Castiel je člověk a lidé mimo-jiné i sní. Následuje po dílu 5x21.
Postavy: Castiel, Dean, Sam
ZATÍMCO BŮH BDÍ - ANDĚLÉ SNÍ
Byla noc. Bylo ticho a byla tma. Jednalo se o ten nepřirozený druh ticha a tmy, jenž živí přízraky mysli. Noc byla bezhvězdná. Na polní cestě obklopen lány vysoké trávy stál muž. Dýchal přerývavě. Byl rozrušený, neboť srdce mu v hrudi tlouklo nepravidelně a divoce. Dosud si nezvykl na jeho rytmus a byl by jej rád utišil. Castiel
žil. Byl smrtelný a v tento okamžik i velmi vyděšený. Kousek od něj stál přízrak. Přízrak měl Deanovu tvář – usmál se a proměnil se ve
vítr. Zvedl se, hučel a ohýbal obilné klasy, takže celé pole za okamžik šumělo a vlnilo se jako vodní hladina. Byla bezhvězdná strašlivě strašlivá noc a Castiel dýchal, žil a bál se. Vsunul ruce do kapes, aby se, alespoň trochu zahřál, a přitom v dlani instinktivně sevřel amulet. Překvapilo ho, že je horký. Vytáhl jej.
Zářil. Osvětloval dlaň, na níž ležel a Castielovu dosud zamračenou tvář, osvětloval polní cestu a osvětloval i nebe, takže se zdálo, že veškerý dosažitelný svět žhne svým vlastním světlem. Byl v bezpečí, neboť Bůh byl s ním. Přikázal Deanovi proměnit se ve vítr. Castiel čekal, až Bůh promluví, čekal na pokyn, na úkol, jímž bude pověřen on. Bůh mlčel a Castiel – čekal. Prohlížel si drobný předmět a přemýšlel o tom, jak zvláštní je, že něco, tak malého září tak moc – v ten moment amulet zhasl. Překvapený Castiel trhl rukou a amulet upustil. Zpanikařil. Klekl si a začal jej hledat. Prsty rozrýval vlhkou půdu a vzápětí pro změnu bezmyšlenkovitě šmátral rukama kolem sebe, dokud je neměl úplně zkrvavené. Uvědomoval si marnost svého počínání. Jak měl najít amulet, který nezáří, ve tmě? Prosil Boha a střídavě s tím ho proklínal. Modlil se tak, jak to dělávají lidé, kteří, na rozdíl od andělů, nemají schopnost mluvit s Bohem přímo. Potřeboval amulet, protože pouze amulet jej mohl vyvést ze tmy. Musel jej najít, musel najít Boha! V ten okamžik, nedaleko od něj, amulet znovu zazářil. Svítil nyní pouze slabým mihotavým světlem, přece však dost silným na to, aby jej Castiel mohl následovat. Amulet ležel v nízké trávě. Shýbl se pro něj a světlo v týž moment – zhaslo. Díval se na prázdné tmavé místo pod svýma nohama. Nesnesl tuhle zradu – anděl Castiel by se s ní býval dovedl vyrovnat, protože andělé věří v nevyslovené – Castiel, kterým byl nyní, nikoli. Rozhlédl se, hledal světlo, hledal pomoc. V poli zašuměl vítr. Castiel si uvědomil, že i tráva kolem něj se pohybuje. Rostla. Rostla do výšky a úplně ho obklopila. Castiel chtěl vykřiknout, tráva mu však zaplnila ústa, ovinula se mu kolem kotníků a kolem rukou a stahovala ho
dolů. Do
tmy.
Castiel otevřel oči. Pořád ještě se nacházel v té strašlivé tmě. Byl si jistý tím, že je mrtvý – unesený – hlas, který slyšel, však nepatřil přízrakům.
„O čem sníš?“
Zamrkal a uvědomil si, že tma již není stejně neproniknutelná, jako prve, že v ní rozeznává jednotlivé obrysy – nábytek, pohovku, na níž leží, své ruce – Deanovu tvář.
„O čem jsi snil?“ zopakoval Dean svou otázku. Byla tatáž, jíž se Castiel uvedl při jednom z jejich prvních setkání. Tenkrát byl on tím, kdo pozoroval spícího Deana a nyní se situace obrátila.
„O Něm,“ Castiel měl chraplavý ještě rozespalý hlas.
„Nevěděl jsem, že andělé sní,“ řekl Dean a když si všiml záblesku v Castielových očích, změnil téma. „Mluví s tebou – ve snech – vážně? Příště mu řekni, ať se zastaví. Hodila by se nám tady menší pomoc.“
„Mlčel,“ zamručel Castiel a pomalu se zvedl, protáhl se, došel ke kuchyňské lince a napustil si do sklenice trochu vody. Pil žíznivě a se zavřenýma očima. Dean ho celou tu dobu pozoroval. Ještě si nezvykl na to, že Castel chodí kolem, pije, jí a chová se
lidsky.
„Byl jsi v mém snu,“ řekl tiše s očima stále pevně zavřenýma.
„Cože?“
„Byl jsi v mém snu.“
„Myslel jsem, že tam byl On.“
„Byli jste tam oba.“ Castiel se znovu napil.
Dean se na něj díval, pak řekl: „Jestli budeš na noc tolik pít, počůráš se.“
Kdyby byl býval mluvil se Samem, jeho bratr by se tomu vtipu zasmál, Castiel pouze pochybovačně zavrtěl hlavou. Odložil sklenici a zaklonil hlavu tak, že mu na tvář dopadalo měsíční světlo.
„Proč sníte, Deane?“
Dobrá otázka.
Najdou se lidé lpící na romantických představách. Lidé, jako jsou Sam, přesvědčení o tom, že sny jsou oknem do duše. Dean věřil tomu, že lidé sní zkrátka a jednoduše proto, že lidský mozek zůstává i ve spánku aktivní. On proto snil. Podíval se přímo na Castiela čekajícího na odpověď. Jeho oči mohly být dost dobře odrazem Deanovy duše.
„Nemám tušení,“ řekl nakonec. „Řekl bych, že je to ten nejlepší možný způsob, jak spát. Některé sny jsou,“ Dean se ušklíbl, „zábavné. Eroticky,“ dodal.
Castiel mu věnoval pohled plný skepse: „Můj sen nebyl zábavný.“
„Některé, Casi, některé sny. Jiné jsou – „
„Děsivé.“
Dean přikývl. Chvíli oba mlčeli, pohrouženi do svých vlastních konkrétních představ.
„Mrzí mě, že jsi přišel o svůj amulet,“ promluvil anděl tiše. „Byl pro tebe důležitý, před tím, než se stal,“ Castiel se zamyslel, „
božím detektorem.“
„Mrzí mě, že jsi člověk,“ odvětil Dean.
Castiel otevřel pusu. Dříve, než stačil něco říct, Dean pokračoval: „Mimochodem, nemáš hlad? Udělám snídani. Je trochu brzy,“ Dean pokrčil rameny. „Nemůžu spát – a ty – nemyslím si, že teď chceš spát.“
Zaskočený Castiel pouze přikývl. Posadil se ke stolu. Rozespalý s rozcuchanými vlasy a ve vypůjčeném triku na spaní vypadal komicky.
„Vypadáš, jako moje chvilková známost,“ informoval ho Dean. „Neptej se,“ Postavil před něj krabici ovesných vloček.
„Tohle Sam miloval,“ nevysvětlil mu proč a Castiel se neptal. Uchopil lžíci a zkoumal obsah své misky s nedůvěřivým výrazem člověka, kterému pouze slušnost nedovoluje zeptat se
tohle mám sníst?
Dean sedící naproti němu zpracovával svou porci.
„Chutná?“
Castiel vsunul lžíci do úst.
„Chutnají velmi,“ spolkl své první sousto, „specificky.“
„Zatraceně specificky,“ přisvědčil Dean. „Existuje milion různých chutí,“ Dean vyhledal jeho pohled, „hej, milion, rozumíš?“
Castiel přikývl.
„Naučíš se je znát, potrvá to, ale naučíš. Existuje milion různých snů, Casi. Podívej se na mě. Rozumíš?“
Castiel zvedl oči od ovesných vloček.
Dívali se jeden na druhého ve vzájemném porozumění. Ticho prolomil Castiel.
„Děkuji za snídani.“
Dean se usmál: „Kdykoli. Mléko?“
Ležel na pohovce. Nespal. Přemýšlel.
Všechno, co se děje, je vůlí boží. Je boží sluha nebo rebel? Světlo vycházejícího slunce vrhalo na strop dlouhé stíny. Existuje nekonečně mnoho druhů světla. Možná byl obojí. Bůh byl absolutní, a on, Castiel, navzdory Bohu, vlastnil kousek svého soukromého vesmíru, v němž snil sny, v němž směl snídat, usínat a pochybovat. Koneckonců, ovesné vločky, nechutnaly vůbec špatně.
Schoulil se pod deku. Usnul k ránu.
Ležel v trávě, zpřetrhat její, kolem zápěstí a kotníků se ovíjející stonky, nebylo těžké. Posadil se, promnul si oči a podíval se přímo do slunce. Díval se dlouho a díval se důkladně, neboť si chtěl, jeho podobu uchovat v paměti. Pole bylo zelené. Castiela pálily oči. Brzy se zvedne a půjde dál. Než půjde, setrvá okamžik ve svém vlastním soukromém vesmíru.
Když Sam ráno přišel do kuchyně a všiml si krabice vloček na stole, neubránil se melancholii. V dobách, kdy byly kluky, léčil Dean snídaní sestávající se z ovesných vloček, jeho a své noční můry. Dean nedělal nejlepší snídaně, dělal je ale a malý Sam je miloval. O pár kroků dál se Castiel ležící na pohovce otočil ve spánku.
Domov 
Stránka 
