Došlo mi, že jsem dlouho nenapsala a nepřidala žádnou jednorázovou povídku. Mají jisté, kouzlo. Taky jsem dlouho nepsala o páté sérii. Tak, tady to je. Jednorázová povídka, dějem zapadající do páté série. Jedná se o jednu z mých psychologických (hurt, comfrot, friendship...), povídek. Ne, dějová. Však znáte moje jednorázové povídky.
Co se Casovi honilo hlavou během jeho hledání Boha? A, bude nebo nebude Dean opora?
Hej, "dobrá zpráva" pro většinu z vás. NENÍ tam slash.
Povídka mě napadla, když jsem pozorovala hvězdy.
Povídka zapadá do děje okolo díli 5x10.
ENJOY!
THE STARS ABOVE
Stál v jeskyni, na malém skalním výběžku, který se svažoval do vody. Deanovu pozornost upoutalo šplouchnutí. Otočil se a setkal s párem očí, zasazených v lebce podivného gigantického stvoření. Bylo bílé, a nemělo žádnou srst, jen povislou vrásčitou kůži.
Stvoření rozvlnilo hladinu za sebou dlouhým bílým ocasem, a pak zmizelo pod vodou.
Dean stál na břehu, a slyšel, že tlukot vlastního srdce se k němu vrací v ozvěně, odrážejíc se od stěn jeskyně. Dean byl v pasti.
Venku, pršelo, a Deanovi došlo, že všechna ta voda musí někam odtéct. Sem.
Jeskyni plnila voda. Hladina jezera stoupala. Když Deanova hlava zmizela pod hladinou, lovec několik vteřin bojoval o dech, a pak to vzdal. Neopadl ho.
Probudil se, a zjistil, že snil.
…
Drobné stvoření podobající se mloku, vylezlo z vody. Tápalo v písku. Nic nevidělo, protože žilo v temných podmořských jeskyních, a slepé černé oči ostře kontrastovaly s bledou kůží zvířete.
Chvíli se plácalo na břehu, snažíc se zorientovat v neznámém prostředí a zkusit dýchat vzduch. Bojovalo, o dech. Pak, to vzdalo. Cas pozoroval, jak zvíře opouští život.
Nehybné tělo spolkla přílivová vlna.
Anděl, bez zájmu a pohnutí, zvedl oči a vzhlédl k noční obloze.
Byl, uchvácen. Hvězdy, má ze země nejraději. Hned po lidech. Musel a chtěl se dívat, aby si připomínal, že vše, má hlubší smysl, a Bůh existuje.
Je anděl, a neměl by potřebovat tenhle druh „ujištění“, a skutečnost, že potřebuje, dělá z Case
Kuriozitu. Ne v dobrém slova smyslu.
Cas, dělá, co může, a musí.
Ví, že andělé jím opovrhují, ale Cas nelituje žádného ze svých činů a rozhodnutí.
O tom všem Cas přemýšlel, když se vracel z poutě Gobi, jednoho z míst, kde Cas věří, že možná najde Boha. Seznam takových lokalit, se s každou Casovou nevydařenou výpravou zkracuje a anděla přemáhají pochybnosti. A, vztek. A, únava.
Proto přistál tady, na jednom ostrově v Karibském moři, protože i Anděl Páně, potřebuje přestávku a popadnout dech, především pak padlý anděl.
Cas, se zhluboka nadechl. Vzduch byl svěží a voněl jako moře. Cas, nicméně, vnímal svět jinak. Cítil, data a jeho milost mu napovídala kde je. Země, rok 2010 lidského datování. Stvořitelova oblíbená část Vesmíru.
Vydechl, a zahleděl se na hvězdy. Bylo jich mnoho. Ostrovy jsou nejlepší místo pro pozorování hvězd, protože se nacházejí daleko od světel civilizace.
Cas se uvolnil. Zapomněl na své předchozí fiasko v poušti a dovolil si věřit a doufat.
Slyší hlasy. Motlitby. Je to ironie, že po tom všem, a po odříznutí od nebe, Cas pořád slyší lidi. Myslí si, že Zachariáš mu umožnil o nich vědět naschvál, aby Casovi cosi naznačil.
Dean by řekl „Nenech se tím žrát“. Dean často používá metafory, kterým Cas nerozumí, ale Cas si myslí, že tuhle jednu chápe.
Mezi tisíci hlasy rozeznal dva, na kterých mu záleželo nejvíc.
„Nejsem, posedlý!“
„Jsi, maniak.“
„Jednoduše náležitě oceňuju to, co je dobré.“Cas, zamrkal, a odtrhl oči od oblohy. Dean by určitě ocenil tohle. Každý anděl, a člověk si zaslouží přestávku.
Vytáhl z kapsy mobil. Chvíli s přístrojem neobratně manipuloval a pak napsal jednoduchou zprávu:
Kde?Schoval telefon, a čekal.
…
Dean a Sam za sebou měli náročný lov. Samozřejmě, že lovit vlkodlaka, byla ve srovnání s Apokalypsou maličkost, ale ukáže-li se, že jde o přechytračeného a extrémně agresivního vlkodlaka, NENÍ to maličkost.
Lovci se vrátili do motelu, hladoví, a oba mírně podráždění. Po souboji o koupelnu a hádce, na jejíž motiv si Dean už nevzpomínal, Sam odešel vyzvednout večeři.
Vrátil se s dvěma porcemi thajského jídla.
Dean se k bratrovi hladově vrhl. Nakoukl do sáčku a jeho nadšení okamžitě opadlo. „Kde je dezert?“ zavrčel. Koláč by byl výborným zakončením mizerného dne.
Sam po Deanovi hodil čokoládovou tyčinku z automatu.
Dean jí nechal spadnout na postel. „Kde, je koláč?“
„Deane,“ vyštěkl Sam, který se za každou cenu snažil nepovolit uzdu vzteku, a vybít si ho na Deanovi, „Je deset večer. Kde tady podle tebe, seženu v tuhle hodinu, koláč? Dej mi pokoj. Nemůžu za to, že jsi posedlý jídlem.“
„Nejsem posedlý,“ bránil se Dean a nedbaje předchozího opovržení schoval tyčinku do kapsy. Lepší, něco než nic.
Sam, se maličko uvolnil. „Jsi, maniak,“ dobíral si ho.
„Jednoduše náležitě oceňuju to, co je dobré.“
Sam zamrkal. Shodil ze sebe bundu a zabouchl se v koupelně. Než se dveře zavřely, poznamenal přes rameno: „Nesněz to všechno.“
Dean ulehl na postel, krabičku jídla v rukách. Rozmrzele do úst vsunul první sousto, a ožil. Nebylo to tak, špatné.
Když se Dean projedl do poloviny, vzpomněl si, že slyšel svůj mobil.
Dean ho vytáhl. Nový vzkaz, od Castiela. Vzdychl. Toliko k večeři. Doufal, že cokoli má anděl na srdci, nejedná se o nic urgentního. Dean nesnášel vychladlé jídlo.
Vyťukal název města a motelu, a odeslal zprávu Casovi.
O minutu později zaslechl šum křídel.
„
Nazdar,“ pozdravil a rezignovaně odložil večeři stranou.
Casova přítomnost Deana podivně uklidnila. Deanův život, je nepředvídatelný, lov náročný, andělé Deanovi nedopřejí oddych, a dnešek se ne zrovna vydařil, ale Cas, je… jistota.
Cas kryje Deanova záda.
Fajn. Cas se v první řadě nemožně obléká, a mít ho za zády je
ostuda. Je absolutně,
„mimo“, a navíc zastává ony legrační názory, nad kterými zůstává Deanův rozum stát.
Casovy osobité, (andělské) metody, Deana vytáčí k nepříčetnosti, protože jsou drastické a mají ničivý dopad, a Dean často přemýšlí nad tím, zda Cas skutečně rozumí pojmu „lidskost“. Cas je kamikadze.
Ptá se Deana na věci, na které by se žádný „dospělý“ ptát neměl, a přitom (zatímco Dean v duchu počítá do deseti, nebo rudne) se tváří jakoby nic.
Ale, Dean si i tak, myslí, že Cas je ten nejlepší anděl na světě.
Dean se uvolnil, a opřel o rám postele. Čekal, s čím Cas přijde.
Cas, kývl. „Deane,“ Rozhlédl se, a když slyšel zvuk sprchy, který si automaticky spojil s přítomností Sama, otočil se zpátky k lovci. A, zíral.
A, zíral.
Dean netrpělivě vydechl. „Tak, co jsi nám přinesl?“
Cas nadzvedl obočí.
„Co tě sem přivádí?“ Zkusil to Dean znovu.
Pootočení hlavy ke straně, a v tu chvíli lovec konečně ztratil trpělivost, a velice neslušně, ale přímo se zeptal. „Proč, jsi tady, Casi?“
Fungovalo to.
„Chci ti, něco ukázat,“ vysvětlil Cas, hlas nevtíravý a mírně zamyšlen, a nápadně se podobal člověku, jen mimochodem upozorňujícím na skutečnost, že se venku stahují mraky a bylo by proto moudré vzít si na procházku deštník.
„Hm. Super,“ Dean se posadil do pozoru. Čekal, že Cas to něco vytáhne z kapsy, nebo vzduchu, ale anděl se nehýbal, a Dean neviděl nic neobvyklého. Nezbylo mu, než se znovu chopit iniciativy. „Bude to ještě dnes, Casi? Co jsi přinesl?“
Cas zamrkal. Pootočil hlavu ke straně, a Dean „počítal“.
„Tvrdil jsi, že mi něco ukážeš, správně? Do toho. Co je to?“
Cas, spojil obočí dohromady, přemýšlejíc, a pak, se konečně naladil na Deanovu vlnu. „Nic jsem sebou nepřinesl, ale rád bych, abys to viděl. Pojď se mnou.“
Dean vzdychl. Rozloučil se s jídlem, i vyhlídkou spánku. Pod Casovým dohledem si oblékl bundu, a pro jistotu i vzal zbraň. S Casem nikdy jistě nevedl, zda ho čeká boj, nebo konverzace.
Zarazil se. „Sam jde taky?“
Cas se ošil. Na moment vypadal tak ztraceně, jak jen člověk v baloňáku vypadat může. Kdyby ho Dean neznal lépe, a nevěděl, že andělé neumí být nesví, řekl by, že Cas je.
Rozhodl se, nebýt osel a pro jednou to Casovi usnadnit. „Jasně, chápu. Ty a já. Do toho, tygře. Víla kmotřička trvala na tom, že do půlnoci, musím být zpět.“
Cas, kývl. Zvedl ruku a prsty se dotkl Deanova čela.
V jeden okamžik stál Dean v motelovém pokoji, a o chvíli později, se octl ve tmě. Zachvátila ho panika. Cas by Deana jistě nepřemístil na nebezpečné místo, třeba do podzemí, nebo vhodil do temného vakua vesmíru?
„Casi?“ zahulákal, protože si byl jistý, že je ve vakuu.
Casův hlas, byl vyrovnaný, jako vždy. „Deane?“ vycházelo ze tmy u Deanova pravého ucha.
Dean se uklidnil. Zamrkal, a když přivykl šeru, uvědomil si, že tma není absolutní. Rozeznal obrysy stromů. Přemýšlel, zda si Cas uvědomuje, co to pro Deana znamená, věřit někomu mimo Sama a Bobbyho tak moc. Dean Casovi dovolil uvrhnout ho do tmy a sám sobě dovolil nebát se, a věřit.
Cas, na Deana upíral oči, které ve tmě maličko zářily, a Deanovi došlo, že Casovi patrně dochází, CO to znamená.
Polkl.
„Nic nevidím, Casi,“ zavrčel jízlivě.
„Pojď se mnou,“ Cas vykročil a Dean, znovu pocítil paniku. O vteřinu později ho Cas držel za rukáv a táhl za sebou. Dobře, tohle nebylo ani maličko zahanbující.
Vyšli ze změti stromů, a octli se na pláži. Vlny omývaly kameny, a písek, který se pozvolna svažoval do moře. Na nebi zářily hvězdy, a osvětlovaly pobřeží.
Cas, Deana propustil a lovec nabral dech.
„Úžasný,“ řekl po chvíli. Cas po něm střelil koutkem oka. Myslel si, že si ho Dean dobírá, jako vždy, ale zjistil, že lovec má hlavu zdviženou, pozoruje hvězdy a je skutečně uchvácen.
„To je ono?“ zeptal se nejistě.
„To je ono,“ přisvědčil Cas.
„Hvězdy září i nad vnitrozemím, víš to, že jo? Proč jsi mě táhl přes půl kontinentu sem?“
Cas zaváhal. „Tohle místo má jisté, kouzlo…“
Dean zamrkal, a rozhlédl se. Vjel si rukou do vlasů. „Předpokládám, že má.“
Castiel si Deana nejistě prohlížel, jakoby zkoumal neznámý zvířecí druh. Pak vydechl. „Zdá se, že jsem se unáhlil…“ napřáhl ruku s nataženými prsty, a Dean věda, k čemu se schyluje, rychle zasáhl,
„Ne. Ne, v pohodě. Je to, cool.“
Cas se uvolnil, a ruku svěsil. Obešel Deana (každý krok, v písku šustil jako had plazící se trávou) a stoupl si tak, že stáli bok po boku.
„Pozorovat je,“ prohlásil melancholicky, „mě uklidňuje. Vím, že ty umíš ocenit krásu, Deane, a zasloužíš si, klid. Hvězdná obloha, je krásná. Chtěl jsem se s tebou o tu zkušenost podělit.“
Dean by dobrovolně nikdy nepřiznal, že pozorovat hvězdy s andělem, je příjemné, ale Cas to v podstatě udělal za něj, a Dean se rozhodl to nepopírat. Když nic, bylo to skutečně uklidňující.
Dean polkl. Zvedl hlavu, a dovolil si, se usmát. „Díky, Casi.“
Anděl kývl. Dean měl pocit, že bojuje s nějakou emocí uvnitř sebe, a ten souboj se mu promítl na tváři. „Nemáš zač,“ hlesl hřejivě a vážně.
Dean se usadil do písku. Cas, ne.
„Chceš se hned otočit a letět? Pokud tady chvíli pobudu, nestrávím jí ve stoje. No tak, písek nekouše.“
Cas zamrkal a velice opatrně, zjevně tohle byla pro Case zcela nová zkušenost, po Deanově vzoru usedl. Nebylo to špatné. Písek byl jemný a hřál. Slyšel šustění, a když otočil hlavu, zjistil, že Dean vytáhl cosi, jako tyčinku a rozbalil jí. Pozoroval žvýkajícího Deana se stejným zájmem a zaujetím s jakým studoval nebe. Dean se málem zadusil.
„Casi. Nezírej na mě, když jím.“
Anděl se zatvářil, jakoby právě vpadl do Deanovi sprchy a Dean ho načapal. Rychle odvrátil pohled. „Promiň.“
Kromě zvuku šustění alobalu, a šumění vln, bylo ticho.
Dean si do úst nacpal zbytek tyčinky. Něco mu říkalo, že slušnost by byla podělit se s Casem, ale andělé jistě nemusí jíst?
A, Dean měl hlad.
Polkl a olízl si rty. Ticho začínalo být nepříjemné. „Tak, jak to jde?“ zeptal se.
Nemyslel si, že Casovi dojde, na co se ho ptá, nebo že odpoví. Takovou nezávaznou konverzaci ti dva nikdy předtím nevedli, protože nebyl čas, a navíc ani Dean ani Cas, nepatřili mezi srdce-vylévající si typy. Proto ho překvapilo, když anděl řekl:
„Ne podle očekávání…“
Dean se usadil pohodlněji. Protáhl si nohy. „Bůh určitě „je“. Asi jen, však víš, nechce, abys ho našel.“
Plácl první věc, která ho napadla, a okamžitě zatoužil vzít jí zpět. Cas otočil hlavu, propalujíc se do Deana očima.
Samozřejmě. Že Bůh existuje, Casovi nestačí. Je naopak bolestivější předpokládat, že JE a naschvál se schovává, než usoudit, že není.
Dean si před lety, mockrát „přál“ aby John byl mrtvý, protože to bolelo míň.
Aby zakryl rozpaky, a zahnal pocit viny, Dean rychle změnil téma. „Takže sem se chodíš uklidňovat? Co je tohle místo zač?“
„Souostroví v Karibiku. Ostrov, na kterém se nacházíme, nemá jméno. Je jeden z mnoha,“ Cas, vzhlédl a zadíval se na hvězdy. Deanovi se zdálo, že má něco na srdci.
„Jména JSOU důležitá, Deane. Dokud Bůh Byl, nezáleželo na nich, protože Stvořitel znal každou duši a místo na planetě i mimo ni. Nic nebylo NĚCO z mnoha, nic nebylo nepojmenováno, nebo neznámé a nic nebylo ztraceno. Teď lidé a hvězdy, a ostrovy,“ Polkl, „a andělé potřebují jména, protože je vyčleňují z masy a dělají z nich něco jedinečného, na čem záleží.“
Dean nohou rozhrnul písek. „Mluvíš, jakobys to svoje hledání vzdal,“ odmítal zvednout oči a podívat se na Case.
„Nevzdal. Akceptuji skutečnost.“
Přeci jen se podíval. „To je?“
„Záleží jenom na tom, na čem záleží.“
Dean se zasmál. Sundal si botu, a pak druhou a zanořil bosou nohu do písku. „Teď mluvíš jako opravdový anděl.“
Cas nadzvedl obočí, ale Dean sdělení dále nerozvedl. „Víš, že jsem moře neviděl nějakých… pět let? Čtyřicet pět, vlastně,“ dodal, trpce.
„Promiň,“ řekl Cas, a Dean věděl, přesně ZAČ se omlouvá.
„Čtyřicet let je míň než věčnost. Mimochodem, díky.“
Jeho a Casovy oči se ve tmě setkaly. Dean doufal, že Cas rozumí tomu, co Dean říká, že míní „děkuju“, „věřím“, a „doufám“.
Cas, se maličko usmál, aniž si uvědomil, co dělá. „Potěšení na mé straně, Deane.
Deanovy oči, ožily. A, Cas se k tomu záblesku upnul, jako tehdy, v Pekle k Deanově duši, jako k hvězdám, ke kterým vzhlížel v době temna. A, doufal, že to stačí, že to bude dost a oba je to zachrání.
A, zachrání VŠE.
Cas doufá, že Deanovi dochází, co pro něj tohle znamená. Co, Dean znamená. Protože, nenajde-li Boha, a padne (protože Cas ví, že k tomu dojde. Cítí vlastní milost vyprchávat, do ztracena. Pochybuje a slábne, a každý den, je v něm méně z anděla a více z člověka), protože, přijde-li Cas o vše, co byl, a v co věřil, pořád má tohle.
To, co Cas k Deanovi cítil, bylo osobní. Cas, by neměl nikoho preferovat, protože je především anděl, ale naučil se preferovat Deana a naučil se mít ho rád a tahle skutečnost Case nějak odlišuje od ostatních andělů a pomáhá mu připadat si „důležitý“, víc než bezejmenný bojovník boží. Což je další věc, která na Case vrhá špatné světlo.
Záleží na tom. Protože to Case současně vyčleňuje ze souostroví. Někdo ho zná, a ví o něm, a nestará-li se Bůh, pro Case to znamená vše.
Z myšlenek ho vytrhl Dean. Lovec se zvedl, a došel k vodě. Cas ho ze břehu nejistě pozoroval, jakoby se bál, že moře Deana nečekaně spolkne.
Dean, namočil jeden prst, a pak celou nohu. Voda mu sahala po kotníky.
„Studená, jako led,“ konstatoval přes rameno. „Jdeš?“ zeptal se, v písku pořád sedícího Case.
Castiel rozhodně neměl v úmyslu namočit se. Neviděl důvod. Jednalo se o jeden z mnoha Deanových pokusů Case, polidštit. Ne, že by to byl Deanův záměr. Dělal to nevědomky.
Dean, Casovi ukazoval nové věci, a nové možnosti. Cas, by MĚL odmítnout, a ne přistoupit na něco, co nedává smysl.
Cas zjistil, že přikyvuje.
„Samozřejmě,“ Bez dalšího zaváhání, vstal a vykročil, vzdávajíc se něčeho mála z anděla, a vrhajíc se do vln neznáma.
Doufal, že udrží dech.
Domov 
Stránka 
líbí se mi to souznění mezi Deanem a Casem, a i pie nechyběl 
Když má Dean pie a Case, je maximálně spokojen, že 