Ráno jsem se probudila a napadlo mě,
Castiel bez bot - ráno mi to většinou nemyslí a myslí-li mi to (náhodou), napadají mě blázivé nápady - například, andělé bez bot
Hrubou skicu jsem napsala za chvíli, potom jsem povídku nějakou dobu upravovala - není dokonalá, jsem příliš líná na to, abych něčemu věnovala dostatek energie, ale jsem s ní vcelku spokojená - snad budete i vy. Zaujímá místo v páté sérii, o epizodě 5x16 - není důležité, zkrátka, někde tam - Castiel je pořád ještě anděl, ale, ví už, že s pomocí Boha počítat nemá... jak říkám, důležité to není... je to jen taková
vypisovačka.
Dean/Castiel
BOSÝ ANDĚL
Dean stál nad papírovým sáčkem, v němž byl uložen jablkový koláč. Otevřel jej, vdechujíc charakteristickou nasládlou vůni,
nic se nevyrovná jablkovému koláči – nic, vyjma sexu. Z přemítání jej vyrušil zvuk křídel rozrážejících vzduch, odvrátil pohled, ač nerad, od oblíbeného moučníku. Opodál, ve středu místnosti, stál Castiel, vlasy měl rozcuchané, mimo ně, však vypadal stejně obyčejně neobyčejně, jako vždy. Dean jej sjel mimoděk pohledem a všiml si, že nemá boty, jedna ponožka mu chybí a druhá je na několika místech potrhaná.
„Ahoj.“
„Nemáš boty,“ upozornil jej namísto pozdravu.
„Ztratil jsem je, odvětil Castiel nevzrušeně.
„Ztratil jsi boty?“
„Ano,“ přikývl, zjevně nepovažujíc tuto informaci za zajímavou či hodnou rozvedení.
Dean pokýval hlavou: „Hm,“ Otočil se, uchopil sáček s koláčem a přesunul se ke stolu.
Castiel jej pozoroval, oči měl mírně přivřené a hlavu měl nakloněnou ke straně –
„Posadíš se, nebo tu budeš stát, zírat na mě a mlčet? Sedni si,“ vyzval jej.
Zamrkal, zaváhal a zaujal místo na židli vedle Deana.
„Řekni mi,“ Dean si na vidličku nabral kousek koláče a vsunul jej do úst –
dobrý koláč – „jak se ti podařilo ztratit boty?“ Polkl, vyčkávajíc.
Castiel se zavrtěl na židli, uhnul očima a pravil: „Nepřeji si vést tuto konverzaci.“
„No tak,“ řekl, vsunujíc do úst další kousek oblíbeného desertu, „pobav mě.“
Mlčel.
„Casi?“
Nepohnul se.
„Mám tě prosit?“
„Nerozumím,“ odvětil tiše, „tvému zájmu o mé boty.“
„Když se v mé ložnici objeví okřídlený chlápek bez bot, zajímám se,“ Zvedl oči do úrovně temene Castielovy hlavy, mlčky poukazujíc na jeho nový účes. „Řekni mi, co se stalo.“
Anděl se zahleděl na lovce, přivřel oči: „Ztratil jsem své boty.“
„Jo, víš, tohle je opravdu dobrý film, má pokračování?“ Trpělivost, jíž Dean s leckdy natvrdlým andělem měl, jej opouštěla, nadechl se, snažíc se uklidnit, „proč jsi ztratil boty?“
„Nemohl jsem je najít.“
„Jsi případ, víš o tom?“ Hrál si s vidličkou v ruce, potom řekl. „Nedívej se na mě jako štěně, vím, že víš, na co se ptám. Nevadí…“ Rychle dojedl koláč. „Když jsi mi nepřišel vyprávět o svých botách, proč jsi tady?“
Zamrkal: „Nenašel jsem tvou relikvii.“
„Oh,“ zvedl se, ukládajíc talíř do dřezu, s jeho mytím se neobtěžoval, „
mou relikvii?“
Castiel po několik týdnů pátral po
Božské relikvii, předmětu, s jehož pomocí, domníval se, porazí Lucifera – Dean byl v tomto ohledu od počátku skeptický – Bůh nepomohl a božský atribut nápomocnější nebude.
„Má relikvie, samozřejmě…“ Všiml si krvavých šlápot na podlaze vedoucích k místu, kde Castiel seděl. „Krvácíš, víš o tom?“
Castiel vypadal překvapeně, soudě dle pohledu, jímž si prohlížel své vlastní krkavé stopy, podivoval se však zřejmě, nikoli nad skutečností že krvácí, nýbrž nad šlápotami samotnými. Možná si nikdy nevšiml, jak jeho chodidla vypadají, neuvědomil si, že mohou zanechávat otisky, nebo jej nejspíše nikdy nenapadlo o tom přemýšlet.
„Jo, jsou tvoje,“ řekl Dean tonem, jímž dospělí obvykle upozorňují děti na to, že nepořádek ve svém pokoji, způsobily oni sami.
„Měl bych zřejmě,“ zamumlal, nejistý si tím, co by vlastně měl –
„Přestat krvácet – vezmi si ručník,“ podal mu zelenou vybledlou osušku, s našitým logem motelu „najdu pro tebe ponožky a možná i boty,“ Odešel, opouštějíc bezradně tvářícího se krvácejícího anděla, když se po chvíli vrátil, s párem tmavých ponožek a bot, našel jej ve stejné pozici, v níž ho opouštěl, ručník netknutý.
„Casi,“ anděl zvedl hlavu, „použij ručník,“ napověděl mu. Castiel se sehnul, otírajíc kotník, patu a nárt, krev pouze rozmazal – zvedl hlavu, zjevně pochybujíc o smyslu vykonávaného aktu: „Nefunguje to,“ poznamenal.
Zaváhal,
vezmi to čert, poklekl, uchopil ručník a opatrně, snažíc se nepřemýšlet o tom, co dělá, Dean zvedl jednu Castielovu nohu – zabalil ji do ručníku, vyčkávajíc, až se do něj krev vsákne. Když skončil, a odsunul ručník stranou, naskytl se mu pohled na chodidlo poseté drobnými, ale hlubokými řeznými rankami, po chvíli začaly všechny opět krvácet. Dean rychle přitiskl ručník zpět, uvažujíc o tom, zda je druhé chodidlo, částečně schované v ponožce, poškozeno stejně.
„Zkoušel jsi ten otřepaný trik s chůzí po rozbitém skle?“
„Ne – hledal jsem relikvii.“
„A přitom hledání jsi přišel o své boty, skvělé, nemáš ani boty, ani relikvii.“
„Nezamýšlel jsem - “ Castiel otočil hlavu, uhýbajíc Deanovu pohledu, „bylo by krásné, kdybys přemýšlel o tom, co a jak lidem říkáš.“
„Páni,“ odvětil překvapeně, „tohle znělo velmi neandělsky, skoro lidsky.“
Castiel nerozpoznav sarkasmus v Deanově hlase, vážně odpověděl: „Ztrácím
milost.“
„Řekl bych, že jo – navíc – ztrácíš krev, zaměřme se na priority,“ vstal, navlhčil ručník ve dřezu, odešel do vedlejší místnosti a vrátil se s lékárničkou. Přiklekl.
„Ne všechno šlo, vidím, podle plánu, anebo zmrzačit se v plánu bylo?“
Zamrkal, mlčky shlížel na muže omývajícího jeho chodidla.
Sladké, vážně sladké… klečím u tvých nohou, sakra.
„Chceš-li získat Relikvii,“ řekl, „je třeba po tři dny, bos, putovat pouští – staneš-li v oáze třetí den, uzříš relikvii.“
„Neuzřels ji.“
„Ne.“
„Někdo ti zatím čmajzl boty.“
„Předpokládám, že,“ odmlčel se, přemýšlejíc o novém neznámém výrazu, „čmajzl.“
„Den na nic.“
„Tři dny,“ podotkl –
unaveně a nedomníval-li by se, býval Dean, že jej víra opustila, řekl by, i zklamaně.
„Takže,“ odkašlal si, ticho mezi nimi začínalo být nepříjemné, „co se stalo s relikvií?“
„Předpokládám, že ji někdo
čmajzl,“ bezděky trhl nohou, když se Dean dotkl obzvláště citlivého zraněného místa, „promiň.“
„Neměl bys chtít mluvit jako já, Casi,“ pravil zamyšleně, „ Sam je rétorik, poslouchej jeho.“
„Chci poslouchat tebe,“ zamyslel se, „rád tě poslouchám – velmi rád,“ Jeho oči se setkaly s očima lovce. Dean se vždy díval lidem do očí, mluvil-li s nimi, táta mu říkával, že oči
mluví a dívá-li se do nich, povědí mu věci, které ústa zamlčí – jedna z lekcí psychologie lovce. V případě Castiela však slovní obrat oči mluví, nebyl pouze obrat, jeho oči skutečně mluvily a Dean občas přemýšlel o tom, že dívá-li se mu anděl do očí, čte v jeho duši a on zase v jeho. Castiel bezpochyby v očích četl, přečetl si v nich kupidovy myšlenky, konverzace jíž vedl s Deanem, však nebyla jednostranná – domluvili se beze slov navzájem. Možná sdílel se svým andělem hlubší pouto, proto, že jej vytáhl z pekla a zanechal na jeho paži svou značku. Sklonil hlavu, otírajíc jeho chodilo suchým ručníkem. „Proč se neuzdravíš?“
„Uzdravím. Rozsah energie, jíž disponuji, je omezen – dělat mnoho věcí současně je –„
„Myslíš tím mluvit se mnou a uzdravovat se?“ přerušil jej, nemohl si pomoci, kousavě.
„Hledat cestu,“ odvětil, „hledání cesty je mystická záležitost – a uzdravit se. Cesta je zkouškou –
Bůh nás zkouší,“ když řekl
Bůh, mluvíval obvykle ve vytržení, s rozhodností příslušící pouze andělům, mluvíval s něhou, láskou syna k otci – v tuto chvíli, po
božském debaklu, zněl zatrpkle, zjevně pochybujíc o skrytém smyslu dění, o záměrech Boha.
„Cestou?“
„Cestou.“
Zafixoval i druhou nohu, pracoval mlčky.
„Hotovo,“ Odtáhl se. „Měl bys chvíli sedět – nebo jen poletovat kolem.“
„Děkuji,“ zamumlal, prohlížejíc si své nohy.
Dean uklízející první pomoc do batohu otočil hlavu: „Ovládáš umění krvácet tiše,“ poznamenal přes rameno, „mimochodem, nemáš zač,“ Odvrátil se, protože však ticho za jeho zády trvalo nezvykle dlouho, ohlédl se – Castiel seděl na židli, pozoroval jej a tvářil se zamyšleně.
„Co je?“
„Někdy si říkám,“ odvětil pomalu, „že by bylo snazší dělat věci tvým způsobem.“
„
Mým způsobem –
Deanovsky?
Přikývl.
„Ty mě máš vážně rád,“
tohle zní divně, podrbal se za krkem,
divně i na mě. Odhodil zkrvavený ručník do dřezu. „Nezačneš mě objímat nebo tak něco?“
Hleděl na něj pronikavým pro něj charakteristickým osobitým pohledem, typickým pro anděly, andělé měli bezpochyby
magické krásné oči – byly krásné a chladné, stejně jako oči nedotknutelné kamenné sochy. Castiel cítil
víc. Díval se se zájmem, roztomilým ostychem, s téměř dětskou zvědavostí, s rozpaky – emoce, neandělský atribut, odrážející se mu v očích je činily nádhernými, krásou přesahujícími oči jeho bratrů a sester.
Polkl: „Nemám nic proti objímání se s tebou, nemám rád objímání obecně – neber to osobně, můj osobní prostor – jsme
cool, nejsme?“
Oči kobaltově modré barvy… zářily. Vždy, i bylo-li nejhůř,
zářily. Kousek oblohy, napadlo jej. Tady,
na zemi, spadlá nebesa…
„Vezmi to čert, můžu-li klečet u tvých nohou, můžu tě obejmout.“
Zvedl se, pomalu, s ohledem na své zranění a se zaváháním vykročil vpřed.
„Neměl by – „
Přistoupil.
„Ses hýbat,“ Chvíli si skutečně myslel, že ho obejme, anděl ale přitiskl své rty k těm jeho, letmo… odtáhl se, zjevně v rozporu se sebou sama.
„Omlouvám se – „ řekl, tvářil se skutečně provinile.
„Mlč,“ Políbil ho. „Poletuj, líbej mě, mlč, neomlouvej se a dívej se na mě.“
Líbal
krásně – poprvé, dětsky neohrabaně, ale, vášnivě a krásně.
„Víš, ne vše, co děláš
svým způsobem, je špatně.“
Přešlápl, dosud bosý.
„Jsi Malá mořská víla.“
„Jsem – nerozumím – „
„Můj anděl.“
Problémy mohly počkat, Apokalypsa mohla počkat, Michael i Lucifer mohli počkat – ne oni, Castiel se zraněnými chodidly stál před ním, krvácející v jeho náručí, líbajíc jej. Anděl Páně – ne – jeho anděl.
Možná, že Bůh není – my dva jsme. 
Domov 
Stránka 
bosý castiel 
Úplně jsem ty dva viděla. A ani ten slash v závěru mi nevadil... já se nakonec fakt stanu slashovou fanynkou 
