Zdar všem,
Neokomentovala jsem díl 8x07, protože těch emocí bylo tolik. Zkoušet je shrnout by bylo plýtvání časem, protože to nejde. Namísto toho jsem využila energii, která se ve mně potom dílu rozhořela, k napsání povídky.
Mohlo by to tak být. Nebo nemuselo. Neobsahuje přímo spoilery, ale navazuje na díl 8x07 a trochu i na spoilery k nadcházejícímu dílu 8x08. Odehrává se někdy po tom dílu. Misha uvedl, že ač se Castiel snaží, něco se jako vždy pokazí. Samozřejmě. Jako vždy v SN vesmíru. A já miluju je mučit a proto jsem vymyslela ten nejhorší možný scénář. Ono by to tak klidně být mohlo. Navíc mě zaujal nápad s poutem, mezi nimi a že díky němu Dean Castiela viděl. Co všechno Dean ještě uvidí?
Založeno na tom, jak rádi Cas a Dean mučí jeden druhého.
Obsahuje fyzické a psychické mučení a hodně slz. Ale, prosvítá tam i naděje. Nebo ne?
Otevřený konec.
Poslední větu jsem nechala v angličtině, protože jsem zkrátka nemohla přijít na to jak jinak to napsat česky, aby význam a kouzo zůstalo.
A, ještě než přidám povídku, několik postřehů -
Za prvé. Prší. A pár týdnů nepřestane. Za druhé, na můj balkon každou noc přicházejí tři mývalové a včera poprvé nepřišli. Asi proto, že z pytle s odpadky, který jsem tam nerozumě nechala, vyžrali vše, co šlo.
Nejúžasnější postřeh je, že mi po dílu 8x07 došlo, že k tomu, abych měla ráda SN, už nepotřebuju televizi. Jasně, podívám se na díl, pobaví mě, rozesmtní, naštve, dojme... ale, nemá pro mě větší nebo menší váhu než povídky, které čtu a píšu, a ro už něco znamená. Bylo mi z toho trichu smutno, protože kdysi jsem bla z nových dílů tak nadšená a ted je to jenom součást většího celku. Ale, jak říkám, je to dobře. A to hodně. A, poslední postřeh, po dílu 8x07:
Když jsem se dívala na konec, kde si Dean a Cas vylévají srdce, došlo mi, že Castiel Deanovi rozumí. V ohledech, v nichž mu nerozumí Sam, ani Bobby, ani Benny ani Lisa, a Dean to VÍ. Castiel rozumí Deanovým pocitům, kterým nerozumí nikdo jiný. Neberte mě špatně, Castiel zase nerozumí jiným věcem, ale zatímco bez Lisi a například Bennyho se Dean obejde, bez Sama a Case ne. Viděli jsme to v tomhle díle. To, s čím Dean celou osmou sérii zatím bojoval - jeho vina, všechno, - Sam o tom nevěděl, nebo o tom spolu nemluvili, ale přišel Cas a najednou Deana rozkládá na kousky, rozebírá Deanovy obavy - nemůžeš zachránit každého, i když to zkusíš... a Dean se Casovi svěřuje. Svěřuje se mu jako nikomu. Dean potřebuje Case protože Cas rozumí té jeho části duše, které nikdo jiný nerozumí a Dean s tím nebojuje, a potřebuje to Casovi říct. Už od čtvrté série, všimli jste si? Dean Castielov svěřuje svoje obavy, pocity...nepředstírá, že je silný, ale je, co je.
Myslím, že částečně o tom je jeich pouto a na tom se zakládá jejich zvláštní přátelství. A, Cas zase potřebuje Deana. Vybral si Deana. Ne, Sama, který je vzdělanější a klidnější a na rozdíl od Deana na Case věčně neřve a taky nenadělá tolik chyb, jako Dean. Cas si vybral Deana, protože je tolik - člověk. Cas se nesaží rozumět nikomu jinému, jenom Deanovi. Protože v něm vidí ten plamen, tu lidskost, tu krásu, tu snahu zachranovat. A Sam by se mohl rozkrájet ale nikdy by mu nepatřil stejný zájem. Cas by pro Deaba udělal cokoli, protože je to, čemu věří a to v co věří. Je nádherná lidská bytost, i když si to nemyslí. Cas potřebuje Deana. Potřebuje mu rozumět. Tak, souhlasíte se mnou? Potřebují se nebo ne?
A navíc jsou tady ty
paralely:Dean si nemyslí, že si zasloužil být zachráněn z Pekla (Cas si myslí opak)- Cas si nemyslí, že si zasloužil být zachráněn z Očistce (Dean si myslí opak). Oba věří,
že tam paří.
Cas Deana vytáhl i tak - Dean Case zkusil vytáhnout i tak. Chytili jeden druhého, "tight"...
Oba věří, že se dopustili strašlivých věcí a nemůžou to ze sebe setřást. Tu vinu.
Castiel hledal Deana v Pekle a Dean hledal Case v Očistci.
Dean žil rok s Lisou a pak o ten život přišel - Cas žil rok s Daphne a pak o ten život přišel.
Oba mají komplikovaný vztah se svými otci a pátrají po nich.
Oba je ovládá nebo ovládala jejich rodina, dokud neřekli ne.
Oba jsou vojáci.
No, a oba jsou to blci!
A teď, ta
povídka:
DLUH
Pokaždé to probíhalo stejně. Castiel se zničehonic octl v bílém pokoji a najednou se rozpomněl, že už tu předtím byl. Naomi seděla za stolem a usmívala se. Pak se začala ptát a Castiel bez rozmyslu odpovídal. Pak mu došlo, čeho se dopustil, ale bylo příliš pozdě na to vzít to zpět.
Castil
byl zpět.
„Vaší ztráty je nám líto, paní Takrová,“ Sam se otočil na Castiela a andělu došlo, že přišel
jeho moment. Nacvičovali to, po fiasku, kterého se Castiel dopustil při posledním případu. Bolela ho hlava.
Co to jen – aha – „Všimla jste si v poslední době něčeho neobvyklého?“ zopakoval naučenou frázi. Rozhlížel se přitom po pokoji, nesnažíc se zamaskovat skutečnost, že odpověď je to poslední, co ho zajímá.
„Ne. Kdepak,“ žena se vysmrkala do kapesníku. Naštěstí se zdálo, že je natolik zdrcená ztrátou manžela, že jí chování agenta FBI nepřipadalo divné. Dean za ní udělal obličej. Castiel nehnul brvou. „Rob byl drahoušek,“ pokračovala, „pozorný, a nikdy by mě nepodvedl. Vždycky ve středu chodil s přáteli do baru, to je pravda, ale jinak krom pracovních vyjížděk nikdy neopouštěl dům beze mě. Chodil do kostela,“ vypočítávala se slzami v očích.
Sam se nadechl, ale Castiel byl rychlejší, „Ne, nechodil.“
Žena přestala plakat a vytřeštila oči. Dean zavrtěl hlavou, a Castiel klidně pokračoval, „Každou neděli se stýkal se svou kolegyní, se kterou jezdil i na pracovní schůze. Jednou byla i tady. Řekla mi to vaše kočka. Měli spolu intimní – Same, to je moje noha, na které stojíš.“
Možná, to bylo nevhodné, pomyslel si později, když vyšli z domu oběti Dean, ale Samův obličej za to rozhodně stál.
Poplácal Castiela po ramenu, ignorujíc Samův utrápený výraz, a neušlo mu, že anděl se vděčně usmál. Možná z něj nebude lovec, ale mít Castiela po boku, mělo něco do sebe. Castiel byl součást týmu, a bez něj to zkrátka nebylo ono.
…
„Minulý týden jsi nebyl sdílný, Castieli. Očekávám pokrok. Nezapomínej, na svůj dluh. Na to, co se od tebe očekává.“
Dean se otočil na podpatku. Před chvílí ležel v posteli a díval se na televizi a najednou se octl v místnosti tak bílé, že ho z ní bolely oči. Zamrkal. Že by usnul? Tohle, je podivný sen. Rozhlédl se a spatřil Castiela. Stál u stolu, za nímž seděla nějaká žena.
„Co Prorok ví?“ zeptala se žena. A, Castiel jí to řekl. Řekl jí všechno.
Ne sen, noční můra, usoudil Dean. Že by mu jeho podvědomí naznačovalo, aby Castielovi znovu nevěřil?
Žena vstala, upravila si sako, obešla stůl a stanula před Castielem. Ani jeden z nich nezaregistroval Deanovu přítomnost.
„Vedl sis dobře. Teď se vrať a všechno zapomeň.“
Dřív než se Dean nadál, pokoj se mu rozpil před očima. Ležel v posteli, poznámky v ruce a scéna v televizi, kterou sledoval, pořád běžela. Protřel si oči.
„Sami, co je to s tou televizí?“
Sam, sedící u stolu vzhlédl. Nadzvedl obočí, zadíval se z Deana na obrazovku a zpět. Dean zavrtěl hlavou, „Zapomeň na to. Jak dlouho jsem spal?“
„Nespal jsi. O čem to mluvíš?“
Teď mu patřila i Castielova pozornost. Anděl si přestal třít spánky –
bolí ho hlava? Pomyslel si Dean – a starostlivě si lovce prohlédl, „Cítíš se, dobře, Deane?“ zeptal se, jakoby tady šlo o Deana. Jakoby vždycky šlo o něj. „Nevypadáš dobře,“ odmlka, „a
potíš se.“
Sam upustil poznámky na stůl, výzkum zapomenut, „Deane?“
Dean polkl. Castiel se do něj vpíjel očima, stejně jako ta žena do Castiela v Deanově snu. Jakoby v Deanovi četl.
Asi, usoudil Dean,
fantazíruju. Ušklíbl se a rychle sáhl pro pivo na nočním stolku. Zkusil změnit téma, „Na co se chceš dívat, Casi?“ zeptal se, nabízejíc Castielovi ovladač, což bylo skoro stejně neobvyklé jako vidět ho dělit se o svoje jídlo. Účel to splnilo. Sam překvapeně sklapl.
Castiel se přemístil na postel, „Děkuju,“ zamumlal šťastně. Dean nevěděl, proč má pocit, že se mu svírá hruď.
…
„Kde je Prorok teď?
Castiel zamrkal, „Ochraňuje ho spojenec. Je to taky lovec.“
„Víš, kde?“
Anděl kývl a rychle vyzradil adresu a nějaké instrukce. Anděl, jehož jméno, zjistil dnes Dean, je Naomi, založila ruce na stole, a usmála se, „Dobře. Vedl sis dobře.“
Dean Castiela obešel, tak aby mu viděl do tváře, „Co děláš, Casi?“ zeptal se. Castiel se ale dál díval skrz něj na Naomi, jakoby ho neslyšel, a neviděl. Ne, že by na tom záleželo.
Beztak jde, jen o další Deanův stupidní sen, který – „Proč spolupracuji?“ zeptal se náhle Castiel a vytrhl Deana ze zamyšlení.
„Jo, dobrá otázka,“ zamumlal Dean. Lovec pohlédl na svého přítele a zarazilo ho, jak skutečně vypadá. Jak zaraženě a zmateně a opravdově se tváří.
„To tě nemusí zajímat. Vrať se, až zavolám.“
A tím, byl konec.
„Deane, posloucháš mě?“
Dean zamrkal. Sam stál u něj a něco mu vysvětloval. Rychle kývl. Sam se netvářil přesvědčeně, ale nenaléhal.
Dean se Samovi se sny – vidinami, čímkoli to bylo, nesvěřil, ač ho to užíralo, do druhého dne. Až když zavolal Garth, Deanovi došlo, že něco není v pořádku. Garthovo vyprávění obsahovalo hodně nepodstatných detailů o tom, jak jakési
záhadné síle, unikli jenom o vlásek, včetně popisu Garthova hrdinného zásahu, ale nic podstatného.
Co bylo podstatné, je skutečnost, že krom Deana a Sama, polohu Kevinovy skrýše, znala jen jedna další osoba. Dean o tom přemýšlel celý den a až večer se rozhodl svěřit Samovi. Castiel byl na jedné ze svých výprav – čas od času teď mizel, aby si protáhl křídla, jak tomu říkával Sam – a Dean se Samem zůstali v motelu sami.
„Ty si myslíš, že Cas nás zradil?“ zeptal se Sam, a ztišil přitom hlas, jakoby se bál, že stěny mají uši. Nebože když to řekne dost nahlas, bude to pravda. Seděli u stolu a mezi nimi ležely dvě vychladlé netknuté večeře.
„Myslím, že Cas nás špehuje,“ přisvědčil Dean, „ale neví o tom.“
„Deane – to je – to přece nedává smysl.“
Dean se předklonil, hlas rovněž tlumený, „Cas se tu neobjevil pro nic za nic. Něco ho vytáhlo ven. A teď víme proč.“
„Cas si myslel, že to Bůh,“ podotkl Sam. Tvářil se, jako dítě, kterému Dean právě sebral zmrzlinu. Deana to uzemnilo. Dosedl zpět na židli,
„Co – co prosím?“
„Řekl mi to. Myslím, že doufal, že to Bůh ho osvobodil.“
Dean si rukou prohrábl vlasy, „No, až zjistí, že ho zase jenom využívají – „
„Deane – „
Dean nesnášel tenhle Samův ton. Už předem věděl, že cokoli se Sam chystá říct, nebude se mu to líbit, „Nechceš mu to říct, že ne?“
Dean nasadil překvapený výraz, „Jasně, že
chci. Přeskočilo ti, Same?“
„Buď realista, přemýšlej o tom, Deane,“ Sam odsunul přepravku se studenou čínou k hraně stolu, „Nevíš, jak zareaguje. Říkal jsi, že ho ovládá. Nevíš, co s ním udělají, nebo chtějí udělat. Klidně by mu mohli poručit zabít se a on by se dobrovolně nabodl na nůž.“
„Kriste, Same, k ničemu z toho nedojde,“ namítl Dean, ale tvářil se zděšeně.
„Možná, ne. Ale, než to budeme vědět určitě, měli bysme hrát dál.“
Dean sebral kelímek s limonádou, která byla součást menu, a napil se, „To není plán,“ zašklebil se, a znechuceně nápoj odložil.
„Od teď neprozradíme Castielovi nic podstatného.“
„A to mu rozhodně nebude divné, že jo?“ podotkl Dean.
„Budeme si vymýšlet,“ vypočítával Sam. „Tak nepozná, že se něco děje a přitom nehrozí, že něco vyzradí.“
„Chceš mu lhát?“ Dean se zatvářil zhnuseně. „Po tom všem, mu chceš lhát?“ Dean zvyšoval hlas, „Až to zjistí – „
„Deane,“ Sam prakticky syčel, „nemáme na vybranou! Máš lepší nápad? Svěř se. Taky se mi to nelíbí. Co si o mně myslíš? Na něco přijdeme, slibuju, ale teď? Musíme lhát.“
Dean založil ruce na prsou, a semkl rty.
„Deane?“ přitlačil, „Říkal jsi, že ho vidíš,“ Sam se odmlčel. Nepřišli na to, jak je možné, že Dean Castiela vidí a Castiel a Naomi jeho ne. Usoudili, že to souvisí s poutem, které Castiel a Dean sdílí. Dean Castiela viděl už předtím. Asi se nějak napojil na to, co Castiel prožívá, ale fyzicky tam nebyl. Ne, že by to Deana uklidňovalo. Vlastně to bylo dost děsivé.
„Tak budeš vědět, co se děje,“ pokračoval, „a půjde-li do tuhého, zasáhneme. Nikdo nikoho nezrazuje. Dobře? Je to pro i pro jeho dobro.“
Dean vydechl a uvolnil se.
„Dobře?“
Kývl. Právě v ten moment, se Castiel vrátil. Objevil se v pokoji, a maličko přitom rozvířil vzduch.
Dean se narovnal, polkl, a nejistě se na anděla usmál. Bylo to nepřesvědčivé, protože se tvářil zdrceně, a Sam raději zasáhl,
„Tak, jaký byl výlet?“ zeptal se. Castiel přestal zírat na Deana, zamrkal a v očích mu maličko zajiskřilo.
„Byl jsem v Bangladéši,“ řekl, „u Velké Zdi, a na Tahiti.“
„Zdá se, že se cítíš líp?“ nadhodil Sam.
Castiel kývl, „Bylo to…
osvobozující,“ Castiel se mez řečí posadil, a upravil si sako, „Zjistili jste něco… nového?“
Dean a Sam si mezi sebou vyměnili pohled, „Ne,“ odvětil Dean dutě. V ústech měl sucho, „Nic.“¨
Sam uhnul očima první. Castiel nebyl nikdy dobrý v odezírání, ale jistota byla jistota. Aby zakryl rozpaky, Dean plácl první věc, která ho napadla, „Páni, Tahiti. Příště mě musíš vzít sebou, Casi.“
Castiel se usmál, a kdyby v tu chvíli Deanovi bodl nůž do srdce, bolelo by to stejně, „Rád bych,“ řekl.
…
A tak Castielovi začali lhát.
Z návštěv nahoře se stala rutina. Někdy každý den, jindy jednou v týdnu. Naomi se zeptala na novinky a Castiel řekl, co ví. Dean byl u toho.
Když Castiel navrhl, že by rád strávil víc času venku, teď když
zesílil a západy slunce na jižní polokouli jsou v tuhle roční dobu tak úchvatné, Dean a Sam to uvítali. Bylo snazší plánovat, když u toho Castiel nebyl a nemuseli si vymýšlet. A, Castiel se vždycky vrátil.
Naomi stejně nadšená nebyla. Po třech týdnech její nervozita vzrostla. Výsledky jsou neuspokojivé, řekla, když Castiela naposled propouštěla. Deanovi se nelíbil její ton.
Brzy zjistil, proč.
Sam seděl v restauraci a čekal, až se k němu Dean a Castiel připojí. Dean měl skvělé načasování. Vkročil právě ve chvíli, kdy servírka přinesla jídlo, které pro ně Sam objednal. On a Castiel se posadili naproti sobě, Castiel k oknu, jako vždy. Sam zaklapl laptop a jídlo bylo položeno na stůl. Protože Castiel nikdy nejedl, Sam objednal jenom dvě porce. Pustil se do jídla, ale zarazil ho Deanův nasupený výraz,
„Deane?“
„Cas nebude?“ zeptal se Dean. Sam polkl sousto a sjel očima z Deana na anděla a zpět.
Nervozně se usmál,
„Nevěděl jsem, že Cas má taky hlad,“ řekl omluvně. Samozřejmě, to bylo dětinské. Castiel si nikdy nic neobjednal.
Dean, který byl obvykle první, kdo začal jíst, nenávistně hleděl na svůj burger a na svého mladšího bratra, jakoby Castielovi právě odepřel něco životně důležitého. Castiel si toho musel taky všimnout, protože se takticky vmísil,
„Nemám,“ podotkl. Deana to neuklidnilo. Castiel nemusel být hladový, ale to neznamená, že to jídlo nechce.
Sam polkl, „Já mu něco objednám,“ řekl to tonem,
o nic nejde, žádný problém.
Podle Deana to očividně
byl problém, „Jasně,“ sykl kousavě a Sam si nemohl pomoc a začal se cítit provinile. Rychle se začal shánět po obsluze.
Castiel dění okolo pozoroval s hlavou pootočenou ke straně a z transu ho probral až Dean. Přesunul svůj burger před Castiela, se slovy, „Tady, já počkám na další.“
Castiel zamrkal. Zahleděl se na plný talíř.
„Máš rád burger, ne?“
Castiel zvedl hlavu, a jeho a Deanovy oči se na moment setkaly. Sam něco říkal, ale Dean neposlouchal. Vše, co viděl, byl Castiel. Anděl na něj hleděl oddaně a s láskou, jakoby byl ztracený a Dean ho právě našel, jakoby Dean byl středobod jeho vesmíru a právě něco rozbil, nebo spravil, Dean si nebyl jistý.
A, tady to skončilo. Dean se octl v bílém pokoji. Naomi seděla za stolem, tvář bezvýrazná jako vždy. Před sebou měla stoh papírů. Usmála se, „Vítej, zpět.“
Castiel se rozhlédl. Pamatoval si, proč je tady a že už tady byl, ale to jeho hrůzu nikdy neutišilo. Dean, si založil ruce na prsou, nalehl na zeď a čekal, až bude po všem.
Naomi se ptá a Castiel jako vždy odpovídá. Tak to probíhalo asi pět minut a Dean se přistihl, že přestal poslouchat a zírá na bílý strop. Ze zamyšlení ho vytrhl až Naomin hlas, „To je lež, Castieli,“ řekla, „Zkontrolovali jsme ho, a Prorok tam nebyl. Takže, buď jste se spletli, nebo mi neříkáš pravdu.“
Usmála se, a Deanovo srdce se rozbušilo, jakoby mu chtělo vyskočit z hrudi. Naomi se zvedla, obešla stůl a zastavila se, až když stála před Castielem. Zatracení andělé a osobní prostor, pomyslel si lovec. Nelíbilo se mu, kam to směřuje.
Castiel k sobě nechal Naomi přijít, aniž se přitom zachvěl, jakoby trans, v němž byl, utlumil jeho reflexy, jeho zdravý rozum.
„
Lžeš mi?“
Deanovi se udělalo zle.
Ne. Ne, a zase ne.
Castiel pootočil hlavu ke straně, „Ne.“
Dean neví, jak je možné, že Castiel je v klidu, když každý jeho instinkt mu velí opak. A vše, co chce udělat, je přiběhnout tam, zatřást andělem a donutit ho se vzpamatovat.
Ale, je bezmocný. Není tam.
„Teď mě dobře poslouchej, Castieli. Zvaž to,“ spustila, jako když medu ukrajuje. „Víš, co je tvoje povinnost. Už jednou ses zprotivil vůli Nebe, a proto taky víš, že ta vůle je absolutní. Víš, k čemu mě nutíš?“
Castiel narovnal hlavu, a zadíval se Naomi přímo do očí, „Byla bys dobrý
zlý polda, Naomi. Asi se od tebe můžu přiučit - “
„Ticho!“ Zvedla ruku. Castiel zmlkl, a ošil se.
Když se Naomi na Castiela znovu podívala, přemáhala vztek, „Řekni pravdu, Castieli!“
Castiel zúžil oči, všechen sarkasmus zapomenut, a Dean vycítil jeho bezmoc, jeho zmatení, jeho strach.
„Je to pravda,“ řekl, a najednou se zarazil, jakoby mu právě něco došlo, jakoby se opravdový Castiel v něm probudil. Vzhlédl, a zatvářil se zděšeně. Ustoupil o krok, a Dean ve stejnou chvíli vpřed. Naomi a Castiel vypadali stejně překvapeně, ona proto, že nikdy neviděla anděla projevit emoce, a Castiel proto, že mu došlo, jak se cítí. Že plně chápe, čeho se dopouští, a koho zrazuje.
Naomi se usmála, a pokývala hlavou, „Dobře, Castieli, dobře. Ale, raději se ujistím…“
A tady se to zvrtlo. Uprostřed místnosti, se objevil kovový stůl, a Castiel už nestojí, ale leží na tom stole, spoutaný a bezmocný.
„Hej,“ zaprotestoval Dean. Přistoupil a napřáhl ruku, ale nestalo se víc, než že prošla skrz Naomi, jakoby Dean byl duch.
„Přemýšlej o tom, Castieli. Zkus si vzpomenout. Vrátím se za pár hodin,“ Naomi zmizela a v místnosti se objevili jiní andělé.
Castiel chvíli zápolil s pouty a nakonec jeho hlava klesla na stůl. Uvolnil se, patrně připravujíc se na to, co přijde (každý ví, že když se uvolní, nebolí to tak moc), a Deanovi došlo, že to znamená, že Castiel to už někdy zažil.
Nevěda, co víc udělat, Dean se přemístil nad Castiela tak, aby mu viděl do očí. Zkusil mu dát najevo, že je tady, ale Castiel hleděl dál skrz něj, na strop, jakoby na ničem nezáleželo. Něco, šeptal. Dean se sklonil níž, a odezíral.
Neviděl, že jeden anděl pozvedl dlouhý nůž, a že to začalo, poznal, když Castiel zavřel oči a přestal se modlit.
…
Dean neviděl tolik krve, od… jenom v Pekle. Nevěděl, že je možné, aby Castiel ztratil tolik krve, a pořád dýchal. Muselo to být tím, že je anděl, a to mučení jenom zhoršovalo. Castiel neupadal do mdlob, a očividně cítil všechno.
Stěny a podlahu pokrývala krev, což v kontrastu se zářivě bílým podložím, vytvářelo bizardní obraz. Dean zkusil všechno. Křičel, klek a dokonce se i modlil, ale nebylo mu to nic platné. Castiel ležel bezvládně na stole, a krvácel.
Byl to výkřik, co Deana donutilo, se na něj podívat,
doopravdy podívat. Castiel
zakřičel – Dean neměl tušení, co přesně mu udělali, ale muselo to být něco, když ho přinutili křičet – a Dean byl zpět v Pekle. Přistoupil ke stolu, stál v kaluži krve, krev kapala ze stolu…
Dean přistoupil, a zvedl ruku, jako kdysi, ale namísto toho, aby mučil, aby zranil, Dean Castielovi pohlédl do očí, propletl svoje prsty s prsty anděla, a řekl, „
Casi… do čeho ses to zase namočil?“
A, Cas neodpověděl, těžko říct, zda jeho jazyk svazovala bolest, či kletba, ale přestal křičet a v očích se mu mihlo, cosi jako poznání. Zadíval se na Deana – ne skrz něj, ale na něj, zmatek mísící se s úlevou a překvapením. Pak, se uvolnil a položil hlavu zpět na stůl.
Oči z lovce už nespustil. Dean si pomyslel, že Castiel si možná myslí, že je jeho halucinace, ale mluvil i tak… říkal, cokoli mu přišlo na jazyk, ve snaze Castiela nějak zabavit.
Mučení později přestalo, andělé zmizeli a vystřídala je Naomi.
Sklonila se nad Castielem, jako prve lovec, „Na co se to díváš?“ zeptala se, trochu rozladěně, jakoby jí Castiel už zase zklamal.
Castiel si olízl zakrvácený ret, „
Dean,“ hlesl, a Dean mu tu malou zradu nezazlíval. Zdálo se, že Castiel může mluvit jen s Naomi a že i kdyby se sebevíc chtěl, nemůže si pomoc a musí říct pravdu.
Castiel byl očividně jiného názoru, protože se zatvářil provinile, a Dean si začal dělat obavy. Co když Naomi přijde na to, že je tady? Co s ním udělá?
Naštěstí to bylo neopodstatněné. Naomi si asi myslela, že Castiel blouzní, protože zavrtěla hlavou, „Motlitba ti nepomůže,“ Mávla rukou. Krev ze stěn zmizela. „Dean ti nepomůže. Jenom pravda tě zachrání. Pověz, pravdu.“
A Castiel jí řekl totéž co poprvé, hlas zeslabený křikem a bolestí. Když vypověděl vše, Naomi zamyšleně odvětila, „Možná mi říkáš pravdu. Možná ti Dean a Sam lhali. Možná ti
nevěří.“
Výraz, který Castiel nasadil, Deana uzemnil. Nikdy anděla neviděl tvářit se tak zraněně. A, to si myslel, že mučení bolelo.
Castiel se na Deana tázavě zadíval.
„Promiň, Casi,“ šeptl Dean, „je mi to líto…
všechno.“
Castiel zavřel oči a Dean neví a nechce vědět, co to znamená.
Dean oči pro jistotu taky zavřel, aby neviděl Case, neviděl tu krev, a když je znovu otevřel, seděl v restauraci. Sam pro něj pořád objednával, lidé okolo se bavili, a Castiel seděl naproti, bez jakéhokoli škrábnutí, a doslova na Deanovi visel očima, a pořád k němu vzhlížel stejně…
vděčně a oddaně.
Na Deana toho bylo moc. S tímhle se nedovedl smířit. Vstal, ignorujíc Samův protest a rychle vyšel ven, na vzduch. Tam se předklonil a vyzvracel.
Tohle, nesvede. Nemůže v tom pokračovat. Tohle Casovi nemůžou znovu udělat. Nemůžou mu lhát, a nemůžou říct ani pravdu, protože kdyby Naomi přišla na to, že Castiel se prozradil, kdo ví, co s ním udělá. To nejlepší, co Dean může udělat, je poslat Case pryč, a doufat, že Naomi o něj ztratí zájem, protože už jí k ničemu nebude.
Věděl, že Castiela to zraní, ale taky věděl, že to bude fungovat, že to anděla zachrání.
Tím se uklidňoval, když ho posílal pryč. Řekl Castielovi, že mu zkoušel odpustit, ale že to nejde. Že si pořád pamatuje, že Castiel je zradil a že to bolí se na něj dívat. Že se pořád nemůže přenést přes to, k čemu došlo v Očistci, a že potřebuje víc času. Že, by tady teď Castiel neměl být. Že nechce, aby se vracel.
A Castiel Deana vyslechl a nenamítal nic. Po celou tu dobu nicméně, na lovci visel očima, a snažil se nahlédnout do Deanovy mysli, do jeho srdce, jakoby to co si Dean myslí a co cítí, mohlo změnit význam toho, co říká.
A, pokud Castielovi neuniklo, že Dean přemáhá slzy a zaměnil jejich pravý význam za slzy bolesti, kterou Deanovi způsobuje on, je to jenom dobře.
A pak tam nebyl. Vidět ho zmizet, nebylo totéž, jako vidět Sama odcházet, ale z nějakého důvodu, to taky bolelo.
Dean doufal, že se nevrátil do Nebe. Naomi ho pořád ovládala, a Deanovi nezbylo než doufat, že dříve či později se vzdá.
Castiel je zraněný a sám, ale je v bezpečí a je to tak lepší.
Dean konečně pochopil, proč ho Castiel nechal odejít z Očistce samotného. Zraněného. Že chtěl lovce ochránit před sebou.
…
Jeho anděl je v bezpečí. Dean možná nemůže zachránit všechny, ale zkouší to. Pořád to zkouší.
…
Castiel slyší Deanovu duši. Volá ho k sobě. Volá anděla zpět, a Castiel tomu nerozumí, protože Dean ho odehnal. Zradil, zahnal, a opustil. Dean ho nechce.
Ale, jeho duše ano.
A Castiel možná nerozumí lidem, Deanovi, nebo sobě. Ale, zkouší to. Pořád to zkouší.
EPILOG
Slunce zapadá a stíny se prodlužují. Castiel stojí venku, u okna a pozoruje svojí rodinu, uvnitř motelu. Je neviditelný a pořád zkouší být součást, zkouší být tady, ač o tom lovci neví, a ochránit je a podílet se a nic nepokazit.
Zkouší rozumět.
Něco, rozvířilo vzduch.
Cizí přítomnost. Castiel uslyšel šramot za svými zády, otočil se…
„Hello, Castiel…“ 
Domov 
Stránka 
Tak pokud byla Naomi problém, teď bude mít daleko větší problémy. Ale je to opravdu bezvýchodná situace. Jsem vážně zvědavá, jak to vyřeší v seriálu. Stále doufám, že Naomi někdo brzy oddělá 
Ale taky nebude problém na její místo dosadit někoho nového, že 
Chjo... když se už zdá, že by mohli mít hoši klid, zase se něco pokazí. A já bych to Deanovi a Casovi tak přála, aby už měli konečně trochu klidu! Každopádně díky za povídku, tahle se mi líbila opravdu hrozně moc 
Bylo to hodně kruté? Ale, napovím, že to možná nemuselo být špatné znamení... koho by tak Cas mohl potkat. Lucifera? Jiného anděla? Starého - známého - anděla? Naomi? Boha? Crowleyho... neprozradím, ale vím to