WHEN THE WOR(L)D STOPS

OK. Co, k tomu říct. Tohle mě napadlo dnes ráno. Je to napsáno na jeden zátah, takže mi prosím odpusttě, skutečnost, že to není perfektní. Snažila jsem se vyjádřit nahromaděné emoce, a musela jsem se vypsat. Dnes jsem zahlédla jistou stránku Castiela a chtěla jsem jí zvěčnit dřív, než ten pocit, vyprchá, a Castiel odejde.

Tady, je povídka. Jedná se o jistý, hm, průřez Castielovým životem. Od doby, kdy se potkal s Deanem. Tedy, počínaje čtvrtou sérií. Jsou to scénky, které se odehrávají od čtvrté série, až po konec sedmé.

Mysleli jste si, že jediný člověk, se kterého Cas pozoroval, byl Dean?

Řekněme, že Cas náhodou zahlédl i někoho jiného, a protože je od přírody zvědavý, občas, když měl dost Deana (a my víme, že je snadné mít Deana dost), "odskočil" si.

Zachycuji příběh Castiela, ale i příběh dvou jiných lidí. Můžete se nad ním zamyslet, a nebo ne, a jejich příběh můžete brát jen jako Castielovu pomůcku na pochopení světa, pochopení lidí.

Protože, o tom tato povídka je. O Castielově snaze porozumět světu, a lidem, a emocím. V každ scénce, Cas chápe víc. V každé scénce, se Cas trochu změnil. A, spolu s ním se mění svět okolo.

Snažila jsem se, jen netlachat, a dát těm úvahám hlpubku, která je důležitá pro nás pro všechny. Takže, každý z nás, se může zamyslet a stejně jako Cas, něco pochopit, protože vše co potřebujeme vědět, je vepsáno v okolním světě, a v našem srdci.

Pod každou scénkou, je vepsáno, kdy zhruba (v kterém dílu) se děj odehrává - tedy, kde se Cas nachází.

Můžete se na to dívat jako na Pre-slash, ale nemusíte.

Krásný den...








Na dětském hřišti stál chlapec a dívka.

„Budu tvůj nejlepší kamarád.“

„Budeš?“ zeptala se dívka s copánky.

Chlapec, který byl příliš mladý na to, aby si uvědomoval, vážnost toho, co říká, přikývl. „Navěky.“

„Co za to?“

„Půjč mi svojí lopatku,“ řekl, on.

Vyplázla jazyk.

Proč, navěky?

Castiel pootočil hlavu ke straně. Věděl, že navěky neexistuje. Za pár let, se dvojice rozejde, protože svět je velké místo, a lidi spolu už nedrží tak jako dřív, za starých dob. A, i kdyby chlapec slib náhodou dodržel, ty dva rozdělí smrt. Neexistuje navěky, jen věčnost, v království božím, ale o tom druhu svazku, chlapec a dívka zatím, nic netuší.

Castiel neví, proč lidé říkají, navěky, protože slova, i city smyje čas. I skála, na které stojí hřiště, a která se lidem otáčí pod nohama, jednoho dne, pukne. Jediné, co zbude navěky, je záměr, spojit ty dva lidi, na které se Castiel dívá, dohromady, třebas jen na krátký okamžik. Jediné, co zbude, je anděl, a vzpomínka na tuto chvíli, kterou si Cas bude navždy pamatovat, protože andělé nezapomínají.

Ale, chlapec a dívka nic z toho neví, a věří tomu, že slib, který učinili, je navěky. Castiel nemusí rozumět lidem, a lidé nemusejí rozumět andělům. Andělé znají věčnost, a pro lidi je věčnost okamžik, ve kterém se zrovna nacházejí, protože neví, zdali život po životě je. Mají jen ten moment.

Castiel už chápe, proč lidé lpí na detailech. Existence anděla, může být nekonečná, ale lidský život je jako mávnutí křídla, a spolu s ním, den odnese noc.

Každá moment, v jejich životě, je vzácný, a jedná se o zázrak.

To, co Castiel cítil, byla závist.






„Potřebuju tě,“ řekla stará žena, v nemocnici. Milovaný muž, ležel na nemocničním lůžku, a umíral. Byl čas, odejít. Castiel spatřil čekající smrt.

Občas, jste se stihli rozloučit, a jindy, přišla smrt nečekaně, a odvedla vás.
Monitor se pohnul. Bělovlasý muž měl zavřené oči, a to, že dosud žije, prozrazoval jen pípající monitor.

Až tlukoucí srdce přestane být, Bůh utěší duši. Castiel si přál, vstoupit a říct ženě, že je to v pořádku. Že budou, zase spolu, a ona a její milovaný muž, se potkají v nebi. Namísto toho, stojí ve dveřích, neviditelný, a dívá se, jak ona bere jeho ruku do své, a Cas ví, že jen ona utěší to, co ani Bůh nesvede. Že si ho přeje těšit.

Castiel zapochyboval o věčném životě, zdá se, že lidé už nalezli vše, co potřebují a na čem záleží, tady. Otočil se.

V kapse mu zazvonil mobil.

Podíval se na displej, a rozvážně, hovor přijal.

„Ano?“

„Kde jsi?“ ozval se rozhněvaný hlas z mluvítka. Ca ston ignoroval. Rozhlédl se a pak mluvítko, přiložil zpět k ústům.

„Daleko.“

Slyšel povzdech.

Slyšel pláč, a pak okolo něj, prošla smrt. Castielovy oči a oči mrtvého muže, se na moment setkaly. Prošel, skrz závoj.

Muž spatřil hvězdy. A pak, neviděl nic.

Castiela z uvažování vytrhl hlas, na druhém konci aparátu.

„Krása. Poslouchej, Casi. Já a Sam jsme na stopě něčemu velkýmu, takže jestli nám chceš pomoc… víš, kde mě najdeš.“

Castiel přikývl a pak, si uvědomil, že ho Dean nevidí. „Budu tam, vmžiku,“ řekl, a mobil zaklapl.

Naposled, se podíval skrz sklo, oddělující jej od pokoje. Žena se nehnula z místa. Pozorovala, bledou tvář svého mrtvého druha. Měla na sobě, bílou halenku a vypadala jako mrtvá nevěsta.

On, na ní čeká.

Castiel se rychle přemístil, za lovci.

To, co cítil, byla loajalita.







„Chci, se s tebou milovat.“

Dívka, zčervenala a Cas rychle odvrátil zrak. Cítil, že i on rudne. Byl svědkem něčeho, co neměl vidět, ale nemohl si pomoc a zůstal. Byl koneckonců anděl. Není, jak to Sam říkal? Perverzní úchyl.

Sklopila oči, a řasy složila k víčkům, jako pták, skládající křídla. Nechala jej, vzít si to, co patří jí, a dát jí to, co patří jemu.

Zasmála se, aby odlehčila situaci.

Castiel viděl, že se chvěje, ale nedá to najevo.

Nevěděla, co dělá, a ani on si nebyl jistý, ale společně, zaklesnutí jeden do druhého, objevily nový svět, a nalezli dosud neprobádané.

Andělé nemohou udělat totéž, protože znají a ví všechno, od začátku, do konce.

Ale, Cas toho neví ještě hodně. Je mladší a zvídavější, než kdysi, protože srdce, které v něm tluče, může patřit Bohu, ale patří i jemu, a Cas se odevzdává, sám sobě, a doufá a věří a má sny.

Cas, cítil naději.






„Vezmi si mě.“

„Zbláznil ses?“

„Ne. Mluvím vážně. Vezmi si mě.“

Casm si poposedl. Pro jednou se nechal vidět. Muž po cizinci šlehl očima, jakoby ho znervóznilo, že je někdo cizí svědkem, tak citlivé záležitosti. Castiela to z míry nevyvedlo.

„Vezmi si mě, a já budu tvůj. Navěky.“ Mládenec se otočil, aby se ujistil, že se cizinec nedívá. Castiel otočil hlavu a předstíral, že neposlouchá. Zatím, však upíral na dvojici své ostatní oči.

Mládenec vytáhl prstýnek. Jednalo se o zlatý kroužek. Poklekl do trávy.

„Navěky?“ zeptala se.

„Dokud nás smrt nerozdělí.“

Už nebyli děti a věděli, že existuje něco jako smrt, a věčnost je jen hra, ve kterou věří děti.

Castiel necítil, závist. Cítil lítost, protože všechno krásné na světě, je protkáno i bolestí, a všechno, co začne, musí skončit, a zmizet v propadlišti dějin.

Castiel si připadal starý, a unavený. Chtěl zažít něco, co si bude pamatovat – navěky, ne proto, že musí, ale proto, že chce. Moment, který vynahradí věčnost.

„Ano,“ řekla dívka.






On a ona, po sobě házeli nádobí. Pravda byla, že ona nechala nádobí padat na zem, a on občas třískl talířem.

Jeden z nich proletěl neviditelnému Castielovi hlavou, a rozbil se o stěnu.

Castiel hádající se dvojici se zájmem pozoroval.

„Lhal jsi!“ Křičela ona. „Nikdy tady nejsi.“

„Jsem tady pořád,“ vykřikl, on. „Mám i jiné povinnosti, to přece víš.“

Castiel si neuvědomil, že se napřímil. Pootočil hlavu ke straně, a v očích se mu zablesklo.

Ona mu položila, hlavu na rameno, a zlaté vlasy se jí svezly do čela. Zamumlala něco, čemu Cas nerozuměl. Pak se narovnala. V očích se jí leskly slzy.

„Proč se zlobíš?“ zeptal se se zájmem on.

A, Cas viděl do její duše. Viděl vztek, ale viděl i víc. Zavrtěla hlavou.

„Nevím. Jsem pitomá. Stýská se mi.“

Vážně to bylo tak prosté?

On jí pohladil po vlasech, a ona se usmála. Byla, krásná, a on byl zamilovaný.

„Víš, že tě miluju? I když tady nejsem, myslím na tebe. Miluju tě.“

Castiel si konečně pomyslel, že je svědkem, čehosi intimního, a zmizel. Když se vracel do nebe, slyšel Deanův hlas.

Modlil se k němu, ale Castiel nepřišel. Měl i jiné povinnosti. Doufal jen, že Dean rozumí.






„Pro Boha, Pro Boha.“

Klečela na ulici. Džíny měla na kolenou promáčené, protože silnice byla mokrá. V jedné třesoucí se ruce držela mobil, ze kterého volala záchranku a v druhé jeho ruku.

„Prosím, prosím.“

Nehody, se stávají. Utnou okamžik, když si myslíte, že konečně rozumíte životu.

Castiel stál o podál, a díval se.

„Otevři oči.“

On, poslechl. Upřel je na ní a zasípal. Rána, na boku, kterou po nárazu autem, utržil, krvácela.

Snažila, se krvácení zastavit, ale nevěděla, co dělá. Napodobovala nějaký film. Sykl.

„Promiň. Jsem tady,“ řekla, protože to byla jediná věc, kterou doopravdy uměla, a kterou pro něj mohla udělat. Být tady a držet jeho ruku.

Castiel si myslel, že tomu rozumí. Na něco si pamatoval. Měl, někde být… ale, kde? S kým?

Jeho dech, byl k uzoufání pomalý. Castiel věděl, že to zranění je fatální. Nepřežije příštích pět minut.

Ale, Casiel byl Bůh, a mohl si dělat, co se mu zlíbí.

„Bože. Prosím.“

Odstrčil jí stranou. Ona zalapal po dechu.

„Co jsi zač? Jsi doktor? Zeptala se s nadějí v hlase, a rozhlédla se. Neviděla, sanitku a zpanikařila. „Vypadni. Běž ode něj!“

Neposlouchal jí. Položil ruku, na jeho bok. Jejich oči se setkaly, ona za ním klela a plakala.

„Bude žít,“ řekl Castiel. A, pak, všechno bylo jako ve snu.

On, ležel na zemi, ona se skláněla nad ním a oba byli zmatení.

„Co se stalo?“ zeptal se.

„Nevím,“ řekla omámeně. „Upadl jsi. Jsi v pořádku?“

Přikývl, a rozechvěle se postavil. „Myslím, že jo.“

Oba, stáli v ztichlé postraní, uličce, a cítili se divně. Vzduch byla nabitý elektřinou.

„Co je to?“ zeptala se. Shýbla se, a ukázala mu pírko, které našla na zemi. Bylo hnědé, a modře se lesklo.

„Ztracené pírko,“ řekl on.

Odešli, držíc jeden druhého za ruku.







Trávíš hodně času tím, že pozoruješ lidi?
Baltahazar o tom mluvil jako o koníčku, jímž je Cas posedlý.

Castiel odtrhl oči, od trojice v parku. Zlatovlasý chlapec, běhal od jedné prolézačky ke druhé. Ona seděla o podál, a pozorovala svého syna a manžela.

Castiel si poposedl.

„Proč ztrácíš čas, tímhle?“ zeptal se Balthazar. Byl zvědavý.

„Snažím se pochopit. Chci vědět –„

Castiel nakrčil nos.

„Chceš vědět, co cítí,“ nebyla to otázka. Cas semkl rty.

„Chceš vědět, co cítíš TY,“ konstatoval.

Castiel sklopil, oči.

„Oh, Cassie…“ A, Balthazar zmizel. Ve vzduchu zašustila křídla, a Cas byl ponechán o samotě, se svým tlukoucím, zrádným srdcem.

„Je nepolapitelný,“ smál se muž, který se s chlapcem, honil dokola, po hřišti.

Nepolapitelné srdce. Jako, pták.






„Musíš být silná, kvůli mně.“

Zavrtěla hlavou. Cas rozuměl i tomu. Té, únavě.

Přál si říct Deanovi, aby byl silný. Přál si dát mu sílu vytrvat, ale Cas sám žádnou neměl. Přesto vytrval a byl ta silná část týmu. Necítil sílu, ne doopravdy ale věděl, že když se jedna strana hradby bortí, ta druhá musí vydržet, děj se, co děj.

Castiel nechal Deana a Sama o samotě, v Bobbyho domě. Opřel se zády o plot, a zavřel oči. Byl, tak unavený. Přemýšlel o tom, že se vzdá.

Dean, se nezajímá, proč by Cas měl?

„Chci, aby to skončilo,“ řekla ona.

„Prosím.“

Slyšel ospalost, v hlase, muže, ale, on to před ní nedal najevo.

Cas, semkl oči. Pálily ho. Co se to s ním děje?

Byl tak, slabý.

Zaryl si nehty do dlaní, a cítil, kůži trhat se. Cítil, krev. Myslel si, že si to zaslouží.

Co, mu zbude, když Dean řekne ano?

Pro koho bude Cas silný, pak?

Nezbude, mu než se vzdát.

Ideály, padnou.

„Uděláš, to pro mě? Vydržíš? Budeš, silná?“

„Ano.“

Cas otevřel oči. Překvapilo ho, že on a ona se usmívá, a pak ticho prořízl pláč.

„Je to chlapec, říkal doktor.

Castiel namáhavě polkl.

Nemusí rozumět tomu, co cítí, ale v ten okamžik, v sobě nějak, našel sílu vytrvat.







Dvojice se choulila u ohně. On, a ona byli zabalení v dece spolu s dalšími uprchlíky. Jejich syn spal o kousek dál. Les, voněl jehličím, ale to, co lidé, cítili, byl strach.

Dean nasál vzduch nosem. „Chci, aby se každý z vás vyspal. Ráno, vyrážíme.“

„Kde je ten kemp?“ zeptal se, jeden ze zachráněných.

„Nedaleko.“ Odsekl Dean.

Castiel věděl, že Dean ví, že jim lže, a ti lidé t pravděpodobně ví taky. Spousta z nich pochod nepřežije, ale on a lovec, zkusí zachránit, většinu.

Jeho a Deanovy oči se setkaly, a pak Dean zmizel v šeru lesa, s tím, že zůstane na hlídce první.

Cas poslouchal, hovor, který se odehrával u ohně.

Ona si spletla špinavé vlasy do copu. V očích, se jí odrážel oheň. Jiskry, z plamenů létaly vysoko, do vzduchu, a osvětlovaly jejich tvář. Bylo, to krásné.

„Na co myslíš?“ zeptala se.

„Možná,“ zaváhal. „Je dobře, že se to stalo. Apokalypsa, je dobrá věc.“

Jak, by mohla? Pomyslel si Castiel.

„Ty myslíš?“

Jejich oči, vyhledali syna, choulícího se pod dekou.

„Myslím si,“ šeptl, „že nám to pomůže rozumět věcem líp. Zlepšit je, a vyvarovat se chyb, až začneme znovu.“

Typický, přístup lidí.

„Ty myslíš?“ ujistila se. „Myslíš si, že přežijeme.“

Přikývl.

„A že je to dobrá věc –„

„No – já –„

„Poslouchej,“ přerušila ho. „Dívej se na to, jako na hrad z písku. Pamatuješ si ještě na to, jak jsme na pláži stavěli hrad z písku, jako děti? Dobře. Poslouchej. Postavíš, ten hrad. Pak se dostaví příliv a zboří ho. To tě ale nepřiměje přestat ho stavět pořád dokola. Nemůžeš zastavit moře, ale to neznamená, že přestaneš, stavět hrad. Postavíš ho znovu. A zas. Vždy, trochu jinak, ale v zásadě – v zásadě to bude pořád tentýž hrad. Každý kdo ho uvidí, si pomyslí, žes ho postavil ty, protože jsi pořád jedna a tatáž osoba. Můžeš změnit detail, ale pořád to bude vypadat, jako hrad, který jsi postavil ty, už mockrát, předtím. A, nezastavíš moře.“

Chlapec, v dece, se pohnul.

To jí konečně umlčelo.

Castiel se opřel zády o strom, a poslouchal. V korunách stromů, šuměl vítr.

Ona, má pravdu. Pomyslel si. Má pravdu.

Castiel a Dean nezastavili moře, ač viděli blížící se příliv.

Jak, by mohli.






„Miluju tě.“

Miluju, miluju. Miluju.

„Smím, se na něco zeptat, Deane?“

„Už ses zeptal.“

Cas, se zatvářil, dotčeně, a Dean protočil očima.

„Co chceš vědět, Casi?“


Kdybych si chtěl půjčit, něco tvého, souhlasil bys?

Kdybych umřel, chyběl bych ti?

Věříš, mi?

Kdybys kvůli mně musel, odvážil, by ses?

Když se zlobíš, znamená to, že mě nenávidíš?

Chceš mě držet za ruku?

Všiml sis, že rostu a měním se?

Omlouvám se. Když to řeknu, vrátíš se?

Můžeme, začít, znovu? Chceš, abych se vrátil já?

Existuje druhá šance? A, třetí a další?

Co, cítím?

Je, to láska?

Co, je láska.


„Věděl, jsi, že když kočka přede, znamená to, že je spokojená?“ zeptal, se namísto toho Castiel. Měl na sobě, bílý, nemocniční hábit, a zasněně se usmíval.

Dean, nereagoval. „Kde jsi byl, celý den, Casi?“ zeptal se, jako rodič.

Castiel zvedl oči k obloze. Snažil se vzpomenout si, ale myšlenky byly pořád roztroušené, Cas pořád není sám sebou.

„Všude,“ řekl.

Dean zaváhal, a jemně Case poplácal po ramenu.

Castiel si přál, aby uměl příst. Chtěl umět vyjádřit slovy emoce, a pro lidi to mohla být přirozená reakce, ale pro anděla ne.

Dean odešel do domu, a Cas stál sám, venku, pod otevřenou oblohou. Slyšel, a viděl mnoho. Ale, tváří tvář, Deanovi, byl malý a nicotný.


Castiel nevěděl, co říct, a proto, zůstal venku a snažil se, si vzpomenout.

Maky: Moc pěkné... Tak si říkám, že ty jsi taková "výplň" toho, co v spn nebylo V spn se Cas vždy zjevil, ale kde byl v tom mezičase, co Dean a Sam "zachraňovali" svět, to se nevědělo. Tohle je moc hezké vysvětlení. Ten proces, jak se Cas snaží pochopit svět, lidstvo, naše emoce a chování, které je absolutně nepředvídatelné a nelogické... Fakt se mi to líbilo. Takže díky Ti za to. Teda... poslední dobou přidáváš nějak moc povídek Jsem nadšená a doufám, že Ti to chvíli vydrží

Maky: teda, ty jsi těch emocí doslova plná, je to velmi zajímavé čtivo, emotivní, Castiel se zde "učí" znát lidi - což je zajímavé, andělé jsou zde tisíce let a s prominutím, vědí kulový a řekla bych, že hlavně kvůli Deanovi se je/nás konečně snaží pochopit
napsat tohle za jeden den - no teda....
je to zvláštní "povídka" a velmi dobře napsaná

Maky: hodně dlouho jsem nic tvého nečetla - nebyla nálada a tak - však víš.....
dnes jsem narazila na toto - nejdřív si říkám, ježí voči ona píše o tom, jakej je Cas perverzní úchylák pozorující lidskej pár - ale pak nastal zvrat a začalo to dávat smysl
neříkám, že je to nejlepší povídka - je nedokonalá - ale to jí dělá pro mě hodně zajímavou, v nedokonalosti je krása - oni jsou to vlastně plky - ale jako celek to funguje perfektně - dám možná blbé přirovnání,ale je to jako Jensen - je pihatej, má nohy do O, odstávají mu uši a šilhá - ale jako celek to prostě stojí za to a funguje to - tak takto tuto povídku vidím já

citácia :

Co, mu zbude, když Dean řekne ano?

toto mě hodně bavilo a zvráceně by mě fakt zajímalo, co by dělal, kdyby Dean řekl. ano

Nemix: Ahoj Víš, vážně mě těší, že sis přečetla mojí povídku, ale je to vážně neštastný výběr. Tohle je typické Píšu povídky, na kterých si dávám vážně záležet, a když pak napíšu z patra, nějakou vypisovačku, musíš si přečíst zrivna tu (viz to samé s tou druhou povídkou, kterou jsi četla -btw, zapomněla jsem na to, o čem jsem psala, a musela jsem si jí přečíst znovu ). Ale, to je v pořádku, prostě sis přečetla zrvna tohle Nevím jistě, jestli jsi tou nedokonalostí myslela totéž, co jsem tím zamýšlela já, ale ale jistý záměr tam byl. Zrovna ted čtu jednu knihu, která je "nedokonalá! v tomhle smyslu, a mně se ta atmosféra svým způsobem líbí. Ta jedmoduchost. Ráda zkouším nové věci, a řekla bych, ž jako celek, taky funguju dobře. Jako ty odsttáté uši, a tak Myslím si, že člověk musí znát mou cleou tvorbu, aby věděl, co tahle povídka znamená. Není nijak důležitá, ale bavilo mě psát pro jendou o něčem trochu jiném. A, ano, je tam pár "důležitých" zpráv.

PS: Mám pár nápadů - co by Cas dělal, kdyby Dean řekl ano. Už jsem tu povídku skoro začala psát, ale pak jsem to přesunula na později. Ted mám rozoracvané tři rozepsané povídky tady, takže bych je měla dopsat


astik: Děkuji Ano, je zvláštní, jiná. Ráda zkouším nové věci,a bavilo mě to psát. Castielova postava je úžasná prácě v tom, že funguje jako "třetí díl". Jeho charakter nám umožnuje chápat ostatní postavy, chápat skrytý význam věcí, a zamýšlet se nad ním. Není to jen o postavě Case, je to o tom ostatním, na co se v SN díváme, a proto je Cas z pisovatelského hlediska, tak zajímavý. Byl, to výstřelek, Takhle povídka. Napsaná rychle, a sešitá horkou jehlou, ale proč ne

Děkuju!

bohdy: Jsem výpln? Děkuju Ne, vážně, děkuju. Myslím, že m to těší, být výpln. Znamená to, že ty povídky za něco stojí. Nemyslím si, že tohle by se v SN skutečně mohli přihodit, ale rohodně si myslím, že Castielov y myšlenkové pochody, byly adekvátní jeho charakteru. Bavilo mě to, jak to kolidovalo s dějem v SN a s Casovým vztahem s Deanem. Baví mě to, jak se Cas snaží pochopit svět, protože díky němu, se snažím i já, a při tom psaní mi spousta věcí, dojde.

Já vím, že přidávám hodně. Potřebovala bych víc, času, na všechno. Protože se mi toho honí hlavou tolik...

děkuju, jako vždy, za komentář

ale Maky, čemu se divíš - a hlavně u nás dvou přeci funguje to, že co se líbí mě, tak s tím nejsi spokojená ty a obráceně

jinak myslím si, že jsme tu nedokonalost pochopily obě stejně - a to je právě pro mě to zajímavé - můžu si domýšlet, rozvádět si to více do hloubky a můžu nad tím přemýšlet - a to jak víš, já dělám hrozně ráda

PS: na tu povídku si počkám