DĚSIVÝ ÚŽASNÝ SVĚT

Povídka navazující na díl 8x02. Reakce na epizodu. Chtěla jsme popsat Castielův návrat z Očistce a jeho setkání s bratry. Neobsahuje spoilery, ale dost dobře by mohlo. Nebo doufám, že mám pravdu.

Konec hodně fiktivní, ale kdo ví?

Rozebrány Deanovy a Samovy a Castielovy pocity. Jak se, kdo vypořádává s minulostí? A jde rozbité pouto spravit? Jdou činy vzít zpět a být odčiněny? Možná, ne. Možná je třeba začít od začátku.


Hurt Dean. Hurt Cas. Hurt everybody!

Čtyři dějství.


PS: astík: Já vím, že jsem slíbila veselou povídku. Nebo, odlehčenější děj, ale epizoda 8x02 mi pořád nedá spát. A, tohle z toho vzešlo. Kdybych se nevypsala z toho, co cítím, ten smutek bych propášovala do ostatních povídek, takže je asi dobře, že jsem to popsala tady, a teď můžu začít s čistým štítem a z vesela! Ale, na druhou stranu, tahle povídka není tak smutná... končí, dobře. Svým způsobem, no ne?

DĚSIVÝ ÚŽASNÝ SVĚT

Castiel stál zády k ohni, na Deanův vkus, příliš daleko od tábořiště.

„Co si o tom myslíš, ty?“ ptal se Benny, ale Dean ho stěží poslouchal. Co chvíli se nervozně otočil, aby se ujistil, že Castiel je pořád na místě.

„Co?“

Benny protočil očima a sebral větev. Rozhrnul jí oheň. Jednu věc mu Dean musel nechat, Benny ho respektoval. Byl chladnokrevný lovec, když bylo potřeba, a na druhou stranu se na něj Dean mohl spolehnout, pokud šlo o to krýt si záda. Byl ideální parťák. Deanova krevní skupina, dalo by se říct.

Přesto, nebyl to Cas. Cas, po jehož boku, Dean svedl souboj na bitevním poli Země, Nebe i Pekla. A teď tohle, Očistec.

Dean si protáhl ztuhlé nohy a stoupl si. Došel k andělu,

„Co děláš, Casi?“

Castiel hleděl mezi stromy, oči upírajíc do prázdna. Čas od času jimi pohnul, jakoby v temnotě zahlédl pohyb, který Dean nepostřehl. Lovci to na klidu nepřidalo.

„Hlídkuji,“ odtušil Castiel. Na Deana se nepodíval.

Dean si promnul krk. „Nemusíš, Casi. My, držíme hlídku tamhle,“ Dean ukázal rukou k ohništi. „Je to mnohem pohodlnější, a je tam teplo,“ Castiel otočil hlavu, a zadíval se tím směrem. Očima na moment ulpěl na upírovi. Dean měl pocit, že Castuelovy rty zvlnil úšklebek nevole. Obrátil hlavu.

„A kdo bude hlídkovat, až budeš spát?“ podotkl Castiel suše.

„Benny může –„

Castiel semkl rty a Dean okamžitě zmlkl. Věděl, že Castiel by si nikdy neodpustil, kdyby se mu cokoli stalo, kvůli němu. A Castiel stěží svěří veškerou zodpovědnost za jejich bezpečí do rukou upíra.

A, kdyby byl Dean naprosto upřímný sám k sobě, teď pod Casovým dohledem spal mnohem klidněji. Castiel byl koneckonců, pořád Deanův anděl.

„Pokud tady hodláš, stát celou noc, tohle by se ti mohlo hodit,“ Dean Castielovi podal svojí neuměle vyrobenou zbraň. Nebylo to moc, ale bylo to něco. Pozoroval, jak Castiel zbraň bere do ruky, a zkušebně jí zvažuje. Nepasovala tam, nepasovala k Castielovi, ale anděl dar akceptoval. Pak, ruku svěsil podél těla.

Dean se otočil, a zamířil k ohni. Věděl, že Castielovi je málokdy do řeči, a v takovém případu ho Dean stěží přiměje k tomu, aby se otevřel. Možná Dean o to privilegium přišel už dávno, před léty, když ho Castiel prosil o pomoc, a Dean neposlouchal.

„Deane – „

Dean zamrzl v půli kroku. Castiel se mu díval do očí – tvářil se vyčerpaně. Polkl a zamrkal, jakoby nevěděl, co chce Deanovi říct, jak pokračovat. Byla to prosba. Vyřeš to za mě, postarej se o mě, chápej mě…

Dean s tím neměl problém, „V pořádku, Casi. Přestaň si dělat starosti…“

Castiel se maličko uvolnil, a temnota okolo, jakoby se prosvětlila. Dean usoudil, že oba, si zaslouží přinejmenším to.




„Znáš ten vtip? Upír, anděla lovec vešli do baru…“




„Co sakra děláš, Casi?“

Utíkají dnem i nocí. Dean stěží popadl dech. Když se konečně utábořili, lovec byl vyčerpaný, zraněný a sláb. Castiel zvedl oči. Seděl u ohně, zahřívajíc si ruce. Když k němu Dean přišel, anděl semkl rty, ze kterých se předchozích dobrých pět minut linula tichá litánie.

Dean opatrně skrčil zraněnou nohu.

„Ty se modlíš, Casi?“ Deanův neskrývaný údiv by byl k smíchu, kdyby oba nebyli k smrti unavení. Únava se podepsala i na Castielovi. Anděl se jednoduše otočil zády k lovci.

„Deane, chci být sám“ zamumlal.

Později, zatímco Dean spal, on a Benny vedli konverzaci.

„Jestli Deana nějak zraníš – „

Upír se ušklíbl, a Castiel pootočil hlavu ke straně, jakoby Benny mluvil jazykem, kterému anděl nerozumí. Protože, Cas to vážně – nechápal. „Čemu se směješ?“

„Kdopak to mluví? Pokud mi paměť slouží, já stál, celu dobu při Deanovi. Kdes byl ty? Schovával se.“

Castiel polkl. Ustál, půdu. „Měl jsem dobrý důvod.“

„A Dean má svoje.“

Castiel zvedl oči, „Co tím myslíš?“

Benny ztišil hlas. „Přece sis nemyslel, že Dean to dělá z dobroty srdce?“

Castiel zatajil dech, ale přinutil se zůstat v klidu. Připravoval se na to, co přijde,

„Hledal tě jenom proto,“

Castiel sklopil oči.

„Aby ho pozdějc uklidnila mantra, udělal jsem, co bylo v mých silách. Ty i já víme, jak tohle skončí.“

„Dean řekl – „

„Dean tomu chce věřit. Když dojde na věc, ty víš, co Dean udělá.“

Castiel to věděl. Jen tomu odmítal věřit.

„Proč mi to říkáš?“

Pokud Castiel čekal, že Benny se v tu chvíli, projeví jako krutá bytost, špatně ho odhadl. Upír řekl, „protože ty i já oba dobře víme, jaký to je pocit, patřit někam, kam nepatříme. A, asi s tebou soucítím. Víc, než si Dean myslí. Jen, nebuď přehnaně nadšený, Castieli.“

Castiel zvedl ruku, a Benny ztuhl. V korunách stromů se cosi šustlo. Oba, vzápětí stáli, a i Dean se i chvíli později, probral.

„Co je to?“ zeptal se ospale, a automaticky se chopil zbraně. „Veverka?“

„Ne,“ odvětil vážně Castiel. Zvedl oči, párajíc ve tmě po tvarech, které člověk ani upír nevidí, a uklidnil se.

„Je to pryč. Vyděsili jsme to…“


„U všech svatých… jdeš, Casi, nebo co? Pohni se!“


Další beze-slunné ráno. Z ohniště pořád stoupal kouř. Byli připraveni vyrazit. Castiel stál nehnutě, u kmenu stromu, jakoby u něj hledal bezpečí, ruce svěšené podél těla, a tvářil se nešťastně.

Zvedl oči k nebi. Nic. Šedá obloha, zamračená a studená. Ze stromů se k zemi snášelo listí. Stíny, které trojici v noci pronásledovali, zmizeli v šeru lesa, do části, kde pořád panovala tma.

„Casi!“

Zvedl oči, a jemně kývl. „Jdu.“



Castiel zvedl ruku od zápěstí k prstům zkropenou krví, a přikryl Deanova ústa. Leželi v listí, a dýchali zhluboka, skrz nos. Castiel ležel na Deanovi. Svěsil ruku.

„Tiše, Deane…“

Dean je, tak unavený…
Uběhlo deset minut. Deana přemohla, únava. Byl, prochladlý.

„Proč tu pořád jsi, Casi?“ zeptal se, tiše.

„Schováváme se,“ odvětil Castiel.

Deab pohnul rukou, schovanou v listí. „Ne. Já měl na mysli… proč jsi tady, se mnou, Casi?“

Castiel zvedl oči k obloze, a Dean ví, že Castiel přesně ví, na co poukazuje.

„Casi?“

„Deane. Je čas vyrazit,“ šeptl Cas, „Musíme, jít…“

Jejich hlas, je šepot, a Dean ho zvyšuje, ale je mu to fuk.

„Ne. Pověz, pravdu, Casi. Skoro tady dole, se mnou nemluvíš. Co se děje?“

„Deane… buď, tiše.“

Dean neví jistě, čeho přesně se Cas bojí. Příšer, nebo Deana?

„Proč, Casi? Proč jsi tady, se mnou, po tom všem, čemu jsem tě vystavil?“

Castiel se lovci zadíval do očí, jakoby říkal, Vážně se musíš ptát, Deane?

Dean ucítil závan větru nad hlavou, a nějak věděl, že Casova křídla se právě, pohla.

„Jsou pryč, Deane. Jdeš?“

„Casi?“

Castiel se pohnul, a cizí váha, která na Deanovi dosud spočívala, zmizela. Lovec se zhluboka nadechl. Spatřil oblohu.

Castiel se nadzvedl na loktech.

„Připraven?“ zeptal se.

Dean kývl.

Castiel ho vyzvedl na nohy. Utíkají.




„Casi, nemyslí na to… neopovažuj se- pustit,“ v jednu chvíli něco držíte, a v druhou je to pryč. A, vy nějak víte, že jste právě cosi propásli. Že to nejde vzít zpět. Že to vyklouzlo z vaší ruky a je to ztraceno navždy.

Dean se probudil. V motelovém pokoji byla tma, a Sam spal klidně na sousední posteli.

Deanovy noční můry o Očistci se veskrze podobaly jedna druhé. Držel Case, a pak, Castiel zmizel a Dean svíral vzduch. Když se probudil, došlo mu, že Case nedrží.




Jednou v noci se Dean vydal do koupelny. Pohlédl na sebe do zrcadla. Proč, ses pustil, Casi? Zeptal se sám sebe. Byli jsme, skoro doma.

Sklopil hlavu, zírajíc do umyvadla. Ne. Tak se to nestalo… Dean polkl, a znovu. Opřel se o umyvadlo zády, a zavřel oči.

To Dean Case pustil. To Dean ho neudržel.

Porušil slib.

Opláchl si tvář, a vyšel ven.




Castiel otevřel oči, a pohlédl na bezhvězdnou oblohu. Občas, slyší hlas. Deanovu motlitbu. Cas neví určitě, zda jde doopravdy o Deanův skutečný hlas, nebo zda se zrodil v jeho hlavě, nebo v Očistci. Je to útěcha i mučení současně.

A, občas Castiel neslyší nic. Je sám, unavený, a vyděšený.

Castiel je na pokraji sil. Nemá nic, čeho by se držel, a nic, co anděla udrží při životě. A, nemůže ani umřít. Je tu uvězněn navždy. Castiel mohl udělat jen jedno, vzdát se, a doufat, že zapomene na to, kdo je, a co je.

Že ho Očistec spolkne.

Zavíraly se mu oči. A právě v tu chvíli, slyší v hlavě, zase hlas. Poprvé nejde o Deanův hlas. Castiel si stoupl. Zvedl hlavu, naslouchajíc. Odkud ten hlas vychází – co říká…

Rezonoval stromy. Rezonoval klenbami Očistce. Zem se otřásla. Ze stromů, spadalo listí, a Castiel automaticky chytil jeden k zemi se snášející list.

Obloha se roztrhala, mraky rozestoupily, a vyšlo slunce.

Ne, slunce, uvědomil si Castiel.

„Castieli – „

Castiel, přimhouřil oči. Šlo, o patetické gesto a vysloužil si úšklebek, ale Castiel dlouho neviděl žádného ze svých příbuzných. Dlouho neviděl opravdové světlo. Když se rozkoukal, svěsil umazanou ruku.

„Vypadáš, hrozně…“

Nebral si to osobně. Byla to pravda.

„Ty –„

„Portál je otevřený,“ pronesl suše druhý, anděl, „byl to příkaz,“ dodal, a Castielovi dal jasně najevo, že kdyby bylo po jeho, on je jednoznačně proti. Castiela to z nějakého důvodu rozesmutnilo. „Tohle je tvoje jediná šance.“

Castiel polkl. „Proč?“

„Proč, co Castieli? Je nás pomálu a někteří pořád věří, že ty…“ anděl zatřásl hlavou. Přistoupil k Castielovi a Castiel automaticky couvl. Zády narazil do kmenu stromu. Neměl zbraň, a věděl, že je zranitelný.

„Co máte v úmyslu?“ zeptal se, značně znepokojeně, protože andělé NIKDY nedělají nic z dobroty srdce.

Anděl vztáhl ruku a položil jí Castielovi na rameno. Ucítil vlnu tepla. Vyplnilo ho, jakoby mu patřilo.

Když se Castiel vzpamatoval, jeho oblek – starý oblek – byl čistý. Spravený. Je to, pomyslel si Cas, jako obléknout si brnění. Zkušebně pohnul křídly.

Pamatuje si, jak vzlétnout. Roztáhl křídla, a stoupá.

Bylo to náročnější, než očekával, především proto, že je pořád sláb.

Castiel letí. Pamatuje si bolest, a světlo, a pak, ho obklopila tma.




Castiel kráčí ztichlým domem. Po schodech vzhůru, do druhého patra, po ohořelém schodišti. Stěny jsou zčernalé od kouře. Několik trámů se zřítilo a druhé patro je zasypané. Zpět, dolů. Trosky. Skrz prach a popel. Kus stropu, spadl. Na něco šlápl. Castiel to sebral. Ohořelá fotografie.

Když Castiel přistál, zamířil do bezpečí. Křídla, ho zanesla sem, k Bobbymu. Býval to domov, ale teď to stěží bylo cokoli. Jenom, hrobka.

Castiel roztáhl křídla, naposledy se rozhlédl, a doufal, že má dost energie na to přemístit se dost daleko.





Mělo mu dojít, že skončí tady. Bylo to logické. Nebyl to domov, ale bylo to povědomé. Castiel neměl sílu destinaci změnit. Opřel se o stěnu, a zavřel oči. Bude chvíli odpočívat. Jen chvíli. Pak se rozhodne, co dál.

Přejel bříšky prstů po lemu saka – co to cítí? Melancholii? – a současně okolo sebe semkl křídla, jako štít.


„Jsem utahaný.“

„Přestaň kňourat, jsi skoro doma,“ Dean se zarazil. Ruphusův srub je útočiště, ne domov. Olízl si ret, „Tříhvězdičkový hotel to není, to je fakt,“ dodal, a odbočil na lesní cestu.

„Postel a sprcha stačí,“ zamumlal Sam. Byl příliš unavený na to, aby se s Deanem dohadoval. Dean zaparkoval u srubu. Vystoupil, a Dean za ním.

Slyšel, že jeho bratr nadává a nahlas komentuje, že tohle mokré bláto, a jehličí, je pro impalu, hotové peklo.

„Budeš se muset vzmužit, Deane – sám jsi říkal, že – „

Sam otevřel dveře a ztuhl,

„Co se – „ Dean, zbraň vmžiku v ruce – nahlédl dovnitř, a to, co spatřil, mu vyrazilo dech. V Deanovi by se v ten moment krve nedořezal.

To Sam prolomil ticho,

„Casi?“

V rohu srubu, stál Castiel. Nejen jeho zjevení, ale i zjev, byl neočekávaný. Castiel byl upraven, a na sobě měl baloňák, modrou kravatu a sako, jako dřív. Jediné, co prozrazovalo, čím anděl prošel, byly kruhy pod očima, a nezdravě bledá tvář.

„Casi – „ Sam se k němu vydal. Castiel ztuhl, a zřejmě, kdyby mohl, ustoupil by, ale zeď mu to znemožňovala. Sam se rozpačitě zarazil na půli cesty k andělu.

„Zdravím, Same…“ Castielův hlas, byl slabý, ale zněl jako on.

Dean, který se pořád nehýbal a stál na prahu, mezi dveřmi, neviděl Samovi do obličeje, ale domyslel si, jak radostně tváří. Ten konflikt, který se v Samovi odehrává, jít vstříc a Case obejmout, a na druhou stranu andělu poskytnout prostor, který Cas zjevně potřebuje, a ujistit se, že je v pořádku. Deanův mozek vypověděl službu.

Polkl.

„Jak to? Myslel jsem – Dean říkal… myslel jsem, že jsi mrtvý, Casi?“

Dean sklopil oči. Castiel přes Samovu hlavu pohlédl na lovce, a v tu chvíli Dean oči zvedl. Castiel rychle uhnul pohledem, a zadíval se na Sama, jakoby mladší lovec byl jediný bezpečný objekt v místnosti.

Sam si pročistil hrdlo. „Já… skočím pro věci do auta,“ prosmýkl se okolo Deana. Doufal, že Dean se na něj podívá, ale Dean bratra úspěšně ignoroval.

Dean, znovu polkl. Castiel stál na místě, a nehýbal se. Očima těkal z místa na místo, jakoby v tmavých koutech místnosti pátral po skrytých nepřátelích.

Možná to nebude tak zlé, pomyslel si Dean. Cas je tady. Našel cestu zpět. Oba jsou na stejné lodi, a to je jako vždy sblíží. Udobřili se… odpustili si,

a pak, Dean Case pustil.

Rozešel se,

Castiel otočil hlavu a pár modrých očí ulpěl na Deanovi, „Nechal jsi mě tam.“

Dean zamrzl v chůzi.

Přejel si dlaní po tváři, „Casi…. Já,“ já co? Nemyslel jsem to tak? Je mi to líto? Jsme si kvit? Nebyla jiná možnost? Snažil jsem se?

Nic ho neomlouvalo. Nic, to nespraví. Dean Castieovi slíbil, že to bude v pořádku, donutil Castiela tomu věřit, a pak anděla pustil. Nechal ho v Očistci.

„Nezáleží na tom… ne doopravdy. Je to fuk. Jen…“ Castiel uhnul pohledem. Dean se nadechl, nevěda, co říct. Zda to má smysl,

Možná, že tohle nikdy nic nespraví.

Situaci zachránil Sam. Vešel do místnosti, ruce prázdné. „Všechno v pořádku? Casi? Jak se cítíš?“

Castiel zvedl hlavu, úspěšně se vyhnul Deanovu pohledu a zadíval se na Sama, „Měl bych jí. Měl bych být jinde…“ a s tím zmizel, dřív, než Sam řekl, „Casi, počkej – ne –„

Nechal jsi mě tam.

„Deane – „ vytrhl ho ze zamyšlení hlas mladšího bratra, „Chceš mi něco říct?“

Dean vztekle odkráčel ke gauči a upadl na něj, „Ne.“

To, k čemu došlo pak, Deana zaskočilo. Sam málokdy ztratil nervy. Jen, pokud šlo o rodinu, a Cas byl rodina. Stál u Deana a zíral na něj shůry, jako Bůh pomsty. „Poslyš, respektuju to, že nejsi připravený mluvit o tom, k čemu v Očistci došlo. Respektoval jsem toho hodně. A, je to tvoje věc. Může to tak zůstat, pokud ti na tom tolik záleží. To, co se ti honí v hlavě, není moje věc, máš pravdu, ale Cas je. Je to můj přítel, a ty – „ ukázal na Deana. „Sprav to, Deane. Je mi jedno, jak, ale sprav to. Nevím, k čemu došlo, a vím, že ty a Cas mezi sebou pořád máte neshody. Vím, že Cas to zvoral. Ale, to my všichni, a pokud v tom teď Case necháš, protože TY procházíš osobní krizí, přijdeš o velkou část mojeho respektu. Sprav to, Deane. Dokud to jde.“

Dean nic neříkal. Hleděl do klína. Nechal jsem ho tam.




Nebylo to tak jednoduché. Dean se nerozhodl Case pustit. Neměl na vybranou. Ale, to samozřejmě nezměnilo nic na skutečnosti, že Dean porušil slib. Že, zradil Castielovu víru, kterou v andělu probudil. Že tu víru, kterou v Deana, Castiel vždy měl, Dean použil proti němu a zranil ho.

Castiel Deana rovněž zradil, ale na rozdíl od Deana, on lovci nikdy lovci nic nesliboval. A to je odlišovalo. To Dean si ho vybral, ale Castiel si Deana nevybral. Dean k sobě anděla připoutal a Castiel se stal nedílnou součástí života bratrů. A, Deanova světa.

Dean Castiela v donutil nejdřív znovu bojovat, a posléze, v Očistci uvěřit. Pak Case opustil. Castiel nechtěl zničit Deanův život, který lovec vedl s Lisou a Dean za to zničil Case.

Bylo to kruté. Bolestivé a Dean ví, že pro něco takového neexistuje omluva. Že tohle nejde odčinit.

Dean zabil něco uvnitř Castiela a těžko mu to vrátí. Nejde to vrátit. Ale, Sam má pravdu. Dean to možná může nahradit něčím jiným. Na něco přijde. On a Castiel si v posledních letech moc nerozuměli, ale prošli si i dobrými časy.

Možná Dean může začít u tohohle, u toho, co o Castielovi ví. Rozesmát ho. Vzbudit v andělu zájem, o dobré věci. A, víra přijde pak. Dean na něco přijde.

Zavřel oči.

Nemusí to skončit takhle. Může, to být začátek.

Právě s tou myšlenkou, jako s mantrou, která je všechny zachrání, Dean usínal.






„Same – Deane,“ dodal, Castiel po odmlce. Sam, který zrovna vybaloval věci, upustil batoh na zem. Jeho a Deanovy oči se setkaly a Sam se rychle vzpamatoval. Ubytovali se v levném motelu a zrovna se ukládali ke spánku.

„Casi,“ Sam zvedl batoh a uložil ho na místo, „jak,“ pročistil si hrdlo. Dean za jeho zády protočil očima, „je?“

Castiel zamrkal. „Jsem příliš slabý na to, abych se vrátil do Nebe – kdybych chtěl – „ dodal, tiše. Pořád nevěděl, proč mu andělé pomohli ven, ale rozhodně něco plánují. Neudělali by to, kdyby Castiela nepotřebovali.

„Tak zůstaň s námi,“ navrhl Sam, a po očku se přitom díval na Deana, a tiše mu tím sděloval: Tohle bys mu měl říkat ty. Castiel zvedl hlavu a překvapeně na Sama pohlédl. „Něco jsme rozdělali. Něco velkého,“ pokračoval lovec, „Jde o Pekelnou bránu. Zůstaň. Ruka navíc se hodí. Pokud chceš, samozřejmě,“ Sam se prakticky tetelil. Castiel poslouchal a tvářil se zaujatě. Pak, s věsil ramena, a vzdychl –

Castiel vzdychl. Sam otevřel a zase mlčky zavřel pusu.

„Jsem příliš slabý na to, abych se vrátil do Nebe. A, nejsem ani dost silný na to, abych naplnil vaše očekávání. Nejsem už, co jsem býval.“

„Casi,“ Sam vrhl poslední zoufalý pohled na Deana, který dosud nic neřekl, „nechceme jenom, tvojí pomoc. Chceme, abys zůstal. Měli bysme se držet pohromadě. Crowley je pořád tam venku, a pokud jsi slabý, jde o důvod navíc. Máme - “ Sam polkl. „Mám starost.“

Castiel pootočil hlavu ke straně. „Není to dobrý nápad.“

„Zůstaň aspoň přes noc,“ navrhl Sam.

Castiel zvedl oči ke stropu, jakoby debatoval sám se sebou. Pak, sklonil hlavu a zadíval se na zem. „Dobře,“ svolil a Dean by byl přísahal, že Castielovi to jedno slovo zlomilo srdce.




Bylo jedenáct v noci. Sam usnul na jedné z postelí. Dean sledoval televizi. Na okraji Deanovy postele, seděl Castiel, příliš blízko u obrazovky. Vedle anděla se nakupila hromada alobalových obalů z čokoládových tyčinek, které anděl během vysílání spořádal. Poslední držel v ruce. Kousl si, sklonil ruku do klína, a zadíval se na obrazovku, žvýkajíc.

„Ti lidé ve filmu létají,“ řekl, náhle. Šlo teprve o druhou větu, kterou Castiel adresoval Deanovi, a Deana to maličko zaskočilo. Pročistil si hrdlo, a viděl, že Castiel, který k němu sedí zády, ztuhl. Anděl byl zřejmě natolik zaujatý pořadem, že si neuvědomil, že na Deana mluví. Aby zakryl rozpaky, ukousl velký kus tyčinky.

Dean věděl, že tohle je jeho šance. „Je to jen film, Casi,“ zkusil navázat rozhovor.

Neviděl Castielovi do tváře. Když Castiel neodpověděl, Dean se opatrně přemístil. Přesunul se po matraci, vedle Castiela. Anděl se nehnul. Upíral oči na obrazovku, jakoby ho televize mohla zachránit, a jakoby mohl být vtažen do děje, dál od Deana.

„Casi…“

Castiel, dál zíral před sebe. Nedal najevo, co cítí, ale z toho, jak seděl, z napjetí a přerývavého dechu, Dean poznal, co se andělu honí hlavou.

Dean si povzdechl. „Tak se na mě, k čertu aspoň podívej,“ procedil skrz zaťaté zuby. K jeho překvapení, Castiel otočil hlavu a podíval se Deanovi do očí. Třpytily se.

Když se na něj Cas takhle díval naposled, prosil Deana, aby mu rozuměl. Aby mu pomohl, aby ho chápal. A Dean se k andělu obrátil zády.

Ne. Znovu, ne, pomyslel si Dean. „Casi… poslouchej,“

Castiel zavřel oči, „Deane – ne,“ Nedělej mi to. Ne, znovu. Nenuť mě věřit. Nenič mě. Nerozbíjej mě. Nezraňuj mě. Nechej mě. Opusť mě.

Potřebuju tě, Casi.

„Poslyš,“

Castel vydechl nosem.

Dean se posadil tak, aby Castiel neměl na vybranou a musel se na něj dívat. „Přísahám. Bude to v pořádku. Tentokrát to nezvořu. Tentokrát mi můžeš věřit. Casi… jen, mi dej šanci. Říkal jsi, že nemáš, co ztratit,“

Byl to krutý tah, Dean si toho byl vědom. Castiel neměl, co ztratit, právě proto že v nic nevěří. Kdyby ho Dean přiměl k opaku, dá Casovi něco, oč anděl může přijít. Ale, Dean musel zariskovat.

Castiel svěsil ramena. Zadíval se do klína, a nakonec rezignovaně kývl.

Dean vydechl. Napřímil se, a promnul si krk. Castiel pořád hleděl na svoje ruce. „Bude to v pořádku,“ opakoval Dean, vztáhl ruku, a zaváhal, nevěda, jak daleko zajít. Jemně Case poplácal po ramenu a stoupl si.

Anděl zvedl hlavu. Tvářil se nedotčeně, ale prozrazovaly ho oči. Neopovažuj se mě zranit, vyzařovalo z nich.

Slibuju, Casi. Slibuju.




Dean nevyhrál. Čekal je dlouhý kus cesty. Castiel se tvářil den ode dne zdrceněji. Zjevně si uvědomoval, oč se Dean pokouší. Ale, proti jeho vůli, Dean – jako vždy – otevíral Castielovo srdce.

Castiel se vzdal po pár týdnech.

On a Dean vyslýchali svědka. Když pak čekali na Sama, aby je vyzvedl, Castielovi došlo, že něco potřebuje. Jeho milost se pořád ještě nezregenerovala a Castiel si nemyslel, že kdy bude plně v pořádku. Zakručelo mu v břiše.

Dean nadzvedl obočí, „Co to bylo?“

Castiel shlédl na spodní polovinu svého těla. „Asi mám hlad,“ podotkl suše.

„Asi? Ty to nevíš, určitě?“

Castiel se na Deana zle podíval. Lovec zvedl v obranné poze, ruce do vzduchu. „Dobře. Fajn. Jen tady počkej,“ s tím Dean zmizel naproti přes ulici. Když se vrátil, v ruce držel papírový sáček. Usedl na lavičku vedle Castiela, a sáček mu podal.

Castiel se nehnul. „Proč to děláš, Deane?“

Deanova napřažená ruka ztuhla. „Dělám, co?“

„Snažíš se.“

„Je to jen koláč, Casi.“

„Koláč a mluvení a filmy,“ vypočítával Castiel. Bylo to divné. Nejdřív se o něj nikdo nezajímal, a najednou ho andělé a Dean omilostňují… něco, v tom muselo být.

„Vážně si to myslíš?“

Castiel vytřeštil oči. Nevěděl, co z toho, co si myslí, řekl nahlas.

„Casi. Víš, že tě nepotřebujeme, že jo? Já a Sam tohle můžeme udělat sami.“

Castiel svíral sáček. Prsty přejížděl po hnědém papíru. Něco, v něm se sevřelo.

„Můžeme, ale já nechci. Chci tě tady. Není to revanš, Casi. Je to rodina,“ Dean si odkašlal a mírně zrudl. „No tak, pusť se do jídla.“

Castiel si zkušebně kousl, žvýkal, a polkl, „Je to sladké,“ pustil se do zbytku moučníku, ale ukázalo se, že Deanova volba byla nešťastná. Víc krémové náplně skončilo na Castielových prstech, než uvnitř Castiela.

Dean mu podal ubrousek, „Tady, Casi…“ Castiel se nehnul. Dean se kousl do rtu, a pak, nečekaně chytil Castielovo zápěstí a začal z jeho prstů šlehačku otírat sám. Udělal to mockrát pro Sama, když byl malý, a ulepil si prsty.

Když, z nich později stíral krev. Castiel nebyl jeho skutečný bratr, ale, byl to Cas.

„A je to. Nebylo to tak zlé, co říkáš?“

Anděl zkušebně pohnul prsty. „Děkuju, Deane.“

Dean vzhlédl. Castiel hleděl na jejich spojené ruce, se zvláštním leskem v očích. Uvnitř lovce se rozlilo příjemné teplo. Dovolil si to cítit. Uvědomoval si, že dřív nebo později bude tenhle okamžik proklínat, ale teď, v přítomnosti, se Dean radoval a rozhodl se to, co drží, nepustit.




„Hej,“ Sam se k Deanovi naklonil ze sedadla spolujezdce, „Co jsi Casovi řekl?“ zeptal se šeptem.

Dean odtrhl oči od vozovky. Nadzvedl obočí.

„Vypadá, šťastně,“ vysvětlil Sam.

Dean se zadíval do zpětného zrcátka. Castiel seděl na zadním sedadle, hlavu otočenou tváří k oknu a díval se ven. Jemně se usmíval.

Cas, se usmíval… že by, byl šťastný?

Ví Castiel, co je štěstí?

Co udělá Case šťastným? Dean se nikdy nezeptal. Neví, co andělé podnikají, ve svém volnu. Mají volno? Nikdy o tom nepřemýšlel. Nemyslel si, že na tom sejde, protože každý člověk někdy pocítil štěstí. Ale, Cas ne…

Ne? Jde to?

Co Dean o Castielovi vlastně ví? Nikdy se nezeptal, hej Casi, jaký jsi měl den?

Nebo, co bys rád dělal?

Není pozdě, pomyslel si lovec. Může, začít tím, co ví,

Vezmou si, den volna. Vyrazí do parku, nebo tak, něco. Bůh ví, že to potřebují. Zajdou do videopůjčovny. Budou potřebovat víc koláče. A šlehačku. Hodně, protože šlehačka je úžasná věc.

Naučí Case řídit…

Dean šlápl na plyn, jakoby mohl, ujet děsivému světu. Doufal, že může.

Maky: tak tahle povídka se mi opravdu moc líbila, byla bych ráda, kdyby se i v SN Cas dostal z Očistce a byli by zase všichni tři pohromadě je trochu smutná, ale je v ní naděje a jsem ráda i za to, že jsi dala taky nějaký prostor Samovi hezky to Deanovi "vytmavil", řešit vztahy dá zabrat, to asi zná každý a doufám, že už se mezi nimi nic "tříštit" nebude
děkuju za milou povídku a spoléhám na tebe, že ta další bude opravdu veselá

Maky: A já už vidím i pokračování této povídky. Sam sekne s lovením, vrátí se k Amálce a Dean s Casem se stanou nerozlučnou dvojkou Kéž by!!! Ale obávám se, že scénáristé nám sny nesplní Ale tak... naděje umírá poslední, že. Povídka super, i když zase depresivní, tak s optimistickým koncem. A nedej se zmýlit, já mám ty tvé depresivní povídky moc ráda, takže se do ničeho nenuť a piš, co ti dělá radost Díky za povídku

Budu upřímná. S touhle povídkou jsem spokojená Bavilo mě jí psát, a šlo to samo. Mám ráda takové povídky, které se píšou sami a když je hotovo, cítíte satisfakci. Vše bylo řečeno.

Myslím si, že tak nějak by to mohlo být. Až na ten konec. Dobře. Myslím si, že až se Cas ukáže, Deanova reakce bude přesně taková - rozpačitá, a bude se snažit nedat to najevo, a bude se od Case držet dál, a na druhou stranu bude mít ony ochranitelské tendence. Sam bude rád. A Cas bude předstírat, že vše je OK - jakoby k ničemu nedošlo, ale uvnitř to v něm bude bublat a možná vybublá... ale na první pohled ti tři budou fungovat jako tým, jako kdysi v páté sérii. Tak, takhle si myslím, že to bude.

Děkuju za komentáře!

bohdy, ty víš, že v mé představě ideálního SN vesmíru Sam skončí s Amélií a Dean a Cas budou lovit spolu. Ale, na sto procent vím, že to tak nebude. Budou ti muset stačit FF povídky Stačí?

astík: Moje nálada je veselejší, tak uvidíme!

bohdy: Tak jsem to nevydržela a tak trochu na tvoje popíchnutí napsala pokračování téhle povídky. Nebo spíš vložku. Zatím je to na patnáct stran, tak si říkám, zda chci nebo nechci pokračovat. Dám si čas do zítra a uvidím, zda to vložím, nebo dopíšu víc...