ROZHODNUTÍ ZMĚNÍ SVĚT

Jeho a Tvé rozhodnutí. Existuje-li Bůh, je v jeho moci změnit svět. Dean si doopravdy přál žít, Castiel si doopravdy přál naplnit svůj osud a Bůh si doopravdy přál udělat to, co je správné.

Tato povídka je o lidech a o rozhodnutí, které mění MĚ i TEBE. Dean se zde novu narodí jako Dean, narodí se však ve světě, v němž jeho rodiče žijí. Bůh změnil svět, vrátil jej v čase. Castiel padl. Padlí andělé se narodí jako lidské děti. Tato povídka vypravuje o Deanově druhém životě - o druhé šanci, kterou přál. Tato povídka vypravuje o dvou chlapcích a o jejich vyvíjejícím se přátelství. Bůh změnil svět a změnil realitu. Dean a Castiel každý den mění svým rozhodnutím svůj vlastní osud.

Postavy: Dean, Castiel a ostatní

Poznámka: Později SLASH

Slyšel jsem, že se lidé rodí znovu a znovu. Nevím, je-li to pravda, nevzpomínám si na nic ze svého předchozího života. Co vím, je, že byl-li jsem já, byl jsi i ty.

Bůh mění svět. Mění realitu, chce-li.

VYKONÁNO JEST.

Ráj existuje proto, aby Ti, jež trpěli, nalezli mír, svůj vlastní dokonalý svět. V Ráji existuje nekonečně mnoho realit, nekonečně mnoho světů a různých životů.
„ILUZE,“ řekl Dean. „Nenávidím iluzi.“
Castiel zavrtěl hlavou: „Všechno, nahoře je skutečné – předobraz toho, co je dole, najdeš tam,“ Obrátil oči k obloze.
„Jaký je v tom případě rozdíl mezi Nebem a Zemí?“
„Nebe je dokonalé – Nebe je…“
„Nudné.“
Castiel mlčel.

VYKONÁNO JEST.

V Ráji se člověk nezamiluje, v Ráji člověk nepláče, v Ráji člověk nesní. V Ráji člověk nežije.

Bůh miluje divadlo.

VYKONÁNO JEST.

Bůh miluje divadlo. Bůh tvoří, mění a míní – a pozoruje. Lidé jej baví. Bůh se ale občas nudí, nenuďte jej.
„Začněme znovu.“ Občas, změní Bůh vše, občas není třeba vracet se na úplný počátek, stačí vrátit se nedlouho v čase, změnit detail a pozorovat, co se stane.

VYKONÁNO JEST.

Dean. Sam. Dean. Sam.
Dean odmítal iluzi, odmítal Ráj, Dean žil.
„Budu šťastný, budu nevýslovně vděčný, dá-li mi, co chci. Chci Sama, chci mámu a taky tátu, chci být kluk a chci si hrát, chci řešit prkotiny. Tady a teď, dokud žiji.
Castiel zavrtěl hlavou: „On nepřemýšlí tímto způsobem.“
„Nikdy ses s ním nesetkal, jak víš, jakým způsobem přemýšlí?“
„Deane-„
„Ne, Deane!“

VYKONÁNO JEST.

Splním Ti tvé přání, protože si jej přeješ tak moc. Dívám se.
Přeješ si žít, odmítáš iluzi, ŽIJ. Stvořím svět, odpovídající tvé představě Ráje.

VYKONÁNO JEST.

Svět však není Ráj. Život, na rozdíl od Ráje není splněná představa. Ti kdož žijí, trpí, pochybují a ztrácejí.

VYKONÁNO JEST.

„Dostal jsi, oč si žádal, ani Ráj, ani Peklo – život.“
Castiel

VYKONÁNO JEST.

Bůh luskl prsty. LIDÉ. Lidé na místě zmizeli, aby se následně na jiném místě a v jiném čase objevili, respektive, narodili.

VYKONÁNO JEST.

Bůh luskl prsty podruhé. SVĚT. Cesty změnily svůj směr.

VYKONÁNO JEST.

Bůh se rozhlédl a spočinul pohledem na Castielovi. Napadlo ho: „Oh, ty jsi tu ještě?“

Luskl prsty potřetí. Lidé zůstali lidmi, Cesty cestami. Proměnu světa, představovalo pírko snášející se k zemi.

VYKONÁNO JEST.


„ČAS,“ řekl Hlas.
„Čas?“ byl v maléru. S Hlasem nelze vyjednávat, Hlas nelze žádat, Hlas oznamuje.
„Čas trestat.“
Castiel mlčel.
„Jsi překvapený, přece jsi Nás očekával.“
„Domníval jsem se,“ zamumlal Castiel, „že schvaluje-li mé jednání On, budu omilostněn.“
„Oh, My neodpouštíme, Castieli.“
„Samozřejmě, že ne,“ byl v průšvihu. Tisíciletí andělské existence, měsíce lidských zkušeností, hněv, smrt a zmrtvýchvstání – skončí Tady. Hlas všechno změní.
„Staniž se.“
„Je vůlí Boží vše, co se stalo, co se děje, co se stane.“
„Ne,“ řekl Castiel.
„Ne?“
„Změnil jsem se,“ sklopil oči, zamyslel se a zase je zvedl, „můj život, má rozhodnutí.“
Nastalo krátké ticho, během nějž hlas přemýšlel.
„Změnil ses, sloužíš opicím – ty se však domníváš, že sloužíš Bohu.“
„Nesloužím NIKOMU,“ Castiel chtěl, aby Hlas pochopil, kdo je. Castiel nezmění Jejich rozhodnutí, změní ale povahu trestu, věděl, že změní povahu trestu.
„Jsme služebníky božími, jsme nástroji Jeho vůle. Vypadáš jako člověk, mluvíš jako člověk, páchneš, jako člověk.“
„Nejsem člověk,“ Měl křídla. Nebyl člověk. Měl ale rovněž vlastní vůli. Nebyl ani anděl.
Hlas poslouchá myšlenky. „Oh, něco s tím provedeme.“

Svět se měnil. Čas změnil směr, Bůh změnil detaily a Dean, Sam a Castiel rozhodli o svém osudu.

Padající hvězda, žádný křik. Castiel padal tiše.

Padlí andělé znovu ožívají, rodí se jako lidské děti. Castiel rozhodl o svém osudu, On rozhodne, kdy a kde se narodí.


Jedenáct let představuje přelom v životě člověka. Člověk není dospělý, není už ale ani dítě. Člověk v tomto věku chybuje, učí se, zkouší trpělivost dospělých, dovídá se, že existuje sex a poprvé si sám kupuje zmrzlinu. Být člověkem není v jedenácti letech snadné.
Deanovi bylo jedenáct. Žil společně s rodiči a mladším bratrem v Deep Cove. Rodina Winchesterů se do města přestěhovala nedávno. Dean byl osamělý, neměl v Deep Cove přátele – Dean byl zábavný, chytrý a vynalézavý, byl kluk, který obvykle přátele mívá – Dean nebyl uzavřený, rád si s lidmi povídal a velmi rád se bavil, vyjít s dětmi však nedokázal. Zkouším to, mami, říkával, vždycky se ale něco stane.
Život nebyl fér. Sam, jeho bratr, přátele měl. Sam byl anděl. Usmál se a všichni zjihli, promluvil a oni naslouchali. Dean měl bratra rád, byl ale právem rozzlobený. Co měl jeho bratr, co on neměl? Sam si ve škole vedl skvěle, Dean procházel. Sam nebyl průšvihář, Dean, řekněme, neměl štěstí.
Dean nakopl kámen. Život není fér. Klackoval se po prašné cestě stylem, jímž se uměl klackovat pouze on. Ruce měl zastrčené v kapsách, byl shrbený a zamračený. Deep Cove je nejhorší místo na světě. Dean si všiml své rozvázané tkaničky, zamračil se víc. Říkal jim, že stěhovat se sem je hloupost – nikdy neposlouchají. Povzdechl si. Sam Deep Cove miloval, Sam miloval zdejší stromy, zdejší lidi, zdejší ulice, Sam miloval i místní samoobsluhu. Sam velmi rád mluvil, miloval Deep Cove a Deanův pokoj. V okamžiku, kdy Sam vklouzl do bratrova pokoje, posadil se na jeho postel a otevřel pusu, aby Deanovi vysvětlil, proč je Deep Cove skvělé, vzal Dean nohy na ramena. Vytratil se z domu zadními dveřmi a vyklackoval se z města - brzy narazil na polní cestu, jež spojovala centrum města s jeho odlehlejší částí. Bylo léto, Dean cítil žár stoupající z rozpálené země. Měl by sis najít přítele, miláčku. Nesnášel způsob, jímž s ním jeho máma mluvila, jakoby, byl dítě, jakoby, byl Sam. V září on a jeho bratr nastoupí do zdejší školy, škola v Deep Cove stojí za nic, vše zde stojí za nic. Bezmyšlenkovitě kráčel kupředu, přemýšlel a pozoroval zem pod svýma nohama. Pohnul se a jeho stín se pohnul, zpomalil a jeho stín zpomalil. Máma se plete. Nepotřebuji přátele, vystačím si sám. K jeho stínu se přidal druhý. Dean zastavil, zvedl hlavu a spatřil před sebou chlapce v jeho věku tlačícího porouchané kolo. Chlapec rovněž zastavil.
„Ahoj,“ zamumlal Dean. Chlapec mlčel. Byl o půl hlavy nižší než Dean a vlasy měl rozcuchané, jakoby před chvíli prolezl křovím. Pootočil hlavu a přivřel oči.
„Ahoj,“ Sevřel rukama řídítka.
Dean se protáhl kolem něj v úmyslu pokračovat v cestě. Nelíbilo se mu chlapcovo rozbité kolo, nelíbila se mu chlapcova tmavě modrá mikina s vytahanými rukávy – především se mu nelíbil způsob, jímž se na něj kluk díval.
„Jsi Dean,“ řekl chlapec. Dean se neochotně otočil.
„Přistěhoval ses spolu s rodiči do toho velkého domu na kraji města.“
„Všichni víte, jak se jmenuju? Skvělý.“
Chlapec pootočil hlavu: „Ne, ne všichni. Deep Cove je spíše malé město,“ dodal pak.
„Všiml jsem si,“ zabručel Dean, „parádní konec světa.“
„PA-RÁD-NÍ?“
Dean se podrbal vzadu za krkem: „Jo, parádní, skvělý, úžasný – poslyš, jsi normální?“ Máma mu kladla na srdce, aby byl vždy zdvořilý, jsem, odsekl Dean.
Chlapec pustil řídítka, jež dosud křečovitě svíral, napřímil se a zamračil: „Já jsem si se svým stínem nepovídal.“
Dean otevřel pusu: „Ne -“ Přerušilo ho zaskřípění brzd. Za jeho zády zastavili tři chlapci jedoucí na kole. Dean zaregistroval pohled, jímž na chlapcích spočinul jeho společník a způsob, jakým se mu v ten okamžik rozšířily oči.
„Ahoj Alwine, řekl kluk na červeném kole, zjevně vůdce party. Měl široká ramena a zlomyslný úsměv. „Představíš nám svého nového přítele?“
„Jsem Dean,“ vstoupil mu do řeči Dean. Kluk si jej prohlédl.
„Dean z velkého domu na kraji města?“
Dean zatnul zuby: „Jo, ten Dean.“
„Já jsem Steven,“ kluk pohodil hlavou směrem za sebe, „Emmet a Rob. Hm, Velký Deane -“
Velký Dean?
„Jsi kluk z města, mohla by s tebou být legrace. Rozumíš legraci?“
Dean vyndal ruce z kapes. Rozuměl způsobu, jímž si ho kluk dobíral, popuzoval ho: „Vím, jak ti rozbít bradu.“
Kluk pokýval hlavou, tvářil se spokojeně: „Uklidni se, žertoval jsem,“ potom dodal, „jedeme k jezeru, chceš se přidat?“
Znejistěl. Otočí-li se a půjde-li domů, zůstane bez přátel, zůstane-li, půjde k jezeru a – A… Představil si Sama čekajícího v pokoji, představil si verandu, představil si nudu, představil si nepředstavitelné jezero.
„Jo, moc rád.“
Vzdaloval se spolu se třemi chlapci, věděl, že jej Alwin pozoruje. Otočil se, nevěděl, proč, otevřel pusu, aby se omluvil – Alwin odešel.
„Hej, Deane, máš doma videohry? Miluju videohry.“
Dean pustil chlapce v modré mikině z hlavy.
„Jo, mám plný šuplík videoher.“
Steven obdivně hvízdl: „Paráda.“
PA-RÁ-DA. Usmál se, poprvé v Deep Cove, se usmál.


Dean pozoroval Stevena, chlapec sbíral kameny, jimiž se snažil zasáhnout květiny na nedaleké zahradě.
Emmet s Robem přihlíželi, a vždy, když Steven zasáhl cíl, nadšeně vypískli.
Otočil se: „Chceš to zkusit?“ zeptal se. Dean pohlédl na kámen v jeho ruce a na poničený záhon.
„Díky, jindy,“ zamumlal. Dean se se Stevenem, Robem a Emmetem seznámil před jedním týdnem. Po jeden týden byl členem jejich, přesněji řečeno Stevenovy, party. Po sedm dní doprovázel Stevena a jeho druhy. Před sedmi dny potopili rybářský člun uvázaný na břehu jezera, před třemi dny rozbili okno, včera poničili zcela nový plot a dnes, Steven byl na onen čin obzvláště hrdý, zdevastovali záhon. Steven nebyl pouze kazisvět, byl rovněž zlomyslný a zlý. Vychvaloval však Deanův pokoj, smál se jeho vtipům a miloval sbírku Deanových komiksů, Steven byl, chápal-li Dean systém fungování přátelství správně, jeho přítel. Pochybnosti, které v Deanovi, ohledně tohoto přátelství, přesto občas hlodaly, rychle ustoupily, vzpomněl-li si na osamění a na prázdné vleklé dny strávené v Deep Cove.
„Mám nápad.“
Povzdechl si, předem litoval předmětu, jenž se stane předmětem Stevenova nového zájmu. Zvedl se a následoval své tři druhy. Stevenův nápad nebyl předmět, nápad byl člověk. Chlapec v modré mikině. Seděl na betonovém kvádru na okraji cesty, s nohama spuštěnýma na zem, v ruce držel knihu, v níž zaujatě listoval.
„Zdravíčko,“ Steven se na chlapce díval právě tak, jak se prve díval na květinový záhon, předtím, než jej proměnil v hromadu nevzhledné hlíny. Dean tiše zaklel. Štěstí, že nedrží kámen.
„Mluvím s tebou.“
Chlapec zvedl hlavu, sklouzl pohledem ze Stevena na Emmeta a z Emmeta na Roba a ulpěl pohledem na Deanovi.
„Kdybych tě neznal, řekl bych, že se mi vyhýbáš.“
Chlapec mlčel. Alwin, rozpomněl se Dean. Díval se na Deana, kdyby byl pohled promlouval, chlapec – Alwin by jím byl vyslovoval výčitku. Dean uhnul očima.
„Hm, naučím tě slušnému vychování,“ chlapec odložil knihu, jíž dosud tiskl k hrudi, jako obraný štít. V tentýž okamžik jej Steven chytil za ruku, smýkl jím na zem a v doprovodu Roba a Emmeta jej odváděl pryč. Špatně, to, co se dělo, bylo špatné. Alwin nebyl předmět, Alwin byl kluk, mučit ho nebyla legrace.
Všiml si knihy ležící na zemi, sebral ji, chvíli v ní listoval nepřestávaje přemýšlet. Původně bílé stránky byly stářím zažloutlé, zaplněné vepsanými poznámkami, místy hustě přeškrtanými. Měly-li poznámky smysl, Deanovi unikal.
Steven se zasmál: „Ztratil jsi řeč?“
Chlapec seděl na zemi obklopen třemi stojícími chlapci.
Schoval knihu pod košili.
„Stevene,“ Steven nereagoval, zatahal jej za rukáv, „přestaň, ubližuješ mu.“
„Chci mu ubližovat,“ řekl Steven. Vystoupil z hloučku smějících se chlapců, a s triumfálním zábleskem v očích přistoupil k Deanovi, „je legrační, nemyslíš si, že je legrační?“
Pohlédl na chlapce nacházejícího se v polo-lehu v polo-sedu na zemi: „Ne.“
„Deane, ty jsi hlupák, jsi skoro stejný hlupák, jako on. Rozmysli se, za koho kopeš,“ zavrčel výhružně, „nebo dostaneš nakládačku místo něj. Tak, zkus to znovu, je nebo není legrační?“
Dean věděl, že Steven nežertuje, zatraceně, přesto, Dean jej nenechá tohle udělat, Steven nejdená správně, nezasáhnout by bylo totéž jako udeřit. Nikdo s ním nad to nebude mluvit způsobem, jímž s ním mluvil jeho tak zvaný přítel.
„Ne,“ zopakoval důrazně. „Mám tě dost, když jsi takový hrdina,“ kývl hlavou směrem k chlapci, jenž byl o hlavu nižší než Steven, „rozdej si to se mnou.“
„Rozdám, až s tebou skončím, budeš chtít být pouze mým přítelem.“
Dean instinktivně ustoupil, přesvědčení, jenž prve cítil, jej opustilo, byl by rád byl zbabělec, byl by rád mlčel.
„Ani za milion let,“ prohlásil, přál si, aby se mu netřásl hlas. Uměl se prát, poštuchoval se se Samem a občas se prával s druhými dětmi, rvačky to však byly ve skrze přátelské, Steven naproti tomu léta trénoval svou sílu v boji se slabšími chlapci. Spolu s Alwinem čelil třem protivníkům, dva proti třem. Zadíval se na chlapce dřepícího na zemi, Alwin byl zjevně zaskočený náhlým obratem situace, zíral, nezdálo se, že zamýšlí bojovat společně s Deanem. Neměl navíc nejmenší šanci, Emmet s Robem stáli nad ním, chlapec byl drobný, Emmet by mu jediným zásahem přerazil nos. Dean, pouze Dean, proti nim. Ani za milion let, neustoupím.
„Třeba hned,“ Steven napřáhl paži, „nejsi o nic lepší než on, stejný pogl, taky ti Deane, straší ve věži? Jemu jo,“ Steven sevřel ruku v pěst, v týž okamžik se seběhlo několik věcí, Alwin ztuhnul, v očích se mu zlostně zablýsklo – zablýsklo se, nebyl pouze slovní obrat, Dean by byl přísahal, že Alwinovy oči plály nadpozemským ohněm. Vystartoval, vrhl sena Stevena a strhl jej na zem silou v případě takto drobného chlapce stěží předvídatelnou. Překvapený Emmet a Robem jej nestihli zastavit, konsternovaně zírali na peroucí se dvojici. Alwin se pral neobvyklým přesto velice efektivním způsobem, jenž spočíval v bezhlavém rozdáván ran, Steven byl v porovnání s drobným chlapcem mohutný, Alwin byl mrštný a, Den během krátké chvíle postřehl, nebezpečný.
Chlapec, jehož krk Dean zachraňoval, zachraňovat nepotřeboval. Emmet a Rob se mezitím vzpamatovali, chystali se zasáhnout. Dean však jednal rychleji.
„Hej,“ Zastoupil jim cestu. Brzy se tloukli všichni.
„Dost.“
Dean byl zaujatý soubojem, upozornění nebral na vědomí.
„Dost, chuligáni,“ Hlas nepatřil chlapci, byl hluboký a drsný, jednoznačně patřil dospělému, Dean zvedl hlavu. V týž okamžik ustala rvačka. Rozzlobený příchozí muž, ve tváři brunátný, vyhledal Alwina, chytil jej za paži a mírně jím zatřásl. Na bradě a nad obočím měl Alwin krvavý šrám, Steven byl kupodivu zřízený hůř.
„Říkal jsem ti, neper se, říkal jsem ti – zatracené ďáblovo dítě!“ Zarazil se a pohlédl na zbývající děti, „Na co čekáte, zatraceně, mazejte domů,“ Steven se pomalu zvedl, zavadil pohledem o Deana, a s reptáním spolu s Robem a Emmetem odešel. Muž se zahleděl na Deana, jakoby se rozhodoval, zda mínil i jeho, nakonec jednoduše, sevřel Alwinovo rameno, nasměroval jej správným směrem a odváděl pryč. Alwin za ním udýchaně klopýtal, otočil se, jeho pohled se střetl s Deanovým.
„Alwine, dělej.“
Zmizel mu z dohledu.
Dean osaměl, a protože v bezduchém okounění nenacházel pointu, vydal se domů. Neklackoval se, utíkal.
„Máš průšvih,“ informoval jej Sam. Seděl na verandě, kreslil obrázek rakety, jenž ale, podotkl kriticky Dean, jako raketa nevypadal.
„Ahoj Same.“
„Ahoj – ty vypadáš.“
„Jak to myslíš?“
„Koukni,“ Sam se zasmál.
Dean si prohlédl svůj odraz v okně, měl zpocené špinavé čelo a odřený nos.
„Schytáš to, byl tu jeden muž a říkal, žes mu prý zničil jeho záhon,“ Sam se sklonil zpět k obrázku.
„Mlč,“ uzemnil jej Dean. Svedl-li předchozí souboj, svede nyní hravě i tento. Nadechl se a otevřel bílé vstupní dveře.
„Deane,“ Odvaha jej opustila v okamžiku, kdy jej máma oslovila. Raději by opětovně čelil Stevenovi.
„Mami, omlouvám se, nechtěl jsem-„
„Co se stalo, miláčku? Pojď sem.“
Dean poslušně přicupital. Kupodivu mu protentokrát nevadilo oslovení miláčku, a když mu máma přitiskla na nos studený obklad, cítil náhlou vděčnost. „Bolí to?“
Dean přikývl. Políbila jej na nos, chlapec se jí stulil v náručí. O záhonu, kupodivu, máma nemluvila.

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *
Pozn.: V příští kapitole Alwin a Alwin a Dean.

Velmi zajímavý začátek, který mě navnadil toto téma sledovat, ale jak vidím, tak to nevypadá, že by se to nějak hnulo z místa, což je škoda, takže se ptám, hodláš dělat pokračování ?
(Jinak to fakt vypadá pěkně, zajímavý nápad, byla by škoda to zalomit)
A pokud ano (v což doufám ) tak ti přeji mnoho zajímavých nápadů a vytrvalost v psaní.

tak jsem si tuto povídku přečetla taky teprve až teď - a vypadá to opravdu zajímavě Maky, že bude pokračování prosím - takto napsaný začátek ve mě vzbudil docela nečekanou zvědavost, jak to bude dál

Děkuji Vážně jste mi komentáři udělaly radost!... já mám tu povídku promyšlenou dobře, to ano - vlastně, lépe než dobře, vím, co bude obsahem další kapitoly a pak té další... jenže, v dobách, kdy jsem tu povídku psala - tedy, kdy jsem ji měla celou v hlavě mi tu ty ohlasy a komentáře chyběly a neměla jsem tím pádem motivaci psát dál.. píšu hlavně pro sebe, ale, s motivací to jde lépe A protože jsem neměla motivaci tak povídka ustupovala jiným věcem.. ted, díky vašim komentářům chut zase mám - jen už je to dlouhá doba.. vím, jak má povídka pokračovat, nechce se mi ale zase začínat. Jistě znáte ten pocit, když n něčeho vypadnete a pak je těžk se vracet... nicméně, ani mně se nechce tu povídku prostě zahodit - snad e k ní vrátím, ne v uhle chvíli, to jistě ne, ale nezapomenu na to, že tu je a jestli zase dostanu náladu ji psát (v což doufám), přibudou další kapitoly... a bude to díky vašim komentářům Sama vím, jaké to je, když někdo čeká na pokračování povídky, které nepřichází.. takže slibovat nic nebudu, ale, slíbím aspon to, že to zkusím A za komentáře upřímně děkuji, mám radost!

Maky - já si ráda počkám.....a doufám, že chuť pokračovat budeš mít brzy....

Určitě psiš dál, neboť máš zajímavý nápad, hezký způsob psaní a fakt skvělé vyjadřovací shopnosti (opravdu hodně dobré nápady, smekám). Také bych urřitě ráda věděla, jak to bude dál, takže ti držím palce, doufám, že nám v blízké době nabídneš pokračování.
(Jinak mi nevadí čekat, klidně si počkám )

Děkuji Tedy, tomuhle už se říká motivace - pokusím se vás nezklamat... a zkusím zase začít, minimálně to zkusím, slibuji!

Fuhaaaaaaaaa. Tak toto bude asi dobrý príbeh. najmä sa teším na tú časť keď sa stane niečo medzi nimi. Len tak ďalej a teším sa teším. Super začiatok

Děkuji - jsem ted tak motivovaná, že asi opravdu zase psát začnu... Tu část mám taky ráda, budou ještě muset trochu vyrůst, ale i mezi tím to bude zajímavé - jiskření a tak... tedy, doufám, že to bude zajímavé

Teda Maky!!! Dočtu to až na konec a... WTF???!!! Kde nic, tu nic Moc krásně jsi to začala, tak doufám, že se k této povídce v brzké době vrátíš, protože to je skvělý nápad. Dean v úplné rodině... moc mu to přeju, i když tuším, že bez problémů to nebude A chudáček Alwin Toho mi bylo moc líto. Ale jak se za něj Dean tak hezky postavil Mám radost

ups, promin... víš, tehdy jsem měla vážně skvělý nápad a pořád si pamatuji celou povídku až do konce - jak by měla vypadat.. ale tehdy mi nikdo nepsat a mně se nechtělo pokračovat.. a od té doby se ve mně něco zmněnilo a já ted necítím potřebu tohle psát..píšu vždy to, co cítím, že psát mám - co je aktiální.. nicméně, možná se k é pvídce vrátím - ale, to nevím.. záleží na pocitu - snad, možná....

mám ráda Alvina

děkuji za komentář