Blížíme se ke konci. Po téhle kapitole plánuji ještě další dvě a epilog. Zdá se, že povídku přeci jen dokončím před pokračováním osmé série
Jsem sama na sebe trochu hrdá.
Vysvětlení jednotlivých částí povídky přikládám v komentáři pod povídkou. Prosím, přečtěte si ho.
Rovněž, někdo z vás možná nabude dojmu, že povídka se ke konci rozrůstá, a ne naopak. Ano, rozrůstá se (uvažuji nad navazující povídkou), ale současně se všechny linie spojjí dohromady, a vyústují v jeden logický závěr. Vyústí.
Dean a Cas, se blíží k poslední bráně, a sem je dovedlo všechno.
Dean a Cas si dokázali, že věří jeden druhému, že bojují bok po boku, a že umí spolupracovat. Jeden pro druhého se klidně obětují, a vzdají kousků sami sebe. Taky, jim na sobě záleží.
Ted, nastal čas vypořádat se s další věcí. Cas musí čelit sám sobě (doslova - vrátím se k něčemu, co jsem zmínila v První kapitole Očistce. Bohdy tehdy na něco poukázala a měla pravdu).
Těším se na další kapitolu, která bude pro Case a Deana nejtěžší, protože, Dean sice odpustil Casovi, ale pořád ještě mu neřekl, že ho mrzí jak se choval.
Oba si prošli vším možným, ale před otevřením brány, bude třeba přiznat si jisté věci... a nevím, zda je toho Dean nebo Cas schopen. A, možná ven nevyjdou oba.
Zpět k téhle kapitole.
1. Cas čelí sám sobě.
2. Dean si musí přiznat jisté věci, a jako vždy to neudělá a nakonec vše zkazí mnohem víc. Zraní a naštve Case a zraní a naštve sebe, a skoro zničí možnou budnoucnost.
Říkám skoro. Budoucnost je ve hvězdách....
3. Jedna dějová linka je o Samovi a Chuckovi. Vysvětlení ažv komentáři.
4. Další dějová linka jsou Deanovy sny. Respektive možná budoucnost, která se Deanovi v Očistci promítá. Říkám "MOŽNÁ budoucnost", ale až dojdete ke konci a scéně s Chuckem, pochopíte, nakolik možná a pravděpodobná je.
5. Vztah Deana a Case. Uvažovala jsem nad tím, zda ho pojmout tak, jak ho pojÍmám v téhle kapitole. Nejdřív jsem nechtěla, protOže jsem si říkala, že některé čtenáře třeba naštvu a odradím. Pak jsem si nicméně řekla, že komu se nelíbí to, co píšu, nemusí číst. Pokud cítím, že něco mám napsat právě tak, pak se nebudu nijak omezovat. Napíšu to, co cítím.
A, já to cítím takhle.
Takže, pokud někdo není spokojený, Sorry guys! I have my reasons.
Těm ostatním, přeji: Enjoy!
PS: Negarantuji dobrý konec. Však, mě znáte. Nemyslete si, že odhadnete, jak něco skončí
Ale, možná budete mít štěstí!
OČISTEC V
ZLOMEK PEKLA
Dean neví, k čemu došlo v Pekle. Ale teď, když společně s Casem stoupá, vzhůru, v tom sevření, si něco vybavuje.
Dean Casovi věří.
Dean si myslel, že tu bylo jen Peklo, a Procitnutí a nic mezi tím.
Vybavil si oceán. Deanovy nové plíce se plní vodou, a Dean lapá, lapá po dechu. Voda svlažuje Deanovu skrz na skrz spálenou duši. Bolí to víc, než oheň, a Dean cítí, že tone.
Voda ho, zaplavuje.
Je uvnitř Deanovy podstaty.
Klesl ke dnu a náhle, Dean stoupá.
Sedí na pobřeží, lapajíc po dechu. A, něco vedle Deana, dělá totéž. Zatřáslo to křídly a natáhlo ruku. Dean se odtáhl, ale není zbytí. Letí, dál.
Vybavuje si poušť. Písek, a prach, který dotvořil Deanovo bytí.
Dean tam leží, paže a nohy roztažené. Nahý. Cítí, že rostou, a cítí horko, a slunce, pomáhající tomu procesu. Je to bolestivé, a příjemné současně. Lochtá to.
Ta věc, stojí opodál, čekajíc. Zvedlo to hlavu, dívajíc se do slunce. Dean si vybavuje poušť, a cizí oči.
Posadil se. V hrdle má sucho.
Dřív, než se stihl zeptat, co se děje, a kde je Peklo, už zase letí.
…
Použil hodně energie, aby spojil tělo a duši dohromady. Zem se třese, ale na rozdíl od ničivých zemětřesení, namísto toho, aby pukla, něco, srostlo dohromady.
Cas neví, disponuje-li dostatečnou silou, ale ustál půdu, a to v tuhle chvíli stačí. Dean, je celý.
…
Pak, je tu tma. Dean se octl ve tmě. Zachvátila ho panika. Nevidí hvězdy.
Je, zpět v Pekle? Je, mrtvý?
To, něco roztáhlo křídla, a Dean instinktivně vztáhl ruku.
Dean, nechce být sám.
Zaváhalo to,
A dotklo, Deanova ramene.
Noc prozářily hvězdy. Je, v bezpečí. Spí…
Probudil se v rakvi.
Dean, je zase Dean. Je v pořádku. Pamatuje si Peklo, ale má pocit, že něco chybí.
Fragment. Útržek, duše.
OČISTEC
On a Cas, se probrali v lese. Dean, je unavený. Zeptal se Case, zda je to v pořádku, trochu si před cestou odpočinout.
Cas řekl, že ano, a Dean nezaváhal a spí. Spí, protože on a Cas před sebou mají dlouhou cestu, a Dean neví, oč během ní přijde.
A co je na druhé straně čeká.
LEDA, VE SNU
Dean měl zvláštní sen. Seděl v restauraci, a po jeho pravici, Cas.
Na tom by nebylo nic divného, až na to, že –
Cas vypadal, jinak.
Místo nemocničního oděvu a obvyklého baloňáku, zvolil prosté tričko a tmavě zelenou látkovou bundu.
Zíral bez mrknutí před sebe, a s někým mluvil.
„Jsi v pořádku, strýčku?“ Otázal se dotyčný. Deana. „Na co se to díváš?“
Dean se otočil, aby zjistil, komu patří Casova pozornost.
Držela u úst sklenici mléka, a přes okraj na Deana vrhla zářivý úsměv. Vžil se do role, a bez zaváhání úsměv oplatil.
Bylo jí, kolik Šest? Sedm, ne víc. Měla Samovy oči, došlo Deanovi. A, tmavě hnědé vlasy. A pihy, na tvářích opálených sluncem, jako Dean, když byl v jejím věku.
Ukázala Deanovi talíř, s extra porcí hranolek.
„Hej, kde je můj oběd?“ Zasmál se Dean.
„Tady, přímo tady!“ vykřiklo děvče, a přitáhlo odcizený talíř s Deanovými hranolky blíž, k sobě.
Dean natáhl ruku. Děvče nadšeně vypísklo, a zkusilo talíř před Deanem schovat. Boj skončil v minutě. Dean i děvče, se oba od srdce smáli. „Vyhrála jsem, vyhrála!“
V návalu nadšení, děvče popadlo hrst hranolek a hodilo je po Deanovi. Lovec si zaštítil tvář rukama, a odrazil hranolky stranou. Skončili na Casově straně stolu.
Lovec, i dívka, ztuhli. Oba pořád ještě lapali po dechu.
„Jé! Koukni na sebe. Vypadáš, legračně,“ vypísklo děvče. „Že jo, strýčku?“
Dean se na Case podíval. Anděl měl hranolky i ve vlasech. Mírně zatřásl hlavou a vyklepal je.
„Promiň,“ dodal Dean. Dotkl se Casovy hlavy, vytahujíc z loken jednu ze zapomenutých hranolek. „Asi jsme se nechali trochu unést.“
Cas sebral hranolku, kterou mu Dean podal. Otáčel jí mezi prsty, a pak nečekaně odpinkl na opačnou stranu stolu. S tichým „plesk“, Uhodila děvče do čela.
„Zásah!“ ušklíbla se na Case.
Cas, se neušklíbl, ale jeho tvář se rozjasnila a Deanovi neuniklo, že pozvedl koutek rtu.
„Jo, Cas je jednička, pokud jde o vrhání nože.“
„Cože? Naučíš mě to, že jo, Cassie…“
Vždycky, říkala Casovi, jenom Cassie.
Cas pootočil hlavu ke straně.
„Samozřejmě.“
„Až, budeš starší, Roxie,“ Zasáhl Dean.
Vyplázla na něj jazyk. Dean, jí smířlivě pohladil po hlavě. Naklonil se blíž k Casovi, „Neříkej o tom Samovi,“ šeptl.
Anděl nadzvedl obočí. „Myslel jsem, že nemám mluvit o hranolkách.“
„To taky.“
„A o zmrzlině. A pizze.“
-
„A, Hvězdných Válkách,“ vypočítával Castiel.
„Hej máš být na mojí straně.“
Cas, se usmál, tentokrát doopravdy. „Vždycky jsem na tvojí straně, Deane.“
Dean ztuhl. Rozbušilo se mu srdce. Pak mu došlo, že ho někdo tahá za rukáv.
„Strýčku, děláš to zase. Zíráš na Cassieho!“
Dean, zrudl. „Jak chutná ten koláč, Roxie?“
OČISTEC
Dean se probíral pomalu. Z příjemného snu, vklouzl rovnou do nepříjemné reality. Něco, ho tlačilo do boku.
Dean se protáhl. Nahmatal větev, která ho píchala do slabin, a odstrčil jí. Pak se zvedl.
Cas seděl vedle Deana v tureckém sedu.
Jejich oči se setkaly.
„Kde to jsme?“ zeptal se Dean. Poznával les, ale světla osvítajícího mezi stromy, očividně přibylo.
„Skoro doma,“ opáčil Cas.
Zvedl hlavu, a v očích se mu odrazil svit slunce.
Dean odvrátil zrak. Zhoupl se muž žaludek.
Vážně, ON zírá na Case. Odkdy?
„Měl jsem ten nejdivnější sen,“ zamumlal.
Cas pootočil hlavu ke straně, ale neřekl nic.
MEZITÍM NA ZEMI
Sam nespouštěl oči z vozovky. Hustě pršelo, a déšť snižoval viditelnost.
„Možná, bysme měli na noc zastavit,“ navrhl nejistě.
V hlavě mu zablikala kontrolka: Máš hledat Deana!
Nabourají-li se, mrtví Deanovi moc, co platní nebudou. Sam, vzdychl.
„Zastavíme,“ rozhodl, nečekajíc na Chuckovu odpověď. „Někde by tady měl být motel…“
„Tady,“ vykřikl Chuck. Sam strhl volant, na poslední chvíli. Odbočili na parkoviště.
Když se Sam vrátil k autu, už s klíčem od pokoje, byl na kost promočený. Chuck stál u auta, opírajíc se o kapotu.
Sam přišel blíž, a Chuck se nehnul.
„Co je?“ zeptal se.
Prorok kývl, a na něco ukázal.
Pod jednou z lamp, seděl velký černý pes. Jeden z těch opravdu velkých gigantických psů. Mokré chlupy se mu lepily k tělu.
„Trhač,“ zamumlal Sam.
Pes, pohnul ušima.
Krátce zavil, a zvedl hlavu, tlamu obracejíc k nebi.
„Chtěl bys psa?“ zeptal se Chuck, náhle.
Sam, zamrkal. Vážně se Chuck ptá? Ne, že by o tom Sam nepřemýšlel. Vždycky, chtěl psa, jen to nešlo.
Ale, v tuhle chvíli, má Sam jiné starosti. Je mokrý, a sní, jen o horké sprše.
Navíc, hledají Deana a Case, nemohou adoptovat psa!
„Chucku?“
„Ne tohohle,“ upřesnil Chuck.
Sam znovu, tupě zamrkal. Protřel si oči. Vše, co se mu honilo hlavou, bylo sucho. Otřásl rameny, sklepávajíc déšť.
Pes, znovu zavil, Zvedl se, postranně pohlédl na Sama a Chucka a ztratil se v jedné z postraních uliček.
OČISTEC
Dean chtěl zastavit sny, protože by to znamenalo zastavit bolest hlavy.
Kdykoli byl vzhůru, lámal si hlavu nad tím, co se mu zdálo.
Ty sny nebyly špatné, jen, divné.
V jednom z nich, Dean prošel ztichlým domem, a pak po tmě vystoupal po schodech. Tričko, neměl, jen tepláky, a vzduch Deana šimral na holé kůži.
Otevřel dveře pokoje, a došel k posteli. V jakékoli jiné Deanově typické noční můře, by zpod postele něco vylezlo.
Dean, vzdychl. Někdo, v posteli ležel. Byla tma, a lovec neví, nad kým se sklání, jen ta vůně, mu byla povědomá. Políbil osobu na čelo.
„Nedělej si starosti,“ šeptl.
Dotyčný se začal probouzet, ale Dean se nezdržel dlouho a nezjistil, o koho jde. Procitl.
Probralo ho zvláštní mrazení. Měl pocit, je pozorován. Otevřel oči, a zjistil, že Cas, ležící na zemi vedle něj, zírá.
Bez mrknutí, upíral oči na Deana. Vyvádělo ho to z míry.
„Co, si k čertu myslíš, že děláš?“ zamumlal lovec ospale. Na sen mezitím zapomněl.
Cas nehnul brvou.
Dean zvedl ruku, a protřel si oči „Co se děje, Casi?“ zeptal se už mírněji.
„Je mi zima.“
Oh. Osel. Dean už skoro navztekaně odsekl, že ani jemu není do tance –
Zarazil ho Casův výraz. Cas nejen TVRDIL, že je mu zima. On i vypadal jako někdo, komu JE zima.
Dean postřehl, že se třese.
Cas zjevně zaregistroval, že Dean TO poznal, protože dodal: „Tohle – tahle duše – je to pro mě nové. Nejsem na to zvyklý. Až doteď jsem netušil, jaká je tu doopravdy zima. Andělé, tohle necítí. Zahřívá nás plamen boží milosti. Moje duše, je mladá. A, prochladlá. Nepříjemné.“
Dean zaváhal. Cas doopravdy vypadal bídně. Deanovi ho bylo líto.
Polkl, a nevěda, co víc udělat, nesměle navrhl: „Hm… chceš se – chceš se přitulit nebo tak něco?“ Dean cítil, že rudne.
Anděl nadzvedl obočí. Sjel lovce očima, přemýšlejíc. Nakonec zavrtěl hlavou. „V pořádku,“ hlesl. „Zahanbilo by tě to.“
Tím Cas diskuzi ukončil, otáčejíc se na druhý bok, zády k lovci.
Dean nevěděl, co se andělu honí hlavou a bez důvodu si připadal, jako blbec. Zůstal ležet na zádech, pozorujíc bezhvězdnou oblohu.
Nedostávalo se mu vzduchu. Potí se mu dlaně.
Věděl, že Cas je vedle, a že stačí natáhnout ruku. Dělí je centimetry. Dean se nepřiměl. Nepřiměl se pohnout. Vzdálenost mezi nimi se s každou vteřinou zvětšovala, jako příliv, vymezujíc Deanův a Casův břeh ostrova.
Dean nehnul prstem. Casův dech jej brzy znovu ukolébal ke spánku.
Dean něco prošvihl. A, nevěděl co.
LEDA, VE SNU
Ne. Ne, znovu, zasténal v duchu.
Snil.
Rozpoznal interiér Bobbyho domu.
„Halo?“ zavolal zkušebně. Deanův hlas se rozléhal ztichlou halou.
Prošel obývákem, do kuchyně. Nebyl, sám.
Cas stál u linky. Byla noc, a v místnosti je šero. Na Casovu tvář, dopadalo měkké měsíční světlo.
Tentokrát se Dean ve snu jen díval. Cas jeho přítomnost nevzal na vědomí. Anděl, pozvedl sklenici vody a napil se.
Bosé nohy kladl jednu přes druhou, aby omezil kontakt se studenou podlahou. Pozoroval svoje palce u nohou, zkušebně jimi hýbal, a nad něčím přemýšlel.
Musel se zrovna vzbudit, protože byl rozcuchaný, zjevně rozespalý, a oděn do něčeho, co se nápadně podobalo teplákům, ve kterých se spí.
Držel sklenici u úst, a pil.
Dean, zaujat výjevem, přeslech capkání.
„Cassie?“
Děvče, stálo pod schody. Protírala si oči drobnou pěstí a ospale se rozhlížela.
Cas spustil ruku. Odložil vodu.
„Ahoj, Roxi.“
Casův hlas, byl hrubší než obvykle. Roli zřejmě hrála rozespalost.
„Taky tady čekáš na Santu?“
Cas otevřel pusu, pak si očividně na něco vzpomněl, ústa zavřel, a rychle kývl.
„Počkám s tebou. Uděláš mi horkou čokoládu?“
Cas, nejistě přešlápl. Neodpověděl. Polkl. Zadíval se z okna, za kterým padal sníh.
Deanovi neuniklo, že se drží za levé rameno, a jemně ho tře palcem.
„Cassie? Jsi, smutný.“
Cas, ztuhl. „Na něco jsem si vzpomněl,“ přiznal neochotně.
„A co ta čokoláda?“
„Samozřejmě.“
Cas připravil čokolády dvě. On, a dívka usedli za stůl.
Upíjeli čokoládu po tmě, jako, dva spiklenci. Oba, schovávajíc bosé nohy v záhybu koberce pod stolem.
Deanovi se sevřelo srdce. Rád by ty dva ochotně, pozoroval po zbytek věčnosti.
„Co teď?“ zeptal se Castiel.
Napila se. „Teď budeme čekat,“ Zamumlala, a otřela rty umazané od čokolády. Odmlka. V hale tikaly hodiny. „Něco, vyprávěj.“
„Měla bys spát. Ví rodiče o tom, že jsi vzhůru?“
„Cassie… až ty a strýček odjedete… kdo mi bude vypravovat? Jen, dnes. Výjimečně.“
Dean se ušklíbl. Kde, přišla k výrazu „výjimečně“?
„Prosím!“
Cas semkl rty. Pak, podlehl.
„Co chceš slyšet?“
„Vánoční koledu!“
Cas vydechl nosem. Očividně, anděl propásl éru Dickense.
Poposedl si, blíž k Roxie. „Vyprávěl jsem ti už, o Betlému?“
Zavrtěla hlavou.
Casovy oči, ožily. „Byl jsem tam, když… když na nebi vyšla první hvězda.“
„Byl jsi ta hvězda?“
Cas, ztuhl. „Ne. Ne, tahle.“
Mluvili dál, a Deanovi unikal význam slov. Někdo, mu pokládal ruku na rameno, a třásl s ním. Otočil se, aby se zeptal, co to k čertu znamená.
Setkal se s párem modrých očí. Cas, stál u něj, v lese.
„Deane?“
Dean, otočil hlavu. Pokoj, zmizel.
OČISTEC
Octl se zpět, v Očistci.
„Sen?“ zeptal se anděl.
Dean se nezmohl na slovo. Polkl. „Proč?“
„Jsme skoro doma. Čím blíž je hranice, tím jasněji se ti jeví budoucnost, která tě na druhé straně čeká.“
„A proč o t – o tom sním?“
Málem řekl, „O tobě“.
„To nevím.“
LEDA, VE SNU
Další sen, nebyl o Casovi.
Dean nikdy nevěděl, čím ho vědomí zaskočí.
Je to trest?
Deana do hlavy praštila sněhová koule.
Jednalo se, o dutý náraz. Dean si promnul spánek. „Hej! Dávej, přeci pozor.“
„Kryj si záda, Deane!“ vykřikla Roxie. „Někde, tady číhá vlkodlak! Trhači!“
Někdo, Deanovi nabízel ruku, a pomáhal na nohy. Sam.
Dean si zpod límce bundy vyklepal sníh.
„Ona, není malý andílek, je ďábel.“
Oba ztuhli.
„Chtěl jsem říct –„
„Tati!“ Mávala.
Sam, pookřál. Zamával na oplátku, a usmál se.
„Sladký.“
Sam svým ramenem jemně šťouchl do Deanova. „Ty jsi ten, kdo jí zpíval ukolébavku.“
Dean zrudl. „Když jí bylo šest. A, neměl ses to dovědět.“
„V tom případě jsi měl Casovi zacpat pusu,“ Ušklíbl se. „Přiznej to. Prakticky jsi jí rozmazlil, Deane.“
„Někdo musí. Tati.“
Oba, na moment ztichli.
Sam, začal chodit ve sněhu kolem dokola, zanechávajíc za sebou v závěji stopy.
Tvářil se, šťastně, a Dean nechtěl víc.
„Občas mi připomíná tebe, Deane.“
„Je to moje neteř.“
Roxie ležela ve sněhu, a mávajíc pažemi, vytvářela otisk anděla.
„Jestli se nastydne, Amy nás oba zabije,“ zamumlal, nepřítomně Sam. „Což mi připomíná. Co Cas?“
„Co Cas?“
Dean si olízl rty. Studily.
Co je s Casem? Přestože, měl na sobě zimní bundu, Dean se zachvěl.
„Ty víš.“
Ne. Neví.
OČISTEC
Probudil se v mžiku. Cas ho nejistě pozoroval.
„Deane? Ty už nebudeš spát?“
„Ne. Nikdy.“
...
Pochodovali dny. Lovci, uvědomil si, s hrůzou, chyběl adrenalin a nebezpečí. Sice to znamenalo mít se na pozoru, ale vše bylo lepší, než jednotvárnost okolo. Dean si začal myslet, že chodí v kruhu. Nerozlišil jeden strom od druhého, a nevěděl, zda Cas může.
Navíc ho přemáhala únava, ale Dean nebude spát.
Ten les je zakletý.
Cas toho taky moc nenamluvil. Cokoli se mu honilo hlavou, jakoukoli budoucnost viděl, Cas si pocity nechával pro sebe.
Zjevně ho něco tížilo.
Deana, bolely nohy. Zprvu to nebyl problém, tráva příjemně šimrala, ale teď lovec litoval toho, že se pro svoje zapomenuté boty nevrátil.
Proč si je vlastně zouval?
A, Cas.
Změnil se.
„Jsi, jiný,“ podotkl.
Cas zvolnil krok.
„To Lucifer.“
Dean ztuhl.
„Je pryč.“
„Pryč?“
„Lucifer byl součást mojí podstaty, a když jsem se vzdal milosti, zdá se, že Ďábel vyprchal spolu s ní. Tahle, duše, je čistá, Deane. Neslyším ho. Cítím jenom, dozvuk. Je, pryč. Jsem slabší. Člověk, ale i sám sebou.“
Dean přistoupil. Jejich ramena se dotýkala. „Takže, jsi v pořádku.“
Cas uhnul očima. „Mentálně, ano.“
„Ale?“
„Neodpustil jsem si.“
„Ale, už ti nehrozí, že zmizíš. A tvoje hlava -“
Cas, se znovu zkusil vyhnout Deanovu pohledu, a když selhal, rozhlédl se.
„Neslyšel jsi nic?“
„Casi, odpověz!“
Cas, vykročil kupředu. „Padám. Stávám se člověkem. Brzy, nebudu anděl. Musí stačit, že já jsem, jednoduše… já.“
Bylo to dost, a taky praštěné o něčem takovém pochybovat.
„Stojí za tím, Lucifer. A ty. Je to zdrcující.“
„Já?“
Cas zastavil a Dean narazil do jeho zad.
„Tvoje duše. Spojení s tebou, zacelilo rány, uvnitř. Vystřídal, jsi Lucifera. Bez Ďábla, by něco chybělo, ale tys to vyplnil. Držíš kousky zbytků mojí milosti pohromadě. Držíš je, pevně. Řekl jsem, že nemám duši. Spojení tebe, a mě – vytvořili jsme, základ duše.“
„Takže jsi v bezpečí.“
Cas, se ušklíbl.
„Víš, co hrozí duši v Očistci. Mám duši. Pořád tu je šance, že se stanu monstrem. Jako ty.“
„Ale, už nehrozí, že zmizíš,“ ujistil se Dean.
Cas po Deanovi šlehl koutkem oka. „Pokud, tě to uklidní, Budu, tady.“
Odmlka. „Super.“
…
Cas a Dean znovu, odpočívali. Dean se opíral o kmen stromu, oči mírně přivřené.
Nebude spát!
Stromy ohýbal vánek. Dean oči násilím otevřel.
„Jak si myslíš, že si bude říkat? Jak, mu budou říkat oni.“ Zeptal se Dean.
Mluvili, o novém Bohu.
„Castiel?“ Navrhl Cas.
„Je to šílené.“
„Dává to smysl.“
Dean se ušklíbl. „Ty si nemyslíš, že to byla součást božího plánu, že ne. Casi?“
Cas, vzdychl. „Cesty boží JSOU nevyzpytatelné,“ kousl se do rtu, a tišeji, skoro provinile, dodal. „Já Mu nerozumím, Deane. Je alfa a omega, a já postrádám klíč.“
Lovce to pobavilo. „Nevím, co je ta alfa zač, ale pokud tě to uklidní, já tátovi taky nerozuměl. Až teď. Dej tomu čas.“
Klížily se mu oči.
„Děkuju.“
Otevřel je. Nadzvedl obočí. „Zač mi děkuješ?“
„Utěšuješ mě. Nezasloužím si,“ polkl, „lítost.“
Nezasloužím si být zachráněný.
Dean se ošil. Ochladilo se?
Vážně o tom budou mluvit teď? Tahle část výpravy Casovi očividně nesvědčí. Dean měl možná divné sny, ale Cas prochází jakousi osobní krizí.
Pročistil si hrdlo, a opřel hlavu o kmen stromu. Nic, neříkal.
Cas, to akceptoval. Nic víc nečekal.
„Taky máš občas pocit,“ hlesl anděl, tiše, „že bezvládně padáš a ztrácíš kontrolu?“
„Nemůžeš řídit pád, Casi,“ zamumlal Dean. Usínal.
„… Já vím.“
Dean skoro spal. Zabíral, a nevěděl o světě. Poslední, co slyšel, byla Castielova slova, tak tichá, že je Dean skoro přeslechl.
„Zabil jsem Balthazara. Bodl jsem ho do zad.“
Dean si pročistil hrdlo. „Je mi to, líto.“
Slyšel, že Cas, zatajil dech. „Vážně?“
A, možná měl Cas pravdu, když anděl tvrdil, že šílenství je milosrdné. Cokoli Casovi běželo hlavou teď,
Deanovi dělalo starost, jak se s tím vypořádá jeho nová duše.
LEDA, VE SNU
„Jak daleko, to je?“
Jak daleko je, co?
„Tady, neexistuje vzdálenost, jako na Zemi.“
„Jak daleko, sakra!“
„Deane,“ Cas, frustrovaně vydechl. „Vzdálenost v Očistci je relativní. Neurčím, ji. Leda, složitým matematickým výpočtem, a já jsem moc unavený. Proč?“ zeptal se konečně.
„Bolí mě nohy.“
Cas, shlédl, a pohlédl na špičky Deanových palců, bez bot, a v ponožkách.
„Aha.“
Oba se zadívali, na Deanovy bosé nohy.
„Můžu tě nést,“ navrhl za chvíli nejistě Cas.
Dean ho už-už okřikl s tím, že je mu to vtipné nepřijde, Cas se však tvářil jen vyčkávavě, žádné stopy po výsměchu, a Deanovi došlo, že návrh míní vážně.
Polkl. „Já myslel, že ti došla síla.“
Kývl. „Správně,“ Zíral, dál.
Byly Casovy oči vždy, tak modré?
„Vážně bys mě nesl?“
Cas, ztracen v myšlenkách, zvedl hlavu.
„Vždycky.“
„Casi…“
„Ano?“
Olízl si rty. „Já snil o… o hranolkách!“
„O hranolkách?“ ujistil se zmatený Cas. Pootočil hlavu ke straně.
„Jo.“
Bezva. Nic stupidnějšího říct nemohl. Co, se to s ním, děje? Onemocněl? A, aby toho nebylo málo, Dean plácal dál.
„Až, bude po všem, já a ty spolu, zaskočíme na hranolky. Co ty na to? Jak, to zní?“
Ochutnal Cas kdy hranolky?
Dean, Poprvé po měsících, mluvil o odchodu z Očistce a o plánech pak, a myslel to vážně.
A, Cas byl tam.
Viděl, že anděl zčervenal. „Zní to fantasticky, Deane,“ hlesl, skoro šeptem.
A, pozvedl koutek rtu.
„Bezva,“ Dean polkl. „A, Casi? Nic ve zlém, ale tohle – ten nemocniční ohoz musí dolů“
„Proč?“
„Nemůžeš, nosit tohle. Je toho víc. Taky začneš jíst. Jsi člověk, Casi, musíš jíst.“
Cas pozvedl lem baloňáku. „Co je se mnou v nepořádku?“
Dean polkl. „Nic.“
Cas, pustil baloňák.
Zvedl oči. Vyhledal Deanovy.
„Tobě, se líbím?“ hlesl, tiše, a Dean si to možná JEN namlouval, ale měl pocit, že i tak nějak
Něžně.
Něžně?
Casovy oči, zjihly.
Je, v nich něha.
Cas, nemusí hnout prstem, a připoutá k sobě Deana očima.
Anděl, nebo ne.
Něha.
A, plamen.
Cas.
A odraz Deanovy vlastní duše. Už zase je součást oceánu. Pouště, oblohy, a Case. Vše, v Casových očích.
A, ten jih.
Třpytí se. Deanova existence visí na vlásku!
I Casova kůže, jakoby, světélkovala.
Je, hebká? Vypadá, hebce, a pod ní, v bezpečí tepe srdce.
Deanoto tluče, jako o život.
Cas, jemně vydechl. Dean, zatajil svůj dech.
Sjel očima, k Casovým rtům. Uchvátily ho Casovy neupravené, vlasy.
Dělá, to naschvál?
Cas, je sexy.
„Deane?“ Přeskočil mu hlas.
Dean v duchu zaúpěl.
„Líbíš, Casi.“
Dean ztuhl. Co to řekl? Proč, to řekl?
„Deane,“ Casův hlas, byl blíž.
Lovec, zavřel oči.
Casovy vlasy, lovce šimrají na tváři.
Cas, JE perfektní.
Je vše, o čem Dean sní, a co potřebuje.
Co to sakra.
„Ty se mi taky líbíš.“
Lovec, nechal oči zavřené. Dýchal zrychleně. Chtěl Case odstrčit, a říct mu, ať si hlídá osobní prostor, ale zmohl se jen na – „Jo?“
„Jo.“
„Díky.“
„Nemáš, zač.“
Kousl se do rtu. Co ho to napadlo?
„Deane!“ Přikázal, pevně, ale i láskyplně Cas. „Otevři oči. Slyšíš?“
Je, to výhružka, ale i není.
Poslechl.
Cas stál u něj.
Modré, zářící oči.
Očekávání.
Zářící, duše.
Moje duše, je mladá. Zrovna se narodila. Cas toho, zatím moc neví.
„Deane!“ Přikázal ostře, „Odpověz!“
Casův hlas Deana vytrhl z oblouznění. Cas lovce pokouší.
A Dean si uvědomil, že Cas Ví co se děje.
Moc, dobře.
Ví, co chce. A ví, co přijde, a Co si Dean bere.
Je si vědom ceny.
„Slyším, Casi!“ A, Dean Case přirazil zády, ke kmenu stromu, stud zapomenut.
Dean dostal nápad. Špatný nápad. Měl, by myslet. Soustředit se.
Něco mu říkalo, že tohle je špatně, že všechno je špatně.
Hlava, se lovci mírně motala, jako v omámení, ale Cas byl přímo tady. Něco, o co se Dean může opřít.
Cas, je tu pro něj.
Dean slyšel jeho dech. Zrychlený, došlo mu. Nemyslel, a neodtrhl ruce. Tiskl, se blíž. Blíž, k-
„Deane,“ zasténal, Cas.
„První meta, Casi.“
„Deane… tvoje oči. Otevři je.“
Zavřel je?
Znovu je otevřel.
Oslnilo ho světlo.
Co to –
OČISTEC
Dean ležel na zemi, zpola opřen o strom.
Cas stál u něj. Anděl (padlý), se díval na opačnou stranu, do lesa. Když slyšel, že se Dean probral, shlédl.
„Dobře. Spal jsi dlouho.“
Dean, zamrkal. Byl pořád bosý, ale oblečený. Žádný Cas.
Byl, to sen.
Erotický sen o Casovi.
Sakra. Praštil se do hlavy?
Že by Deprivace?
Ztratil KONTROLU, to je to.
Cas, jemuž neunikl Deanův zhrzený výraz, si klekl. Dean automaticky ucukl.
„Osobní prostor, Casi!“
„Promiň,“ Zdálo se mu to, nebo Cas ZNÍ zraněně?
Pro Krista Pána! Vážně se chystal, políbit Case?
Leda, ve snu.
Automaticky se dotkl rtů. Cas, nejistě přihlížel.
Deana to vytočilo, víc.
K čertu.
Dean, se zvedl, „Jsi připravený vyrazit?“ vyštěkl dopáleně, jakoby oba čekali na to, až se vzbudí Cas, a ne naopak. Cas se zvedal o poznání pomaleji.
Dean zbrzdil, mírně zneklidněný, nicméně Cas se držel jen krok za ním. Lovci to stačilo.
…
„Casi?“ zeptal se, za hodinu. Byl, pořád naštvaný, ale cítil i vinu.
Ten sen nezavinil Cas.
Každý krok byl za trest, a Dean co chvíli sykl. Rozdrásal si chodidla, o ostré kamení.
Anděl, kráčející v závěsu za ním, zvedl hlavu.
„Jak daleko,“ polkl. „Jak daleko, podle tebe, jsme?“
Cas, zjevně nebyl v pořádku. Byl nezvykle zamlklý, a udržoval si od Deana odstup. Odkdy, se Cas drží dál?
„Blízko,“ odvětil jednoduše.
„To jsem si myslel. Asi bysme měli –„
Větu nedokončil. V lese vrzla větev.
Dean se automaticky přimkl k Casovi. Jednal, bezmyšlenkovitě, a hledajíc (nebo poskytujíc) oporu, položil andělu ruku na rameno.
Cítil, že Cas ztuhl. „Prosím. Nedotýkej se mě.“
Dean ruku překvapeně stáhl.
Znovu, křupnutí větvě.
Cokoli se blížilo, postupovalo to pomalu a obezřetně, a po dvou, našlapujíc, krok, po kroku, blíž.
„Co je to?“
Cas vytřeštil oči. „Tys, to slyšel?“
„Jasně, že jo. Celý les, to slyší.“
Cas polkl. „A já si myslel, že přicházím o rozum. Zase.“
„Co je to?“
Cas otevřel ústa.
„Já,“ přerušil sám sebe. Lovec, i anděl ztuhli.
Cas, zavřel pusu. Semkl rty.
Mezi stromy, pokrytý černým bahnem, a s tváří umazanou od krve, stál Castiel.
…
Blížilo se to k nim. Vypadalo to, jako Cas, až na ty oči. Byly stejně modré, jako Casovo, ale bez lesku.
Jako, led.
Dean tu věc, už viděl. Tehdy, v bažině.
Obešlo je to kolem dokola.
Jako, dravec kroužící okolo oběti.
Cas, se otáčel za svým já.
Byl napjatý jako struna.
Dean, vytáhl nůž. Ten Samuelův. Lovec měl naštěstí dost rozumu, a na rozdíl od bot, ho na zemi ležet nenechal.
Dean cítil, že adrenalin, který v sobě dny hromadil, vybublal na povrch. Sevřel rukojeť nože, v duchu obludu vyzívajíc přijít blíž.
Představoval si, úhel, pod kterým Case, (ne Case, připomněl si) bodne.
Čekal útok.
Proto ho překvapilo, když Cas monstrum řeklo: „Nepleť se do toho, Deane. Tohle, není tvoje věc.“
Protože, nejen hlas, ale i požadavek, zněl jako od opravdového Case.
Zhoupl se mu žaludek. „Řekl bych, že je.“
Cas dvojník se ušklíbl. „Ty jsi neponaučitelný, Deane.“
Lovec na obludu mrkl. „Jo, jeden kamarád tvrdí, že jsem umanutý.“
Slyšel, že skutečný Cas frustrovaně vydechl. „Deane. Nedráždi to.“
Monstrum vyhledalo Case. Dean v duchu zaúpěl. Casovi, zjevně nedošlo, že je nejen neozbrojený, ale navíc i člověk.
„Nastal čas, ukončit, tuhle směšnou výpravu, Castieli. Kam si myslíš, že jdeš? Co si myslíš, že děláš? Zasluhuješ si, zůstat. Ty a já,“ Věc, vztáhla zabahněnou, ruku. „Proč, ten melancholický kukuč?“
Cas, se nehnul.
„Nezaslouží,“ zakročil Dean. „Casi, řekni mu, že –„
Cas, sklopil oči.
A, Dean ztuhl. O tomhle Cas snil? Vážně si Cas myslí, že tohle je jeho osud? Bylo nefér, že Dean neměl noční můry.
Cas, se Case skoro dotýkal, a anděl nehnul brvou.
Okamžik, zasáhnout. Lovec se sebral.
Vyrazil, a bodl tu věc do zad.
Není to Cas, připomněl si.
Jeho a Casovy oči, se přes rameno dvojníka setkaly. Cas svoje vytřeštil.
Dean nevěděl proč. Vzápětí pochopil. Napodobenina Case, Case nadlidskou silou odhodila a obrátila se k Deanovi.
Zakrvavený a od bahna umazaný nůž, zůstal v Deanově ruce. Nenapáchal žádnou škodu.
Dean pocítil paniku.
„Dejavu.“
Chytilo to Deana za lem bundy, a porazilo. Překvapený lovec, nůž upustil.
„Casi, potřebuju pomoc!“
Anděl, se nehýbal. Zíral ze země, na které ležel, na zápolící pár, oči rozšířené hrůzou.
„Pracky pryč,“ zavrčel Dean. Rozptylovaly ho ty oči.
Casovy oči.
„Zvláštní. Nevadí ti JEHO pracky,“ Sklonilo se to nad Deanem. Lovci se z pachu vody a chaluh, zvedl žaludek. „Vím to, Deane.“
Teď, byl v šoku Dean.
Odstoupilo to. I postoj, byl Casův. Ohrnul koutek rtu.
„Vidíš. Vidíš, vidíš, Deane,“ řeklo to pyšně.
Cas, byl vždy maličko pyšný.
Později, mu to přerostlo přes hlavu.
Cas dvojník zvedl nůž, a demonstrativně bodl do vlastního srdce. Průchod ostří kůží provázelo nechutné čvachtnutí.
Sklonil se blíž.
„Nemůžeš zabít přízrak, Deane. Jsem, v tobě. Zlomíš mi srdce, a já se přesto, zas a znovu, vytrvale vracím, protože jsem patetický.“
„Cože?“ Deanovi vyschlo v ústech. Cas, ho tiskl k zemi a lovci docházel vzduch.
„Jsem, tvůj přízrak Deane. Ne, jeho.“
„Nechej ho být.“
Dean překvapeně zamrkal.
Cas stál za nimi oběma. Neozbrojený. Tvářil se nejistě.
Cas dvojník z Deana slezl.
„Co jsi to říkal?“
Cas zvedl oči k obloze. Polkl, a vyhledal vlastní oči. „Říkám, dost.“
Roztáhlo to křídla. Byla úchvatná, a obrovská.
Jenom, manifestace, připomněl si Dean.
A, tmavě modrá.
Odznak slávy. Ne, víc. Cítí, Cas?
Majestátný Cas.
„TOHLE Dean vidí! Tupče!“
Cas zkřivil tvář, jako v bolesti.
„Kdykoli pomyslí, na Case, vidí mě. Snažil ses předvést, a vytáhnout, a tohle je výsledek. Tady, tohle, je jen dočasný Ráj. V okamžiku, kdy překročíte hranici, tě nebude potřebovat. Už mu nemáš, co nabídnout. Já a ty, společně, to je jiná. Budeme, dokonalí. Přesvědčíme kohokoli.
Máš jenom sám sebe. Od nepaměti.“
Cas, se bez zachvění poslouchal, výraz bezbarvý.
„Víš, že patříš sem. A, Dean to ví taky, proto o mně snil.“
Cas znejistil.
Oči lovce a anděla se setkaly. Dean věděl, že oba myslí na totéž. Snil Dean o tomhle?
Dean nevěděl, zda to Casovi dojde. Zkusil to i tak. Zavrtěl hlavou.
A, Cas, tomu rozuměl. Dean viděl, že se uvolnil.
„Možná. Možná, sem patřím. Nebo ne. Možná.“
„Možná co?“ zeptalo se to zmateně.
„Možná nastal čas, změnit Deanův názor.“
„Neodvážíš se. Čelit sám sobě.“
„Čelil jsem nebesům. Čelil jsem i Peklu,“ Cas si pročistil hrdlo. „Čelil jsem člověku. Tohle, nebude těžší.“
„Stáhnu tě sebou.“
„Pravděpodobně.“
Cas, sebral nůž, a zvedl jej. Nemířil na srdce, ale výš. Bodl Přízrak do křídla.
Chytilo to Case za paži, a stisklo. Anděl se nezachvěl. „Stáhnu tě!“
„Nemáš nade mnou žádnou moc. Stahovala tě pýcha.“
S tím Cas probodl i druhé křídlo.
Zavřel oči. Dean udělal totéž. Ucítil, závan větru, a slyšel TEN zvuk. Slyšel, anděla umřít. Když oči otevřel, tělo bylo pryč.
Zbyl tu, jen otisk páru křídel.
Cas, stál v něm. Když mu došlo, že Dean se dívá, rychle poodešel.
„Nepříjemné,“ zamumlal.
Dean po Casovi šlehl očima. Zvedl se. Byl otřesený. Cas mu vyrazil dech. Doslova.
„Jsi v pořádku? Deane!“
Něco mu říkalo, že to ON by se měl na totéž, zeptat Case. Neudělal to. Už zase, převládl vztek a vlastní lítost. A, oprávněný.
„Zlomíš mi srdce, a já se přesto, zas a znovu, vytrvale vracím, protože jsem patetický.“
Kdo by dobrovolně snesl tohle?
Cas
„Deane?“
Kývl.
Cas přišel blíž. „Krvácíš,“ podotkl. Dotkl se Deanovy slabiny.
Kontakt, pálil.
Dean semkl rty. „Ty taky,“ odsekl rozechvěle.
Case ta informace zaskočila. Prohlédl si sám sebe, líp. Skutečně, Casovi z nosu tekla krev. Vypadal, bídně. Castiel si nos otřel rukávem, a pak na krev dlouho zíral.
„Zdá se.“
Tvářil se překvapeně a Dean nevěděl, proč. Zda proto, že si Dean pro jednou všiml a projevil zájem, o Casovo zdraví, nebo proto, že si Cas dosud nevšiml.
Jen Cas si mohl nevšimnout, že krvácí.
Dean měl pocit, že obojí je jeho vina. Aby se s ní nemusel vypořádat, dal průchod vzteku.
„Co to sakra, bylo?“
Cas svěsil zakrvácenou ruku. „Já. Moje já, které sebou sem dolů, před rokem, strhli duše, kterých jsem se vzdal,“ Cas, si pročistil hrdlo. „Moje, pýcha.“
„Na to jsem se neptal! Proč jsi tajil, že je to tady? Měl jsi něco říct, Casi!“
„Proč?“ Cas zamrkal. „Neviděl jsem důvod. Nebyl jsem si jistý. To, že to víš, by nic nezměnilo. Nechtěl jsem tě zneklidnit,“ Casův hlas nebezpečně zakolísal, ale anděl ustál půdu. Uhýbal očima.
„Zneklidnil jsi mě! Casi! Casi?“
Castiel kráčel pryč.
Tak to ne!
„Nic mi neříkáš! Sakra!“ dohnal Case. Chytil ho za rukáv a otočil čelem k sobě.
Cas, vzdychl. „Já to nevěděl.“
„Kecy!“
„Deane… nepotřebovals to vědět. Myslel jsem-“
„Nedochází ti to! Pořád ti TO NEDOCHÁZÍ.“
Cas se tvářil, jakoby do něj hrom uhodil. „Co?“
„Neočekávám, že budeš neomylný, génius! Já chci, abys cítil, a aby ses rozhodoval podle toho, co cítíš. Ne, co si myslíš, že JE nelepší. Jako… člověk, sakra. Ne jako nebeský robot!“
Castielův výraz byl neskutečně smutný. „Jednou jsem poslechl city. Podlehl jim.“
Dean zamrkal. Poodstoupil. O čem to Cas mluví?
„Jednal, iracionálně. A víš, co se stalo?“
Dean zavrtěl hlavou.
„Odstartoval jsem tohle vše. Mýlil jsem se. Všechno jsem zničil. Takže mi prosím, neříkej, CO je nejlepší.“
„Casi,“ vyštěkl Dean. Cas, ho přerušil dřív, než lovec stihl pokračovat.
Zablesklo se mu v očích, a Dean si uvědomil, že možná přešlápl. Kdy, byl Cas naposledy rozzuřený?
Když Dean chtěl říct ano Michaelovi. A, taky, před rokem. Dean neposlouchal a Cas, se mu snažil něco vysvětlit.
Dean, nikdy neposlouchá.
A, pak se Cas vzdal. A, přestal se snažit.
„Ne, Deane!“ okřikl ho přítomný Cas. „Sklapni!“
Dean zaklapl ústa, jako ryba. Zbledl.
„Nemáš tušení, CO cítím. Nikdy tě to nezajímalo,“ zvyšoval hlas. „Máš právo, být na mě naštvaný proto, že jsem lhal, a za to, že jsem tebe a Sama zradil, ale nemáš nejmenší právo myslet si, že víš proč, a co, a jak se cítím. Nevíš, nic!“
A s tím se Cas otočil na patě, a zmizel mezi stromy. Dean stál na místě, zaražený, a neschopen pohybu. Až za chvíli se dal do kupy, a vydal za Casem.
Následujících několik dnů toho moc nenamluvili.
A Dean nesnil.
MEZITÍM NA ZEMI
Probudilo ho nesouvislé mumlání. Stěny v motelových pokojích bývají tenké.
Podíval se na budík. Tři hodiny ráno.
Bezva. Sam se protáhl, protřel oči, a natáhl čisté triko.
Vešel do kuchyně spojené s druhým pokojem, aby vypnul televizi, u které Chuck zřejmě, jako vždy vytuhl.
Televize skutečně hrála, ale kromě šumu na obrazovce, v ní neběželo nic.
Hlas, který Sam slyšel, patřil Chuckovi.
Prorok seděl na gauči, s hlavu zdviženou a ruce spojené.
Sam na něj zíral dobrou půl minutu. Podrbal se na hlavě.
„Chucku?“ Promnul si oči. „Ty se… modlíš?“ Sam věděl, že se asi tváří náležitě stupidně, a otázka nedává smysl, ale pro Boha, jsou tři ráno, a Chuck má na sobě triko se sobem!
Chuck zmlkl. Otočil se k Samovi.
„Vzbudil jsem tě? Aha…“ poklepal na sedadlo.
Sam nadzvedl obočí, ale usedl.
Nic, neříkali, a seděli tu po tmě.
Bylo, to trochu trapné. Sam nevěděl, co Chuck čeká. Naštěstí, prorok prolomil ticho.
„Co všechno, bys udělal pro Deana?“
Sam tupě zamrkal. Paráda. „Všechno?“
„I uzavřel dohodu?“
Sam si myslel, že uvažují teoreticky, a ušklíbl se. „Nebylo by to poprvé. Proč?“
„I s například… Bohem?“
Sam natáhl ruku a rozsvítil lampu na nočním stolku. Šum v televizi ustal. „Nemůžeš uzavřít dohodu s Bohem,“ upozornil Chucka, ale tvářil se nejistě. „Nemůžu, že ne?“
Protože, disponuje-li někdo náležitou mocí, a drží klíč k čemukoli, je to Bůh.
Ale, Bohu je Dean ukradený, nedal to najevo?
„Bůh ví, co dělá, Same.“
„A na tos přišel jak?“ Začal mít vztek.
Chuck si podrbal nos. Sam sledoval každý jeho pohyb. „Jsem jeho písař.“ To, ta váha, kterou Chuck do slov vložil, byla zdrcující. Samovi to nedošlo.
Zmatené ticho. „Jo, já vím,“ řekl pak. „Jsi, prorok.“
„Písař,“ opakoval Chuck. „Jako, Metatron. Jsem Metatron.“
Sam v duchu zaúpěl. Možná, měl schovat tu whisky? Kolik jí Chuck vypil?
„Jsi Prorok. Metatron je Hlas boží.“
Chuck se zářivě usmál a Sam s jistotou věděl, že whisky pozřel hodně. „Hlas, je mluvčí. Prorok komunikuje a prorokuje, a písař zapisuje. Já, jsem písař. Metatron,“ Usedl, blíž k Samovi. „Zapisuji, jeho dílo. Boží SLOVO. Jako, na té tabulce. Přece sis nemyslel, že jsem jen prorok? Dobře, moje knihy se neprodávají, ale na tabulky jsem hrdý!“
Lovec se automaticky odtáhl, a skoro spadl z gauče. Dál, od Chucka. Sálalo z něj teplo. Jak to? Možná se Sam nachladil. „Chucku, měl by ses asi vyspat.“
Oba, by měli. Sam slyšel vlastní srdce, bilo jako o závod. Po zádech lovci stékal pot.
„Nepřišlo ti to divné, že jsem se znovu objevil teď? Je to úchvatný příběh.“
Sam nevěděl, co na to říct. Hučelo, mu v uších. Že by se nachladil?
„Povolal jsi mě. Ty a Dean.“
„Rozhodně bych si pamatoval, že ti volám, Chucku.“
„Rozbili jste tabulku, nebo ne?“
Sam polkl. Tohle, není legrace. Zkusil logický argument:
„Nejsi anděl. Cas by to poznal, kdybys byl.“
Chuck si olízl ret. „Nejsem anděl. Jsem, písař, ne anděl. Jsem entita.“
Entita k Chuckovi rozhodně sedí.
„Tady dole je to lepší. Adaptoval jsem se.“
Sam sjel opilého špatně oblečeného Proroka, očima.
„Rozhodně sis dal záležet,“ podotkl věcně, a trochu zakřiknutě. „Počkej… chceš říct, že to tys vzbudil Case?“
„Já ne. Nemám žádnou moc. To Bůh.“
Sam to zpracovával. Prorok čekal. Pak, Sam prohlásil. „To, co říkáš, nedává smysl.“
„Kdyby jo, uzavřel bys dohodu s Bohem?“
Dohoda s Bohem. Zní to, jako sen.
Bůh nedržel Samovu ruku. To, o Deana tu jde.
„Uzavřel bych dohodu i s Ďáblem. Znovu.“
„Doufám, že ne, Same. Aha!“
„Aha?“
Ohlédl se, aby zjistil, na co Chuck civí. Okny do pokoje prosvítalo světlo. Bylo stejně hřejivé jako sluneční, ale na rozdíl od slunce, mělo stříbřitý nádech.
Jako milost, došlo Samovi.
„Je to tady,“ Chuck se Přibyle uchechtl. „Je, tady.“
Chuck si stoupl. Došel k oknu a zadíval do světla. Sam, si zaštítil oči.
„Chce vědět, zda souhlasíš, Same.“
Sam si rovněž stoupl. Možná, se mu to jen zdá?
Byl, malátný. Že by BYL nemocný?
Co, může ztratit?
„To je, On?“
Chuck zavrtěl hlavou. „Nebuď hloupý,“ Stejný přihlouplý úsměv. „Tohle je jen Mluvčí.“
Sam si oddychl. Bylo by to trapné, potkat Boha v tomhle úboru, v trenkách.
„On, je Tady,“ dodal Chuck. Sam se rozhlédl, a až pak mu došlo, že Chuck ukazuje na Samovo srdce.
Nadzvedl obočí.
„A, Bůh je ochotný se mnou uzavřít, dohodu? To, nezní jako Bůh.“
Chuckovy oči byly plné světla. „Všichni, uzavíráme dohody, Same. Lidi si myslí, že Bůh ti MUSÍ stát za zadkem. On má i jiné… zájmy. Život, je úžasný!“
Sam polkl. „Jakou dohodu?“
Čekal, cokoli. Byl připravený vzdát se čehokoli.
„Maličkost. Slíbíš, že ty a Dean najdete Kevina. Máte na to rok. Zachráníte ho. Až bude po všem, povíš Deanovi, že končíš s lovem, a vydáš se vlastní cestou. Neopustíš Deana, jen se stáhneš. Do pozadí.
Vy oba, musíte vytvořit vlastní příběh, ne záviset jeden na druhém po zbytek věčnosti. To je cesta ke štěstí. A, něčemu novému. To je dohoda. A, nikdy o ní nepovíš Deanovi. Nezjistí, k čemu tady došlo.“
Dobře, tohle Sam nečekal. Znělo to jako pasáž k jedné z Chuckových knih.
„Ale – nemůžu. Nemůžeš po mně chtít – co když Dean – „
„To jsou podmínky, Same.“
„Proč?“ byl tak unavený. Bůh jim něco dluží, ne naopak.
„Bůh ví, co dělá. Nevěříš Bohu?“
Ne.
Sam cítil, že se třese. Chtěl Chucka praštit. Může, zranit entitu?
„Myslel jsem, že mi chce pomoc.“
„Pomáhá ti, Same.“
On a Chuck se měřili pohledem.
Dean.
„Bude Dean v pořádku? Sám?“
Chuck se usmál. „To bude záležet na něm. Same? Bůh, čeká.“
Sam, pocítil nával hněvu. Ale, i naději.
„Ano.“
To, co následovalo, se nepodobalo ničemu, co Sam už zažil. Zalilo ho teplo. Uvnitř.
Bolest, a starost, vše přešlo.
Byl to perfektní moment. Souznění.
V náruči, Boha?
Odeznělo to rychle. Lovec, stál po tmě, bosý, a třásl se.
„Proč jsi tak vykulený?“
Sam se cítil hloupě.
„To je všechno? Nebylo to tak, hrozné.“
„A co jsi čekal? Bůh není démon, ale Bůh. Není, krutý.“
„Chucku, co teď?“
Ticho. Sam se otočil. Chuck, byl pryč.
„Halo?“ zavolal zkusmo Sam. Zkusil rozsvítit. Nic. Žárovky popraskaly. Sam si sedl ke stolu. Snil?
Šílí?
Málem, začal Boha proklínat. V tom, si všiml, knihy na stole. Té, kterou mu Chuck dal.
Otevřel jí, a zahleděl do ní, jakoby věřil, že ho děj vtáhne dovnitř, bude-li se snažit. Upíral se k Příběhu.
Sam má přinejmenším to. Koneckonců, z toho nevyšel zas tak špatně. Nemusel ani zaprodat duši.
Nikdo, mu nevládne.
To by bylo.
Sam knihu zaklapl a postavil se.
Zaskočila jej malátnost. Zjevně, se unáhlil. Že by byl, nemocný?
Svět se obrátil vzhůru nohama, a Sam nevěděl, zda se třese místnost, či on.
Zkusil se zachytit o hranu stolu. Pozdě.
Samovi se podlomily nohy. Upadl na kolena, zvracejíc. V týž moment se sklo v oknech vysypalo, a Sam slyšel pískot v hlavě.
Požární poplach se spustil. Z kontrolky začala stříkat voda. Sam z posledních sil, natáhl ruku a sáhl pro knihu, schovávajíc ji pod trikem.
Pak ztratil vědomí.
…
Když se probudil, měl teplotu, a kašel. Zjevně, byl nachlazený. Po Chuckovi, a Bohu se slehla zem. Sam doufal, že Bůh VÍ, co dělá.
Uzavřel dohodu. A, necítil výčitku.
Bůh koneckonců není totéž, jako Ďábel?
Spolkl advil, a usnul na gauči, zabalený do zpola mokré deky.
Měl horečku.
Snil o Pekle. Ďábel Sama mučil tím nejstrašnějším způsobem. Nic nového pod sluncem. Tenhle sen, byl nicméně, trochu jiný. Někdo, k Samovi přistoupil, položil lovci ruku na čelo, a řekl,
„Jsem tady.“
Sam ho zkusil odehnat, ale dosáhl jen toho, že dotyčný prsty přitlačil.
Určitě, zanechá otisk.
Pilulky konečně zabraly, a teplota Samova těla, klesla. Propadl se do hlubšího spánku, a tentokrát se mu nezdálo nic.
Domov 
Stránka 
Opravdu! Máš to promyšlené do nejmenších detailů. Mě osobně slash nevadí, hodilo se to tam a byla to opravdu dojemná chvíle 
Pokud jde o ty Deanovy sny, z toho jsem také hotová. Moc bych klukům přála takovou budoucnost 
Bohužel si myslím, že to není moc reálné. Ale kdo ví, co nás čeká v osmé sérii 
Tvá verze by mi vůbec nevadila! A moc se mi také líbil ten okamžik, kdy Cas seřval Deana. Konečně projevil emoce. Přece jen, stává se z něj člověk. Takže jsem nadšená a těším se, jak to bude vše pokračovat. Ještě jednou díky a nemohu jinak... 
Už se nemůžu dočkat 
jen mi vadí, že si Bůh dává podmínky, co ten všechno nechce 
jen mám prostě tyhle dny frmol, tak jsem v tom zmatku ani nic nepísla, nerozepisuju se detailně proč, kdo, jak a co, to by byla další povídka 
když mi povídka něco dá, něčím mě zaujme, tak písnu, když ne, tak si dám bobříka mlčení
, 
i 
tu jsou super vystižení, teda Sammy jen okrajově, jen tiše doufám, i když děláš bububu, že to dopadne ok - i s Deanem