SNĚHOVÉ VLOČKY

Povídka, kterou se s vámi na dva týdny loučím... potřebuji psát, o čem je? Hm, ne. Překvapení

ENJOY.

SNĚHOVÉ VLOČKY

Sněžilo. Vítr zavál příjezdovou cestu k Bobbymu a Sam uvízl i s impalou ve městě.

Jednalo se o typický zimní večer, kdy to nelepší, co můžete udělat, je zalézt si pod deku s čajem a rumem, v jedné ruce a jablečným koláčem v druhé. Vše, co Bobby doma měl, byl ten rum.

Toliko k vánočním přípravám.

Dean, co chvíli vyhlédl z okna, jakoby doufal, že závěj zázrakem roztaje. Byl, právem rozmrzelý. Topení v domě prasklo, a venku bylo deset pod nulou. Sam (který odjel koupit těsnění) dopadl hůř, ale druhou stranu, v impale fungovalo vytápění.

Ne, že by Dean neshledával zimu, kouzelnou. Svým způsobem. Má ale, většinu zim spojenou se špatnými zážitky (topení v motelech stojí za ni, impala stávkuje, sníh studí, a vánoce Deanovi připomínají, oč vše přišel), a to ze zimy dělá to nejhorší roční období.

I na Bobbym se špatné počasí podepsalo. Kvůli sněhu nemohl na svém vozíku vyjet z domu.

Dean si nasupeně prohlížel zasněžený dvůr. Někdo, bude ten sníh muset odházet.

Ulpěl očima na ve vánici stojící osamělé postavě. Venku, mezi sněhem zapadanými vozy, stál Castiel.

Dean se dohadoval sám se sebou, a nakonec vyšel z domu.

Pořád, sněžilo. Dean otevřel dveře, a vyšel na dvůr. Přehodil si přes sebe bundu, ale mráz štípal i přes látku.

Udělal jeden krok, a vzápětí zapadl až po kotníky do sběhové závěje. Zaklel. Sníh mu zapadl do boty, a Dean cítil, že jeho nálada se ještě zhoršila a klesla pod bod mrazu.

Opeřený idiot, zamumlal, zachumlal se do límce bundy, a vydal se přes dvůr k Castielovi.

Slabý baloňák, lze stěží považovat za dostatečnou ochranou proti mrazu, ale Castiela něco takového stěží trápilo. Dean se při pohledu na strohý oděv, otřásl.

Cas, nedal najevo, že o Deanovi ví, ale musel slyšet kroky. „Zdravím, Deane,“ řekl, a pomalu otočil hlavu.

Přes rameno na Deana pohlédl. Ve vlasech, měl sníh, a slabá vrstva pokrývala i Castielova ramena. Nic z toho Case netížilo.

„Co tu k čertu děláš?“ zavrčel lovec. Věděl, že Castiel za špatné počasí nemůže, ale Dean potřeboval někoho seřvat, a Cas byl snadný terč.

Cas zamrkal.

„Je mi z tebe zima,“ dodal. Cas, pohlédl na Deanovy v kapsách zastrčené ruce, a pak beze slova otočil hlavu jako předtím. Dean vzdychl.

Postavil se vedle Castiela, a sledoval jeho pohled, ve snaze zjistit, co tak zajímavého vidí Castiel v černočerné tmě noci, před sebou.

„Pozoruju sníh,“ vysvětlil bez vyzvání Cas.

Dean protočil očima. „Zajímavý.“ Podrbal se na nose, „v téhle zimě?“

Cas, znovu otočil hlavu a upřel oči na lovce. Zářily, jako led, na který dopadá slunce.„Není zima nejpříhodnější doba?“

Zásah. Odkašlal si. Deanův dech se srážel v chladném vzduchu. „A, proč se nedíváš z domu?“ podotkl.

Castiel ho neslyšel, nebo nedal najevo, že slyšel.

„Je, to fascinující.“

Dean se rozhlédl. Kromě bílé plochy ostře kontrastující s noční oblohou, neviděl nic.

„Sníh?“ zeptal se.

Castiel kývl.

„Vypadá,“ Dean polkl. Cvakaly mu zuby. Objal se pažemi, a znovu se rozhlédl. „Trochu jednolitě, nezdá se ti?“

Cas pootočil hlavu ke straně. „Myslíš?“

Dean vážně neměl náladu na jednu z dalších sáhodlouhých debat, která nikam nevede. Chtěl se otočit, a zanechat Case jeho koníčku, ale zarazil ho Casův hlas.

„Každá vločka, je unikát.“

Dean se v půli cesty zatavil. Nadzvedl obočí.

„Nejen tvar vločky, ale i dráha. Víš, že nepadá přímo? Snáší se,“ pokračoval, oči nespouštějíc z oblohy. „Pomalu. A, zatímco padá, i to jak vypadá, se mění.“

Možná, Cas nebyl mimo. Dean polkl.

„Když dopadne, na první pohled se zdá, že se slila, a začlenila do sněhu, ale pořád je unikát. Každá vločka, je trochu, jiná, Deane. Bůh stvořil, každou z nich, miliony. A neunavilo ho to. Tvořil dál, a do všeho okolo vložil, osobitost. Něco ze sebe. Dech-beroucí krása a rozmanitost světa, mě nikdy nepřestane fascinovat.“

Dean sklopil oči, a vytřel si z nich sníh. „Když už byl v tom, mohl zapojit hlavu, a udělat je trochu míň studený.“

Casovy rty zvlnil úsměv. „Předpokládám, že mohl.“

Oba, chvíli mlčeli.

„Asi, bys nemohl přenést Sama i s impalou sem?“ navrhl náhle Dean.

„Můžu sem přenést Sama, pokud chceš.“

„A nechat tam moje auto?“ Dean se zhrozil. „Ne, ať do rána zůstane, kde je,“ chtěl změnit téma hovoru. Vzpomněl si, že se Case dlouho nezeptal na to, jak jde pátrání po Bohu. Ne, že by věřil v Boha, ale Cas věřil a Dean anděla nechtěl připravit o jednu jedinou věc, která ho drží nad vodou. „Takže, Casi. Kam máš namířeno?“

„Sever.“

„Sever? Proč by se Bůh schovával v takové díře?“

Dean slyšel šustění látky, a když se na Case podíval, zjistil, že anděl si stoupl blíž. Z jeho těla sálalo příjemné teplo.

„Předpokládám, žes nikdy nebyl na severu?“

Dean měl pocit, že je na severu právě teď.

„Je tam,“ Cas polkl, a zadíval se k obloze. „Ticho. A klid. Nekonečné zasněžené pláně Arktidy, rozprostírajíc se široko daleko. A, vidíš odtamtud hvězdy. Všechny. Často si myslím, že jsem se octl v nebi. Ale, je to pořád zem, jen jiný druh světa.“

Dean si foukl na ruce, aby je zahřál. „Zdá se, že pro tebe jde o skvělé místo pro dovolenou. Trávíš tam hodně času?“

„Jen když se,“ Cas polkl, a Deaovi došlo, že je pro něj těžké o tomhle mluvit, „cítím na dně.“

Dean si přestal foukat na ruce. Málokdy přemýšlel nad tím, že Cas taky cítí. „Víš, že kdykoli chceš, můžeš přijít za námi, že jo? Nemusíš mít důvod. Nic, apokalyptického. Jen, se zastav. “

Cas otočil hlavu tak rychle, že Dean měl pocit, že slyšel, že mu luplo za krkem. Tvářil se vděčně.

„Děkuju.“

„Maličkost,“ Dean si odkašlal. To poslední, oč stojí, je být z Case na měkko. Otevřel pusu, aby něco dodal, ale Cas ho předběhl. Dean uslyšel závan větru, a Cas byl pryč.

„Díky, za pokec,“ zamumlal. Uvažoval, že se vrátí do domu, a zkusí zahřát pod jednou z dek. Pak, změnil úmysl. Dean se posadil na zasněženou kapotu auta, a rozhlédl. Nebyla to Antarktida, ale bylo tu ticho.

Možná, pomyslel si, sníh není konec světa.




Castiel nečekal, že od Deana něco dostane. Když se proto o pár týdnů později objevil v motelovém pokoji a Dean mu předal vánoční dárek, Case to zaskočilo. V první řadě, andělé neslaví vánoce, a v druhé, Cas nikdy nic nedostal.

Kdyby Dean věděl, jaký výraz Cas nasadí, dával by mu dárky častěji.

Nebyly zabalené, ale to stěží vadilo. Cas držel pár rudých rukavic.

„Já ale rukavice nepotřebuju,“ řekl tiše, jakoby se bál že Dean změní názor a dárek mu sebere.

„Rukavice nemusíš potřebovat. Prostě je máš. Jsou jedna z radostí a slastí života, teplé a měkké,“ vysvětloval Dean.

Cas si prohlížel vyobrazení sněhových vloček vyšitých do vlněného podkladu. Jemně třel látku prsty. „Chápu,“ schoval rukavice do kapsy, vážný výraz zpět. „Budu si to pamatovat.“





Prosinec, rok 2014


Pamatuje si jména, tvary a slova.


Tvar světa.


Dvě strany.


Sněžilo. Cas, seděl u ohniště, ruce v rukavicích zahřívajíc nad ohněm. Mrzlo, ale Cas měl na sobě jen slabou bundu a pár rukavic. Málokdy se oblékal příhodně, a odnášelo to jeho zdraví. Ne že by na tom sešlo.

Když přestalo sněžit, Cas sundal rukavice a odložil je do sněhu vedle sebe. Vytáhl cigaretu a potáhl. Byla noc, a sníh se třpytil. Tam, kde ho osvětloval oheň, měl oranžový nádech.

Ve srubech byla tma. Jen v několika oknech, včetně toho Deanova se svítilo. Castiel se rozhlédl. Viděl sníh, ale neviděl vločky. Neviděl už dovnitř věcí, a to, co ho obklopovalo, není dokonalé.

Ticho, bylo stěží útěcha. Case, sužovalo. Náruč, v níž Cas mohl vplout, nepatřila Bohu, ale smrti.

Předzvěst konce. Castielovo soukromé Ledové peklo.

Castiel sebral pár rukavic a vztekle ho hodil do ohně. Vzplály. Poslední shořelo vyobrazení sněhové vločky.

Cas, pálily oči. Odtrhl je od ohně. Zvedl se, až když mu začaly modrat ruce.

Nikdy nezapomene na to, že tady dole, na zemi našel kousek nebe. A, stejně tak, tady našel peklo.

A ztratil se v obojím.

Maky: asi to dělá tvá nálada před odjezdem, ale tahle povídka byla hmmm... nemůžu najít to správné slovo: milá? prostě jsem se posunula v čase, taky jsem měla takové malé Vánoce a hned po ránu jsem se zasmála

„Když už byl v tom, mohl zapojit hlavu, a udělat je trochu míň studený.“

kdyby Dean jednou přestal mluvit, tak by se člověk neměl čemu smát jak dal Casovi dárek - cute a už méně, když je pak Cas spálil - depka dělá svoje, jj r.14 nebyl zrovna šťastný

za zpříjemnění sobotního rána a ještě jednou ti přeju krásnou dovču

Maky: Úžasné, jak z té zasněné nálady, kterou jsi mi přivodila první částí povídky, jsem upadla do deprese z toho konce Tomu říkám změna. Ale jako celek dokonalé. Přineslo to ty správné emoce, co to přinést mělo. A to je hlavní. Ten popis zimy a radost Case z rukavic... opravdu jsem se zasnila Já mám Vánoce moc ráda, takže možná i proto. Ale ten konec... totální protiklad a o to drsněji to vyznělo. Všechno jde do kelu, není cesty zpět. Takže i když ten konec je dost depresivní, tak i přesto jsem z této povídky nadšená Díky moc a užíj si dovolenou

Děkuju vám oběma za komentář Nemám čas na odepsání, protože brzy vyrážím. Ale, rozhodně děkuju!!! Jsem ráda, že se líbilo, a jo, ta první melancholická "milá" polovina měla kontrastovat s koncem. Nevím, proč je pořád tak mučím...

Nashledanou za dva týdny...

Maky: třeba tě na té dovče napadne jen něco veselého