsem 100% pro pokračování Teď jen doufám, že zítřejší epka bude stejně awesome, jak Tvá povídka... upřímně řečeno o tom pochybuji, protože Tebe překonat, to by byl nadlidský úkol Alespoň doufám, že to Cas přežije A Dean by mohl projevit své city... alespoň trochu... přece jen jsem v tomhle trochu realistická Takže ještě jednou díky za krásný večer s Tvou povídkou a budu se těšit na další Tvé výtvory

Odpovím Ti jen sem. Děkuji za komentář Však mě znáš, jsem ráda, že jsi si přišla na své, a že jsme Ti zpříjemnila večer... vím, jak fajn to je, když SN může zpříjemnit večer!

Nová epka, byla epic! Tohle bylo spíš pokračování 7x17, v tom duchu toho dílu, a skutečná epka, to bylo něco jiného...

jak říkám, tahle povídka má hodně much, ale ten konec sebestředně miluji. Miluju rozbíjet Case a miluji když ho pak Dean skládá dohroady!!

Asi ten konec nechám pro jednou otevřený. Myslím si, že je to správná věc A, taky doufám, že Cas tam někde pořád je... mám tolik nápadů, ale mlčím- zbytek si domysli sama...

PS: Nápověda. Balthazar se ve vzpoínce "z budoucnosti" v téhle povídce s Deanem, o něčem baví...