Dragon Kal Nosire

Mám také takovou předtuchu, že Cirik opravdu něco zlého provede.

Tvá předtucha je správná.

Tahle čast je trochu drastická:-)

Tarielin vešel do Suligusovi komnaty, v očích se mu odrážel hnev.
„Co proto mohu udělat můj Lorde?“ otázal se ho Suligus kidným hlasem.
„Nezahrávej si se mnou čarodeji, kde jsou?!“
„Kdo můj Lorde?“
„Čarodeji!“ Tarielin se k nemu přiblížil, ale neodvážil se ho dotknout, Suligus si toho byl vedom, ale nedal to na sobe znát.
„Koho máš na mysli, muj pane?“
Tarielin udeřil rukou zlostne do stolu.
„Ty to víš moc dobře, mám na mysli tu tvojí služku a toho panoše!“
„Nejsou ve svých komnatách?!“
„Nehraj si se mnou!“ Tarielinův hlas nabral vyhružnosti, ale pro Suliguse to nic neznamenalo, vzal do levé ruky malou nádobku a pravou z ni začal něco vybírat a následne do vkládat do postavené nádoby.
Posloucháš me vůbec čarodeji?!“ Tarielin byl vzteky bez sebed, ale i přesto se neodvážil na Suliguse vztáhnout ruku.
„Samozřejme, že ano můj pane,“ odtušil Suligus a dál přendával zrníčka z jedné nádoby do druhé.
Tarielin sevřel ruce v pest, ale před tím než něco podnikl, se k nim donesl křik.
„Drak! Drak utočí! Drak utočí!“ jakmile ta slova odeznala, ta komnata se zachvěla, jako by dfo ní někdo anebo něco udeřilo.
„To přece není možné, žádný drak se tady už…,“ Tarielin vybehl z komnaty, Suligus se lusknutím prstu přenesl na cimbuří, zavčas se stáhl, aby unikl dračímu plamenu, voják stojící jen kousek od nej takové štestí nemel, začal okamžite hořet a pobíhat sem a tam.
Když se přiblížil k Suligusovi, ten ho mavnutím poslal přes hradby, muž se s řevem řítil k zemi, čarodej se ješte více přitiskl k chladné zdi, ale nezdalo se, že ten drak hledá nekoho konkretního, každou minutu vychrlil spršku ohne či udeřil ocasem do kamení, cimbuří se zachvělo, časrodejovi bystré oči si povšimly začínající puklinky, lide kolem něho behali, ječeli, zakopávali o sebe, o položené meče, přilbice. Při dopadech si ošklive poranili své tváře, ale ihned se zas zvedli, ale nemohli se z toho místa dostat, dveře vedouci ke schodum byly zapečeteny závorou, lidé do tech dveří bušili, kopali, navzájem do sebe strkali, používali přitom nohy, ruce, hlavy.
Drak znovu ze své tlamy vychrlil ohen, tři nejbližší muže spalil na uhel, další tři udeřil svým ocasem, ozvalo se zapraštení, lidé padali k zemi, ti kteří ješte žili, vzal ten draky do huby a zaživa je rozkousal a následne vyplivl, vetšina z tel, dopadla o něco pozdeji na zem, ale jedno takto rožvykané telo skončilo u Suliguse.
V jeho tváři to nepatrne škublo, ale vzápetí vyhodil nohou to, co ješte před chvíli bylo živým lidským telem.
Drak mezitím řadil dál, zabodl své velké ostré drápy do dvou bezbranných vojáků, kterým nebylo jejich brnení nic platné, vznesl se s nimi trochu do vzduchu a vzápetí je pustil, Suligus je nepotřeboval sledovat, bylo mu jasné, jak skončí, celý hrad se opet otřásl, trhlina pobliž neho se zvětšila, bylo mu jasné, že musí něco udelat, pokud se také nechce propadnout, ale v okamžiku kdy se chystal k utočnému kouzlo, tak ten jezdec, byl to sotva osmnáctiletý mladík vykřikl:
„Ješte se vrátím Tarieline!“ a poté kopl draka do jeho těla, drak sebou škubl a Suligus si povšimnul jeho oči, vypadaly nepřirozene, vůbec se nepohybovaly, vzpomnel si, jak v jedné knize četl, že když Kal Dragoni Nosire chce, může svého draka přinutit k poslušnosti, úplne mu potlačit jeho vlastní vůli, také tam bylo, že se to nesmí nikdy vstát, že proto se Kal Dragoni Nosire rodí jen lidi, kteří nemají magii, ale tomuhle mladíkovi na tom očividne nezaleželo, drak ješte jednou mrštil ocasem, Suligus na poslední chvili sklonil hlavu, ze zdi mnad jeho hlavou, odpadávaly drolinky, skočil dopředu, upřel pohled na zvetšujjící prasklinu, zamumlal několik slov, svraštil svou tvář a po praskline nebylo ani pamatky.
Pohled mu padl na zuhelnatelá tela, fouknul do nich, prách se vznesl, do vzduchu kde ho vítr roznesl do všech stran.
Dveře se otevřely a na cimbuří vstoupil zadýchaný Tarielin.
„Sulugusi jak si si se sem…, no jiste, co se tu stalo, kde jsou všichni, vojáci, pacholci?!“
Čarodej pokrčil rameny.
„Nemám ponětí, můj lorde,“ Suligus kolem něho prošel, úžaslý Tarielin ho sledoval.
Poté se rohledl kolem sebe, ale nejenže nikoho nevidel, ale nikde ani známka, že by se tu cokoliv dělo.
Prudce zavrtěl hlavou a začal pomalu sestupovat po točitých schodech.
Cirik svého draka přinutil zustat na míste, prudce trhl úzdou, kterou si vyčaroval, nemel sice ponetí jak, prostě si jí přál a ona se tgam objevila, na ničem jiném nezaleželo, bylo mu jasné, že má moc, že má draka, nepotřeboval nejakého dedka, aby mu říkal, co a jak má dělat, měl to vypálené znamení a tomu bohate stačilo a nepotřebuje ani ty své „sourozence“, jen by ho zdržovali, nechápal, proč by se mel čimkoliv zdržovat, ted poletí potrestat ty prokleté skřítky a následne se vrátí a pomstí se tomu takzvanému Lordovi, za to, že mu zabil bratra, opravdového bratra, se kterým vyrustal.
Znovu trhl uzdou, kterou omotal kolem drakovy tlamy a uvolnil mu ji jen tehdy, když po nem chtěl, aby chrlil ohen, pocit nadvlády nad takovým tvorem, ho naplnoval uzasxným pocitem.
„Najdi ty skřítky!“ přikázal tomu drakovi a ten se poslušne rozletěl a během několika vteřin je objevil, když nad nimi přeletel velký stín, všichni skřítci se zachveli, ale přesto pokračovali dál, na Karika, Levantii zapomněli i na toho zrádce, ted se jen chtěli dostat domu, ale to jim Cirik nehodlal dopřát, prudce tou uzdou škubl a kopnutím ho donutil letet střemhlav.
První skřitci vykřikli, padli k zemi, ale nebylo jim to nic platné, drakovy ostré zuby se do nich zakously, ozval se jekot, nekteří z nich začali žadonit o milost o ušetření, ale něco takového nemel Cirik v plánu, přikázal drakovy, aby dva z nich uchopil do svých drápu, drak tak učinil as vzápetí je vymrštil do dálky, skřitci dopadli na kamen a rozbili si přitom hlavu, další se pokoušeli do draka bodnout a přestože se jim to několikrát povedlo, jejich malé mečiky nebyly dost ostré na to, aby pronikly jeho pevnou šupinatou kuži, další čtyři romáčknul svýma nohama, dalších osm skřitku se snažilo uniknout, ale nebyli dostatečne rychlí, nemohli uniknout plamenům, ale i když začali hořet, nepřestávali bežet, pokoušeli se dostat k potoku, ale Cirik se s drakem přesunul rychleji a drak ty, kteří už témeř dosáhli toho rybníku, odhodil ocasem o kus dál a Cirik s úsměvem na rtech sledoval, jak umírají ve velkých bolestech.
Asi čtyřem se podařilo uniknout, schovat se za velký balvan, doufali, že je tady Cirik s tím strašným tvorem nenajde.
Byl mezi nimi i Belovlasého syn, který prudce oddeechoval.
Cirik je nehledal, tohle mu bohate stačilo, byl si jistý, že si tohle ti, kteří to přežili, zapamatují na velmi dlouhou dobu.
Přiměl draka vzletnout a vzápetí zmizeli k smrti vydešeným skřítkum z očí.
„Co budeme delat?“ zeptal se jeden z nich hystericky, radeji se ani nedival kolem sebe, nechtel hledet na to, co zbylo z ostatních skřítků.
„Musíme za Locarmnem, jen on muže tohle zastavit,“ zastavit,“ rozhodl belovlasého.
„Proč by nám měli pomáhat, vždy jsme přece…“
„Ticho! Pomůžou nám, protože nebudou mít na výber, jestli je tedy pravda, co se říká o Kal Dragoni Nosire, kteří si podmaní draka nasilným způsobem!“
„A co se povidá?“ zeptal se bazlive jeden ze skřítků.
Belovlasy syn na toho skřitka upřel mrazivý pohled.
Říká se, že pokud se něco takového stane, takový to Kal dřív nebo pozdeji zešilí a začne zabijet všechny bez rozdílu a to Locarn a ti dva nebudou moct připustit, jdeme!“ všichni čtyři přeživší skřítci se tedy vydali na cestu, snažili se přitom nevnímat své mrtvé druhy, ale nebylo to snadné, jejich tela, nekdy jen kusy tel, byly roztroušeny všude kolem.

Ozvalo se zaklepání, Karik, který sedel na posteli a vytrhával chloupky ze svého habity, řekl.
„Pojd dál Levantie, jestli tedy chceš.
Levantie neboť to byla vskutku ona, zavahala, ale nakonec přece jen vstoupila vevnitř.
„Karik musel uznat, žer v tom čarodejném habitu vypada impozantne.
„Jak si vedel, že jsem to já?“
Mohl bych to svést na nějaké užasné kouzlo, které jsem se nedávno naučil, ale pravdou je, že si to musela být jen ty, mistr netuká a Drak by mi ty dveře vyrval, ne, že by sem tedy chtěl kdykoliv vstoupit.
Levantie se pousmála, byl to takový smutný usmev.
„Je mi to líto.“
„Tobe nemusí být nic líto, ani já, ani ty jsme neudělali nic spatného.“
„Ale ani jsme nezabrali nečemu zlému, byla jsem s ním pomerne dlouhou dobu, měla jsem si nečeho všimnout, znemožnit mu to, co se chystal udelat, nikdy by me nenapadlo…“
Karik chtel vstát, přijít k ní a obejmout ji, ale zustal sedet na posteli
„Nesmíš si to vyčítat, nikdo z nás tomu nemohl zabránit.
„Náš mistr Locarn ano, sám přiznal, že mel z neho divný pocit, ale přesto nás tam poslal, aniž by nám řekl jediné slovo.“
„Karik vstal.
„Mistr Locarn k tomu musel mít duvod.
„Promin Kariku, ale jaký důvod, krome toho, že chtěl, aby se to stalo.“
„Tohle už nikdy víc neříkej!“ I když mluvil stále klidným hlasem, jeho ruce se napjaly, stejne tak i svaly ve tváři.
„Omlouvám se. Jsem si jistá, že něco takového by nechtěl, sice ho témeř neznám, ale nedovedu si představit, že při připustil něco takového, když o sobe tvrdí, že byl přítelem naších rodičů, že se nesmí drak nasilným způsobem podmanit a….“
„Jen to dopovez Levantie,“ vybídl jí Locarn přátelsky, nemohl jim to mít za zlé, nemohl popřít, že ho Levantinina drzost imponuje, její vzdorovitost, mu připomínala jeho ztracenou dceru.
Oba dva sebou škubli a Levantie sklopila oči.
Locarn k ní přistoupil.
„Podívej se mi do očí a řekni, co si o me myslíš.“
„To nemohu,“ šeptla, oči stále sklopené.
„Myslíš si, že jsem vás tam nemel posílat anebo že jsem vám mel říct o svém podezření.“
„A to si myslím,“ zamumlala Levantie, ale zvedla přitom svojí hlavu a dívala se Locarnovi do očí.
„Máš pravdu Levantie, mel jsem vám to říct,“ promluvil po tříminutovém tichu Locarn, Karik s Levantii překvapene vydechli.
„Tak proč si nám to neřekl, proč si s ní poslal Vilku, co když jí ubližil a nebo huř zabil, co všechno muže s tím drakem udelat, dá se nejak zastavit?“
„Cokoliv se mu zamane.“
„Tomu musíme zabránit, musí přece existovat někdo, kdo ho muže zastavit, přivést ho k rozumu či ho snad…“
„Nikdo takový není.“
„A co my? My jsme také přece Kal Dragoni Nosire a máme dokonce i svoje draky, musíme se na nich naučit rychle létat, poté ho najít a pak ho zastavit.“
Locarn potřál hlavou.
„Vy ho nemůžete zastavit, ne ted, ne v nejbližší době.
„Proč ne?!“ vyštekla zuřive Levantie.
„Protože být tím, čím se chcete stát, není vůbec lehké, vyžaduje to vycvik, ohromnou trpělivost, témeř nadlidskou koncentrovanost.“
Levantie malinko zrudla, moc dobře si uvědomovala, že to bylo mířeno na ní.
„Já vím, že to není snadné mistře, že nestačí, naučit se létat na drakovi, ale něco musíme udělat, at už se s Cirikem deje cokoliv, muže zpustošit zem, země, svety a nikdo ho nezastaví, musí to jít, tohle znamení, přece musí znamenat něco v íc, než jen dar přivolat vybraného draka,“ jakmile Karik domluvil, začalo jeho a Levantinino vypalené znamení zářit.
Levantie se to svoje pokusila zakrýt, ale svetlo procházelo skrz tu druhou ruku.
„Co se to deje mistře?“ otázal se ho Karik se stopou strachu ve svém hlase.
„Vaši draci vás přivolávají.“
„Cože? To oni mužou, kdykoliv, kdekoliv, co když budu., Levantie naznačila sezení na bobku, Locarn potřásl hlavou.
„To by nikdy neudelali, stejne jako vy, tak i oni vás cítí, vedí, kde jste, co práve děláte, jak se cítíte.“
„Já nic takového necitím,“ namítla Levantie.
„To se musíš teprve naučit, osvojit si to, je třeba, aby se mezi tebou a tvým drakem vybudovalo jakési spojení, spojení, které vás bude provázet, kamkoliv se hnete, cokoliv uděláte, ale ješte předtím než se k tomu dostaneme, je důležité, abyste si uvědomili, že to pouto je pevné, mnohé určuje as nikdy ho nezlomte z důvodu strachu či zbabelosti, zlomte ho jen v tom případe, že si budete více než jistý, že vašemu draku už nelze pomoct.
„Takže si máme k tomu našemu drakovi vybudovat jisté pouto, nechat ho náhlednout do našeho vnitra a kdyby se něco stalo, tak ho či ji, máme nechat umřít?!“
„Levantie nech toho,“ zamumlal Karik.
„Ne. Kariku. Říkal jsem ti, že me musíš mít jako svého mistra v ucte, ale že se musíš také ozvat, pokud je k tomu vhodný okamžik,“ Locarn se obrátil k Levantii.
„Pokud by k tomu došlo, musíte ho nechat jít, jelikož draka mužete získat dalšího, ale Kal Dragoni Nosire to je něco jiného.
„To je kruté.“
„Ne. Kdyby na to došlo a drak či dračice by měli možnost, oni sami by vás od toho spojení odstříhli, žadný drak, nesmí nechat zemřít Kal Dragoni Nosíre, pokud by sám umíral.“
Levantie se nadechla, ale nakonec jen beze slova přikývla.
Jejich vypalené znamení se rozzářilo znovu.
Jestli po nás něco chtěji, proč se tu neobjeví?“
„Nechtěji dát záminku ostatním drakům.“
„Zamimku k čemu?“ zeptala se Locarna Levantie a mela přitom nepříjemný pocit.
„Zaminku k utoku, budou na vás čekat na neutralním míste.“
Levantie se nechápave otočila na Karika, ale ten jen pokrčil rameny.
„Jak je máme najít, když je to spojení zatím jen jednostranné.
„Najdete, jen nesmíte polevit ani na okamžik.“
„Co tím myslíš?“ chtěla vedet?“ ale Locarn se k nim otočil zády a odešel pryč.
„To je neuveřitelné,“ zavrčela, jejich znamení se znovu rozzářila.
„No jo. Vždyt už jdeme.“
Podívala se na Karika a poté společne opustili jeskyni.
Zastavili se před ní, ale vzápetí se zas vydali dopředu, aniž by to měli tak uplne v úmyslu.
V jejich očích se objevil strach, ale Karik ji stiskl ruku a to jí maličko uklidnilo a tak se oba dva nechali vést tím, cokoliv je vedlo, až došli k rolehlé bažine.
„To se máme přes ni jako přebrodit?“ neodpustila si Levantie sarkastickou poznamku, neznamá síla je zatlačila malinko dozadu, poté se jejich znamení opět rozzářila a navíc se k nim poprve přidalo i to druhé Levantginino znamení a poba dva sledovali, jak se přimo před nimi vytváři lávka, lávka ze dřeva, nad bublající bažinou.
Pustili se, Levantie polkla, záře zmizely.
Podívali se na sebe a poté vykročil dopředu nejprve Karik a poté ona, lávka zakřupala, srdce se jí rozbušilo, udelala další krok, opet zavrzání, bublání se stalo náhle hlasitější, do nosu je udeřil zapach, ale oni přesto nezastavili, krok za krokem postupovali, lávka znovu zavrzela, zdalo se jí, že se jedno prkno propadlo, ale byl to jen pocit, poslední dřevo, stejne jako Karik přeskočila a doskočila na pevnou zem, lávka se vypařila.
Levantier se otočila ke Karikovi, ale ten se pousmál.
Nebyla si jistá, jestli to bylo to, co od neho očekávala, ale otočila se dopředu a v dálce několika desitkách metru spatřila stát dva draky či spíše draka a dračici, oba dva se k nim pomalým krokem vydali.

A bude se létat na dracích.

Ne tak úplne:-)


„Co se to stalo, kdo to byl?!“
„Řekl bych, že drak, můj Lorde,“ odvetil Suligus klidne.
Tarielin zatal ruce v pest, ale tak jako předtím, se na něho ani tentokrát neopovážil vztahnout ruku.
„Co s ním hodláš dělat? Ubezpečil jsi me, že draci jsou vyhynulý druh a ted se tu tady jeden z nich objevil a způsobil smrt několika mým sluhům a vojákům,“ do komnaty, kde ti dva byli, dolehl bolestný křik.
„Copak se o to nemůže někdo postarat?!“
„Přál by sis je zabít můj pane?“ otázal se ho Suligus tichým hlasem a hledel mu do tvbře?“
Tarielin znovu uslyšel bolestné sténání, nakonec se ukázalo, že několik mužů a dvě ženy přežilo drakovo řadení, ale byli v takovém stavu, že by pro ne bylo lepší, kdyby byli mrtví.
Suligus vyčkával, bylo mu jasné, že se toho Tarielin neodváží, lidíé, kterí ten utok přežili, byli vydešení a kdyby zjistili, že je nechal zabít, mohlo by to vést k problémům, mnoho z nich by si ho přálo svrhnout, zabít a ted když přišel o část svých vojáků, by to měli i mnohem snazší.
„Ne. Jen jim dej něco na utiššení.“
„Jak si přeješ muj pane,“ Suligus se posmešne uklonil a chystal se odejít, když ho Tarielin zadržel.
„Jak ted chceš najít mojí dceru, když už tu nemáš tu služku, byla to jedinečná přiležitost!“
„Mám i jiné způsoby,“ odvetil Suligus a poté opustil komnatu.
Tarielin vztekle udeřil rukou do stolu tak silne až cinové nádobí poskočilo.
Ten drak a ten jeho jezdec, to bylo něco neuvěřitelného, nemusel si ani představovat, co by to znamenalo, mít jednoho tzv Kal Dragoni Nosire, to už by ho žádná Sigerie nemusela trápit, jenže nejen, že nemá draka a jezdce, který by mu sloužil, ale navíc nemá ani Vévodu a tu jeho dceru, nemá je, protože je osvobodila jeho vlastní dcera, dcera, o které si myslel, že je mrtvá.
Znovu udeřil rukou do stolu, následne se ozvalo nesmelé zaklepání.
„Nechci být vyrušován!“ vyštekl.
„Můj pane. Dole na nadvoří jsou poslové.
„Co chtějí?“
„jsou tu kvůli pravidelné dávce obilí muj pane.“
Tarielin zaskřípal uzubama, ale nasledne vyšel z komnaty.
„Ti jsou ale přesní.“
„Takže vy jste poslové Vévody ze Sigerie?“
„Ano vaše Lordstvo,“ promluvil jeden z nich a nervozně tekal očima po okolí, na ohořelé hradby, propadlé kusy, na zuhelnatelá tela.
„Jak se daří vašemu Vévodovi?“ otázal se Tarielin dvou mladých mužů klidným hlasem, přestože to uvnitř nej vřelo.
Ti se na sebe nejprve podívali a potom jeden z nich řekl.
„Daří se mu dobře, vaše Lordstvo.“
„Opravdu?“ Tarielin udelal pohyb dozadu, luskl prsty a než se ti dva vzpamatovali, tři statní muži je strhli z koní, srazili k zemi a začali do nich kopat.
To nemůžete! My jsme poslové, nemůžete porušit dohodu, kterou uzavřel váš Dedeček,“ vykřikl jeden z tech dvou a marne se snažil bránit bolestným kopancům.
Tarielin to chvíli pozoroval, pak znovu luskl prsty, svalnatí muži přestali do tech dvou kopat, vytáhli je hrube na nohy, oba dva měli bolestí zkroucenou tvář.
„Tohle nemůžete! Nemůžete porusit dohodu!“
Jeden z mužů, co je drželi, uštědřil tomu, co mluvil tvrdou ránu do břicha.
Tarielin se k nim přiblížil, rozevřel svojí ruku, oba dva muži uvideli zežloutlý papír.
„Tohle udelám s tou smlouvou,“ promluvil a poté ten papír rozthal a jeho kousky nechal dopadnout na zem.
„Tohle nemůžete! Nemůžete to porušit, naše země potřebuje obilí!“
Jeden z mužů, toho co mluvil, udeřil pestí do nosu, ozvalo se křupnutí, mladíkovi začala po tváři téct krev.
„To mě vůbec nezajimá, klidne si tam všichni zemřete,“ zavrčel pohrdlive Tarielin.
„Vezmete je do kobek a každému zasadte 15 ran na holá záda.
„Smilování! Smilování! Chceme se stát vašimi muži! Jsme velmi schopní, smilování! Smilování!“ křičeli oba dva muži a marně sebou škubaly.
„Ať je to pořádne cítit,“ řekl Tarielin a poté odešel zpět do hradu a ignoroval prosebný křik tech dvou, kteří byli odvlečení do malých smrdutých kobek, tam přitisknutí ke studenému kamení a následne bičování, nadvořím se rozléhal bolestný křik, ale nikdo se neodvážil pohnout, nikdo se jim nepokusil pomoct, nechtěli riskovat, že by je mohl potkat stejný osud.
Suligus skrytý ve stínu, pozoroval celou tu scenu s úsměvem na rtech. Když ti dva odvlekli, vydal se po schodech nahoru do veže.
„Čekal dlouho, velmi dlouho, ale nakonec se tu Drak i se svým Kal Dragoni Nosire objevil, ted už půjde vše mnohem snadněji.

Locarn zalil všechny květiny, které mu rostly za jeskyní a pomalu se vracel do jeskyne, ale jen několik metrů od ní, ucitil na své noze něco špičatého.
Nemusel hádat dvakrát, bylo mu jasné, že jsou to přeživší skřítci.
Když ten útok ucitil, mel co delat, aby se udržel na nohou, zasahlo ho to velmi silne.
„Proč jsi tu vrahu belovlasého?“ zeptal se tichým hlasem, ale ti skřítci jeho slova jasne slyšeli.
„Potřebujeme tvojí pomoc Locarne,“ promluvil Belovlasýho syn pevným hlasem, ale meč v jeho rukou stejne jako meče ostatních se chvely.
Locarn se otočil skřítci jen tak tak uskočili.
„Proč bych vám mel pomáhat, sami jste si svojí cestu zvolili Coldrene.“
„Nic takového se nemělo dít, vedeli jsme, že jsou vyjímečný…“
„Tak vyjímečný, že jste zatoužili po moci, která vám byla z dobrého duvodu odepřena, kvůli své touze si neváhal zabit svého otce a jeho nejbližší přátelé?“
Tři skřítci sklonili hlavu, Coldren ne.
„Udelal jsem, co jsem udelal, i kdybych snad chtel, nemohu to vzít zpátky. Jeden z nich ten mladík jménem Cirik, přinutil svého draka k poslušnosti a poté na nás zautočil, ten drak zabil témeř v šechny, zbyli jsme jen mi čtyři.“
„Vím o tom,“ pronesl Locarn ješte tiším hlasem nežli na počatku, ale v jeho hlase nezaznela lítost.
„Mistře Locarne, co se deje, to už si se vrátili?“
„Na prahu pruchodu stál Ominuk.
Jakmile spatřil Coldrena a ostatní, zbledl, obrátil a chtěl se rozebehnout pryč, ale Colsdren po nem mrštil svůj mečik, ten připíchl jeho šat k zemi.
„Ani se nehni zradče!“
„Já jsem nic neudelal, nechte me na pokoji!“
„O tom se teprve přesvědčíme, zavrčel Coldren a vytáhl svůj druhý mečík a začal se k bezbrannému Omunikovi přibližovat.
„To by stačilo, zustań kde jsi,“ ozval se Locarnuv hlas.
Coldren zaváhal, ale po chvilce zas pokračoval, s každou uplynulou vteřinou byl k vydešenému Omunikovi blíž a bliž meč natažený, ale nedošel k nemu, jelikož se náhle nemohl hnout.
„Nech me! Musí být potrestán!“ vyštekl na Locarna, který kouzlem zmrazil jeho pohyb.
„To ty si mě přišel prosit o pomoc, vzpomínáš?“
„Vzpomínám,“ zavrčel neochotně Coldren, pochopitelne mel stejne jako každý skřítek určité magické nadaní, ale to se nemohlo rovnat Locarnovi.
„Nech ho na pokoji a já ti možná pomůžu.“
Coldren zaskřípal zubama, tolik toužil potrestast vzppurného skřítka, ale bylo mu jasné, že přes Locarna se k nemu nedostane, ne když jich zbylo tak málo.
„Tak dobrá, nechám ho být, tak me uvolni.“
„Přisahej na skřítčí srdce.“
„To nebude nutné.“
„Přísahej!“
„Přísahám! Přísahám na své skřítčí srdce, že se ho nedotknu,“ odpřísahl, přestože v nem vřela zlost.
Locarn nechal sevření kolem neho zmizet, Coldren si bezeslova masíroval svá kolena a čas od času vrhal nenávistne pohledy na Ominuka.
„Co po me přesne chceš Coldrene?“
Coldren se k nemu otočil, otevřel ústa, ale předtím, než z jeho ust vyšla slova, si povšimnul, že jeden ze skřítků se chvěje.
„Co je, co se deje?“ vyštekl na něho.
Třesoucí skřítek nebyl schopný promluvit, ukázal tedy vztyčeným prsdtem vzhůru.
Coldren stejne jako další dva, Ominuk a Locarn pohlédli vzhuru, nad nimi se během několika vteřin objevil stín, nebyl to však stín od mraku, nýbrž od mohutných dračích křidel.
„On se vrátil, vratil se, aby nás zabil všechny!“ začali skřítci křičet.
„Ticho!“ zaburacel Locarn a všichni utichli.
„Třeba je to nejaký přátelský drak? ozval se Omnimuk s naději v hlase.
Locarn na to nic neřekl, bylo mu jasné, jaký je to drak.
„Všichni okamžite do jeskyne!“ přikázal a skřítci se k té jeskyni okamžite rozebehli, ale drak byl rychlejší, klesl na dostatečnou vzdálenost a poté mu z jeho tlamy vyšlehly plameny, skřítci zaječeli, ale ty plameny se jich nedotkly, dopadly tesne před ten vchod a všichni museli couvnout, pokud nechtěli uhořet.
„Nemusíš to delat Ciriku!“ zavolal Locarn do nebe, odpovedí mu byl smích, drak nejprve nad jejich hlavami zakroužil a poté z jeho tlamy vyšlehly další plameny, tentokrát sežehly kvetiny na postranní strani.
„Co budeme delat, on nás chce zabít?!“ otázal se k smrti vydešený Omnimuk.
„Všichni ihned za me!“ přikázal jim Locarn.
„To pak budeme snadný terč!“ protestoval jeden z nich.
„Udelejte to anebo se nechte sežehnout, rozhodnete se hned!“
Všichni skřitci zabehli za jeho záda, z nebes k nim dolehl pobavený smích, k smrti vydešený skřítkové, Coldren vedle Omnimuka sledovali, jak se Drak se svým Kal Dragoni řítí k zemi, všichni děsem cvakali zuby.
Jen Locarn tam klidne stal, vyraz soustředený, jeho rty se pohybovaly, ale nikdo neslyšel žadná slova.
„Mistře Locarne, každou chvíli tady bude!“ vykřikl Omnimuk.
Drak rozevřel svojí tlamu a z té vyšlehl plamemn všichni skřitci opět zaječeli, ale plamen se jich ani nedotknul, bylo to jako by ošlehl nějakou neviditelnou barieru.
„Starý blázne!“ neslo se vzduchem, drak zatal své drápy do ramene do Locarna a následne s nimi ohnul, všichni skřítci otevřeli usta v němém děsu, ale Locarn se nepohnul, jeho rty se stále pohybovaly, stejne jako prsty u jeho rukou.
„Zaryj ty dráppy pořádně, vytrhni mu maso z jeho ramene!“ vykřikl Cirik a drak zatnul ze všech sil, ale cítil, že na ceste k Locarnovi je cosi, přes co se nedostane.
„Co to děláš!“ vytrhni mu to rameno!“ přikázal mu Cirik znovu a drak se o to pokusil, ale ani tentokrát se mu nepodařilo k Locarnove rameni proniknout a drápy ho začínaly pálit, škubnul sebou, poté znovu.
„Co to děláš? Delej co ti přikazuji!“ Locarnovo čelo se zbortilo potem, ústa měl náhle zcela vysušená, ale nepolevil.
„Ty starý blázne! Plytváš své síly kvůli vrahům?!“ uslyšeli všichni mladý vzteklý hlas. Jestli se k nám nechceš připojit tak jdi pryč!“ ozval se chraplavý Locarnuv hlas.
„Nikdy! Tohle je mnohem lepší, rychlejší, úzašnejší, kde jsou mí sourozenci, no tak řekni starce!“ Drak se vznesl malinko do vzduchu, skřítci zadoufali, ale drak nemohl ješte odletet, musel se rozmáchnout a vší silou udeřit Locarna svým ocasem.
Ten se zachvel, všichni videli, že se mu chvějou nohy, ale zůstal na míste.
„Blázne!“ vykřikl Cirik, trhl uzdou a drak se vznesl do výše a během několika vteřin, jim zmizel z očí.
„Mistře Locarne?“ ozval se Ominuk když odstoupil od Coldrena, ale ani ten, ani nikdo z jeho skřítků, nemel v tuhle chvíli pomyšlení na ubližování, jen tam stáli, jako by byli do země vrostlý, oči vytřeštené.
„Mistře Locarne?“ Omnimuk se ho zlehka dotknul, Locarn se složil k zemi.
„Mistře!“
„Budu v pořádku, jen mi to sebralo mnoho sil,“ zachraptel Locarn, který po několik příštích minut necitil ani nohy ani ruce.
Teprve po několika minutách získaly jeho končetiny, zpět svůj cit.
Coldren na zesláblého Locarna asi minutu hledel, zdalo se, že mu chce podekovat, ale nakonec jen potřásl hlavou a zašel s ostatními skřitky do jeskyne.
Omnimuk to zamračene pozoroval, ale nic neříkal, radeji se věnoval ležícímu Locarnovi, který ztěžka dýchal.
O několik minut pozdeji se cítil být Locarn natolik silný, aby se dokázal společne s Omnimukem odebrat do jeskyne

„Co ted Celie?“ zeptal se Vévoda Celie, která si brousila meč o kámen.
„Vy víte, jak se jmenuji?“
„Mohl bych předstírat, že jsem ho slyšel, když jste me hledali, ale v tu chvíli jsem nebyl schopen vnímání.
„No nejspíš jste ho musel zaslechnout, nekteří ho radi používájí!“ pohled jí padl na Perlona, který sedel opodál společne s Lionou a mladíkem, hlavu měl sklonenou.
„Možná, že ano, ale tvé jméno znám už pomerne dlouho, vlastne by se dalo říct, že od tvého narození.“
„Jak byste mohl…?“
„S tvým otcem Celie se ušklíbla, jsme si jeden čas docela rozumeli, hodne k tomu přispívala tvá matka.“
„Co s tím má ona společného?“
„On ti nic neřekl? No nemůžu říct, že by me to překvapilo.
„O čem to mluvíte?“ Celie se postavila a zahledela se na přicházející Vévodovu dceru, která na sobe mela pomerne čisté šaty a krome několika nepatrných škrabanců na její tváři, by nikdo nehádal, čím si prošla před několika hodinami.
Celie byla ráda, že jí zachránila, ale přesto se nemohla zbavit takového divného pocitu.
„Tvá matka, byla moje sestra,“ vyrušila jí z nepříjemného pocitu Vévodova slova.
„Moje matka byla vaše vsestra takže to znamená, že jste můj strýc, ale to je mému otci očividne jedno.“
„Poté, co tvá matka zemřela, se něco zmenilo, stal se z neho úplne jiný člověk.“
„Já jsem taky přišla o milovanou osobu!“
„Já vím, ale přece jen to je trochu jiné.“
Vévodova dcera se posadila naproti oOrunovi, který foukal na svojí kosu
Znovu se Celie zmocnil takový podivný pocit, nedokázala přesne říct co za pocit to je, ale vůbec se jí nelíbil, Vévodova dcera natáhla svojí ruku k Orunovi, ale těsne předtím, než se ho s ní mohla dotknout, ucukla.
„Nechci se opakovat ani naléhat, ale opravdu bych rád vedel, co ted? Kam půjdeme, do Sigerie se vratit nemůžeme alespoň ne ted, vede tam jen jedna přimá cesta a tu hlídají Tarielinovi poskoci a když jsi ty a tvý přátelé velmi schopní, nemůžu riskovat, že by kvůli me, musel zemřít ještě někdo další.“
Bylo jí jasné, že mluví o Saresovi, spatřila ho, jak srdnate bojuje u stěny, odraží jeden utok za druhým a když už se zdalo, že se všech zbavi, stena za ním se otevřela a Sares ho zakeřne probodl.
„Prvé řadě, musíme toho mladíka s tou dívkou dostat do bezpečí, netuším proč Suligus něco takového udelal, vzhledem k tomu, že on nezná ani lítost, ani vinu a svedomí zřejme taky nemá.“
„Možná, že jsi na nej až přiliš krutá, je to čarodej a ti mají svá vlastní pravidla a…“
Celie prudce zavrtěla hlavou.
„V případě Suliguse si nemyslím, že by myslel na někoho jiného, nežli jen na sebe, proto me to tak udivuje, ale je jasné, že se o sebe sami nedokážou postarat a já bych pro ne měla ideální místo, ale má to jeden háček.
„Jaký?“ otázal se Vévoda.
„Vaše dcera tam nesmí přijít jako vaše dcera.“
„To nechápu.“
„Musím z ní udelat mladíka, tak jako ze sebe, její tvář je známá.“
„Proč jí nepromeníš v nějakou jinou dívku?“ Vévodovi se moc nezamlouvala představa, že by se z jeho jediné dcery mel stát mladík i když jen na určitý čas.
Není jiná možnost, pokud tedy nechcete, aby na ní místní muži vrhali lačné pohledy případne jí osasahavali.“
„Tak proč je chceš nechat v té vesnici, ta služka je přece také dívka.“
„Služka je nezajímá, líbí se jim urozené ženy pekne vypadající a v hezkých šatech, ale klidne to tak můžeme nechat…“
„Ne. Myslím, že bude lepší, když se vyhneme všem potížím, omluv me,“ Vévoda se od ní odpojil a zamířil ke své dceři, která když ho vyslechla, razantne zavrtěla hlavou.
Celie se po tváři rozlil posměšný ušklebek, ne že by to byla pravda, ti chlapy by jí nedali pokoj, ale bylo by pro ní lepší, kdyby ta jeho dcera vypadala jako kluk.
„Není to trochu detinské Celie, nežárlíš ty tak trochu?“ ozval se Orunuv hlas, nikterak jí nepřekvapilo, že se objevil vedle ní.
„To není o žarlivosti, proč bych na ní mela žarlit?“
„Protože má hezké šaty, hezkou tvář, ale především otce, který jí miluje.“
„To je hloupost!“ odsekla, ale musela si připustit, že má v nečem pravdu, několikrát sama sebe přistihla, jak si představuje sebe sama vedle Vévody, vedle muže, který představoval otce, jakého si přála mít.
Potřásla hlavou.
„Přestaň mi něco takového podsouvat!“ vyčinila Orunovi.
Ten jen pokrčil rameny a přešel k Perlonovi, který se postavil, rukou se dotknul svého meče, instinktivne se otočil doprava, kde vždy stál Sares, ale nikdo tam nebyl.
Mlčky položil druhou ruku na svůj meč.
Celie si přála mu nejak pomoct, ale nemohla mu pomoct, neuměla přivést mrtvé, ale i kdyby něco takového ovladala, nikdy by ho nepřivedla zpet, Perlon by to ani nechtel, znovu se zahledela na Vévodovu dcera, která očividne nakonec rezignovala, jelikož souhlasne pokynula hlavou.
Chtela se tiše zasmát, ale vzpomněla si na Orunova slova a tak tu škodolibou radost v sobe potlačila.
„Jsi si jistá, že to dokážeš?“ zeptala se jí nedoveřive Vévodova dcera.
„Jiste, že ano, sněz tento ružový prášek.“
„Co je to?“
„To nechtej vedet, ale podstatné je, že te to dočasne promění v mladého muže.“
„Jsi si tím jistá?“
Celie zaskřípala zuby, ale ovládla se.
„Samozřejme, že ano, jen nesmíš zapomenout, že jsi dívka.“
„To se nestane.“
„Dívila by ses jak to muže být snadné!“ pomyslela si v duchu, ale nahlas řekla.
„V tom případě to naráz spolkni, nesmí se to cucat a pak nezapomen, že se od nás nesmíš vzdalit, jelikož by to mohlo přestat v nejméně vhodný okamžik.
Vévodova dcera pohlédla na svého otce, ten se na ní povzbudive usmál, Celii znovu bodl osten žárlivost, Vévodova dcera si tedy vložila ten ružový prášek do úst, škubla sebou, tvář se jí zkřivila hnusem, ale během několika okamžiku stal místo jeho dcery pomerne pohledný mladík.
„Jak se cítíš dc… synu?“ otázal se jí Vévoda.
„Divne. Je to celé jiné, rukama ohledala své tělo, malinko přitom zrudla.
„Jak budu vykonavat….?“
„Ukážu ti, co a jak až to bude potřeba, není duvod ke studu, hlavne se zkus chovat jako mladík,“ ozvala se Celie.
„Jako mladík?“
„Však víš. Plivat kolem sebe, osávat mladé dívky a ženy.“
„To je nechutné.“
„A pak samozřejme si musíš čas od času krknout, nechceš přece budit pozornost.
„Krkání? V mladíkove tváři se zračilo zhnusení.
„Jo. Nemají to lehké!“ poznamenala Celia nyní jako mladík ironicky a poté se vyšvihla na svého kone, ostatní učinili to samé, Perlon a Orun si za sebe vzali Lione a toho mladíka, Vévodova dcera se posadila za svého otce, který zamumlal.
„Ty to to zvládneš, pamatuj, je to kvůli našemu bezpečí.“
Ona na to nic neřekla, jen si sama sebe představila jak delá to, co obvykle delají muži, hnusem se zatřásla a poté se svého otce pevne chytla a všichni vyrazili

Tak to je dobrý, jsem zvědavá, jak se s tou proměnou nadále vyrovná.

Karik se neklidne převalil, ne kvůli tvrdé dřevené posteli, na tu už si dávno zvyknul, ale kvůli vidinám, které ho ve snu pronásledovaly.
Videl sebe a Levantii, jak sdtojí na okraji propasti, oba mají potrhané šaty, krvavé šrámy na čele.
Nedaleko od nich sedí Cirik na hřbete svého draka a na rtech mu pohrává vítezní usmev.
Levantinin pohled se střetne s Karikovi a poté Levantie udelá ukrok dozadu a vzápětí se řítí do hluboké rokle.
Karik křičí, balancuje na hrane, Cirik se svým drakem přistoupí k němu blíž, drak rozevře tlamu a z ní vyšlehne plamen.
Karik se prudce posadil, tělo mel celé zpocené a zhluboka dýchal.
Když se po chvilce uklidnil, chtěl si zase lehnout, ale v tom jeho pohled upoutal pomalu se plížící stín.
Nejprve si pomyslel, že se to Omnimuk chystá dostat ke své posteli, ale když si promnul své oči, uvědomil si, že ten stín ve svých rukou cosi drží a navíc se blížil k posteli, kde pomerne klidne oddechovala Levantie.
Již nebylo pochyb nejaká malá postava se zastavila u její postele, zvedla do vzduchu svůj meč, ale tesne předtím, nežli mohl do nic netušící Levantie bodnout, Karik zakřičel.
„Levantie pozor!“ ta sebou škubla, nohou rexlexivne kopla do druhého skřítka a před mečíkem toho prvního, sklouzla uz postele, při dopadu si na chviličku vyrazila dech, ale během několika následujících vteřin se rychle postavila, přesdkoščila svojí dřevenou postel a zamířila ke Karikovi, který se také postavil.
Ozvalo se zaklení, jeden z tech skřítku po nich mrštil svůj mečík, ten jejich hlavy minul jen o několik centimetrů, oba dva se hned sklonili k zemi.
„Co budeme delat? Já vedela, že jim nemáme veřit?“ zašeptala s mirne se třesoucím hlasem.
„Musíme se odtud dostat?“ odvetil tiše Karik a snažil se nedívat na její pomerne průsvitnou košilku.
Stouchla do nej.
„To bylo to nejlepší, co jsem tady sehnala, jak se chceš odtud dostat, z téhle jeskyne vede jen jedna cesta a tu obsadili ti zradní skřítci!“
„Doufám, že je mistr Locarn v pořádku, stejne tak i omnimuk.
„Soustřed se! Taky se o ne bojím, ale v tuhle chvíli se bojím víc o sebe, jsme sice vetší než oni a ty jejich mečíky nejsou příliš ostré, ale nechci se domýšlet, co by se stalo, kdyby se do nás zabodly všechny najednou, možná bychom měli přivolat ty draky.“
Karik prudce zavrtel hlavou.
„nevíme, jestli bychom to dokázali a navíc by se do té jeskyne nejspíš nedostali.
„to je fakt, tak co budeme delat, přece nemůžeme čekat až si sem přijdou.
„Ne to nemůžeme,“ souhlasil Karik a poté se kolem sebe začasl rozhlížet, ale nikde nebylo nic, co by jim mohlo pomoct, leda tak petrolejová lampa, ta jim včak byla k ničemu, protože se ješte nenaučili potřebné magické znalosti.
Tiše zaklel, Levantie se na něho pohoršene podívala.
„tak kdepak jste, víte moc dobře, že odtud nemůžete uniknout,“ ozval se blizko nich hlas jednoho z nich.
Koukejte, co jsem našel,“ ozval se jiný, Karik s Levantii videli jak na svůj mečik nabodl nejaké oblečení.
„To je moje oblečen í, ten tupý skřítek mi ho zničí.
Ten skřítek do tech šatu nekolikrát seknul, ostatní se zasmáli, nesnažili se nijak tišit, to nemohlo znamenat nic dobrého, Levantie ucitila na své levé noze malé bodnutí, z hrdla se jí začal drát křik, karik jí rychle zacpal ústa.
Skřítek bodnul znovu, tentokrát do druhé nohy, nutkání křičet zesililo, Karik se zatajeným dechem čekal, že ted začne ječet, že se k nim sebehnou ostatní, ale k jeho velkému překvapení se ten skřítek otočil a připojil se k jinému, který se ho zeptal, jestli je našel, on řekl, že nikolik, ten druhý skřítek vztekle udeřil do jedné postele.
„Prece se nemohli vypařit, nekde tady musí být, no tak je najdete!“ slyšeli Coldrenuv vzteklý hlas.
Skřitci se dali znovu do hledání, jeden z nich se objevil opět u nich a tentokrát zabodl svůj mečik do nohy Karika, ten v sobe bolestný křik potlačil.
„Nic, nikde tu nejsou, skřítek se chystal obejít postel, za kterou byli schováni, obema zatrnulo, jednoho by možná zvládli, ale co když by ho nedokázali umlčet, co kdyby ho slyšeli ostatní, ten skřítek však kolem nich prošel, naštvane pichal svým mečíkem do všech stran, malem bodnul Levantii do zad, nezdalo se, že by je videl.
„To je jedno, zapomente na ne, seberte co mužete, zničte, co můžete, musíme odtud vypadnout dřív než se ten starý blázen vratí, toho zradce vezmeme sebou, teprve ted si Karik všimnul na zemi svazaného skřítka, který mel napuchlý obličej.
„Chtěl mu jít pomoct, pustil Levantii ústa, ale ta ho nehodlala nechat jít, chytla ho za ruku a stiskla mu jí, jak nejpevněji dokázala, posunky mu naznačila, že nemůže, at je před nimi chránilo cokoliv, bylo to jen na tomhle miste, jeden a pak druhý si do Omnumuka koplůi, pak ho postavili na nohy a následne ho začali táhnout pryč, Omnumuk cosi mumlal, Karik by mu tak rád pomohl, ale Levantie měla pravdu, at už je na tomto mísíte chránilo cokoliv, bylo to jen tady.
Za chvili jim zmizely z očí, skřitci Omnimuka ješte několikrát tvrde udeřili.
Když si byli jistý, že jsou pryč, oba dva se postavili, Levantie se radeji posadila na postel, ale na nohách neměla absolutne nic.
Nechápave se na Karika podívala, ten neměl tušení, ale potom si povšimnul slabé záře procházející skrz její sevřenou pest.
„Levantie?“
„Co?“ zeptala se, ale pak ji to též došlo, rozevřela svojí ruku a užasdle hledala na její druhé vypalené znamení, které slabe zářilo.
„To je…, to je…, nemohla nalézt vhodná slova.
Ve vchodu se objevil zadýchaný Locarn, rukou se musel opřit steny.
Mistře, jste v pořádku?“
„ano. Bude to dobré, co se tady stalo?“ Locarn přeletel pohledem své lektvary vylité na podlaze, rozsekané šaty.
„Nemohl jsem tomu zabránit mistře…“
„To ten proradný skřítek Coldren, chtěl nás zabit, ale nemohli nás najít.“
Locarn, který videl záři vycházející z její ruky se posadil, oba dva si všimnli, že vypada ješte unaveněji než když ho videli po svém navrátu, bylo zřejmé, že ho ten boj s drakem vyčerpal více, než si byl ochotný připustit.
„budu v pořádku, nemel, jsem je tu nechávat.
„Chtěl jste jim dát druhou šanci, ale oni nás chtěli jen zabít a navíc odvlekli Omnimuka.“
„Nic si nevyčitej Kariku, jsou možná malý, ale jako skupina velmi nebezpečný, my Omnimuka zachráníme, ale ted si musíme odpočinout, Locarna hlava klesla na postel a on ihned usnul.
Levantie se podívala na Karika.
„Veřím, že má náš mistr pravdu.
„Možná, ale co když ne?“
„Oni ho nezabijí, alespoň ne hned.
„Možná, že máš pravdu, ale kolik máme času, možná jsme vetší a něco nás před nimi chráni, ale nemáme ani zbrane a ani znalosti magie.“
Karik se nepatrne usmál.
„Proč se usmíváš?“ zeptala se ho Levantie nejiste.
„Nemáme možná ani zbrane, ani magické nadaní, ale máme draky.
„Jistě, ale pomůžou nám?“ v jejim hlase zaznívala skepse.
„Já je nechci zabít, přestože oni chteli zabít nás, ale udělám vše proto, abych od nich Omnmuka dostal.
„Já taky, ale co mistr Locarn? Vypadá tak unavene, nemůžeme ho tu přece nechat samotného.
Karikuv úsměv pohasl.
„To nemůžeme, nejsem si jistý, jestli by zvládl let.“
„Tak co uděláme?“
„Já nevím, opravdu nevím…,“ Karik vypadal velmi utrapene.
Levantie k němu přistoupila.
My najdeme způsob, my ho od nich dostaneme
„Karik se pousmál, ale nevypadal přiliš přesvedčene.
Levantie pohledla na spícího Locarna a poté se odešla vykoupat

To se Levantii nedivím, že je z toho trochu vyděšená, mít na ruce vypálené zářící znamení.

Celie s ostatními vstoupila do města, kde by se mohl najít bezpečný ukryt pro Vévodu a jeho dceru.
Do nosu jim udeřil pomerne silný zapach, ona stejne jako Orun a Perlon ho ignorovali, ale jak Vévoda, tak i jeho dcera v tele nejakého mladíka, si rukou zmáčkli nos.
Nejaký vousatý chlap v potrhaných hadtrech se na ne zahledel, Celie dala chlapcovu ruku pryč z nosu.
„Co to děláš? Vždyt je to strašný zápach, copak se zdejší lidé nekoupou?“
Celie se musela ovládnout, poslední, co by potřebovali, bylo, aby se začala smát.
„Tohle místo je pro vás dva jako stvoření?“ zašeptala a odvedla toho hocha o kousek dál, ostatní učinili to samé.
Ten chlap se na ne ješte chvíli díval a poté pokračoval ve vyvrhání mrtvého zvířete.
Chlapci vedle Celie se zhoupnul žaludek, mel nutkání zakryt si rukou ústa, ale odolal.
„Jste si jistý, že je tohle to nejlepší místo, že tady budeme v bezpečí?“ otázal se Vévoda nejiste.
Celie koutkem oka zaregistrovala, jak si Lione a ten mladík s blaženým vyrazem přichichávaji k položené rybe.
„Delejte to co oni a budete v bezpečí?“ odtušila.
„Oni jsou obyčejní vesnicané, nic jiného neznají.
Celie se nepatrne pousmála, její úsmev však ve Vévodovi vyvolal nepříjem ý pocit, uvědomil si, že přesne takový mívá i Tarielin její otec.
„Jestli chcete mému otci uniknout, tohle místo je ideální, tady vás nebude nikdo hledat.“
„To asi ne, alke ten zápach, špinavé ulice, otrhaní lidé…“
„Jiste. Je to trochu nepříjemné, ale co je to proti svobode, takřka bezstarostnému životu, držte se tech dvou vesničanů a brzo se do toho dostanete.“
„Ale co má dcera? Copak musí zustast chlapcem napořád?“
„Napořád? Celie se mu zahledela do tváře, znovu ho zamrazila.
„Jen do té chvíle, než zabiju Tarielina.
„Tarielin je tyran, který myslí jen na své dobro, ale také je to tvůj otec.“
„Můj otec, jiste,“ pronesla opovržlive a poté se otočila, uvědomila si, že nikde nevidí mladíka.
Hodila pohled po Perlonovi, ten pokrčil rameny, poté se obratila na Oruna, který kosou naznačil krčmu.
Stiskla ruku v pest a vydala se k ní, cestou minula několik mužů a žen v zuboženém stavu, lačne se na ní divali a nastavovali k ní kostnaté ruce, ona je ignorovala, ale když prošla kolem poslední, cvrkla dozadu jednu stříbrnou minci, ti lidé se k ní ihned vrhli a nemilosrdne o ní bojovali.
Nakonec došla k té krčme, trochu ji překvapilo, že se z ní šíří pomerne nepatrný zápach a to i navzdory tomu, že se jeden chlap práve vymočil na podlahu.
U kouta zahlédla stát mladíka Vévodovu dceru.
Přešla k nemu, ignorovala nedaleko chroptící obtloustlého muže, stejne tak polonahou ženu, která si nechala jiným mužem mačkat svá bujná prsa.
„Co tady děláš?!“ vyjela na toho mladíka.
Ten otevřel úpsta, ale místo slov se mu z úst vyřinuly zvratky, kterým se Celie jen tesne vyhnula.
Orunovi se rozzářila vytetovaná znamení, vstal, ale nikde nebyla známka jakéhokoliv nepřátelství, všichni lidé se od nich drželi v dostatečné zaležitosti.
„Co se deje?“
„Vychází to z té krčmy,“ odvetil Orun a zasunul svojí kosu za pás, Perlon doted nechápal, jak to dělá.
Celie i Vévodava dcera úžasle sledovaly, jak ty zvratky mizí, stejne tak mizela i močovina potom muži.
„To je neuveřitelné,“ zašeptala Celie.
„Celie?“ oslovila jí ustrašene Vévodova dcra.
„Co je?!“ utrhla se na ní, ale potom si všimla, že má mokré kalhoty.
„Copak jsem ti neukázala, jak se to dělá?“
„Ukázala, ale já se stydím, přijde mi to nevhodné.“
„Tak tobe to přijde nevhodné, ty to radeji pustíš do kalhot.
„Omlouvám se já… jsem…,“ mladík zrudnul.
To je jedno. Jak se vůbec jmenuješ?“
„Rosie, ale to ted užívat nemůžu.“
„To teda nemůžeš, nejaké jméno ti vymyslíme, pojd už,
Zavedla jí za krčmu, kde nikdo nebyl.
Svlékni je!“ vyzvala jí.
„To nemohu.
„Už jsem jich pár videla, navíc ti ani nepatří, tak delej,“ mladík si je tedy vysvlékl, jajmile se kalhoty dotkly země, během několika vteřin se kompletne vysušily.
„Neuveřitelné,“ zašeptala Celie a poté si svlékla kalhoty a vymočila se.
„Co to děláš?!“
„Kuš!“ odbyla jí a pozorne sledovala zemi, i v tomto případe, nebylo během minuty po močovine ani stopy.
Oblékly se, tohle místo není to pravé.
„Ale vždyt jsi říkala, že…“
„Nezaleží na tom, co jsem říkala, tady zustat nemůžete, ve stejne chvíli kdy to dořekla, vyrazil Orun Lione a tomu mladíkovi preclíky z rukou.
„Co se deje?“ chtěl vedet Vévoda.
„Tahle vesnice je magicky pokrytá,“ zamumlal zamračene Orun.
„Co to znamená?“
„Nic dobrého, musíme odtud ihned odjet!“
Všichni tak učinili, vyskočili na své koně, které neklidne podupávali a poté vyrazili pryč z města, k mistu, kde ješte před chvili byli, se přišoural nejaký shrbený muž se žebrackou holi a jizvou na pravé tváři, tu hul, zvedl a nekolikrát jim s ní zamával.
Poté se otočil a s ušklebkem sledoval, jak se všichni lidé kolem něho kací k zemi

Karik s Levan tii vyšli před jeskyni.
Levantie se na Karika podívala, ten v jejich očích viděl strach, který se mísil s odhodláním.
Povzbudfive se na ní pousmál i když sám mel sevřené hrdlo.
Moc dobře si uvědomoval, že se chystají porušit jedno z pravidel, ale jejich skřítčí přítel byl unesen těmi nevdečnými skřítky, kteří je chtěli za jejich pomoc zabít.
„myslíš, že to bude fungovat? Jestli si dobře vzpomínám, tak mistr Locarn říkal, že oni nás přivolast můžou, ale my je ještě ne.
„Ano. Přesne to říkal, ale my nemáme čas čekat, Cirikovi ještě nemůžeme čelit a to i přesto, že může všude kolem sebe rozsevat bolest a smrt, ale ti zrádní skřítci jsou něco jiného.
„Ano to jsou?. zamumlala Levantie a ikarik v jejim hlase vycítil nejistotu.
Otočil se k ní a zlehka se dotkl její pravé ruky.
„ještě se můžeš vrátit, jestli se něco pokazí, jeden z nás by mel být v bezpečí.“
„Zavrtěla hlavou.
„Zustanu tam, kde zůstáváš ty.“
„Dekuju!“ zašeptal Karik a poté se obrátil čelem k východu.
„Až řeknu tři, oba dva naraz pozvedme svoje dlane a namíříme je dopředu.
Levantie beze slov přikývla.
Karikovým telem projelo zamrazení, ale byl stále rozhodnit, pokusit se o přivolání jejich draků.
Oba dva natáhly ruce se znamením dopředu, znamení začala vydávat slabou záři, oba dva to cítili, ale netušili, jestli je to dobré či špatné znamení, Locarn se na svém šitovém lužku neklidne pohnul, jeho čelo bylo zborceno kapkami potu.
Levantie s Karikem naráz polkli, jejich volné ruce se spojili a poté Karik začal šeptem odpočítávat.
„3,2,1, Draci přilette, draci přilette, potřebujeme vaší pomoc, oba dva vás o to pokorne žádáme, draci přilette, pomožte nám najít a zachránit našeho přítele, záře vycházející z jejich znamení začala zesilovat, u Levantie byla o něco intenzivnejší než u Karika, obema projelo zamrazení, oba dva se ve stejnou chvíli zachvěli, Locarn se začal neklidne převalovat, jeho prsty na nohou a rukou sebou začaly mírne škubat.
Oba dva mezítím hledeli na oblohu, ruce stále natažené, ale at natahovali své zraky sebevíc, nikde nevideli nic, co b y připomínalo draky.
Levantie si zklamane povzdechla a pustila Karikovu ruku, záře jejího znamení zsačala slábnout, stejne jako u Karika, až nakonec po chvilce zmizeli.
„Je mi to líto!“ zamumlal Karik.
Levantie na to nic neřekla, jen se otočila zády a pomalým krokem kráčela k jeskyni, když jí po chvilce zastavil Karikuv křik.
„Draci! Přiletají draci!“
Otočila se a užasle sledovala, jak se k ním z oblohy řítí dva velcí bilý draci.
Počateční nadšení však vystřídal děs, když si povšimla jejich očí, oba dva draci mely rudé oči.
„Kariku k zemi!“ zaječela!“ Karik ač nechápal padl k zemi prave včas, jeden z dračích drápů jen tesne minul jeho hlavu.
„Co se to deje?“ zakřičel,“ a začal se k ní plazit.
„Já nevím, ale to nejsou naší drasci?“ zavřiskla Levantie hystericky a padla na zem, jiný dračí dráp jen o pár centimetrů minul její záda, oba dva draci se vznesli do výše, ale nezdalo se, že by se chystali odletet, naráz rozevřely své mohutné tlamy a vychrlili z nich ohen, ohnivé plameny k nim sice nedosáhli, ale i tak oba dva cítili jejich ohnivou silu, horkost, která zaplavila jejich těla.
Oba dva drací se na ne znovu řítili, ocasy udeřili do vzduchu, jen pár centimetrů od jejich obličejů, vzápětí se je ti draci pokusili udeřit znovu, spička ostré šupiny se zachytila o Levantinin šat, škubnul s ním, osten se jí nepatrne zaryl do levého stehna, z jejího hrdla se vydral bolstný výkřik, před jeskyni se objevil Locarn.
Jeho tvář potemnela, v očích se mu zaleskla zloba, vztáhl ruku dopředu, oba dva draci, kteří chtěli na ti dva znovu zautočit sebou škubli, pak znovu a znovu, obratili svojí pozornost na Locarna, otevřely své mohutné tlamy, ale žádný ohen z nich nevyšel, Locarn tam stál v očích se mu hnevive blýštilo, obe dve ruce se mu chvely, draci vydaly řev, který se rozhléhal daleko, ale z jejich tlamy stále nic nevyšlo, Locarn se zachvěl, obraz před očima se mu začal zamlžovat, obe dve nohy chvet, po tvářích mu začaly stékat slzy, oba dva draci vycitili, že není dost silný na to, aby je udržel, Locarnovi se podlomily nohy, dopadl na zem, napřažená ruka klesla k zemi, oba dva draci se k nemu rozletěli.
„Mistře!“ zakřičel Karik, ale byl od nej daleko, stejne jako Levantie, která celá ztuhlá pozorovala, jak se na jejich mistra ti draci řítí, byli již témeř u něho, svými drápy mu mířili na hlavu, ale nedostali se k ní, ze strany do nich udeřili dva mohutní draci.
Oba dva bilý draci se zachvěly, ale ihned se vzpamatovali a zautočili na ty dva draky, kteří do nich narazili, čtyři mohutná tela do sebe narazila, ozvalo se slabé křupnutí, bilý draci se ty dva pokusili udeřit křidly, ale ti dva uhnuli a udeřili ty bilé svými ocasy.
Těm se z jejich hrdel vydral bolestný řev a poté se otočili a mohutnými zábery jim brzo zmizeli z oči.
Oba dva mohutní draci se snesli k zemi, jeden z nich byl spjatý s Karikem a ten druhý s Levanti.
Mistře! Levantie s Karikem přibehli k Locarnovi, který se težko zvedal.
„Jste v pořádku?!“
„Co jste to provedli…,“ zasípal Locarn, který se stále nedokázal zvednout ze země.
„Je nám to líto mistře, chteli jsme jen pomoct našemu přiteli, je nám to moc líto!!
“Nic osudového se nestalo, protentokrát.,“ zasípal Locarn, který byl ve tváři bilý.
Mistře?! Mistře?!“
„Postaráme se o nej?“ nad jejich hlavami se objevili oba dva draci, Levantie si povšimla, že její dračice má na jednom svém křídle krev.
Otevřela ústa, ale ona jí zarazila.
„To nic není, slyšeli jste, jděte do jeskyne!“
„My se o nej…?“ začal Karik, ale jeho drak ho svým křidlem stejne jako Levantii odsunul dozadu.
„Dnes už jste toho udelali až moc, mohli jste umřít, nikdo se zdravým rozumem nepřivolává bilé draky, nikdo!“
„My jsme…“
„Ticho!“ zaburacel drak a poté jemně nabral Locarna jedno své křidlo.
„Bude v pořádku, řekni, že bude?“ obratila se Levantie s tvářemi zmočenými od slz na svojí dračici.
Ta se nejprve podívala na draka, který opatrne na jednom ze svých křidel odnášel ležícího Locarn a poté se pohledem vratila k nim.
Locarn je stále mocný čarodej, který vládne velmi silnou magii, magii, ke které není potřeba slov, magii, která si bere svou silu z jeho životní energie a protože Locarn pomalu starne, použítí takové magie ho velmi vyčerpává?! levantie si rukou zakryla ústa.
„My jsme nechtěli přivolat bilé draky, ani jsme netušili, že existují, chtěli jsme přivolat vás, požádat vás o pomoc při zachrane Omnimuka.“
„To, že jste chteli pomoct vašemu přiteli vás šlechtí, ale to co jste udelali, je neomluvitelné, mohli jste umřít, mohli vás zaživa roztrhat, sežrat, rozpůlit, donutili jste vašeho mistra, aby se sebe na vaší ochranu vydal poslední zbytky svých sil.“
Oba dva sklonili hlavy, bylo videt, že je to zasáhlo.
Dračice jim drápem jemne nadzvedla hlavy.
„Pomůžeme vám získat zpět vašeho přitele, ale tohle už nikdy nedelejte, nemůžete nás přivolat, dokud nejste připraveni, příšte bychom nemuseli být poblíž.“
„ My víme!“ zamumlali oba dva současne a poté se vydali do jeskyne, Dračice je zamyšlene pozorovala. Když zmizely uvnitř, začala si foukat své malinko roškrabané křídlo. Po chvilce se k ní připojil druhý drak.
„Bude žít, ale tohle ho značne vyčerpalo, je klidne možné, že kvůli těm hlupákům nebude žít dost dlouho na to, aby je na to dokázal připravit.
„Chtěji jen zachránit přítele.“
Drak se ušklíbl.
„Předpokladám, že si jim slíbila naší pomoc?“
„Znáš me!“ odvetila dračice se slabým úsměvem a poté se vznesla do vzduchu.
„Snad i lépe, než bych sám chtěl, měl jsem je slupnout, hned jak jsem je uvidel,“ zavrčel ten Drak a poté se také vznesl a brzo Karikovi, který na ne hledel zmizeli z očí.
Obratil se k spícímu Locarnovi, kterému se do obličeji již temeř vratila zdravá barva.
„Omlouvám se mistře, moc se omlouvám!“ zamumlal a poté si odešel lehnout.

Dračí bitva, to tady ještě nebylo.

To je jen začatek, co řikáš na Celii?

„Kam ted s nimi? Otočil se Perlon na Celie, ta neodpověděla, zadívala se na Vévodu a jeho dceru, která byla zase sama sebou.
„O ty dva se nebojím,“ Perlonovi bylo jasné, že mluví o té služce a sluhovi.
„To ne. O jednou míste bych vědel, ale co s Vévodou a jeho dcerou, to kouzlo nevytrží tak dlouho jak jsme si mysleli, dokonce ani ve vesnici, kde není magie ne.“
„Možná bychom je mohli na nejaký čas schovat u mistra Locarna.“
„Nikdo pořádne neví kde je a ani jestli ješte žije, je to už dlouho, co ho lidé naposledy videli.
„já vím, že žije a vím i, že tam nežije sám:“
„Jak bys to…?“ zarazil se však čas.
Celie se shovivave pousmála.
„Nedávám ti za vinu, že pokládáš takové otázky.“
„Já prostě občas zapomenu, se Saresem jsdme se spoleháli jen na svojí sílu, rychlost, hbitost…“
„Je to jediné vhodné místo, ale nejprve se postarejme o ty sloužící:“
Perlon přikývl a chtěl se k těm dvěma otočit, ale v tom na ně padl stín.
Vevodova dcera vzhlédla vzhůru a z hrdla se jí vydral výkřik, byl pomeěne slabý, protože jí Perlon rychle zacpal ústa, ale drak nad jejich hlavami zpozorněl.
„Rychle do křoví?“ sykl Perlon a všichni tak učinili, i Vévodova dcera, byt po něm vrhla nepřátelský pohled.
„Myslel jsem, že se už draci v techle končinách nevyskutují, že je všechny nechal tvůj otec pozabíjet, kratce po skončení velké Dračí války?!“
„To jsem si taky myslela, alespoň mi to velmi často a rád připomínal,“ odvetila tlumene Celie a hledela přitom nahoru.
„Nad námi je skutečný, ohavný drak?“ zamumlala vydešene dívka vedle Perlona.
„Nemejte strach Vaše Milosti, sem nepoletí?“ jakmile to však dořekl, drak se snesl o dost níž a všichni si na jeho hřbete povšimli sotva 18 letého mladíka.
„To přece není..,“ začal Perlon, ale Celia mu zacpala ústa.
„Taky je tu nekde cítíš, že ano?!“ promluvil ten mladík a pečlive se kolem sebe rozhlížel, ale nespatřil je, jednak byly dobře krytí listím a pak Celie nad nimi, pro jistotu vyčarovala ochranný kruh, ted děkovala v duchu sama sobe, že to udělala.
Ten drak se nad nimi vznášel, z nozder mu vycházel slabý dým, což svedčilo o tom, že před nedlouhou dobou chrlil ohen.
Vévodova dcera ležela na zemi a mírne se klepala.
Perlon zavahal, ale poté se k ní více přitiskl, uklidnila se, Vévoda to na to nereagoval, bezbečnost dcery mu byla v tuhle chvíli přednejší, než nejaké naznaky nevhodné intimity.
Mladík mávl rozmrzele rukou a poté škubl uzdou, drak se vznesl do výšky, Celie s Perlonem si nemohli nevšimnout jeho prazdných oči, beze slova na sebe pohledli, jejich tely projelo zamrazení, dívka vedle Perlona chtěla vstát, ale on jí jemne zatlačil zpátky na zem, drak kolem toho křoví několikrát zakroužil a poté se rozletel vpřed a během několika vteřin, jim zmizel z očí.
„To je neuveřitelné, ten mladík musel být Kal Dragoni Nosire!“ vydechl Perlon.
„Kal co?“ nechápala Vévodova dcera.
„To je dlouhý přibeh Vaše milosti.“
„Proč mel ten drak prázdný výraz v očích?“ otázal se Vévoda.
„Jeho svobodná vůle byla potlačena Vaše Milosti,“ promluvila neochotne Celia.
„To je odpornost, kdo by mohl něco takového udelat? Jsou to sice děsivý tvorové, kteří mužou hodne ubližit, ale něco takového je ohavné!“ zvolala rozhořčene Vévodova dcera.
„To je a kdysi dávno se to stalo jen jednou.“
„Jak by se mohl stát takový chlapec, který je možná ješte mladší než má dcera, pánem tak mohutného draka?“ otázal se Vévoda.
Celia a Perlon pokrčili rameny.
„To nemáme tušení. Takové znalosti má jen pár jedinců a my mezi ne nepatříme.
Dívka vedle Perlona se otočila, ješte před chvíli vedle ní leželi sluha se služkou a ted tam nebyli.
„Nejsou tady,“ otočila se k ostatním.
„Kam se mohli podít?, vždyt na té zemi leželi s námi!“ nechápal Perlon.
Celia se od nich odpojila, popošla několik kroků jednou stranou, pote několik kroku druhou stranu, ostatní jí nechápave pozorovali, ale neodvažovali se promluvit, natož pohnout.
Celie klekla na kolena, rukou se dotkla země, vzapetí na zem nakrelila několik obrazců, které vzápětí smazala, přesunula se o kousek dál a udělala to samé.
Vévoda s dcerou pohledli na Perlona, ten však jen pokrčil hlavou.
Celie mezitím přešla na jiné místo, čtyřikrát zatukala prstem do země, poté se zvedla a vratila se zpet k ostatním.
Perlon se na ní podíval, ona nic neřekla, jen rozevřela svojí pravou ruku, všichni spatřili zbytky zlutozeleného písku.
„Co to znamená?“ zeptal se tiše Vévoda.
Že někdo využil přitomnost toho draka a ty dva odvedl.
„jak? Vždyt leželi tesne vedle me!“ ozvala se Vévodova dcera.
Celie zavrtela hlavou.
„Nemám tušení, ale je jisté, že někdo rozsypal tenhle písek na všechny svetové strany, vždy stejné množství, vždy v takovém počtu, aby to nebudilo pozornost.
„Proč by někdo unášel sluhy, vždyt jích je kolem dost!“
Celia vrhla po dívce nevraživý pohled, ta sklopila tvář.
„Vím, že to nezní moc lichotive, ale má pravdu, proč by někdo unašel sluhu a služku a nasvíc s pomocí magie?“ ozval se Perlon a mimodek pohlédl na Oruna, který až doposud nic neříkal.
„Protože kolem nás není magie, ten písek pochází ze řiční zátoky.
„Co to znamená?“
„To vám řeknu, až se s nimi vypořádám,“ jakmile to Orun dořekl, z blizkého lesa se na ne řítilo sedm mužů se sekerami.
„Ani hnout!“ přikázal jim Perlon a poté se stejne jako Celie zapojil do bitky.
Ti divoce vyhližející muži řvali nejaká slova a mávali svými sekerami, jedna s nich se zasekla do Perlonova štitu, druhá jen tesne minula jeho krk, Celie dalšího muže zblokovala a tvrde ho udeřila do břicha, muž se zapotácel, ale okamžite na ní znovu zautočil ješte s vetší zuřivostí, ohnal se svojí sekerou, miřil jí na hlavu, ona se nemohla bránit, protože odražela utok dalšího muže, na útočníkově tváři se objevil vítezný usmev, ale k ničemu nedošlo, protože Orun oddelil jeho hlavu od tela prave včas, hlava se odkutálela a Celia odrazila toho druhého muže, mečem mu zajela do srdce, když ho s trhnutím vytáhla, muž se zhroutil k zemi, z ust mu vytekala krev, další zdivočelý muž padl k zemi, následovaný dalším, jiný muž švihl svým nožem a zlehka zasahl Perlona do ramene, ten pocítil palčivou bolest, ale nezabýval se jí, sebral ze země kamen a rozdrtil dalšímu dorážejícímu muži hlavu, nakonec tam nezbyl naživu žádný utočník. Celie s Perlonem prudce oddechovai, Orun si pomerne klidne otřel svojí zakrvacenou kosu.
V tom Vévodava dcera vykřikla, za zady se jim objevil divoci vyhlížející muž s odporným šklebek, chtěl jít škubnout vlasy, ale její otec mu do krku vrazil kousek dřívka, překvapený muž pustil dívčiny vlasy, vyškubl si to dřívko z krku, zapotácel se, jeho krev postříkala jak Vévodu, tak jeho dceru a nakonec se složil k zemi.
„Jste v pořádku?!“ přispechal k nim Perlon.
„Ano myslím, že ano.,“ zamumlal roztřesene Vévoda, hledíc přitom na své zkrvavené ruce.
„Jste zranený?“ ozvala se roztřeseným hlasem jeho dcera, která si povšimla, že Perlon slabe krvací z ramena.
„To nic není, to nebyla náhoda.“
„Ne. To tedy nebyla!“ souhlasila Celie, museli je sem poslat ti, kteří unesli ti dva, ten někdo musel znát a nebo dokonce ovladat podstatu manipulativní magie, to by vysvětlovalo, proč Orunova tetování nic nezaznamenala, nepoužili magie, využili magie, kterou kolem tech dvou vytvořil ten čarodej Suligus.
„Něco takového je možné?“ otazal se ohromene Vévoda.
Celiea se hořce pousmála.
„V Magii je všechno možné, ale cena za takovou „magii“ je velká.“
„Jak velká?“ otazala se tiše Vévodova dcera.
Celie se na ní podívala takovým pohledem až jí zamrazilo.
„Tak velká Vaše Milosti, že byste žebrala, prosila, ba doslova se plazila po kolenou, aby si pro vás smrt přišla.
Jeho dcera se zachvěla.
„Kdo by byl něco takového ochoten podstoupit?“
Celie se zahledela před sebe.
„Někdo natolik šilený a nebo zoufalý,“ před sebou videla mlaého muže, který mohl být stejne starý jako ona, mel ve tváři podobné rysy.
„Celio? Deje se něco?“
„Pojdme dost Vévodu a jeho dceru do bezpečí

Karik vyšel z jeskyne. Nijak ho nepřekvapila skutečnost, že tam Levantie stojí a hledí před sebe.
„Levantie?“ oslovil jí tiše nereagovala.
„Levantie?“ zkusil to znovu, opět žadná reakce.
Zhlehka se jí tedy dotkl a ona sebou škubla a následne se k nemu otočila a on hledel na její tváře, na tváře pokryté slzami.
„Levantie? Co se stalo? Jsi snad zranená?!“
„Zavrtěla hlavou.
„Já jsem v pořádku?“ promluvila tichým hlasem.
„Tak proč ty slzy?“
„Umírá Kariku, náš mistr umírá.“
„Cože?!“
„Umírá a je to naše vina, nikdy jsme sem nemeli chodit, vystavili jsme ho všem tem utokům, zeslabili jsme ho, je toho na neho příliš, je to naše…“
„Mistr Locarn bude zase v pořádku, on to zvládne, bude zase v pořádku,“ mluvil konejšivým hlasem, přestože uvnitř sebe citil, že má Levantie pravdu, přestože je nemusel chránit před utokem toho draka, který vedl jejich bratr, i tak ho to velmi oslabilo.
Karik zaskřípal zubami, když si vybavil koho to chránil.
Toho vraha a několik jeho spojenců a ti pak unesli Omnimuka a oni…, moc dobře si uvědomoval, že za jeho nynější stav můžou také oni dva.
Kdyby je nenapadlo se i přes přísný zákat, pokusit přivolat ty draky, ti bilý by se tady nikdy neobjevil a mistr by nemusel použít svojí magii, aby je zpomalil.
„Jak je na tom?“ otázal se tiše Levantie a malinko od ní odstoupil, přestože teď vědel, že jsou sourozenci, stále se v její blízkosti cítil tak, jak by nejspíš nemel.
„Nevím. Nechtěla me k nemu pustit.
„Nechtěla te k nemu pustit, kdo?“
Pokrčila rameny.
„Nemám tušení, nejaká stará žena, když jsem tam při vychodu slunce přišla, už tam byla a davala mu na čelo nejaké byliny.
„Jak by se sem dostala?“
„Znovu pokrčila ramebny.
„Nemám tušení, ale sám mistr řekl, že mám jít pryč.“
„Takže byl při vedomí?“
„Ano, ale vypadal tak unavene, sotva se nadzvedl.
„Kéž bych to mohl vratit,“ zamumlal Karik zkroušene.
Stiskla mu ruku.
„Kéž bychom to mohli vratit.“
„Jenže nemůžete, už se stalo,“ vmísil se jim do toho chraplavý ženský hlas.
Oba dva sebou škubli a před sebou spatřili starou ženu, která se opírala o hůl.
„Kdo jste?“ vypadlo z Levantie dřív, než tomu mohla zabránit.
„Jsi přesne taková, jakou jsem te čekala.“
„Vy me znáte?“
„Samozřejme, že te znám, byla jsem ti chuvou, když si byla maličká.“
„Nevzpomíním si.
„To po tobe ani nikdo nechce, odešla jsem krátce potom, co k vám přivedli Karika, Levantie malinko zrudla.
„Každý jednáme tak, jak po nás vyžaduje okolí.
Sklopila hlavu a pak se otočila ke Karikovi.
„Myslím, že jsem se ti ješte neomluvila, za to, jak jsem se k tobe tehdy chovala, takže bych ti chtěla říct…“
Karik si položil prst na usta a když ho dal pryč, tak řekl.
„Na tomtu Levantii si už nejak nevzpomínám.
„Dekuji…., zamumlala a poté se otočila k té žene a zeptala se jí.
„Můžeme ho videt?“
Stařena zavrtěla hlavou.
V tuhle chvíli spí, potřebuje klid, ten boj a především ta ochrana, ho značne vyčerpali.
„Ale bude v pořádku, nabude zas zpátky své síly?“
Stařena se ohledla za sebe, pak se pohledem vratila k nim.
„Možná až se vrátíte.“
„Vratíme, jak to myslíš?“
„V tuhle chvíli vás nemůže nic naučit a myslím, že je tu někdo, kdo potřebuje vaší pomoct.
„Omnimuk,“ vykřikli oba dva naráz.
„Zachrante svého přítele a poté se sem vratte.
„Nemůžeme mistra jen tak opustit.
„Hornia má pravdu, v tuhle chvíli vás nemohu nic naučit a Omnimuk vás potřebuje,“ vedle te stařene se objevil Locarn, který se též opírtal o hul, vlasy mel belejší než obvykle, tvář ztrhanější.
„Mistře…“
„Omnimuk vás potřebuje, musíte mu pomoct dřív, než mu Coldren ublíží.“
„Co s ním chce delat, proč ho ještě nezabil?“ zeptala se Levantie.
„Protože ho chce obětovat?“ promluvila stařena místo Locarna.
Levantie se zachvěla.
„Obětovat komu?“
„Ne komu, ale čemu.“
Oba dva zamrazilo
„Musíte ihned vyrazit, budte opatrní a nezapomente, za žádnou cenu se nepokoušejte přivolat své draky.
„Ano mistře,“ zamumlali oba dva pokorne.
„Když vás budou potřebovat, přivolají vás, a když je budete potřebovat vy, přivolají je vaše znamení.“
Karik s Levantii se podívala na svá vyblédlá znamení, Levantie na obe dve.
„Tak už jdete,“ vybídla je stařena, tamhle v rancích máte trochu jídla a vody.
„At je vám lépe mistře,“ zašeptal Karik.
„Získejte zpet svou sílu,“ přidala se Levantie, poté oba dva sebrali ty ranečky ze země přechodili si je přes záda, ještě jednou se na Locarna podívali a poté se vydali na cestu.
„Hodne štestí,“ popřál jim Locarn a poté se mu podlomila kolena.
„Musíš ihned zpátkly do jeskyne!“
„Locarn se s její pomocí postavil, obratil se k ní a zamumlal:
„Můj čas přichází, až se vrátí, já již nebudu naživu, nikdy už neuvidím svojí dceru, pokud je tedy vůbec naživu…“
„Přestan! Zase získáš zpátky svojí silu!“
„Tentokrát ne, tentokrát ne, až se ti dva vrátí, ty a tvůj manžel je musíte naučit vše, tak jak jste to naučili me… nohy se mu znovu podlomili, ona ho zas na ne postavila, temeř necítil své končetiny.
„Ty se z toho dostaneš, vždyt si Locarn!“
„Slib mi to, slib mi, že ty a tvůj muž se jich ujmetze, že je naučíte vše, co potřebují vedet.
„Slibuju, ale nedojde k tomu, protože ty se uzdravíš!“
„Dekuji. Vím, že budou v dobrých rukou…,“ po těchto slovech ztratil vedomí.
„Nenechám te umřít.,“ zašeptala stařena a pak navzdory svému věku a své postave, ho nadzvedla a odnesla do jeskyne, kde ho položila na slámu a ustarane naslouchala jeho težkému oddechování.
„Ty neumřeš Locarne, ne když vím, kde by mohla být tvá dcera.

„Co je to za místo?“ otazala se Rosie tiše.
„Mor kor Mo!“ odvetila Celie stejne tiše.
Vévoda zbledl a ohlédl se za sebe.
„O co jde, otče, co to znamená?“
„Před námi je průsmyk mrtvých, tam přece nemůžeme jít.“
„Za tím průsmykem je vesnice, ve které budete v bezpečí.“
„To samé si tvrdila i o tom meste a pak jsme z neho museli utéct.
Celie po ní šlehla zlostný pohled.
„Má pravdu, pokud tím průsmykem dokážeme projít, budete tam v bezpečí,“ ozval se Perlon a ignoroval vstálé chloupky na svých zádech.
„Je to pravda?“ obrátil se Vévoda na Oruna, který vytáhl svojí kosu a namířil jí k průsmyku, kosa mu začala vibrovat, ale on jí držel pevne.
„Je to tak,“ promluvil, když se kosa přestala hýbat.
„Komu ta vesnice patří a žijou v ní vůbec lidské bytosti?“ otázala se pohybovačne Rosie, Celie zaskřípala zuby, ale než mohla cokoliv říct, Perlon jí předešel.
„Jiste, že tam žijí lidé, tedy vetšina z nich, ale jsou na naší strane.
„A kdo je jejich král?“
„V tuhle chvíli nemají krále.“
„Proč ne?“ Celie zatala ruce v pest, ale Perlon vypadal klidne.
„Nemají krále, protože se zabil pádem z okna.
„Jediný král, který něco takového udelal, byl Král reverie,“ ozval se pochybovačne Vévoda.
„Přesne tak.“
„To je nesmysl, vždyt ani není jisté, jestli takové království existuje,“ Celie chtěla jít dopředu, ta ženská jí začínala pít krev, ale Perlon před ní předstoupil a zahradil jí tak cestu.
„Co si myslíš, že děláš?!“ zasyčela mu do ucha.
„Zabranuji ti v hloupostech, nemysli na ní, na jejího otce, na její slova, soustřed se jen na to, co nás ted čeká, oba dva víme moc dobře, že projít tou souteskou nebude nic snadného a pokud se necháš rozptýlit takovými maličkostm i, bude to nemožné, jsi naše průvodkyne, na to nezapomen.“
„Ona je tak otravná, je mi jasné, že to čím si prošla jí muselo poznamenat a tohle je zřejme její způsob, jak na to nemyslet, ale já jsem poslední dobou žila v jeskyních,. Prave proto, abych se takovým lidem vyhnula.
Perlon jí jemne stiskl eruku.
„Ty to zvládneš a pamatuj, nepřipust, aby se ti na mysl, vkradla i ta sebemenší hloupost, ona je jeho dcera, je velmi důležitá.“
„Já vím…, já vím…,“ přerušila ho nevrle.
Rosie se podívala na svého otce, ale ten to nikterak nekomentoval
Celie přesla k Orunovi, který mel kosu stále namiřenou před sebe.
„Citíš něco?“ otázala se ho.
Beze slova přikývl.
„Jak jsou daleko?“
„Ne tak daleko, jak bych, jsem si přál,“ odvetil témeř neslyšne.
„Myslíš, že to projdeme?“
„My určite, ty dva, ohledl se na Vévodu a jeho dceru a poté zpátky na ní, možná se štestím.
„Nejsem si jistá, jestli bude samotné štestí stačit!“ zamumlala Celie.
„Ješte můžeme couvnat, dostat je na nejaké jiné místo.
Celie zavrtela hlavou.
„Můj otec už touhle dobou ví, že jsou pryč a ví kdo jim pomohl utéct, kdekoliv jinde by byli v nebezpečí a já se o ne nemůžu starat…“
„brzdili by te v tvé ceste za pomstou.
„Nejde jen o ní, i když si jí Sares zaslouží.
„Je to na tobe Celie, ale slunce se sklání k obzoru a když zapadne a my tady budeme ješte stát…“
Zvedla pravou ruku, Rosie se otřásla.
„Obávám se, že nemáme přiliš mnoho možnosti,“ zašeptala a poté se obrátila k Vévodovi a Rosie.
„Projdeme souteskou, oba dva se musíte chytit nekoho, kdo vás skrz ní provede.
„Vybírám si tebe?“ vyhrkla Rosie.
„Můžu o to požadat?“ otočil se Vévoda k Perlonovi.
„No eh, jiste.
Celie, která na sobe nedala znát, že jí Rosienino rozhodnutí nepotešilo, se obrátila na Oruna, jehož vytetované zbrane slabe zářily.
„Já s ní půjdu první, Perlon s Vévodou za námi a ty to budeš uzavírat.
Přikývl.
Celie se nadechla a vzápětí vydechla.
Tou souteskou sice prošla několikrát, ale to byla sama, ted skrz ní půjde skupinka pěti, z nichž dva nemají obsolutní představu, co je tam čeká.
Rosie k ní pomalu přešla.
„Myslíš, že to dokážeš?“
Celiii se chtělo zachrčet, ale potlačila to.
„Pokud me budeš poslouchat, nebudeš zbytečne mluvit, tak nejspíš ano.
„Proč si na me tak nepříjemná?“
„Protože se přiliš vyptáváš a ted mi chytni ruku,“ Rosie tak však neučnila.
„Nevím, jestli je moudré jít po boku nekoho tak protivného.
„Chceš tu radeji zůstat? Beze všeho, postav se doprostřed, at je te dobře videt, takhle to alespoň bude pomerne rychlé a bezbolestné.
„Jak mohu vědet, že se me jen nesnašíš vydesit?“
Celie se uchechtla a přešla s Rosie o kousek dál, Vévoda chtěl jit za nimi, ale Perlon ho zadržel.
„Bude v pořádku.“
Celie jí dovedla ke hromade kostí.
„Vidíš je? Tady leží ti, co moc mluvili.
„To je odporné.“
„Odporné? To si zřejme ješte nevidela tu další hromadu,“ chtěla jí tam vzít, ale Rosie odmítla.
„Dobrá. Budu te poslouchat a mluvit co nejméně.“
„Nejlépe vůbec, a když, tak jen na místech, na kterých ti řeknu.
„Nechci vyznít pochybovačne, ale vážne si myslíš, že to dokážeš?“
Celie pokrčila rameny.
„S vámi to bude poprvé, co skrz ní nepůjdu sama.
„To me moc neuklidnilo.“
„Taky nemelo, klidní lidé jsou pro ne snadnou kořístí.
„Takže bych podle tebe mela být vydešená k smrti?“
„Čím víc tím líp.“
„Jak to?“
„Tyhle bytosti chtěji desit, vyvolat des, vyžít se v nem,ale když už má člověk strach, není to to, co hledají.
„Takže nás nechají na pokoji?“
„Ne, ale možná to ppůjde rychleji, hlavne pamatuj, nech svému strachu volný průbeh, klidne hysterči, pro me to nebude žadný problém.“
„Jsi si tím jistá?“
„Absolutne. Čím víc v tobe bude strachu, tím rychleji nám to půjde.“
Rosie polkla a potom pohledem zaletela ke vstupu, ted když slunce témeř zapadlo, působilo to místo ješte děsivěji, jako by po stranách tančily stíny, stiskla Celii ruku a ta cítila, jak se chveje, jak z Rosie vyzařuje strach.
Pohledla na Vévodu, který zřejme také pochopil, že čím vetší strach, tím lépe.
Ke všem dolehlo táhlé zakvílení, pak další a ješte jedno, Rosie se zachvěla.
„Pamatuj, nech ho volne splynout, za žadnou cenu ho nepotlačuj.
To nemám v úmyslu,“ zadrkotala Rosie, neboť skrz její telo profoukl studený vítr, zakvilení se ozvalo znovu a jak ona tak i její otec, měli pocit, jako by se ti tančící stíny spojili jeden a uprostřed se vytvořily velké rude oči, které na ne několikrát zamrkaly.
Jakmile slunce zapadlo úplne, země se malinko zachvěla, Rosie tlumene vykřikla.
„Pamatuj at uvidíš anebo uslyšíš cokoliv, nezadržuj to, nech to volné, at je to slyšet,“ zašeptala Celie k Rosie a ta ztežka přikývla.
Celie mávla rukou a vzápetí prošla i s Rosii skrz ty rudé oči, ostatní slyšeli Rosinino zaječení, Perlon Vévodu zarazil, ten mu stiskl ruku a oba dva skrz ty oči prošli, i Vévoda zaječel, Orun přistoupil k těm očím, několik vteřin na ne hledel a poté se svojí kosou rozpřáhl, oči se rozplynul a on se připojil k ostatní.
Rosie i její otec měli rozšířené oči, rty se jim chvely, stejne jako ruce a nohy, ale oba dva se svých pruvodců pevne drželi
„Myslím, že jsem se počurala!“ zamumlala Rosie se zarudlou tváří.
„To je dobře!“ odvetila Celie chvějícím hlasem a poté obe dve přeskočily kámen a vstoupily do ještě vetší tmy ponořené ceste, ostatní tři je nasledovali a snažili se nevnímat syčivé zvuky, dolehající k nim z obou strach, ty syčivé zvuky po chvilce přešly do šeptavých hlasů, ale nikdo z nich nezastavil, Orunova znamení jasne zářila.
O několik vteřin pozdeji cosi narazilo do Oruna, zachvel se, ale pokračoval dál, vzápetí do něj něco narazilo z druhé strany, kosa v jeho rukou zavibrovala, ale on jí držel pevne, cítil, jak mu někdo dýchá na záda, byl to horký dech, poté něco lezlo po jeho noze, ruce, krku, vylezlo to na jeho vlasy, ty ho začaly svedit, ale on nezastavil, prstem se dotkl hrotu své kosy a nechal odkapat pár kapek na zem, ozvalo se zasyčení a vzteklé chrčení a poté se stáhly.
Celie se ohledla, nikoho nevidela, ale byla si víc než jistá, že tam u něho byly a že to zkusí znovu, tentokrát u nekoho jiného.
„Co se deje?“ zeptala se přiškrcene Rosie.
„Nic jdeme dál,“ zamumlala Celie a poté obe dve překročily další kámen, stejne tak učinili i ty tři za nimi.
Rosie, která nic nevidela, začaly svedit kolena, když se jí však chtěla poškrabat, Celie jí placla přes ruku.
„Dívej se dopředu.“
„Já nic nevidím a svedí to.“
„I kdyby te to třeba olizovalo, tak se toho nedotkneš, jediné, co máš delat je, že mě budeš držet za ruku a hledet dopředu, je ti to jasné?“
Rosie se nejprve otřásla a poté neochotne přikývla a to navzdory tomu, že cítila, jak jí něco leze po kolenou, něco slizkého a míří to výš a výš.
Zatnula zuby a přitiskla svou volnou ruku k tělu, nebylo to vůbec snadné, ale nakonec se jí podařilo to nutkání poškrabat se potlačit, to poté zčistajasna přestalo a obe dve přeskočily další kámen.

Mason: Ještě, že se Rosie ovládla.

„Začínám si myslet, že to nebyl dobrý nápad?“ zabručela levantie a sedla si na pařez.
„Musíme najít Omnimuka, dřív než mu něco udelají.
„Ano. To musíme, ale nemame ponětí, kam ho odvlekli, jak jsou daleko, jak ho od nich dostaneme.
Jsou to sice jen skřítci, ale to neznamená, že by nebyli nebezpeční.
„Já vím,“ zamumlal Karik.
Ani nevím, jestli jsme ho měli nechat v rukou té ženy, co když pro nej znamená nebezpečí.
Mistr Locarn bude v pořádku, neposílal by nás pryč, kdyby to tak nebylo.
„Mohla ho klidne očarovat, vždyt vypadal tak unavene.
Karik potřásl hlavou.
„Tomu neveřím, ta žena mu jiste nechce ublížit a navíc, jsme tam byli úplne zbytečne, každou chvilku se nám musí podařit narazit na nejakou stopu, nekde tu přece musí být něco, co nám řekne či aspon ukáže, kam ho vlečou…“
„Co se deje?“ šeptla Levantie, kterou náhle přepadl zvlastní svrbivý pocit.
„Nejsem si jistý, ale měl jsem pocit, jako bych něco zaslechl,“ odvetil Karik šeptem a postavil se, Levantie udelala to samé, svrbení sice přestalo, ale místo toho jí začala slabe svedit její znamení.
„Taky te svedí?“
„Cože…? Ne proč by mělo?“
„Protože mě svedí obe dve.“
Karik k ní přistoupil a rukou se jich lehce dotknul, Levantie tlumene vykřikla a ucukla tou rukou.
„Promiň já jsem nechtěl, nemyslel jsem…“
„To není tebou, mela jsem pocit, jako by se do mé dlane něco zabodlo.
„Ale na té ruce nic nemáš.“
„to vidím, ale…,“ znovu tlumene vykřikla a poté znovu a ješte jednou.
„Levantie!“ Karik k ní přiskočil, ale ona ho jemne odstrčila.
„Jsem v pořádku, už je to pryč.
„Co to bylo?“
„Nemám ponetí, nevím, jak to říct, ale mela jsem pocit, jako by bodaly do ruky nekoho jiného a procházelo to i skrz mojí dlan.
Karik se ohlédl za sebe.
„Možná, že bychom se měli vrátit, říct to mistrovi.
„A nechat Omnimuka zemřít?“
„Co když se to bude opakovat, nevíme, co to znamená.“
„Budu v pořadku, pojdme dál.
„Levantie…“
„Necvhci o tom diskutovat, já se zpátky nevrátím, mistr se spolehá, že Omnimuka zachránime, budu v pořádku, ale jestli chceš, můžeš se vrátit.“
„To bych nikdy neudelal, nenechal bych te tady samotnou.“
„Umím se o sobe postarat!“ zavrčela Levantie, ale byla rada, že s ní zůstává, pohled jí padl na blízké lístí, chtěla se od nej odvrátit, ale povšimnula si, že je na okraji něco červeného.
Sklonila se k tomu a přicihla.
„To je krev, ješte není zashnutá,“ obrátila se na Karika.
„jak to víš?“
„Někdy, když se v tom studeném dome mého otce nedalo vydržet, šla jsem si lehnout do stáje, sice to tam páchlo a na sláme byly stopy krve, nejspíš od toho starého vozky, kterého nechal můj otec témeř pro nic zbičovat, ale bylo tam docela teplo.
„To jsem nevedel.
„To si taky nemel vedet!“
„Ale kdybych to vedel, tak bych…“
Tak bys co? Sel za svým pánem baronem Grenebergem a řekl mu, že svým lakomstvím ohrožuje život své dcery, že ona musí spát ve stáji a čas od času v chlívě protože nedokáže spát ve studených pokojich?!“
„Jo já…“
„Nechal by te zmrsk a nebo ješte hůř, nechával te u nás jen proto, že mel strach.
„Čeho by se člověk jako on mel bát?“ nechápal Karik.
„To je jedno, zapomen na to, ta krev ješte není úplne zaschlá, kdokoliv tudy prošel, bylo to před relativne kratkou dobou.
„Ty o tom snad něco víš?“
„Na tom už nesejde Kariku, podstatné je, že se te ujal.
„jestli víš, proč si me u sebe nechal, řekni mi to.“
„Co to znamení?“
„Já nevím, možná konečne zjistím, kvůli čemu jsem neskončil na ulici, život na statku tvého otce sice nebyl kdovíjaký, byl hrubý, ponižoval me, stejne jako…, ale mel jsem postel, trochu jídla, trochu oblečení, nejaké to vzdělání.“
Četla jsem dopis, který našel na tvé hrudi.
„Jaký dopis, co se v nem psalo?“
„Nic moc, snad jen, že se te musí ujmout, dát ti nejaké vzdělání, protože jestli tak neučiní, přijde si pro nej.
„Kdo si pro nej přijde?“
Pokrčila rameny.
„Nevím, ale z toho co říkala má stará kojná ta samá, která je ted s Locarnem, můj otec se tvářil vydešené, ve své tlusté tváři byl bledý.
Karik si pročísl vlasy.
„Myslíš, že me tam mohla položit má matka?“
„Leda, že by to byla naše matka, pokud tedy ten belovlasý skřítek s Locarnem nelhali, ale ted to dává smysl.
„Co tím myslíš?“
„Nikdy jsem svou matku nepoznala, otec tvrdil, že zemřela při porodu, že mu jí dost připomínám, ale na celém statku nebyl její jediný obraz, nic, co by jí připomínalo.
„Možná, že to bylo pro neho přiliš bolestné.“
Levantie se tiše zasmála.
„Nedovedu si představit, že můj otec, který vlastne ani není mým otcem dokázal mít s nekým sex, natož, aby nekoho oplodil.
Karik otevřel ústa, ale nevyšla mu z nich žádná slova, protože za svými zády uslyšedl zafunení.
„Levantie?“ oslovil jí sotva slyšitelne.
„Ano?“ otazala se stejne neboť i ona ten zvuk slyšela .
„Myslím, že je za námi kanec.
„Myslím si to samé.
„Co budeme dělat?“
Levantie se nejprve ohledla za sebe v dalce několika desítek metrů videla obrys velkého zvířete.
„Myslím, že utíkat?“ prohodila ke Karikovi a oba dva vzápětí vyrazili vpřed, stejne tak i mohutný kánec, oba dva se rozdelili, kanec se pustil za Karikem, který se proplétal skrz stromy, bežel sec mohl, ale kanec byl o něco rychlejší a už se k nemu blížil, byl u neho, už už se ho dotýkal, Karik zakopl o kámen, dopadl na zem, ošklive si přitom rozedřel oba lokty.
Bolestne zasyčel, ale to nebylo to nejhorší, kanec se ho chystal nabrat, ale nedostal se k tomu, protože se mu šíp zabodl do oka a ten kanec se během několika vteřin složil k zemi, tesne vedle ležícího Karika, který se pomalu zvedal se zatnutými zuby, nakonec se mu to podařilo, ale nemel hezky pohled na své kolena a lokty.
„Levantie!“ zakřičel, několik ptáků vyletelo z blízkého křoví.
„levantie!“ zakřičel znovu, ozvenou mu byl dívčí jekot, přicházející z nedaleka.
„levantie!“ zakřičel a rozebehl se.
„Kariku?, kde jsi?“ donesl se k nemu její hlas.
„Za chvili jsem u tebe,“ zakřičel v odpoved a během chvilky se k ní vskutku dostal.
Videl, že je celá od bahna, ale jinak se zdala být v pořadku, snad jen ve tváři byla o něco bledší.
„Já jo, ale oni ne.“
„Kdo oni?“
„Oni,“ Levantie ustoupila stranou a Karikovi se naskytl pohled na dva znetvořené skřitky.
„To je strašné…, myslíš, že je mezi nimi…?“
„Myslím, že ne, ale nelze to poznat, jsou znetvořeni a…, tobe teče krev?!“
„To nic není, ten kanec me málem dostihnul, zakopl jsem o kámen.“
„Že to nic není? Musí ihned najít nejaké kopřivy!“
„Někdo ho zabil, trefil toho kance přímo do oka, musel sedet na nejakém strome, ale nikoho jsem nevidel, ale zachránil me.
„Nebo spíš zachránila,“ opravila ho Levantie, která spatřila přicházet tak 17 letou dívku s lukem na zádech.
Karik se otočil, tiše syknul.
„To ty jsi ho zastřelila?“
Dívka přikývla a poté položila svůj prst na Karikovo odřené koleno, ten bolestne zaúpěl, ale odřenina zmizela, stejne tak na druhé noze, tak i na rukou.
Levantii bodl osten žarlivosti, i když to byl její bratr, vadilo jí, když se k nemu přiblížila nejaká dívka, navíc tak pekná.
„Dekuji,“ zamumlal Karik rozpačitě.
Dívka mávla rukou a maličko od nej odstoupila.
„Ty neumíš anebo nemůžeš mluvit?“ otázala se jí Levantie, kterou ta dívky navzdory žarlivosti imponovala.
Dívka spojila dlane, poté je od sebe odtrhla, nasledne znázornila proletnutí magické síly, rukama šermovala před svým obličem, nasledne otevřela ústa a naznačila rukou,že proniká dovnitř.
Levantie se podívala na Karika, který si nebyl jistý a pak se k ní obrátila.
„Chceš říct, že někdo použil magii, aby te umlčel?“
Přikývla.
„Proč by někdo delal něco tak odporného.
„Pokrčila rameny a poté prstem nakreslila něco na zem.
„Sierva? Jmenuješ se tak?“
Přikývla a pak ukázala prstem na ne.
Já jsem Levantie a tohle je můj… bratr Karik.
Sierve se rozzářily oči, Levantii znovu bodl osten žarlivosti.
„Kde máš rodiče?“ otázal se jí Karik.
Lehla si na zem a začala si na nohy sypat prach.
„To je mi líto, naši rodiče jsou…, my popravde nevíme…“
Sierve mu položila ruku na ruku.
Poté od nej odstoupila a ukázala rukou do všech svetových stran.
„My přesne nevíme, hledáme jednoho našeho přítele.
Sierve rukama vykreslila Omnimuka.
„Jak to víš?“
Rukou ukázala na šest stop, stop, který velikostí odpovídalo skřítkum, u čtyř stop byla hrubší ryha, to znamenalo, že nekoho nesli.
„Dekuju.“
Mávla rukou a poté ukázala na sebe a pak na ne.
„Ty chceš jít s námi?“
Přikývla a obrátila se na Levantii, která z toho sice nebyla nadšená, ale přikývla, ta dívka se v tom zřejme vyznala a navíc, nechtěla riskovat, že by jí snad mohla jedním z tech šípu probodnout krk.
Sierva se otočila, po chvilce se obratila nazpet k nim a podavala jim čerstvý bochník chleba.
„To nmůžeme přijmout.“
Ona ho však Karikovi vtiskla do ruky, stejne tak i Levantii, oba dva se do nej tedy po kratkém váhání zakousli, byl mekký a chutnal dobře, podala jim džban s chladnou vodou, oba dva jí naraz, vypili.
Když jí ho Levantie vracela, Sierva si všimla jejich znamení, nedala na sobe nic znát, šoupla ty džbánky do rance a poté si ho přehodila na záda.
„Tak kam jdeme?“ otázal se Karik.
Ukázala na západ a rukama naznačila, že jsou od nich ti skřitci tak kilometr a půl.
„Fajn. Čím dřív je doženeme, tím dřív budeme moc vyrvat Omnimuka z jejích zradných pracek!“
„Nevím sice jak, ale na něco přijdme, snad?“ zamumlal Karik, Starvie poklepala rukou na svůj luk a poté vyrazili.

Zamotat do příběhu kance, to bylo dobrý.

Rosie se zastavila. Po celém tele jí mrazilo.
„Co zas?“ chtěla vedet Celie.
„Já už nechci jít dál, tohle místo se mi vůbec nelíbí.
„Taky se ti nemá libit, sakra na tohle nemáme čas!“
„nNmela bys klít, si dívka a navíc šlechtična.
Celie zaskřípala zuby.
„Vážne si myslíš, že něco takového, je důležitější, než tvůj mizerný život?“
„Celie!“ ozval se Perlon, ale chápal ji.
„Rosie. Je potřeba aby si pokračovala,“ promluvil její otec.
„Já se bojim, mám z toho divný pocit, nic nevidím, co když na něco šlápnu anebo se nekam propadnu.
„Proto se me držíš za ruku, ty sama sis me vybrala,“ zavrčela Celie, která přitom pozorovala zem.
„Proč to deláš? Vždyt tam nemůžeš nic videt.“
Celie na Rosie nereagovala, pohnula dlaní na stranu, stejne tak druhou a poté ty dlane spojila, na zemi před nimi se utvořil malý kruh a všichni spatřily pomerne velké černé stopy.
Vévoda s Rosie se zachvěli.
„Co to je?“
„Stopař,“ zamumlala Celie a poté Rosie obešla.
„Co to deláš?“
„Hledám stopu,“ Celie za ní udelala to samé co před Rosie a všichni hledeli na další stopy.
„Co to znamená?“
„To znamená, že jestliže se kolem tebe utvoří stopy v kruhu, tak zemřeš.
„Můžete s tím něco udelat?“ otazal se Vévoda přiškrcene.
Celie pokrčila rameny.
„Co chcete delat se stínovým stopařem? Stopařem, který se živí vaším strachem.
„Takže je to tvoje vina! Tys po me chtěla, abych ten svůj strach nepotlačovala!“ vyjela Rosie na Celii, ta nehnula brvou.
„Jistě, že jsem chtěla, strach ho k tobe přitáhne, přilepí se na tebe jako mura na světlo.
„Proč?! Mysleli jsme, že nám pomáháš!“
„Já vám pomáhám nebo se snažím, ale je to dost težký, když si tak ufnukaná, stínový stopař nás sleduje, ale dokud se pohybujeme, nemůže nám ublížit, musí sledovat naše stopy, ale jakmile se zastavíme, začne nás pomalu obcházet, až nás uzavře do kruhu a poté…,“ Rosie se zachvěla.
„Myslím, že jsem to pochopila,“ zašeptala
„To je fajn, v tom připade se vydáme znovu na cestu,“ Celie provedla to samé na boční straně, kde se také zjevily stopy.
Rosie k ní natáhla ruku, Celie jí stiskla, ta holka jí vytačela, ale i tak by jí tady nenechala.
Vévoda pohlédl na Perlona.
„Možná je Celie malinko necitelná, ale rozhodne ví co dělá.
„Já vím, jen …“
Celie s Rosie překročily další kámen, stejne tak Vévoda s Perlonem za nimi Orun, ozvalo se vzteklbe zasyčení a do vzduch vyprskla jiskra.
Po chvilce se Celie zastavila.
„Proč zastavuješ, myslela jsem…“
„Celie Rosie umlčela zvednutím ruky, ostatní se také zastavili.
„Všichni se musíme svléknout do půl tela.
„Cože? To v žadném připade!“
„Měla bys.“
„Já na sobe nemám kalhoty, ale šaty!“
„Celie si Rosie zmeřila, ta jí sice nevidela, ale cítila.
„V tom případde se budeš muset svléknout donaha.
„Nemyslím, že by to byl dobrý nápad,“ ozval se Vévoda.
„Veřte mi, nedělám to, proto, že by mi to činilo jakékoliv potešení, ale před námi je planina dusna.
„Planina dusná?!“ opakovala neveřicne Rosie.
„Ty me snad zpochybňuješ, šlechtično?!“
„Ne. Jen jsi, nejsem jistá…“
Vím, že je to nepříjemné, ale Celie má pravdu, před námi je stezka, kde je neskutečné dusno a pokud si na sobe necháme košile či šaty, přisaje se nám to na tělo a my se udusíme,“ ujal se pro jistotu slova Perlon.
Rosie pohledla před sebe doufajíc, že tam nekde je její otec.
Ten nahmatal její ruky.
„Vědí, co dělají, navíc te nikdo neuvidí.
„Jestli ti to pomůže, svléknu se první,“ ozvala se Celie a vzápetí se svlékla donaha.
„Mužeš si klidne šahnout,“ vybídla jí, ale Rosie zavrtěla hlavou a začala se pomalu svlékat, stejne jako ostatní. Když si sundala šaty, ovanul jí zavan chladiveho větru.
„Za žadnou cenu ty šaty nepouštej,“ sykla jí Celie do ucha a poté jí stiskla ruku.
Rosie polkla, cítila se opravdu divne, ale své šaty pevne sevřela a nasledne společne s Celii udělala další krok.
Zprvu se nedělo nic zvlastního, ale pak zčistajasna ztežkl vzduch, začalo se jí hůř dýchat, citila, jak se jí po celém tele vyrojil pot, jak jí stéká témeř z každého místa jejího těla, cítila svědení na krku, na hlave, vlasy se jí lepily k sobe, ale Celie jí nedovolila, aby se tech vlasů dotkla, na hrudi se jí tvořily kapky potu, které jí nasledne stékaly po nahém tele. Nebyl to vůbec přijemný pocit, dýchání se jí zhoršovalo, po několika metrech začala labat po dechu, patro ve svých ústech měla úplne vysušené, očí jí z toho horka pálily, bylo to nesnesitelné, ale alespoň se na její telo nic nelepilo, otočila se na druhou steanu, pochopitelne nic nevidela, protože i když bylo kolem nich nesnesitelné teplo, všichni se nacházeli v naprosté tme.
Sucho v ústech jí začalo draždit, ale než mohla začit kašlat, položila Celie jeji volnou ruku na ústa a ta ruka ten kašel tlumila.
Saty které svírala v rukou jí začaly pálit, po chvilce začala být jejích horkost nesnesitelná a ona zatoužila je upustit, zahodit, ale neudelala to, pamatovala si na Celiinina slova, že ty šaty nesmí za žadnou stranu upustil, překročily další kámen, pokaždé to bylo horší a horší, její nohy se lepily k sobe, ale ona se nezastavila pokračovala dal, stejne jako její otec, kterému se navíc lepily kalhoty na nohy a tomu stežovalo chuzi, ale ani on se nezastavil a pokračoval v ceste stejne jako Perlon a Orun.
Rosie rozbolela hlava, měla pocit, jako by jí do ní někdo bušil, jako by se jí mela hlava každou chvili roskočit, nebyla již ani schopná pootevřít svá ústa, měla je slepená, Celie škubla její rukou, malinko zrychlila, Rosie klopytala za ní a najednou bylo to nesnesitelné horko pryč a ona mohla zase volne dýchat, otevírat ústa, po potu na jejím těle nebylo ani stopy, cítila, jak se Celie vymanila z jejího sevřené, Rosie dopadla na zem.
„Měla by ses obléknout, za chvili vyjde slunce,“ ozval se pobliž ní Celiinin hlas.
„Děkuju,“ zachraptela a nasledne se oblékla prave včas, slunce se vynořilo a prozářilo okolní krajinu, Rosin pohled padl na Perlonovo vypracované břišní svalstvo.
Rychle odvratila svojí tvář.
Celie se pobavené ušklibla.
Vévoda, který si zhluboka odechl se kolem sebe rozhlédl.
Kam dohledl, tam se rozkladala tráva, v dalce se týčili hory, bylo to podobné jako v jeho rodné Sigerie, ae přesto to bylo jiné, mel pocit, jako by k nemu promlouvala magie. Nasál vzduch byl velmi sveží.
„Kde to jsme?“ chtěla vedet Rosie, když se postavila.
„V Reverierském království,“ zašeptala Celie a poté ukázala na malý zámek před nimi.
„Reverie? Ona skutečne existuje?“ zopakovala Rosie.
„Ano. Existuje. Stejne jako oni,“ potvrdila ji Celie a poté rukou ukázala do nebe.
Rosie vyttřeštila oči, otevřela ústa a společne se svým otcem hleděli na poletující dračí mladáta

Levantie se zastavila.
„Už jenom kousek, každou chvili na ne musíme narazit,“ snažil se jí povzbudit Karik.
Levantie si odfrkla.
„To už jsi říkal několikrát, jenže jdeme přes dve hodiny a po těch skřítcích žadná stopa, vůbec by me nepřekvapilo, kdyby nás tahle lučištnice vedla špatným smerem.
„Proč by to delala? Vždyt nás zachranila.
„Levantie pokrčila rameny.
„Co já vím, jen se mi zda divné, že když je udajně tak dobrá stopařka, tak jak je možné, že jsme je ješte nenašli, jak je možné, že…,“ Starvia, která to sice slyšela, ale nereagovala na to, zvedla náhle ruku a Levantie ztichla.
Starvia se k nim otočila, vytáhla z toulce šip a nasledne ho vložila do luku.
„Ona to tak nemyslela, jsme jen hodne unavení,“ ozval se Karik, když na ne namířila.
Starvia jim pohybem hlavy naznařila, aby uhnuli na stranu.
Oba dva se na sebe podívali, ale udelali to
Starvia pečlive studovala les před sebou, stejne tak i Karik s Levantii, ale oni nic nevideli.
„Myslíš, že je.?!“ Levantie si chtěla prstem zatukat na čelo, ale v tom se ozval výkřik a z lesa se na ne řítil nejaký mohutný muž v černém oblečení.
Levantie vykřikla, Starvia vyčkávala, muž se k nim bližil nepřirozenou rychlostí, bylo očividné, že jim chce ubližit, ale Starvia stále vyčkávala.
„Střílej!“ zakřičela Levantie, ale Starvia vyčkávala.
„Na co čekáš, no tak střílej!“ zaječela hystericky Levantie, muž pozvedl svou mohutnou ruku, ve slunci se zaleskly jeho nepřirozene dlouhé nehty, pohledem, ve kterém se odražela zuřivost se obrátil na Levantii, která měla sevřené hrdlo a rukou tiskla tu Karikovu, muž byl již témeř u nich, skoro se jich dotýkal, máchl svou rukou a jeho nehty mířili k Levantininým očím, když šíp prošvíštel vzduchem a zabodl se do mužova levého oka, ten bolestne zavřískl a ten šíp si se škubnutím vytrhl.
Karik očekával, že se mu z oka vyřine krev, ale místo krve mu z oka vytekala černá tekutina.
Muž znovu zařval, ozvena jeho řevu byla slyšet velmi daleko a poté se zdravé oko zameřil na klidne stojící Starvii.
„Na co čekáš? Zabij ho!“ zaječela Levantie, ale Starvia znovu natáhla tetivu a čekala, čekala na mužuv pohyb, jakmile ho udelal, vypustila šíp, ten se zabodl přesne doprostřed toho druhého oka.
Řev, který se mu vydral z hrdla byl snad ješte děsivější než ten předchozí, muž zavrávoral, máchl mohutnými pestmi do prazdna a poté dopadl na zem, kde zůstal nehybne ležet.
Levantie s Karikem na toho mrtvého muže hledeli, ani jeden z nich nebyl schopen slov či pohybu.
Nakonec se jako první vzpamatovala Levantie, která se prudce obratila na Starvii, která měla svůj luk opet na zádeh.
„Chtěla na ní ječet, možná ji i udeřit, ale nic z toho se nestalo, nakonec řekla.
Děkuju, co byl zač, pokud to byl vůbec člověk?“
Starvia pokrčila rameny a následne překročila ležícího muže.
Kasrik si nebyl jist, jestli byl pro ni ten muž tak neznámý, vzhledem k tomu, že vědela, co má udelat, ale nechtěl vyvolávat zbytečnou nevravaživost.
„Myslím, že bychom si měli lehnout, pokud nám už tedy nic nehrozí,“ ozvala se Levantie a zívla přitom.
„To bychom nejspíš měli, ti skřítci musí být nekder blízko, ale jit proti nim unavený by nemelo smysl.
Levantie se pohybovačne ušklibla, ale nic neřekla, chtela si lehnout na zem, ale Starvie jí zadržela.
Co je? Hodlá na nás snad vybehnout další divný muž?!“
Starvia ukázala na zem, teprve ted si Levantie uvědomila, že na zemi je malé mravenište plné červených mravenců.
Zachveěa se. Moc dobře si pamatovala, na její nepeknou příhodu, když byla mladá.
„Díky,“ zamumlala.
Starvia mávla rukou a popošla kousek dopředu, následne rozhrnula křoví.
Levantie se nechápave podívala na Karika, ten na to nereagoval, Levantii bodlo, nesnašela, když jí někdo nevenoval pozornost.
Starvia se shýbla, vytrhla několik kousku trávy a poté se k nim vratila a každému z nich jedno stéblo nabidla.
„Ne díky,“ zabručela Levantie.
Starvia si jedno z tech stebel strčila do pusy.
„Fuj jak to muže jíst.“
Karik si nebyl jistý, jestli je to dobrý nápad, ale na druhou stranu mel značný hlad a trava by mu nemela nic udelat, tak si jedno stéblo strčil do úst a následne se do nej zakousl.
Očekaval kyselou či žadnou chut, ale místo toho ho zaplavila lahodná.
„Já te nechápu,“ ozvala se Levantie.
„Není to vůbec špatné, no jen to zkus.
„Tak to v žadném případe.
„No tak. Vážne to není vůbec špatné.
Levantie tedy neduveřive vzala jedno steblo do svých prstu, přišlo ji jako obyčejné steblo, Karik si z ni mohl delat legraci, klidne ji mohl chtít ponižit.
Hledela na to stéblo, váhala, ale potom co jí v břiše zakručelo, si to steblo vložila do úst, očekývala přišernpi pachut, ale místo toho se jí po ustech rozlila lahodná přichut, nic takového ješte nemela, ale bylo to velmi dobré.
„No tak vidíš, ozval se Karik a poté požadal Starvii o další steblo.
Ta zvedla dan a podala mu ho, Karikovi se přitom naskytl pohled na vypalené znamení, bylo sice vyblédlé, ale nebylo pohyb.
„Ty jsi také Kal Dragoni nosire?!“ vydechl.
Starvie prudce zavrtěla hlavou.
„Cože?“ Levantie si nebyla jistá, jestli dobře slyšela.
„Má na dlani stejné vypalené znemení jako my, má dokonce dvě znamení.
„Jsi si jistý? Pokud si vzpomínám, tak nám mistr Locarn říkal, že stejné znamení jako já, mela jeho dcera, která se ovšem ztratila…,“ ted si i Levantie všimla jejich znemeních.
Starvie prudce zavrtěla hlavou, lehce do Karika strčila a následne se vnořila do lesa.
„Starvie nic jsem tim nemyslel, Starvie.
„To přece nemůže být jeho dcera, mistr řikal, že zmizela před 25 lety.
„Možná jeji dcera, ale to už nezjistíme.
„Nezjistíme, protože si se nedokázal ovladnout.
„Proste to ze me vypadlo.
„To je mi utecha. Jsme kdoví kde a tys jí od nás odehnal.
„Já jsem ale.,“ Karik s Kevantii videli, že se Starvia vraci se suchým dřívím.
„Starvio já se omlouvám, nechtel jsem…“
Starvia položila dřevo na zem a nasledne do ni napsala.
„Nemluvme o tom prosím.
Oba dva ač neradi přikývli, Starvia se pousmála a nasledne lehce zapalila ty dřeva, Levantie s Karikem se citili plní a tak během chvile usnuli.
Starvie se postavila tak, aby mela pokryté oba dva, vzápetí zvedla dlan do zapadajícího slunce, vybledlá znamení v záři červanku slabounce zaplali, otevřela ústa, snažila se něco říct, ale z úst jí nic nevyšlo.
Zavřela je tedy, sklonila svou ruku a zahledela se do dálky před sebe.
Locarn daleko ve své jeskyni se v silné horečce převalil a z úst mu vyklouzlo.
Starvio má dcero, stařena, která u něho stála, ho ustarane pozorovala, at delala co delala, Locarnuv stav se zhoršoval.

„To je nadherné!“ vydechla Rosie, která se stejne jako její otec nemohla nabažit poletujících mládat.
„To je neuveřitelne, to je neuveřitelné,“ mumlal Vévoda.
Celie se ušklíbla, ale nemohla být překvapená, takhle to působilo na každého, kdo došel až sem.
Perlon se protáhl, zívl a následne si chtěl lehnout do trávy a konečne se pořadne vyspat, ale do očí mu padla vytetovaná orunova zznamení.
Promnul si očí, ale nebylo pochyb, ta znamení zářila.
„Celie,“ sykl tiše ta se k nemu otočila.
„Myslela jsem, že chceš spát?“
„Chtěl jsem, ale ted už nebudu.“
„Máme dost času, než se ti dva vzpamatují.
„O ně tady nejde.
„tak o co jde? Tady jsme v Reverii.“
„To řekni jeho tetování,“ Perlon ukázal na Oruna, který mel ve tváři obvyklý nečitelný výraz, ale jeho tělo bylo napnuté.
„To není možné, tady se přece nemůže nic dít, vždyt je to,“ další její slova zanikla v ženském křiku, který přicházel zpoza kopce, na kterém stáli.
„Co to bylo?“ otazala se Vévodova dcera.
„Nemusí to nic znamenat,“ odvětila Celie, ale nebyla si tím jistá, ženský výkřik se ozval znovu a následne k nim dolehlo praskání kostí, ješte silnější jekot a poté náhlé ticho.
Rosie se přitiskla ke svému otci, Perlon s Celii vytáhli své meče, Orun tak učinil se svojí kosou, jeho vytetován znamení stále zářila, ale oni nevideli nic, ani nikoho, kdo by pro ne znamenal nebezpečí¨
„Mohou se ty znamení mýlit?“ otázala se Rosie šeptem.
Perlon zavrtel hlavou.
„Tahle znamení nikdy, něco tu musí být,“ ale at se kolem sebe rozhlíželi jak chteli nic nevideli, dračí mladata nad veží stále vesele poletovala.
„Přece se nám to nezdálo,“ zamumlal Perlon.
„Sejdu dolu, zůstante tady,“ oznámilsa jim Celie.
„Mel bych jít s tebou,“ ozval se Perlon.
„T|o nebude třeba, ty zustaň tady,“ po těchto slovech sešla dolu.
Jakmile se ocitla na planine, naskytl se jí pohled na rožvykáné ženské tělo.
Celie byla velmi silné nátury, ale tohle bylo přiliš i na ní, odvrátila se.
„Jak to tam dole vypadá?“ doneslo se k ní zeshora.
„Je tady mokro, slezte z druhé strany.
„Jak moc mokro?“¨
„Na tom nesejde, slezte z druhé strany.
Perlon se podíval na Oruna, jehož znamení stále zářila.
„Když je mokro tam, bude mokro i na druhé strane.
„Proste to udelejte!“ Celie opatrne přistoupila k rožvykanému telu.
Nebylo pochyb o tom, že je to dračí práce.
Otřásla se a rychlým krokem zamířila na druhou stranu, témeř tam již došla, když jí po vlasech chňapla mohutná špinavá ruka, jen tak tak se té ruce vyhnula, přesne mířenou ranou, udeřila muže před sebou do břicha, ten vydal bolestne heknutí, ale během chviličky se vzpamatoval a chtěl se na ní vrhnout., povalit jí na zem, ale Celie se pootočila do strany a uštědřila mu do žeber několik tvrdých rán, mužovy oči se překvapene rozšířily, hledel na ní, jako by váhal, jestli se má pokusit o další utok, ale nakonec se rozebehl pryč.
„Co se tam deje, Celie jsi v pořádku?“ dolehl k ní Perlonuv e.
Orunova znamení přestala zářit, Perlon si byl více než jist, že tam dole se něco stalo, ale vedel, že nemá smysl vyzvídat, když bude chtít, řekne mu to sama.
Chystali se slézt, ale Celia je zarazila.
„Slezte to po strane.
„Ale ty jsi říkala…“
„Slezte to po strane!“ ton jejího hlasu nepřipoušztel odpor.
„Nesnášela to, ale bylo to lepší, neý kdyby videli co ona.
Na druhé strane se jí totiž naskytl pohled na pět zuhelnatělých tel, mohl to být požár, ale vzhledem k tomu, že na druhé strane ležela žena, byla to nejspíš dračí práce.
Přešla na upatí, kde už na ní ostatní čekali.
„Vdečíme vám sice za svojí zachranu, ale nemyslíte, že to trochu,“ Celie vévodu umlčela zvednutím ruky.
„Tady to bylo nejschnudnejší a nebo jste snad vy či vaše dcera zvyklý slézat náročné terény?“
„Ne to sice ne, ale…“
„Tudy to bylo nejlepší,“ přerušila ho Celie a pak udelala několik kroku dopředu, Perlon se k ní připojil.
„Tys tam něco videla, že ano?“
„Podle čeho soudíš? Taková jsem po vetšinu času.
„To je pravda, ale většinou hlavne ve chvili, když jsi opravdu hodne podráždená a nebo si videla něco opravdu hnusného.
„Znáš me až nebezpečne dobře.
„Nemusíš mít obavu, nikdy bych na tebe nevztahl ruku, leda, že bys mela v ruce dokonale opečenou kurku.“
Celie se nepatrne pousmála.
„Možná to tady nebude tak bezpečné, jak jsem si myslela.“
Perlon se na ní podíval.
„Nejaký muž se me pokusil povalit na zem, ale to nic nebylo, na obou stranách jsem našla následky dračích utoku.
„Dračích utoku tady v Reverii?“
Přikývla a ohledla se dozadu, Orun nehybne stál, Rosie o nečem mluvila se svým otcem.
„Tady je nechat nemůžeme, ale také je nemůžeme vláčet sebou, nejsou a nikdy na to nebudou připraveni.
„Nedelejme unáhlené závěry.
„Unahlené zavery? Celie se otočila.
Oba dva jsme sice tehdy nežili, ale moc dobře víme, co se tehdy dělo, když draci válčili s lidmi i mezi sebou.
„To bylo tehdy a navíc mnoho draku bylo vyhubeno a ti co nebyli, se někam stáhli, proč by začali najednou opět utočit na lidi?“
„Nemám tušení, ale rozhodne, vím, že to neveští nic dobrého.“
„To je divné,“ dolehl k nim Rosinin hlas.
„Co je divné?“ chtěl vedet Perlon.
„Před námi je několik stanku, na kterých je čerstvé zboží, ale nikdo u nich není, dokonce jsem za celou tu dobu žadného člověka nevidela, copak tady žádní lidé nežijou?“
„Má dcera má pravdu. Jestli je tohle skutečne Reverie, mělo by tu být plno lidí, vždyt o tom přece je ta baj…Reverie.
Celie s Perlonem na sebe pohledli.
V tom případe bychom se měli pokusit zjistit, kde ti lidi jsou.
„Třeba najdeme slušný hostinec.
Ty nikam nejdeš,“ otočila se Celie na Rosie.
„Nehodlám tady zustat.
„To víš, že…,“ Perlon zavrtel hlavou.
„Dobrá, ale budeš se držet blízko me.“
„Proč?“
„Protože jsem to tak řekla.
„Já nejsem žádná devečka, aby mi…,“ Vevoda své dceři jemne stiskl rameno. Celie mávla rukou a následne se vydala na cestu s Perlonem na jedné strane a s Orunem na strane druhé.
„Draci?“ vysloslovil Orun jeno jediné slovo.
Celie přikývla hlavou.
„Myslím, že se to znovu blíží, že se draci chystají na pomstu, ale tentokrát zastihnou lidi nepřipravené.
„To není vůbec jisté,“ ozval se odmítave Perlon.
„Podle tebe byly tyhle dva utoky nahodné a nebo je snad zabili kvůli tomu, že jim nabidli zkazenou vodu či spatne vydrbali křídla.
„To jiste ne, ale to přece neznamená, že by se mělo schylovat k válce.
„Pokud se ukáže, že se k tomu nechystá, budu ta nejmilejší osoba.
„A pokud ano?“
Celie se zastavila
Vážne ti na to mám odpvídat?“
„Myslím, že ne, ale tohle se nestane, nemůže se to stát, draci byli přece vykázaní jak ze Sigerie tak i z království tvého otce.
Celie se ušklíbla.
„Draci byli tehdy poraženi a to i navzdory zrade jednoho z Kal Dragon nosire, ale dnes už ti čarodejové nežijou a Kal Dragoni už více nejsou.
„To se nestane, nemůže,“ zamumlal Perlon a dále pokračovali beze slov.

To jsem taky zvědavá, jestli to je pravda s tím vyhubením draků a čarodějů.

Omnimuk se chtel postavit, ale dva skřitci, kteří ho drželi na provazu s ním smykli a on dopadl na zem.
Oba dva skřítci se zasmáli. Belovlasého syn se k nim otočil a ve tváři mel zamračený výraz.
„Na tohle nemáme čas.
„Chtěli jsme se jen…“
„Tvář skřitka před nimi se ješte více zamračila.
„Už se to nestane,“ hlesl jeden z nich a nervozne se podíval na toho druhého.
„Přesne tak,“ přispechal s potvrzením i ten druhý.
Belovlasého syn se od nich odvrátil.
Omnimuk si nebyl jistý, co to mělo přesne znamenat, ale rozhodne mu ti dva dali pokoj.
Ucitil škubnutí ti dva se vydali na cestu takže musel i on, ucitil další škubnutí, nemelo cenu si stežovat, horší bylo, že nemel ponětí, kam to vlastne jdou, co s ním chtějí udelat.
„Coldren mel očividne plán, ale nepovažoval za důležité to někomu z nich sdělit.
Nebyl sám, kdo byl nervozní i když z jiných důvodu, několik skřítků si mezi sebou něco šeptalo, rozhlíželo se do všech stran, nekteří se zastavili, jako by váhali, ale jiný skřítek je pokaždé popostrči .
Prošli skrz hustý temne vyhližející les, kde nebyl témeř nikdo a pokud cestou nekoho potkali, zvířata působila vydešene.
Možná bychom si měli na chvilku odpočinout,“ ozval se skřítek, který kračel vedle Goldrena.
„Není důvod,“ odvetil Goldren .
Skřítek vedle neho se otočil dozadu, díval se na tváře tech několika malo skřítků, kteří přežily řádení toho draka a všichni měli ve tvářích strach či obavu.
„Kvůli úspechu se musí ledacos překonat,“ promluvil Goldren.
„A co má být ten uspech Goldrene? Jdeme už pomerne dlouhou dobu, táhame se s tím zradcem…,“ Goldren se ke skřitkovi otočil.
„Slyším snad ve tvém hlase stížnosti?“
„Ne, jen si myslím…“
„Jen si myslíš, že bys mel místo tohohle sedět ve svém pohodlném křesilku a dívat se před sebe.
„Tohle sem nemel, nemel na mysli, ale…,“ Goldren mávl rukou a všichni se zastavili, omnimuk znovu ucitil škub nutí, provaz se mu nepříjemné zadříval do kůže, ale on s tím nemohl nic udelat.
Všichni si uvědomili, že stojí před nejakou slují.
„Proč jsme se zastavili tady?“ zeptal se ho skřítek přiškrceným hlasem.
Goldren jeho otázku ignoroval a hledel před sebe.
„Tohle místo se mi nelíbí,“ zamumlal jeden ze skřítků.
„Me také ne,“ ozval se druhý.
„Zmmlknete!“ okřikl je Goldren a udelal dva kroky dopředu.
Skřitek, který stál vedle nej se ho pokusil zadržet, ale on se jeho ruce vyhnul.
„Ani se odtud nehnete!“ přikázal jim Goldren a poté udelal několik dalších kroku a nakonec zmizel ve sluji.
Mezi stojícími skřítky probehlo vzrušené mumlání, nervozne se na sebe koukali, ale nikdo z nich se nepohnul.
Omnimuk z toho neměl dobrý pocit, ta sluj bezpochyby nebyla prázdná, ale Goldren do ní přesto suverenne vstoupil, jakmile jse jeho myslenka rozplynula, místem se rozlehl řev, řev, který pocházel z té sluje.
Všichni skřitci krome Omnimuka nadskočili.
Řev se ozval znovu, ale nebylo slyšet žádné křupání kostí.
Naprostá vetšina skřítku zatoužila po utéku, ale nikdo se toho neodvážil, báli se toho, co by jim Goldren udelal.
Rev se ozval znovu a vzápetí z té jeskyne vyšlechl plamen, byl to velmi nepatrný plamen, ale i tak stačil k tomu, aby se skřitci rozutekli, tykalo se to i tech dvou, kteří drželi provaz.
Omnimuk na nic nečekal, okamžite si ten provaz sundal z krku, zatoužil si ho promasírovat, ale tím by mohl ztratit drahocenné vteřiny a tak si navzdory ztuhlému krku lehl za blízký kámen.
Prchající skřitci mezitím ubehli slušnou vzdálenost anebo si to alespoň mysleli, když se však nad jejich hlavami objevil, mohutný stín, uvědomili si, že neutekli tak daleko, jak by potřebovali, nekteří padli k zemi, jiný se přitiskli k sobe, ale nebylo jim to nic platné, byli v místech, kde byla naprostá vetšina stromu bud vykácená anebo vyrvaná ze země, ze vzduchu se na ne řítil mohutný drak, na jehož hřbete někdo sedí, ale nikdo z nich nebyl schopen rozpoznat kdo.
Skřítci křičeli, vráželi do sebe, pokoušeli se zahrabat pod listý, ale všskerá jejich snaha byla marná, koho neshrabl svými mohutnými drapy, toho uchopil obrovskými zuby, které neštastného skřítka rozdrtily, vykaceným místem se rozléhal křik, pláč, prosby, nic však nepomáhalo a drak postupne ulovil jednoho po druhém, žadný z nich nezemřel tak rychle, aby ve svém posledním okamžiku necítil obrovskou bolest, drak odhodil napůl rožvykaného skřitka, tak daleko, že ten narazil do jednoho opodál stojících stromu.
Jednomu ze skřítků se podařilo skrýt za pomerne vysoký pařez, na chviličku zadoufal, že to by mohla být jeho spása, ale nadeje pominula, když ten drak vyrval kořen s vými drápy, ten skřítek spatřil Goldrena, kterému na rtech pohrával úsmev.
„Jak…, jak si to…, Goldren mu nedal šanci dokončit tu vetu, drak se tomu skřítkovi zaryl zuby do krku a následne s ním mrštil, skřítek letel tak daleko, že přistal u skrývajícího se Omnimuka, ten nadskočil.
Skřítek vedle neho měl zakrvacený krk a ztežka dýchal.
„Goldren…, Goldren…, ovladl draka…, ovládl …,“ zasípal a poté vydechl naposledy.
„Goldren ovládl draka? To není možné, to se přece…,“ bez ohledu na to, že může skončit jako ostatní, rozebehl se k té sluji, vbehl dovnitř, do nosu ho udeřil ohromný zápach, když si na nej jaktakž přivykl, uvědomil si, že nikde nevidí Goldrenovo telo, ani jeho zbytky, jeho bilý plast, který tak hrde nesl, doneslo se k nemu zaburácení a následný smích, zachvel se a vyb ehl z jeskyne práve včas, aby videl v dáli mizejíc draha s postavou, která mela na sobe bilý kábat.
Omnimuk otevřel ústa, chtel něco říct, ale nedokázal ze sebe nic dostat, hlavou mu bežela myšlenka, jak se to mohlo stát, jak mohl Goldren ovládnout toho draka, čím ho dokázal přimět k poslušnosti, po celém tele ho mrazilo.
„Omnimuku, jsi tady, Omnimuku?!“ dolehl k nemu slabý dívčí hlas.
Omnimuku?!“ tentokrát to byl chlapecký hlas.
Karik a Levantie?
„Tady jsem! Tady jsem!“ zakřičel co nejsilněji, z pokaceného lesu se vynořili Karik a Levantie, oba dva měli spinavé oblečení a několik malých šrámu na obličejích, ale jinak se zdály být v pořadku.
Omnimuku!“ vykřikla Levantie a rozebehla se k němu.
„Co se tady stalo, videli jsme to, co zbylo z postatních, kdo to mohl udelat?“
„Drak, všechny ty skřitky má na svedomí drak…“
„Cirik? On byl tady.
„Ne nebyl.
„Tak kdo, napadl je snad ten drak sám?!“
Omnimuk zavrtel hlavou, přiliš pozde mu došlo, že to nemel delat, boldestne vykřikl.
„Jsi zranený?!“ Levantie si všimla, že má odřený krk.
„To nic není, ten drak měl jezdce.
„Jezdce? On existuje další lidský jezdec?“
„Nebyl to lidský jezdec, ale Goldren.“
„Goldren ten vrah? Vždyt nám jeho otec říkal, že draky nemůžou ovladit bytosti s magií.
Omnimuk polkl sám tomu stále ješte nemohl uveřit.
„Vím jak to zní, ale je to tak, sedel na dračím hřbetě a měl nad ním naprostou kontrolu.
„To není dobré, musíme se ihned vrátit.
„K mistru Locarnovi je to daleko.
„Starvie, která se držela opodál, začala zuřive gestikulovat, oba dva pohlédli vzhůru a spatřili jak se k nim bliží draci, jejich znamení začala zářit.
„To jsou naší draci!“ vykřikla Levantie, Omnimuk si všimnul, že i té dívce skrz rukáv prosakuje záře, draci přistali blizko nich.
„Jsem tak ráda, že jste tady, vezmete nás k mistru Locarnovi?!“
Oba dva draci se na sebe podívali.
„Co se stalo?!“ chtel vedet Karik.
„Mistr Locarn před 15 minutami zemřel,“ promluvila dračice
„Zemřel?!“ opakoval otupele Karik, Levantie propukla v pláč, Starvia si rukama zakryla svou tvář
„Mistr Locarn je mrtvý…,“ zašeptala rozechvele Levantie, Omnimuk si přál, aby ji mohl utešit, ale nemel čím.
„Vídím, že se k vám někdo připojil,“ promluvil ten drak.
Levantie, která přes slzy nevidela, přikývla.
„Zachránila nám život…,“ zamumlal Karik.
„Kdybyste se me nevydali hledat…,“ Levantie položila ruku na Omnimukova ústa.
„Nikdy bychom si to neodpustili a mistr to po nás chtěl,“ zašeptal Karik a setřel si slzy z očí.
„Nerad to říkám, ale Goldren si podmanil draka,“ zamumlal Omnimuk.
Ozvalo se dunivé zachrčení.
„Ano. My víme,“ zaburácel drak.
„Měli bychom…, měli bychom se vydat zpátky, pohřbít mistra…,“ ozvala se témeř neslyěne Levantie.
„Nasednete i ty Starvie,“ pobídla je dračice.
„Vy se znáte?“
„Tak trochu, nezapomente se držet pevne, bude to dlouhý let.“
Levantie si setřela slzy a poté na ní nasedla, za ní se posadila Starvie, Karik vyšplhal na draka.
„Opovaž se me tahat,“ zavrčel drak a poté se vznesl, dračice ho i s dívkami následovala.

Teď to budou mít asi dost těžké, když je mistr mrtvý (nebo není??). Tohle byla pěkná část.

To se uvidí, rozhodne to bude nová situace



Rosie se po dvou kilometrech zastavila.
„Ted na to není čas.
„Je mi nejak špatne,“ zachrčela Rosie a sklonila hlavu a všichni slyšeli davivé zvuky.
Perlon pohledl na Celii, ta měla kamennou tvář.
Vévoda přistoupil ke své dceři.
„Jsi v pořádku dcero?“
„Bude to dobré, asi jsem snedla špatné jídlo, na které nejsem zvyklá,“ Celie se ušklibla, vevoda se k ní obratil.
„Možná by to pro dnešek stačilo, měli bychom si odpočinout.
„Nemyslím si, že je to dobrý nápad, ješte jsme nikoho nenašli, takže bychom měli pokračovat, dokud…“
„Myslím, že to není špatný nápad, ušli jsme sem dalekou cestu, takže trochu odpočinku by se nám hodila,“ přerušil jí Perlon, Celie po něm šlehla vyhrůzným pohledem, on kontroval povzbudivým úsměvem.
„Bude to tak nejlepší,“ přidal se Orun, Celinina tvář se nejprve ješte více zamračila, ale pak jí to došlo.
„Mají pravdu. Trochu odpočinku, nikomu z nás neuškodí.
„Jsem v pořadku, už je to pryč,“ ozvala se Rosie, Celie se k ni přiblížila.
„Jsem si více než jistá, že jsou tvé nohy unavené, že si potřebuji odpočinout, tamhle je ideální místo,“ ukázala před sebe, Vévoda a jeho dcera spatřili dřevenou chalupu.
„No já nevím, vypadá pomeěne malá a jestli tam někdo je…“
„Tak se bezesporu uskromí, ale něco mi říká, že kdyby tam někdo byl, nejspíš by už vyšel ven, ostatne si můžeš vybrat, bud ta chalupa anebo holá zem, ale jak tak koukánm na tu zem, nechtela bych na ní spát.
Rosie se instinktivne otřásla a poté se svým otcem zamířila k té chalupe.
„Nemusela si na ní plytvat magii.
„Magii? Myslíš, že to je něco, co roste na stromech, takže to jednoduše utrhneš a budeš znovu naplnený?“
„Hm to asi ne, ale…“
„Jednoduchá sugesce Perlon, někdo jako ona, si nikdy neklekne na zem a nebude zjištovat, jestli tam po ní něco leze.
„V té chalupe budou v bezpečí,“ ozval se Orun.
Perlon si promnul bradu.
„Doufám, že máte pravdu, pokud by se jim něco stalo…“
„Nic se jim nestane, ale pokud myslíš, můžeš u nich klidne zustat.
„Myslím, že to nebude potřeba.
Celie se k němu otočila, zahledela se mu do očí.
„Jsi si tím jistý?“
„Nech toho,“ zabručel Perlon.
„Já tady zustanu, pokud by vám hrozilo nebezpečí, bezpochyby ho vycítíte.
„Nejspíš jo, ale s tebou by to bylo jistejší.
„I když to tady vypadá opuštene, bude lepší, pokud je bude někdo hlídat a navíc, jestliže se Celie hodlá vydat na kopec před námi, bude na něj s snažší vylézt mečem než s kosou.
„Klidne by sis mohl vzít můj meč, zatímco bych ti pohlídal tu tvojí kosu.
Orun na něj upřel pronikavý pohled, Perlon ho opětoval, ale po chvilce ucukl.
„Jestli jste vy dva skončili, tak musíme vyrazit, rada bych toho prozkoumala co nejvíc.“
„Fajn. Doufám, že se tady nic nestane,“ zamumlal Perlon a porté se vedle Celie vydal k tomu kopci.
Orun obratil svůj zrak k té chalupe.
Rosie z toho místa neměla dobrý pocit, divně to tam zapáchalo, postele byly vystlané slámou, na oknech bylo několik malých dírek, kterými profukovalo, Vevoda ji povzbudive stiskl ruku.
„Vím, že to není to, na co jsi, zvyklá dcero, ale v tuhle chvili ti nemohu dát více.“
„Tím to není, tedy toho místo se protivý, ale nelibí se mi tu z jiného…,“ nestihla to do doříct, jelikož se cosi obmotalo kolem jejích nohou a smyklo s ní na zem, Rosie vykřikla, její Otec k ní přiskočil, ale kolem jeho nohou se též cosi obmotalo a strhlo ho k zemi, Rosie znovu zavřeštěla, dveře se rozrazily a dovnitř vbehl Orun, jeho znamení zářila slabe, což znamenalo, že je ohrožovalo cosi neživého.
„Pom…,“ chtela Rosie vykřiknout, ale zelený stonek se obepnul kolem jejich úst a Orunovi se doneslo jen huhlání, ale i to stačilo, přiskočil k nim a přesnými zasahy sekl svojí kosou do svíjících se stonku, ozvalo se zavřeštení, mohutný stonek se k němu vymrštil, ale on mu nedal šance, přesekl ho, mezitím byli Rosie a její otec taženi pryč
Orun znovu sekl, pak znovu a ješte jednou, každý jeho sek byl silný a přesný, minul její nohu jen o několik centimetrů, v Rosininých očích se objevil strach, ale vědela, že se jí snaží pomoc, sekl do stonku jak u ni tak u Vevody, pak znovu a znovu a znovu, stonky se svíjely, snažily se ovinout kolem jeho krku, ale on jim nedal šanci, pohldeem zavadil o ležící sekeru, nerad ji používal, ale v tomto připade bude jiste užitečnější, rozmáchl se, Rosie vydešene zahuhlala, Orun sekl, stonky kolem ni se stáhly, to samé i u Vévody, Orun sekl znovu a pak ješte jednou, navzdory tomu, že ta sekera byla poměrne težká, stonky začaly miznout, až se ztratily úplne, upustil sekeru a dopadl na postel.
Rosinina ruka se o něco opřela, díky tomu se postavila, ale když se na to podívala, vyjekla a přebehla na druhou stranu, na míste kde ležela, leželi tři vysušená lidská těla.
Vévoda jí objal.
„Už je to dobré, už je to dobré.“
„Chci jít odtud pryč, tohle je strašná země….,“ Rosie opustila chalupu a její otec jí nasledoval.
Orun poklekl a přichichl si ke kosterním ostatkum, jeho tvář potemnela, což se stávalo velmi zřídka a poté tu chalupu též opustil.
            Perlon se po několika minutách konečne  vyškrabal nahoru, Celie už na nej čekala, možná i díky tomu, že měla na sobe lehké šaty.
„Ani se tam nedivej,“ ozvala se, podíval se tam a okamžite se odvrátil, dole bylo na sebe naházených těl, některá z nich byla napůl rožvýkáná.
„Tak ted už víme, kam se zdejší lidi podeli,“,“ ozvala se Celie.
„Jak to mužeš říct tak klidne?“
„Mám se snad rozplakat, padnout na kolena? Vím, že ti přijdu nečetná i me se to hnusí, ale já proste nic necítím, ale alespoň se potvrdila má slova.
„To neznamená, že by za tím museli být draci.“
„Pochopitelne se tu mohli střetnout nepřátelská vojska a a jedni a nebo i ti druzí svého nepřítele nejprve napůl rožvykali a pak teprve zabili anebo…“
„To stačí, je mi to jasné, draci pozabijeli všechny lidi, ale proč a kam odleteli?“
Celie poktčila rameny, ale Perlon vycítí, že něco ví.
„Celie prosím.“
„Chtela bych se mýlit, ale pokud zautočili a pozabíjeli všechny lidi zde, tak to nejspíš znamená, že se vydaji do vnitrozemí, do samého nitra Reverienského království.
„Proboha. Musíme je varovat!“
„A jak? Sídlo Reverienských králu je odtud vzdaleno nejmeme sto kilometrů a my nemáme žadné zvíře, žadný povoz
„Nemůžeš je varovat, pomocí magie?“
„Celie zavrtela prudce hlavou.
„To je nad mé schopnosti a navíc půda a lesy kolem nás jsou nasáklé magii, měli zpomalit připadného nepřitele, pokud bych použila nejaké kouzlo…“
„Mohli bychom probudit něco, co by bylo nad naše síly,“ dokončil tiše Perlon.
„Chtěla bych pomoct, zabránit tomu, už jen proto, že tu na rozdíl od království mého otce vladne přátelství a soudržnost, ale nemohu.
Perlon si povzdechl, otočil se a chtel sejít z kopce, ale na poslední chvíli, uslyšel prskavý zvuk, vycházel z blizké pukliny.
Nahledl do ní a spatřil tam tři vystrašená dračí mladata.
„Celie,“ sykl na ní, ta se tam též podívala.
„Možná je to ješte horší, než jsem si myslela.
Perlona zamrazilo.
„Začínáš mě desit, co by mohlo být ješte horší?“
„Třeba skutečnost, že se draci nemstili, ale někdo je k tomu přinutil.
„To je absurdní.
Celie se zamračila.
„Dej si pozor, to samé si říkal i o jiných vecech a ty se ukázali být pravdivé.
„To sice ano, ale tohle? Kdo by něco takového dokázal, přimet k nečemu draka není jen tak, draci mají velmi silnou vůli, ledaže…
„Kal Dragoni Nosire!“ vyhrkli oba dva najednou