VYPŮJČENÉ ŠTĚSTÍ

Andělé si půjčují lidské tělo, aby mohli fungovat na zemi. Castiel v tom fungování zajde malinko dál. Co ucítí?

Lidé kradou okamžiky štěstí, kde se dá a Dean, který toho štěstí nemá moc, především.

Krátká povídka o sexualitě - ano, sex, ale držím se na uzdě. O Castielových a Deanovch pocitech. Dějem spadá někam za osmou sérii. Castiel je pořád anděl - ale... kdybych ji měla někam zařadit, zařadila bych ji do cyklu svojí povídky LOST ANGEL OR MAN ON THE MISSION.

Kdo nemá rád slash - přestaňte číst! Ostatní, pokračujte






Kdyby strážní andělé existovali, Castiel by byl, díky zvyku pozorovat lidi, jedním z nich. Nejraději a nejčastěji pozoroval Deana. Pozoroval ho, když seděl za volantem. Pozoroval ho při jídle. Pozoroval ho, když se převlékal. Kůži mizející pod vrstvami oblečení, a zase se objevující. Závan vůně, v místnosti – esenci prchající pootevřeným oknem ven. Zvuk, kroků…

jenom pohyby, připomínal si. Jenom vůně. Jenom, buňky a molekuly, navržené a funkčně seskládané rukou Boha. Jenom, obal duše. Castiela by to nemělo rozrušit. Nemělo by ho to zajímat. Jenže, ono zajímalo.

Castiel toho viděl hodně, ale nic z toho nezažil na vlastní kůži. Až teď. Tady, s Deanem, fantom Deanovy duše, kroužící v šeru, nad Castielem, jako opar… zářící oči, kůže, a prsty a rty… všechno, co Castiel viděl a co si představil. Kousek po kousku, jeho.

Bylo to,

odzbrojující… a Castiel zjišťoval, že Dean není jediný, v téhle posteli, kdo cítí, a chvěje se nedočkavostí a vzrušením. Něco se dělo s ním. S tímhle, nepočítal.

Castielovo lidské tělo se stalo přenašečem vzruchů. Bylo Castielovou vstupenkou do Deanova světa, umožňovalo mu, být tady s ním a cítit a prožívat. Nebylo to bezvýznamné, a Castiel si uvědomoval, že jednou to může znamenat všechno.

Castiel cítil doteky a oplácel je. Zpocené dlaně a horká kůže, a potřeba blízkosti…

Deanovy vlasy ho lechtaly na krku, Deanův dech hřál. Castielovo srdce tlouklo, a tlouklo a tlouklo… nevěděl, jak to zastavit. Nechtěl to zastavit. Nechtěl, aby to přestalo.

Na jeho a Deanově kůži se třpytil pot, a Castielovy ulepené prsty klouzaly po Deanových zádech, níž… ve stružkách, jako voda. Jako proud. Který je oba strhl.

Dean do něj vstoupil.

Castiel zprvu bojoval, jako vždycky, když došlo na to vzdát se kontroly. Zmítal sebou, zatínajíc ruce, a vzpírajíc se, a lapajíc o dechu, zmatený a vyděšený, a nevěda, jak si říct o to, co potřebuje. Jak si to vzít.

„Co se děje, Casi?“

Castiel sklopil oči. Ulpěl jimi na Deanově holé hrudi, a olízl si ret. Dotkl se Deanova srdce… když znovu vzhlédl a zadíval se do zelených očí, odhodlaný výraz – týž výraz, s nímž vtrhl do Pekla, výraz, který měl, když pro Deana obracel Nebe vzhůru nohama, byl zpět.

Anděl vydechl a uvolnil se, a jeho modré oči, plné rozkoše, se rozzářily. Roztáhl, a zvedl nohy –

Potřeba blízkosti – roztáhl nohy, obemkl je okolo Deana, a přitiskl k sobě lovce blíž, vklínil se do něj – Dean byl všude. Vyplnil ho. Deanův penis uvnitř Castiela rostl –

Castiel ho byl plný. Byl, plný…

„Deane…“ zasténal ochraptěle. Byl s rozumem v koncích. Zadrhl se mu dech.

„Příjemné?“

„Moc,“ odvětil anděl zasněně. Bez dechu.

„Teprve se rozehřívám, Casi.“

Hýbal se uvnitř Case. Byl uvnitř Jimmiho těla, ale nějak našel Case. Jeho milost. Jeho, já. To spojení bylo velkolepé. Castielova hlava klesla na polštář, a jeho oči, zjihly a zvlhly víc.

Doteď, Castiel nevěděl jistě, kam patří, a když se ohlédl, zdálo se mu, že během posledních pěti let, o něco přišel. O něco, co z něj dělalo anděla, ale i Case. Až teď, když byl Dean v něm, a vyplnil to prázdné místo, něčím dobrým a povědomým, Castiel se našel.

„Deane – Deane!“

„Kurva… Casi,“ Dean ho musel přidržet, protože jinak riskoval, že spadne z postele. Castiel měl nakročeno k explozi, a v jeho případě, by nemuselo jít o obrazný termín. Když před hodinou stál před Deanem, a nechal lovce, aby ho svlékl a dovedl k posteli, Dean nevěděl, že se to bude ubírat tímhle směrem. Dean v Castielovi a Castiel trhající Deanovo tričko v půl, zpocený, ztracený, chtivý, nedočkavý… sténající – orgastický.

„Deane!“

Castiel nevěděl, jak si říct o to, co potřebuje, ale věděl, jak zavolat Deana. Dean přirazil. Castiel byl doma.

Když bylo po všem, Castiel tak nějak… odpadl. Byl, převálcovaný, uspokojený, uvolněný… doma. Ležel na boku, zasněný, vyčerpaný, a mimo, vlhké oči upírajíc do prázdna. Tak to aspoň Deanovi připadalo.

„Hej,“ Když se Dean vzpamatoval z vlastního orgasmu, sjel anděla starostlivým pohledem. „V pořádku?“ zeptal se, protože Castiel vypadal jako mrtvý. Vlasy přilepené k čelu a spánkům, údy ochablé. Ale dýchal, a jeho kůže byla teplá, rozpálená, a třpytily se na ní kapičky potu, a jeho oči se neskutečně leskly. „Vypadáš tak trochu…“ sjetě.

Castiel zamrkal, a zaostřil. Zamyslel se.

Bylo to velkolepé. Děsivé, zničující – jinak by to Castiel nepopsal. Castiel přišel o sebekontrolu. Poprvé. Bylo to tak neandělské. Cítil svojí milost, ale hluboko – jeho andělské smysly byly utlumené a jeho lidské v pozoru, a Castielova síla… byla tam, ale v jiné podobě. Hřála, uvnitř – jakoby se Castielovi v břiše uhnízdilo cosi teplého a sladkého. Bylo to silné, ne dost na to, aby Castiel něco zničil, ale dost na to, aby to zničilo jeho. Nějak…

To spojení se světem, a vjemy mu připomínalo dobu, před třemi roky, když byl člověk. Tehdy byl taky bezbranný a uvězněný v tomhle těle, ale předtím cítil vztek a frustraci a teď rozkoš.

Nechtěl přijít o tenhle moment, tuhle iluzi… odtrhl od Deana oči, a přitiskl se k němu blíž, vyjadřujíc to, co cítí pohyby namísto slov. Schoulil se do lovce, jakoby v něm mohl žít a existovat a dýchat, a nechal svou milost spát.

Dean ho objal.







Dean nevěděl jistě, jak dlouho se objímají. Uběhlo tak… dvacet minut? Vstal, shýbl se pro tričko, roztržené ve dví, které leželo na zemi, otřel se a pak si na sebe natáhl jiné, čisté. Castiel ho omámeně pozoroval. Lovec se ohlédl přes rameno, a ušklíbl se. Anděl, otupěle zamrkal.

Díval se, jak lovec, vytahuje rolety, a nakonec mizí v kuchyni.

Dean začal s přípravou snídani. Nevrátí Castielovi, oč přišel, ale může mu to vynahradit jinak. Může začít maličkostmi. Pozornostmi. Třeba, snídaní. Navíc, bylo pěkné na chvíli předstírat, že jsou normální.

Ubytovali se v malém městě ve Wyomingu. Jejich motel stál na konci města, a z okna byl výhled na opuštěnou krajinu. Ve městě byla dětská hřiště, a škola a taky bar a autoservis a všechno, co chlap potřebuje. Dean si vždycky přestavoval, že se jednou na takovém místu usadí. Zůstalo jenom u představ. Popravdě řečeno, Dean nevěděl, jak dlouho by doopravdy vydržel nestěhovat se.

Castiel se k němu připojil o pár minut později. Doploužil se do kuchyně, neskutečně rozcuchaný a stále malátný. Deanovi neuniklo, že je pořád v rouše Adamově (tedy Jimmiho, přesněji řečeno), a neobtěžoval se přičarovat si obvyklý úbor. Měl na sobě jenom tričko, které naštěstí patřilo Deanovi, takže bylo dost dlouhé a zakrývalo Castielovy intimní partie.

Dean byl vděčný, protože jedna věc byla se s Castielem milovat, a druhá, anděl producírující se nahý po kuchyni. Ne, že by to Castielovi vadilo. Byl anděl, pro Krista Pána. S nahotou si hlavu nelámal, a do toho trika se nepochybně nasoukal jenom proto, že patřilo Deanovi a ne kvůli etiketě.

Castiel se rozhlédl a usedl za stůl. Pořád měl ten výraz, ale jeho oči byly jasnější, pronikavější. Dean před něj postavil snídani a taky si sedl. Castiel na jídlo chvíli zíral. „Jak dlouho jsem byl… mimo?“ Byla to první slova, která po orgasmu řekl, a jeho hlas byl pořád ochraptělý vzrušením.

Dean si ho chvíli prohlížel, a nakonec milosrdně sklopil oči, a zabořil lžičku do misky s cereáliemi. Slíbil Samovi, že o sebe bude pečovat a cereálie byly menší zlo, než salát.

„Půl hodiny? Hodinu? Nevím… přestal jsem počítat. Jaké to…“ Dean pořád hleděl do misky s mlékem, v níž bobtnaly vločky. Hnus. „Jaké to bylo?“

Deanovi docházelo, co udělal. Zkorumpoval anděla, a teď ho prakticky svedl. Chtěl Castielovi říct, že tuhle zběsilou jízdu nenaplánoval, že lituje, že to takhle dopadlo, že měl vážně ty nejlepší úmysly – doopravdy nevěděl, jak se předešlá noc zvrhla v sex, a jak to, že oba skončilo nazí. Ale, nemohl Castelovi lhát, protože – kdyby to Dean mohl vzít zpět, nevzal by.

Ale, bylo těžké ignorovat Castielův výraz – ten šok, to zděšení, když bylo po všem.

Castiel neodpovídal, a Deanovi nezbylo, než zvednout oči. Překvapilo ho, že se nestekla s opovržením.

Castiel se tvářil trochu ztraceně, pravda – asi byl. Víc, než Dean, ale v očích se mu zračila i naděje. Nejistě natáhl ruku - holou, horkou, vonící,(Dean polkl), a posloužil si jedním z lupínků v Deanově misce. Později se z toho stal zvyk. Ty dva dělící se o jídlo – Sam poukázal na to, že to znamená, že je to láska, protože Dean se o jídlo nikdy nedělí. Teď to byl jenom pohyb, cosi, jako zkouška.

Deanovi se ty vločky najednou protivily mnohem míň.

Castiel lupínek chvíli zkoumal a nakonec ho spolkl. „Ohromující.“

„K čertu…“ Dean se rozesmál. Anděl pootočil hlavu ke straně a jeho rty zvlnil nejistý úsměv.

Později zmizel, v obleku a kravatě a všem, a Deanovo vypůjčené tričko, zmizelo s ním.

Dean začal umývat nádobí. Nesnášel domácí práce, ale vychutnával si tenhle okamžik chvilkového vypůjčeného štěstí. Kdo ví, co přinese zítřek.

Maky: Na tohle mohu říci jediné... awww... To je prostě bomba! Takhle "zpříma" jsem to tedy nečekala Začátek povídky a jde se rovnou na věc! A ten konec byl fakt cute Moc se mi to líbilo! Jinak tohle je taková jednorázovka, nebo bude pokračování?

Maky, přiznám se, že od tebe čtu raději kratší povídky a pokud jsou o sexu, tak tím lépe.

Tvůj styl je hodně specifický a spíše mi sedí na kratší texty, ale to je jen můj dojem, je pravda, že na tvoje povídky se musím hodně soustředit a to někdy, když čtu potají v práci, moc nezvládám.

bohdy: Nevím, co mě bavilo víc. Zda ten sex, nebo to domestic life zakončení. Nějak poslední dobou ujíždím na detailech a "cute" verzích Deanova a Casova společného života.

Spustředím se přitom na to, že i když je z Castiela člověk, pořád má tu vlastnost být... elektrizující. Zničující. Prostě, Cas. Pořád je v něm něco andělského a nadpřirozeného. Když bojuje. Při sexu... hodně se to liší od verze Case člověka z dílu 5x04. Takže i když v mém podání je z Castiela nakonec člověk, to jak se k němu chová Dean, se od verze v The End liší, a díky tomu se liší i to, co se stalo z Case...

ale to odbočuji k něčemu jinému. Tahle povídka je součástí delšího cyklu (Lost angel or man on the mission), takže v zásadě ano - něco na ní bde navazovat...

Padme: Děkuju za komentář Já taky raději píšu kratší povídky. Je snazší v nich zachytit nějakou tu atmosféru a neodpočovat od tématu. Čím kratší, tím víc toho v nich člověk většinou vyjádří. Navíc, mě delší povídky časem začnou nudit. Ale, na druhou stranu, to zkouším pořád dokola - a třeba jednou přijdu na to, jak o ty dlouhí psát a číst taky, abych u nich udržela pozornost.

Baví mě psát cykly. Jednorázové povídky, které jsou součástí delšího cyklu... vlastně, ono hodně mých jednorzových povídek, pokazuje na něco jiného, co jsem napsala. Většinou si moc neodporuji.

Takže, já budu pokračovat v saní všeho možného a doufám, že zase brzy přidám něco, co tě zaujme!