Nová povídka. Samořejmě jsem neodolala a začala zpracovávat námět Očistce. Řekla bych, že je hm, "povinností" každého autora FF, který píše o Castielovi a Deanovi (nemyslím jen slash), tohle tma nějakým způsobem zpracovat.
Není to povídka, která má být přelomová, nebo úžasná, nebo dech-beroucí, je to prostě navazování, na 7x23, protože, jak říkám - o tom se prostě nedá nepsat!
Je to víc vypisovačka, a zkrácení si letního čekání na další sérii. Naše FF soukromé začelěnění se do děje.
Byla by hanba, nic nenapsat.
Upozornuji ale, že tahle povídka není priorita. Mám celé léto na to jí dopsat, takže možná jí dokončím příští týden, možná ne. Uvidím.
Děj je založen na myšlence, že v čistci, jsou stejně jako v Pekel/Nebi, VRSTVY (inspirována Božskou komedií, je nazývám kruhy). Cas a Dean musejí projít postupně každám z nich, otevřít bránu (a klíč k ní se vždy ukrývá v něčem jiném), s zkusit se dostat ven. Jedná se o Očistce, a na tom je založen výběr klíčů. Tak trochu věřím tomu, že scénáristé v seriálu Case a Deana šoupli do Očistce spolu nejen proto, aby přilákali diváky, ale i proto, že jim dávají šanci vyříkat si věci mezi sebou. Je to koneckonců Očistce, a Dean i Cas toho mají hodně na svědomí - a hodně, si toho msí odpustit.
Jak řekl na konci dílu Cas: Tady se jedna duše modlí k druhé, po zbytek věčnosti.
Takže, jedna dějová linie, jsou monstra, a akce a stvůry, a druhá je aměřena na Deanův a Casův vztah. Neplánuji slash. Nechávám otevřený prostor vaší čtenářské představivosti.
Během povídky se střídá pohled Deana a Case, a pozornost, bych řekla, rozděluji rovnoměrně mezi oba.
První dějství a první kruh, je víc, pohádkový strašidelný les. Snažila jsem se ho vykreslit, jako snové místo, v němž se vše, odehrává jako - ve snu. Další kruh - vrstva, další část Očistce bude víc, hm, pozemská.
Postupně přibydou další potavy. V téhle první části, je to jen Cas a Dean. A, ke konci Sam. Nikdy mě Sam moc nezajímal, ale ted mě vážně zajímá, jak se zachová v další sérii! Ráda bych jeho vstupem ukončila každou kapitolu.
Obsahuje mytologické prvky. Snažila jsem se to psát, jako SN, i jako FF, ale i jako příběh se zajímavými nápady, zamyšleními, a autorskými vsuvkami.
Komentáře, a upozornění vítány.
ENJOY.
OČISTEC
PRVNÍ KRUH - DŮVĚRA
Jak to k čertu, co to k čertu, jak to!
Dean, se nadechl. Znovu. A, zas. Rozhlédl se, ale očividně, neměl kam utéct. Očistec byl všude. I, kdyby Dean utíkal, vběhl by do chřtánu obludy za svými zády. Byl v pasti, a past byla všude. Zvedl oči. Obloha, byla bezhvězdná.
Prosím. Prosím, prosím. Tohle, není Peklo, připomněl si Dean, ale vážně – jaký rozdíl, tu je, mezi Peklem a Očistcem? Dean, je v háji tak jako tak. Zpoza stromů se ozvalo hrdelní zavrčení.
Dean slyšel horší zvuky. Byl, dobře vycvičen, ale tohle místo, a atmosféra, v něm probouzelo nepříjemné vzpomínky. Byl znovu, na dně Pekla, s Pekelným psem, za patami. Rudé oči, zamrkaly. Deanův dech se zrychlil.
Dýchat. Nádech, a výdech.
„Casi?“ zavolal zkusmo. Denovi zněl vlastní hlas cize. Polkl. „Casi!“
Stvoření, se shlukla okolo lovce. Dean začal utíkat. Bezhlavě, se proplétal mezi stromy, ignorujíc, větve stojící mu v cestě. Bojuj, velel reflex lovce, ale starší, jiný reflex volil útěk.
Dean, neviděl na cestu, ale běžel, a nic na světě ho nezastaví. Dokud.
Zakopl. Svalil se na zem. Půda, nasáklá vlhkostí, a deštěm, páchla jehličím a ztrouchnivělým dřevem. Deanovi se zvedl žaludek. Byl, to mrtvolný pach.
Peklo, nikdy nepáchlo takhle. V Pekle nebyly žádné pachy, ale tady v Očistci, Dean cítil, strach duší, a jejich odumřelé, zetlené části. Zvedl tvář, otírajíc jí rukávem.
Slyšel, zvuk tlap a chodidel. Zvedl se a znovu škobrtl. Krok vzad. Poslední věc, kterou Dean viděl, byl pár, jasně rudých očí. Pak, spadl po zádech do jezera.
Vodní hladina se na Deanem uzavřela, jako opona, a temný, proud Deana, stáhl do hlubin. Voda, studila, a v momentu, kdy se v ní Dean octl, ztratil vědomí.
Obluda odklusala od břehu. Její kořist, teď patří tomu, co vládne jezeru, a v Očistci panuje jasná hierarchie. Nikdo se neodváží vstoupit do jezera.
…
V Očistci nemůžete zemřít, ale můžete neskutečně trpět.
Je to o to horší, že NEMŮŽETE zemřít.
…
Castiel stál nerozhodně na břehu jezera. Dokáže to. Je, anděl. Hrůza, kterou Cas cítí, je neopodstatněná. Castiel je Anděl Páně, ne vystrašené čtyřnohé zvíře.
Zvíře. Jsou v Očistci opice? Cas, by mohl.
Ne, musí se soustředit. Musí, se dát dohromady.
Přesto. Voda, i ten pach, byl povědomý. Cas, nechtěl zpátky. Naposled, když se Cas, vnořil, do vody, nad ním Legie převzala vládu. Jezero, v Očistci, bylo temné, a studené. Cas, se objal křídly. V žádném případu, nevstoupí. V žádném případě, nikdy, nevstoupí. Ví, co voda v očistci dokáže, a Cas, měl křídla, pořád ještě zjizvená od pekelného ohně.
Ta záchranná akce, byla povědomá.
Dean. Cas, se zachvěl. Na hladině se zrcadlil úplněk.
Roztáhl křídla. O vteřinu později, se odraz měsíce, rozbil a hladina rozčeřila. Castiel, vletěl pod vodu.
Ďábel, který je sváděl, byl uvržen do jezera ohně a síry, kde je i šelma a falešný prorok; tam budou trýzněni dnem i nocí na věky věků.
Zjevení 20:10
Vytáhl z ní, prskajícího a protestujícího lovce, obaleného blátem.
Odstoupil, a dal Deanovi, svíjejícímu se na zemi, prostor, nadechnout, se a dát dohromady. Castiel, křídla, opatrně složil, k tělu.
„Castieli!“ zachrkal, Dean. Castiel pootočil hlavu ke straně.
„Casi!“
„Slyším tě,“ podotkl mokrý, Cas.
Dean se převalil na bok, vykašlávajíc vodu. Vytřel si z očí bahno. Cas ho zvědavě pozoroval. Své ostatní oči, upíral mez stromy, detekujíc nebezpečí.
„Kde, jsi k sakru byl? Málem jsem se utopil.“
„Neutopil by ses,“ podotkl věcně, Castiel. „Jen, by ses změnil.“
Pokud bys nebyl, nejdřív, pozřen, pomyslel si trpce, a jedno z jeho andělských očí, ulpělo na stínu pokradmu se pohybujícím v šeru.
„Uklidňující.“ Dean se nadzvedl na loktu.
„Jak se cítíš?“ zeptal se Cas. Zaváhal. Doufal, že nepřišel příliš pozdě, ale, viděl Deanovu duši, a zdálo se, že je v pořádku. „Cítíš, se sám sebou?“ dodal.
Dean, se rozechvěle posadil. „Neptej se tak blbě.“ Rozhlédl se. „Kam jsi zmizel? Proč, jsi mě tam nechal?“
Casův výraz, byl víc dotčený, než omluvný.
„Nechtěl, jsem tě vyděsit.“
Dean semkl rty. V žádném případě, nebyl vyděšený.
„Duše v Očistci, jsou hladové. Jediný zdroj příjmu potravy je energie, v nově příchozích, čerstvých, duších. To je způsob, jakým se to z tebe stane monstrum. Vysají z tebe životní energii. Naštěstí, to trvá věčnost. Monstra jsou zvědavá, ale málokdy zaútočí přímo. Ukrádají, tě postupně. Na druhou stranu…“ Cas, zmlkl, rozhlížejíc se. Dean, se mezitím postavil.
„Těžko odolají výzvě, jakou je pro ně, andělská milost,“ dokončil. „Dokud, jsem tady, všechny oči, v Očistci se na mě upírají, a všechno, co má nohy, a vůli, mě bude pronásledovat. Je těžké se ukrýt. Bylo ve tvém nejlepším, zájmu, nechat tě na pokoji.“
„Hyeny,“ podotkl, suše Dean. „Ve svém nejlepším zájmu jsem skončil pod vodou.“
Cas, vydechl. „To bylo nedorozumění. Měl jsem tě varovat. Vyvaruj se temných míst.“
Dean, se kousl do jazyka. Všude, okolo byla tma. „Poslouchej, Casi.“
Castiel, pomalu otočil hlavu, čelíc Deanovi.
„Já si myslím, že bysme měli zůstat spolu.“
„To není rozumné, Deane,“ Cas, se zachvěl, a Dean odhadl, že se chystá zmizet. Chytil ho za rukáv.
„Na to seru! Zůstáváš tady, se mnou. Neopovažuj se znovu vypařit. Týmová práce, rozumíš?“
Castiel, shlédl na ruku, která ho držela, a pak se podíval Deanovi do očí. „Rozumím.“
„Fajn,“ Dean ho pustil. „A teď…“ vyklepal si z pod límce bundy bláto, „co že jsi to říkal, o milosti?“
…
„Říkáš, že voda, je NE-E?“ Dean se naklonil nad hladinou. Byla, klidná jak zrcadlo. „Nevidím tam nic nebezpečného.“
Cas, ho chytil za rukáv, a stáhl zpět. Dean byl od vody, dost daleko, a překvapil ho Casův zásah. Vyprostil se z jeho sevření, a ostře, se na Case podíval. Ještě víc, ho překvapil Casův vyděšený výraz.
„To, je, ten trik, Deane. Nic, není vidět.“
Deanovi to připadalo jako vteřiny, ale, Cas ho pod vodou, hledal hodiny, možná dny. Jako v Pekle, pátrajíc, po světlu, ohně, duše, plápolajícím v temnotě. Casova křídla, se zachvěla, ale Cas neklid, nedal znát. Tvářil se pořád kameně.
Nechtěl si, to zopakovat. Nikdy.
Sklepal z peří zbytky bahna. Dean o ničem z toho nevěděl.
„Chápu. Udržovat si odstup, od temných, vlhkých míst. Co mě zajímá víc. Jak se odtud sakra, dostaneme?“
Cas zamrkal. Dobrý, dotaz. Přál si, aby si mohl dovolit, předstírat, že se zajímá víc o včely.
…
„Utíkat?“
Cas, přikývl.
„
Utíkat!“ Dean zvýšil hlas.
Cas, zamrkal. Myslel si, že se vyjádřil jasně.
„Jsi, podělaný anděl, s mozkem, velkým, jako velrybí,“
Case, zarazilo to přirovnání.
„A, to nejlepší, s čím přijdeš, celý mistrný plán, je utíkat?“
„Deane –„
„Ne!“ Dean, hysterčil, ale bylo mu to fuk. Chce se odsud dostat ven. Chce vědět, zdali je Sam v pořádku, a nechce se změnit v monstrum. Nechce, utíkat zbytek věčnosti.
„Deane,“ zopakoval, mírně Cas. „Musíme, najít útočiště. Až zjistíme, s čím máme co dočinění, můžeme, se soustředit na to ostatní. Musíme, být v bezpečí.“
Deana to neuchlácholilo, ale uklidnil se. „Říkal jsi, že si na tebe dělá zálusk každé monstrum tady.“
Cas přikývl. „Žár andělské milosti, je zatím děsí stejně, jako je láká. Je ale otázkou času, kdy nás vystopuje, něco mnohem silnějšího, než jsem já.“
Voda zabublala. Dean automaticky odstoupil, a Cas, ztuhl.
„Tak odsud zmizme,“ zamumlal Dean.
Vzápětí lovec, cítil dotek prstů na čele, a propadl se do vzdušného víru.
…
Zhmotnili se v lese, který vypadal zrovna tak, jako místo, které zrovna opustili. Deana to nepřekvapovalo. Pokud tu neumřete, násilně, zabije vás jednotvárnost.
Cas, stál vedle, Deana, mírně zadýchaný.
Přemisťovali se z místa na místo, v jednom kuse. Dean nevěděl, jak dlouho, ale útěk, byl nekonečný. Dean si začínal dělat starosti.
„Casi, musíme si promluvit,“ zkusil, už asi po sté, a Cas, ho odbil stejně jako vždy.
Sotva na něj pohlédl, a zamumlal: „Ne. Není čas, musíme zůstat v pohybu.“
Dotek prstů, a byly jinde.
Dean, byl vyčerpaný. Utíkali, věčnost. Při jednom z dalších Casových pokusů, přemístit je, Dean odmrštil jeho ruku, a couvl.
„Ne. Casi, mám toho dost. Zatím, jsi mi neřekl, co se děje. Mám po krk utíkání. Jsem unavený, a ty taky.“
Cas, se nadechl.
„Popři to.“
Ticho.
„Pár hodin. Nic víc, nechci.“
Castiel, sjel Deana pohledem, a Dean se připravoval na další nevítaný přenos, v prostoru. Překvapilo ho, když Cas přikývl. Přemístil je. Tentokrát na mýtinu, v lese. Půdu osvětlovalo měsíční světlo. Z šera, v lese, na lovce a anděla, upíraly oči monstra, z Očistce, ale žádná z oblud, si netroufla přijít blíž. Cas, se rozhlédl, a pak znovu jemně přikývl.
„Tady si můžeme promluvit.“
Díky Bohu. Dean, klesl na zem, oči zavřené. V ústech měl vyschlo, a každý sval ho bolel. Cas nadzvedl obočí.
„Říkal jsi, že chceš mluvit.“
Dean nehnul brvou. „Až se vyspím, Casi. Až pak…“
…
Dean, se několikrát probudil. Byl to instinkt lovce. Otevřel oči, rozhlédl se, a uvědomil si, kde je. Rozhlédl se. Stromy, a tma, a ten pach. Vždy, tu byl však i Cas, a Dean se uklidni, zavřel oči, a spal dál.
Cas, většinou seděl vedle něj, či upřené do dálky. Jednou ho Dean přistihl, klimbat. Jindy, měl Cas, tvář zdviženou k obloze, ruce, sepjaté v klínu, a něco si pro sebe tiše, mumlal. Modlil se?
Třeba, volá pomoc, pomyslel si Dean.
Když Dean otevřel oči, na-popáté, setkal se s párem modrým. Cas, Deana pozoroval, zatímco lovec spal, a pro jednou to Deanovi nevadilo. Castielovy oči, byly neskutečně modré, a na jeho tvář dopadalo měsíční světlo. Byl, bledý, a tvářil se vážně. Osamělá postava vojáka, na bitevním poli.
„Spi.“
Dean, položil hlavu na tvrdou zem. Uspalo ho šumění stromů.
Znovu ho probudil šramot. Otevřel, oči. Cas, stál nad ním, a hleděl do lesa. Dean, nadzvedl obočí, ale Cas jen zavrtěl hlavou a řekl, ať spí dál. S tím Dean problém neměl.
Oteplilo se. Byla to příjemná změna. Dean, se otočil na bok, hledají pohodlnější pozici. Zdálo se mu, že usnul na pláži, na poledním slunci. Tak, teplo. Zamrkal.
Stála u něj, obluda. Neměla, oči. Jen ústa, a ze všech čtyř tlam, vycházel syrný pach, a proud horkého vzduchu. Dean, se vmžiku odvalil.
„Co je to?“ zeptal se, bez dechu.
Cas, stál vedle něj. „Otázka je, co to bylo, než to přišlo sem. Jenom, vlkodlak,“ dodal, Cas. Postoupil kupředu, zjevně přesvědčený, že monstrum, jako vždy zastraší. Vlkodlak, se nezachvěl. Ani, Cas.
Dean lovil dost dlouho na to, aby poznal, výraz šelmy před útokem.
„Ehm. Casi?“
Castiel, se neotočil. Vytrvale na obludu zíral, a pak se, náhle, překvapeně, odtáhl. Nadzvedl obočí. Vlkodlak vystartoval. Dopadl předními tlapami Castelovi na hruď, a porazil anděla na zem. Cas, přidušeně vydechl.
Vlkodlak otevřel jednu z tlam, ale dřív, než se stačil do Castiela zakousnout, se anděl, vzpamatoval, a rychle mu holou rukou, zlomil vaz. Dean slyšel, zvuk, křupajících kostí. Otřásl se.
Zvíře, padlo k zemi. Cas, se postavil a oprášil.
„Neříkal jsi, že si od tebe, obludy, druhé třídy, udržují odstup?“
Cas, roztržitě přikývl. „Nechápu to.“ Podíval se na vlastní ruce, pak na Deana, a zase na svoje ruce. „Nechápu… mělo to trvat týdny. Než přijdou blíž.“
Dean, se postavil blíž.
Došlo mu, že on a Cas jsou na jedné lodi. Oba, v háji. Bylo by nefér, na Case, zase ječet. Dean se zhluboka nadechl.
Položil Casovi ruku na rameno.
„Casi?“
Nic. Anděl, si prohlížel svoje dlaně.
„Casi!“ jemně, jím zatřásl. Nemohli si dovolit, panikařit. „Co, teď? Co, budeme dělat?“
Cas, odtrhl oči, od rukou. Dean doufal, že řekne něco povzbudivého. Sakra, Dean by bral i to utíkání. Deanovu naději pohřbilo jediné slovo:
„Nevím.“
Castiel, Anděl Páně, si nevěděl rady.
…
„Nevím.“
Tohle, nestálo v žádné z knih Proroctví. K tomu ho necvičili.
…
Dean, chtěl Cas praštit. Chtěl, si ulevit, a věděl, že Casovi to neublíží.
Castiel zvedl, ruce, do úrovně Deanových očí.
Lovec zamrkal. Casovy dlaně, zářily.
…
Cas cítil vlastní milost, prokluzující mu mezi prsty.
Dean zamrkal.
„Casi? Co to je?“
Cas k sobě Deana, bez vysvětlení přitáhl. Lovec zalapal po dechu. Zkusil se Castielovi vysmeknout, ale nebylo to nic platné. Cas, byl nadlidsky silný. Ignoroval Deanův protest, natáhl pravou paži, a dotkl se Deanovy hrudi.
„Buď tiše, a neměl sebou.“
Bylo těžké nekřičet. Casova ruka, zaplula do Deanovy hrudi, a Dean si nedělal iluze o tom, že Cas se snaží být jemný. Zatnul zuby. Křik přišel, sám.
Když Cas ruku vytáhl, a Dean popadl dech, lovec, vyštěkl: „Co si myslíš, že děláš?
„Tvoje duše,“ zamumlal Castiel, spíše sám k sobě. Sjel, Deana očima.
Dean polkl. „Co je sní?“
„Ujídají jí.“
Tohle, se může stát jen jemu.
„ Co budeme dělat?“
Cas, se napřímil. „Musíme, zrychlit. A vytrvat.“
Dean, se mimoděk, podrbal na prsou. Kůže, ho v těch místech, kudy jí prošla Castielovy ruka, nepříjemně svědila.
„Jako mistr Yodi?“
Cas zamrkal. „Myslíš, si že vtip je na místě?“
„Myslím si, že zrovna ty nemáš, co mluvit, včelaři.“
Cas semkl rty. „Pojďme,“ Dean, na čele cítil dotek prstů.
Přistál, mnohem tvrději, než obvykle. Dopadl na všechny čtyři. Cas ustál půdu.
„Air-bag, Casi?“ vyštěkl.
„Omlouvám se. Je to vteřinu od vteřiny, obtížnější.“
Dean, se zvedl, oklepávajíc ze sebe jehličí. „Jestli je to problém, já půjdu rád, pro změnu, po svých.“
Cas, přikývl a Deanovi neuniklo, že se mu zjevně ulevilo.
Ne poprvé Dean kráčel vpředu a Cas za ním. Ochladilo se. Tma zhoustla. Stromy, byly menší, ale přibylo jich. Bylo obtížnější, kráčet kupředu a Dean si pomyslel, že pokud budou napadeni, v tomhle terénu nebudou mít šanci utéct. Cas je bude muset zase přemístit.
Castiel, kráčející krok za lovcem, byl zadýchaný, a Dean věděl, že je stejně vyčerpaný jako on sám. Upřímně doufal, že Casovi na přelet, zbyla síla.
Dean čas od času prohodil slovo, nebo dvě, ale většinu času, mlčel. Ani Castiel toho moc nenamluvil.
Ochod temným lesem, byl frustrující.
Rozpršelo se. Stromy se rozestoupily, a Dean a Castiel v mžiku promokli.
„Možná Sam najde způsob, jak nás odsud dostat,“ poznamenal, po dlouhé době ticha, Dean.
„Možná,“ hlesl Cas.
Deanovy boty, se při každém kroku nořily do bláta. Cas ho čas od času, chytil za loket, a beze slova, popostrčil kupředu. Dean, přes hustý déšť neviděl na cestu. Jednoduše kráčel kupředu, dlouhé nekonečné hodiny. Krok za krokem. K zešílení.
Přestalo pršet. Na imitaci nebe, vystoupala imitace měsíce. Osvětlovala vlhkou půdu. Dean statečně kráčel dál. Sam, určitě něco vymyslí.
Sam –
Castiel, ho chytil za paži, a zastavil. Dean se otočil. Anděl upíral oči, před sebe, hlavu mírně natočenou ke straně. Dean, sledovaly jeho pohled. Na mýtině, před nimi, se otevírala řada, velkých děr, vedoucích do hlubin země.
Dean polkl.
„Řekni mi, že je to jen králičí nora.“
Cas, zamrkal. „Žížaly,“ řekl.
„Co?“
„Žížaly, vylézají po dešti,“ řekl klidně Cas. „Víš, že jsou prospěšné pro ekosystém planety? Málokdo to ví. Považují je za neužitečné červy.“
Dean se kousl do rtu. Cas, byl většinu doby normální, ale čas od času, plácl nesmysl. Problém byl, že Dean nikdy nevěděl, kdy ho to chytí.
Zkusil zachovat klid. Rozhodně nechtěl, aby Cas zmizel teď.
„Takže jsou to jen žížalí, díry, správně? Nemusím si dělat starosti.“
Anděl, na Deana upřel modré oči. „Dávej pozor, kam šlapeš,“ řekl vážně, a vykročil.
„Proč? Casi – „ rychle anděla, dohnal, a zařadil se za něj. Být sežrán obrovským červem, rozhodně nebylo cool.
„Nechceme narušit ekosystém očistce. Věděl, jsi, že lidé ročně zašlápnou triliony žížal? To znamená, že za milion let, při průměrném růstu populace dešťovek, jejich druh, vyhyne. A to odstartuje klimatickou katastrofu.“
Dean tupě zamrkal. „Casi –„
Vážně, teď se musíš soustředit, chtěl dodat, ale nestačil to. Z jednoho otvoru, vylezl podivný tvor, a rozhodně se nejednalo o žížalu.
Bylo to velké šedé monstrum. Jeho kostnaté tělo, pokrývaly blány, a stanulo před nimi na osmi nohách. Z tlamy, a hrudi, mu vyrůstaly další chápavé výrůstky, na koních ostře, zakončené. Nemělo tvář, jen, masku. Nejhorší na tom bylo, že se nejednalo o zvíře, ale o zmutovanou lidskou duši. Oči, stvoření, byly jasně lidské. Všechny čtyři.
„Casi. Co je to?“
„Ti, kteří žízní po krvi.“
Čtyři generálové. Atila. Nero. Dracula. Hitler.
„Stojí nám v cestě,“ podotkl suše Dean. Stvoření, se nehýbalo. „Casi – měli bysme odtud –„
Dean větu nedokončil. Stvoření zvedlo nohy, a vykročilo kupředu.
Castiel si bez zaváhání stoupl před Deana.
„Co děláš?“ sykl, lovec.
„Neuvidí tě,“ šeptl Castiel.
Deanovi to došlo. Cas, ho schovává za svou milost.
Dean o tom už dřív, uvažoval. Těsně, před střetem s Dikem, on a Sam, vedli malou debatu.
„Takže, Cas jde s námi. Jak se ti podařilo přesvědčit ho? Slíbil jsi mu roj ochočených včel?“ byl to vtip, ale Dean věděl, že Sam si dělá starosti, že na Case moc tlačí.
Dean se usmál. „Nepřesvědčoval jsem ho. Cas, prostě, změnil názor.“
„Sám od sebe?“
Dean protočil očima. Nechtěl Samovi popisovat srdce-výlev, který s Casem vedl. „Proč se tak divíš, Same? Cas vždycky nakonec souhlasil nám pomoc. Jsme, prostě úžasní.“
Sam, se ušklíbl.
„Co?“
„Nic.“ Schoval do batohu dlouhý nůž, pořád se sám pro sebe usmívajíc.
„Vyklop to!“
Sam zapnul batoh. „Přece si vážně nemyslíš, že Cas si myslí, že my jsme úžasní.“
Dean tupě zamrkal. „Kam tím míříš?“
„Deane. Jsi vážně tak slepý? Cas, by tě následoval kamkoli. Tebe. Když mu řekneš, skoč, on skočí. Upřímně řečeno, nechápu, co na tobě vidí, protože ty na něj většinu času řveš, a peskuješ ho. Je to, divný.“ Cas, byl divný.
„Ať se děje cokoli, zůstaň za mnou.“
To bylo těžko proveditelné, zejména ve chvíli, kdy monstrum vystartovalo, narazilo do Castiela plnou vahou, a porazilo ho.
Lovec, upadl po z pátku na zem. Slyšel, šustění.
Cas, se snažil roztáhnout neviditelná křídla.
Poposedl si, před Deana, a vytáhl nůž. Nespouštěl přitom oči z obludy.
Monstrum natáhlo jednu nohu, a snadno jí Castielovi vytrhlo nůž z ruky.
Cas, udělal zvláštní pohyb rameny, a zkusil se odvalit. Stvůra byla rychlejší.
Napřáhla dlouhé ostnaté pařáty, a zabodla je, do země, nad Castielovou hlavou. Ozvalo se křupnutí, a tma okolo zhoustla. Deana překvapilo, že Cas ztuhl.
Co se doopravdy, děje, mu došlo až ve chvíli, kdy se po zemi začalo rozlévat světlo. Obluda se krmila Castielovou milostí, a vysávala jí přímo z andělských křídel.
Cas, přiškrceně vydechl. Zkusil od sebe, obludu odstrčit, docílil však jen toho, že stisk, zesílil, a obluda pila lačněji. Anděl, zasténal. Spustil ruce, podél těla, a hlava, se mu svezla ke straně. Očima, vyhledal Deana.
Okamžik spolu beze slova, komunikovali a pak, se Casovy oči, zavřely.
Dean nevěděl, co dělat, musí však zasáhnout dřív, než se z Case stane vyprázděný pitný měch.
Bez přemýšlení, zakřičel, ve snaze upoutat na sebe pozornost. Nic. Zvedl, nůž, který Castiel při napadení upustil, a zkusil na obludu zaútočit. Monstrum ho jednoduše odstrčilo jednou ze svých volných nohou, jakoby mu říkalo, neruš. Teď ne. I na tebe přijde řada.
Castiel ztrácel barvu. Dean, byl zoufalý.
Pak, dostal nápad.
Vykasal si rukáv. „Hej,“ řízl se do ruky. Castiel mu vysvětlil, že vše, co se jim v Očistci stane, afektuje jejich duši, respektive, milost. Tělo je jen manifestace, ve skutečnosti tu není.
Dean doufal, že se, nezranil na duši, zbytečně.
Rána začala krvácet. To, co vytékalo ven, vypadalo jako krev, až na to, že krvácel barevně.
„To, je dobře,“ řekl před několika dny Castiel.
„Co je dobrého na tom, že ze mě teče duhová krev?“ vyštěkl zraněný Dean.
„Až zčerná, budeš ztracen.“ Takže to, že Dean vidí, modrou, a rudou, a zlatou, je sice divné, ale současně i dobré znamení.
„Nášup?“
Pach duše, nebyl nic ve srovnání s milostí anděla, ale reflex je silnější, než vůle a obludu Deanův počin přinejmenším na moment rozptýlil. To chvilkové zaváhání, a otočení hlavy, dalo Casovi možnost zareagovat. Vytrhl se ze spárů monstra. Dean slyšel, trhání.
Vytrhl Deanovi nůž z ruky. Obluda, se vrhla, kupředu a naběhla přímo na nůž, v Castielově napřažené paži. Zařičela, couvla, a zmizela v jedné z děr.
Castiel, vydechl nosem. Přivřel oči, pátrajíc ve tmě. Přejel jimi každý jednotlivý otvor, a pak se s jistou satisfakcí otočil k Deanovi. Lovec neviděl jeho křídla, ale neušlo mu, že Cas drží ramena mírně svěšená.
Cstiel nekrvácel barevně. Byl, jednoduše, světlo. Jeho, poslední kapičky, se vsákly do země, a les, potemněl.
Cas, se oklepal.
Dean otevřel pusu, ale Cas byl rychlejší. Chytil Deanovu krvácející paži. „Co sis myslel, že děláš?“ sykl, popuzeně.
Deana to zmátlo. „Zachraňuju ti zadek?“
„Idiot,“ sykl Castiel.
Dean se nezmohl na slovo.
„Co prosím?“
„Zachoval ses dětinsky.“
„Dě- „ Dean polkl. „Zabilo by tě to!“
„Ne. Nakrmilo by se to, a odešlo. Zatím, mám pořád dost milosti na to, takový útok přežít. Zranění by se zahojilo. Ale TY – jsi poznamenal svojí duši! Andělským nožem.“
Dean zmateně zamrkal.
„Zjizvil si jí, Deane! Znovu.“
„Nemůžeš to, hm, zahojit?“
„Duši? Ne.“
Zní rozzlobeně. Dean automaticky, uhnul pohledem.
Nerozumí tomu hněvu, ale nechce být u toho, až Casovi dojde trpělivost, a začne okolo sebe metat blesky.
„Složil jsem tě dohromady, Deane. Kost, a sval, a tělo, vyzvedl z prachu, a utěšil tvojí duši. Dal jsem ti pít, a vdechl do tebe život.“
Dean zamrkal. „Nedramatizuješ to? Nejsem, zlaté vejce, Casi.“
Cas, nehnul brvou.
"Víš, ty co Casi?"
Upřeně, se na Deana zahleděl.
"Mám, toho dost. Nemůžeš v jednom kuse rozhodovat o tom, co je pro mě lepší, nebo horší. Nemůžeš, rozhodovat za mě!"
Castiel se jedniduše zeptal: "Proč?"
"Protože, mě to zraňuje," vyštěkl afektovaně Dean. Původně chtěl říct, sere, ale to první slovo, mu vypadlo z úst automaticky.
Ticho.
Casovy prsty, se posunuly. Přetáhl rukáv, Deanovy bundy, přes ránu.
„Musíme najít bezpečný úkryt.“
…
Takže, co je tohle zač? Perníková chaloupka?“
Cas je dovedl ke srubu. Zavřel dveře. Jedná se o malou dřevem obloženou místnost. Co to mohlo postavit?
„Babiččin domek?“
Castiel nerozumí ničemu z toho. Pootočil hlavu ke straně. „Tento srub, je útočiště ztracených duší, které hledají cestu ven. Ke spasení. Myslím si, že tady přespali Dante a Vergilius. Spolu. Věřím, že milostná poezie je jistou verzí božího slova, protože otevírá srdce,
ale nerozumím jí.“
Dean se zakuckal vodou, kterou našel na dně misky na stole.
„Casi! Neříkej takové věci!“
„Omlouvám se. Ptal ses. Odpověděl jsem,“ odsekl Cas, trpce.
Omyl si vodou tvář. Do misky spadly kusy bahna, a po chvíli se Deanlv obraz na hladině, ustálil. Dean zamrkal. Odraz zamrkání oplatil.
Došel ke krbu, a zapálil oheň. Všechno bylo připravené. Suché dřevo na podpal. Dean se nezeptal, proč a jak, zajímalo ho, že se může zahřát a uschnout. Cas ho ujistil, že jsou tu v bezpečí, že tohle místo ne neutrální svatyně. Deanovi to stačilo. Svalil se na zem, v rohu místnosti, a zhluboka, vydechl.
Cas, stál u okna. Díval se ven. Dean viděl, jak jeho tělo čas od času ztuhlo, a zase se uvolnilo, Cas pozorující stíny pohybující se v temnotě, zjevně viděl, víc, než Dean. Skutečné nebezpečí, které jim hrozí. Deanovi stačily obludy, které viděl, na vlastní oči. Nechtěl bojovat i s přízraky.
Tohle místo nebyla jen příležitost odpočinout si, ale i promluvit. Dean si významně odkašlal. Castiel, se otočil. Na tvář, mu dopadlo světlo ohně z krbku. Castielovy modré oči, zlatě, žhnuly.
Jeho tvář byla méně bledá, a vrátil se do ní život.
Plameny, tančící v krbu zapraskaly, a jejich odraz olízl stěny a strop. Dean měl pocit, že v jednom roh zahlédl vysoký stín. Rychle odvrátil zrak.
Bylo mu teplo. Do těla, i končetin se mu vracela krev. Technicky vzato, ne krev, ale Dean se rozhodně cítil živěji. Byl, živý, ne?
„Casi,“ zeptal se. Tu otázku Casovi zatím nepoložil, bál se odpovědi. „Jsme, mrtví?“
„Jsme, pořád naživu. Očistec se nachází v jiné dimenzi, tak, jako Nebe a Peklo, ale, je nejblíže Zemi. Nejsi, jen duše, ale, stavba tvého těla se molekulárně přizpůsobila místním podmínkám. Nemůžeme zemřít, ale můžeme se změnit, víc. Pokud se odtud dostaneme včas, předpokládám, že se vrátíme do okamžiku, v němž jsme zmizeli. Ve stejném stavu. Na druhé straně, tu můžeme zůstat a stane se z nás –„
Větu nedokončil. Dean, zavřel oči.
Když je otevřel, Cas, se už zase díval z okna. Levé rameno měl nahlé ke straně.
Dean nevěděl, jak probíhá samo-léčba Castielova křídla, ale určitě to nebyl procházka růžovým sadem.
„Něco, tě tíží,“ podotkl, Cas, aniž přitom otočil hlavu.
Dean se suše zasmál. „Máš ponětí, v jakém jsme průseru?“
„Nebyl jsi, u toho, když utrhla to jablko,“ řekl, klidně Cas.
Zase, Castiel říkal věci, ze kterých Deanovi běhal mráz po zádech.
„Slyším je, Deane. Každou z nich. Všechny byly ve mně, a teď mě volají. Snaží se mě vylákat ven. Neposlouchám, ale slyším, je všechny. Znám je jmény. Vím, co provedly. Cítím – a je tam ještě něco. Čeká to, venku, Čeká…“
Cas se otočil. Tvářil se zaskočeně, jakoby mu až teď došlo, že mluvil nahlas. Polkl. „Zkus se vyspat. Za pár hodin, se plně zregeneruji a pak, nás odtud přenesu jinam.“
„Jak dlouho chceš utíkat, Casi?“
Otázka byla i, jak dlouho můžeš utíkat?
Nešlo jen o čas, který neměli. Cas, i Dean byli vyčerpaní a Castiel ztrácel energii.
„Musíme se dostat z lesa.“
„Očistec. Myslíš, Očistec?“
Castiel si Deana prohlížel. Došel ke krbu, sklonil se, a přiložil. Denovi ti připomnělo něco, co Cas udělal před rokem. Když mu během konverzace mimoděk, dolil do skleničky whisky.
„Ne. Myslím les. V první řadě. Tohle je okraj, Očistce. Musíme najít jeho, střed.“
„Nechceme se náhodou DOSTAT ven?“
Cas zavrtěl hlavou. „Tak to nefunguje. Začátek, je na konci a konec na začátku. Začali jsme na konci, je třeba vrátit se na začátek. Proto se tomu říká Očistec, Deane. Když jím úspěšně projdeš, získáš svobodu. Nevím, naneštěstí o nikom, komu by se to doopravdy podařilo.“
Skvělý. Přímo, do jícnu obludy.
„To je všechno, co je třeba udělat? Dostat se doprostřed?“
V Očistci jsou Kruhy. Když jeden pukne, otevře se další. Jsou, to brány, Deane. Musíme se dostat k té hlavní.“
„Co je odemyká?“
Castiel se ošil. „Nejsem si jistý.“
Mohl stejně dobře říct: Nemám tušení. Budou na to muset přijít za pochodu, jako vždy.
Dean se rozhodl změnit téma. „Takže, jak vypadá střed? Hora uprostřed lesa?“
Castiel se prudce otočil. „Ne, není to Olymp, Deane.“
Dean dlouze vydechl. „Ehm.“
„Vidíš to, co ti ukázala tvá představivost. Les, je v lidské představivosti strašidelné místo. Tvůj děs, způsobil, že Očistec vypadá takhle.“
„Nejsem, vyděšený!“ zalhal Dean.
Castiel mu věnoval unavený pohled.
Dean, se ošil. Poposedl si, hledajíc pohodlnější pozici. „Co vidíš ty?“ zeptal se, po zaváhání.
„Totéž, co ty.“
-
„Bylo snazší, naladit se na tvojí frekvenci vnímání. Umožní nám to sehrát se, a pohybovat rychleji.“
Navíc si nejsem jistý, zdali chci vidět to, čeho se nejvíc děsím.
Deanovi se zavíraly oči. Násilím je držel otevřené.
„Máš dost energie na to, nás přenést, kdyby se něco dostalo dovnitř?“ zamumlal, ospale.
Cas se podíval nad své levé rameno. Zachvěl se. „Nic, se nedostane dovnitř.“
Deanovi to stačilo.
Dean, spal, tvrdě. Probudil ho až, šramot, když Castiel přikládal do ohně. Dean, se vyděsil, Otevřel oči, a teprve po chvíli mu došlo, kde je, a že je v relativním bezpečí. Plameny v krbu poskočily.
Ochladilo se.
Snil. Zdálo se mu o ženě, která vystoupila ze stínu v rohu pokoje. Byla, vysoká, a oděná do tmavě šedého roucha. Její tvář byla smrtelně bledá jako tvář ducha, ale, oči, měly barvu nebes. Byly v nich slzy.
„
Beatrice?“ zašeptal, omámeně, Dean.
Proplula, stěnou, a zmizela, v šeru lesa.
Deanovy oči, vyhledaly Case.
Anděl, nedutal. Smutně, se díval, za mizející ženou.
Možná, to nebyl sen.
„Dobrou noc. A, sladké sny, Deane.“
Cítil, polibek na čele. Zachvěl se.
Přízrak?
…
Dean se probudil odpočatý, ale napjatý. Znal ten pocit. Když víte, že si nemůžete dovolit, vydechnout. Castiel stál u stolu. Venku byla samozřejmě tma.
Ani jeden z nich nepotřeboval spát, stejně, jako Dean nepotřeboval jíst, nebo pít. Castiel však Deanovi vysvětlil, že klid duši prospívá a Dean potřebuje sílu. Víc než o spánek, se jednalo o jistý druh meditace.
„Je, čas?“ zeptal se.
Castiel přikývl.
Dean, se přišoural ke stolu. Castiel, vypadal, jakoby v noci uběhl maraton. Byl rozcuchaný, a pod očima měl tmavé kruhy. Navíc, byl nepříjemně rozmrzelý.
„Uletěli ti včely?“
Cas, se na něj ostře podíval.
„Nic jsem neřekl. Připravený?“
Cas, semkl rty a přikývl. Vytáhl z rukávu nůž.
„Měl bys ho mít u sebe,“ Podal ho Deanovi.
Dean rozespale zamrkal. Podrbal se na hlavě, a nůž nejistě, převzal. „Hm. Díky. Důvod?“
„Slábnu, a moje milost jen, stěží zaštítí tvojí duši. Tvoje přítomnost začíná být zjevná. Brzy budeš nepřehlédnutelný, a měl bys mít možnost bránit se.“
Dean, zbraň potěžkal v ruce. Naposled, když tu věc držel, zabil s ní Zachariáše. To, se mu povedlo.
„Co ty?“
„Pořád, se můžu bránit i jinak.“
Dean schoval nůž na opasek.
Castiel ho pozoroval. „Neztrať to.“
Když vyšli ven, první co Deana zarazilo, byla tma.
Neviděl na krok.
Tma, od včerejška, zhoustla.
Dean pozvedl ruku do úrovně svých očí. Neviděl ani tu. I světlo, vycházející z Case, jako z plápolající pochodně, postupně, sláblo.
„Proč je tu taková tma?“ zeptal se.
„Tma, je pořád stejná, Deane. To my, se měníme.“
Cas měl pravdu. Nemají času nazbyt.
…
Pohybují se nesmírně pomalu.
Dean viděl vše možné i nemožné. Pavouky spřádající sítě, v nichž pak uvízl měsíc i hvězdy. Nahé panny, v jezeře. Pekelné psy, honící se za kostrami koček, které následně zmizely v norách v zemi. Roj včel.
Táhne se za Casem, jako přízrak. Respektive, Cas ho táhne za sebou. Dean cítí, že ho hrůza z tohohle místa opouští, Rád, by honil jednu z těch koček. Co je to sním?
„Deane? Deane! Podívej se na mě.“
Poslechl. Casovy oči září. Je světlo, a je milost, a je skutečný. Dean zamrkal.
„Musíš, s tím bojovat.“
Dean chce namítnout, že to nejde. Patří sem. Prakticky, se cítí jako zrůda.
„Deane… musíme pokračovat. Musíme, jít dál. “
Je vděčný, že Cas, má vytrvalost. Že, má víru.
…
Byla to nehoda.
Pekelní psi, jsou jim v patách. Pronásledují Deana.
Utíká.
Panikaří.
On a Cas se rozdělili. Většina psů se vydala za Castielem, protože on je kořist. Chtějí, jeho. Castiel je návnada, která má odvést pozornost psů.
Když to vymýšleli, Castiel si vzpomněl na psy, běhající v kruhu, na závodišti. Usmál se, a řekl, že se cítí jako ten králík.
Byla to pravda. Cas, byl rychlejší než všichni psi dohromady. Mohl mizet a objevovat se, a svést psy z jejich stopy. Nebo, je vodit do nekonečna, dokola.
„Zkus, se při tom moc nebavit,“ podotkl Dean.
To, že se dva ze psů vydali za Deanem, v plánu nebylo.
Dohnali ho za několik minut.
Dean, samozřejmě, bojoval. Použil andělský nůž. Prořízl hrdlo jednoho ze psů, ale druhý, se mu vzápětí zakousl do ramene.
Dean pocítil příval hrůzy. Děje se to znovu. Pes, otevřel tlamu.
Víc, toho sežvýkat nestihl. Zasáhl Cas, který se, lapajíc po dechu, zjevil, kousek od nich , a psa, od Deana vmžiku odmrštil. Zvíře bylo na místě mrtvé.
Byla to nehoda.
Cas, neměl dost síly na to Deana vyléčit. Nemohl. Byl zraněný na duši. Mohl, však s Deanem, sdílet svojí energii a dát mu to, pro co se tady stal lovnou zvěří. Nejcennější zboží v Očistci. Energii.
Dean pil hladově. Cítil, že sílí, a s každým douškem přichází víc a víc k sobě.
„Pij.“
A ztrácí se. S tou mocí, s energií uvnitř Castiela by mohl být králem Očistce. Mohl by – mohl –
„Deane!“
Byla to nehoda.
Dean nedovedl přestat.
Nebyly to Castielovy prosby, které ho navrátily zpět do reality, ani to, že Cas ztrácel vědomí, a chabě se vzpíral. Byl to nůž, který Cas z posledních sil sebral, ze země, a jemně jím Deana, bodl.
Lovec, se dotčeně, překvapeně stáhl.
Došlo mu, co udělal. Čím se stal.
Znovu.
Několik hodin, zůstali tady. Mlčky. Dean, klečel na patách, oči zahanbeně, sklopené k zemi. A, Cas, který se krčil u stromu, regenerujíc síly, se tvářil, vyděšeně, a zraněně.
Když se dal do hromady, jednoduše Deanovi oznámil, že je čas jít.
…
„Deane? Deane! Podívej se na mě.“
Poslechl. Casovy oči září. Je světlo, a je milost, a je skutečný. Dean zamrkal.
„Musíš, s tím bojovat.“
Castiel, překonal nutkání vztáhnout ruku, a ujistit se, že Dean má pořád duši. Že to, co vidí, není jen stín, té duše. Barvy, slábnou, a Dean je víc přízrak. Aura okolo jeho hlavy, září slabě, a Castiel se bojí nejhoršího.
Namísto toho, aby se Deana dotkl, Castiel vzhlédl, a zahleděl se lovci do očí. Nevidí, nic, ani pozůstatek duše, ale možná to nic neznamená, možná Cas jednoduše přichází o andělský zrak, na čemž by nebylo nic divného.
Začal se proto na svět dívat lidskýma očima. Jeho a Deanovy oči se setkaly. A, Cas ví, že Dean tam pořád je. Stejně, jako Castiel. I přese všechnu temnotu, venku, a uvnitř.
Dokud vidí, a cítí jeden druhého-
Tady se jejich duše, modlí jedna k druhé po zbytek věčnosti.
„Deane… musíme pokračovat. Musíme, jít dál. “
…
„Dostaneme se odsud, že jo, Casi?“
„Samozřejmě.“
…
„Casi?“
Castiel, mlčí.
Obemkl okolo sebe, křídla, těsněji. „Nech mě být,“ zamručel.
Slyší, že Dean vydechl. Lovec si prohrábl vlasy.
Castiel cítí, svojí milost vyprchávat. Vidí jí stoupat k nebi, a měnit se v černý kouř. A, to prázdno, které cítí uvnitř, to prázdno, ta nicota.
Co hůř, Cas vidí, i Deana, měnit se. Nechce to zažít znovu. Složil Deana dohromady těmahle rukama. Dean je to nejlepší, co kdy Cas udělal, a i kdyby ho to mělo zabít, i kdyby měl zaprodat milost ďáblu (znovu), Cas odsud Dean dostane, ven. V pořádku, jako Deana.
Vyvedl ho z Pekla, dokáže i tohle. Potřebuje jen chvíli. Odpočívat.
…
Casi!
Castieli!
Castieli, Castieli, Castieli, Castieli, Castieli, Castieli
!
Volají ho. Cas, je slyší. Cas, je vidí. Zná je jmény, ví, co jsou. Ví za co, tu jsou. Byly v něm. Chtějí se vrátit do anděla. Bylo jim tam dobře.
Duše, duše z Očistce, drž se dál, od čisté.
Cas si přikryl uši rukama. Ne. Ne.
„Ne!“
„Casi?“
Řekl to nahlas?
…
Zvedli se. A, utíkají.
…
Když neutíkají, schovávají se. Cas najde místo, které považuje za relativně, bezpečné a nařídí Deanovi spát. Jednou prší tak hustě, že Cas svolí, a schová se do nízkého skalního přívěšku spolu s Deanem. Zdá se, že voda, monstra zastrašuje, a je nepravděpodobné, že se v dešti odváží ven.
Skončí přitisknutí jeden k druhému. Pod přístěnkem není dost místa, a Deanovo a Castielovo koleno se opírá jedno o druhé.
Deanovi pro jednou narušení osobního prostoru nevadí. Jednak je moc unavený, a pak, Castiel je teplý.
Dean, je holá duše. Je dlouho venku, daleko, od domova, a chybí mu slunce. Je prochladlý. Z Castiela sálá, horko. Jeho milost, žhne, a Dean najednou, rozumí posedlosti, oblud, dostat se Castielovi na zub.
Dean, se uvolní a po dlouhé době, se cítí dobře, a v bezpečí.
Tady se jejich duše, modlí jedna druhé, po zbytek věčnosti.
Castiel, opřel hlavu o stěnu. Tváří se unaveně. Oči, nechal přivřené, ale, nedovolí si spát. Pořád, hledí ven, kontrolujíc, jsou-li v bezpečí.
Dean zavadil nohou o jeho nohu, v bílé nohavici.
„Promiň.“
Cas na něj unaveně, pohlédl.
„Co si myslíš, že teď dělá Sam?“
„Pevně věřím tomu, že hledá cestu, k otevření Očistce. Zkouší tě zachránit.“
Deanovi se zdá, že je to lež z milosti, ale, je to krásná lež. Uvolnil se, a zaposlouchal do bubnování kapek.
„Určitě začne tím, že si přečte Harryho Pottera.“
Cas, nadzvedl obočí: „Kdo je-„ zeptal se mdle.
Dean, Case šťouchl špičkou boty. Cas, kterému se zavíraly oči, skoro přepadl.
„Je na čase, aby ses prospal. Pro jednou nech hlídku držet mě.“
„Nejsem unavený,“ zabručel Cas.
„Nevěříš mi?“
Byl to trik, ale zabral. Reakce byla okamžitá. Castiel zavřel oči. Dean využil toho, že jediný svědek spí, a přitulil se k Casovi blíž. Kvůli teplu.
Castiel počkal pět minut. Pak, nenápadně otevřel oči. Dean, usnul s hlavou položenou na jeho ramenu.
Anděl, pomalu, otevřel křídla, a jedním z nich, zabednil otvor ve skále. Neuchrání je to v případě nebezpečí, ale Casovo křídlo, je ukryje. Cas, přivřel oči. Nespal. Držel, stráž.
…
„Deane.“
Klečí u něj. Zdá se, že ho chce políbit, ale ve skutečnosti, jen šeptá.
„Deane. Vzbuď se.“
Otevřel oči. Jeskyně je tmavá a studená. Cas je pryč. U Deana klečí žena v šedé robě. Je, nebesky krásná, ale bledá a v očích se jí lesknou slzy, jako prve.
„Co jsi zač?“
„Viděl jsi ho v Pekle? Viděl jsi ho tam? Nemůžu ho najít. V nebi není, tady taky ne. Byl s tebou, v Pekle?“
Dean si odkašlal. „Poslyšte, dámo, nevím, o co vám jde, ale –„
„Jemu Bůh, vybral za společníka Vergilia, tobě anděla. Ví o tom, ten na zemi? Ví, to ten třetí?“
Dean zamrkal. Můžou být i duchové šílení?
Postavila se.
Zvedla, krásnou tvář, k obloze.
„Následuj, hvězdu. Dovede tě k cíli.“
Dean chtěl namítnout, že tu žádné hvězdy nejsou. Jen, neskutečný měsíc, plující z jednoho místa na druhé.
A, žádné světlo.
Dean, zalapal po dechu. Vyšla, Jitřenka.
Žena, zmizela.
…
Když se probral, Castiel, se usmíval.
„Co?“ Uvědomil si, že spí prakticky na Casovi, a rychle z něj sklouzl. Zrudl.
Cas, si Deanových rozpaků nevšiml, nebo předstíral, že si jich nevšiml.
Ukázal prstem na oblohu. Zářila na ní hvězda.
…
„Díky, Beatrice.“
…
Kráčeli lesem, ve světle jediné hvězdy. Dean se čas od času vzhlédl, aby se ujistil, že na obloze pořád je. Oteplilo se. Foukal mírný vánek, a Deanovi se do tváře vracela barva.
Narazil, zezadu do Castiela.
„Proč, jsme zastavili, Casi?“
Castiel neodpovídal. Zíral do tmy.
Dean, mu nahlédl přes rameno, ale neviděl nic, kromě větví, a stromů.
„V čem, je problém?“
Castiel zvedl ruku, a Deana umlčel. Upíral oči, do jednoho místa, pátrajíc v šeru lesu. Ztuhl.
Přidušeně vydechl, a obrátil se k Deanovi.
Dean Castiela viděl, obávat se, ale nikdy ho neviděl se bát. Castielova tvář byla křídově bílá.
„Co je to, Casi? Co vidíš?“ zeptal se Dean jat neblahým tušením.
„Musíme se odtud dostat pryč. Teď!“
Další věc, kterou Dean ví, je, že utíkají. Cas je čas od času přenesl, ale není to snadné, protože se snaží neztratit z dohledu hvězdu. Utíkají, směrem, kterým určil Cas. Neviditelný nepřítel, je jim za patami.
„Zatraceně, Casi. Potřebuju pauzu. Co nás honí?“
„Běž!“ vyštěkl, bez dechu, Castiel. A, Dean nemá na vybranou. Nemůže si dovolit s Casem diskutovat, nebo se mu vzepřít. Musí mu věřit.
Utíkají věčnost. Dean je k smrti unavený. Světlo hvězdy slábne. Dean začíná pochybovat o Casově důvěry-hodnosti. Co když anděl, jenom šílí? Co když je nic nepronásleduje?
Hvězdu zakryl mrak.
Castiel mu nedovolí si oddychnout. Když Dean upadne, Cas ho zvedne na nohy, a běží dál. Když zastaví, Cas, zírá do tmy, oči rozšířené hrůzou.
„Blíží se.“
„Jak dlouho je nám na stopě?“
„Dlouho,“ řekl Cas.
Ví o nás, od chvíle, kdy jsme se vnořili do toho jezera. Ví o nás, všechno. Cítí, nás a je nám na stopě. Zná, náš pach. Odhadne, každý náš krok. Nechytil nás jen proto, že zatím nechce.
Je -
Dean neví, jak dlouho si s neviditelnou šelmou, hrají na honěnou. Cas trvá na tom, že musí utíkat.
Čeho se Cas tak bojí?
Čemu nechce čelit?
Nepřítel je zahnal do středu lesa. Dean je bez dechu, dopálený, a vystrašený, k smrti. Cas, oči upírá, za Deanovo rameno.
Tam, se Dean, poprvé přesvědčí o tom, že Cas nešílí. Octli se u břehu jezera. Přímo tam, to Dean, spatří. Na protějším břehu, stojí postava. Je obalená černým blátem, splývá s tmou, a Dean jí nevidí do tváře.
Je děsivé, že nevypadá děsivě. Dean ví jedno. Nejnebezpečnější věci, na sebe málokdy berou hrůzostrašnou podobu. Nepotřebují to.
Cas polkl. „Ne,“ hlesl, a neodtrhl přitom oči, od pronásledovatele.
Na vodní hladině se zrcadlí hvězda.
„Casi!“ Dean jím jemně zatřese. Cas zamrkal.
„Co teď?“
Postava kráčí podél břehu k nim. Dean slyší čvachtání bahna.
„Teď je čas utíkat, Casi.“
Castiel je paralyzovaný. V šoku.
„Ne.“ Krok vzad.
„Casi!“
Škobrtl a jednou nohou uvízl v bahně.
Oči se mu rozšířily hrůzou.
Zavřel je.
Tohle Dean potřeboval. Post-traumatickou reakci.
„Země volá Case!“
Nic. Castiel nechal oči, zavřené, ukrývajíc se před světem.
Cítí, že Dean chytil lem jeho kabátu a mírně jím zatřásl. „Poslouchej.“ Sevření zesílilo. Cas je slyší volat, ale slyší i Deanův hlas. Bolí to. „Poslouchej. Cokoli to je, chci, abys s tím bojoval. Vím, že můžeš, a víš jak?“
Castiel na lovce upřel oči.
Dean si olízl rty. Cítí, že umře zahanbením, ale neodvážil se zmlknout teď, když mu konečně patří Casova pozornost.
„Protože jsem anděl?“
„Ne ty osle, protože jsi
Cas!“
Cas, se dívá do Deana, a má pocit, že zase vidí jeho duši. Purpurový při okrajích zlatý oheň.
„Došlo ti to?“
Poklepal hlavou, a zahleděl se na vodní hladinu. Zdálo se, že se dohaduje sám se sebou.
„Tak?“
„Utíkali jsme dost dlouho, Deane.“
Monstrum, se blíží.
Každý krok, provází vlhké čvachtnutí.
Deanovo srdce, poskočilo.
Překvapilo ho, že Cas se, usmál. „Je čas, pohnout se a jít, dál.“
Našli bránu, a mají klíč. Odraz hvězdy, na jezeru zablikal.
Obluda, je, skoro u nich. Dean cítí vlhký zápach. Zvedl se mu žaludek.
„Skoč,“ šeptl Cas.
„Co prosím?“ Odtrhl oči, od blížící se nestvůry.
„Musíme, skočit.“
Dean shlédl do vody, a následně pohlédl, na Case. „Šílíš? Říkal jsi, drž se dál od vody.“
„Teď říkám
skoč!“ odsekl Cas.
Lovec a anděl se měří pohledem. Dean udělal krok vzad. Cas ho chytil za rukáv, a Dean jeho ruku setřásl.
„Deane –„ zlost z Castielova hlasu vyprchala. Casův výraz, změkl. „Věříš mi?“
Co je to za blbou otázku? Samozřejmě, že Casovi věří. Následuje ho, jako pes, týdny.
Ne protože nemá na vybranou, ale protože Casovi věří.
Došlo mu to, teď.
Přikývl.
Našli,
klíč.
Cas, ho znovu chytil za rukáv, už jemněji, a otočil tváří čelem, k jezeru.
Stvůra, přistoupila. Dean pořád, nevidí tvář, ani tělo, jen blátivou masku, a v ní pár očí. Jsou, jasně modré.
„Skoč!“ poručil Cas.
Dean se bez váhání ponořil do jezera. Cas, skočil za ním. Rozčeřili vodní hladinu, a odraz hvězdy na ní se rozbil.
Dean je příjemně, překvapený. Voda, nestudí.
Hřála. Dean měl pocit, že zaplul pod peřinu, že vstoupil do oblak, vystlaných horkými slunečními paprsky. Cítil pohlazení na tváři.
Úleva.
Zavřel oči, a dovolil vodě, ho omýt. Tomuhle, se říká Očistec.
…
„Ukládám se ke spánku, a modlím k Castielovi. Pohni opřeným zadkem, a ukaž se.“
„Měl bys ho naučit modlit se.“ Poznamenal, zaraženě Balthazar.
Castiel se usmál. Už několikrát Balthazarovi vysvětloval, že změnit Deana, by bylo totéž, jako snažit se pohnout horou – což, je možné, ale způsobí to spoustu nepříjemností.
Cas roztáhl křídla. Balthazar si odkašlal.
„Kdo, si koho ochočil?“
Zamračil se. „Dohlédni na levé křídlo, zatímco budu pryč.“
„Casie…“ Castiel vzhlédl.
Balthazar se ušklíbal, a jen Cas věděl, že zakrývá starost.
„Hraješ sis ohněm. A, já vím o nejednom andělu, který vzplál.“
„Levé křídlo.“ Zopakoval, ochraptěle. Sklopil oči. „Mám to pod kontrolou.“
Castiel ví, co dělá. Proč, mu nikdo
nevěří?
…
Když se nad ním, zavřela vodní hladina, Castiel cítil, že panikaří. Nebyla to opravdová voda, jen přechod jinam, brána, ale to vědomí Case neuklidnilo. Pořád měl pocit, že se topí.
Jeho křídla, a údy těžkly. Cas cítil, že ho opouští síly, a ještě něco. Cítil se lehčí.
Částečně to připomínalo let.
Tisíce hvězd, nad hlavou, tančících v roji. Změnili se ve včely, zasmály a proletěly okolo Castiela. V dokonalé synchronii.
Cas si přál zůstat. Sedět na obloze, a pozorovat, co se děje, ale, něco důležitějšího, ho volalo domů.
…
Z hvězd sršely jiskry jako při ohňostroji. Dean stál, na louce, spolu se Samem, a pozoroval zářivá barevná, světla, protínající noční oblohu.
Usmál se.
„Co je to?“ zeptal se Castiel, který se zhmotnil vedle Deana, a výjev pozoroval.
„Ohňostroj.“
Cas pootočil hlavu ke straně. „A proč jsi tak šťastný?“
Odpověď byla prostá. „To proto, že jsem šťastný.“
Nebe explodovalo.
…
Kruh pukl.
MEZITÍM NA ZEMI
Sam, se potřeboval napít. Kdyby ho viděl Dean. Sam, si uměl zachovat chladnou hlavu, ale bylo toho moc. Potřeboval se napít, a být nezodpovědný. Věřil tomu, že se probudí, s bolestí hlavy, a skvělým nápadem.
Zkoušel i to, co hrdinové ve filmech. Odešel do baru, opil se, a pak seděl na barové stoličce, zíral do prázdna a čekal. V každé, béčkovém filmu, by se jako zázrakem, odnikud, objevil cizinec, který by Samovi nabídl řešení.
Naneštěstí, tohle se dělo doopravdy. Sam by mohl čekat věčnost. Nic. Žádný zázrak. Byl, sám.
Mohl by zkusit vyvolat Bobbyho ale tu možnost okamžitě, zavrhl. Nebylo to fér. Záchrana Deana a Case by mohla stát Bobbyho duši.
Mohl by se zeptat jiných andělů, ale Cas řekl, že jsou mrtví, a s anděly jste navíc, nikdy nevěděli, na čem jste. Polovina z nich, jsou hajzlové, a i ta druhá, světlá, má na Sama pifku.
Crowley vypadl ze hry, a Meg se vypařila.
Sam, se zvedl. Jediná útěcha byla, že ať už je Dean kdekoli, není tam sám. Vrátil se do motelového pokoje.
Poslepu našel vypínač, a chystal se zhroutit na nepohodlnou postel. Jak to, že se Dean po opití cítí líp? Sam se už teď, cítil hůř.
Z rohu pokoje, se ozval hlas. „Same. Dlouho jsme se neviděli.“
Domov 
Stránka 
Povídka zase super, akorát mám jednu závažnou výtku... jak je možné, že napíšeš, že na pokračování máš celé léto, a pak to tak ukončíš???!!! Jako já myslela, že vyletím z kůže!!! Kdo to přišel navštívit Sama???!!! Takže doufám, že na pokračování opravdu nebudu čekat příliš dlouho, jelikož mé duševní zdraví má na kahánku 
Ale samozřejmě to ber s nadsázkou. Opravdu jsem nadšená, jako vždy. Ten popis Očistce je dokonalý, v mých představách je to opravdu hrůzostrašné místo a doufám, že Cas s Deanem najdou cestu ven. I když to nebudou mít vůbec jednoduché. A také doufám, že se ještě vrátíš k té příšeře, které se Cas tak bál. Má domněnka? Když jsi psala, že Dean v tom blátě viděl jasně modré oči, napadlo mě, že by to mohlo být to nejhorší a nejstrašnější Casovo "já". Ale možná to tak vůbec není. No, nechám se překvapit. Takže zatím Ti moc děkuji a těším se na další část 
tam bych se fakt dostat nechtěla, je to krásně popsaný a měla jsem pocit, že se dívám na 7x24.... není dneska pátek?, takže by měl být další díl - a já ho vlastně mám 
, taky utnutej v tom nejlepším 
, takže jak říká Bohdy, doufám, že to opravdu nebude trvat celé léto, ale třeba do dalšího dílu? = další pátek 
fakt, jen lehce 
A usmíváš se, jo 