OSAMĚLOST
Bylo pozdní odpoledne, ale nebylo ani slunečné, ani příjemné. Stromy byly holé, listí nezlátlo, ale tlelo. A pršelo.
Pod jedním z těch strašidelných stromů stál muž. Vypadal, jakoby čekal, stál tím způsobem, jakým lidé čekají.
Nečekal. Stál. Kdyby mohl člověk místo bezcílně bloudit, bezcílně stát, on by to dělal.
Rozhlédl se. Kolem se nedělo nic zajímavého.
Castiel byl osamělý. Neexistovalo nic, co by bylo třeba zařídit, a on se nudil. Nikdy předtím se nenudil. Byl v první řadě voják. Byl anděl. Napadaly ho podivné myšlenky. Rozhlédl se znovu a zmizel. Přestalo pršet.
„Casi, co je to tentokrát?“
Zdálo se, že ho Dean nevidí rád. Samozřejmě, on byl ten posel špatných zpráv.
„Nic.“
„Proč jsi tady, když nic?“
Castiel mlčel. Pravda byla, cítil jsem se osamělý.
„Žádné nečekané zvraty, naštvaní archandělé ani planoucí meče?“
Zavrtěl hlavou: „Všechno je v pořádku.“
„Aha,“ Dean se k němu otočil zády. Zdál se, být poněkud vyvedený z míry.
„Jsi tu pořád. Proč?“ Povzdechl si. „Sedni si.“
Castiel se nepohnul.
„Tak se posaď,“ Nasměroval ho na židli. „Budeme pít a klábosit. Nebo jen pít,“ ušklíbnul se.
Castiel ne.
„Nemám žízeň. Nepotřebuji-„
„Stačí,“ zarazil ho Dean a natáhl se pro pivo. „Jedno pro mě a žádné pro tebe.“
Nastalo trapné ticho.
„Máš zase tu náladu. Nesnáším jí,“ řekl a napil se.
Mluvil, aby se zabavil. Mluvil, aby je rozptýlil. Mluvil ze zvyku. Castiel ho ignoroval. Nezdálo se, že to dělá záměrně, jen postrádal veškerou soutředěnost.
Dean se k němu naklonil přes stůl: „Hej, spící anděli, jsi tady?" Zamával mu rukou před očima.
Nereagoval.
„Zatraceně, mluv se mnou, nebo uleť!“
Zdálo se, že to udělá. Dean ho strhl zpátky.
„Počkej,“ zamumlal a nepřestával ho držet. Castiel se ošil. Stisk zesílil.
„Podívej se na mě.“
Castiel zvedl oči. Byly bledé.
„Jsi smutný,“ Pustil ho.
Castiel se dlouho díval na místo na své paži.
„Vím, že nejsem spravedlivý. Nikdy jsem s tebou nemluvil o tvých problémech. Vždycky tu byla Apokalypsa, nebo jiné důležité věci,“ Odmlčel se. „Nebo já. Nezeptal jsem se tě, jak se cítíš. Jsem už takový. Ptám se teď.“
Castiel přestal zkoumat svou ruku.
„Deane, tohle nemusíš dělat.“
„Měl jsem. Co cítíš?“
Byla to osamělost.
Oči měl téměř bílé. Zavřel je a schoulil se.
Dean ho pozoroval.
„Bolí tě něco?“
Vzdálil se. Andělé mohou myšlenkou překonat obrovské vzdálenosti.
Dean mu položil ruku na čelo. Bylo studené.
„Je tohle ten důvod, proč vás vyhnal?“
„Cože?“
„Bůh- tehdy. Pro ten dotyk?“
Dean přemýšlel. Prsty se dotkl tmavých vlasů: „Pro ten pocit.“
„Jsem nerad sám. Jsem opuštěný,“ mluvil naléhavě a rychle. „Je tohle ta věčnost? Viděl jsem zapadat slunce. Tisíckrát. Jestli ho uvidím zapadat znovu…“ šeptal. Vzduch se ochladil. „Nechci žádné další západy slunce!“
„Jsi rozladěný,“ Pravda byla, že Dean byl rozladěný. „Jsi smutný a je to i moje chyba.“
„Jsem nerad smutný.“
„Lidi jsou,“ upozornil ho Dean.
Castiel se na něj podíval poněkud vyčítavě. Mrzlo.
„Říká se, je to pohádka, andělé jí věří. Bojí se,“ Mluvil nesouvisle. Castiel nikdy nemluvil nesouvisle. „Kdo se zatoulá moc daleko,“ odmlčel se.
„Co se mu stane?“
„Zkamení.“
Sklopil oči.
Dean se na něj díval nezvykle vážně: „Ty nezkameníš!“ Vytáhl ho na nohy. „Tohle je pitomá andělská deprese- ne pohádka. Všechny emoce nejsou dobré- ale ty, které jsou, za to stojí.“
Zábla ho ruka, raději Castiela pustil.
„Jaké emoce?“
„Západy slunce, třeba. Miluju západy slunce!“
„Řekl bys cokoliv.“
Dean se zamračil: „Nikdy neříkám cokoliv. Mám tě dost!“ Nemyslel to vážně. Neměl to říkat.
Políbil ho.
Čekal, že zkamení. Muselo se stát něco strašlivého.
Zatínal prsty do Castielova ramene. Zkamení spolu.
„Deane.“
Odtáhl se. Skutečně se choval trochu hloupě. A Castiel- se usmíval. Měl rozčepýřené vlasy. A oči, modré.
Bylo pozdní odpoledne, ale nebylo ani slunečné, ani příjemné. Stromy byly holé, listí nezlátlo, ale tlelo. A pršelo. Pod jedním z těch strašidelných stromů stál muž. Vypadal šťastně. Byl šťastný.
Domov 
Stránka 
a ten koniec pekný, zaujímavý, myšlienka vyznela pekne 
