Zapovezená síla

Je. Já se snad praštím!

Mason Tak konečne pokračuji tak at se libí

Současnost
„Položte ji sem,“ řekl starý muž Brianovi Adamovi a oni tak učinili.
Adam by sice radeji pomohl Melinde, ale bylo mu jasné, že by brian Alex neunesl, či spíše by k ní nebyl tak opatrný, jak by bylo potřeba, ne snad, že by jí nenávidel, či opovrhoval, vždyt byli svedky jakýsich citů, ale at se s ním dělo cokoliv, nemohl riskovat.
Jakmile spící Alex položil na postel, obrátil se k Melinde, které se přece jen šlo trochu hůře i přesto, že jí ten muž s tou nohou pomohl.
Povzbudive se na něho usmála, rozhodla se, že zapomene na to, co udelal, že se bude soustředit na zachranu Alex a odvrácení zkázy světa, přestože netušila jak.
„Jak je na tom, dokážete jí pomoct?“ obrátila se na toho starého muže, který vzal do rukou studený obklad a položil ho na Alexinino čelo.
Ozvalo se zasyčení a během několika vteřin byl ten hadr suchý.
Se soustředeným vyrazem se natáhl pro další ješte studenější šátek, ale ten stejne jako ten předchozí, byl do několika sekund také úplne suchý.
Melinda s Adamem na to neveřícne hledeli, ale neodvažili se promluvit.
Brian přistoupil ke vzdálenému okni.
Melinda pohlédla na Adama a ten jí slabe pokynul.
Zůstanu tady, kdyby me potřebovala, ty si s ním jdi promluvit.“
„Snad jí dokáže pomoct,“ zamumlala mel a pak zamířila k brianovi, který sice zaregistroval její přítomnost, ale z okna nepřestal hledet.
„Briane. Vím, že to pro tebe musí být težké, ale Alex bude v pořádku, ten muž jí určite pomůže.“
Nereagoval, stále jen hledel z okna.
„Mluv se mnou,“ chtěla se ho dotknout, ale on její ruku zachytil.
„Pust mi jí prosím,“ on tak učinil.
Mel si tu ruku přitáhla k telu, byl to sice jen nepatrný stisk, ale ona ho cítila, jako by jí tu ruku zmáčknul celou svojí silou.
„Proč se mnou nechceš mluvit, udělala jsem snad něco špatne?“
„Není o čem mluvit,“ promluvil bezbarvým hlasem.
jak to myslíš?“ chtěla ho k sobe otočit čelem, ale raději si to rozmyslela.
„Rufus je v pořádku a Alex také jistě bude, prosím musíme stát při sobe a..,“ další její slova zanikla ve křiku, který ze sebe vyrazila Alex, která sebou trhla.
„Co se děje?“ obrátila se k Adamovi a k tomu muži, který Alex ustarane pozoroval.
„Je to silnější, nežli jsem se obával,“ zamumlal tiše.
„Co je silnější, o čem to mluvíte?“
„Jak už asi víte, vaše životy až najednu vyjímku, jsou odrazem minulých životů strážců.
„Jako, že žijeme jejich život, to tím chcete říct?“
„Ne. Chci tím říct, že žijete svůj vlastní život, máte své vlastní poslání, ale téměř v každém z vás je zakořena stopa toho minulého stražce či strážkyne.
„Jak je možné, že v případe Adama to tak není a co to znamená pro Alex, dokáže jí pomoct, že ano? Musíte jí pomoct!“
„Mel! On jiste udělá vše, co bude v jeho silách,ů ozval se uklidnujícím hlasem Adam.
„Já vím, omlouvám se, jen nevím, co se to s ní deje, co je to s námi se všechny, jak bych mohla Brianovi pomoc…, proste je toho na me dost a do toho Michael můj bratr, kterého drží ti, kteří se nás snaží donutit k nečemu strašnému…“
„Mel…,“ Adam jí chtěl obejmout, ale ona ho odstrčila.
„Budu v pohode, ted hlavne pomožte Alex.
„Jestli jí budu moct pomoct.
„Něco takového ani nevyslovujte, řekl jste, že jí pomůžete!“
Ŕekl jsem, že se jí pokusím pomoct,. Ta zloba je příliš silná a ona jí nedokáže kontrolovat a tím pádem ztrací kontrolu nad svými schopnosti.“
Mel se rozesmála, Adam se na ní ustarane díval.
„Tím, že má schopnosti máte na mysli něco jako X men, to znamená, že my všichni jsme snad nejací X meny?!“
„Ne. Vy jste něco víc,“ odpověděl zcela klidne ten muž.
Mel potřásla hlavou.
„Omlouvám se, tohle je na me proste moc, musím se jít vyspat, ješte jednou dekuji za uzdravení nohy,“ Mel odesla do vedlejší místnosti.
„Není to tvoje chyba Adame, učinil si jistá spatná rozhodnutí, ale to každý z nás a nakonec si se přiznal.
„No jestli to mela zlepšit můj pocit, tak se to moc nepovedlo a skutečnost, že je to u me jiné, mi také nepomáhá.“
„Jestli chceme pomoct alex, musíme zjistit, která předchozí strážkyněje s ní propojená a proč jí ovládá takový hněv.
A jak to mám zjistit.
„Možná, že bys mel začít tam,ů muž mávnul rukou a Adam uvidel malou knihovnu.
„Ješte před chvilkou tam nebyla.
Muž nadzvedl své obočí.
„Jsi si tím opravdu jistý, nepřehlídl si jí jen, je pomerne malá.
ůNo já.., půjdu se podívat, jestli tam něco nenajdu,“ adam se zvedl, pohledem zahledel ke spící Mel a poté k Brianovi, který stále hledel z okna a potom vešel do té malé knihovny.
Muž vzal další mokrý šatek a položil ho na Alexinino čelo, opět se všechna voda vypařila, ale tentokrát to trvalo o několik sekund déle.
Chtěl dojít pro další, ale v tom ho Alex chytla za levou ruku, velmi silne jí stiskla, ozvalo se zapráskání.
„Dojdu svému, ani ty ani ty děti tomu nezabrání, pomstím se svým vrahům!“
„Ne skrz tuhle dívku!“
Alex se tiše zachechtala, znovu mu tu ruku zmáčkla, muži z očí vyhrkly slzy bolesti, ale nevydal ani hlásku, nechtěl přilákat ostatní, už tak toho měli příliš.
„Ta dívka je jako ty, musíš odejít, nechat ji, at najde svůj směr, rozvine své možnosti.
„Až dosáhnu svého!“ Alexinina tvář se zkřivila do ušklebku, následne mu tu jeho ruku pustila a opet tam jen bez pohybu ležela, poklidne oddechujíc.
Podíval se nas svojí zčervenalou ruku a težce si povzdechl.
„Tohle bude mnohem teší, nežli jsem doufam,“ a poté přiložil na její rozpálené čelo další obklad.

Kevin bežel ani jednou se nezastavil, kamínek stále svíral v ruce.
Zastavil se teprve když ubehl témeř kilometr, udycháne se opřel o blízký sloup, otočil se, ale nikde nikoho nevidel.
Přišlo mu divné, že se ho nikdo z nich nesnaží dohonit, přestože se zdálo, že je pro ně ten kmínek důležitý.
Několikrát se zhluboka nadechl a stejne hluboce i vydechl, žebra ho píchala, ale mel ten kamínek, kamínek, který chtela ta užasná žena, ale kde jí má najít, kde to jen byli?“ rozhlížel se kolem sebe, ale nic z tohoto místa mu nepřipadalo povedomé.
Odpoutal se od toho sloupu a udelal několik kroku dopředu.
Při každém kroku mel pocit, jako by k nemu ten kamínek promlouval, ale on mu nerozumnel, znělo to tak cize.
Otočil se a chystal se vrátit k tomu sloupu, kdyxž mu cestu zastoupil nejaký muž v černém oblečení, černé oči, černé vlasy, zamrazilo ho a chtěl ho obejít, ale muž mu to znemožnil.
Máš, pro co jsi byl poslán?“ zeptal se ho bezbarvým hlasem.
Ůpo tom ti nic není, odevzdám to pouze ji,“ odsekl a pokusil se ho znovu obejít, ale ten muž mu to znovu znemožnil, kamkoliv se pohnul, tam se pohnul i ten muž, jako by mu to snad četl z mysli.
„Kde je ta krásná mladá žena, kvůli které jsem ten kamínek získal?“ během svých slov, cítil, jak se ten kamínek rozehřívá, ale nedal to na sobe nikterak znát.
Je nyní zaměstnaná, vydej mi ten kamínek a můžeš si jít odpočinout,“ promluvil ten muž a natáhl k nemu svoji ruku, ale kevin mu ten kamínek dát nehodlal.
„Ne. Ten kamínek vydám jen jí,“ zavrčel, rozhodne a udělal krok dozadu.
Mužovy rty se zkřivily, Kevin si nebyl jistý, jestli je to naznak úsměvu či zloby, ale jedno bylo jisté, ten kamínek ho již pálil tak, že ho bylo témeř nemožné udržet, ale stále byl rozhodnutý ho tomu muži nevydat, bylo na nem cosi, co přebilo jeho veškerou nesnášenlivost vůči Mel a ostatním, vlastne by se k ním docela rád vrátil, ten chlap, tohle místo, oboje se mu zamlouvalo m,nohem méne než před několika vteřinami, vlastne se už ani k té žene netoužil vrátit, jako by ta touha z neho vypršela.
„Dej mi ten kámen!“ přikázal mu ten muž a natáhl k nemu i druhou ruku, Kervinovi začaly brnět obedve ruce, byolo to nesnesitelné a ke všemu ten neuveřitelne pálicí kamínek.
„Dej mi ho!“ zopakoval muž svůj přikaz mnohem důrazněji a malinko se k němu přiblížil, ale pořád byl dost daleko, ale kdyby doopravdy chtěl, klidne by mu mohl ten kamínek vyrazit z ruky a Kevin by proti tomu nic nezmohl, ale to, že to neudělal, muselo znamenat, že z nějakého duvodu nemůže.
Strach, který až doted svíral, začal pomalu ustupovat.
„Dej mi ho, hned!“ přikázal mu ten muž potřetí, ale Kevin ani tentokrát tak neučinil, přestože ho hlava rozbolela a on mel pocit, jako by mu do spánku začal někdo bušit kladivy, vz očí mu vyhkly slzy.
„Tady ho máš!“ vykřikl po několika vteřinách, když už se ta bolest nedala vydržet, mrštil tím kamínkem tomu muži do tváře, ten vykřikl, ozvalo se zasyčení a muž se zapotácel.
Když si svojí tvář odkryl, Kevin si všimnul, že na pravé tváři ma čerstvě spálené místo.
Uvědomil si, že má ten kamínek zpátky v ruce, na nic nečekal, otočil se a rozebehl se zpátky stejne cestou, muž cosi zaburácel, cosi Kevina srazilo k zemi, ale on se ihned zvedl a s ještě vetší rychlostí, utíkal od toho muže pryč, ten kamínek pevne držíc v sevřené ruce.
Muž cosi znovu vykřikl, Kevina neznámá síla opet srazila k zemi, byl to pomerne tvrdý pád, ale ani ten ho na dlouho nezastavil, postavil se jak nejrychleji to šlo, najednou nechtěl nic jiného, než se dostat k ostatním, jako by ho k tomu vedl onen kamínek.
Muž mávl rukou a ze vzduchu se ke Kevinovi sneslo několik krkavců a ti na něho začali utočit anebo se o to spíše snažili, protože kdykoliv se k němu nejaký přiblížil příliš blízko, začal hořet, takže se okamžite vznesl do výšky, ale i přesto ho párkrát zasáhla křídla, která ho šlehla do obličeje, dost to bolelo, ale on bežel pořád dál, jako by necítil témeř žádnou unavu, žadnou bolest a čím byl od toho muže dál, tím menší žár ten kamínek vydával.
Když pak po několika minutách přestal hřát úplne, Kevin se vyčerpane svalil k zemi, po tom muži ani tech krkavců, nebylo stopy.
Rozhledl se kolem sebe, před ním byly nejaké stromy, za ním se z pomerné dálky ozývalo zlostné krákání, zprava slyšet bublat vodu, zleva neslyšel nic.
Vstal, rukou se opřel o nejbližší strom.
„Kde jsem se to ocitnul?“ snažil se vzpomenout, jestli od mel a ostatních bežel skrz stromy, ale nepodařilo se mu to.
Přešel k dalšímu stromu, bylo na nem cosi vyryto.
Podíval se pořádne, byly to dva iniciály.
„K+b znechucene si odfrkl a poodstoupil dál, otočil se k dalšímu stromu, na které byly vyryty další iniciály C+K, potřásl hlavou a přešel k dalšímu, na kterém byly taky iniciály, stejne tak na dalším a dalším, na každém strome krome toho prvního, byly vyryty nějaké iniciály.
Vrátil se k prvnímu stromu, mel pocit, že se mu z toho točí hlava.
„Co je to místo? Zamumlal a pak několik stromu obešel, ale každý strom krome toho prvního mel ty iniciály vyryté i na druhé strane.
Kevina se náhle zmocnil nával horka, musel se opřít o nejbližší strom, ten pocit během několika v teřin přešel a on se chtěl od toho stromu odpoutast, ale jako by ho u něho cosi drželo, vši silou s tou rukou škubnul a podařilo se mu jí od toho stromu odtrhnout, na ruce mel cosi bilého mazlavé, ale nebyl si vůbec jist, jestli je to smůla, byla citit jinak.
„Co je tohle za divné místo?“ zeptal se sám sebe.
„Kevine miláčku,“ uslyšel nejaký známý ženský hlas.
„Mami?“ vydechl překvapene, ale poté prudce potřásl hlavou, musí odtud vypadnout, je zřejmé, že mu tohle místo začíná tak trochu lézt na mozek.
Sevřel ten kamínek pevne do dlane a pomalým krokem se vydal dopředu, kdykoliv prošel kolem nějakého stromu, nemohl si pomoct, mel pocit, jako by k němu promlouvaly nějaké hlasy.
Znovu prudce potřásl hlavou a hlasy se vytratily.
Cím víc toho ušel, tím vetší svíravý pocit mel, přišlo mu, že jsou všechny ty stromy stejne, že mu ta cesta vůbec neubíhá, pohledl k nejbližšímu stromu, bylo do nej vyryto K+B u dalšího C+K. To není možné, to přece není možné, nemůže se přece pořád pohybovat v jednom míste, v nějakém bludném kruhu,
Rozebehl se dopředu, ubehl tak dveste metrů, ale když se zastavil, tak se znovu ocitl u stromů, na kterých byly vyřezané ty stejné iniciály.
„To ne!“ Srdce mu začalo prudce bušit, míra paniky prudce vzstoupast, ale nebylo pochyb, stále bloudil v jednom kruhu.
Opřel se o jeden strom a zoufale oddychoval.
„Kevine miláčku, následuj me,“ ozval se znovu ten ženský hlas a on před sebou uvidel nejaký zablesk.
Mohl to být jen odraz, ale taky jeho šance, odpoutal se od toho stromu a ten zablesk pozoroval, po několika minutách, vyšel vem z toho lesa.

Koukám, že Kevin z toho byl nějaký zmatený.

„Nějaká změna?“ zeptala se Melinda tiše, starý muž zavrtěl hlavou.
„Je to mnohem hlubší než jsem si myslel.“
„Mnohem hlubší, co tím myslíte?“
„Muž otevřel ústa, ale v tom se ozval křik.
„Za chvíli se vrátím,“ vyhrkla Melinda a poté vybehla ven.
Muž pohlédl na Alex, která na první pohled klidne oddechovala, ale on vedel, že to tak není.
„Nechte me být, nic jsem vám neudělal,“ dolehl k němu nejaký mladý mužský hlas, vstal, ale v tom Alex zastenánala a on se pro jistotu rozhodl zustat u ní.
Melinda videla na zemi klečet jak Adama tak Briana, bylo zřejmé, že se snaží někoho udržet na zemi, tren někdo sebou marne škubal.
„Co se tu deje?“ zeptala se, ale když přišla blíž, přestalo jí vadit, že někdo takto hrubým způsobem drží přti zemi.
„Ty máš ješte tu drzost se sem vrátit, potom, co jsi udělal?!“
„Řekni jim at me pustí, to bolí, Johnsonová!“
„Byla bych ráda, kdyby to bolelo ještě víc,“ odsekla, ale když voiděla, že mu chce Brian zkroutit ruku ještě víc, tak ho zastavila.
„Já jsem jim ho nedal, mám ho pořád u sebe, ten zatracený kámen!“
„Proč si jim ho nedal, proč bys ho jinak kradl, kdyby si ho nemel v umyslu jim ho předat!“
„Kevin vykřikl, to Brian maličko přitlačil loktem na jeho pravou lopatku.
„Já nevím,, možná, že za to může ta ženská, přiznávám, že sem ho sebral a chtěl jsem jim ho dát, ale pak se něco stalo a…, to bolí, at ze me sleze!“
„Sleze z tebe teprve tehdy, až bude jisté, že to není nějaký tvůj další podraz, což v tvém případe se asi nikdy neprokáže, tak sebou přestan mrskat a řekni nám, jak ta žena vypadala a proč si zmenil svůj názor?!“
„At me nejdřív pustí!“ ani Brian ani Adam to však nemeli v umyslu.
ˇBud nám to řekneš anebo ti Brian něco zlomí, veř mi, pro nej to není až takový problém.“
„Toho by ses neopovážila!“
„já ne, ale on nejspíš ano, težko bych mu v tom mohla zabránit.“
„Tak fajn, fajn, když jsem jí potkal, byla užasná, uplne me omámila a já jí slibil, že jí ten drahokam či co to je přinesu a tak jsem ho ukradl, ale pak když jsem se s ní setkal a ona ho chtěla, začal jsem mít takový divný pocit a pak se promenila ve starou ohyzdnou stařešinu a já jsem utekl pryč, zabloudil jsem v nějakém lese, ze kterého jsem se nakonec nejak dostal a pak na me skočili ti dva a surove me srazili k zermi.
„Bud rád, že jsme zatím udelali jen tohle,“ procedil Adam skrz sevřené zuby.
„Myslíš, že ti něco takového uveříme?“
„Je to pravda! Ten kámen mám v pravé kapse, no jen si ho vezmu, už ho nechci, je nejaký divný!“
Melinda se k nemu přiblížila a skutečne ten kámen našla, když ho vzala, byl pomerne studený, ale během několika vteřin se zahřál, ale ona ten žár necítila.
Mohli byste me už konečne pustit, nevím, co to bylo, ale už se k nim nevrátím, já přísahám!“
„Ne, že by tvoje přísaha něco znamenala, ale…,“ Adam s Brianem uvolnili svůj stisk a následne od nej odstoupili.
Kevin si nejprve promasíroval celé telo obzvlášt nohy a ruce a poté se postavil.
„Co tady děláte, kde vůbec jsme?“
„O to se nestarej,“ odsekla přikre Melida a vložila ten kamen do kapsy. Chtěla se otočit a vrátit se do té chalupy a zjistit, jestli se něco zmenilo, ale v tom z té chalupy vyšlehl plamen, všichni čtyři instinktivne uskočili.
„Co to bylo?!“ zeptal se Kevin, ale ti tři ho ignorovali a k té chalupe se rozebehli.
Zastavili se kousek před ní, jelikož jim do nosu udeřil pach spáleného masa.
„Panebože!“ Mel vbehla dovnitř očekávajíc, že tam najde uškvařeného muže, ale ten byl k jejímu překvapení v pořádku, jen se roztřesene opíral o stenu, na druhé strane sedel Rufus, kožích značne popálený, ale nezdalo se, že by mu to nejak vadilo, s každou uplynulou vteřin se jeho tělo hojilo, až se zhojilo úplne.
„Co se stalo, je Alex v pořádku, jste vy v pořádku?“ obrátila se na toho starého muže.
„Je to nad mé síly,“ zachraptel starý muž a svezl by se k zemi, kdyby ho brian s adam včas každý z jedné strasny nezachytili.
„Co je nad vaše síly?“ nechápala Melinda, ale pak si všimla na posteli sedící Alex, která seděla v tureckém sesu, vlasy zčernalé, v obličeji desivý škleb a před sebe napřažené ruce.
„Co se to tady děje?!“ vykřikl Kevin, Alex sebou škubla, z úst jí vyšel nelidský jekot a Kevina vzápětí srazila neviditelná síla k zemi.
Brian se pohnul vpřed, ale Melinda byla rychlejší, vyndala ten kámen, který nyní žhnul a přiskočila k Alex, kolem které se zajiskřilo, její oči byly zlaté, chtěla pohnout rukou, vyslat na Melindu plamen, ale on jí ten kámen položilas na krk. Alex zavřiskla, chalupa se zachvela, do Melindy cosi narazilo a povalilo jí to na zem, naraz, byl tak prudký, že na několik vterřin ztratila dech, ale když se vzpamastovala tak hleděla na sebou škubající Alex, které se snažila toho kamene zbavit, ale ten jako by byl k jejímu tělu přibitý.
„Sundejte ho země! Sundejte ho ze me!“ vřískala, ale nebyl to její hlas, police se začaly třást, všechno nadobí se z nich zřítilo k zemi, Adam naposlední chvíli strhl Melindu k sobe, tesne předtím, než jí na hlavu dopadla težká poklička.
„Co se to deje?!“ zakřičel Adam.
„To já nevím, nejek to musí souviset s tím kamenem,“ odvetila Melinda, která se ho držela za triko nohy a ruce jí bolely v boku jí píchalo, Alex se mezitím stále snažila zbavit toho kamene, pokoušela se ho ze sebe strhnout, zlamala si při tom nehty, oči mela vypoulené a stále zlaté, ale ta barva pomalu ustupovala až na konec zmizerla uplne, jiskření kolem ní nabývalo na intemnzite , ale když už se zdalo, že se stane něco strašného, to jiskření náhle zmizelo a chalupa se přestala třást, na Briana dopadlo několik kořenek, on to však nevnímal, přesto, že to muselo být bolestivé, přiskočil ke stále se třesoucí Alex, naklonil se k ní a dlouze jí políbil, kamen se od jejího tela odlepil a dopadl na zem.
Když od ní odstoupil, Alex zmatene zamrkala a následne dopadla na postel.
„Alex!“ vykřikla Mel, ale starý muž jí zastavil.
„Budue v pořádku, jen si musí odpočinout.“
„Vysvetlí mi někdo, co se tu přesne deje, Briane?“ chtěl vedet Adam, ale Brian nic neřekl.
„Tohle byste měli videt,“ ozval se Kevinuv hlas.
„Ted ne,“ odsekla Mel, ale on se ozval znovu.
„Myslím to vážne,“ jakmile doznela jeho slova, ozvalo se mnohohlasné krákání a oni se na několik vteřin ocitli v naprosté tme, když ta tma zmizela, Adam s Melindou vybehli ven a se zatajeným dechem sledovali, jak nejmene 100 krkavců mizí v dáli.
„Co to znamená?“ chtěl vedet Kevin.
„To znamená, že nás našli, díky tobe!“
„To není možné, nikdo me nesledoval, vždyt když jsem vyšel z toho lesa, ocitl jsem se přímo u téhle chalupy!“
„Jako bys to ty poznal!“
„Ted na to není čas, vaší přítelkyni už bude mnohem lépe, ne ještě nemá vyhráno, ale ted jí bude moct ze sebe vystrnadit“
„Bude to znamenat, že to, co umí, zmizí s tou, která jí tahkle…?!“
„Zavrtěl hlavou.
„Ty schopnosti jsou její součastí, ona ji je jen znásobila.“
„Jak je to vůbec možné?“
„Na tom nezaleží, musíte se odtud dostat, dřív než sem krkavci přivedou někoho, kdo bude mnohem nebezpečný nežli oni,“ Mel si vzpomněla, jak na ně ti krkavci utočili, snažili se je klovnout do hlavy, ale nic neříkala.
„Alex je příliš slabá, nejsem si jistý, jestli to dokáže,“ ozval se pochybovačne,ů hejno nad jejich hlavami přeletelo znovu, tentokrát nazpátek a jejich krákání znelo mnohem zlovestneji nežli poprvé, Melindu zamrazilo, pohlédla na Briana, ale jeho tvář, byla jako obvykle nečitelná, pohlédla na ležící kámen a vzápětí ho sebrala.
„Mužou tady být každou chvíli a tady bychom byli bezbranní, půjdete s námi?“ obrátila se na starého muže, který však zamítave zavrtel hlavou.
„Mé místo je tady je tady,“ a poté dal Alex vypít nějaký lektvar, po kterém otevřela oči.
„Briane, můžeš,“ otočila se na neho Mel a ten beze slova vzal nic nechápající Alex do naručí.
Chci jí s vámi, stále nechápu, co se tady deje, ale rozhodne ti, co nám chtějí ublížit, nejsou lidé.“
„To ti do trvalo,“ pronesla štiplave Mel, ale jinak proti tomu neprotestovala.
„Pokus se o nějaký podraz a budeš litovat,“ pronesl vyhrůžne Adam.Kevin chtěl něco říct, ale nakonec jen potřásl hlavou.
„Opravdu nechcete jít s námi?“ zeptala se Mel toho muže znovu.
„Najdete další čtyři kameny a budte na tom míste před nimi.“
„O jakém míste to mluvíte?“
„To poznáte, hodne štestí,“ popřál jim ten muž a poté zašel do své chalupy.
Mel se otočila na ostatní, Adam s Kevinem bezradne pokrčili rameny, Brian k sobe tiskl Alex, která opět usnula, na hlavu se jim začaly snášet snehové vločky, ale jim kupodivu zima nebyla, jako by je všechny zahříval kámen, který mela Melinda u sebe
„Tak je 28 prosince, máme na to tři dny, tak kam půjdeme hledat, kde myslíte, že by mohli být další?“ zeptal se Adam ostatních.
„Vím, že me nemáte rtadi a možná na to máte právo, ale já jsem chtěl jen uknout tomuhle šilenství, dostat se z toho pryč, ale když jsem přišel za tou žeskou, myslím, že nedaleko od nás stál ten tvůj bratr Johnsonová, mel prázdný výraz, ale jinak se zdál být v pořádku.
„Proč mi to říkáš?!“
„Ani nevím, jen me to napadlo, možná bychom se měli kouknout do toho lesa, na stromech byly vyrytý různé iniciály.
Adam s Melindou se na sebe podívali.
„Může to být past,“ uslyšela Mel ve své hlave.
„To muže, ale také nemusí,“ odvetila stejne,“ oba dva překvapene zamrkali.
„Může, ale nemusí,“ ozval se Kevin, opravdu tam bylo něco divného.
„Ty jsi nás slyšel?“ otázala se ho překvapená Melinda.
„Ve své hlave zřetelne a čiste…“
„Můžeme to zkusit, ale kde ten les je?“
„Tady přímo před námi,“ Kevin mávnul rukou, ale ostatní nic nevideli.
„Myslíš si, že je to vtipné?!“
„Ne! Ten les je přímo předemnou,“ Kevin nechápal, jaktože ho ostatní nevidí, když před ním byl tak zřetelný.
Adam pochybovačne zachrčel, ale jakmile udelal Kevin krok dopředu, všem se zjevil napohled někonečne tahnoucí les.
„Jak si to…?“ Mel s Adam na to hledeli s užasem, Brianova tvář se nezmenila.
Nemám tušení, tak jdete?“
„Jo jdeme,“ přikývl Adam a poté do toho lesa vstoupil, po chvilce ho následovala Mel a jí potom brian s Alex, vstup do lesa jako by se rozplynul.

Jeden kámen tedy mají. To jsem zvědavá, jestli stihnou najít zbývající čtyři.

Na tváři popálený muž pomalu přistoupil k muži v černém plášti.
„kde je ten kámen?“ zeptal se ho ten muž, aniž by se na neho podíval.
„omlouvám se můj pane, opravdu jsem se snažil, ale něco se stalo a..,“ nemohl to dokončit, jelikož se kolem jeho krku obtočila velká ruka, ozvalo se zakřupnutí, mužova tvář se zkřivila.
„Jak je to možné?“ muž v černém vyslovovoval svá slova pomalu s velkým důrazem.
„Já nevím, můj pane, myslel jsem si, že od nej ten kamínek získám.“
„Tak tys myslel?“ hlas muže v černém byl tichý, ale mrazivý.
„Velmi se omlouvám, můj pane…,“ ruka, která byla přitisknuta k jeho krku, zvyšila svůj stisk, ozvalo se křupnutí, muži se vypoulily oči, škubly mu ruce, ale byl stále naživu.
„Oprav me, ale pokud se nemýlím, mela se o neho postarat Iriana.“
Nemylíš můj pane, asle ona byla v té chvíli zaneprázdněná a já jsem myslel, že bych…“
„Že bys sis mohl tak trochu přilepšit, že ano?“ otázal se ho muž v černém nezvykle vlidne.
Muž před ním zavahal, tohle mohlo být dobré znamení, možná, že jeho pán ocení jeho snahu.
„Je to tak můj pane, chtěl jsem jen.,“ dost bylo řeči,“ přerušil ho jeho pán a pustil mu jeho ruku.
Ten muž malinko ustoupil. Intenzivne si rukama masíroval svůj krk.
„Děkuji ti muj pane, přísahám, že svojí chybu napravím.“
„Ne to nenapravíš,“ hlas muže před nim byl mrazivý, stejne jako jeho oči, muž si povšimnul dvou velkých černých psů, kteří stáli nedaleko a tiše vrčeli.
„Můj pane…?!“
„Máš na vyber. Bud tu zustaneš stát a necháš se jimi roztrhat hned anebo se pokusíš utéct, volba je na tobe, muž v černém se otočil a odcházel, druhý muž se ho pokusil chytit rukou za plášt, ale dostal do rukou pomerne silnou ránu, na chvíli ztratil vedomí.
Když se po několika minutách probral, s hrůzou si uvědomil, že u neho stojí ti dva velcí černí psi.
„Můj pane!“ zakřičel, zvedl ruce na obranu, ale nebylo mu to nic platné, ti dva ho zaživa roztrhali.
Mladá žena přistoupila k muži v černém.
„Volal jsi me můj pane?“ Slyšela křik muže, ale ignorovala ho.
„Mám pro tebe malý úkol Iriano.“
„Cokoliv můj pane.“
„Pokusis se je najít a ten kamínek jim sebrat dřív, než se jim podaří najít další.“
„Cokoliv si přeješ,“ iriana se uklonila a chtěla odejit, ale on jí zastavil.
„Vezmeš si sebou toho Michaela.“
„Můj pane. Je to jen člověk a navíc není při sobe.“
„To ani není potřeba, mohl by ti však pomoct, donutit svojí sestru, aby ti ten kamínek vydala.“
„Jak si přeješ,“ Iriana se obrátila a namířila si to k ubikacím, pro kontrolované.
Přiliš se jí nelibila představa, že by se s ním mela tahat, obzvlast, když jsi nebyla jistá, kde můžou být, mela se o toho Kevina postarat sama, ale někdo musel dohlednout na spravné seskupení kamenů,“ telem se jí prohnal ledový vítr, ale ona jej necitila, došla k té ubikaci, Michael stál před ní a prazdným vyrazem hledel před sebe.
„Ty půjdeš se mnou, ale nejprve se řadne obleč, Michael se beze slova otočil a zašel dovnitř.
Když po několika minutách vyšel, mel na sobe teplé oblečení a teplé boty.
„Iriana se ušklíbla. S temi botami bude dělat ve snehu značný hluk, ale možná , že je to to, co její pán,ů pohledla na oblohu na pomalu se vaslicí temné mraky, ješte dva dny, dva dny na to, aby našli všech pet malých kamínků, kamínků, z nich každý představuje klíč k zapovezené síle, klíč k ovladnutí strážců.
„Jdeme a zkus se neloudat.“
„Michael nic neřekl, jeho pohled byl stále prázdný, vydal se na cestu, jeho nohy došlapovaly do několikacentimetrové vrstvy snehu.
Ten křupavý zvuk jí byl nepříjemný, nedovedla si představit sama sebe v takovém oblečení či v takových botách, ona sama byla oblečená jen do lehkého letního oblečení a její nohy byly bosé.
„Tudy!“ nasměrovala ho do nedalekého lesa, Michael sdo něho vstoupil, ozvalo se krkavčí krákání, na jejich rtech se zvlnil úsmev a ona následne vstoupila za Michaelem.

Kdo teď bude rychlejší? Iriana a sebere jim kamínek nebo se podaří našim hrdinům najít zbytek kamínků??

„Kde to jsme, co je to za místo?“ chtěla vedet Melinda, která se procházela kolem stromů. Na první pohled to vypadalo na obyčejný les, ale z obyčejného lesa jí nemrazilo a nemela z neho divný pocit.
Při pohledu na Adama jí bylo jasné, že takové pocity nemá sama, u Briana jí nepřekvapilo, že na nem nevidí žadnou reakci, stál nezučastneene na míste a v naručí držel spící Alex, jako by mu její váha nečinila žadné problémy.
„Co je to za místo?“ obratili se Melinda a Adam na Kevina.
Ten pokrčil rameny.
„Chceš nám tvrdit, že nemáš tušení, jak je možné, že se ti ten les doslova zjevil střed očima, zatímco nám ne?“ vyjela na nej ostře Melinda.
„Přesne to tvrdím, já to fakt nevím,“ odsekl a poté mu pohled padl na vzdálenější na iniciály v nem vyryté.
„Vidíte to? Vidíte ty Iniciály?!“
„Nic nevidíme, ledajak na některých stromech popraskanou kuru.
„Copak nevidíte tadfy ty Iniciály? Vždyt jsou vyrytý hluboko do stromů!“ Kevin přešel k jednomu takto označenému stromu, na kterém jasne videl iniciály K-C, ale ani Mel ani Adam je nevideli, hledeli na nepatrne odlouplou kuru.
„Na tohle nemáme čas!“ zavrčela Mel a odvrátila se od toho stromu.
„Já to myslím vážne! To musíte videt, všechny ty iniciály tady, tady a tady!“
„Nic tam není, jdu se podívat na druhou stranu.
Bud opatrná Mel,“ ozval se Adam a poté vrhl na Kevina pohrdavý pohleed a odešel hloubeji do lesa.
„Ty! Obrátil se Kevin na Briane, ty je vidíš, že ano?“
„Brian je videl, ale řekl.
„Ne. Nic nevidím,“ a poté odešel k nedalekému parazu, na který posadil pomalu se probouzející se Alex.
„To není možné! Přece nejsem blázen!“ zamumlal Kevin, ale ty iniciály tam byly stále vyryté. O pár vteřin pozdeji se ozval houkavý zvuk a on nadskočil.
„Nejsem blázen, nechápu, proč je ostatní nevidí, ale já nejsem blázen, ty písmena tam jsou a oni je musí videt, jen mi lžou, mstí se mi za to, co jsem udelal, já jsem chtěl jen z toho všeho pryč, ty písmena tam jsou,“ přesvědčoval sám sebe.
Adam kráčel po vyšlapané pešince, což mu přišlo trošku podivné, na ten stopách, které mijel bylo cosi divného, cosi známého, ale po chvilce zakroutil hlavou, zastavil se a pohlédl vzhuru do koruny stromu.
Zpočatklu nevidel nic víc než jen vetve plné lístí, ale v okamžiku kdy chtel sklonit svojí hlavu, mu do očí cosi zasvítilo, slunce to být nemohlo, jelikož bylo od mrakem, znovu mu něco zasvítilo do oči, rukou si nepatrne zakryl výhled.
Nemohl být si přesne jistý, ale at tam nahoře bylo cokoliv, bylo to pomerne malé a vydávalo to zařivou barvu.
Rozhledl se kolem sebe, nikoho z ostatních nevidel, ale to nic neznamenalo, ten les byl očividne značne rozlehlý, takže doleze pro tu svitící věc a poté najde ostatní.
Vyhrnul si rukávy a dál se do lezení.
Už to bylo pár týdnu, co naposled lezl po nejakém stromu a tamten strom nebyl, rozhodne tak mohutný jako tento a ani ne tak lepkavý.
Nadechl se a pokračoval v lezení, míza, co se mu lepila na ruce byla nějaká jiná a dokonce i jinak vonela tak nejak násládle, zakuckal se, ale pokračovasl dál v lezení, po několika minutách se mu podařilo dolézt a s uzasem si uvědomil, že ta blýštivá věc je malý drahokam.
Uchopil ho do jedné ruky, rozhlédl se kolem sebe, jestli neuvidí ostatní, Kevina spatřil stát u nejakého stromu, Alex s Brianem sedeli na pařezu, Alex se zdála být klidná, jen Mel se mu nedařilo najít, drahokam v jeho ruce začal zářit, nevšímal si toho, pořádne napnul své oči a podařilo se mu naslézt Mel, stála u toho posledního stromu a nebyla tam sama, byla tam s nejakým mladíkem, který mel ve tváři jí podobné rysy, za tím mladíkem se objevila nejaká žena, Mel chtěla uskočit, ale ta žena byla rychlejší, chytla jí za ruku, oči jí zčernaly, kamínek v jeho ruce nyní hřál mnohem více intenzivneji, Adam to začínal pocitovat. Mel!“ vykřikl a poté se toho stromu pustil a sletel dolu na zem, při dopadu ztratil vedomí, kamínek se mu vykutalel z ruky.
„Adame! Adame! Melinda se vší silou vyškubla té ženě a rozeběhla se k nemu, žena chtěla jít za ní, ale at se snažila sebevíc, nemohla do toho lesa vkročit.
Vztekle udeřila nehybne stojícího Michaela do tváře a poté ho začala táhnout pryč.
„Adame! Adame!“ Mel s ním několikrát zatřásla, ale nereagoval.
„Co se stalo, co tady tak ječíš?“ chtel vedet Kevin, který tam přibehl.
„Adam nehýbe se, je v bezvědomí!“
„Co se stalo?!“ Kevin na něco šlapnul, když se proto shýbnul, zjistil, že je to malý drahokam.
„To je neuveřitelné!“ zamumlal.
„Adam ho našel, ale pak musel uvidet…“
„Uvidet co Johnsonová?!“
„To je jedno, musel nejak ztratit rovnováhu, pustit se a potom sletet z toho velkého stromu.
„Kvůli tomuhle?!“ Kevin ten drahokam položil Adamovi na hruď, kamínek se rozzářil, oba dva si museli zakrýt oči, když záře zmizela, videli jak se Adam pohnul.
„To je neuveřitelné?“ zašeptal Kevin a udelal krok dozadu.
Jak se citíš Adame?“ zeptala se ho tiše Melinda.
Ťřestí me hlava, ale jinak myslím, že jsem v pořádku, cos tam delala, vždyt te ta ženská mohla dostat.“
„Já vím, ale je to můj bratr, myslela jsem, že mu mužu pomoct, myslela jsem, že…,“ Adam jí jemne stisknul ruku.
„Nemůžu ti to vyčítat, hlavne, že jsi zas tady, ona mu neublíží…,“ po těchto slovech mu klesla hlava zpět na zem a opet omdlel.
„Žije, ale nedivil bych se, kdyby mel otřes mpozku,“ ozval se Kevin.
„Co budeme delat? Nemocnice muže být kdekoliv a navíc jsme v tomhle lese.
„Do nemocnice nemůže, můžou tam být ti, co se nás snaží zabít, odvléct či co vlastne.“
„Máš pravdu, ale musíme něco udelat, nemůžeme ho tu přece takhle nechat.“
„Tady v lese je docela teplo, což je celkem divné, vzhledem k tomu, že venku je pomerná zima, ale krome toho tu není nic…“
Melinda ho poslouchala jen na půl, pohled jí padl na sedícího Alexe.
„Alex pojd sem, prosím,“ zavolala na ní.
„To není dobrý nápad?“ ozval se nesouhlasne Kevin.
„Ona mu muže pomoct.“
„Možná, ale zapomnělas na to, že se nás tak nejak snažila zabít?“
„To byl někdo jiný a navíc nemáme na výber!“
„Já nemužu Mel, nechci to znovu použit.
„Prosím! Jsi jeho jediná nadeje Alex!“
„Já nevím, co když se to zvrtne, nebo se to dostane mimo kontrolu, nechci vám ublížit.“
„Ty nám neubližíš, ty to zvládneš, jen ty mu mužeš pomoct, prosím Alex…“
Alex pohlédla na Briana, ten naznačil souhlas.
Zhluboka se nadechla a přistoupila k ležícímu Adamovi.
„Všichni ustupte,“ vyzvala ostatní, když tak učinili, položila své ruce na jeho hruď, cítila slabý tlukot jeho srdce.
„Já to nedokážu,“ zamumlala po chvilce a chtěla dát své ruce pryč, ale Mel jí je tam přidržela.
„Ty to dokážeš, dokážeš mu pomoc,“ zašeptala prosebne a pak dala své ruce pryč.
Alex se znovu nadechla, zavřela své oči a plne se soustředila.
Její ruce se začaly malinko chvet, brnit, ale ona se nepřestávala soustředit, po zádech jí přeběhlo mrazení, ostatní až na Briana to pozorovali se zatajeným dechem, Mel začínala být nervozní, ale zlatavé svetlo se pod Alexinimi rukami přece jen objevilo a pomalu se začalo rozlévavat nad celým Adamovým telem.
Mel se zrychlil puls a stejne tak dýchání, záře kolem Alex začala zesilovat, Mel s Kevinem ustoupili dozadu, Alex se zbortilo čelo potem, začala vnímat, že se ta zář začíná vymykat, zář ješte více zesílila, obe dve ruce se jí začaly chvet, ale nic dalšího už se nestalo, jelikož jí Brian navzdory záře kolem a horkosti jejího tela odtáhl od Adama, zařež pohasla, Alex se přestala třást, Adam nejprve zamrkal očima as poté je otevřel.
„Co se stalo?“ zeptal se nechápave.
„Adame! Mel ho objala.
Brian dovedl Alex k pařezu. Myslela jsem si, že to nezvládnu, začinalo to jít mimo me, dekuji, že jsi me od neho odtáhl.
„Rádo se stalo,“ odvetil tiše Brian a sklonil popálené dlane.
„Máme druhý kamínek. Měli bychom opustit tenhle les, jestli to tedy bude možné.
Kevin se otočil, pohledem zavadil a vyryté iniciály a potom vykročil vpřed.
„Kam si myslí, že jde?“Melinda pomahla vstát Adamovi, Brian zase Alex.
„Pojdme za ním, beztak nemáme na výber.
„Ta představa se mi vůbec nelíbí!“ zavrčela Mel, ale poté Kevina stejne jako ostatní následovala a ten je do dvou minut vyvédl z toho lesa, aniž by sám vedel, jak.
Do jejich oblečení se zahryzla zima, ale oni jí až tak nevnímali, byli rádi, že jsou z toho lesa venku.

Adam je zpět, mají druhý kamínek a co bude dál???

To je dobrá otazka. Přiznam se, že nic dalšího zatím napsané nemám.