WHAT MAKES YOU HUMAN

Velice krátká, a připouštím - hloupá - povídka. Ale, čas od času lidé pořebují i něco hloupého a milého, tím spíše v sobotní odpoledne. Vím, že už je neděle, ale včera byla sobota.

Rozptýlení a možná i zamyšlení? Povídka začíná humorně, končí... posuďte sami.

Hodně, HODNĚ fiktivní.

Dean se vždy, když se zdá, že mu na něčem začíná záležet, distancuje, protože na čem nám záleží, o to VŽDY přijdeme. Alespoň podle Deanových zkušenností.

A, Castiel rozumí. Ne od začátku, ale na konci, si myslí, že možná rozumí tomu, co cítí a - CÍTÍ. Jen se nikdy nepřizná. Nikdy se nesvěří. Všichni se na něj stejně dívají jako na anděla a andělem je.

Něco, se změnilo. Něco, co z lidí dělá lidi a z andělů... lidi?

Průřez pátou sérii, od dílu zhruba 5x08 - 5x22. A, krátká zmínka Deanova života s Lisou - mezi pátou a šestou sérií.

Slash.

WHAT MAKES YOU HUMAN

„Tohle, je neuvěřitelně, kurevsky, skvělej koláč,“ Dean zabořil vidličku do moučníku a nabral si nepřiměřeně velké sousto, které následně vsunul do úst. Sam znechucen pozoroval převracející se obsah Deanových úst. Deanovi neušel jeho výraz. „Co je? Proč, zíráš? Chceš?“

Sam odsunul židli od stolu, ve snaze fyzicky se od Dena distancovat. Zavrtěl hlavou. V týž moment, se vedle Sama objevil Castiel. Sam ztuhl, a starostlivě se rozhlédl. Žádný z hostů restaurace však zjevně Castielovo magického zjevení, nepostřehl. Sam se obrátil, aby Castielovi vysvětlil, že tohle by na veřejných místech dělat neměl, ale nedostal se ke slovu – Dean se dávil kouskem koláče.

Castiel kuckajícího lovce bez zachvění pozoroval. Deana zachránil až Sam. Přistrčil před něj sklenici vody. Dean ji pod Castielovým upřeným pohledem vyprázdnil, a vzápětí vyštěkl, „Tohle, už nikdy nedělej,“

Castiel pootočil hlavu ke straně. „Jsi v pořádku, Deane?“

Dean a Sam si vyměnili pohled.

„Já… ne?“ navrhl Dean.

„Tvoje tvář,“ pokračoval anděl, „je červená.“

„Dusil jsem se,“ odsekl Dean a zrudl víc. Sam se začal přehrabovat v zeleninovém salátu. „Kvůli tobě mi zaskočil –„

„Našel jsi něco?“ zasáhl takticky Sam. Castiel pátral po stopách nadpřirozených aktivit, které by jim mohli pomoci lokalizovat místo úderu dalšího, v pořadí druhého, Jezdce. Castiel odtrhl oči od Deana, a mírně otráveně se zadíval na Sama, jakoby jej lovec právě vyrušil z čehosi zajímavého.

„Neobjevil jsem nic neobvyklého,“ Castiel se napřímil. „Ozvu se.“

„Nemusíš –„ Sam větu nedokončil. Castiel zmizel, „hned zmizet…“ dokončil Sam. Obrátil se na Dena, který se mezitím začal ládovat zbytkem moučníku.

„Mohl se zdržet,“ zamumlal Dean s plnou pusou, „když už mě málem přizabil…“

Sam odložil vidličku, a odsunul vlastní talíř stranou. Tvářil se vážně. „Myslím,“ spustil pomalu, vážíc každé slovo, „že by zůstal. Kdybysme to navrhli. Nezdá se ti, že je osamělý?“ dodal, tiše, jakoby se bál, že Castiel se zase odněkud zjeví, a náhodou ho uslyší.

Dean spolkl sousto. „Je anděl, Same.“

„Je. A, má jenom nás.“

Což, pomyslel si Dean, rozhodně NENÍ, výhra. Dean zíral na svůj poloprázdný talíř. Ztratil chuť k jídlu.

Když se Castiel o pár dnů později objevil v motelovém pokoji, který Dean a Sam pronajali, zastihl Deana v koupelně. Dean si ho všiml až ve chvíli, kdy vylézal ze sprchy. Castiel – oblečený – stál v oblaku páry, a bez mrknutí na Deana – nahého – zíral. „Deane -„

Víc toho, říct nestihl. Dean strhl, panicky, ze zdi ručník, a opásal se jím. „Co to k čertu, Casi! Osobní prostor?“

Castiel pootočil hlavu ke straně, a nejistě ustoupil o krok vzad. Na mokré podlaze za sebou zanechával šlápoty. Zarazil se, a významně na Deana pohlédl, ujišťujíc se, že stojí dost daleko.

„Mohl bys, počkat venku?“ Dean si tiskl ručník k pasu.

„Proč? Chci jenom vědět, kde - “

„Protože jsem nahý!“ sykl frustrovaně Dean.

„Už jsem tě viděl nahého, Deane,“ odvětil Castiel, ve snaze Deana uklidnit. Efekt, byl opačný. Dean zrudl.

Castiel zvedl oči.

„Kdy?“

„Mockrát. Kdysi jsem tě složil, jsem detailně obeznámen s každým centimetrem tvojí – „

„Vypadni! Ven, Casi. Zmiz - “

Castiel, zmizel.

Když Dean vyšel z koupelny, na sobě měl, čisté triko a tepláky na spaní. Beze slova prošel okolo Castiela, otevřel lednici, vytáhl pivo a přihnul si.

Buď milý, připomínal si,

„Cos měl na mysli,“ Dean vyndal druhé pivo a podal jej, na znamení smíru, Castielovi, „tím složením?“

Castiel láhev žmoulal v rukách. „Tvoje tělo. Když jsem tě vzkřísil, potřeboval jsi nové.“

Dean jedním dlouhým douškem láhev vyprázdnil. „Jaks to dokázal? Když jsem se vrátil, nepoznal jsem rozdíl, víš – „

„Andělé,“ odvětil Castiel, jakoby to vše vysvětlilo.

„Správně,“ Dean zíral na prázdnou láhev. Postřehl, že Castielova je pořád plná.

„Mám dotaz,“ vyrušil ho Castiel ze zamyšlení. „Tvoje tvář občas změní barvu.“

Dean se rozpomněl na incident, k němuž nedávno došlo v restauraci.

„Tvoje srdce tluče rychleji. Jako teď v koupelně.“

Dean polkl. „Jde o reakci…“ doufal, že znovu nezrudl. Odkašlal si. „Když nás něco ztrapní, nebo zaskočí, příjemně, nebo nepříjemně. Když je nám, dobře. Tělo reaguje na podněty. Prozrazuje, co cítíš. Jde, to mimo nás, rozumíš?

Castiel odložil láhev ležáku na linku. „Rozumím,“ přistoupil, vstupujíc do Deanova osobního prostoru, a zaskočeného lovce, políbil.

Nebyl to v zásadě, polibek, protože lovec ho neopětoval.

Dean nestihl reagovat. Castiel se od Deana odtáhl, mírně zadýchaný, rty pootevřené. Deanova ruka vystřelila ke rtům. Dotkl se jich, oči nespouštějíc z Case.

„Casi?“ zeptal se ochraptěle. „Co… si myslíš, že děláš?“ slova tlumily prsty, kterými si Dean pusu pořád přikrýval, jakoby se bál, že Castiel znovu, zaútočí.

„Reagoval?“ Navrhl anděl nejistě. Zadíval se na Deana, znejistěl víc. Dean si nemyslel, že i anděl se může červenat. „Bylo to… nebylo, to vhodné? Myslel jsem, že cítíš – spletl jsem se?“

Dean spustil ruku a Castiel o krok ustoupil. Muselo mu dojít, že přestřelil. Tvářil se vyděšeně, jakoby ho Dean mohl zranit. Nebo, se bál, že zranil Deana.

Dean věděl, že by měl něco říct, mozek mu ale vypověděl službu. Ne každý den vás nejlepší přítel – anděl, políbí.

Uvědomil si, že váhal příliš dlouho. Castiel semkl rty, a narovnal se. „Měl bych – „

„Zůstaň,“ Dean ho, bez přemýšlení, chytil za předloktí. Castiel pohlédl na Deanovu ruku, a pak se Deanovi zadíval do očí. Uvolnil se,

A, kývl.

Dean zatím nevěděl, co si s Castielem počne, ale určitě, na něco přijde.




„Takže jste si to s Casem vyříkali?“ zeptal se později toho večera Sam. Neušlo mu, že Dean uhnul očima, ale váhu tomu nepřikládal. Ne, že by se Dean kdy choval normálně.

„Jup,“ Dean přepnul televizní kanál, předstírajíc, že ho zajímá vysílání. „Cas, se tu, zastavil…“




Když se Castiel znovu objevil, Dean ho přirazil ke zdi, a bez varování, políbil. Pomyslel si, že Castielovi vyrazil dech, ale andělé jistě, nedýchají?

Pro jistotu se přeci jen odtáhl.

Castiel pootočil hlavu ke straně. „Deane? Jde o běžnou formu pozdravu?“

„Něco jsem… zkoušel,“ Dean ustoupil, ale držel se blízko. Dost blízko na to, aby cítil teplo sálající z Castielova těla. „Říkal jsem si, že bysme mohli trochu, experimentovat.“

„Experimentovat?“

„Jo. Jsem jenom člověk, Casi. Lhal bych, kdybych řekl, že ten polibek se mnou nic neudělal,“

Neřekl, „nic neznamenal,“

„A ty… potřebuješ kontakt.“

Castielvy oči sjely k Deanovým pootevřeným rtům. „Mluvíš o sexuální stimulaci?“

Dean v duchu zaklel. Takhle by to ON určitě nenazval. „Přitahuju tě, Casi?“

Castiel neodpověděl hned. Nakonec, kývl. „Je mi… „ rozpomněl se, na to, co mu Dean prve říkal, „s tebou dobře.“

„Fajn. To, je základ. A Casi?“ Odmlka. „Snažme se, držet při zemi, dobře? Nebudeme do toho míchat city, souhlas?“

Castiel dost dobře možná nevěděl, co odsouhlasil, ale kývl i tak, „Souhlasím.“

Dean se v duchu proklel, ale,

k čertu s tím. Nejde přece, o konec světa.




Dean a Castiel se líbali dobrých deset minut. Líbali se, tak dlouho, že Deanovi se z nedostatku vzduchu začala motat hlava a dost dlouho na to, aby Castiel do Deanových úst zasténal, „Deane…“

Lovec, se poodtáhl, „Casi?“

Castiel se zavrtěl. „Něco se, se mnou děje,“ z toho, jak to podal, bylo těžké usoudit, co se Castielovi honí hlavou. Dean měl jistou představu…

Dean sjel očima níž, a zjistil, že Cas, –

Ušklíbl se. „Rozhodně, TO CÍTÍŠ, Casi.“

Jde o reakci…když nás něco zaskočí, příjemně. Když je nám, dobře. Tělo reaguje na podněty. Prozrazuje, co cítíš. Jde, to mimo nás, rozumíš?

Dean Castiel znovu políbil, mnohem jemněji, než prve. „Zaskočil jsem tě, Casi?“ šeptl a sjel ústy ke koutku Castielova rtu, k jeho krku, klíční kosti… „cítíš, to?“

jednou rukou začal rozepínat Castielův límec. Castiel jej znenadání chytil za zápěstí. Dean zvedl oči. Castiel se tvářil vážně, a z jeho výrazu se nedalo nic vyčíst. Snad jen, varování. Dean si na moment myslel, že zašel příliš daleko. Že Castiel, anděl, válečník, Deanovi nedovolí tohle, takhle ho –

oslabit. Co si myslel, že Cas je? Už, už stáhl ruku a Castielovi se omluvil, ale anděl jednal dřív. Pustil Deanovo zápěstí, a téměř rezignovaně opřel hlavu o zeď. Zavřel oči.

Když je znovu otevřel, zračila se v nich důvěra, a něco hřejivého, a všechen Castielův ledový klid a sebekontrola, byla ta tam. Dean ho chtěl znovu políbit, ale neudělal to.

Jen, sex, pomyslel si. Je to, jen o sexu.




„Tak, jak se cítíš?“ zeptal se Dean, když bylo po všem.

Castiel zamrkal. Ležel vedle Deana. „Jsem,“ Zamyslel se, „Uspokojený… vyčerpaný. Malátný.“

Dean protočil očima. „To nejsou pocity, Casi.“

Castiel pootočil hlavu ke straně, aniž přitom změnil výraz.

„To je fuk,“ zamumlal Dean. „Měli bysme se obléct, dřív než se Sam – „

Castiel si vmžiku sedl, v týž okamžik oblečený, a upraven jako vždy. „Zůstanu v kontaktu,“ a s tím, mávnutím křídel, opustil pokoj.

Dean klesl zpět, do rozestlané, pořád teplé postele a zkusil nepřemýšlet o Castielově nepřítomnosti.




Když se znovu milovali, Castiel je člověk.

Dean Castiela ukládal, a v posteli skončili oba. Dean doufal, že Sam a Bobby nic neslyšeli.

Castiel ležel po Deanově boku, nezvykle živý, a vyčerpaný milováním, a – dýchal. Dean přemýšlel, zda se tohle počítá jako poprvé, zda to pro Castiela bylo jiné, teď když cítí všechno, a naplno. Když, se hned nezahojí. Když, se plně neovládne…

Otočil se na bok, a jistil že Castiel ho pozoruje. Nejen, zírá, jako vždy – bylo v tom, cosi osobního. Něha?

Jakoby se chtěl k Deanovi přitulit a usnout v jeho objetí, ale neví, jak to udělat. Jak si vzít, co potřebuje. Dean polkl.

„Bál jsem se,“ vytrhl ho z uvažování Castiel. „Nikdy jsem se nebál. Měl jsem obavy, ale ne strach. Když jsem se probral, bál jsem se, že jsi řekl ano – a já jsem pořád naživu.“

Castiel se významně odmlčel, nějak si uvědomujíc, že na řadě je teď Dean, a současně se tvářil ztraceně, jakoby nevěděl, proč to řekl, a co čeká, že Dean odpoví. Co chce, aby Dean řekl.

Dean si uvědomil, že se taky bál. Což je normální, protože Cas je jeho přítel. Správně? Cas je… záleží mu na něm, ale ne –

… potlačil nutkání vzít Castielovu ruku do své.

Dean se zítra, sejde se smrtí. Je, konec světa. Mohl by umřít.

Castiel by mohl, umřít.

Tohle, už nebyl jen experiment. Tohle, nebyla hra, a ukracování si času, který zbývá do nevyhnutelného. Kdyby to Dean připustil, mohlo by to být důležité, a na důležitých věcech záleží. A o to, na čem záleží, Dean vždycky přijde.

Dean se rychle zvedl a otočil k Castielovi zády. Zůstal sedět na posteli, pořád nahý, snažíc se ovládnout.

„Do prdele,“ zamumlal. Nevěděl, zda ho Cas slyší… „já, myslím, že něco cítím. Promiň, Casi,“ S tím se zvedl, oblékl a beze slova vyšel z pokoje.

Nikdy se nezeptal na Castielův názor.

Šlo o začátek konce.





Castiel pozoroval Deana. Tahle chvíle patřila jemu. Odpojil se od skupiny, a zapomněl na válku.

Díval se,

Ex-lovec sešel schody. Byl rozcuchaný a příjemně rozespalý. Okny do domu pronikalo žluté ranní světlo. Zarazil se na prahu, a nasál z kuchyně linoucí se vůni. Usmál se.

Castiel si poposedl, a jeho křídla se automaticky zachvěla.

Lisa připravovala lívance. Dean k ní zezadu přistoupil. Položil jí ruce na ramena, a otočil ženu – Castiel nikdy nebyl žena, ale nebyl ani muž – tváří k sobě.

Dean Lisu objal. Políbili se,

„Miluju tě,“ šeptla.

Deanovy tváře, zčervenaly. Castielovy zčervenaly v Nebi.

„A já, tebe,“ odvětil Dean.

Castiel, se na okamžik – který ukradl? – cítil zase, naživu.

Maky: Začátek sice zábavný, ale konec mi už tak funny nepřišel Spíš jsem z toho smutná. To Dean měl říkat Casovi, že ho miluje, ne Lise. Ale to je typický Dean. Nepřipustit si city za žádnou cenu. Jde jen o sex. A to, co podvědomě cítí, to zatlouci hluboko dospod. A chudák Cas neví, co si má o tom všem myslet. Takže asi tak. Ale jinak samozřejmě opět výborná povídka a já ti za ni děkuji