MEZITÍM NA ZEMI
Sam se napil kávy. Odložil hrnek na stůl, mezi symboly, které podle Chuckových instrukcí na desku nakreslil.
„Co teď?“ zeptal se, potlačujíc únavu.
„Teď se budeme modlit.“
OČISTEC
ČTVRTÝ KRUH - TEMNÝ LES
Cesta se začala zvedat. Stromy rostoucí podél silnice zhoustly a zpod popraskané lesní cesty vyrůstaly chomáčky trávy.
Stoupali. Když se vyškrábali na vrchol kopce, oba na chvíli zastavili, lapajíc po dechu. Stmívalo se. Cesta byla černá, a obrysy stromů ve tmě stěží viditelné. Dean věděl, že Cas přemýšlí o úkrytu. Nebylo bezpečné zůstávat v otevřené krajině, v noci. Castiel stál bez dechu, dívajíc se do údolí pod sebou. Klikatila se v něm řeka krve.
Po obloze pluly mraky, zespod ozářené rudou řekou. Nebe, nad nimi bylo břidlicově šedé a dohromady s oblaky vytvářelo apokalyptický výjev. Suchá žlutá tráva se pohupovala ve větru.
Bylo by to nádherné, kdyby se nejednalo o iluzi Očistce.
Castiel se zhluboka nadechl a pak uvolnil. Svěsil ramena, oči nespouštějíc z údolí. Tvářil se mírně.
„Co vidíš?“ zeptal se Dean.
„Nic. Stmívá se.“
Lovec protočil očima.
„Každá řeka, začíná v nebi.“
„Hm. Souvislost?“
„Každá řeka, začíná v nebi. Ne, každá řeka, vede do oceánu. Některé, ty největší prostě zmizí. Věděl jsi to, Deane? Zmizí pod zemí, a zem řeku spolkne, a nikdy nevydá nazpět.“
„Máš mi
zvedat náladu, Casi,“ odsekl podrážděně Dean.
Castiel vyhledal oči lovce. „Promiň,“ odvětil chladně, a na tváři vykouzlil cosi jako pokus o úšklebek, ale ne veselý.
Sarkasmus, zakrývající bolest.
A, Dean věděl, kdo je příčina. On.
Najednou spousta věcí začala dávat smysl.
Dean polkl. „Co jsi to říkal o té řece?“ zeptal se slabým hlasem.
Cas už ho neposlouchal. „Musíme najít úkryt.“
Nevyřčená slova.
Nemůžeš to se mnou vzdát, Casi.
Tys to vzdal se mnou. Dean nahlas řekl, „Jo. Ujisti se, že nás tentokrát nic nepřekvapí.“
Castiel přikývl. Zatřásl hlavou, a jeho pozornost upoutala Deanova ruka. „Jsi zraněný,“ podotkl.
Oh. Dean pozvedl vlastní ruku do výše svých očí. Na paži, pod loktem měl dlouhý krvácející šrám.
Zjevně ho zranil jeden z Dyků.
Dean uhladil lem a rukáv bundy, snažíc se vypadat cool. „Jenom škrábnutí.“
Castiel se s ním nehádal. Bez varování přiložil ruku k ráně. Zacelila se. Trvalo to malinko déle, než by mělo, ale Castiel měl zjevně pořád dost síly na to, vypořádat se s drobnými zraněními.
Až na to, že -
Třásly se mu prsty.
Dean se andělu vysmekl. „Řekl jsem, že je to jen škrábnutí, Casi. Máš si šetřit milost, na důležité věci.“
Castiel zněl unaveně.
„Nesejde na tom, co si myslíš. Oni pořád cítí tvojí krev.“
Dean polkl. Zadíval se do lesa. Kromě stromů neviděl nic. Co se skrývá uvnitř? Co číhá?
Měl pocit, že mezi stromy zahlédl stín. Vysokou postavu prodírající se mezi stromy. Její a Deanovy oči se setkaly. Pak stvoření otočilo lebku a zmizelo v šeru lesa. Dean pocítil slabost a malátnost.
Kam šel?
Z uvažování ho vytrhl Castielův hlas. „
Soustřeď se, Deane.“
Pokýval hlavou.
MEZITÍM NA ZEMI
Sam nahlas přečetl zaříkadlo. Symboly se rozzářily, ale jinak se nedělo nic. Hvězdy, a měsíc, ve středu pentagramu zhasly a Sam a Chuck stáli ve tmě, čekajíc na zásah shora.
Nikdy nepřišel.
„Deane. Jestli mě slyšíš, vydrž.“
OČISTEC
Cas nechal Deana stát u cesty a odešel prozkoumat okolí. Ujistil Deana o tom, že bude poblíž, kdyby se cokoli stalo.
Dean si hrál s oblázkem ležícím u cesty. Kopal do něj, dokud se nezačal kutálet z kopce dolů.
„Casi?“
„Jsem, tady,“ ozvalo se z lesa.
Samozřejmě. Kde JINDE, by Cas byl?
„Tohle, je skoro jako kempink. Ne, že bych kdy BYL kempovat. Jednou, nás táta vzal do lesa, víš. Já a Sam jsme byli nadšení. Táta sbalil stan, a všechno ostatní,“ Dean vydechl. Jemně, mrholilo. „Těšili jsme se na opékání marshmellownů na ohni,“ Polkl. „Jediná věc, kterou jsme opekli, bylo Vendigo.“
Ticho.
„Casi?“
Z lesa, se kromě kapek, dopadajících na jehličí, neozval žádný zvuk. Dean vzdychl, a čekal.
Krátil si čas tím, že do země hloubil malou jamku klacíkem. Když byla velká asi jako myší nora, Dean se zvedl a znovu zakřičel.
„Casi?“
Nic. Přemáhala ho frustrace. Zadíval se do lesa, přemýšlejíc.
Čert to vezmi.
Dean překročil hranici lesa.
Byl, temný a Deanovi se do cesty pletly větve.
„Casi, ty idiote,“ zavolal zkusmo. „Ca – Castieli!“ neodvážil se křičet hlasitě a upoutat nechtěnou pozornost
ostatních věcí. Vydal se hlouběji, do srdce lesa. Stromy mu zakrývaly výhled, a Dean kromě pruhů světla prosvítající skrz jehličí a kmeny nic neviděl.
Jenom, cítil. Něco mu křupe pod nohama. Dean se nedovážil sklopit oči a zjistit, oč se jedná.
Kráčel skoro poslepu ještě několik minut a pak, konečně zaslechl, tiché: „Deane.“ Vycházelo ze tmy.
Deanovo rychle bijící srdce, se uklidnilo.
„Tady.“
Dean se ohlédl. Od stromu ke stromu byla natažená pavučina. Na jemném stříbřitém vláknu, napínajícím se mezi větvemi, se leskly kapičky vody.
A, Cas, s křídly roztaženými jako moucha, která uvízla v pasti, byl uvězněný ve středu.
...
Castiel se díval před sebe, a svýma ostatníma očima, dával pozor na to, co se děje na východě a západě a za jeho zády. Pak, jeho pozornost upoutal pohyb. Létalo to mezi stromy.
Nejednalo se o ptáka, ale ptáka to připomínalo ze všeho nejvíc. Stvoření bylo drobné. Tělo, vypadající jako lidské, pokrývala šedá blána, pod kterou bilo srdce. Jenom na křídlech rostlo jemné peří.
Pár očí, ve tmě stříbřitě zářil.
Byly hluboké, a staré. Jako, Castiel.
A, co víc Hleděly na Castiela s porozuměním.
Kdyby Cas chtěl, mohl to rozdrtit v dlani. Ale, Cas byl jen uchvácený.
Ta věc, byla neškodný přízrak. Nikdy nenarozený anděl noci.
Castiel pootočil hlavu ke straně a věc se vznesla výš.
Sledoval to hlouběji do středu lesa. Castiela zaujal elegantní třepot křídel, rozechvívající světlo, a stíny.
Počkej, řekl v duchu.
Náhle, stvoření zmizelo ve tmě mezi stromy. Cas vydechl.
Na něco šlápl. Shýbl se a odhrnul jehličí. Na zemi leželo peří, stovky pírek, některá pořád čerstvá a suchá, a jemná, a horká. Castiel
je znal jmény.
Jiná zetlelá časem.
Castiel jedno pírko zvedl. Rozpadlo se mu v ruce.
Stvoření vyklouzlo zpoza stromu a sešplhalo o větev níž. Věnovalo Casovi úsměv. Roztáhlo křídla, chystajíc se znovu vzletět.
Nikdy, nevystoupalo do vzduchu. Narazilo do ve tmě neviditelné sítě vláken. Jemně zaškubalo křídly, a pohlédlo na Case.
Anděl pocítil lítost.
Vztáhl ruku. Pavouk byl rychlejší. Stvoření překvapeně vyjeklo a pak, zmizelo. Navždy. K zemi se k Castielovým nohám sneslo pírko.
Anděl pocítil mrazení. Automaticky pozadu ustoupil, zapomínajíc dávat pozor.
Jeden krok. Dva.
Castiel uvízl v síti.
Z oblohy na něj vhlížely desítky párů mrkajících očí, jako hvězdy, zářící a blikající ve tmě.
...
„Deane – ne.“
Dean, který vztáhl ruku, a chystal se Case osvobodit, ztuhl. Nemohl si pomoc a ušklíbl se. Ta situace byl trochu legrační.
„Proč? Chceš tady vyset po zbytek věčnosti?“
Castiel, jemně vydechl. „Pavouci,“ odvětil, jednoduše.
Deanova napřažená ruka, zamrzla ve vzduchu. Humor zapomenut.
„Co prosím?“
„Neví o mně. Dokud se nepohnu. Vnímají, jenom vibrace.“
Zvedl se vítr. Vánek rozcuchal jemné peří kryjící Casova křídla.
Anděl zatajil dech.
„Casi?“ odmlka. K čertu! „Kde jsou?“
Castiel zvedl oči.
Dean ve tmě nic neviděl, ale pochopil signál.
Pomalu couvl. „Co uděláme?“
„Potřebuju oheň.“
Dean se rozhlédl. Z větví stékaly kapičky vody. Kde tady najde oheň?
„Casi,“ odvětil opatrně, „tohle nebude fungovat.“
Anděl, se ošil. Dean zbystřil a automaticky vzhlédl. Ve tmě se nic nehýbalo. Zatím, je nic nenapadlo. Castiel, pohnul volnou rukou a zkusil přitom nerozechvít síť.
„Casi?“
Očima, vyhledal oblohu. „Mohl bych,“ polkl, hlas klidný jako vždy. „Můžu založit malý oheň,“ navrhl nejistě.
„To jako tvoje pravé já?“
Castiel krátce kývl.
„Připrav se.“
Dean čekal cosi majestátného. Světla a blesky, které ozáří oblohu, ale vše, čeho se dočkal, bylo zapraskání a pak jedna z vlhkých větví u Deanových nohou, začala hořet.
Cas, jemně vydechl.
„Vypadáš překvapeně.“
„Nevěděl jsem, jestli to svedu.“
Paráda. Jsou nejen, ztracení, ale navíc i bez extra super-moci.
Dean větev zvedl. Oheň vrhal příjemné, teplé naoranžovělé světlo a Dean od něj nedovedl odtrhnout zrak. Uvědomil si, že k němu tíhne, jako můra k plamenu.
„Co s tím mám dělat?“ zeptal se ochraptěle.
„Zapal síť.“
„Co – mám… Co prosím?“
„Síť, musíš jí zapálit.“
Dean, se usmál, ale ono to vážně nebylo k smíchu. „Neušlo ti, že shoříš spolu s ní?“
„Budu doufat, že vlákna shoří a uvolní se dřív, než se oheň rozšíří. Taky udrží dál pavouka.“
„Ty budeš doufat.“
Castiel zamrkal. Sarkasmus v Deanově hlase, a důvod, mu ušel.
Lovec zavrtěl hlavou. „Víš ty co. Že jsem se ptal.“
...
„Jsi si jistý?“
„Jsem.“
Přiložil.
Oheň stravující větev přeskočil. Pavučina vzplála. Oranžové světlo se plazilo, z vlákna na vlákno. Dean měl pocit, že pozoruje krev rozlévající se tepnami v těle.
Plameny ozářily Casovu tvář, a
Ve stejný moment se z úkrytu vyrazil pavouk.
Obluda měl osm nohou, a tlamu zakončenou párem extra klepet. Vycházel z ní nelidský řev. Pohybovalo se to rychle, dál od ohně, přímo k –
Deanovi.
Lovec ví, jen že bojoval poslepu. Vše co vidí, jsou nohy, objevující se a mizející v kouři. Dean upadl na zem, odvalil se, vyhnul jedné noze, a zaskočila jej druhá.
Přes kouř nevidí. Je těžké dýchat.
Uvědomuje si dvě věci. První, nemá šanci.
Druhá. Oheň se šíří pomalu a Cas, nemůže pryč. Pavučina nepovolila.
„Casi!“
V kouři, Dean vidí pár jasně rudých očí. Tak tahle skončím? Proběhlo mu hlavou. Přemýšlí o Samovi, a o Castielovi, který pomalu uhoří.
Otevřelo to tlamu a pár klepet, a Dean se obrnil.
Kousnutí nepřišlo. Pavouk zapískal, a všech osm noh se pod ním podlomilo.
Dean leží na zemi, dýchá zhluboka a je zpět, při smyslech. Vzduch se vyčistil, kouř stoupá k nebi, a oheň praská. Temný les ožil, a stromy osvětlují plameny.
Dean si odkašlal. „Casi?“
Zpoza těla pavouka vyšel muž.
Na sobě má dlouhý lovecký kabát a jeho tvář, zakrývá maska. Dean vidí jen oči. Jsou, povědomé.
Mohl se mýlit, ale uštěpačný hlas, ač utlumený maskou, by poznal kdykoli.
„Nečekal jsem, že tady najdu tebe.“
Dean by mohl říct totéž. Vysoukal ze sebe: „Cas.“
Muž vytáhl nůž, a promyšleným pohybem rozťal vlákna držící pavučinu pohromadě. Castiel, dopadl na zem, vedle Deana.
„V pořádku?“ zeptal se Dean. Anděl přikývl.
Vyměnili si mezi sebou ještě pár slov, a pak Dean konečně pohlédl na jejich zachránce. „Samueli.“
...
Samuel mladšímu lovci pomohl na nohy.
„Co tady děláš?“
„Stopoval jsem vlkodlaka, a našel tebe.“
Dean to nesložil dohromady okamžitě.
„Ne. Myslím tím, co děláš tady?“
Dean nevidí pod Samuelovu masku, ale neušlo mu, že se lovec ušklíbl.
„A, co sis myslel, že mě čeká?“
Podrbal se na hlavě. Dean o tom skutečně nepřemýšlel, ale rozhodně ho nenapadlo, že svého dědu najde tady, dole.
Ani Samuel si nezasloužil takový osud. Vše, oč se snažil, bylo koneckonců chránit rodinu.
Dean automaticky shlédl na Case pořád sedícího na zemi. Ani, Cas si nezasloužil skončit tady. Jeho a Samuelův úmysl byly tentýž.
„Jak ses sem dostal ty?“
„Nehoda,“ odvětil Dean. Byla to pravda. „Je to dočasné,“ ujistil Samuela, ale pravděpodobně přesvědčoval víc sám sebe.
Samuel jej sjel pohledem. Pak se znovu ušklíbl. „Doufám, že máš pravdu. Tohle místo sice není Peklo…“ hlas, mu selhal. „A, co tady dělá ten anděl?“
To, že někdo říká Castielovi ten anděl, v Deanovi nelogicky, vzdulo vlnu hněvu.
„Castiel je tady se mnou.“
Castiel, který byl celou dobu zticha, za Deanem, zamrkal.
V Samuelovo očích hněvivě zablesklo. „Vidím. Kde jste přišli k tomu ohni?“
Dean, zamumlal něco, čemu nebylo rozumět, a Samuel se proto zeptal přímo Case. „Udělal jsi to ty, že jo?“ ujistil se.
Neočekávaná pozornost Castiela vyvedla z míry. Přikývl.
„Vy dva tady nemůžete zůstat,“ rozhodl Samuel. „Není tu bezpečno.“
„Kdo říká, že s tebou je?“ vyštěkl Dean.
„Zachránil jsem vám život, Deane.“
„A?“
Vnuk a děda, se měřili pohledem. „Nevěř mi. Zůstaň tady, pokud chceš. Dávám ti hodinu. S ním možná dvě. Nebo, pojď se mnou a žij.“
Sakra. Dean se ohlédl přes rameno, ale Cas se díval do země.
Dean, kývl.
Samuel mezitím sebral jedno hořící poleno. Oheň osvětloval bledou masku, a Samuel vypadal skoro jako člověk. Podal Deanovi lovecký nůž. Dean překvapeně zamrkal.
„Co? Potřebuješ zbraň.“
…
„Proč nosíš tohle?“
Našli místo mezi stromy a rozeklanou skálou. Samuel rozdělal oheň. Jako základ použil ten Castielův. Rozsadili se okolo. Castiel seděl dál, a oči nespouštěl z lovce.
Dean natáhl ruce před sebe, ohřívajíc ztuhlé prsty.
„Nejsem už, co jsem býval.“ Samuel informaci nerozvedl, a Dean to respektoval.
„Říkal jsi, že hledáš vlkodlaka.“
„To je pravda.“
„Našel jsi ho?“
„Našel jsem pavouka.“
Cas, za jejich zády, cosi zamumlal. Dean se ohlédl. Castiel ztichl, a hleděl do prázdna.
„Co jsi lovil ty, Deane?“
Deana ta otázka překvapila. „Nelovím. Hledám cestu ven.“
„Přirozeně.“ Samuel použil dlouhou větev, a rozhrnul oheň. Plameny, přikrmené kyslíkem, vystoupaly výš k nebi. Nad ohništěm, tančily jiskry. „Ty a Sam mě nepřestanete překvapovat. Jste skuteční synové své matky.“
Samuel vyzvedl větev, na níž opékal dvě jablka, z ohně. Stáhl je, a jedno podal Deanovi. Lovec, ho otáčel v rukách.
„Hej, mluvko, a za co jsi tu ty?“
Castiel zvedl hlavu. Otázka vytrhla z apatie i Deana. Zbystřil.
„Byl jsem takříkajíc na nesprávném místě v nesprávnou chvíli.“
Samuel si to mohl vyložit všelijak. Kývl, a hodil Casovi jablko. Anděl ho zaskočeně chytil.
„Cesta do Pekla je dlážděna dobrými úmysly. Jez, Deane. Stydne.“
...
„Existuje odtud cesta ven.“
Dean dojedl jablko. „Zkusil jsi jí najít?“
„To není cesta, Deane. To, je osud. Peklo mě vyvrhlo. Kam jinam bych šel?“
...
V korunách stromů hučel vítr. Ohýbal větve a vyluzoval strašidelné zvuky. Castiel vzhlédl. Něco se blíží. Je to okolo nich. Vztahuje to ruce. Vztahuje to je.
Do sebe. Do nitra noci, plné strašidelných zvuků.
„Casi?“
„Měl jsem pocit, že něco vidím.“
Samuel ho po očku pozoroval.
„A vidíš?“
Zamrkal. Sklopil oči, skryté koruny stromů zapomenuty. „Ne.“
...
Aby, si ukrátili noc, Dean a Samuel hráli piškvorky. Kreslili střídavě křížky a kruhy klackem do země.
„Tvoje matka mě vždycky porazila. Byla křížky, tak jako ty.“
Dean zíral na provizorní hrací plochu. Byl tak unavený. „Každý chce být křížky.“
„Proč?“ Castiel si k nim přisedl a díval se, snažíc se přiučit taktice hry.
Přemýšlel o tom. „Nevím, Casi. Tak to je.“
Cas, rozmrzele vydechl. Náhle, chytil Deanovu ruku do své, a zavrtěl hlavou. Lovec přehodnotil úmysl, a vyryl křížek jinam.
„Díky, Casi.“
„Jak dlouho jste tady?“ otázal se Samuel a jeho hlas zněl stejně monotoně a unaveně jako Deanův. Bezmyšlenkovitě nakreslil kruh. Podal Deanovi láhev. Když začali hrát, byla plná. Teď na dnu zbývalo trochu tekutiny. Dean nevěděl, oč se jedná, ale ta pálenka měla říz.
Napil se, odkašlal si, a hrál.
„Čas, nehraje roli.“ Odvětil ostře Cas. „Jenom to, v co se změníš. Jsi na tahu, Samueli.“
Dean po něm střelil očima. Anděl a jeho děd po sobě šlehali pohledy.
V obou, bylo cosi nelidského.
„Vždycky ho za sebe necháváš mluvit?“ zeptal se Deana Samuel mírně.
Dean chtěl opáčit, že neví, co má Samuel za problém, a ať nechá Case vydechnout. „Tady,“ přerušil ho Cas. Hrotem větve nakreslil křížek, do země, a rozbil Samuelovu zamýšlenou trojici.
Jeho a Deanovy oči se setkaly. Castielovy mají, ve světle plamenů hřejivý odstín modré.
„Chceš hrát?“ zeptal se Dean. „Zdá se, že už víš, co dělat.“
Neuniklo mu, že Cas se pobaveně, usmál. „Možná později, Deane. Preferuji, stolní hry,“ odmlka. „Tak tohle je kempink?“
Deana to rozesmálo. „Ne, ta docela, Casi.“
„Ne každou noc v lese hoří oheň,“ vmísil se do hovoru Samuel.
Cas, si odfrkl. „Kde jsou ostatní? Cítím je,“ vysvětlil. „Vím, že nejsi sám, ale nevím, kde jsou.“
„Tvoje baterie jsou vybité,“ Samuel si jen potvrdil, co si myslel.
Castiel pootočil hlavu ke straně.
„Na bezpečném místě. Vy dva jdete se mnou? Na oplátku, nechci nic,“ pospíšil si. „Nic mi nedlužíš, Deane. Jsem, rodina, i když si to nemyslíš. Odpočineš si. Den nebo dva. Neříkej mi, že nejsi unavený.“
„Trochu,“ hlesl Dean. Přeskočil mu hlas.
Cítil, že si jej Cas prohlíží, ale předstíral, že to neví. Pak slyšel povzdech. „Já a Dean, jdeme taky,“ vysoukal ze sebe anděl neochotně, ale rozhodně. Odpočívat,“ dodal, protože Dean otevíral ústa, chystajíc se cosi namítnout.
„Deane,“ hlesl. Samuel začal čistit nůž. „Má pravdu. Jsi unavený. Potřebuješ sílu.“
Ztišil hlas, a přisedl si blíž. Jeho a Casovo koleno se dotýkaly.
„Ty mu věříš?“
„Ne. Ale, ty ano.“
Nebyla to pravda. Dean si jen neuměl představit, že mu Samuel záměrně ublíží.
Samuel je po očku pozoroval.
„A, tobě to nevadí?“
Castiel se shrbil. „Budeme odpočívat,“ šeptl, polohlasně. „Potřebuješ odpočívat.“ Stoupl si, na Denův vkus příliš rychle, a rozbil přitom nohou piškvorkovou hrací plochu. Rozvířil prach.
„Dobře, Dobře. Vteřinu, Casi. Dej, mi vteřinu,“ Dean se zvedal o poznání pomaleji.
„Kudy?“ zeptal se Samuela.
...
Samuel kráčí vpředu. Dean se drží krok, za ním, nespouštějíc oči, z za Samuelem vlajícího kabátu. Ohraničuje tmu, a je ukazatel cesty.
Neohlíží se, ale pozorně naslouchá, zda slyší i Casovy kroky, značící přítomnost anděla.
Castiel toho moc nenamluví, méně než obvykle. Když se kroky vzdálí, nebo ztichnou, Dean se automaticky ohlédne. Cas, se občas zastaví, vzhlédne, anebo se dívá do tmy, mezi stromy. Jeho oči vidí to, co Deanovi uniká.
Castiel pozoruje věci, které pozorují je, jakoby je vyzýval troufnout si přijít blíž. Nakonec vždy zatřese hlavou, zjevně se rozhodujíc, že je to v pořádku, a tohle zatím nestojí za pozornost. Satisfikovaně vydechne, a znovu vykročí vpřed.
Dean je ve středu. V bezpečí.
Samuel jejich malé procesí zavedl k okraji lesa.
...
Noc, má hlas.
Má různou podobu.
Je to hlas věcí ukrývajících se ve tmě. Hlas, o kterém nevíš, dokud ty věci, nestojí u tebe, šeptajíc.
A, pak řvou. A zaútočí.
Nic si neodváží přijít TAK blízko. Ne, dokud Cas drží hlídku.
V noci teče krev, ale Castiel je v pozoru a dnes v noci, se nestane nic špatného.
...
„Dáváš pozor na mého vnuka.“
Cas přivřel oči.
„Proč se staráš? Jsi anděl.“
Cas vydechl nosem. Cítil, že se mu zježily vlasy na zátylku. Ohlédl se, aby se ujistil, že za ním nic nestojí.
„Hej.“
Pomalu otočil hlavu. Ten divný pocit, že je někdo pozoruje, jej neopouštěl. Ale, Samuel měl pravdu. Cas, je vyčerpaný.
„V Očistci přebývají monstra. Ty nejsi monstrum, Samueli. Jsi člověk. Očistec není místo pro lidi.“
„Démon řekl, že já jsem stvůra.“
„Jsi člověk.“
„Rozdíl?“
„
Cítíš,“ odvětil Cas slabým zlomeným hlasem.
...
„Hej, koukněte, co jsem našel.“
Dean se vynořil zpoza stromu. V ruce svíral signální pistoli. Kov, byl zrezivělý, ale držel pohromadě.
Cas se při pohledu na Deana automaticky uvolnil. Mají, se držet pohromadě.
„Kde jsi byl?“ zeptal se, ostře.
„Odskočit si.“
„Sám.“
„ Casi, přestaň.“
„Nemůžeš jít sám,“ opakoval zatvrzele Cas.
„Chceš mě držet za ruku?“ odsekl jízlivě Dean.
Cas semkl rty.
„Co je to?“ vmísil se do hovoru Sam a utnul konflikt.
„Signální pistole.“ Podal jí Samuelovi. Deanův děd předmět otáčel v ruce. Cas, z ní nespouštěl oči.
„Nikdy nevíš, co tady najdeš.“
„Myslíš, že funguje?“ zeptal se Dean.
Samuel pistoli pozvedl a namířil k obloze. Pak od úmyslu upustil a ruku svěsil.
„Můžeme z ní vystřelit tam nahoře. Na kopci,“ navrhl nesměle Cas.
„Proč?“ odsekl Dean.
„Dát někomu vědět, že jsme tady.“
Ticho. Dean polkl.
„Myslíš, jako třeba Samovi?“
Cas šoupal nohama v hlíně a jehličí. Ruce zastrčil do kapes a uhýbal očima. „Třeba.“
Dean si ho prohlížel.
„Casi, Bůh se nedívá. Jsme, mu u prdele. Víš to, že jo?“
Cas neodpověděl.
...
Vystoupali na vrchol kopce. Nahoře zastavili. V údolí šuměl les.
Samuel pozvedl pistol a vystřelil.
Zvedli hlavy. Společně pozorovali světlo, stoupající k obloze. Noční nebe ozářily rudé a bílé jiskry.
Jako padající hvězdy, se snesly k zemi, a ozářily les.
Počítali vteřiny.
Ticho. Zázrak se neodehrál. Poslední jiskra, zhasla.
Nesklopili hlavy. Zůstali, a pozorovali nebe, jakoby čekali, že se něco přeci jen stane. Očistec, další překvapení nevydal.
Tři ztracené bytosti, na pokraji sil. Dean, těsně vedle Samuela, nevědomky kopírujíc jeho postoj, a Cas opodál, s rukama pořád v kapsách. Hlavu sklopil poslední. Díval se o chviličku déle.
Možná viděl, ve tmě víc. Možná, ne.
„Pojďme,“ řekl Dean, když bylo jasné, že je po všem.
Samuel a on šli první. Anděl pomalu následoval.
...
Dobrou noc, hvězdy.
Dobrou noc, vzduchu. Dobrou noc, všem zvukům všude. Spěte dobře.
MEZITÍM NA ZEMI
„Same, musíš se vyspat.“
„Nechci spát,“ odsekl Sam, kterého vytáčelo z principu už jen to, že na něj dává pozor někdo mnohem nezodpovědnější, než je on sám. „Chci najít Deana.“
„Jednou jsem o tobě a o něm napsal knihu,“ začal Chuck.
„Neříkej.“
„Vím, jak se cítíš, Same. Už sis tím prošel. Dopadne to dobře, jako vždy.“
Sam neodpovídal. Pozoroval hvězdné nebe, zpoza záclony. „Dobrou noc, Deane.“
OČISTEC
„Kam, přesně jdeme?“ zeptal se Dean, už poněkolikáté. Kráčeli podél temného lesa. Když se před nimi otevřel výhled, Dean dole v údolí spatřil, světlo. Sešli z kopce.
Octli se před vesnicí.
Dean následoval Samuela blíž ke kamenné zdi, vymezující hranice osady. Náhle mu došlo, že Cas stojí. Zamrzl vpůli pohybu. Zíral, před sebe, jakoby viděl skrz stěnu, a tajemství, která se za ní ukrývají.
„Ehm,“ odkašlal si Dean. „Jdeš?“
Cas odtrhl oči, od zdi. Polkl. „Nejdu. Dovnitř,“ dodal.
Dean vzdychl. „Casi,“ přistoupil blíž, a ztlumil hlas. „Byl to v první řadě tvůj nápad, sem se Samuelem jít. Vzpomínáš?“
Cas, na Deanovi spočinul očima. Hleděl na něj, jako prve skrz stěnu, pátrajíc. Přikývl. „Vzpomínám.“
Samuel si netrpělivě odkašlal. „Nerad vyrušuju seanci, ale otálet venku, není bezpečné.“
Dean přikývl. Poplácal Case po ramenu a došel ke zdi. „Promiň,“ šeptl. „Tohle obvykle nedělá. Je to ten les, Cas se tu od začátku necítí dobře.“
„Co se mu stalo?“ zeptal se Samuel, pozorujíc zamlklého anděla.
Dean se kousl do jazyka. Zbláznil se.
Na místo toho, řekl: „Já.“
...
Dean se kousl do jazyka. Zbláznil se.
Na místo toho, řekl: „Já.“
Pravda byla, že Dean se bojí, že Castiela zase přemáhá šílenství. Anděl si v Očistci počínal normálně (dobře, na jeho vkus, protože Cas rozhodně NENÍ normální), ale zdá se, že jakýkoli progres Cas prodělal, teď je to horší.
„Co je to s tebou?“ zeptal se tiše, zatímco Samuel rozhrnoval větve, patrně pátrajíc po skryté stezce.
Castiel nakrčil nos.
„Říkal jsem ti, že tohle místo nás oba vnitřně vysává. Především tenhle les. Dopad, je drtivý.“
„A?“ zeptal se Dean.
„Cítíš změnu?“
Dean se podrbal na hrudi. Automaticky, položil dlaň na svoje srdce, prsty roztahujíc v majetnickém gestu. „Ne.“
Castiel přikývl. „To jsem si myslel. Brzy ti bude všechno jedno. Apatie je první proces, přeměny.“
„Hej,“ protestoval Dean, kterého slovo přeměna, vyděsilo. „Jsem jen unavený.“
„Všichni tady, jsou.“
Dean si poklepal na hruď, kterou dosud nevědomky masíroval. „Ale, mám pořád duši, že jo? Je, uvnitř?“ zeptal se stísněně. Castiel ho sjel pohledem a očima ulpěl na Deanově ruce. Pootočil hlavu ke straně.
„Samozřejmě. Vidím jí.“
„Pořád mám duši.“
„Pořád máš duši.“
„Co se s ní stane?“
„Zvlčí.“
Dean semkl rty, rozhodujíc se, zda výraz znamená, že Cas konečně pochytil lovecký žargon, nebo anděl poukazuje na to, že z Deana se stane vlkodlak. „Ty ale nemáš duši.“
Castiel zamrkal, jakoby ho ta informace překvapila. „Ne.“
Dean popošel blíž. Slyšel, že je Samuel napomíná a vyzývá, aby ho následovali.
„Takže, až tvoje milost spadne na dolní hranici, co se stane s tebou?“ Dean prakticky cedil slova skrz zuby.
„Nebudu už schopný ti dál pomáhat jako anděl.“
Dean zavrtěl hlavou. „To jsem na mysli neměl, ačkoli to, že přijdeš o schopnosti, je k nasrání. Tady dole se super síla hodí. Myslel jsem… já se ptal, co se stane tobě?“
Cas, mlčel. Dobrá otázka. Nepřemýšlel nad tím.
„Kdybych měl duši, zůstane uvězněná tady dole. Očistec jí vysaje, a to nejhorší z ní, to nejhorší z tebe, zůstane tady dole a tvoje duše se změní v monstrum. Protože nemám duši, a vše, co mě v Očistci prezentuje, je moje milost, předpokládám, že na konci prostě vyprchám.“
Ježíš. „Jak zlé to je? Jak plná je nádoba?“ Otázka byla: Mám si začít dělat starosti?
Castiel pro jednou porozuměl přirovnání. „Pořád jsem sám sebou.“
Mohl stejně dobře říct:
Pořád jsem tady.
Dean ho poklepal po ramenu. „Ujisti se, že zůstaneš.“
A pak se otočil a vydal za Samuelem. Co ho tížilo, je skutečnost, že Cas vidí jeho duši. Ví, zda je Dean pořád Dean, ale Dean nevidí, co zbývá z Castiela.
Deana děsí představa, že se otočí, a Case nenajde. Že Castiel zmizí z vteřiny na vteřinu, tak jako kdysi, mávnutím křídla.
Tentokrát se však, nevrátí.
A Dean bude sám.
MEZITÍM NA ZEMI
„Konce, JSOU z pravidla šťastné. Vím, o čem mluvím, píšu příběhy. Neboj se.“
Neboj se? Sam, byl k smrti vyděšený. Zasmál se.
Bál se o Deana, a bál se o sebe bez Deana.
„A co když na konci, štěstí nečeká, Chucku? Co pak?“
„To znamená, že to ještě není konec.“
OČISTEC
Obešli zeď kolem dokola. Na druhé straně, ukrytá v křoví, byla brána.
„Co je to, k čertu?“ zeptal se Dean. Z vrchu brány na příchozí shlížela čtveřice vybělených lidských lebek.
Dean se zadíval do prázdných očních důlků, a zamotala se mu hlava. Castiel mu položil ruku na rameno. Jejich oči se setkaly.
„Nedívej se na ně,“ šeptl.
Dean automaticky ztuhl. Polkl. "Proč? Ne, počkej. Nechci to vědět."
Společně pozorovali Samuela. Lovec, sdělil něco, jedné z lebek, a vzápětí se před nimi otevřela vrata. Vstoupili dovnitř.
Do, osady.
Domy z kamene, vypadaly strašidelně, a opuštěně. Táhl z nich chlad.
Ne všechny, držely pohromadě. Některé se zpola zřítily, a Dean viděl otvory ve zdech dovnitř, tmu skrz na skrz.
Přeběhl mu mráz po zádech. A nesvůj nebyl jen on.
Castiel, co chvíli cosi zabručel.
Zeď, obíhající osadu kolem dokola, zevnitř pokrývaly ochranné symboly. Dean spatřil několik koster, opírajících se o z kamene navršené hranice.
„Co jsou zač?“ zeptal se Samuela.
„Opustil je duch.“
Dean se chtěl zeptat, co to k čertu znamená, ale náhle mu došlo, že Cas stojí. Zamrzl.
Anděl, se nejistě rozhlížel.
„Co je?“ sykl Dean.
Castiel si prohlížel jednu z koster. Zúžil oči, a vydechl.
„Tohle místo, je- „ Větu nedokončil. Znovu se významně rozhlédl, ruce svěšené podél těla, zatínajíc v pěsti. Nadechl se z plých plic.
„Nevidím, přes zdi,“ vysvětlil stísněně.
Dean se ušklíbl. Chtěl poukázat na skutečnost, že ani on ne, ale Castiel rychle dodal. „Nic. Nevidím, nic.“
Deanovi to došlo. Ty symboly blokovaly Castielovy schopnosti. Jejich, zbytek.
Není divu, že Cas je nesvůj.
„Říkal si, že jsme tu v bezpečí,“ utrhl se Dean na Samuela.
„Jste,“ odtušil Samuel.
Dean se kousl do rtu. Nevěděl, zda má Samuela praštit, nebo se otočit a odejít, odtud. Ale, Samuel má pravdu v jedné věci. On a Cas jsou unavení, a v tomhle stavu daleko nedojdou.
Dean už se navíc rozhodl přijít na kloub záhadě vylidněné vesnice.
„No, tak,“ Dean vzal Castiela, za paži. „Chci vědět, oč Samuelovi jde. Pokud to bude smrdět, vypadneme odsud, slibuju. Casi?“
Castiel přikývl, ale netvářil se přesvědčeně.
Nasál vzduch nosem, což byla dost dobře možná manifestace, že Cas už něco větří.
A, Dean to chápe, vážně. Dochází mu, jak se Castiel cítí.
Jako, kořist.
Kráčel, mezi troskami staveb, a co chvíli se rozhlížel. Když zdolávali les, Dean byl ve střehu. Našlapoval opatrně. Bál se. Byl, kořist.
Byl, loven.
Cas, lovil. Castiel VIDĚL do dálky.
Teď se role prohodily, a Dean cítil sympatii, protože věděl, jak frustrující to je, nevidět za roh.
Na něco si vzpomněl. Dean vytáhl nůž, který dostal od Samuela a podal ho Castielovi. Cas, nadzvedl obočí, ale zbraň bez zaváhání přijal, a schoval v záhybu kabátu.
Dorazili k domu uprostřed osady. Zdi, pokrývaly krvavé značky.
„Kde, jste vzali všechnu tu krev?“
Samuel se významně rozhlédl.
Kostry mlčely.
„
Oh.“
Samuel, zaklepal na dveře, a pak ještě několikrát. Jednalo se o složité heslo. Dveře, se otevřely.
Dean si nemyslel, že v Očistci nalezne civilizaci. Nebo, zbytek, nebo možná začátek civilizace.
Místnost byla plná lidí.
Dean ztuhl na prahu. „Samueli – co to k čertu. Kdo jsou všichni ti lidi? A co je zač tohle místo?“
„Lovci,“ odvětil klidně, Samuel. „A tohle, je útočiště. Uklidni se, Deane. Nic se ti tady nestane. Přísahám na hrob tvé matky.“
Ta přísaha Deana vyvedla z míry. Zaklapl ústa, jako ryba.
Lovci, muži i ženy, seděli u stolů. Četli, čistili zbraně, nebo se bavili mezi sebou.
Ti co seděli nejblíž, Samuela pozdravili zvednutím ruky. Místnost byla patrová.
Když Dean vstoupil, všiml si, že nahoře na schodišti, sedí dítě.
Chlapec na Deana mrkl, a zmizel.
Samuel Deana a Castiela dovedl k dlouhému stolu, a posadil mezi osm dalších lovců.
Ostatní skupinky byly menší. Čtyři, nebo tři lovci, nebo i jeden, u jiných stolů.
„Je to v
krvi, Deane. Lov.“
„Jsi mrtvý. Už to nemusíš dělat,“ připomněl Samuelovi Dean.
„Mohli jsme se stát lovnou zvěří, nebo lovit.“
Jeden z lovců vzhlédl. „Co je to?“ zeptal se lámanou angličtinou, a na Deanův vkus, příliš agresivně.
Řeč byla o Castielovi. Samozřejmě. Světlo, vycházející z Case, ač oslabeného, bylo nepřehlédnutelné. Je zjevné, že Cas není člověk. Cas, se ošil.
Dean si představil, že se snaží ukrýt zbytek milosti hlouběji do sebe.
I ostatní zvedli hlavy. Dean chtěl, už už zasáhnout.
Bál se, že Samuel odhalí Casovu pravou identitu. Lovec jednoduše opáčil:
„Castiel.“
Lovcům to stačilo. Nebo, muselo. Dál si Case a Deana prohlíželi, jeden, dva cosi zabručeli, nikdo už však nic nenamítal.
Samuel si uměl vydobýt respekt.
Dean se otočil k Castielovi, který se mezitím shrbil.
„V pořádku?“ ujistil se.
Anděl, přikývl. Díval se do stolu. Zjevně mu nebylo příjemné, být středem pozornosti.
Dean se rozhlédl. Lovci u stolu se podobali jeden druhému. Seděla mezi nimi i žena a dosud nedospělý mladík.
Jeden, z lovců měl brýle. Vzhlédl od stohu papírů, rozložených na stole, a zadíval se na Deana, přes obroučky umazaných skel. Studoval Deana, se stejným, výrazem, který měl, když si četl. Pak, se usmál.
Mohl být dost dobře Samovo dvojče, pomyslel si Dean. Vzpomínka na bratra, bolela.
Co dělá? Co, si Sam myslí? Uvidí se někdy?
Uvidí Dean znovu oblohu?
Dean, vzdychl.
Když před něj Samuel postavil sklenici s pálenkou, kterou prve Dean ochutnal u ohniště, neváhal a na ex jí do sebe vyklopil.
Pálila víc, než poprvé. Dean se rozkašlal a do očí mu vstoupily slzy.
„Deane?“ zeptal se, tiše Cas.
„Sam,“ odvětil, lovec bez dechu. Cas chápavě přikývl.
„Jsou tvoje a Samova, krevní linie.“
Dean otupěle zamrkal.
Náhle, Cas chytil Deana za paži a stiskl jí.
Dean zvedl hlavu, což znamenalo „Co?“ a Cas, kývl, „Dívej se.“
Samuel shodil plášť, a sundal masku. Dean zalapal po dechu. Byl rád, že se napil, protože střízlivý by to neskousl. Obrátil se mu žaludek.
Samuel je... kostra. Většinu kostí dosud pokrývaly svaly, a místy i kůže, ale na některých místech kosti prosvítaly. Jenom oči, dělaly ze Samuela člověka.
Při každém pohybu se sval v Samuelově tělu napjal, a na zem ukápla krev.
Dean pod tenkou blánou kůže, zahlédl tlukoucí srdce.
Odhodil rukavice. „Není slušné zírat.“ Řekla ústa v lebce.
Dean odtrhl prsty od kostnatých prstů. „Je těžké nezírat.“ Odmlka. Znovu se napil, a mírně uvolnil. Alkohol účinkoval rychle. Deanovým tělem se rozlilo příjemné teplo. Lovec vydechl. „Co přesně lovíte?“
„Všechno, co se hýbe. Poslouchejte,“
Samuel zvýšil hlas, a lovci okolo stolu zmlkli. Zvedli hlavy. „Tohle, je Dean, můj vnuk, a – Castiel.“
Anděl, zvedl bradu. Zvědavě si prohlížel lovce, kteří si prohlíželi jeho. Nikdo se nedovážil pohlédnout mu do očí.
Žena, která dosud okupovala klín jiného lovce, se narovnala.
„Co provedl?“ zeptala se, ukazujíc prstem na Deana.
„Nic. Je na cestě zpět.“
Žena, se ušklíbla, jakoby tomu nevěřila.
„Pošli výletní pohlednici, cukroušci.“
„Co je to
pohled?“ zamumlal muž s šedým vousem.
„Zmlkni, Olivere,“ sykl lovec vypadající jako Deanův bratr. „Nech Samuela mluvit.“
„Už jsme, mluvili dost dlouho, nechme, mluvit zbraně!“ vykřikl mladý chlapec.
Samuel protočil očima.
Dean nadzvedl obočí.
„Omlouvám se, Deane. Jsou, trochu mimo. Někteří z nich, jsou tady dole stovky pozemských let. Nebyli vždycky takoví… ale, jsou to dobří lovci.“
„Pořád nechápu, proč loví.“ Zamumlal Dean.
„Neví, jak nelovit.“
Dean, zíral na dno prázdné sklenice. Byl příjemně omámený, ale ne dost. Potřebuje, víc. Zvedl se. „Musím, se napít.“ Neuniklo mu, že Cas vytřeštil oči.
Zdálo se, že anděl svádí vnitřní konflikt, a rozhoduje se, zda jít s Deanem, nebo ne. Samuel dilema vyřešil za něj. Odvedl Deana stranou.
Skončili u dlouhého pultu, vypadajícím skoro jako bar.
„Kdo, jsou ostatní?“
„Lovci. Jiné rodiny. Je nás mnoho.“
„Zdá se, že být lovec přináší smůlu.“
„Deane –„
„Co?“ Napil se a znovu, zakašlal. Cokoli do toho alkoholu vmíchali, mělo říz. Dean, přejížděl prsty po hraně sklenice. Působilo to tak opravdově, tady, dole, mezi lesy.
„Ráno, vyrážím,“ zamumlal, aniž při tom zvedl oči. Samuel mu dolil. Dean se snažil nezírat na kostnaté tělo.
„Myslíš si, že sem nepatříš. Že, utečeš, a tím se to vyřeší. Ty a Sam, utíkáte celý život. Kdo je větší pokrytec, Deane? Já, přijal, kdo jsem, ale ty a Sam, bojujete proti přirozenosti. Peklo, není místo, Deane. Je uvnitř, nás.“
„Ty kecy od cesty si nech. Byl jsi v Pekle,“ odsekl Dean. „Víš, že je skutečné. Byl jsi v Pekle.“
„Pořád jsem.“ Samuel se významně odmlčel. „Znám cestu ven. Vím, kde je další vstup.“
Dean odložil sklenici příliš prudce. „Ukaž.“
Samuel, zaváhal. Pak, sklopil oči. Jsou, pořád rodina.
„Jednu noc. Zůstaňte, jednu noc. Zítra, vyrazíme.“
„Děkuju. Tohle pro mě hodně znamená,“ Dean si odkašlal. „Můžeš, jít s námi,“ dodal, rychle, jako mimochodem.
Samuel semkl rty.
„Ty nechceš?“
„Proč je s tebou on?“ změnil téma Samuel.
Dean otočil hlavu.
Castiel byl tam, kde ho nechali, a zíral do prázdna.
„Přišli, jsme spolu,“ vysvětlil Dean.
„Já vím. Vidím. Označkoval tě.“
„Cas, mi pomáhá,“ odsekl, Dean. Co jeho dědu, žere?
Samuel byl proti Casovi od začátku zaujatý.
„Doufám, že ano.“ Lovec zatřásl hlavou, a zvedl se. „Musím něco vyřídit. Ty, si zkus odpočinout.“
Dean pozoroval Samuelova kostnatá vzdalující se záda. Vzdychl.
„Blbec.“ Nalehl na bar, plnou vahou a protřel si oči. Slyšel hukot hlasů, a alkohol ho uspával.
Zahlédl ženu, která seděla u jejich stolu. V temném rohu místnosti se tiskla, k jinému lovci, kostra u kostry, v podivném bizardním objetí.
Někdo, ho zatahal za rukáv. Ohlédl se.
Byl, to ten chlapec. Kolik mu bylo. Šest? Kostnatá drobná ručka zmizela, v záhybu rukávu.
„Co jsi zač?“ zeptal se unaveně, Dean.
Chlapec se usmál, a odběhl pryč.
„Deane!“ Casův hlas, přehlušil hukot v Deanově hlavě. Dean se málem zalknul. Anděl, stál u něj. Díval se za utíkajícím chlapcem.
„Ježíši. Casi, přestaň. Tohle mi nedělej.“
„Nic jsem neudělal.“
Dean protočil očima. Cas, vzdychl.
„Musíme, jít, musíme pokračovat v cestě,“ jeho hlas, sílil.
„Uklidni se. Je to v pořádku, Samuel nás zavede k bráně. Zítra.“
Castiel nasál vzduch nosem. Sjel Deana pohledem, a o krok odstoupil. „Jsi opilý,“ konstatoval.
„Ne, dost. Poslyš, Casi. Jsem, utahaný. Jsou, moje rodina. Je to v pořádku, slibuju.“
Rodina. Cas, byl jeho rodina.
Castiel se rozhlédl. Tvářil se nešťastně.
„Tak, dobře,“ svolil nakonec. „Jednu noc. Můžeme… počkat.“
„Díky, Casi.“
...
„Dodržel jsem dohodu. Jsi na řadě.“
„Dohoda, zněla, přines mi TO, ne přiveď HO sem.“
Samuel, polkl. „Myslel jsem –„
„Ticho!“ Přízrak vytáhl dlouhý nůž. Položil ho před Samuela. „Víš, co dělat. Já tady uvnitř, nemám moc.“
Samuel nespouštěl oči z nože.
„Je to vážně, nutné?“
„Ne. Můžeme čekat milénia. Až se vylijí řeky z břehů, a svět skoční. Až pobijeme všechno, v Očistci, sesbíráme dost energie k otevření brány. Ale, co bude v té době, z tebe? Není čas. Čekali jsme dlouho. Tohle je naše šance. S ním, otevřeme dveře hned. Ty, půjdeš domů. Čeho se bojíš? Zatracení, nebo ztráty svého vnuka?“
Samuel sebral nůž.
„Přines mi to. A já otevřu bránu. A, co víc, dovolím ti, vzít Deana sebou, ven. V očích Mary se tím vykoupíš navždy.“
...
Dean, se dal do řeči s lovcem, který vypadal jako Sam. Byl, jednou z mála svolných a příjemných osob.
Deana pobavily historky o vymýtání duchů v osmnáctém, století a Nicolas, to bylo jméno lovce, se podivoval nad střelnou zbraní nabitou solí.
„Není to nebezpečné?“ zeptal se vážně. Dean se zakuckal. Zněl jako Sam, poučujíc Deana o časované bombě, tuku ukrytém, v buregerech. Rozhodně vypadal jako někdo, kdo dodržuje zdravý životní styl.
„Všechno, s čím jsem v kontaktu, je nebezpečné.“
Nicolas Deanovi ukázal kuš, a jak ji nabít.
Jednomu tématu, se však vyhýbali. Nikdo, Deanovi neřekl, proč skončil tady v Očistci, a nikdo nemluvil o Samuelovi.
„Vede, stůl,“ shodli se jednohlasně.
„On, je taky lovec?“ zeptal se Nicolas.
Castiel stál opodál, nezvykle zamlklý, a ve střehu. Dean věděl, že odpočítává minuty do rozbřesku.
„Cas, je…“ Dean se zarazil. CO Castiel je. „Je přítel.“
Nicolas přikývl. „Netváří se, moc přátelsky.“
„Co?“
K Castielovi přistoupil jeden, z lovců a dal se s ním do řeči. Castiel, uhnul očima, ignorujíc přítomnost cizí osoby. Bylo to krajně nezdvořilé a lovec si to zjevně myslel taky. Zvýšil hlas, a dál, na Case mluvil.
„Problém?“ zasáhl Dean.
Lovec, po Deanovi šlehl očima.
„Ne,“ zamumlal Cas.
„Co je, zač?“ zeptal se lovec. „Něco s ním není v pořádku,“ vysvětlil a pohlédl přitom na Nicolase, zjevně hledajíc oporu. „Co je, zač?“ Opakoval.
„Castiel,“ řekl Dean. Přeskočil mu hlas. Tohle, se nevyvíjí dobře.
„Ptal jsem se, CO je!“
Dean a Castiel pohlédli, jeden na druhého.
„Do toho ti nic není,“ odsekl Dean, kterému konečně došla trpělivost. „A přestaň na něj zírat.“
„Můžu se dívat, na co se mi zlíbí!“
„Ne, nemůžeš, Podívej se na něj znovu, a přerazím ti nos.“
Nicolas Deanovi položil ruku na rameno. On, a Cas se tvářili poplašeně.
„Deane, nedělej, problémy.“ Dean Nicolasovu ruku setřásl.
„Problémy? Problémy.“ Dean, si odfrkl. „Jasně. Došli mi TO. Myslím, že je čas jít. Casi, odcházíme.“
Anděl, si vděčně stoupl. Prosmýkl se okolo nasupeného lovce.
„Jsi, naštvaný,“ šeptl.
„Jo,“ odsekl Dean, a razil si cestu ke dveřím.
„Znepřátelil sis rodinu.“
„Zasloužil si to.“
„Neřekl jsem, že ne.“
Byli skoro u dveří. Cas, sahal po klice.
Cestu jim zastoupil Samuel.
„Kam, jdeš, Deane?“
Místnost, rázem ztichla.
Dean polkl.
Zatraceně. Uvědomoval si, že všechny oči, se upírají na ně.
Cas ho vzal za loket. Jednalo se o automatickou reakci. Anděl zapomněl na to, že se nemůže přemístit. Rozčarovaně Deana propustil.
„Myslím, že je čas, jít, Samueli,“ řekl významně.
„Promiň, Deane,“ Samuel je obešel, a připojil se k ostatním lovcům, kteří se jako jeden muž zvedli ze židle. Dean, mu skoro věřil, že lituje.
„Co?“ zeptal se ochraptěle.
„Přivedl jsi ho mezi lovce.“
Dean si uvědomil, že Samuel mluví o Castielovi.
„A?“ třásl se mu hlas.
„Vážně sis myslel, že tam venku honím JENOM vlkodlaka? Šel jsem po něčem větším.“
Deanovi se rozbušilo srdce. Samuel přistoupil blíž. Dean, si bez zaváhání stoupl mezi něj a Case.
„Měl jsem chytit jeho. A teď, jste tady oba. Je to v pořádku, Deane. Půjdeme, domů.“
„Jak?“
„Potřebuji jeho srdce.“
Dean nevěděl, kolik času uplynulo, a jak dlouho tam stojí, a zírá na Samuela.
„Co prosím?“
„Jeho milost, je klíč, k otevření brány. Energie. On jí má víc, než všechno tady okolo. Je víc, než v co jsem doufal. Je to zázrak.“
„A, Cas?“
„Oběť je nezbytná.“
„Jsi bezpáteřní, zmrd,“ vyštěkl Dean. Lovci okolo, ztuhli.
„Považuj mě, za monstrum. Pokud tě to utěší… jdi, mi z cesty, Deane.“
Dean se nehnul.
„Přes mou mrtvolu.“
Cas, za ním přidušeně vydechl. Dean natáhl ruku, zabraňujíc mu v pohybu. On a Samuel se měřili pohledem.
Samuel byl rychlý, ale Dean byl rychlejší. On a děda, pozvedli zbraně ve stejnou chvíli. Dean držel, Nicolasovu kuš, a Samuel dlouhý nůž. Míří, jeden na druhého.
„Nevíš, jak to použít,“ řekl Samuel, ale jistý si tím nebyl. A pak. „Nemůžeš zabít mrtvého.“
„Ne, ale můžu napáchat víc škody. Jak daleko dojdeš, bez nohy?“ Dean namířil kuš, níž.
„Uklidni se, Deane.“
Dean viděl rudě.
„Nechci se uklidnit.“
„Deane-“
Dean otočil hlavu, ale kuš nespustil. Cas, svíral kliku.
Jeho a Castielovy oči, se setkaly. Cas, zaváhal.
„Běž,“ šeptl Dean.
Castiel přikývl. A, vyklouzl ven.
Zaklapl dveře. Dean, ulehčeně vydechl. Pak, ucítil ránu. Samuel ho srazil k zemi.
„Jsi můj vnuk, Deane. Odpouštím ti.“
Dean, který se při pádu uhodil, vykašlal krev. Jaké to štěstí. „Říkal jsi, že jsme v bezpečí. Přísahal jsi. Na mámu.“
Samuel ztuhl. Jen, na moment.
„Řekl jsem, že tobě se nic nestane,“ odsekl mechanicky, „O něm, nebyla řeč.“
Dean se namáhavě posadil. Bolela ho hlava. Lovci, sbírali zbraně.
„Co chceš dělat?“ zeptal se.
„Lovit.“
MEZITÍM NA ZEMI
„Na.“
Chuck Samovi podával sklenici mléka.
Sam jeho ruku odstrčil. „Pij.“
„Proč?“
Chuck se briskně usmál.
„Mléko prospívá růstu kostí.“
On a Chuck se přemístili do sousedního města. Bylo na čase změnit motel po té, co jejich starý pokoj vyhořel. Vyhořel, nebyl správný výraz. Po sérii neúspěšných pokusů vyvolat Metatron, místností otřásla exploze energie.
Sam, dosud viděl hvězdy.
„Moje kosti jsou v pořádku,“ odsekl Sam. „Koukni, tohle nefunguje. Měl bych – „ Sam odhodil batoh na postel. „Vážím si toho, že mi zkoušíš pomoc, ale nefunguje to. Můj způsob je efektivnější.“
„Jaký způsob?“ zeptal se Chuck. Měl na sobě pár sepraných kalhot a vytahaný svetr.
Trousil okolo sebe papíry, a prázdné obaly od čokoládových tyčinek. Nezáleželo na tom, jak pečlivě Sam uklidil.
Sam zamumlal něco, přes rameno a vytratil se ven. Došel k impale. Usedl dovnitř. Nasál vůni. Přemýšlel.
O půl hodiny později na okno klepal Chuck. Sam zvažoval, že sešlápne plyn, a ujede. Ťukání zesílilo. Jakoby, Sam mohl přeslechnout to klepání.
„Co je?“Otevřel dveře. „Cos vyhodil do vzduchu tentokrát?“
Chuck zaváhal, a ukázal Samovi svazek papírů. „Napsal jsem knihu. Říkal jsem si, že tě možná bude zajímat. O čem.“ Podal jí Samovi.
Nehýbal se.
„Děkuju,“ Sam si odkašlal. „Potřebuješ ještě něco?“
„Toaletní papír. Došel, nám.“
Sam otevřel pusu. A, zase jí zaklapl.
...
Usnul, na zadním sedadle. Hlavu opřel o okénko, a spal, s knihou rozloženou na hrudi. To, co stálo uvnitř, Sama znepokojilo. Vážně, k těm věcem došlo? Proč, si nikdy nevšiml.
Ošil se, a spal dál. Útržky knihy se mu vybavovaly ve snu.
Vážně? To je tvůj plán? Řekneš jim pravdu?
Proč ne?
Protože, člověk, když něco chce, tak lže.
Proč?
Jenom tak se staneš prezidentem. Tady, se to pokazilo. Cas měl pravdu. Dělal to, co mu radí Dean. Kopíroval lovce. Kdo jiný tady byl, od koho se měl učit?
Naneštěstí, Winchesterovi nejsou správný příklad. Cas si je vybral i tak.
Chuck stál u auta. Díval se skrz sklo. Sam spal, a nevěděl o světu.
Usmál se. Pokýval hlavou, a ohlédl se. Nikdo za ním nestál. Chuck poodešel i tak. Vzhlédl.
„Já vím. Já vím,“ zamumlal. „Pracuju na tom.“ Olízl si ret, a podrbal na hlavě. „Co jsem to chtěl… aha. Zatímco spí, cos měl na srdci?“
OČISTEC
„Nemůžete lovit Case. Není, monstrum,“ snažil se, Dean chabě. Nikdo ho neposlouchal.
Kdosi ho odstrčil z cesty.
„Není ani člověk,“ podotkl Samuel, a schoval dlouhý nůž do záhybu pláště, mezi kosti.
„Cos jim slíbil, Samueli?“ sykl Dean dědovi do ucha. „Cos jim nalhal?“
„Proč mě podezříváš z nejhoršího?“ Samuel se k němu sklonil blíž, „Chci, domů, Deane,„ polkl. „Chci za Marry, proč to nechápeš? Měl bys rozumět. Nemusím si zasloužit odpouštění, ale můžu si ho koupit.“
„Najdeme jinou cestu.“
„
Tohle, je cesta, Deane.
„Hodně štěstí,“ zavrčel Dean.
Samuelův byl prost všeho citu. „Budeš, u toho, Deane.“
Deanovi se zablesklo v očích. „A, pokud odmítnu?“
Samuel vykročil vpřed, a když se jeho a Deanův nos, skoro dotýkaly jeden druhého, zastavil. Dean ustál půdu. „Najdeme ho i tak. Já půjdu domů. Ty ne. A, Samovi nezbude nikdo. Přemýšlej o tom, Deane. O něco přijdeš, tak jako tak, ale co bude bolet víc? Zleží ti víc na té věci, nebo na vlastním bratru? Proč, to dramatizuješ? Už ses rozhodl. Jsme jedna krev.“
Dean, namáhavě polkl.
„Vyrazíme, za svítání. Připrav se.“
…
„Utekl.“
„Není daleko.“
„Já to CHCI!“ vykřikl přízrak.
Samuel na moment ztuhl. Rozbušilo se mu srdce. V odkrytých žilách se mu rozproudila krev. Hučelo, mu v uších. Její hlas, byl proud vody, a stahoval ho dolů, do hlubin. Byl hukot větrů v korunách stromů, a smýkal jím.
Zamrkal.
„Nedodržel jsi dohodu.“
„Není daleko,“ opakoval Samuel chabě. Jeho hrdlo, zalila krev, a bylo obtížné artikulovat. Jazyk, se mu rozpadal v prach.
„Přineseš mi to,“ Přízrak se zvedl. Tmavý plášť, se okolo ní vlnil, a rozdmýchával tmu. Kradl, stíny, a duše. Schovávaly se v záhybech látky, černé jako noc, a nikdy, odtud nevyšly ven.
Vyšuměly, do zatracení.
Samuel, ucukl.
„Přineseš mi to. Pokud ne, vezmu si Deana, a změním ho. Je její krev. Neměla by radost. Nechceš zklamat Marry, že ne?“
„Přinesu ti to.“
Přízrak, zvedl oči. Prázdné důlky, hluboké a připomínající propadliště. Kdo do nich pohlédl, ztratil se v nich navždy.
„Pokud selžeš, ty a já, zůstaneme tady. Až do konce věků, a na věky. Spolu. Představ si to.“
Samuel polkl.
…
Lovci, se rozdělili do skupin. Samuel vyslal každou z nich, jiným směrem. Měli zbraně, ale Samuel trval na tom, že mu musí anděla přivést živého. Jenom, jemu. Jen, jistá zbraň, ho zneškodní.
Dean doprovázel Samuela.
„Kde jsi vzal ten nůž?“ zeptal se. Čepel byla jednolitá, a leskla se, jako rozžhavený tekutý kov.
Určitě byla neskutečně ostrá.
Ten nůž byl živý. Žíznil, po krvi.
„Pozornost,“ řekl Samuel.
„Vážně si myslíš, že otevřeš dveře? Ty?“
„Mám, pomoc. Uvědomuješ si, jakou, má tady dole, cenu energie? Jakou, moc. Tohle, se mělo stát, Deane. Bylo to předpovězeno. Všechno, od začátku do konce. Takhle, skončí svět.“
Dean škobrtl, a málem zakopl o vlastní nohy. Co to k čertu. „Hajzl! S kým ses dal do hromady? Koho, chceš vypustit?“
„Nechci nic, Deane.“ Samuel byl smrtelně klidný, a ten klid Deana zabíjel. „Nejsem
monstrum. Jsem, jenom unavený. Chci domů. Chci, aby bolest skončila.“
Dean se opovržlivě ušklíbl. „Tohle už jsem jednou slyšel a víš ty co? Seru na to! Je to sobectví, ne laskavost, k čemu ses propůjčil. Jsi, pokrytec. Když svět skončí –„
„Svět
skončí. Jednou. Dnes, nebo za zítra. Viděl jsi je, Deane? Lidem je fuk, kdy k tomu dojde. Naopak, uspíšili to. Jsme, poslové nevyhnutelného,“ odmlka. „Ty nejsi unavený, Deane?“
Ticho.
„Uděláš, cokoli pro Sama. Já, pro Marry. Tak, to vidíš. Jsme, jedno. Ty a já.“
Na okamžik, byli. Byli, si blízko. Rozumí, jeden druhému.
Ale,
Deanovo srdce tlouklo, a Samuelovo ne. Dean, se chvěl. Jeho děda, nikoli. Dean zvedl oči k obloze.
Mraky, se rozestoupily, a odkryly bezhvězdné nebe. Dean viděl Vesmír. Nekonečno, ho tísní.
„Nejsme, jedno,“ prolomil ticho. Samuel na něj překvapeně pohlédl.
„Ty a já, si nejsme podobní. Jediná věc, která nás spojuje, je máma, a víš ty co? Mluvil jsem s ní, a vím, že se jí ulevilo, když jsi umřel.“
Dean si nemyslel, že Samuela může zranit. Zásah. Samuelova nezdravě bledá, bezkrvá tvář, zbledla víc.
„Dělej. Pohni se. Nemáme čas,“ zavelel Samuel. Po klíční kosti mu stékala slza.
„Samueli, počkej –„
Lovec ztuhl.
„Pokud to uděláš.“ Odmlka. „Já, najdu způsob, a zabiju tě.“
Nebyla to výhružka, pouze konstatování. Samuel vážně kývl. „Já vím.“
…
Castiel, se prodíral mezi stromy. Nemohl uletět. Nemohl, použít svou sílu, protože kdyby zkusil vypálit les, ohrozí i Deana. Navíc, neví jistě, zda má sílu něco vypálit. Jeho milost, byla jiskra, ne plamen a Cas se bál, že jedno zažehnutí vše ukončí.
Čas od času zastavil, a zaposlouchal se. Naštěstí, pořád viděl skrz tmu. Pozoroval stíny, pohybující se v šeru lesa, a viděl i do nich, jejich pravé já.
Viděl, žhnoucí oči. Cas, vdechl vzduch. Pátral, po jisté duši. Věděl, že Dean tu někde je. Oni hledají jeho, a Cas hledá je.
Změnil směr.
Castiel, slyšel vrznutí větve. Schoval se za strom, a čekal.
…
„Ty, to nechápeš, že ne? Nedochází ti to.“ Dean, spěchal za Samuelem.
Samuel, Deana ignoroval. Skláněl se nad stopami v jehličí.
„Zklameš
jí.“
Samuel ztuhl.
„Nemůžeš zabít Case… musíš,“
„Ticho!“
Dean, okamžitě zmlkl. „Co je, co vidíš?“
„Myslím, že je to –„ Samuel schoval dlouhý nůž, a vytáhl jiný, masivní. Zíral, do tmy, jakoby to, co v ní přebývá, vyzýval odvážit se ven.
Dean se za jeho zády, připravoval na útok.
Ticho, prořízlo ostré zavrčení. Z temnoty vyskočil vlkodlak. Skolil Samuela, a on a lovec, skončili na zemi, drápy, a ostří, jedno zaklesnuté do druhého. Dean, už už Samuelovi pomohl, ale pak se rozpomněl na to, že sám nemá zbraň, a Samuel nemůže umřít.
A, je hajzl.
Dean se naposledy ohlédl, a pak, nevěda kam, utíkal. Pryč.
…
Castiel, zadržel dech. Dva lovci se přiblížili k jeho úkrytu. Přitiskl se ke kmenu stromu.
Castiel, čekal. Lovci, obešli strom.
Anděl zaútočil rychle. Prosmýkl se okolo prvního lovce, zkroutil mu ruku za zády, a nůž, který mu dal Dean, zarazil do bijícího srdce. Ten, který lovci vypadl z ruky, Cas ve vteřině, použil k zabití jeho překvapeného druha. Lovec, přidušeně vydechl, a sklácel se k zemi. Cas, viděl jeho duši měnit se.
Zčernala, vplula do tmy, a splynula s ní. Tiše, zavrčela, nelidsky, a výhružně. Pohlédlo to na Case, a pak uteklo.
Cas, se nehýbal. Byl, mírně zadýchaný. Satisfikovaně, potřásl hlavou.
Zdálky, k němu doléhaly hlasy. Musí, jít dál. Musí pokračovat.
…
Dean, nevěděl, kde je. Ztratil se ve změti větví, a mohl, aniž to věděl, dost dobře bloudit v kruhu. Nadával si do pitomce. Samuel byl vůl, ale Dean byl neozbrojený, korunovaný vůl, uvězněný v lese, plném příšer.
Byla, chyba, oddělit se od Samuela. Lovci, na něj měli pifku, ale i rozkaz nezabít ho.
Dean byl sám. A měl strach. Co když Case nenajde?
Zaslechl, hlasy a ulevilo se mu. V čas, si vzpomněl, co jsou lovci zač, a změnil záměr. Schoval se za strom.
Dýchal. Nádech, a výdech. Někdo, prošel okolo. Minul ho. Dean viděl, záda lovce mizející, ve tmě, a pak mu došlo –
Byl, to jen chlapec. Jenom, dítě. Šest let, ne víc.
„Hej.“
Chlapec se otočil.
Zvedl zbraň nehodící se do drobné ručky.
„Hej, kluku,“ šeptl Dean. „Pamatuješ si mě? Jsem, Dean,“ vztáhl ruku, jako člověk utěšující vyděšené zvíře.
Chlapec, zíral. „Neublížím ti,“ ujistil ho Dean. „Nemusíš se mně –„
Dean větu nedokončil. Chlapec vystřelil z kuše. Šíp Deana minul jen náhodou. Oba vypadali zaskočeně. Chlapec zjevně proto, že minul, a Dean z principu.
Tvář chlapce, zkřivil ošklivý škleb.
„Co jsi zač?“ zeptal se po druhé, Dean.
Chlapec, vytáhl nůž, a sekl.
„Svině!“
…
Dean si počínal něžně. Vyhnul se noži, a vytrhl ho chlapci z ruky. Nevzdal se. Kopal, škrábal kostnatými prsty, snažíc se lovce zranit. Jeho duše, byla jako jed. Ubližovalo to Deanovi.
Dean, byl neuvěřitelně jemný. Zkusil chlapce zranit jeho nožem. Ale, mrtvé nelze zabít, jen změnit.
Bodal, znovu a znovu, dokud neroztříštil kosti. Krev pokrývala Deanovu tvář, i ruce. Bodal, zuřivě, ale i jemně.
Chlapec z Deana nespouštěl oči, a nepřestával bojovat. Dean odřízl nohy a ruce, a až pak, nůž zabodnutý do hrudi, tělo přišpendlené k zemi, kluk znehybněl. Jeho oči, nikdy neopustily Deana.
„Dean?“ řekla, ústa chlapce, tenký hlásek stěží slyšitelný. Díval se, za odcházejícím lovcem, neschopný pohybu. Dean si představoval, v co se mění jeho duše.
Setřel z vlastní tváře, krev, a pak si uvědomil, že se mísí se slzami. Dean, plakal.
Nad hlavou, mu kroužil motýl. Ne motýl, ale můra.
Vzor smrtihlava na křídlech, byl barevný. Jako, výstraha.
…
Castiel, zastavil, a dýchal. Odkdy,
musí dýchat? Castiel přicházel o svou sílu, a bylo otázkou času, kdy ho les, vyčerpá zcela. Musí Deana najít hned. Zabil další tři lovce, ale ani to nebyla útěcha. Zbývalo jich mnoho.
Zavřel oči. Chce, odpočívat.
Les, šumí.
„Anděli.“
Zvedl hlavu, a pootočil ji ke straně. Zúžil oči.
Ve tmě, se pohyboval stín. Ne, stín. Postava, tvořená stíny.
Castiel neměl náladu na hry.
„Ukaž se!“
Zhmotnila se. Byla, strašlivá.
Průsvitné tělo, zakrývá látka, černá jako noc.
Pohlédla mu do očí. Castiel pohled oplácí bez zachvění. Obklopil ho chlad, a uvnitř, zachvátila horkost. Tělo, ho zrazuje. Cítí.
Cas, cítí.
„Castieli,“ řekla.
„Evo.“
…
Mohla Case složit dohromady.
A mohla ho rozbít.
…
Měla, mnoho tváří, a proto nosí masku Matky, všech.
Sejmula jí.
Castiel zaujal výhružnou pozu. Obklopila ho zlatá aura milosti, jíž se zaštítil, ale v porovnání se stíny, byl nic. Jako, vychládající slunce.
Roztáhla ruce. Zvířila vzduch, a Cas se zachvěl. Vztáhl, zdravé křídlo a zaštítil se jím. Vzduch, studil jako led.
…
„Co chceš?“ zeptal se, skrz hučící vítr.
„Svobodu,“ šeptla.
„Co chceš?“ zeptal se znovu, nahlas.
„Otevřít bránu.“
„Nesmíš,“ upozornil ji Castiel, „Musíš, zůstat tady.“ Začal Evu obcházet, kolem dokola. Ona, se za ním neotočila.
„Uvnitř,“ dodal, „Z Jeho vůle.“
Cas, si je vědom svojí pozice. Už nebyl anděl Páně. Není anděl nikoho.
„Jsi, dojemný.“
„Nemůžeš-„ zvýšil hlas. Umlčela ho mávnutím ruky.
„Můžu! Castieli. Tohle je MŮJ moment. Pojď blíž. Chci, tě cítit. Chci, se tě dotýkat.“
Castiel otevřel pusu. Nevyšel z ní zvuk. Slyšel někoho přicházet. Ne někoho, Deana. Otočil se za hlasem, a pak k ní.
„Blíž.“
Zasténal.
Dean.
Upustil nůž na zem. Přistoupila, ale zdálo se, že přitančila. Vlnila, se jako duch, jako stín pohybující se v mlze, a všechno okolo ní, zhasínalo.
„Jsem svatyně. Jsem, bezpečí. Matka. Bojíš, se, Casi,“ hlesla, něžně. Cas, zavřel oči. „Chci, tě uvnitř.“
Vrtí hlavou. Ne. Dean.
„Jsi, stvůra. Otec, tě nechce. Dean tě nechce. Já, ano.“
Cas, byl němý. Chce, říct že ne.
Sklopil hlavu. Doznání.
„Budu tvůj vesmír.“
Stromy, šumí ve větru. Ohýbají se, a Cas slyší bzukot včel. Bzukot, v hlavě.
„Casi!“
To byl Dean.
Lovec, a Samuel dorazili v týž moment.
Proud slov:
„Ona? Spřáhl ses s ní? Přeskočilo ti?“
Cas neví, co znamenají.
„Deane, nepřibližuj se. Je, pozdě.“
„Ne!“
Proč, se Dean zlobí?
Třetí hlas, je cizí, ale povědomý.
„Samueli?“
„Jdi z cesty, Nicolasi.“
…
„Samueli?“ Nicolas, namířil kuš, z Evy na Case, a z něj, na Evu. „Co se tu děje?“
„Jdeme domů.“
Složil kuš.
„Vážně?“ zeptal se ochraptěle.
„Vypustí jí ven,“ vložil se do hovoru Dean.
Samuel kývl.
„Ale,“
„Ale, co?“
Nicolas polkl. „A ostatní?“
„Koho máš na mysli?“
„Ostatní.“
„Není čas.“
Dean, využil Samuelovi nepozornosti, a zkusil proklouznout mezi jím a Nicolasem, blíž k Evě. Nicolas, zvedl kuš. „Ty, stůj.“ V očích, mu zajiskřilo. „Učinil jsi slib, Samueli,“ sykl hněvivě. „Slíbil jsi to všem. Stvrdil jsi, to krví.“
„Lhal jsem.“
„Nicolasi –„
„Buď zticha, Deane. Není to tvoje, věc. Samueli. Mám na svých rukách tvojí krev. Lháři, se mi hnusí.“
Vystřelil z kuše. Nezasáhl Deana. Mířil, jinam.
Šíp prostřelil Samuelovo srdce. Zčernalo.
Dean, zalapal po dechu. Jeho a Samuelovo oči, se setkaly. Ústa lovce, opustil, mělký výdech, a Samuel šeptl „Marry“.
Dean, se zlobil, ale byl i zhrozený. Samuel, byl rodina.
Lovec, obrátil oči v sloup. Otevřel pusu do kořán, a z ní vyšel oblak kouře. Vstoupal vzhůru, a splynul s tmou. Kostra, upadla na zem.
Konec.
Žádný Samuel. Nic.
Nicolas, pokýval hlavou. „Tak, je to lepší. A teď,“
Větu nedokončil. Očistec, zalilo světlo. Duše, černá jako stín, Nicolasovo temné já, v hrůze prchlo.
Jde, o instinkt. Dál, od světla, které zabíjí.
…
Dean, zaujatý Nicolasem, spustil z očí Evu a Case. V rozhodující vteřině.
Probodla, Casovo srdce. Kdyby se Dean díval, viděl by, že Cas, je překvapený. Že bolest, umlčela zvuk včel, v hlavě anděla. Umlčela vše. I Lucifera.
Cas je sám sebou. A, bolí to.
Cas, se chytil za srdce, a ona se usmívá, sune nůž hlouběji, skrz na skrz, pátrajíc po milosti uvnitř Case.
Chce, vše.
Cas, přidušeně, vydechl.
Nůž je uvnitř, a sahá, hlouběji.
Triumfálně, se ušklíbla.
Nůž, září. Ožil.
Case, opouští síla, opouští jej život.
Kdyby se Dean díval, neuniklo by mu, že Cas, ho prosí o pomoc. Žádá o něco, a neví, o co.
Podlomily se mu nohy.
Vidí hvězdy?
Trvá to příliš dlouho.
„Musela jsem minout.“ Zamumlala si pro sebe. Pohla, nožem v ráně.
Dean se konečně otočil.
„Casi?“
Les ozářilo světlo. Vylilo se z Case, jako řeka z břehů.
Nicolas, vykřikl. Utíkal.
Dean taky. Opačným směrem. K Casovi.
Eva (Bůh ví proč) vypadala šokovaně.
Cas, se rozzářil. Světlo, protrhlo stíny. Rozmetalo jí.
A, Dean zavřel oči, protože, čeká nejhorší.
Zkusil si představit, Case. To, jak exploduje, jako hvězda, a spolu s ním, se do sebe zřítí, i část vesmíru. Tím, to skončí.
Žádný Cas.
Uvidí křídla?
Deanovi hučelo v uších. Bouchlo to.
Žádný Cas. A žádný Dean.
Zamrzl v běhu. Exploze Deana uzemnila.
Upadl do bezvědomí.
Domov 
Stránka 
až teprve ve druhé vteřině mi došlo, že je to děda, tak toho bych tam nečekala ani ve snu 
a jako v seriálu, ani tady od něj nečekám nic dobrýho, ostatně ani peklo ho nechtělo 
a to už je co říct
moc pěkné pokračování, jsem opravdu zvědavá co bude dál - teda vesnici bych v Očistci vážně nehledala... 
) že jim ubývají síly, to vím, to jsi tam popsala moc hezky 
zradil jednou, zradí znova... 
- chudák Mary, ta kdyby věděla....
mně se tvoje povídky moc líbí 
Opět jsi nezklamala, i když se nám objevila nová postava... Samuel, kterého opravdu nemám ráda. Ale co už, snad tam nebude strašit moc dlouho 
Nic dobrého totiž od něj nečekám. Jak psala astík, pokud ho vyvrhnulo samo peklo, tak to už je co říct. Pochybuji, že má dobré úmysly. I když je to Deanův dědeček, tak i za života mu nijak nepomohl... právě naopak. Takže jsem moc zvědavá na pokračování a už teď se těším 
Je mi jedno, jaké jsou jeho úmysly, ale zabít Case, to se teda přepočítal!!! Jen doufám, že ho Dean zachrání, protože jinak nevím 
A taky mě zajímá, co má za lubem Chuck 
si nedá a nedá pokoj, i po smrti je podrazák - jeho ani ten Očistec nepoučí 
Asi mu bude jeho děda "házet klacky" pod nohy neustále. 
Vlastně všechny postavy to nemají v tvé povídce jednoduché. 
Chceš mě zabít??? A teď mám usnout??? Já jen doufám, že zrovna ty by jsi Case nezabila... budu doufat, že to přežil. Protože i Eva byla očividně v šoku, co se stalo. Tohle nečekala. Takže má teorie je, že Cas z nějákého důvodu přežije a že se s Deanem dostali zase o level výše, btw. blíže středu. Jen je mi stále záhadou Chuck, i když v této kapitole na něj nepřišla řeč. Ale určitě se k němu ještě vrátíš. Takže díky, tohle je super pokračování a já se těším na další 
děda by běl být děda no..., patří mu, že je po "něm", koukám, že ten zradil každýho