Poslední kapitola! Plánuji ještě epilog, což je logické vzhledem ke konci. Kdo z vás uhodne, koho Dean na konci potkal?
Jak to celé dopadlo... se dovíme příště. A, mezitím si vychutnejte poslední část Očistce.
OČISTEC IX
Listí změnilo barvu, pozvolna opadávalo ze stromů a snášelo se do žluté trávy. Dean stál v parku a pozoroval dva hrající si chlapce, v podzimním odpoledni.
Sebe a Sama, když jim bylo osm a čtyři. Tuhle vzpomínku měl rád. Věděl, že tu zůstanou až do pozdních hodin, dokud je tma a chlad nepřinutí odejít a zastihne je noc, oba vyčerpané, ale spokojené.
Bobby jim doma na oko vynadá, a v mezičase připraví horkou čokoládu. Bobby…
Deanovi se k nohám přikutálel červený míč. Sam přiběhl, sebral ho, aniž si přitom Deana všiml, a zamířil k druhému Deanovi, který stál mezi stromy.
Dean se podíval tím směrem, a spatřil třetí osobu, která do vzpomínky nepatřila. Napadlo ho,
jsem mrtvý.
Opodál stál Castiel, a stejně jako Dean pozoroval Sama a Deanovo mladší já. Dean se k němu vydal skrz závoj spadaného listí.
„Casi?“
Anděl měl na sobě baloňák, a okolo krku modrou kravatu ostře kontrastující s podzimními tony. Zpod jeho kůže vycházelo slabé světlo, kterého si Dean nikdy předtím nevšiml, ale z nějakého důvodu ho nepřekvapovalo. Jakoby k Castielovi od začátku patřilo.
„Co děláš v mojí hlavě?“
Castiel nespustil oči z dvojice dětí. „Tohle je moje vzpomínka.“
Sam a Dean se začali bratrsky prát jeden s druhým, a Castiel pootočil hlavu ke straně. Dean si dovedl představit vnitřní souboj, který se v něm odehrává, otázky:
Jde pořád o hru? Proč se Dean nechá Samem porazit na zem, přestože má víc síly? „Tvoje?“
Castiel kývl.
Dean otevřel pusu, a zase jí zavřel. Vstřebával informaci. „Tys nás špehoval?“
Castiel zvedl oči. „Díval jsem se. Na začátku, než jsme se sblížili. Chtěl jsem tě pochopit. Domníval jsem se, že když o tobě a Samovi zjistím všechno, pochopím tě. Ale… chtěl jsem – nemyslel jsem -“
Dean měl zvláštní pocit. Jakoby mu cosi unikalo. Měl to na dosah, ale pořád… „
Co, Casi?“
Anděl neodpovídal. Pohlédl na špičky svých bot schovaných ve vysoké trávě. Zčervenal.
„Casi?“
Ticho,
Dean rezignovaně, obrátil pozornost k dvěma chlapcům. Měl pocit, že v dálce slyší Bobbyho, volajícího je domů. Bylo těžké hlas nevyslyšet, a nerozběhnout se za ním. Dean měl pocit, že kdyby chtěl, převtělí se do svého mladšího já a zůstane, tady.
Slunce zastínil mrak.
Deana vytrhl ze zamyšlení, až Castielův hlas,
„Deane…“
Otočil se. Jeho a Castielovy oči se setkaly. Svět,
zmodral.
Deanovi se motala hlava. Zkusil se sebrat, ale podlamovaly se mu nohy.
Castiel natahoval ruku –
Bobby, volal.
„Deane!“
Ztratil vědomí.
Když se probral, ležel na tvrdé skále a první, co spatřil, byla Castielova tvář a modrá obloha.
Anděl opakoval Deanovo jméno. Jako motlitbu. Tvářil se ustaraně, a Dean přemýšlel, proč.
Z oblohy, spadl suchý list. Klouzavým letem se snesl k zemi, a dopadl na zem, za Castielovo rameno.
Dean ho chtěl chytit, ale nenašel v sobě sílu…
lovci, z koutku oka mu ukápla slza.
Castiel zvedl ruku, od zápěstí k prstům zbrocenou krví - Deanovou krví,
mojí krví, uvědomil si Dean v mrákotách – a stiskl Deanovo rameno.
Dean zalapal po dechu a potlačil výkřik.
„Deane…“ Castielův hlas byl tenký, jako ten list.
Dean se trhavě nadechl, „Umřu tady, že jo?“
Castiel pootočil hlavu a Dean za jeho zády ve výhledu, jež se mu naskytl, spatřil orla, toho samého, o němž si myslel, že se mu jenom zdál.
Castiel se otočil a stejně jako Dean se na zvíře zadíval. Orel netrpělivě přešlápl, a Deanovi došlo, že na něco čeká.
Castiel obrátil hlavu, a pohlédl Deanovi do očí,
Prsty přitom zarýval do jeho ramene, jakoby chtěl a mohl Deana udržet pohromadě, jakoby v jeho kůži zkoušel zanechat druhý otisk, „Doufám, že ne,“ odvětil vážně.
Nech mě umřít, pomyslel si Dean.
Castiel nadzvedl obočí,
„Deane?“
Lovci v uších hučel vítr. Do očí mu vnášel zrnka prachu. Když se počasí uklidnilo, na vrcholku hory zavládlo hrobové ticho.
Je to moje vina, myslel si lovec.
Za všechno můžu já. Jako vždycky.
„Deane…“
„Promiň, Casi.“
Castiel ztuhl. Když se vzpamatoval, odvětil, „Jsi v šoku.“
Dean zamrkal.
Cítil, že Casova ruka putuje, po jeho paži, od dlaně k ramenu a odtud k druhému ramenu. Cas zaváhal a Dean se zkusil přetočit na bok. Castiel, mu v tom zabránil.
„Dívej se na mě,“ řekl.
Castiel ho nemusel nabádat dvakrát. Anděl byl všude, a Dean se bál, že spustí-li ho z očí, už nikdy nenajde cestu zpět. Přesto,
Co, Castiel nechce, aby Dean viděl?
Zapřel se o obě ruce, ve snaze vyhoupnout se do sedu a selhal. Levá ruka ho nepodpořila.
„Casi? Co mám s rukou?“
Castiel zavřel oči.
„Casi!“ Deanovi přeskočil hlas.
Otočil hlavu. Castiel ho nechal. Odtáhl se, dávajíc Deamovi prostor, a lovci konečně došlo, proč se anděl tváří tak vyděšeně.
Jeho paže, je pryč. Deanův bok nasákl krví, a z ramene jí vytékalo víc. Deanovi se z pohledu na vlastní odhalenou kost a svaly, zvedl žaludek.
„Zahojí se to?“ zeptal se. Šlo, o zoufalé přání. Ukouslá ruka se nezahojí, a Dean není pitomec, a ví to. Nebolelo to, což znamená, že je v šoku. Deanovi okamžitě došlo, že jde o fatální zranění.
Anděl zavrtěl hlavou. Castiel Deanovi nelhal a Dean pocítil vděčnost.
Orel si významně protáhl křídla.
„Běž, Casi.“
Znovu zavrtěl hlavou.
„Nebuď,“ Dean zalapal po dechu, „osel, “ Probíral se z šoku, a cítil víc bolesti. Doufal, že do bezvědomí upadne dřív, než se jeho smysly probudí naplno.
Nešlo, jen o tu ruku. Dean v sobě nedovedl vzbudit vztek. Díky té utržené paži, Deanovi došlo, že právě tohle si zaslouží.
Vzal něco Castielovi a teď cítí, co cítil anděl.
Mělo mu to dojít dřív.
„Casi, máš pořád křídla?“ zeptal se. Castiel na něj zaraženě zíral. Musel si myslet, že Dean blouzní. Popravdě, blouznil. Představoval si Castielova holá záda, a otevřené rány, z nichž vytéká krev, a Castiel pomalu, den za dnem, umírá.
Jako, podzimní listí…
Deanovi se vybavila obsesní scéna. Castiel seděl v motelovém pokoji, a pelichal. Peří leželo všude okolo, na podlaze pokoje, špinavé a ulepené, od krve.
Dean vešel dovnitř, a ničeho si nevšiml.
A, Castiel si nikdy nestěžoval.
Castiel se skrz závoj Deanovy rozpité vize usmál, a pustil Deanovu ruku.
„Máš velkou představivost,“ podotkl jemně.
Dean nadzvedl obočí. Odněkud, zespod Case vycházelo světlo. Rostlo, a za chvíli ozařovalo Castielovu tvář, i velkou část šedé oblohy.
„Casi?“
Zaškubalo mu v ráně. Zalkl se, „Bolí to,“ Doufal, že vykrvácí dřív, než ucítí víc.
Castiel zvedl oči k obloze, jakoby debatoval sám se sebou, a zase je sklopil.
Zalovil v kapse a vytáhl to, co do ní vsunul Balthazar. Šlo o úzkou skleněnou lahvičku plnou světla. Castiel jí vyzvedl, a podržel proti světlu. Dean přivřel oči.
Bylo to překrásné. Jedna z nejhezčích věcí, kterou Dean kdy viděl. Světlo rozzářilo zbytek oblohy, jako malé slunce. Jeho a Castielovy oči se setkaly.
Cas ruku s lahvičkou sklonil. Dean z ní nedovedl spustit oči.
„Chtěl jsi, abych šel, abych se zachránil,“ konstatoval Castiel.
Dean se rozkašlal. „Jo,“ hlesl, sípavě.
„Záleží ti na mě,“ pokračoval anděl.
Dean malátně kývl, a Castielovy oči se rozzářily,
„Děkuju,“
S tím Castiel odšrouboval uzávěr.
Dean ho nejistě pozoroval.
„Casi?“ zaskřehotal.
„Patří mi, kousek tvojí duše. Byl jsi rozdíl mezi životem a smrtí. Tvoje duše mě spasila. Zacelila ránu, a vyplnila jí… zachránil jsi mě z náručí Evina. Chci, ti dát kousek sebe. Chci tě zachránit, Deane. Nech mě zachránit tě.“
Chvíli trvalo, než Deanovi došlo, co všechna ta slova znamenají. „Proč? Nenávidíš mě.“
Castielova napřažená ruka, ztuhla. Sklonil lahvičku. „Opravu tomu věříš? Deane, mám vztek, ale byl jsi a pořád jsi můj přítel. Říkal jsi, že rodina takhle funguje. Jsi, moje rodina. Miluju tě,“ dodal s bratrskou něhou. „Nechej mě, Deane - “
Přitiskl hrdlo lahvičky k Deanovým rtům.
„Pij.“
A Dean pil.
Castielovi se zdálo, že někde, slyší Balthazara, „
Vskutku idiot,“ pravil rozčarovaně.
Castiel se jenom, usmál.
Anděl nechal svou znovu nalezenou milost vstoupit do Deana, a zacelit díry uvnitř Deanovy duše, protože tohle je to, co jeden pro druhého dělají. Co, dělá rodina,
Zachraňují se navzájem, kryjí si záda. Castiel nelitoval svojí ztráty. Říkal si, že možná nejde o ztrátu po tom všem. Poslední záblesk milosti – zbytek Case – zmizel uvnitř Deana, a Cas lahvičku upustil na zem.
Pak, vlastníma rukama, ještě jednou naposled, složil Deana dohromady. Jeho paži, do tvaru, do nějž patří.
Dal Deanově duši, jiný rozměr a tvar, a když byl hotov, spatřil záblesk čehosi, co si nemyslel, že znovu uvidí – Dean pocítil, naději.
…
„Jak se cítíš?“ zeptal se.
Dean zkušebně pohnul rukou. „Jsem na živu.“
Posadil se a zmateně zamrkal. Na zemi byla pořád krev, jeho a krev vlka, ale Deanova ruka, byla na místě, bez jediné jizvy. Až, na jednu. Jednalo se o otisk Casovy dlaně.
Dean nadzvedl obočí, a Castiel mírně zrudl. Uhnul očima.
„Co jsi to se mnou udělal?“
Castiel se od Deane mírně odtáhl, váhu přenesl na špičky a zůstal klečet. „Zachránil jsem ti život,“ odtušil. Dean kývl a Castiel se okamžit uvolnil.
Dean se cítil, jinak. O něco v sobě přišel, ale - nechtěl to nazpět. Cítil se víc sám sebou. Jako kdysi…
Jeho ruka… ten kousek duše, který byl pryč. Byl, jako infekce, která Deana sžírala uvnitř. Všechna vina, a vztek, léty nahromaděné pochybnosti, cosi vykouslo.
Castiel nahradil vztek, a beznaděj, něčím jiným… něčím, co se podobalo tomu, co je Dean. Co, ho dotvářelo.
A, přitom procesu, Castiel – už zase – obětoval něco svého.
Dean si ruku třel. „Za prvé, jsi idiot,“ zamumlal. Odmlka, „A za druhé, děkuju, Casi.“
„Nemáš zač,“ odvětil vážně a hřejivě anděl. Pak, dodal, spíše pro sebe, „neměl jsem pro to „lepší“ využití… „
Oba, chvíli seděli tiše. Dean si pročistil hrdlo,
„To, co jsi prve, říkal…“
Castiel ztuhl.
„Měl jsi pravdu,“ vyhrkl Dean. Castiel nehnul brvou, čekajíc. Povytáhl se. „Vždycky jsem stavěl na první místo vlastní potřeby. A, nebyl jsem tu pro tebe,“ Dean se podrbal za krkem, „Nikdy NEZAPOMENU, cos udělal mně a Samymu a Bobbymu… ale, chápu tě, Casi. A, odpouštím ti. Rozumíš?“
Castiel pootočil hlavu ke straně, „Ty rozumíš?“ zeptal se, nejistě. Prohlížel si Deana, jakoby šlo o zajímavé stvoření, kterého chce studovat po zbytek života, a přitom ví, že mu nikdy nepřijde na kloub.
„Myslím, že jo. Myslím, že to chápu.“
A, když se teď lovec díval, do Casových očí, možná že DOOPRAVDY rozuměl.
Casova vina.
Deanova vina.
Jsou párek blbců. Dean si nemohl pomoc. Zasmál se.
„Čemu se směješ?“ zeptal se odtažitě Castiel.
„Jsme idioti,“ vysvětlil Dean. Viděl, že Castiel semkl rty. Pravděpodobně usoudil, že ho Dean už zase odsuzuje. Chabý pokus o usmíření.
Dean si přejel rukou po tváři. Orel za jejich zády přešlápl. Zvířil při tom pařáty prach.
Lovec se vyhoupl do stoje.
Castiel se nehnul. Zvedl hlavu, hledíc na Deana ze země.
„Casi, ten jestřáb je zdá se dost netrpělivý.“
Anděl na orla úkosem pohlédl. Obloha nad jejich hlavami zčernala a horu zahalil temný stín.
„No tak. Pojď už,“ ponoukal ho Dean. Sehnul se a jemně Castiela zatahal za rukáv. Nic.
„Casi?“zeptal se. Hlas mu přeskočil.
„Co?“
Deanův – nový – svět se vmžiku zhroutil. „Casi – nezačínej zase s tím – po tom vše, čím jsme si prošli. Myslel jsem, že tohle je za námi. Nemůžeš - „
„Ne,“ přerušil ho Castiel. „Buď, realista Deane. Neříkám, že si zasloužím tady zůstat,“ řekl, ale nezněl přesvědčeně. Spíš, jakoby tomu zkoušel věřit. „Ale, i kdybych se vrátil, i kdybych to zvažoval - proč? Nemůžu domů, Deane. Jsem jenom člověk. Tady – „ odmlka, „Sem patřím. Podobá se to domovu.“
Dean si klekl a ne zrovna jemně Castielem zatřásl. „Poslouchej, ty opeřený osle,“ Castiel na něj zaraženě zíral, „budeš doma. Zůstaneš se mnou a Samem. Naučíš se, co potřebuješ. Já tě… budu tě učit. Neříkám, že to bude procházka růžovým sadem, ale jenom proto, že se bojíš –„
„Ne –„
„Že, je to těžké, to nemůžeš vzdát. Já to chtěl vzdát mockrát, ale Sam a Bobby – a ty – jste mě nikdy nenechali. Být člověk má i své světlé stránky. Pojď, Casi.“
Castiel sklopil oči, a těžce oddychoval. „Dej mi jeden
dobrý důvod, Deane.“
A, Dean, nevěda, co víc říct, udělal cosi ne-Deanovského – vytáhl Castiela na nohy, a anděla objal, doufajíc, že říká,
JÁ tě potřebuju. Taky tě miluju, Casi. A, respektuju tě.
Castiel ztuhl, ale po chvíli obětí nejistě opětoval. Sevřel Deana, a Dean ho svíral stejně pevně. Tiskl ho k sobě, a do sebe, a nepouštěl. Doufal, že právě tohle Castiela přesvědčí, že tohle anděl potřebuje, a že to stačí.
Mezi nádechy Deanovi došlo, že to potřebuje i on. Zaryl prsty do Castielových zad.
Castielovo lidské srdce tlouklo v ustáleném rytmu. Trochu rychleji, než je zdrávo, ale ne panicky.
„Pojď,
domů Casi,“ šeptl. Castiel, aniž se přitom odtáhl, kývl.
Dean zažíval dejavu. Jakoby si tímtéž už prošli, ale tenkrát ON nechtěl jít, a Castiel ho přesvědčoval, držíc ho. Něco ho napadlo, a Dean rychle dodal,
„Stojíš za to. Stojí to za to.“
Castiel Deana pustil. Jeho oči zářily jako hvězdy, a tvářil se odhodlaně. Dean věděl, že to, co vidí, je Castiel. Ne Bůh. Ne, monstrum. Ne, cizinec.
Že,
Cas je zpět.
…
Dean si nevšiml, orla, který se mezitím přemístil nad ně, roztáhl křídla. Obemkl je okolo dvojice a Deana a Castiela pohltilo jasné světlo.
Rozlilo se po zemi, a mezi křídly. Hřálo to.
Dean cítil, že je odvádí cizí síla, a snaží se je roztrhnout. Automaticky Castiela sevřel pevněji, ale uvědomil si, že drží vzduch. Neviděl a necítil Case.
Zapnikařil, ale netrvalo to dlouho.
Dopadl na zem. Něco, měkkého utlumilo pád. Dean nic neviděl. Byla tma. Natáhl ruku a ohmatal okolí.
Už nebyl v objetí orla. Přetočil se na záda a to, co spatřil, Deana ochromilo. Hvězdy. Miliony hvězd.
Došlo mu, že je
doma.
Ucítil dotek – někdo ho chytil za levou ruku. Jakoby se dotkl Deanovy odhalené duše.
Odtrhl oči od hvězdné oblohy,
„Deane?“
Domov 
Stránka 
Teda... mě vůbec nenapadá, koho by to mohl Dean potkat 
Těch možností je spousta, takže se nechám překvapit. A že ty máš křišťálovou kouli? 
Takže díky moc a už se těším na epilog 