OČISTEC VII

Táák... měla jsem v úmyslu povídku dokončit dřív, než začne osmá série. Mám čtyři dny? Nevím jistě, zda to stihnu.

Zbývá finále. Poslední kapitla nebo dvě. Jenže jsem je nemohla přidat dřív, než přidám tohle. Měla jsem pocit, že zatím je to všechno převážně o tom, co uvnitř prožívá Dean. Ale co Cas?

Co se honí hlavou jemu? V poslední přidané kapitole řekl Deanovi, co si myslí. Emoce uvnitř něj, emoce, kterých si nebyl vědom, vypluly napovrch a Castielovi pomalu dochází, že cítí a CO cítí. Vlastní reakce ho překvapila. To, co řekl Deanovi ho překvapilo. Zaskočil sám sebe. A ta pravda v Castielovi otevřela staré rány.

Možná právě díky tomu, že se Deanovi oteřel, přestal potlačovat vinu, a vztek a udědomil si, všechno.

A, protože je v Očistci, má to samozřejmě následek.

Zatímco Dean sedí opodál, zaražený tím, co mu Castiel řekl, Castiel má vizi. Řadu vizí... nejde tu jen o Deana. Castiel má nevyřízené účty i s jinými osobami, ehm anděly.

A dřív, než se přenese přes "bod zlomu". musí se vypořádat s tímhle.

Vždycky jsem milovala postavu Balthazara a chci zkusit odůvodnit, proč ho Castiel zabil a znáznornit, že lituje.

Kapitola je řadou vizí odehrávajících se uvnitř Castiela. Castielovy vzpomínky na minulost se prolínají s démony uvntř něj, a s "halucinacemi"... jsou to halucinace? Nebo jsou dva andělé na jeho ramenu skuteční? Kdo ví. Každopádně, tahle kapitola je věnována Castielovi a Dean o ničem neví.

Není to má oblíbená kapitola. Když jsem jí psala, měla jsem sto chutí s ní několikrát seknout, ale věděla jsem, že jí musím dopsat, pokud chci povídku kdy dokončit. Tak, tady je.

Oh, a v úvodu, Samův příběh.

V příští kapitole se dovíme, co napadlo Deana, co má Bůh v úmyslu a kdo se vrátí nebo nevrátí z Očistce. Více akce!

V úvodu báseň od neznámého autora.

ENJOY

OČISTEC VII

Dean byl pryč jedenáct měsíců. Chuck se znovu nikdy neukázal. Před devíti měsíci Sam uzavřel dohodu s Bohem. Když o tom teď zpětně uvažoval, možná se mu to jenom zdálo?

Další dva měsíce Sam čekal. K zázraku nikdy nedošlo a Sam začal Deana znovu hledat. Když mu došlo, že nic z toho, co udělá, mu bratra nevrátí, Sam přestal.

Nikdy nicméně nepřestal doufat, že dveře se jednoho dne otevřou a Dean vstoupí dovnitř. Sam si nikdy nezměnil svoje staré telefonní číslo.

Co, kdyby. Jednou nebo dvakrát se modlil, a připomínal Bohu, co slíbil.

Náhodou narazil na stopu, která ho dovedla ke Kevinovi, ale před třemi měsíci jí ztratil. Občas, před spaním s Deanem mluvil, doufajíc, že kdekoli Dean je, slyší.

Jsem, tady, Deane. Říkával. Kdykoli se rozhodneš vrátit, jsem přímo tady.

Našel si práci, ale přišel o ní vzápětí, když musel narychlo odjet, protože v sousedním městě došlo k podivné vraždě.

Pak, nějakou dobu znovu cestoval.

Měl schůzku, ale nic z toho nebylo.

Před týdnem se opil. Spílal Nebesům, a nevadilo mu, že se rouhá. K čemu se upsal? K čemu jsem se upsal?

Včera se konečně pustil do opravy impaly.

Co kdyby.




Sam se probudil. Přehodil nohy přes okraj postele a zadíval se na svoje bosé nohy. Zamířil do koupelny a vyčisti si zuby. Oblékl se a chvíli soupeřil s motelovým vařičem na kávu, který stál jako obvykle za nic. Souboj, nakonec vyhrál.

Venku mezitím vyšlo slunce.

Sam se zamyslel. Chtěl dokončit opravu auta. Pak si možná najde novou práci. Opravdovou práci. Dokud na frontě panuje klid.

Sam upil trochu vychládající kávy a usmál se.

Bylo, úterý.





Deanovo srdce tlouklo jako splašené a ruce, se mu potily. Věděl, že by se měl hájit, ale nezmohl se na slovo. Cítil, křivdu, a vinu, a chvíli nevěděl, co z toho je silnější.




Castiel slyšel sám sebe, vodopád slov, jež nedovedl zastavit. Zastyděl se.

Nadechl se, snažíc se ovládnout. Uvnitř Castiela se probouzela nová emoce. Castiel cítil zášť. Vše, co Deanovi řekl, doopravdy cítil, a uvědomil si to až teď.

Dal tomu průchod. Doufal, že Dean rozumí. Že ho nebude nenávidět. Právě on z něj koneckonců udělal člověka.

Ne všechno, byla Castielova vina.

Je přeci jen, jenom… člověk.

Zem se zachvěla. Castiela překvapilo, že svět okolo se scvrkl. A Dean v něm nebyl. Majestát hor se Castielovi rozplýval před očima.

Vítr roznášel staletý prach. A odkrýval něco uvnitř Case.

Oslepilo ho světlo. Mělo všechny barvy, a když se duha spojila dohromady, a spektrum splynulo, vytvořilo jiný svět.

Cas, byl jeho část.

Ležel v trávě, zalykajíc se vlastní krví.

Nad Castielem se skláněl Raphael a zvědavě bratra pozoroval.

Rozpitá vize se konečně rozjasnila, a Castiel měl zvláštní vidinu. Zdálo se mu, že za zády archanděla vidí Deana a svoje ostatní lidské přátele.

„Co tady děláš?“ zeptal se slabě. Zkusil se nadzvednout, ale neúspěšně. Vzdor, skutečnosti, že sám se octl tak říkajíc ve srabu, Cas dovedl myslet jen na jedno. Dean by tady být neměl. Tohle, je Nebe.

Dean by měl být naživu.

Vztáhl ruku a všiml si Raphaelova překvapeného výrazu. Anděl se otočil, a do ruky mu automaticky vklouzl nůž, ale lovce zjevně neviděl, protože okamžitě obrátil pozornost zpět k Castielovi.

Cas skrz něj zíral na Deana. A, Dean na něj. Cas by rád věděl, co se lovci honí hlavou. Považuje, Castielovu prohru za „prohru“?

Lovec se z neznámého důvodu zatvářil otráveně.

Castiel nadzvedl obočí. Deane, pomyslel si. Pohnul rty, ale nevyšel z nich žádný zvuk.

Dean, bledý přízrak chladně odvětil, „Nezachránil jsi nás. Jak to?“

Neochránil jsi mě, Casi.

Cas nevěděl, proč má pocit, že Deanovi dluží omluvu.

Zabořil tvář do trávy, vdechujíc vůni hlíny. „Promiň,“ zamumlal.

Omluva byla jediný jazyk, který teď Castiel znal.




V jiné vizi Castiel přistoupil k Deanovi. Utěšil obavy lovce, rozvinul svoje křídla a zaštítil jimi Deana, před světem.

Dean řekl, že bez něj nikam nejde. Cas jednoduše přitiskl rty na Deanovo čelo. Vše, se rozzářilo, a pak potemnělo.

Dean ztratil vědomí.

Když se probral, ležel v nemocniční posteli. Pálily ho oči a ještě dlouhou dobu viděl rozmazaně.

Zkusil si vybavit Case ale bezúspěšně.

Možná vždy vypadal, jako světlo.

Castiel, v Očistci se usmál.




Castiel stáhl křídla, a vzal na sebe svou lidskou podobu.

Vydal se do zahrady. Joshuu našel ve stínu největšího stromu. Anděl se o něj opíral zády, a v sedu si četl. Manifestovalo to, co Joshua je. Jediné, čím se od člověka odlišoval, byl pár křídel, za jeho zády.

Castiel pootočil hlavu ke straně. Zdvořile si odkašlal, aby upoutal pozornost.

Joshua konečně zvedl oči. „Přišel ses poradit?“

Castiel pohlédl na špičky svých – Jimmiho bot. „Zdá se, že jsem sešel z cesty…“


Joshua odložil knihu. „Jakou cestu máš na mysli?“

„Boží vůle,“ vyhrkl Castiel.

„Tě nepřivedla sem. Bůh nevedl tvoje kroky a nedržel tvojí ruku.“

Castiel měl pocit, že to, co Joshua řekl, hraničí s rouháním.

„Bůh by se mnou souhlasil,“ podotkl Joshua. „Na ničem nezáleží.“

Castiel si to v hlavě opakoval. Na ničem nezáleží.

„Jenom lidem.“

„A jak,“ zeptal se, a jeho trpělivost zakolísala, „mi to pomůže zvítězit v bitvě?“

„Ne všechny bitvy se odehrávají na bitevním poli,“ Joshua vstoupil do Castielova osobního prostoru. „Bůh je uvnitř, v nás, a projevuje se různě. Na čem záleží tobě? Čemu záleží na tobě?“

Dřív, než se Castiel nadál, stál v zahradě sám.




„Návrty do minulosti nespravíš přítomnost.“

Castiel zamrkal. Octl se zpět na vrcholku hory.

Po jeho boku stál Balthazar. „Mám, jednu otázku,“ anděl poodešel stranou, hledíc do dálky.

Okolo hory se shromažďovaly mraky, předznamenávající příchod bouře. Balthazar byl napjatý. Chvíli mlčel, a náhle se otočil k Castielovi.

„Proč jsi mě zabil?“ Zeptal se. Nezněl rozzlobeně, jen zvědavě.

Castiel ztuhl. Baltazar si toho všiml.

„Jsi v pořádku? Proč všechno bereš tak strašlivě, smrtelně vážně? Přivodíš si infarkt. Lidi mají srdce a ty jsi teď člověk.“

Cas zbledl.

„Casi? Tvůj obličej. Nevypadáš, dobře.“

„Jsi můj bratr.“

Balthazar schoval svoje vždy čisté, upravené ruce do kapes.

„Zabil jsem tě,“ šeptl Cas.

„Drama. Proč?“

Castiel svraštil čelo. „Jak to myslíš?“ zeptal se nejistě.

„Proč jsi mě, zabil?“

Castiel se ošil. „Zprotivil ses –„

„Ne! Chci vědět, proč, Casi.“

„Proč?“ Vlastní hlas mu zněl cize, „Ptáš se?“ Vztek, jiná lidská emoce, vybublával na povrch. „Svojí rodině jsem se znechutil. Věděl jsi to? Viděl jsi je? Pouze hrstka andělů mi během války důvěřovala. Neměl jsem mnoho stoupenců. Ty jsi byl jeden z nich. Nemusel jsi věřit v mojí vizi, ale věřil jsi ve mně a to stačilo. Jenom párkrát ve mně někdo věřil.

Andělům jsem se hnusil. Zavrhli mě. Ač jsem se proti ničemu neprovinil, byl jsem odsouzen. Teď vidím, že jsem BYL zločinec od začátku, a bral si, co mi nepatří. Nikdy mi zcela neodpustili, že jsem odešel. Všechno vyvrátil a zničil. A, pak se vrátil a pokračoval v destrukci.“

Zaťal ruce svěšené podél těla, v pěsti, jakoby nevěděl, co s nimi.

„Vše, co zbylo, byl Bůh a Dean. Věřil jsem, že oni pořád stojí a budou stát při mně. Modlil jsem se k Bohu, prosil o pomoc, ale nikdy se jí nedočkal.

Jen, od lidí,“

Odmlka. Cas, uhnul pohledem.

„Oba víme, že bych neměl cítit,“ ztišil hlas, „ale strávil jsem, zdá se příliš mnoho času v jejich společnosti. Cítil jsem, všechno. Cítil jsem se sám, a byl jsem sám. Měl jsem, jenom je. Až teď mi došlo, že vše, co bylo třeba udělat, bylo požádat o pomoc.“

„Ne, že by se Dean přetrhl,“ podotkl Balthazar.

Cas po něm šlehl očima. „Dean měl, svoje starosti…“

„Přirozeně. Všechno je to tvoje vina.“

Castiel chvíli zvažoval, zda jde o sarkasmus.

„Dean byl spouštěcí mechanismus, že?“

Castiel váhavě kývl.

„Když to zjistili… nastražili past. Hnusil jsem se jim, jako andělům, pohrdali mnou. Viděl jsem to v jejich očích. Už mi nevěřili.

Zklamal jsem Boha. Zklamal i sebe. A je.

Až, v tom kruhu ohně, jsem konečně pochopil, co se ze mě stalo. Zničilo mě to. Stvořili mě a pak mě zničili. Zasloužil jsem si to, smířit se s tím, byla jiná věc. Asi jsem byl pyšný.

Byli vše, a já je přinutil zavrhnout mě.

Měl jsem naštěstí pořád tebe.

Ty jsi stál na mojí straně. Nebo jsem si to myslel.

Když ses ke mně obrátil zády, prohrál jsem. Já zabloudil, Balthazare. Zbloudil jsem, a zapomněl, na Case. Nikdo tu nebyl, aby mi připomněl, kdo jsem, aby ve mně věřil. Dlouho před tím jsem nebyl sám sebou, ale v tu chvíli byl konec. Castiel byl mrtev.

Nemůžu vzít zpět, co se stalo, a nic mě neomlouvá, ale je mi to líto.

Mrzí mě, že jsi mrtvý.“

Čekal, že se dočká též odpovědi, kterou si vysloužil od Deana: je mi to fuk.

Proto ho překvapilo, když Balthazar odvětil, „Musím říct, neudivuje mě to. Asi jsem si to tak trochu zasloužil, víš?“

Castiel si vybavil Deanovu vzpomínku. Deanovi bylo dvanáct a poprvé v životě něco zabil.


„Byl… byl to, záporák?“ ptal se třesoucí se chlapec. Jakoby skutečnost, že byl, Deanovi dávala oprávnění.

Nějak to napravovala.

Na tvářích mu zasychaly slzy. John přestal zavazovat Deanovo zraněné zápěstí a otočil syna tak, aby mu viděl do očí.

„Správně, Deane,“ utěšil ho, „Byl. Byl to, záporák. Neměl jsi na vybranou.“

Bylo to v pořádku.


„Ty, nejsi naštvaný?“ zeptal se Castiel.

„Víš, co mi chybí nejvíc? Brendy.“

Castiel zamrkal, a Balthazar unaveně vzdychl.

„Hněv je lidská emoce. Překvapil jsi mě, to je pravda. Koukni na sebe. Domestikovali tě, Castieli. Ale, asi jsem tě podcenil. A je. Možná to za to stálo.“

Castiel sklopil oči.

„Jsi v pořádku?“

Zavrtěl hlavou. „Pověz, jak se s tím vypořádat?“ hlesl.

„Nerozumím emocím,“ odvětil Balthazar. „Budeš na to muset přijít sám.“

Když s Deanem kdysi diskutovali o střelbě, cítil se stejně.


„Co s tím mám udělat?“ ptal se Castiel, poukazujíc na ruční zbraň.

„Namíříš a vystřelíš, Casi. Žádná věda.“

„A?“

„Jaké a? To je všechno.“

Castiel si zbraň nedůvěřivě prohlížel. „Co když to nebude fungovat?“

„V tom případě, je po tobě.“

Šlo o verdikt smrti, ale v Deanově podání to znělo, jako výzva. Castiel namířil a zkušebně vystřelil na terč.


„Zášť je lidská věc,“ pokračoval zamyšleně Balthaar, „Pokud stojíš o to, to slyšet, správný výraz je… hádám, odpouštím ti?

„Nemůžeš,“ vyhrkl Castiel.

Balthazar zvedl ruku.

„Už se stalo. Prokaž si laskavost, a odpusť si taky. Dean se může přetrhnout, aby napravil, co spískal. Není to zjevné? Neztěžuj mu to. Oba víme, že se nedovede snažit dlouho. Nepokoušej ho, Casi. Nepokoušej druhou šanci.“

Castiel zíral, mlčky.

„Teď,“ přerušil dramatické ticho Balthazar. Poplácal zaraženého Castiela po ramenu, a Castiel rázem ztuhl. „Už vím, co měl Dean na mysli, a co znamená výraz, natvrdlý.“

Anděl se mírně zamračil.

„Přeju hodně štěstí v pálení mostů. Uvidíme se na druhé straně.“

Castiel chtěl vědět kdy, a kde přesně ona druhá strana je, ale dřív, než se stihl zeptat, Balhazar byl pryč.




Castiel stál v parku, pozorujíc opodál sedícího Deana. Lovec o Castielovi nevěděl. Dokud se mu anděl sám nerozhodl zjevit, a Cas to v poslední době nedělal často, Dean o jeho přítomnost neměl tušení. Cas nevěda co říct, a jak vhodně přerušit tíživé ticho (dusnou atmosféru, říkával Sam), které mezi nimi poslední dobou panovalo, upřednostňoval mlčení.

Raději, se díval. Mohl předstírat. Že je pořád součást týmu. Někdy, měl Cas pocit, že pořád je.

Byl jasný slunečný den. Tráva se zelenala a Dean si zjevně vychutnával klid sobotního odpoledne. Uvnitř Deana vždy zuřil souboj, ale v tuhle chvíli vypadal napovrch odpočatě a spokojeně.

„Hledal jsem tě všude.“

Castiel se nemusel otočit, aby poznal, komu hlas za jeho zády patří. Neodpověděl.

Balthazar se podíval směrem, jímž hleděl Castiel a zašklebil se. Společně viděli, že Dean vytáhl mobil, a s někým mluvil, patrně se Samem.

„Co tady děláš, Castieli?“ zeptal se mírně podrážděně, ale víc než cokoli jiného, zněl unaveně.

Castiel vydechl. „Odpočívám…“ doufal, že Balthazar pochopí narážku a zmizí. Měl bratra rád, ale občas ho bylo moc.

„Rozptylují tě.“

„Ne,“ namítl Castiel. Udržují mě naživu, pomyslel si.

„Ty…“ Balhazar se zatvářil ztraceně. Pohlédl dovnitř Castiela a překvapilo ho, co spatřil. „Potřebuješ je,“ podotkl udiveně, jakoby konečně rozluštil složitý matematický problém, s kterým se dlouho potýkal, a až teď mu došlo, že řešení bylo tak snadné.

„A oni tě nepotřebují,“ dodal, zamyšleně. „Ne tak, jako ty potřebuješ je.“

S tím Case opustil. Anděl dlouho přemýšlel o tom, co bratr řekl. Pak usoudil, že je snazší na to nemyslet.

Roztáhl křídla, a zjevil se o sto metrů dál.

„Deane,“ Neušlo mu, že lovec, jako obvykle mírně ztuhl, zaskočený jeho nenadálým zjevením. Na druhou stranu měl pocit, že Dean si přivyká. Rytmus Deanova srdce se ustálil téměř okamžitě.

„Casi…“ Dean seděl na lavičce u piknikového stolu, oči zavřené, tvář vystavenou slunci. „Můžeš,“ otevřel oči a naznačil rukou, aby se Cas přemístil.

Anděl pootočil hlavu ke straně.

„No tak. Jsi natvrdlý? Kradeš mi slunce. Uhni.“

Castiel nadzvedl obočí. Pak, se konečně pohnul. „Omlouvám se,“ ustoupil a Dean ulehčeně vydechl.

„Čemu vděčím za vzácnou návštěvu?“ zeptal se po chvíli, když bylo jasné, že Cas nezačne mluvit. Stál opodál a na lovce zíral. Deanův sžíravý ton přešel.

Dean si povzdechl. Napřímil se,

„Co je to tentokrát?“

„Nic,“ připustil Castiel. Z nějakého důvodu se cítil hloupě. Viděl, že Dean si ho zkoumavě prohlíží a pro tentokrát to byl on, kdo uhnul pohledem. Byla chyba sem přijít.

„Zastavil ses, jen tak?“ Dean, se ušklíbl.

Castiel pořád hleděl do země.

„Když už jsi tady,“ Dean poklepal prsty na stůl, „chceš se posadit?“

„Nechci vyrušovat,“ začal Castiel ale začal si sedat. Pomalu, zkušebně, usedl po vzoru Deana na lavičku.

„Uvolnil se,“ nabádal lovec. Jakoby se uvolňoval na příkaz, což zřejmě dělal, Cas kývl a svěsil ramena.

Dean protočil očima.

„Takže, o co jde?“ Znělo to jako, jak se máš, a Castiel pocítil nával vděčnosti. „Rodinné potíže, nebo tak něco?“

Cas po Deanovi střelil koutkem oka. „Tak něco,“ vysoukal ze sebe pomalu.

„To nasere. Vítej do klubu.“

„Děkuju,“ odvětil vážně Castiel. Z nějakého důvodu vzal Deanovi na okamžik dech. Když se lovec vzpamatoval, pokračoval,

„Přemýšlel jsem o Samovi,“ zasmál se, ne vesele. „Tím, že má duši zpět, to nekončí, že ne? Jak jsi, sám řekl, jedná se o dočasné – „

„Byl to ode mě nerozum,“ přerušil ho Castiel. „Neměl jsem tě odrazovat. Sam je silný. Je tady šance.“

Dean polkl. Nadzvedl obočí, ale, Cas toho víc neřekl. „Díky, Casi,“ odkašlal si, a mírně zrudl. „Že ses zastavil.“

„Nemáš zač.“

Seděli dál, v tichu, ale pro jednou nebylo tísnivé.





Potřebuješ je. Oni tě, ale nepotřebují. Ne tak, jako ty potřebuješ je.




Na drobnostech záleží, usoudil Castiel.

„To, co po ránu probere mě, je vůně kafe,“ vysvětloval Castielovi kdysi Dean.

Cas má pocit, že až teď chápe.

Vystavil tvář slunečním paprskům. Prosvětlovaly svět.

Tady, vedle Deana, se cítil naživu. Možná o tom všem, to celé je.





Nad horou se stáhly černé mraky a spustil se déšť. Hustý liják. Bylo stěží vidět na krok. Castiel si z očí vytřel vodu, a zaposlouchal se. Uslyšel šum křídel, a pak jí zahlédl v závoji deště.

Voda po ní stékala, jako po soše, z rudých vlasů k ramenům. Nedala najevo, že jí déšť vadí, a pravděpodobně nevadil.

Byla, koneckonců anděl.

„Ahoj, Castieli,“ pozdravila jemně.

Cas, zavřel oči. Nebralo to konce a on přemýšlel, kolik toho snese. „Přišla jsi mě mučit?“ zeptal se ústa plná vody.

„Nejsem démon,“ odvětila Annael. „A, nejsem ani přízrak.“

„Co jsi?“

Chytila ho za ruku, a Castiel se stáhl, jakoby jím projel výboj elektrického proudu.

Odvážil se zvednout oči. Čekal opovržení. Anna se nicméně laskavě usmívala.

Chyběla mu.

„Já vím. Slyšela jsem tě.“

Řekl to nahlas?

„A, co tady děláš, Anno?“

„Přišla jsem, pomoc.“

Nezasloužil si jí.

Pokývala hlavou. Do tváře jí přitom vklouzl pramen rudých vlasů. Její pleť se nadlidsky třpytila, a vycházelo zpod ní světlo. Osvětlovalo i Case, a celé to budilo dojem, že v dešti spolu, stojí dva spiklenci.

Až na to, že Castiel vypadal mizerně, mokré vlasy se mu lepily k čelu a ona vypadala andělsky, a byla nedotčená.

„Casi, proč si myslíš, že jsi tady?“

Svraštil čelo, „Jde o adekvátní trest –„

„Ne,“ přerušil ho Annin hlas. „PROČ jsi tady?“

Zamrkal.

„Kdyby tě Bůh chtěl zatratit, svrhl by tě do Pekla. Ne, sem.“

Říkala, tohle je jen dočasné Peklo. Kdyby ho Dean a Sam chtěli zatratit, nestál by teď tady. Možná Očistec nebyl Peklo, ale cesta ven z Pekla.

Peklo existovalo i na zemi. Stejně, jako Nebe.

Někdo, byl za Casovými zády. Někdo čekal. Cas toho Deanovi řekl tolik. Víc, než si přál. Jak se mu po tom všem mohl podívat do očí?

Šum křídel.

„To je to poslední, čím bych se trápil. Mimo to, bylo na čase, aby slyšel pravdu,“ slyšel Balthazara.

„Já to tak nemyslel,“ sdělil zemi. Uvědomil si, že přestalo pršet. Vzduch se vyčistil a ze země stoupala pára.

„Myslel. Přestaň se strachovat o ně, a mysli pro jednou na sebe,“ Balthazar zněl mírně zadýchaně, jakoby před něčím utíkal, což soudě dle rozcuchaných vlasů a dlouhé trhlině v saku, mohla být pravda.

„Máš to?“ přerušila ho Anna.

Balthazar krátce kývl. Castiel nadzvedl obočí, a zadíval se z jednoho na druhého.

Oba andělé si vyměnili unavený pohled.

„Uklidit nepořádek zbude protentokrát na mě,“ Vedle dvojice andělů se objevil Lucifer. Sjel je opovržlivým pohledem. Luskl prsty a on a Cas, osaměli.

„Lepší. Mnohem.“

„Co jsi,“ namítl Castiel. „Nemůžeš –„

„Pleteš se. Víš, co nás dva sbližuje? Nespravedlnost, Castieli. Potrestali nás za správnou věc. Není divu, že jsi naštvaný.“

„Nejsem,“ namítl Castiel, pořád otřesený nenadálým zmizením svých dvou mrtvých přátel a Luciferovým příchodem. „A, zničit svět je stěží správná věc.“

„Oba jsme si mysleli, že je. To nezbytné. Nerozumí nám.“

Castiel zaraženě mlčel.

„Já ti rozumím,“ ponoukal anděla Lucifer, „Máš právo chtít nenávidět. Je to v pořádku. I lidi, nenávidí. Jsou v tom dokonce lepší než já. Já na rozdíl od nich, tvořím. Oni, všechno zničí.“

„Nic o nich nevíš,“ namítl Castiel.

„Vím, že Dean snil o tom, že ti strká jazyk do pusy. Jedná se o akt tvořivosti? Nebo destrukce… můžeme se ho zeptat.“

Castiel zbledl. „Vynechej ho z toho.“

Ďábel se zatvářil zamyšleně. Pootočil hlavu ke straně a Castiel se, už zase cítil vinen.

„Záleží ti na rodině. Nejsou tvoje rodina. Rodina je… pouze, výraz. Zeptej se Jimmiho.“

Uhnul a zpoza něj vystoupila Clair. Lucifer jí s téměř mateřskou něhou položil obě ruce na ramena.

„Tati?“ hlesla nejistě.

„Já nejsem tvůj otec,“ řekl Castiel tehdy.

Vybavila se mu obdobná situace. „Casi?“ ptal se, Dean.

Castiel Bůh odpověděl. „Je, pryč.“ Cas, skrz oči samozvaného Boha viděl Deanovu tvář a šok, a přemýšlel, zda Jimmi tehdy viděl skrz něj Clair.

Lucifer se zatvářil, jakoby právě vyhrál první cenu v loterii.

Dívka zmizela.

„Pochopil jsi to?“

Přistoupil k Casovi a konejšivě mu rukou prohrábl mu vlasy. Docílil jen toho, že Castielovi se zježila kůže za krkem. Ovládl se, ale stěží.

„Ne,“ zachraptěl, chabě.

„Ne, co?“ zeptal se sladce Ďábel. Rukou sjel k Castielovu ramenu, v gestu pomyslné útěchy. „Nemluv? Nesahej na mě? Nebuď?“

Tentokrát se Castiel neuhlídal. Zasténal.

„Hm,“ odtušil Lucifer, a ruku stáhl, jakoby se spálil, „Kňučíš, jako pes. Umíš taky štěkat?“

Castiel zahlédl pohyb. Za zády Ďábla stál znovu, Balthazar. Možná, se mu to zdálo, měl ale pocit, že druhý anděl povzbudivě kývl.

Možná právě to Castiel potřeboval. Aby v něj někdo věřil. A, musel i začít věřit v sám sebe.

Jedno po druhém.

„Proč se nezeptat přímo Deana, co si myslí?“

Vedle Ďábla se objevil Dean. Klečel na zemi. Lucifer si lovce zkoumavě prohlížel, snažíc se přijít na nejlepší způsob jak jeho a Case zranit. Začal jej vypočítavě obcházet.

Castiel zatajil dech.

Dean se nehýbal. Nebyk si vědom Luciferovi přítomnosti. Castiel věděl, že výjev není skutečný, ale i tak ho to stálo vše, nepřiskočit a Ďábla neodstrčit.

„Má mě rád, nemá mě rád,“ mumlal druhý anděl. Shýbl se, rty u Deanova ucha. Něco, šeptal.

„Přestaň…“ Castielův hlas byl slabý. Patetický.

„S čím? Co chceš, abych Deanovi poradil, Castieli?“

„Nechej ho být.“

„Můžu mu našeptat, cokoli. Aby ti odpustil. Našeptám mu,“ Lucifer si olízl rty, „i jiné, věci. Zakázané věci.“

Castielovi se rozbušilo srdce. Polkl.

„Ne…“

Lucifer si stoupl, tvář staženou vzteky. „Jak chceš,“ sykl, trpělivost ta tam. Luskl prsty. Dean zmizel.

Castiel ztuhl. Zíral na prázdné místo, kde ještě před chvílí lovec klečel.

„Unavuje mě hrát si s tebou, když se odmítáš zapojit. Nebojuji s tebou, Casi,nechápeš?“ záměrně mu řekl přezdívkou, „Ďábel si na rozdíl od lidí a Boha, nic nebere násilím. Nikdy tě neodsoudím.

Jsem tvoje součást,“ pokračoval, „Označkoval jsem tě. Jsem, v tobě. Co si myslíš, že s tím svedeš? Nemůžeš porazit Ďábla. Potřebuješ mě. Potřebuješ výmluvu. Co s tím uděláš?“

Castiel si olízl ret. Je silný.

Možná šlo o reflex bojovníka, nebo zbytek milosti v Castielovi a automatickou sebeobranu. Nebo potřebu ochránit, co je mu drahé. Možná, šlo o lidskou věc.

Castiel sáhl za pas. „Můžu udělat tohle.“




Světlo vydává zvuk, věděl jsi to?

Jaký zvuk vydáváš ty?




Ostří Castielova nože vjelo do Lucifera. Ďábel se zatvářil překvapeně. Castiela to jistojistě bolelo víc, než jeho.

„Jsi pro mě vážně hádanka, víš to?“ prohlásil slabě, „Byl jsem přímo uvnitř tebe a pořád ti nerozumím. Proč ses všeho vzdal? Co je tam dole na zemi, v té díře, co v nebi není?“

Cas, o tom přemýšlel jen okamžik.

Dean.

Castiel bojoval pro to, v co věřil, kvůli hodnotám, a kvůli tomu i umíral, ale vracel se zpět, kvůli Deanovi.

Lucifer NEMOHL rozumět tomuhle. Protože žádný anděl, ani démon necítí. Až, na výjimky.

Castiel přivřel oči. Po rukách mu stékala krev. Nevěděl jistě čí, zda jeho nebo Ďábla. Světlo, které se dostavilo vzápětí, bylo oslepující a Castielovi vzalo dech.

Osvobodilo ho.

Nezabil Lucifera, jen něco v sobě. A, cítil se dobře. Cítil se fantasticky. Jako už dlouho ne. Jako, nikdy.

Ne, všemocně. Castiel byl jen svobodný.

Když se rozkoukal, jeho ruce byly čisté.

Casovi nedošlo, že Baltahazar mluví, dokud ho anděl nepoplácal po paži. „To bylo skutečně dramatické. Nemyslíš?“ Otočil se k Anně.

Tvářila se nesouhlasně. Balthazar protočil očima.

Castiel pohlédl na Balthazarovu ruku. Pořád svíral Castielovu paži, jako ujištění. Castilelovi chyběl už teď.

Raději zvedl oči. „Odcházíte?“

„Zklamaný? Něco mi říká, že se ještě uvidíme… ne v dohledné době, neboj se. Ačkoli... každopádně, příštích několik desetiletí budeš mít jiné starosti.“

Castiela to zmátlo. Chtěl vědět, o čem to Balthazar mluví. Když otevřel pusu, aby se zeptal, anděl zvedl ruku.

„Žádné vyzvídání. Nechej se překvapit. Je to rozkaz. Málem bych zapomněl…“ zalovil v kapse. Castiel bratra nejistě pozoroval.

„Tohle je pro tebe,“ dodal, něco vytáhl a vsunul to do Castielovy kapsy. „Ona s tím nesouhlasí, ale znáš jí,“ mrkl na Annu. Castiel sjel pohledem z jednoho na druhého. Ta kapsa hřála. „Nešlo o procházku růžovým sadem,“ Balthazar si upravil sako, „tak si toho važ. A, Casi?“

Vytrhl anděla z uvažování o tajemném daru. Balthazar zaváhal, ošil se, a konečně vyhrkl,

„Buď, šťastný…“

Dva andělé zmizeli. Navždy.

Castiel stál na vrcholku hory, a připadal si hloupě. Jedna jeho kapsa byla těžší. Slyšel, že Dean za ním ztěžka oddychuje.

Přemýšlel, kolik času uběhlo, a jak dlouho byl mimo, ale Dean jistě o ničem neví? Celé se to odehrálo v Castielově hlavě, a mohlo to trvat vteřinu.

Krom toho, co Castiel řekl lovci.

Castiel se rozhodl. Otočil se, aby Deanovi řekl, ještě jednu věc, kterou má na srdci, a k níž se zatím nedovážil a Dean by měl raději poslouchat, protože tohle je nejdůležitější.

Dean se tvářil, jakoby do něj uhodil blesk, a Castiel mu to po tom všem, co si od něj lovec vyslechl, nezazlíval. Když nic, Dean teď přinejmenším poslouchá.

Castiel se nadechl,

A zbystřil.

Koutkem oka zahlédl pohyb. Zpoza skal vystoupil mohutný vlk. Plížil se s hlavou skloněnou kupředu, a blížil se přitom zezadu k nic netušícímu Deanovi.

Castiel zareagoval příliš pomalu. Vlk napjal uši.

Dřív, než Castiel stihl Deana varovat, zvíře skočilo.

„Deane!“

A v tom nejnapínavějším je konec. Snad ten vlk Deana moc nerozsápe.

Maky: To nemyslíš vážně, takhle skončit A teď si ukoušu nehty nervozitou, jak to s Deanem dopadne. Ale teď to vezmu komplexně. Opět moc hezká část. Jediné, co mi na tom vadilo, byla přítomnost Anny Naštěstí tam moc dlouho nepobyla. Balthazara mám také moc ráda. Tenkrát jsem jeho smrt fakt oplakala a to je jedna z těch věcí, které Casovi odpouštím hodně špatně. Vidíš... mohli by se k tomu v seriálu vrátit. A myslím, že ty jsi to vysvětlila opravdu věrohodně, tak, jak si také myslím, že by to mohlo být. Cas to prostě v ten moment bral jako zradu. A v tom stavu, v jakém momentálně byl, byla jeho reakce jasná. Stejně se divím, že tenkrát nezabil i Deana a všechny okolo. Ale to by vlastně pak neměli co točit A Lucík mě také potěšil. Ano, mám tuhle postavu ráda. Ale Cas naštěstí odolal. Takže ještě jednou díky a těším se na pokračování! I když tuším, že do středy to už dopsat nestihneš... ale nevadí

janča: Jasně, že jsem to utla v tom nejnapínavějším Řekla bych, že si na něm každopádně dost smlsne!

bohdy: No, já se rozhodla, že se ve středu dívat nebudu. Stáhnu ten díl a pak se na něj podívám společně s druhým příští týden. Jinak bych určitě byla nervozní a naštvaná tím, jak se situace vyvinula. Takýe až další týden... tím pádem mi to nijak nenaruší náhled a já tu povídku můžu dokončit v týdnu bez, ehm, vlivu?

Anna.. jsem asi jediná, ale mně nikdy nevadila. Každoádně důvod toho, proč tam byla, byl Castiel. Podle mě je Anna a Balthazar jedna z věcí, kterou si vyčítá, protože je oba v zásadě "odsoudil k smrti". Takže se musel vyrovnat s nima oběma dřív, než bude pokračovat v existnci. Prostě, Anna tam nesměla chybět.

Baltahazar mi bylo hrozně líto.. a vážně si myslím, že to Cas udělal právě proto, co jsme napsala. Jenže, Balthazarovi to život nevrátí.. jen by mě zajímalo - pokud se k tomu v seriálu vrátí - zda by Castielovi odpustil, jako v mé povídce, nebo ne. Hm...

napadl mě námět na povídku!

Sakra. Nejdřív musím dokončit tuhle

Děkuju za komentář a snad brzy napíšu další část.. ale, kotě mi dává zabrat.