OČISTEC VI

Předposlední přidaná část. Zdá se, že tu povídku vážně dokončím před začátkem seriálu!

Oč v téhle části jde? Tak především, Cas Deanovi konečně řekne, co si myslí a to pěkně bez obalu. Pořád doufám, že se Casova výbuchu dočkáme i v seriálu, a že Deanovi konečně dojde, že i anděl má city a že Dean ho může zranit.

To, co Cas Deanovi řekne, je jen Casův úhel pohledu. Dean svůj vyjádřil už dřív. Samozřejě, ve skutečnosti, jsou to oba oslové, a oba nesou svůj podíl viny. Cas svou přiznal, teď je na řadě Dean. Dokáže to?

Čekejte hodně vylévání si srdcí.

V další části budeme Deana trhat na kousky... doslova. Čekejte krev.

Jak si myslíte, že to celé dopadne? Nápady?

ENJOY!

OČISTEC VI



ZKOUŠKA UPŘÍMNOSTI

Ta hora, byla vysoká. Středobod, Očistce.

Bůh jí sem určitě postavil, aby Deana naštval.

Lovec, vzhlédl. Skalní stěna, stoupala vysoko, nad koruny stromů, vrchol v nedohledu. Dean doufal, že obejít tu věc, nepotrvá dlouho.

Cas, který si skálu prohlížel, se tvářil stejně zamyšleně.

„Fajn. A, teď, Casi?“

„Musíme nahoru.“

„Děláš si ze mě srandu?“

„Ne.“

Dean polkl. „Úžasný,“ hlesl, dutě. „Proč, skála? Proč ne rovnou, celý… Vesuv?“

Cas, zkoumajíc skálu, zamumlal: „A, proč, Vesuv, Deane?“

„Chci říct,“ přejel si dlaní po tváři, a došlo mu, jak špinavé jeho ruce jsou. „Jaký to má smysl, nutit nás překonat horu?“

„Cesta, kterou jsme urazili, byla dlouhá, a strastiplná, Deane. Zavedla nás sem. Horizontálně. Kupředu. Další krok, je logicky osvobodit se od svazující minulosti a vyzvednut ducha z bludu.“

„Cože? Co?“

„Stoupání, Deane, je součást duševní obrody. Součást, Očištění. Jenom Čistí, smí projít branou Očistce, a vrátit se.“

Dean kývl. Myslel si, že to bude něco podobně praštěného, a symbolického.

„Předpokládám, že o křídla jsi přišel taky.“

Ticho. Cas, si odfrkl a ošil se. Nebylo to ano, ale ani ne.

„Takže, šplh.“

Anděl kývl. „Nevidím jinou možnost.“

Oba vzhlédli. Skála byla hladká a nebezpečně kolmá. Výstupků, kterých se mohli při šplhu zachytit, nebylo moc. Výstup nebude snadný.„Sakra.“ Dean vdychl a položil ruku na kámen. Odrazil se od země.

„Jdeš?“ zamumlal přes rameno.

„Samozřejmě.“

Byli v polovině cesty. Výstupků ubylo, a skála byla kluzká. Dean si uvědomoval, že se nemůžou vrátit, ale nemůžou ani vzhůru. Ruce, ho začínaly bolet. Přitiskl od potu a prachu umazanou tvář, ke kamenu, a vydechl do něj. Slyšel, drolení skály.

„Deane?“

Neohlédl se. Kdyby odtrhl oči od skály, zřítí se dolů.

„Není to daleko.“

Dean nevěděl, zda Cas přesvědčuje jeho, nebo sebe. Pro Cas, to bylo snadné. Byl lehčí a nebál se výšek.

„Je tam výstupek. Nad tvojí levou rukou. Když se ho chytíš…“

„Casi, nemůžu.“ Dean cedil slova skrz zuby.

„Vidím ho.“

„Já ne.“

Slyšel, že Cas vydechl. „Deane. Je tam.“

Dean znovu, zabořil tvář, do kamene. Během šplhu si do krve rozdrásal ruce. Krev, a pot se mísily a skála, byla kluzčí. Dean, sklouzával. Chytil se pevněji. Musíš, se pohnout, musíš… nešlo to.

Dean zjistil, že zamrzl. Nedovedl se pohnout. Uvědomil si, že padá a přemohla jej hrůza. Přikovala ho ke skále.

Zabije ho vlastní strach.

Cítil, že mu kámen v rukách podkluzuje, a on se brzy zřítí. Jednalo se o vteřiny, ale Deanovi přišly jako věčnost. Pohnul prsty, a v ruce mu zaškubalo. Pak, spadl.

Kdyby ho Cas nechytil. Držel Deana za paži. Dean se dal mezitím dohromady. Casova ruka byla záchytný bod, o který se mohl opřít. S jeho pomocí se vyhoupl vzhůru.

Skončil na malém skalním výstupku vedle Case. Seděli jeden vedle druhého, oba mírně zadýchaní.

„Proč mě nikdy neposloucháš?“

„Kdykoli tě poslechnu, dojedu na to.“

Cas, se odtáhl. Hleděl na Deana se směsicí překvapení, a zloby. „Vážně?“ Jeho oči, byly pořád modré, ale andělský lesk z nich vyprchal. Přesto, vyzařovaly cosi, magického. Něco, Casovo. Tak, jako Dean, i on měl umazanou tvář od prachu, a potu.

„Nevěděl jsem, že se na to díváš takhle.“ Cas, se odtáhl. Malý výstupek neposkytoval prostor, umožnil však Casovi, oddělit jejich ramena jedno od druhého.

Dean cítil chlad. Nahoře, na skále byla zima. Dean byl zpocený, a ze studeného větru, profukujícího mu pod triko, Deana mrazilo.

Na skálu dopadalo slunce, a Dean v dálce viděl jiné skály, na jejichž vrcholcích se třpytil sníh.

„Chtěl jsem, tě chránit.“

Dean pohlédl na svoje ruce. Hrál si s prsty, a stíral z nich krev. „Nemůžeš zničit všechno okolo, jenom proto, abys ochránil mě.“

Cas, zamrkal. Vlasy mu od hlavy odstávaly legračním způsobem.

„A ty pro Sama můžeš?“

Dean zaváhal.

„To je něco jiného. Sam, je můj bratr. Miluju ho.“ Dean se zarazil. Bylo snazší říct to nahlas, tady kde ho nikdo nesoudí. Slova, zněla hloupě, ale výraz byl pravdivý.

Cas kývl. „Vidím. Je těžké akceptovat, mojí lásku?“

Dean otevřel pusu. A zase, jí zavřel.

Cas, byl ztracený případ. Hester řekla, něco obdobného.

„Není to daleko,“ pokračoval Cas. Dívej se, kam kladeš ruce. A, uchovej si hladnou hlavu,“ S tím se zvedl. A, začali šplhat.

„Akceptuju to, co cítíš,“ hlesl, Dean, když se znovu usadili, výše, aby si odpočali. „Ale, účel světí prostředky je jen výraz, Casi. Záleží na tom, cos provedl. Všechno, co děláš, ty oběti, to je moc i na mě, Casi. Zranil jsi hodně lidí.“

Castiel uhnul očima. Neví, proč mu Dean připomíná to, co ví. Jako, by zapomněl. SMĚL zapomenout. Ale, Cas hádá, že si to zaslouží.

Být trestán zas a znova.

„Lituju.“

„Ne!“ Deanův hrubý ton Case zaskočil. „To není pravda, Casi. Jsou, to kecy. Nevíš, co říkáš. Neumíš litovat.“

Cas pootočil hlavu ke straně. „Nerozumím.“

Z řídkého vzduchu se Deanovi motala hlava. Ale, uvažoval jasně. Jasněji, než dole. Odtud, viděl, věci jasněji.

„Jasně, že ne. Uvažuješ, jako anděl.“

Cas, z Deana nespouštěl oči, jakoby Dean byl skládačka, kterou se on snaží složit. Dean polkl.

„Jsem anděl.“

„Já ale, ne. Jsem člověk. Uvažuju v jiných souvislostech.“

„V čem je problém, Deane?“

„Problém je,“ vybouchl Dean, „že se vytrvale omlouváš, ale pořád ti nedochází, v ČEM je problém. Je to fráze, Casi. Uvažuješ, jako anděl a nedochází ti, oč tu jde. Nevíš, čeho lituješ, jen to říkáš, protože víš, že to chci slyšet. Musí to být úžasné, být anděl a moc na to všechno svést.“

„Nevíš, jaké to je, být já,“ odtušil chladně Cas.

Dean se na malém výstupku posunul blíž k Caasovi. „Bobby je mrtvý. Svět vzhůru nohama,“ sykl. Cas sklopil oči. „Cítíš to? Cítíš, něco?“

„Nevím.“

„Casi, nechtěl, abych tě praštil.“

„Já, nevím. Deane. Nevím, co cítíš, když cítíš.“

Dean, si Case prohlížel. Došlo mu, že říká pravdu.

„Cítím, něco. K tobě. Je to absurdní. My, nejen, že nesmíme cítit. Neměli bysme cítit. Nemáme, duši. Začalo to jako nehoda. Když jsem na tebe vztáhl ruku v Pekle, to pouto mezi námi, ve mně něco změnilo. Jednalo se o anomálii. Nemoc? Doufal jsem, že to přejde, ale čím víc času jsem trávil v tvojí blízkosti, tím horší byly příznaky. Cítil jsem víc.

Pak mi došlo, že mi nevadí měnit se, kvůli tobě. Přizpůsoboval jsem to, co dělám, a kdo jsem, tobě. Bojoval jsem tvoje bitvy, a začalo mi záležet i na Samovi. Byl, jsem svázaný, s vámi.

A, pak jsem cítil potřebu ochránit vás. Za každou cenu, i zničení našeho vzájemného přátelství. Udělal bych cokoli proto, abych tebe viděl šťastného, a na živu, i kdyby to znamenalo, že už tě vlastně nikdy neuvidím. Ne, jako Cas.

Já tě respektuji, Deane. Ale kdybych se měl vrátit v čase, a znovu uzavřít dohodu s Crowleym, jednal bych stejně, protože moje volba mě dovedla právě sem. K tobě. A tebe uchovala naživu. Jedná se o lidskou emoci?“

Cas se odmlčel. Pohlédl na Deana.

Tvář lovce, byla nečitelná. Cas si přál znovu vidět do jeho duše.

Cas, Deanovi popsal emoci. A, pokud Dean dosud pochyboval o tom, CO Cas cítí, teď, měl jasno. Věci začaly dávat smysl. Cas si to neuvědomoval, ale Dean měl. Byl, zkušený. Měl, si všimnout příznaků. Cas, ukázkově popsal jednu specifickou lidskou, emoci.

Proč, si Dean nevšiml?

Andělé nemají pohlaví.

Byl by Dean schopný?

Nestojí, už dávno na hraně?

A, jde tu o pohlaví?

Nebo, je to otázka, lásky? Protože, Deanův penis byl ve snu, jednoznačně pro.

„Deane?“ zeptal se, opatrně Cas. Pravděpodobně řekl, zase něco špatně. „Je ti, dobře?“

Otevřel oči, které nevědomky zavřel. Dean, se zmohl na dvě slova. „Proč já?“ Casi, proč já?

Casova slova, Deana uzemnila. „Kdo jiný?“

Seděli na skalním výstupku, a v uších jim hučel vítr. Vyplňoval mezery, když slova, nestačila.




„Zranil jsi Sama. To, ti neodpustím, Casi. A, Bobby… nejde to.

Ale to, že jsi zranil mě, to ti odpouštím.“

„To proto, že já k tobě chovám city.“

Dean se při slovu city, zachvěl.

„Správně. Protože ty ke mně chováš city.“

Protože já k tobě, chovám city.




Vydali se vzhůru. Stoupali, a byli o poznání lehčí.




Když se vyšplhali nahoru, Dean se rozhlédl. Byly odtud vidět jednotlivé vrstvy očistce. Brány, a jezera a lesy, kterými prošli. Tam na vrcholku, je poslední kruh.

Dean se nadechl. Řídký vzduch mu v žilách rozproudil krev. Cítí se, naživu.

K čemukoli při výstupu došlo, pomohlo to.

Dean, už nebyl stín. Do tváří se mu vrátila barva. Cítil. Cítil…

Byl, připraven.

Vše, čím si Deanprošel, začalo dávat smysl. Viděl jasně důsledky svých činů, a seshora viděl i cesty, kterými se mohl vydat, a nikdy to neudělal.

Byl si vědom svých chyb i vítězství.

Cas, byl na druhou stranu mírně nesvůj.

Lovec si klekl do dřepu. Na hoře, na obloze, létali v kruhu ptáci. Při bližším prozkoumání, Dean zjistil, že se nejedná o ptáky, ale temně černé duše, ve tvaru ptáků. Siluety ostře kontrastovaly s jasně bílou oblohou.

„Co tam nahoře dělají?“ zeptal se.

„Čekají, až tady, zemřeme, a přidáme se k nim.“

Cas VŽDYCKY dovedl zlomit kouzlo okamžiku. Dean polkl. Vzpomněl si na krkavce kroužící nad vyprahlou pouští.

„Fajn. Čas, zvednout kotvy,“ pronesl přehnaně vesele. „To je, takový výraz, Casi. Znamená, vypadnout odtud.“

Nic.

„Domů,“ pomáhal Dean.

Cas se nehnul.

„Casi? Co ted? Je tu brána, nebo tak něco?“ Dean se rozhlédl. Když se nedočkal odpovědi, otočil se. Cas zíral do prázdna. „Casi? Co teď?“

„Nevím.“

Dean zamrkal. Doufal, že se přeslechl. „Děláš si ze mě srandu, že jo?“

„Ne. Nevím, Deane.“

Přejel si rukou po tváři. Počítal do deseti. Neztrácej, hlavu Deane. Neztrácej… „K čertu s tebou, Castieli!“ vybuchl.

Otočil se k andělu zády, a ztěžka oddychoval.

„Máš, vztek,“ konstatoval Cas.

„Ty, sis všiml?“

„Je to moje chyba? Proč je vždycky všechno moje chyba?“

„Samozřejmě, JE to tvoje chyba, Casi. Ty jsi anděl! Měl jsi plán. Šel jsem za tebou. Věřil jsem, ti, že máš plán. Tvrdil jsi, že VÍŠ, co děláš.“

„Nejsem neomylný. I tvoje plány v minulosti selhaly.“

„Tak táhni ke všem čertům,“ odsekl Dean, jako smyslů zbavený. Odpovědi se nedočkal. Otočil se, připravený Casovi vynadat víc.

Zarazil ho Casův výraz. Byl, rozzuřený.

„Mám dost toho, že každá chyba, je moje chyba, a toho že všechny svoje neúspěchy, a selhání, svaluješ na mě!“

Dean, ztuhl. Polkl. „Jsi, anděl.“

„Ne!“ Cas Deana přikoval k zemi nadlidskou silou. Dean jen matně zaregistroval, že se při pádu uhodil do hlavy. Oněměl, hrůzou, a překvapením.

Cas, mu nedal šanci, znovu promluvit. Vše, co Deanovi nikdy neřekl, a co si myslel, co cítil, šlo ven.

Muselo to být tím řídkým vzduchem.

„Tvrdíš, že rozumíš, ale nechápeš nic! Kdykoli jsi zavolal, já pokud to šlo, okamžitě, přišel. Nejen proto, že JSI můj přítel, ale i proto, že jsem hledal společnost. Tobě to nedošlo, že ne? I já, potřebuji společnost. A, porozumění. Podporu…

Ale, dostalo se mi jen výtek. Přesto, jsem VŽDYCKY přišel.

Jsem, patetický. Tvrdil jsi, že jsi můj přítel, ale byl jsem jím, jen dokud jsem plnil tvojí vůli. V okamžiku, kdy jsem překročil hranici, kterou jsi ty vymezil, a udělal něco, co se ti nelíbilo, jsem se stal jen dalším nadpřirozeným stvořením, které je třeba chytit, a eliminovat. Nezkusil jsi poslouchat.

„Mohl jsi, za mnou přijít na začátku,“ hlesl Dean. Byl tohle skutečně jeho hlas? „Poradit se.“

„Neposlouchal jsi!“ odsekl Cas, jako smyslů zbavený. „Nezeptal ses, jak se mám, nebo jestli jsem v pořádku. V jednom kuse jsi ječel a mluvil o tom, co potřebuješ a co dělám špatně. Nikdy, ani předtím, ani pak, jsi nezavolal jenom proto, aby ses zeptal, jak se mám. Jak, se mi vede. A, já, přišel zas a znova pateticky, doufajíc. Protože, jsem tě pořád považoval za přítele. Tys, měl Sama. Jste tu jeden pro druhého. Víš, za co bojuješ, ale já neměl NIKOHO. Já bojoval za to, čemu jsem věřil, a když z toho, v co jsem věřil, nic nezbylo, a já byl sám, nikdo se za mě nepostavil. Když jsem tě nejvíc potřeboval, opustils mě. Nic, nezbylo.

Nic, v co bych věřil. Nikdo, Deane, nevěřil ve mně. Věděl jsi to? Tys, nikdy nebyl sám. A, já tě přesto, pořád zkoušel zachránit, protože zjevně to je můj ÚČEL. Zkoušet tě zachránit, a vždycky selhat. Nikdo mi nestál za zadkem, nikdo mě nevedl. Nechtěl jsem, abys řekl, co mám dělat, chtěl jsem, abys věřil, že já vím, co dělám! Všechno mohlo být jinak. Byl, jsem sám. A, jsem sám. Nezeptal ses, jak se mi vede, protože tvoje problémy, jsou důležitější, a protože já nejsem důležitý. Protože mě jsi nepočítal mezi svoje problémy. Nebyl jsem DOST důležitý. Problém jsem byl až pak, když jsem se proti tobě vzbouřil. Do té doby, jsem ti byl ukradený. Můžeš to popřít, ale nepopřeš, že jsi neprojevil zájem. Že, jsem BYL sám.“

Cas, dýchal zrychleně. Propustil Deana, ale lovec se nezvedl. Nezmohl se na slovo, a v očích se mu odrážela Casova vlastní hrůza. Cas pokračoval mírněji, skoro zlomeným hlasem.

„To, co cítím, je nové. Neměl bych cítit. Neměl bych chtít nebýt sám. Všechno před tebou dávalo smysl, dokud to nepřestalo dávat smysl. To, kvůli tobě, cítím. Cítím emoce, kterým nerozumím.

Tys to začal.

Co, já doopravdy, znamenám, pro tebe Deane?“ hlesl, a otočil hlavu. Přerývavě se nadechl. Dean si myslel, že v Casových očích, zahlédl náznak slz. Pořád, byl mimo. Nejdřív mu běželo hlavou, Cas mě zabije a teď, chtěl ze skály skočit sám.

Cas, se znovu zhluboka nadechl, a spolkl vzlyk. „Věděl jsi, že CÍTÍM? Věděl jsi to?“

Dean měl pocit, že něco zaslechl. Jako škrábání. Zamrazilo ho.

„Víš, co se doopravdy stalo?

Já, rozpoutal, válku. Zabíjel svoje bratry a sestry. Vyvraždil je.

Představ si, že zabíjíš Sama, zas a znovu, a on to nechápe. Nechápe, že ho miluješ, ale nemáš na vybranou, a že se ho snažíš zachránit. A, ty to brzy taky přestaneš chápat, a s každou další Samovou smrtí ztratíš víc ze sebe sama. Nakonec přemýšlíš, zač jsi to vlastně bojoval, a kdo byl Sam. A kdo jsi ty.

A pak, se nejde vrátit. Nejde, to vzít zpět. Zničil jsem Ráj. Apokalypsa, která se vyhla Zemi, zasáhla Nebe. Já, to začal. Zničil jsem VŠECHNO. To, že ty mi odpustíš, to že Bůh to chápe, nic neznamená, protože já pořád cítím vinu. A, tobě nestojím ani za to, abys akceptoval, že se cítím vinen. Že, cítím. Víš, moc dobře, co jsem udělal špatně, protože mi to neustále opakuješ, ale nikdy jsi nezdůraznil moje úspěchy.

Protože, já jsem nezničitelný anděl, tvoje zbraň, a nepotřebuji podporu. Nechceš, abych se rozhodoval, nebo cítil. Jsem tvůj nástroj, jako jsem byl nástroj nebes. Nevážíš si mě. Slyšel jsem tvoje motlitby, i sny a viděl tvojí duši. Co jsem, já?“

Ticho. Jen vítr roznášel zrnka písku, klouzajících mezi suchou travou po hladké skále.

„Mělo to smysl,“ hlesl Cas, velice tiše. „Určitě, to mělo smysl… teď už je to jedno, protože na NIČEM nezáleží.“

Deanovo srdce, tlouklo. Bum. Cas, se rozechvěle postavil. Stál nad Deanem, a snažil se dát se dohromady. Dean viděl, že se usilovně zkouší ovládnout a věděl jistě, že kdyby mohl, uletí. Cas, ostře vydechl.

Znovu, ten zvuk.

Anděl, se k Deanovi otočil zády.

Cas, možná nebyl sám, ale CÍTIL se sám, a když nic, minimálně tohle BYLA Deanova vina. Něco, se v něm formovalo. Něco, Deanovi došlo. Zapadlo, to na místo.

Dean se konečně zmobilizoval, a posadil se. Bum. A, škráb. Co je to?

Do Deana, cosi narazilo. Cas se za zvukem otočil. Dean nevěděl, co se děje, protože jeho svět se na moment obrátil vzhůru nohama. Bolest na prsou, a tlak Deanovi vyrazil dech.

Slyšel, Castielův výkřik, hlas sevřený hrůzou. „Deane!“

Maky: no pááááni.......tak nějak mi došla slova teda to byl nádherný Casův výlev až se na mně všechno ježilo a závěr byl poslední

just waw! děkuju

konečně to Deanovi všechno řekl a doufám, že to bude i naopak oba jsou pitomci a oba jsou úžasní

Maky: Co dodat... Wow!!! To je dokonale napsané!!! Zbožňuji Case KONEČNĚ to Deanovi vše řekl!!! A já jsem neskutečně zvědavá, jak to dopadne I když ten konec Předpokládám, že to, co chytlo Deana, ho bude trhat na kusy. Enjoy Trocha torturingu nikdy nezaškodí... a Dean si to zaslouží! Jen doufám, že nakonec to dopadne vše dobře, Cas Deana zachrání a najde cestu domů... "A žili šťastně až do smrti..." Což může být spíš dříve, než později

astík: Děkuju Na tuhle část jsem se hrozně těšila. Schovávala si jí nakonec. Nechala jsem Case všechno to v sobě držet, a tam nahoře, skoro na konci, kde už o nic nejde, a "vzduch je řídký", vybuchl. Skoro jsem slyšela tu razanci, tu naléhavost, když do Deana konečně hučí. Přála bych si, aby jednou v seriálu Deanovi řekl, co si myslí (protože Dean to Casovi říká neustále), a Deanovi by se třeba rozsvítilo. Protože spousta věcí JE Casova vina, ale Dean je taky na vině a to že to ví, ale Casovi o tom nedá vědět, je sobectví.

Říkala jsem si, že Cas by ve skutečnosti tak dlouho nemluvil, ale ono toho bylo tolik, co potřeboval říct, a navíc, tohle je Očistec. Bála jsem se, že přešlápnu, hm, hranici v kusu, ale když už Cas začal, prostě to nešlo zastavit. Tak si říkám, že Cas by se tak třeba doopravdy cítil a jel by dokud by to ze sebe nedostal všechno.

Co čeká Deana, to neprozradím... nebude to dobré.

Mám naplánovanou ještě jednu kapitolu a možná epilog.

Když už je řeč o kapitolách, jak se ti líbila ta předchozí? Jsem jen zvědavá.

Děkuju za komentář!

bohdy: Děkuju Napsala jsem to už do komentáře výše (k astík)- to vysvětlení toho, jak se Cas asi cítil. Plánovala jsem to, nechat všechno se v Casovi nahromadit, a pak to konečně vypustit ven. Přeju si, aby se tohle stalo i v seriálu, protože Dean si to zaslouží vědět, a Cas si zaslouží mít šanci mu to říct. Dean mu v jednou kuse vypráví o tom, jak se on cítí, a Cas nesmí? Cas možná udělal chybu, ale Dean taky a je nefér to Casovi nepřiznat.

Vážně jsem se bála, že tím výlevem překročím hranici charakteru Castiela (on tak dlouho obyčejně nemluví), ale ve chvíli, kdy jsem začala, to nešlo zastavit. Šlo, to ven... tak si říkám, že Cas by se tak třeba cítil taky.

Doufala jsem, že právě Casův výlev se ude líbit nejvíc. Že na to lidi čekají.

Líbí se mi tvůj výraz "trhat Deana na kousky, a že si to zaslouží". Vždycky odhadneš můj záměr. Mluvím o tom, že Dean si to "zaslouží". Však uvidíš, k čemu v další kapitole dojde. Něco bych ti prozradila, ale tím bych prozradila konec, takže nic neprozradím

Maky: Ráda se nechám překvapit

Tákže. Poslední kapitola a epilog je v zásadě navržená a rozepsaná, ale prootže jsem přidala tolik jednorázových povídek, nebyla šance to dodělat. Chtěla jsem to přidat před svým velkým odjezdem,ale zdá se, že jsem to nestihla... za to se omlouvám.

Nerada nechávám něco rozdělaného, ale nedá se nic dělat. Možná mě na mých cestách napadne něco, co ten závěr a epilog učiní ještě lepšími.

Kam že to jedu? Dva týdny budu cestovat kolem okolo Britské Columbia. Možná k Aijašce. Chtěla bych vidět polární zář.


Mám pár nápadů... zpět budu za dva týdny, takže před začátek osmé série mám pořád dva týdny na přidání poslední kapitoly.

Toliko k infu Děkuji všem těm z vás, kteří čtou tuhle pvoídku a čekají na pokračování!

Maky: Teda! Tu cestu ti fakt závidím! Ale přeju ti to Hlavně si to užíj a na pokračování si ráda počkám. Neměj z toho zbytečně těžkou hlavu. Tak zatím

Maky: totéž ti přeju i já - teda vidět Aljašku - příroda je tam úchvatná, tak krásnou dovču a na pokračování se rozhodně těším a jsem zvědavá, jak to všechno dopadne