MILOVAT . UMÍRAT

Pokud se vyplní všeobecná nejhorší očekávání, Castiel zemře. Rozhodla jsem se zabít ho dřív, předtím, než to udělají scénáristi, způsobem, jaký já považuji za "přijatelný". Rozhodla jsem se vložit do této povídky všechen nechutný sentiment, jehož jsem schopná. Proto, nemáte-li náladu prokousávat se podobnými momenty, povídku nečtěte. A protože moji mysl zachvátil jistý druh deprese (Cas dead), rozhodla jsem se zabít lásku.
PS: Jsem v rozpoložení zaprodat duši ďáblu (Crowlymu?), nechá-li Kripke Castiela naživu. V opačném případě hodlám pokračovat v řadě povídek v obdobně sentimentálním duchu, jako je tato.

MILOVAT - UMÍRAT

„Proč ses rozhodl obětovat všechno. Pro ně. Jsou to jen lidé. Vzdáš se kvůli nim svých křídel?“
Castiel neodpověděl. Michael jej studoval pohledem, jakým Castiel obvykle studoval Deana. Po krátký okamžik setrvávali v rozhovoru probíhajícím vzájemných čtením v mysli.
„Tolik ti na něm záleží?“
Castiel uhnul očima.
„Záleží,“ Michael nečetl pouze v mysli. Četl v srdci. Castiel mohl obelstít Deana i sebe sama, své srdce však nikoli. Navíc, nebyl si jistý tím, co skutečně cítí.
„On o tom neví?“
Byla to láska? Předtím cítil lásku k Bohu, ale nebylo to totéž. Druh náklonnosti, jíž cítil k Deanovi, byl intenzivní a sama Deanova přítomnost jej znepokojovala.
Dean byl jeho alfa a omega, ale to, co Castiel četl v Deanových očích, nebyla touha. Dean na Castiela shlížel tímtéž pohledem, jakým pohlížel na Sama, ochranitelským, poněkud rozhořčeným a s jistým respektem. Jednalo se o tentýž druh lásky?
„Ubožátko,“ Michael prošel kolem Castiela a zastavil se, nepřestávaje si ho prohlížet. „Trápíš se. Nech mě pomoci ti,“ Archanděl zvedl ruku. Castiel zpozorněl. „Bojíš se mě?“ Michael na krátký okamžik zmizel. „Pomůžu ti,“ Zhmotnil se těsně před Castielem narušujíc jeho osobní prostor. Položil dlaň na temeno Castielovy hlavy. „Bojíš se, protože on tě nemiluje. Neměl bys cítit tolik emocí, bratře.“
Castiel poprvé od jejich rozhovoru promluvil pevným sebejistým hlasem: „Chci je cítit.“
„Staniž se.“
Cítil teplo rozlévající se jeho tělem, cítil dlaň stále ještě spočívající na jeho hlavě. Pud sebezáchovy mu velel pokusit se bránit se, jiný hlas mnohem vzdálenější namítl, že všechno bude v pořádku a že odpor nemá smysl, protože o osudu lidí a věcí bylo dávno rozhodnuto. Chtěl následovat onen přátelský hlas. Přemýšlel, odkud přichází. Vracel se v ozvěnách, rezonoval jím a naplňoval jej.
Mluvilo k němu jeho vlastní srdce.
„Andělé nemají srdce.“
To ho na okamžik vyděsilo, ale hned se zase uklidnil. Samozřejmě musel mít srdce. Mluvilo s ním.
Viděl Michaela a viděl svůj vlastní odraz v jeho očích. Viděl světlo rozlévající se kolem nich, bledé a nádherné, svou vlastní milost. Umíral.
Nebylo to bolestivé, jen nepříjemné.
Umírá z andělského rozmaru z lásku, která zřejmě neexistuje. Michael se nemýlil, je hloupý. Dean mu říkával, že je hloupý. Dean. Dean, který ho nechá padnout. Ublížil mu tím nejhorším možným způsobem. Castiel byl rozzlobený a jeho zloba byla stejně intenzivní jako jeho láska.
Světlo zesílilo. Následoval záblesk a řezavá nesnesitelná bolest. S jejím odezněním utichly všechny hlasy, myšlenky a pocity, včetně lásky.


Dean…
„Casi.“
Dva lidé mu říkali tímto jménem. Neměl zájem Deana znovu vidět.
„Castieli!“
Věděl, že co musí udělat, je otevřít oči. Rozhodl se nechat je zavřené. Může-li trucovat Dean, on může také.
„Pro lásku boží, prober se.“
Bylo legrační slyšet „láska boží“ jeho ústy. Líbilo se mu zlobit Deana. V jednom okamžiku si uvědomil, že může zajít ještě dál. Mohl by umřít. Mohl by odejít, aniž by se rozloučil.
„Prosím.“
Nechtěl se loučit.
Deanovy prosby zněly, jako motlitba. Pomyslný vnitřní souboj vůle mysli a vůle srdce přestával být zábavný. Bál se vrátit se zpět a čelit Deanovi a jeho očím. Bál se přivést své srdce opětovně k životu.
Dean.
Napadla ho bláznivá myšlenka. Dean je tu s ním. Jestli umřel, umřel taky Dean?
Otevřel oči: „Deane.“
Ostrá bolest mezi lopatkami jej navrátila zpět do reality. Zasténal a instinktivně se pokusil narovnat a roztáhnout neviditelná křídla. Bolelo to. Jediný pohyb jen zvětšil jeho agónii
„Hej, pomalu.“ Ucítil tlak na svých ramenou a jemný avšak naléhavý dotek.
„Deane?“
„Jsem tady. Stupidní okřídlený bastarde, co sis myslel, že děláš?“ Dean měl jednu svou ruku položenou na jeho rameni a přidržoval ho v poloze v sedu, druhou se snažil vysvléknout Castiela z kabátu. „Proč já, u všech svatých, musel ze všech andělů vyfasovat toho největšího idiota?“
„Omlouvám se. „
Dean se zarazil, chtěl něco říct, pak si to však očividně rozmyslel: „Nech to být,“ Opatrně vysvlékl Castiela z jednoho rukávu kabátu, pak ho podepřel pod druhým ramenem a chystal se udělat totéž s druhým rukávem. „Budeš v pořádku. Vypadá to horší, než to je. Budeš v pořádku,“ drmolil.
„Přestaň,“ zamumlal unaveně.
„Vím, že to bolí, musím zastavit to krvácení.“
„Ne,“ pokusil se odtáhnout, což zřejmě, nebyl nejlepší nápad. Zkřivil tvář bolestí a byl by se svezl na zem, kdyby ho Dean nepřitáhl zpět.
„Nedělej pitomosti,“ Nadechl se, a pokusil se ovládnout roztřesený hlas. „Prosím, jen mě nech postarat se o tebe,“ Začal se znovu věnovat tomu zpropadenému rukávu.
„Ne.“
Dean se na něj překvapeně podíval: „Ne?“
„Nemá to smysl, Deane, o našich osudech již bylo rozhodnuto.“
„Nenaučil ses nic o svobodné vůli?“
„Byla to má vůle.“
Chvíli se mlčky dívali jeden na druhého. Dean ho chtěl okřiknout, říct mu, aby se vzchopil, aby zatraceně pohnul svým andělským zadkem a bojoval, něco v Castielově hlase ho však přesvědčilo o tom, že jeho anděl neblouzní, že se nevzdává, a že v boji s nevyhnutelným již prohrál a ví to.
„Tohle mi nedělej, Castieli. Ne ty.“
Castiel mu věnoval jeden ze svých smutných pohledů. Vypadal komicky, jak tu tak seděl v polo-lehu, s jedním rukávem plandajícím podél těla.
„Chci si tě zapamatovat takhle.“
Castiel natočil hlavu ke straně tak, jak to dělával, když se snažil něčemu porozumět. Dýchal tiše a soustředěně. Bylo nesmírně důležité stále dýchat. Dýchá-li, není mrtvý.
Z Deanových očí již vyprchaly námitky, kousl se do rtu.
„Stupidní anděl,“ opatrně Castiela objal. „Můj stupidní anděl,“ Sevřel ho pevněji s ohledem na jeho zranění.
Zavřel oči. To objetí trochu bolelo a ona bolest nebyla pouze fyzická. Cítil krev stékající mu po zádech v místě, kde měl křídla – kde míval křídla – ale nepřikládal tomu pozornost. Soustředil se na objetí, na Deana a své tlukoucí srdce. Svým způsobem byl vyděšený – svým způsobem doufal, že zemře rychle. Přimkl se k Deanovi blíž, jakoby v jeho objetí hledal bezpečí.
„Michaele.“
„Není tady.“
Je pozdě, příliš pozdě, bratře.
V hlavě se mu vybavovaly vzpomínky a útržky z jeho různých životů. Žádná z nich nebyla tak intenzivní, tak skutečná, jako ty, v nichž figuroval Dean. Věděl, že nemůže zůstat, ale nechtěl ani odejít.
„Prosím.“
Bylo pozdě.
„Casi.“
Ochromila ho hrůza. Hrůza, před níž ustupuje odvaha učiněných rozhodnutí, instinktivní živočišná hrůza, která zachvátí ty, kteří umírají.
„Casi.“
Nedokázal se pohnout a nedokázal odpovědět. Věděl, že tohle je ten okamžik.
„Castieli, podívej se na mě,“ Dean zněl zoufale. Nechtěl ho trápit.
Pomalu k němu stočil pohled.
„Na chvíli jsem si myslel, že jsem tě ztratil.“
„Nikdy mě neztratíš,“ zamumlal. Díval se na Deana pohledem plným oddanosti.
„Proč jsi to udělal? Proč jsi udělal všechny ty podělaný věci kvůli mně?“
„Kvůli tobě,“ opakoval Castiel. Zdál se, být dezorientovaný.
„Casi.“
Láska nepotřebuje důvod. Byla to láska?
„Co je to, co čtu v tvých očích?“
„Cože?“ Možná přeci jen blouznil.
„Chci vědět, co teď čtu v tvých očích.“ Zopakoval svou otázku. Potřeboval to vědět.
„Jsi můj přítel, mám o tebe starost a nechci, abys umřel.“
Nebyla to ta odpověď, kterou chtěl Castiel slyšet, byla to však odpověď upřímná a Dean ho měl rád. Srdce zpomalilo ve svém tlukotu, hned se však zase váhavě rozeběhlo. Měl ho rád. Jestli je to ten druh lásky, srdce se s ním musí spokojit.
Položil Deanovi hlavu na hruď jako zraněné zvíře a celý se schoulil.
„Casi…“
Zalapal po dechu, jednalo se o těch několik posledních zoufalých nádechů, jimiž se umírající bezvýsledně snaží naplnit plíce vzduchem. Na krátký okamžik ho zachvátila panika, hned se však, zase uklidnil. Dean. Poslední myšlenka patřila jemu. Klesla mu hlava.
„Miluju tě,“ zašeptal Dean.
Bylo pozdě.


Jedna věc mi dělá starosti. Dorostou mu křídla?

Ou, ač jsem zvyklá se tímto *romance* typem pročítat jen zřídka a maximálně v angličtině, musím uznat, že i čeština vyzní v některých věcech celkem dobře.
Klobouk dolů.

Tak toto bolo naozaj krásne. Normálne som slzila. Hlavne na konci pri vete "Bylo pozdě".

Na túto poviedku mám iba jedno slovo: ďakujem.

Panthera: Přesně s tímhle problémem jsem se potýkala. Mám načtenou řadu anglických ff a ony ty fráze zní anglicky přeci jen líp. Nebo spíš, zní jinak. Člověk je nemůže použít v angličtině, aniž by tím ztratily své kouzlo. Navíc, čeština má narozdíl od angličtiny tendence znít přeslazeně. Nic-méně, pokusila jsem se. Těší mě, že jsi s výsledkem spokojená

Ellen: Děkuji Říkala jsem si, že vás buď rozpláču, a nebo znechutím tím sentimentem. Osobně jsem připravená slzet tenhle nebo příští pátek, tohle byla taková rozcvička. Jestli Cas skutečně zemře, budu mnohem sentimentálnější... a Dean mnohem smutnější. Já děkuji.

Tak si tuto povídku čtu skoro na den od uvedení... Víme, že Castiel naštěstí nezemřel, a tak jsem tuto povídku mohla číst s uvolněním již věděného. Vážně nádhera!!! Přeslazené mi to vůbec nepřišlo. I to je umění, napsat příběh tak, aby působil reálně a ne jako výplod červené knihovny a tobě se to maky vážně povedlo. Super! Moc se mi to líbilo!

jej, na tuhle povídku jsem už zapoměla - co jsem to tehdy měla za náladu.. asi náladu zabíjet a týrat Deana... hm - no, ted se mi to vrací a Castiel týrá v seriálu mě :-)

děkuji Ti za kompliment a za komentář

Tohle je přesně ten typ povídky, který si přečtu před spaním. Je fakt, že někdy dokáže být čeština záludná a nakonec věta vyzní přeslazeněji, než měla, ale ono si stačí s tím pohrát, a uvidíš, že to nebude tak hrozné... Jinak samozřejmě zase povedená povídka, trochu kratší, ale to nevadí, všechno akorát. Nic extra zdlouhavého, nudného... Perfektní

Tohle je stará povídka... mívám různá obodbí - měla jsem přelazená období, kdy jsem každou povídku ukončovala polibkem, mívala jsem období tragídie, kdy jsem končila smrtí a ted mám takové surealistické obodbí.. nicméně, bývaly doby, kdy moje povídky byly nechutně nechuté a přeslazené a špatné - některé jsou doted a zrovna tuhle konkrétní zpětně ráda nemám... ale co už, čas jde dál existuje jen málo povídek, na které jsme hrdá, myslím skutečně hrdá a ty pro mě mají zvždy zvláštní význam.. jiné píšu pro vypsání se a jiné prostě jen tak...

Maky: Naprosto chápu, protože i u sebe na blogu mám některé cykly, které se prostě (z mého hlediska) nedají číst, jsou hrozné a nechápu, jak je někdo může mít rád, jelikož jsou psané jen pro uvolnění mozku a myšlenkových toků. Takže určitě hromada chyb, nespisovné vyjadřování, ale jim je to jedno. Každopádně mám nějaké povídky, na které jsem opravdu hrdá, i když jich moc není. O to větší je moje radost, když se k nim vrátim po nějaké době a řeknu si: Je to dobrej výkon...

A máš odkaz na blog? Já se svým sknčila už dávno - v životě lidí existují různá období - i když si říkám, že si udělám pro tyhle povídky nový blog. Možná že ne.

Na některé své výtvory je člověk hrdý a jiné jsou jako ošklivá nechtěná štěnata - nicméně, všechna jsou naše