ZAČÁTEK

Hey... říkala jsem si, že by bylo pěkné dát o sobě vědět, napsat a přidat něco krátkého a odpočinkového a současně se vypsat z poslední epizody. Pracuji na větším projektu a proto bylo fajn napsat něco, co nevyžaduje tolik energie.

Doufám, že povídka si najde své příznivce. Všichni ví, že se ráda zabývám otázkou realit a Luciferovo, Vždycky skončíme tady, my nedává spát. Možná, že budoucnost je daná -ale lidí mají určitě moc jí "trochu" pozměnit a vybrat si. Čím dál tím víc mi to připadá, že seriál směřuje kamsi do budoucnosti, kterou viděl Dean. Vracíme se k Peklu a branám... ale především mi přijde, že Castiel má tak trochu nakročeno k Castielovi z budoucnosti. Deprese, rozčarování, více lidkosti... ale, jak říkám - všechno jde trochu pozměnit, no ne? Co si kdo vybere?

Navazuje na díl 8x10 a prolíná se s dílem 5x04. Castiel v téhle povídce, je trochu ode všeho, vyvinul se z něj přirozeným vývinem a proměnou charakteru ze série v sérii.

Je to trochu depresivní, ale zakládám si na KONCI.

Současně mám jednu otázku, která se netýká téhle povídky - pracuji na dlouhé povídce, už nějakou dobu a teď jsem na vážkách. Můžu jí rozdělit na pár částí a ty přidávat postupně (ještě jsem tu povídku úplně nedopsala), nebo počkat pár týdnů, dokud nebude celá a pak jí přidat naráz. Co byste radši? Kousek po kousku hned, nebo všechno najednou ale mnohem později?



A tady, je povídka. ENJOY,

ZAČÁTEK

Castiel stál v motelu, ruku s nožem napřaženou a mířil na Deana. Sam stál za nimi, nevěda, zda se pohnout kupředu nebo o krok Vzad. Když otevřel pusu, aby něco řekl, Dean ho zarazil, oči nespouštějíc z Castiela. Anděl sledoval každý jeho pohyb, ne se zaujetím, nebo vypočítavostí, ale prázdnýma chladnýma očima. I jeho hlas byl mechanický, ale co Deanovi doopravdy nahánělo husí kůži, byly ty oči. Uběhlo pár minut.

„Musím to udělat,“ řekl cizinec s Castielovou tváří. Vykročil, a najednou se zarazil a modré oči na okamžik ožily, „musím… vás zastavit,“ dodal po zamyšlení, skoro omluvným tonem. Dean se nehýbal. Slyšel Samův zrychlený dech. Zatajil vlastní,

„Co chceš udělat?“ zeptal se. Castiel pootočil hlavu ke straně, nůž namířený na Deanovo srdce. Dean zatřásl hlavou. Bože, byl unavený. „Casi, víš ty vůbec, kdo jsem?“

Nepochyboval o tom, že v Castielvých očích se mihlo poznání. Jakoby se rozzářily, „Dean,“ řekl. „Dean Winchester. Moje rozkazy…“

Zabij ho… zabij. Zastav je, napovídaly mu hlasy v hlavě. Anděl se chytil za spánky.

„To je všechno? Na víc si nevzpomínáš?“ naléhal Dean. Castiel zvedl hlavu, zvláštně se na něj zadíval a mlčel. Deana opouštěla naděje, „Co ty? Víš, kdo jsi?“

Tentokrát Castiel odpověděl okamžitě, „Jsem Castiel, Anděl Páně.“

„Správně, Casi. Ale, víš ty co?“ Dean vážil každé slovo. „Deane – „ setřásl Samovu ruku a přistoupil k Castielovi blíž, ignorujíc hrot nože. „Nejsi jenom Castiel… víš, jak to vím?“ zastavil se těsně u anděla. „Znám tě.“

Zabij je. Znič je! Dřív, než zničí tebe.

„Vím, že nerozumíš polovině toho, co říkám. Vím, že se snažíš rozumět. Vím, že se rád směješ. Vím, že si nikdy nesundáváš kabát, i když bys mohl. Vím, co schováváš v kapse toho kabátu, protože jsem to našel a vrátil to tam. Že se nedotkneš kafe, dokud ho hodně neosladíš. Že nikdy nevydržíš sledovat jeden pořad v televizi dýl, než pět minut a pak přepneš kanál. Že ti taky chybí Bobby. Že nejsi nezničitelný. Vím, že v restauraci si vždycky vybereš místo u okna. Víš, o čem to svědčí?“

Slabosti…

„Jsem, slabý,“ opakoval Castiel. Dean zavrtl hlavou, „Možná… ale, dělá to z tebe v první řadě osobnost. Vzpomínáš si? Vzpomínáš si na to, kdo jsem já?“

Zabij ho!

Castiel zvedl oči zalité slzami, „Deane – „ sklopil nůž a pak, tiše dodal, „Zahraň mě – zachraňte se…“

„Zachráníme,“ slíbil lovec. „Teď, Sami – „ zakřičel. Sam se shýbl, a okolo Deana a Castiela vzplál kruh ohně. Dean se zakuckal, a otřel si z čela pot. Uvnitř bylo dusno. "Casi?" Castiel stál před ním, jako socha, a v očích se mu odrážely plameny.

„Lepší, správně?“ Anděl trhl rameny. „Tady nás neslyší, že jo? Musíme přijít na to jak – Casi?“ Castiel se díval do ohně, fascinovaný září. Deana neposlouchal, a tvářil se zdrceně. Najednou se vrhl kupředu.







„Co vlastně honíme?“ Dean se prodíral skrz jehličnaté větve. Co chvíli zastavil, aby se zaposlouchal, ale vždycky se ukázalo, že křupnutí, které se ozývalo v hlubinách lesa a korunách stromů, měl na svědomí vítr.

„Otázka je, kdo koho honí…“

Dean se otočil. Napůl očekával, že na Castielově tváří spatří úškleb. Ale, Castiel nebyl zdrogovaný. Díval se kamsi za Deanovo rameno, tvář staženou soustředěním a oči neskutečně jasné. Deanovi to kupodivu na klidu nepřidalo.

„Je to… blízko. Cítím to,“ Anděl si olízl ret a zadíval se na Deana. Bunda, kterou si od lovce před měsíci vypůjčil, když jeho vlastní oblečení shořelo, na něm legračně vysela, a kdyby Dean nevěděl, že je to nemožné, řekl by, že zhubnul.

Dean uhnul očima, „Dávej pozor a dívej se, kam šlapeš, to je všechno.“

„Samozřejmě,“ odsekl nevraživě anděl a vtlačil se před Deana tak, aby stál v čele výpravy. Dean protočil očima. Už nevěděl, jak se v Castielově přítomnosti chovat, jak s ním mluvit. Kdy na to přišlo, vypořádat se s Deanem, taky nebylo snadné, ale Castiel to lovci neulehčoval. Dean se vážně snažil být trpělivý, a když náhodou zapomněl, Sam mu dal najevo, že přestřelil. Dean jich měl dost obou. Unavovalo ho na všechny dohlížet a ujišťovat se, že anděl nepřebral, prohledávat mu kapsy a schovávat krabičky s léky. Kdyby si Castiel nechal pomoc, kdyby si chtěl promluvit – měl možnost. Dean byl přímo tady, nebo ne? Zase. Ale, zdálo se, že jediná věc, kterou Castiel doopravdy potřebuje, je vicodin. Dean se mnohokrát dožadoval odpovědí, ale Castiel neodpovídal. Byl… mimo. Ale, na rozdíl od bláznivého Castiela, kterým jednou býval a který popíral skutečnost, tenhle Castiel byl zatrpklý a pamatoval a uvědomoval si všechno.

Dean a Sam nevěděli přesně, co Castielovi v Nebi udělali. Když ho před šesti měsíci nalákali do kruhu ohně, aby to vypátrali, nikdo neočekával, že Castiel se do toho ohně vrhne. Dean se nikdy nezeptal, zda to dostal příkazem, nebo zdali se chtěl vážně zabít. Nenašel odvahu. Vrhl se kupředu dřív, než Castiela spolkly plameny a oba je strhl na zem. Castielův baloňák to nepřežil, jeho levá paže to ošklivě odnesla, a Dean utržil popáleniny druhého stupně.

Po tomhle fiasku byly opatrnější, a Naomi se rozhodla, že Castiel je neovladatelný a nebezpečný. Osvobodila ho, ale jenom proto, aby zaměstnala Winchestery, kterým nezbylo než se o zmateného anděla postarat. Castiel byl víc přítěž než pomoc. Trpěl bolestmi hlavy, výpadky paměti a často se zarazil a zíral do prázdna, při čemž nejednou málem připravil o život sebe nebo jednoho z bratrů.

Sam a Dean vyzkoušeli všechno, ve snaze pomoci mu a ulevit od bolesti hlavy, ale, medium nebo čarodějnice nepřicházeli v úvahu. Nedalo se věřit nikomu. Nakonec zkusili obyčejného lékaře, ale jenom jednou, a to nedopadlo nejlíp. Castiel doktora omráčil a potom už lékařům nevěřil. Nepomohlo ani Samovo ujištění, že ne z každého doktora se vyklube démon.

Castiel si nakonec pomohl sám. Objevil léky, malý zázrak. Dean se mnohokrát proklínal za to, že je Castielovi nevyrval z ruky hned napoprvé. Jenže, Dean chtěl vážně spát a vážně si přál, aby se Castielovi ulevilo.

Neočekával, že z Castiela se stane expert, a že všichni skončí tady, na prahu budoucnosti, kterou Dean kdysi spatřil. Nevěnoval Castielově novému koníčku, a totiž spolykat všechno, co se mu dostane pod ruku pozornost, dokud Sam nepoukázal na to, že se jim ztrácí léky. Castielova snášenlivost byla velká, protože byl pořád anděl, a právě proto bylo snazší přebrat. Když Dean Castiela poprvé našel na podlaze, hledíc do prázdna, oči sklené, vypadlo z něj, „Co si k čertu myslíš, že děláš?“

Castiel, zvedl oči a ušklíbl se, „A co jiného si představuješ, že budu každý večer dělat?“ A, zatraceně, Dean věděl, že Castiel má pravdu. Castiel ho potřeboval, ale Dean v sobě nenašel kuráž k tomu podívat se mu do očí, a namísto toho utíkal. Záleželo mu na něm, ale to samo o sobě nestačilo.

Nevěděl ani, zdali je to dost na to, aby to Castiela odradilo od toho zabít se. Když mu před několika měsíci, ve chvilce slabosti, řekl, aby to nedělal, Castiel se na něj podíval a klidně odvětil, proč ne?

Dean se nezmohl na slovo. A to byla fatální chyba, která započala Castielův pád.

Kráčel lesem za Castielem, nespouštějíc oči z jeho – svojí – bundy. Smrákalo se a Dean stěží viděl na cestu. Věděl, že na tom nesejde, protože Castiel nepotřebuje světlo k tomu, aby viděl, ale nechtěl být odkázaný na neurotického ex-anděla, který se mohl, co chvíli zhroutit.

Castiel se nečekaně zarazil. Dean ho obešel tak, aby mu viděl do tváře.

„Casi?“ No tak, soustřeď se.

Castiel zamrkal, a chytil se za spánky. „Je to… někde tady.“

„Někde tady?“ Dean se rozhlédl. „Skvělý. Přesněji to nevíš?“

„Snažím se!“ vyštěkl anděl.

Dean otevřel pusu, ale na poslední chvíli se kousl do jazyka, „Jo… já vím,“ vytáhl mobil a rychle odeslal zprávu Samovi. Castiel ho pozoroval, výraz otupělý. Začal se šacovat, „Je to, někde tady… kam jsem to – „ mumlal nesouvisle. Vytáhl z kapsy lahvičku s léky. Odšrouboval uzávěr, ale Dean byl rychlejší. Zkusil mu lahvičku sebrat, a léky se vysypaly na zem.

„Deane – „

„Potřebuju, aby ses soustředil.“

„A já se potřebuju soustředit!“ odsekl Castiel, hlas sužovaný bolestí a potřebou. Klekl si, prášky sbírajíc do třesoucích se rukou. V Deanovi to vřelo. Shlížel na Castiela shora, zuby zatnuté. Castiel byl patetický. Byl, byl… a najednou, nebyl… Deana opustila zlost. Vybavila se mu nemocnice, Člověče, nezlob se, které on svrhl a Castiel klečící na zemi, figurky sbíral a Dean tam jenom seděl.

Zatnul zuby, „Casi – Casi!“ Vytáhl anděla na nohy a podíval se mu do očí. „Poslouchej – „ Castiel hladově pokukoval po lécích, ruce zatínajíc v pěst. „Poslouchej, přece – „ zatřásl jím, zarývajíc mu prsty do ramen. Věděl, že stisk zanechá modřinu, ale nezajímalo ho to. Kdyby Castiel doopravdy chtěl, mohl se osvobodit a uletět. „Potřebuju tě – rozumíš?“

Castiel nic neříkal, oči zalité slzami.

Znovu jím zatřásl, „Rozumíš?“

„Já…“

„Rozumíš tomu?“

Castiel se octl zpět v bílé místnosti, tváří v tvář Naomi. Rozumíš? Ptala se. A Castielovi nezbylo, než svěsit hlavu a souhlasit. Ale, Dean nebyl Naomi.

Castiel se zadíval do zelených očí a to, co spatřil, nebyla lež, nebo falešná milost, viděl plamen a lásku a odhodlání. Dean utíkal, ale když šlo do tuhého, nakonec Castiela vždycky našel. Kývl, a pak znovu a znovu… „Rozumím. Rozumím, rozumím…“

Dean uvolnil sevření, ale nepustil ho. Pořád ho přidržoval za bundu, a stejně jako Cas, i on se mírně třásl. „Dobře… to je, dobře…“ hlesl, a pak se naklonil a Castiela políbil. Později sám sebe ujišťoval o tom, že to udělal jenom proto, aby Castiela, pořád pokukujícího po lécích rozptýlil. Aby utěšil jeho třes. Aby, je oba rozptýlil…

Castiel zasténal a vpil se do lovce, jakoby Dean byl studna, v níž utiší žízeň.

„Deane…“

Zachránil je, ale pozdě.







„Našli jste to?“ zeptal se Sam. Seděli v kempu, v jednom ze srubů. Dean jim všem nalil. Castiel načekal na ostatní a na ex vyprázdnil obsah svojí skleničky. Dean si všiml, že sahá po láhvi a pleskl ho přes prsty. Castiel protočil očima a zhoupl se na židli. „Drama…“

Dean z batohu vytáhl tablet a položil ho na stůl. Castiel se přestal houpat. „Takže tahle věc… zavře Nebe, že jo?“

Castiel pootočil hlavu ke straně. Dotkl se prsty tabletu, přejel jimi po kamenu a zavřel oči. Dean ho pozoroval. „Musíš zavřít současně oba východy, jinak to nebude fungovat,“ připustil, znovu se zhoupl.

Vědí, co to znamená. Castiel určitě zůstává, to je bez diskuze, protože v Nebi není vítaný. A, až zavřou bránu, Castiela to úplně odřízne od zdroje milosti a, padne. Stane se z něj člověk. Ví to, ale nemluví o tom. Není o čem. Castiel nechce rozebírat svoje pocity a Dean beztak ví, jak se cítí. Je vyděšený, rozzlobený a zlomený. Všichni tři jsou.

Sam přikývl a schoval tablet do kapsy u bundy. „Zanesu to Kevinovi.“

„Kdy dorazil?“ zeptal se roztržitě Dean, nespouštějíc oči z Castiela. Zdálo se, že anděl je už zase duchem mimo. Přestal věnovat pozornost tomu, co se děje okolo, a hrál si s lahvičkou na léky, kutálejíc jí po stole.

„Včera v noci. Ubytoval jsem ho v tom malém srubu na východní straně…“ Sam a Dean – a Cas – se v kempu zabydleli nedávno. Válka byla na spadnutí. Proto vybudovali kemp, něco, co mohli obehnat plotem a zabarikádovat a ubránit.

Sam se vytratil. Castiel si pravděpodobně nevšimnul. Dean přistoupil ke stolu a chytil lahvičku, která se zakutálela k hraně stolu. Až to upoutalo Castelovi pozornost. Dean lahvičkou zatřásl a zjistil, že je prázdná. Zamračil se, „Tys to vypotřeboval?“ zeptal se, ledabyle.

Castiel zvedl prázdné sklené oči, plné smutku, a nařekl nic. Dean si pořád pamatuje Castielův výraz, po té, co ho strhl k zemi v kruhu ohně. To, jak se na něj anděl zadíval, když se vzpamatoval a přišel k sobě, skrz kouř, stoupající z uhašených plamenů, skoro, jakoby litoval toho, že mu Dean nedovolil se zničit.

Dean se s tím nedovedl vypořádat. Zavrtěl hlavou, upustil lahvičku a měl v úmyslu odejít a věnovat se něčemu smysluplnějšímu. Byl skoro u dveří, když si všiml, že Castiel šahá do kapsy, pro další léky.

A co jiného si představuješ, že budu každý večer dělat?

Otočil se. Vrátil ke stolu, vzal Castielovu ruku do své a jemně z ní pilulky vyňal.

„Casi…“

Castiel zvedl oči, a zadíval se na něj, nejistě, ale i tak nějak s nadějí.

Dean vážil každé slovo, „Můžeme… co kdybysme… přišli na něco, jiného? My lidé jsme občas velkorysí, víš?“ dodal po zamyšlení.

Castiel pootočil hlavu ke straně, „Já vím, Deane –„ odvětil tiše, rozvážně. Jízlivost, a netrpělivost ta tam. Deanovi tahle stránka Castiela a jeho hlas, chyběly.

Sklonil se, naklonil blíž a Castiel si myslel, že ho chce znovu políbit. Ale Dean se namísto toho posadil naproti němu, Castielovu ruku pořád ve své a zadíval se andělu přímo do očí, „Co kdybysme si promluvili?“

Dean ví, že to není moc. Ale, nejde o konec světa. Když něco, tak o nový začátek.

Maky: Povídka se mi moc líbila, ale doufám, že tak to v spn pokračovat nebude, protože Case závisláka nechci Ale bratři by na to přijít mohli, co Casovi vlastně je. A pak se pořádně pomstít té bitch Naomi Jen nevím, co s tím Casem. Vypadá to s ním fakt bledě. Každopádně díky

Pokud jde o tu dlouhou povídku... pokud jde o mě, raději si počkám, až bude komplet. Teď bych stejně neměla čas to číst

Maky: Povídka je velice pěkná, nicmně SPN teď sleduji více méně dost extenzivně a současný stav věcí se mi moc nelíbí. (ne, že by se mi tu a tam nějaká ta epizoda nelíbila, ale hlavní dějová linie, to staré známé pro mne již dávno skončilo. V něčem je to dobře, v něčem ne) Z toho důvodu mě docela fascinuje, že ty dokážeš napsat ff s vizí i pochmurné budoucnosti tak, že si je vždycky ráda přečtu a zamyslím se nad nimy (teď možná čtu radši ff, než se dívat na epizody)
Nicméně se chci vyjádřit především k dlouhodobé povídce, neboť ty mám mnohem radši, než ty krátké (alespoň se má člověk na co těšit) Vůbec by mi nevadilo, že ji nebudeš mít dopsanou a budeš ji už přidávat, pokud ji dokončíš Čehož se tak nejak ze špatné zkušenosti z rozepsanými povídkami instinktivně obávám (opravdu ne jen od vás tady z fóra, ale třeba od spousty lidí jinde a i ze své vlastní zkušenosti s tím, že mám rozepsáno zpoustu povídek a v nějaké slušné formě jsem ještě nedopsala žádnou pořádnou)

(Závěr: Piš, publikuj a odpublikuj to hlavně celé, tedy pokud nechceš čtenáře mučit )

bohdy: promin, že odepisuji až teď - byla jsem... busy! Co se Castiela a pokračování SN týče, jsem připravená na nejhorší. Mohlo by to pokračovat skvěle - Castiel by mohl padnout (protože uzavření brány Nebe znamená, že se musí rozhodnout, kde zůstane) - ale to asi jen ve FF realitě. Ve skutečnosti jsem připravená na "Fuck..." a to je asi tak všechno. V šesté sérii, když nic, tak to bylo aspoň hodně smutné. Spousta emocí... nenáviděla jsem to, ale zpětně mi dochází, jak moc mě to inspirovalo. A autory FF.. sedmička - byla velice... hm, originální? Hrozná... ale, zase - inspirovalo mě to.

Ten desátý díl osmé série, byl takový nemastný, neslaný... mám strach, že to celé zvořou. Potenciál tady je, ale obávám se nejhoršího. Stejně ted žiju víc ve FF realitě než v té seriálové, takže se hodl budu muset smířit s tím, co na Castielovi napáchají v seriálu a dál žít v povídkách.

Na té kapitolové povídce pořád pracuji, ale pravděpodopbně jí brzy začnu přidávat po částech. Jinak jí nikdy nedokončím


Eviik: Děkuju za komentář Konečně někdo se stejným problémem - názorem? jako mám já. Napsala jsem to výše v komentáři bohdy. Současný stav seriálu se mi vůbec nezamlouvá! Předchozí šestá a sedmá série, byly hrozné, to je fakt (pro Castiela) -a ty kotrmelce, co s ním dělaly a nedůstojný přístup.. ale když nic, zpětně mi dochází, že mě to isnpirovalo. Bylo to plné zápletek, a nápadů a emocí... samozřejmě na přechozí série to nemá, ale s tím nic nenaděláme. Vývin osmé série s emi ale nelíbí vůbec. Je tam potenciál, ale nějak si s tím neumí pradit. Nežeru jim to. Nežeru jim Naomi, ani Samadriela ani Kevina... prostě, ne. Přijde mi to takové odfláklé, ale možná jen můj pocit? A obávám se, že Cas prostě někam vyšumí...

taky ted žiju spíše v té FF povídkové realitě, která mě usppkojuje. Jen mě mrzí, že v seriálu mě toho isnpiruje už jen málo co. No, všechno hold jednou skončí. A my máme aspon ty povídky... a hlavu vzhůru - možná, že i seriál nás nakonec uspokojí?

Těší mě, že si ráda přečteš moje povídky! Nevím, jestli je to pro tebe dobře, nebo špatně, ale ta dlouhá, kterou plánuju, není pochmurná. Neříkám, že tam není hodně obratů, nebo je veselá, ale není pochmurná. Hodně mě baví, ale s některými částmi dost zápolím. Proto jsem jí zatím nepřidala. Její dokončení a možnost publikování mě motivuje k tomu, abych jí dopsala celou. Na druhou stranu, asi přidávat začnu. Část po části. Zpětná reakce od vásd je důležitá. A dokončím jí. Tentokrát jo!

Což mi připomíná, že se chci vrátit ke své jiné rozepsané povídce, kterou mám tady na foru.


Děkuju za podporu