Pokud jde o úvody k povídkám, nejsem v tom zrovna nejlepší. Nějak nevím, zda shrnovat, nebo navznazovat... zčnu tím, jak tahle povídka vznikla. Napsala jsem FF Děsový Úžasný Svět a bohdy v komentáři poznamenala, že už "vidí pokračování"... a samozřejmě, že mi, kteří máme rádi Castiela, v koutku duše doufáme, že Cas bude lovit se Samem a Deanem, a že to bude epické a kolosální a trochu komické a vůbec skvělé. No, ale položme si ruku na srdce, nestane se to. To proto, že Castiel je v každé sérii někdo trochu jiný a možná to tvůrci občas trochu přeženou, ale na druhou stranu je to legrace. Vymýšlet různé scénáře a povídky... takže nejdřív jsem si řekla, proč ne. Jasně, že Cas v téhle povídce zůstane s nimi a bude jim pomáhat. A v té době zvnikly scény jako makarony se sýrem a jim podobmé. Pořád jsem se pitvala v Deanově vině a Casově vině, protože je to vděční a oblíbené téma, ale ak jsem si řekla, dost. Proč nezkusit něco jiného? Něco nového? Proč taky nepřekvapit. Vždycky jsem se snažila zachovat charakter postav a nikdy bych jim vědomě nevložila do úst něco, co si myslím, že by doopravdy neřekly, nebo bych je nenechala udělat něco, co si nemyslím, že by udělaly.
Tohle je moje verze jedonoho Case. A, jednoho vývoje příběhu.
8 SÉRIE, do děje vstupujeme někde okolo dílu 8x04 a pak je děj fiktivní, můj.
Po návratu Castiela z Očitce. Navazuje na předchozí povídku Děsivý úžasný svět
Mám ráda Luciferovu myšlenku, že všechny cesty vedou do jedné destinace. Možná, že vedou, ale na tom, kterými cestami se tam vydáme, na tom záleží. A je legrace pozorovat, jak se všechno spojí a to, co jsme si mysleli, že nedává smyls, začne dávat smysl.
Sam v téhle povídce je hodný mladší bratr. Je někdo, kdo konečně našel svojí cestu. Svoje štěstí.
Dean je někdo, kdo pořád hledá tu cestu, a hledá to štěstí.
A Cas je někdo, kdo tou cestou hledání jde, a půjde, protože to z něj dělá toho, kdo je.
A, na konci se možná všichni najdou a nebo taky ne.
Hledání je ošemetné, protože se může zvrtnout.
Tahle povídka je jenom takový mezi-vstup. Navazuje na povídku Děsivý Úžasný Svět a pak bude navazovat něco naprosto odlišného. Něco, co jsem dosud nezkusla napsat. Dean a Cas mají oddělené dějové linie, a to hodně dlouho. Objeví se i nové postavy. Je to něco epického, něco apokalyptického a něco jiného. Dlouho jsem přemýšlela o tom, co by se Castielovi mělo stát. Měl by se setkat s Bohem? Měl by umřít? Měl by být anděl v novém nastoeleném lepším řádu? Měl by se stát člověk?
A co kdyby si nemusel vybrat? Co kdyby byl všechno dohromady? Protože život je většinou právě takový a ne jiný... směs pocitů a zážitků a příběhů a toho, co jsme byli a jsme. Položila jsem si proto jinou otázku - co Castiel chce? A napadlo mě, že chce dvě věci -chce být anděl. A na druhou stranu zbožnuje lidi. Castiel nechce být člověk, protože je rád anděl. Ale, je rád v přítomnosti lidí. Naneštěstí, ne vždy dostaneme to, co chceme a Castiel to ví. Vždycky bude za něco bojovat. Vždycky bude po něčem pátrat. Castiel zmoudřel, a možná že Dean si myslí, že ho zase podvedl, ale možná že Castel konečně pochopil něco, co Deanovi celou dobu uniká... že to, co hledáme, je vždycky na dosah. Že se musíme jenom rozhlédnout a natáhnout ruku a vzít si to. Že život nemůžeme ovládnout, protože život ovládá nás. A, Castiel brzy zjistí, kam ho život zavede. Je to pouť. Je to část příběhu. A je to velkolepé, skoro jako Nebe.
A, není to jen Casův příběh. Je to příběh více postav a příběh o vícero příbezích.
Tahle povídka je trochu sladká, na začátku. Pak trpká a nakonec hořkosladká. A slibuju, že další navazující, bude zase úplně jiná.
ENJOY
DRAW THE LINE
„Kde to jsme?“
Dean se zadíval do zpětného zrcátka. Castiel, který většinu cesty prospal, se probudil.
Nepotřeboval spát, ale od té doby, co se vrátil z Očistce, hodně odpočíval. Mluvil o regeneraci. Obzvláště po včerejšku to potřeboval. Použil svoje schopnosti, aby zneškodnil démona, čímž zachránil Samův život, ale oslabilo to jeho. Jenom dočasně ale dost na to, aby krátce po té, co vyjeli, usnul.
V mezičase zastavili na večeři, jíž se Castiel nezúčastnil. Nevěděl o světě a Samovi se ho nepodařilo probudit. Nakonec uznal, že potřebuje odpočívat víc než jíst, a Castiel si tak mohl dopřát celých sedm dlouhých hodin nerušeného spánku.
Teď byl Castiel vzhůru. Narovnal se a naklonil dopředu k sedadlu řidiče. Dean ucítil jeho dech vzadu na krku a okamžitě mu naskočila husí kůže. Dřív, než ho stačil upozornit na vzdálenost, Castiel se sám napřímil. Castiel se rozhlédl. Promnul si oči jednou rukou, svěsil jí a zadíval se do zpětného zrcátka. Jeho a Deanovy oči se setkaly.
Castiel nevypadal dobře, všiml si Dean. Na levé tváři měl otisk čehosi, co vypadalo jako kovová část bezpečnostního pásu, byl rozcuchaný a pod očima se mu rýsovaly temné kruhy, což vzbuzovalo dojem, že probděl noc, a ne že se právě probudil z osvěžujícího spánku. Navíc se tvářil unaveně.
Dean si odfrkl, „Luisiana,“ odmlka.
Castiel kývl, a schoulil se víc do sebe. Dean si ho ve zpětném zrcátku prohlédl lépe a zjistil, že anděl se jednou rukou drží za břicho.
„Jsi v pořádku?“
Castiel zvedl oči a zatvářil se provinile, jakby ho Dean právě přistihl při něčem trestném. Okamžitě se narovnal, výraz nečitelný, „Je mi fajn.“
Dean si ho prohlížel o chvíli déle. Nakonec to vzdal a začal sledovat vozovku. „Hej, Sami, vstávat!“ Zatroubil. Očekávané reakce se nedočkal. Sam nevyskočil z kůže, ale zavrtěl se.
„Jestli toho nenecháš, tak o ten klakson přijdeš,“ zamumlal ospale. Protáhl se. Stejně, jako Dean ani jemu neuniklo, že Castiel nevypadá dobře.
Protože na rozdíl od Deana neřídil, měl možnost se otočit, „Casi? Všechno v pořádku?“
Castiel se zatvářil mrzutě, beze slova odvrátil hlavu a zadíval se z okna.
Sam se obrátil k Deanovi, „Co -“
Dean pokrčil rameny, „Andělé…“ řekl, jakoby to vše vysvětlovalo. Možná, že ano. „Přejde ho to,“ dodal šeptem.
Sam si to očividně nemyslel, protože si neodpustil poznámku, „Kdybys potřeboval zatavit, řekni si, Casi.“
Castiel semkl rty a zamručel něco, čemu vepředu nebylo rozumět.
…
„Co tady děláme?“ zeptal se Castie ve dveřích videopůjčovny. Zůstal stát na prahu, a odmítal se pohnout, jakoby předpokládal, že právě vstupuje do dalšího domu neřesti.
„Napadlo mě, vzít si pár dnů volna,“ vysvětloval Dean a jemně do Castiela, který blokoval východ, šťouchl. Anděl neměl na vybranou a vstoupil do obchodu, „a budeme odpočívat.“
„Už jsem odpočíval. Sedm hodin a dvacet devět minut,“ namítl Castiel. Namátkou chopil jedno DVD v regálu, a zase ho odložil, aniž by si prohlédl obal. Nemusel Deanovi říkat, že tady nechce být, protože to jasně dával najevo vším, co dělal.
„Prostě si vybereš film a budeš na něj koukat, Casi. Tečka.“
Několik lidí včetně obsluhy se po Deanovi ohlédlo.
Castiel zvedl oči ke stropu, jako umanuté dítě, „Proč? Nevidím důvod – plýtváme časem. Takhle proroka nikdy nenajdeme. Měli bysme – „
„Protože jsem to řekl!“ Dean rychle ztišil hlas, „No tak, Casi.
Věř mi… viděl ses? Jeden den.“
Castielovy oči potemněly, „Deane, tahle metoda zabavování to nespraví. Nebude to fungovat.“
„Zabavování? Casi, není to…“ Dean polkl. Nechtěl na Case příliš tlačit, a už zase ho do něčeho nutit. „Jen, to zkus, dobře?“
Castiel zamrkal, vydechl nosem, ale jeho výraz se maličko rozjasnil, „Přeháníš, to Deane, ale pokud na tom trváš…“ akceptoval.
„Díky Bohu,“ Dean si patrně neuvědomoval, komu děkuje. Castiel po něm střelil koutkem oka. „
Trvám. Vyber film, Casi.“
Castiel stál mezi dvěma regály, ruce založené v kapsách a zíral do prázdna, „Cokoli vybereš ty, Deane, mě uspokojí.“
Dean zavřel oči, a v duchu počítal do tří. Proč to vždycky probíhá takhle? Napadlo ho, že Sam měl pravdu a Dean se možná měl Case zeptat na to, co by bavilo jeho. Co o Castielovi vlastně ví? Deanovi už zase došlo, jak špatný přítel je. Najednou si připadal hloupě. Co když to Castiela nebude bavit?
„Poslyš, Casi,“ Polkl, „smysl tohohle nespočívá v tom, abych se já bavil. Pokud o to vážně nestojíš, já tě nebudu nutit. Nebudu ani naštvaný. Chceš dělat něco jiného? Řekni si.“
Castiel si Deana chvíli prohlížel, jakoby mohl vidět do nitra jeho duše, a kdo ví, třeba může. Nakonec kývl, „Chtěl bych…“ zaváhal a ztišil hlas, „Chci pouštět draka.“
Dean otevřel a zase zaklapl ústa, jako ryba, „Co prosím?“
„Chci – „
„Já tě slyšel, já jen…“ Přejel si rukou po tváři, a nakonec se usmál. „Dobře. Zní to dobře, Casi. Já to vlastně taky nikdy nedělal. Nikdy není pozdě, hádám,“ otočil se, a chystal se odejít. Castiel ho zadržel. Chytil lovce za rukáv, a Deanovi nezbylo, než mu vyhovět. Obrátil se k Castielovi –
Castel se tvářil vděčně, a jeho oči mírně zářily. „Rád bych viděl i film,“ řekl mírně. „Potom. Pokud souhlasíš,“ byl to Castielův pokus o usmíření. Pustil Deanův rukáv a vyčkávavě se na lovce zahleděl, jakoby zjišťoval, jak si vedou.
„Fajn. Fajn, dobrý nápad.“
Castiel se uvolnil.
Vedli si dobře.
Dean se otočil k regálu a začal probírat DVD. „Co tady máme? Rozhodně klasiku. Nestojíš o béčkový film, že ne?“
Zdálo se, že konečně upoutal Castielovu pozornost. Anděl pootočil hlavu ke straně. „Co je béčkový film?“ zeptal se.
„Film, co stojí za hovno, ale vydělá majlant,“ Dean DVD projížděl prsty, „A taky film, co stojí za hovno a nevydělá majlant.“
„Aha…“ zamumlal anděl, „Balthazar říkával, že všechno po renesanci, je škvár, a jenom si to říká umění, a lidský nevkus vyvrcholil Godzilou,“ odmlka. „
Co je Godzila?“
Dean přestal pátrat v regálu. Obrátil se k Castielovi. To bylo poprvé, kdy o Balthazarovi mluvil. Dean o tom dosud nepřemýšlel, ale Balthazar byl Casův bratr.
Castiel se nedíval na Deana, prohlížel si špičky svých bot.
Dean polkl a odkašlal si. Vytáhl jedno DVD, „Tady, Hvězdné války,“ přidržel Castielovi obal před nosem.
„O čem to je?“ zeptal se pochybovačně anděl.
„O
všem. Bude se ti to líbit, slibuju. No tak, pohni,“ a s tím, a všemi díly Hvězdných válek, táhl Castiela k východu.
…
Dean vstoupil do pokoje, a v závěsu za ním, Castiel. Anděl v náručí svíral karton zmrzliny. Oba se tvářili roztrpčeně.
Sam vzhlédl od laptopu, „Co je? Co je to a vámi? Kde jste tak dlouho? Umírám hlady.“
„Dean trval na tom, abych zkusil polární fuck,“ konstatoval Castiel suše.
Sam se málem udusil kafem, které upíjel.
„Polární
frap, Casi,“ zavrčel Dean.
„Hm,“ Sam rozvážně odložil hrnek. Zacukaly mu koutky, ale ovládl se. „Zajímavý den, zdá se?“ nadhodil opatrně.
„Castiel nemá rád zmrzlinu,“ zabručel Dean a vrhl na Castiela ošklivý pohled, jakoby Casielův záměr
byl Deana naštvat.
Anděl rozvinul paže a odložil nádobu s roztátou zmrzlinou, kterou neúmyslně zahříval v náručí, na stůl.
„Je to studené,“ podotkl a udělal obličej. „Nepříjemné, bolestivé… nechápu, proč to konzumovat pro potěchu?“ odmlka. Castiel se zamyslel a dodal, „Zmrzlina mi nechutná, ale Dean mi koupil několik lahodných cupcaků.“
Sam se schoval za monitorem, přemáhajíc smích, „Vážně, Casi? Vážně, Deane? “
Dean se na Sama hrozivě zadíval, „Zmlkni, Sami,“ a tišeji, dodal, „cupcaky... já, pojdu,“ Raději změnil téma. Otočil se k Samovi, „Máš to?“
Kývl, „Mám – ale vážně chceš – „
„Same.“
„Nedělal jsi to léta.“
„Kdysi jsem to dělal každý den. No tak pojď. Ty taky, Casi.“
Castiel, který se pořád ještě vzpamatovával ze zážitku se zmrzlinou, následoval bratry k malému kuchyňskému koutu, součásti každého motelového pokoje. Tvářil se zvědavě, ač se to snažil nedat najevo.
Dean na linku postupně vyskládal těstoviny, sýr a mléko. Připravil si hrnec. Kuchyň byla malá a ve třech bylo za těžko v ní s něčím manipulovat, ale Dean vařil už i v horších podmínkách. Kdysi, mezi horami cereálií a studenými večeřemi.
Anděl pootočil hlavu ke straně, „Budeš vařit,“ konstatoval.
„Tys to poznal?“ Dean se ušklíbl. „Sami nakrájej sýr a ty Casi, dávej pozor. Naučím tě něco, co mě kdysi naučila máma.“
Casiel přistoupil blíž. Skoro přitom nalehl na Deanova záda. Lovec zatajil dech. Jindy, by Case upozornil na hranici osobního prostoru, ale… ale, Deanovi to trvalo týdny přinutit Case se uvolnit,a věřit mu, a teď když k tomu konečně došlo, by Castela nerad vyplašil. Polkl.
„Makarony se sýrem. Nejlepší jídlo na světě. Zvládne to každý. Je hned hotové, a chutná to božsky…“
„Pro jistou jsem koupil i mražené lasagne,“ přerušil ho Sam.
„Sklapni a krájej!“ Dean si olízl ret. „Jak jsem řekl…“
„Červenáš se, Deane,“ podotkl Castiel. Sam zvedl oči, a zadíval se Deanovým směrem, ale pro tentokrát se zdržel komentáře. Dean napustil vodu do hrnce a zapnul plotýnku.
„Takže, ohřeješ vodu, uvaříš těstoviny, a pak přidáš mléko a sýr. Tohle jídlo, je zvláštní, víš? Je to mámin recept. Vařila mi tyhle makarony, když jsem byl kluk, a já to pak vařil Samovi…“ Dean postřehl, že Sam ztuhl. Přestal krájet sýr. Jeho a Deanovy oči se na moment setkaly a pak Sam znovu uchopil nůž a pustil se do práce.
„Teď je sliju a přimíchám zbytek. Rozumíš?“
Castiel se mezitím přesunul zpoza Deana vedle něj. Sjel očima z lovce, k bublající vodě a zadíval se zpět, na Deana. „Rozumím, Deane,“odvětil vážně. Odmlka. Castielovy tváře zrůžověly. Anděl, jakoby se
otevřel, „Děkuju, za vysvětlení.“
„Nemáš zač. Je to rodinný recept. Tak trochu, tradice, víš?“
Casitiel vydechl. V modrých očích se mu zablýsklo a Dean si pomyslel,
Nepokaz to. Netlač. Usmál se. Castiel se neusmál, ale jeho oči se smály.
Uvnitř.
„Sami?“ Dean prolomil ticho, vědom si toho, že Sam přestal krájet už před chvíli a teď mu spadla brada, „Přestaň zírat a přihraj sýr.“
…
Castiel se rád díval na hvězdy. Připomínaly mu domov. Připomínaly prostor. Připomínaly neznámo a vzbuzovaly v něm naději, že i andělé mohou věřit v dosud neobjevené, a doufat v zázrak. Castiel znal Vesmír, rozuměl stvoření a přesto, až tady, na zemi mu došlo, kolik toho ještě neví. V co může doufat.
Až tady, našel Boha. Až tady, cítil…
Všechno. „Casi?“
Castiel odtrhl oči od oblohy a otočil hlavu. Sam stál ve dveřích, a bos přešlapoval na prahu.
„Sami – zavři ty dveře, táhne sem!“ zahulákal zevnitř Dean.
Sam za sebou zabouchl, a sestoupil ze schodů k Castielovi. Když došlápl na studenou zem, sykl.
„Určitě ti nic není? Nesnědl jsi moc těch Deanových makaronů, že ne?“
Castiel nadzvedl obočí, a až pak mu došlo, že Sama zřejmě vyvádí z míry skutečnost, že si jednou paží objímá břicho. Neuvědomil si to. Bylo to lidské gesto. Útěcha. Schoulit se do sebe a schovat před se světem. Z Očistce si odnesl celou řadu špatných návyků. Rychle se napřímil.
„Je mi fajn.“
„Casi – „
Anděl zvedl oči a celé jeho tělo se napjalo, ve střehu, připraven argumentovat. Sam ale nezkusil vyvolat hádku. Namísto toho lovec řekl, „Já nejsem, Dean, víš? Nemusíš předstírat, že jsi nezničitelný. Zeptám se znovu, jak se cítíš?“
Castiel si Sama chvíli prohlížel, jakoby se ujišťoval, že říká pravdu. Nakonec se uvolnil, a vydechl,
„Hodně, jako… člověk. Unavený.“
„Pochopitelně.“
„Same,“ Castiel se odmlčel, „není to Deanova vina. Nevyčítej mu to. Byl tam, ale nepřivedl mě tam… je to – komplikované. Já, vím to, ale současně se nemůžu zbavit té zášti. Jakoby se moje hlava nemohla rozhodnout, co cítím. Jsou pocity vždycky tak matoucí?“
„Většinou. Jenom, necítíme hlavou, Casi. Nesnaž se dát tomu, co cítíš smysl, a přijít na to, co ty pocit znamenají.
Nedává to smysl.“
Castiel kývl. Zvedl jednu ruku a prsty si přitiskl k čelu, jakoby ho bolela hlava.
Sama něco napadlo, „Jsi zraněný, Castieli?“ Kdo ví, co se mu přihodilo tam dole a Castiel by si o pomoc sám neřekl.
Zavtěl hlavou, „Jenom vyčerpaný.“
„Je to tvoje milost, nebo Očistec?“ zeptal se po chvíli Sam.
Castiel polkl. „Obojí,“ odvětil popravdě. „Pořád si tady zvykám. Budu v pořádku.“
„Můžeš…“ Sam polkl. Připadal si hloupě, ale měl pocit, že po létech přátelství a tom všem, co pro ně anděl udělal, Castelovi dluží tuhle rozmluvu. „Můžeš létat?“
Castiel nadzvedl obočí, a nakonec váhavě odvětil, „Těžko,“ zvedl oči a zadíval se někam nad sebe. Sam ucítil závan větru, jako vanoucí čerstvý vzduch od moře, „a na kratší vzdálenosti. Budu v pořádku,“ zopakoval.
A pak to Sam spatřil. Stín Castielových křídel. Viděl ho jen jednou, a tehdy byla ta křídla plně rozvitá, v bojové poze, objevila se v záblesku světla a hned, zase zmizela. Teď naproti tomu Sam ve stínu rozeznal obrys jednotlivých brk, peří se jemně chvělo a světlo dopadající na ně shora ho vystínovalo.
„Páni…“
Castielovi zacukal koutek, „Dean řekl totéž.“
„On je – Sam polkl. „Viděl je?“
Castiel semkl rty a zadíval se na hvězdnou oblohu, „Nepamatuje si to. Nepamatuje si mě z Pekla… nepamatuje si tohle. Jsem Anděl Páně, Same,“ Castiel zatřásl křídly – stín se zachvěl a zmizel. Sam se přistihl, že pořád zírá na totéž místo. „Beztak, takhle nevypadají. Jde o projev.“
„Jakože můj mozek očekává, že máš křídla, tak vidím křídla, že jo?“
Castiel kývl, „Tak nějak. Dean je viděl, doopravdy, ale předpokládám, že zapomněl,“ v Castielově hlase zaznívala trpkost.
Sam si odkašlal, „Casi, já vím, že tě štve, že Dean se k tobě chová jako k člověku, a často zapomíná na to, co doopravdy jsi,“ A Sam nezapomínal. Castiel byl nepopsatelný, nepolapitelný, ne-člověk… byl všechno možné, ale byl především Deanův nejlepší přítel a Dean občas zapomínal na to, že i přátelé a bratři mají potřeby a pocity.
„Že ti neprokazuje respekt, který si zasloužíš. Nedává ti na vybranou…“ vyjmenovával. „Poslyš, když dojde na rodinu, Dean občas zapomene na to, že rodina nepotřebuje vedení. Já vím, že ti to ubližuje,“ odmlka,
Castiel nepoznal jemné zacházení. Vždycky ho někdo vedl. Vždycky poslouchal. V Nebi, panovala přísná hierarchie a pravidla a tenhle model rodiny byl jediný model, který Castiel znal. Pak, přišel Dean. Do hlavy mu nalil rozumy o svobodné vůli a učinil z Case něco jiného… něco, svobodného. Bylo to kruté, takhle Castiela proměnit a pak ho zkusit ovládat. Zkusit si ho podrobit.
Sam to chápal. Zažil to. Dean tímhle způsobem převzal Johnovu roli, a Sam se s tím pořád nemohl vyrovnat. Dean se bál. Měl strach, že když to neudrží pohromadě, za každou cenu, rozpadne se to.
„Ubližovalo to mně,“ pokračoval. „Dean udělá vše proto, aby tuhle rodinu udržel pohromadě, děj se, co děj, třeba i násilím. Tahle rodina je vše, co má.“
„Zníš…“ Castiel hledal správný výraz, „zatrpkle.“
„Stejně jako ty,“ podotkl Sam.
Castiel vydechl. Oba muži –
bratři – chvíli hleděli jeden na druhého.
„Vidíš?“ pokračoval lovec. „Je to frustrující, když se k tobě Dean tak chová,“ odmlčel se a ujistil, že Castiel dává pozor. Dával. Castiel na Sama upíral oči, jakoby mohl vidět do nitra jeho duše. Sam polkl. Neví, jak Dean tohle vydrží. „Důležité hádám je, proč to dělá. Na tom záleží.“
„Jak to myslíš?“ zeptal se nejistě.
„Dělá to proto, aby nás ochránil. Táta od nás odešel, aby nás ochránil. Dean dělá opak.“
Castiel o tom chvíli přemýšlel. Přitiskl kolena k sobě, opřel se o ně lokty a mírně přivřel oči, „Chápu…“ odmlka. A pak, „Myslíš, že to proto nás můj Otec opustil?“
Sam se podrbal na hlavě, „Upřímně řečeno, nemám tušení. Je tvoje rodina delší dobu, než já a Dean.“
„To z něj nedělá
lepší rodinu.“
„I přesto, že tě Dean opustil?“
Zásah. To, o čem spolu Dean a Sam nemluvili a Castiel to víc nezmiňoval. Černý mrak, který jim vysel nad hlavami. Sam doufal, že konečně zjistí, k čemu v Očistci došlo. Ale, jako obyčejně, Castiel mohl být na Deana naštvaný, ale byl v první řadě loajální.
„Oba mě opustili,“ řekl. Byla to pravda. Až na to, že nebyla. Dean je tady, a na tom záleží. Byl pryč, ale vrátil se. Možná, může Castiel najít i Boha. Možná tomu přijde na kloub.
„Myslím,“ pokračoval rozvážně, „že chápu… na rodině záleží, ale nesmíš jim dovolit ovládnout tě. Musí chtít tvojí svobodu.“
Castiel by rád předstíral. Že tohle, je jeho život, tady po boku Deana a Sama, jeho vypůjčené rodiny. Mohl by se stát lovcem, a přejmout Deanovy a Samovy metody a kráčet v jejich šlépějích. Ale tenhle život pořád nebyl dost. Nebyl to
Castielův život.
Bylo to zvláštní, uvědomit si, že právě on, anděl, podrobená bytost, je především cosi nespoutaného.
Andělé jsou válečníci. Jsou éterické bytosti, a
slouží Bohu, a
lidem, a Castiel si nemyslel, že i kdyby sebevíc chtěl, mohl být něčím jiným.
Ale, možná, Castiel může být obojí. Část Deanovy rodiny a pořád i Jeho syn. Mohl pomáhat lidem. Mohl se od nich učit, a i v tom procesu neztratit sám sebe.
Možná konečně našel svojí svobodu. Svojí cestu. Možná si vybral osud.
A, Dean to bude muset respektovat. Protože respektovat Castielovu volbu znamená respektovat, co Castiel je.
…
Když se Dean ráno probudil, lilo jako z konve. Bylo zamračeno, a déšť vytrvalý. Dean chvíli zápolil s automatem na kafe, který jako obvykle nefungoval. Všechno, se dnes proti němu spiklo. Nakonec kávovar zprovoznil. Zatímco čekal, až kafe bude, rozhlížel se.
Sam byl pryč. Patrně se vypravil pro snídani a anděl spal.
Castiel sám, nonšalantně upřednostňoval výraz,
regenerace.
Ležel na břiše, ve vypůjčeném pohodlném oblečení, ruce schované pod polštářem, a
tulil se. Na někoho, kdo se jenom regeneruje, si to pořádně vychutnával, pomyslel si Dean.
Castiel cosi zamumlal, a obličej zabořil do polštáře.
Dean se usmál, „Říkej si, co chceš, podle mě, spíš.“
Pozvedl hrnek k ústům, a napil se. Vzápětí vyprskl. Kafe chutnalo hrozně, což ho vzhledem ke standardům motelu, nepřekvapovalo.
Raději zahučel do koupelny a zabouchl za sebou dveře, doufajíc, že cokoli Sam přinese zvenku, bude chutnat líp.
Castiel se probudil později. Slyšel sprchu. Chvíli jenom ležel a díval se z okna na šedou oblohu. Skrz mraky prosvítalo slunce, ale nepřestávalo pršet. Zvažoval, že znovu zavře oči, a usne. Bylo to osvěžující, když zrovna neměl noční můru. Castiel spal rád.
Skoro usnul, ale vyrušil ho šramot za vstupními dveřmi.
Posadil se a ospale zamrkal. Chodidly chvíli přejížděl po koberci. Šimral mezi prsty. Osoba venku zaklepala. Castiel, v domnění, že třetí okupant pokoje, zapomněl na klíč, vstal a bos zamířil ke dveřím.
…
„Vstávej, Casi. Nemůžeš prospat další – „ Dean se zarazil. Otočily se na něj dva páry očí. V jednom se zračilo cosi ďábelského, a jisté pobavení, a v tom druhém se mísila hrůza, a jakési odevzdání. Lovec polkl, „Den,“ dodal chladně a automaticky sáhl za pas. Sakra. Samozřejmě, že sebou ve sprše neměl nůž. Stál na prahu, z vlasů mu kapala voda, byl bezbranný a připadal si jako
debil. „Dobré jitro, miláčku…“
V Deanovi vzpěnila krev, „Crowley…“
Atmosféra v místnosti rázem zhoustla. Nikdo nic neříkal, lovec a démon se vzájemně propalovali očima, zatímco Castiel stál opodál, tváříc se nejistě.
„No,“ prolomil ticho Crowley, „tohle, je tak trochu trapas.“
„Co tady k čertu děláš?“ vyštěkl Dean.
„Uklidni se, kovboji. Já a tady tvůj anděl jsme si spolu, povídali…“
Dean šlehl očima po Castielovi, který – což lovce dopálilo o to víc – otočil hlavu a uhnul pohledem, vyhýbajíc se očnímu kontaktu. Zdálo se, že ho zaujala prasklin a na zdi.
Dean polkl. Obrátil se k démonu,
„O čem?“ mezi řečí Dean popadl košili a přehodil si jí přes sebe, aby částečně zakryl odhalenou hruď. Nenápadně při tom sáh pro nůž.
„Nabídl jsem tady
Casovi,“ protáhl líně, „dohodu.“
Dean zaťal ruce v pěsti, „A tys toho parchanta nesejmul?“ vyštěkl pro změnu na Castiela.
„Deane,“ Castielův hlas byl slabý, prosebný.
„Ne-Deanůj mě! Sejmi ho.“
Castiel polkl, „Nemůžu.“
Samozřejmě. Castiel neměl tolik síly. Deana to nezajímalo, viděl rudě.
„Musím přiznat, že tou ochranou,“ Crowley se rozhlédl a poukázal na symboly nakreslené podél zdi, a dveří, „jsi mě zaskočil. Musel jsem zaklepat. Já - “
Dean si olízl ret, „Nezajímá mě to, ty hade. Co jsi mu nabídl a za co, sakra?“
Crowley nadzvedl bradu a zatvářil se povýšeně, jakoby Dean byl roven rohožce, o kterou si venku otřel boty.
„Jeho milost. Chci Castielovu milost.“
Dean otevřel a zase zavřel pusu. „Co prosím?“
„Není to sice duše, ale já nejsem vybíravý. Energie je koneckonců pořád energie a tahle je svatá. Jen si to představ, vlastnit něco tak… čistého. Tak velkého. Byl bych první.“
Castiel při slovu
čistá udělal obličej.
Dean přestal poslouchat v polovině, „Casi – nemůžeš… nepřemýšlej – ať tě ani nenapadne znovu s ním uzavřít dohodu. Slíbil ti nový pár křídel?“
„Ne,“ odtušil anděl slabě.
Deana to na chvíli vyvedlo z míry. Nadechl se, „Neopovažuj se, Casi - “
Castiel zvedl oči, „Nejde o tvoje rozhodnutí, Deane,“ podotkl mírně, ale v jeho hlase zaznívalo, cosi výhružného. Cosi, jako varování. Další debatu, zamítal.
Cosi jako prosba.
„Nasrat! Jde. K čertu, jde. Říkám, ne!“
A, tím to skončilo. Dean si uvědomil, že právě překročil hranici. Castiel se zatvářil, nejdřív zraněně a pak se jeho výraz změnil. Anděl, byl rozzuřený.
Ty jsi slíbil, Deane, ty jsi řekl…
„Nedopustím se další chyby. Nevěříš mi? Já vím, co dělám, Deane, a nepřijímám od tebe rozkazy,“ Castiel se zadíval přímo na Crowleyho, „Dohoda je uzavřená,“ odvětil chladně.
Deanovi se rozbušilo srdce. Takhle to neskoční. Nenechá to, znovu zajít sem. Nepohnojí to… kde se to zvrtlo? Co zase zvrtal?
„Casi… “
Crowley se líbezně usmíval, „Bylo mi ctí s tebou zase obchodovat,“ mezi slovy Crowley sáhl do náprsní kapsy a něco z ní vytáhl. Hodil to Castielovi. Anděl předmět zachytil na poslední chvíli. Crowley se zamračil, „Uvidíme se za půl roku,“ a s tím zmizel.
Castiel držel kamennou tabulku – tabulku se Slovem Božím – v obou rukách a tvářil se poněkud nejistě, a otřeseně.
Dean polkl. V ruce pořád svíral nůž, a ta ruka se třásla, „Tys vyměnil svojí milost za tohle? Přemýšlels o tom, co s ní Crowley hodlá udělat? Dals mu do rukou atomovku. Napadlo tě to?“
„Není priorita zavřít Bránu Pekla?“ zamumlal Castiel. Otáčel Slovo boží v rukách, a prohlížel si ho.
Dean zrudl,
„Jasně, chápu.
Priority, Casi. Vykalkulovals to? Proč nás rovnou všechny nepozabíjet? Hm? Ničíš mě, Casi.“
Castiel zvedl oči, a úkosem na lovce pohlédl, „Nikdy bych ti vědomě neublížil, Deane.“
„Vážně?“ odvětil Dean jízlivě. Když Castiel výpad neobětoval, a vše, co udělal, bylo, že se zatvářil ublíženě, Deanovi na moment došla řeč.
„Vážně….“
„Casi – „
Castiel zamrkal. Semkl rty a svěsil ruku, v níž pořád držel tabulku, podél těla. Pohled, který Deanovi věnoval, lovce umlčel. Nebyl to vztek. Nebyla to vina. Castielovi se v očích třpytily slzy,
s tím, beze slova, zmizel.
Zjevně, se zotavil.
Listopad, 2012 – Louisiana
Domov 
Stránka 
