GOOD AND BAD SIDE OF ME

Vzhledem k tomu, že moje deprese a obavy trvají, rozhodla jsem se dělat to, co obvykle nedělám a totiž psát povídky navazující přímo na jednotlivé díly... nebo na seriál přímo... alternativní konce mě uklidnují, protože v nich nalézám odpovědi a argumenty a sama sebe vždy přesvědčím o to, že i seriál dopadne dobře... tahle povídka měla původně skončit jinak - ale, na psolední chvíli se m nálada změnila...

zabývám se jistou myšlenkou - myšlenkou dobra a zla každého v nás - kde je hranice... pořád věřím tomu, že i dobří lidé dělají špatné věci a bojovat s temnotou uvnitř sebe sama není pouze knižní obrat - denně tuto vnitřní vbitvu bojuje spousta z nás... malou soukromou válku...

co si myslíte vy - dejme tomu, že Castiel skutečně dělá špatné věci, ale na to jsem se neptala - kam až byste ve jménu správné věci zašli vy?.. kam až byste chtěli zajít a - kdo z vás by skutečně odolal pokušení zvláštní ceny čekající na vás na konci...

přesto - pořád jsme kladné postavy, nebo ne?...

komentáře, úvahy a názory vítány.. nečekejte veledílo, je to spíše vypisovačka



Nebeská válka skončila, o čemž Deana a Sama, informoval před měsícem Balthazar – stupidní anděl řekl, že Castiel posílá pozdrav a že se bohužel nemůže dostavit, protože je zaneprázdněný, což v překladu znamenalo, že Castiel skládá Nebe dohromady… mohl – měl sílu Boha… a Dean byl nejprve potěšený a potom naštvaný, protože Castiel se neobtěžoval, čert vezmi jeho zaneprázdněnost, sdělit svým přátelům novinu sám – a Castiel nepřišel ani později… vše se vrátilo do starých kolejí – Dean se k Castielovi modlil - anděl ale nevyslyšel ani motlitbu ani výhružku a Dean přestal, dotčený víc…

když se Castiel o měsíc později objevil v Bobbyho jídelně, Dean byl logicky podrážděný, a ne rád, že jej konečně vidí -
„Nazdar, Casi,“ lovec sjel anděla pohledem – vlasy trčely Castielovy do všech stran, kabát na něm podivně visel a pod očima měl anděl tmavé kruhy… Deanovu zlost vystřídala starost -
„válka skončila, nebo ne?“
-anděl se na Deana překvapeně podíval: „Válka skončila,“ potvrdil.
„Tak proč ten utrápený výraz?“
Dean vyndal z kredence skleničku a láhev whisky – jednalo se o dvanáctiletou whisky, kterou Bobby šetřil pro zvláštní příležitosti – Dean se domníval, že zastavení Matky a konec války v Nebi, je zvláštní příležitost. Odšrouboval uzávěr, „Mimochodem, gratuluji k tvému temnému vítězství,“ Dean pozvedl klenku a napil se… „v pohodě,“ dodal, protože Castiel se zamračil, „jsi jako Darth Vader, a i on má kupodivu věrné fanoušky…“
anděl, který nevěděl, kdo zmiňovaná osoba je, zaváhal, „Děkuji,“ odvětil po chvíli, přijímajíc Deanův domnělý kompliment. „Kdo je Dark Vader?“ zeptal se pak.
Dean se znovu napil: „Nikdo důležitý, jen… típek v černým ohozu…“ odmlčel se a vyčkávavě se na Castiela podíval, anděl ale proti svému zvyku neřekl nic – oba, lovec i anděl mlčeli… Dean si odkašlal a Castiel konečně promluvil –
„Chci, abys mě zabil, Deane.“
„Cože?“ Dean se zakuckal a rychle odložil skleničku na stůl. Podíval se na Castiela – poprvé po dlouhé době lovec skutečně poslouchal, co anděl říká – Castielův výraz se nezměnil, anděl byl pořád vyrovnaný a klidný -
„Obávám se, že nemám na vybranou a že je třeba, ukončit mu existenci v tomto světe – mé služby už nejsou nadále vyžadovány,“ rozvedl anděl své předchozí sdělení pro případ, že Dean nerozuměl slovu zabít.
-rozuměl… lovec na Castiela hleděl v šoku: „Mluvíš vážně?“
„Ano…“
„Proč po mně chceš něco takového?“ vyštěkl podrážděn Dean, ale – dávajíc prostor vzteku, lovec pouze zakrýval frustraci.
„Moje milost byla ve válce zkorumpována,“ Castiel, který si na řeči nikdy nepotrpěl, mluvil nyní velice pomalu a počínal si trpělivě, vysvětlujíc Deanovi důvod své žádosti – a, i proto Dean poznal, že situace je vážná – protože Castiel se snažil málokdy… „bylo zapotřebí učinit jisté – kroky, které nejsou v souladu s přijatelným jednáním…“ odmlčel se a zavřel oči, když je znovu otevřel, uhnul pohledem, „dělal jsem špatné věci, Deane a moje milost je poznamenána – nejsem lepší, než Lucifer… proto nemohu existovat nadále v tomto světě…“ uvolnil se – anděl byl zjevně rád, že si odbyl vysvětlování – postavil se znovu do pozoru a vyčkávavě se na lovce zahleděl –
„No tak…“ Dean se chtěl zasmát, protože, Castiel byl dětinský – anděl měl ale velice stoický výraz a Dean nepochyboval o tom, že svou žádost míní naprosto vážně. „No tak,“ zopakoval, „o těch Hvězdných válkách jsem jen žertoval – ty,“ Dean polkl, „neměníš se v ďábla, Casi…“ ulehčeně se usmál, protože Castiel dětinský byl – tohle je posttraumatický válečný šok, to je to – nic víc, než hysterie a Castiel bude v pořádku – Dean bude muset nakopat jeho zadek a vtlouci mu do hlavy zpět rozum, ale – Castiel bude v pořádku…
nadcházející slova anděla ale všechnu Deanovu naději pohřbila –
„Už jsem se jím stal…“ a lovec věděl, ač si onu skutečnost připouštěl nerad, že Castiel má pravdu - Dean viděl, že se Castiel změnil – nový Castiel stál přímo tady, před Deanovýma očima… každé gesto Castiela, výraz a slovo, bylo vynucené – nepřirozené, jakoby se anděl ze všech sil přetvařoval, snažíc se nedat změnu najevo… prozradily ho ale oči – Castiel se na Deana ani jednou během rozmluvy přímo nepodíval (ačkoli své doby zíral anděl na Deana pořád) a oči anděla navíc, ač tmavě modré jako vždy, ztratily výraz… nebylo v nich nic – pouze prázdnota – Castiel byl daleko… ale, byl současně tady, v jednom pokoji s Deanem – lovec se mohl anděla dotknout, mohl ho ještě přivést zpět…
anděl vytáhl dlouhý nůž a položil ho na stůl před Deana – zvuk Deana vytrhl z přemýšlení –„Žádám tě o laskavost, Deane – zabij mě…" Dean pohlédl na nůž ležící na stole a Castiel dodal, „prosím…“
„Ne – v žádném případě,“ vyštěkl Dean rozzlobeně a následně sevřel v rukách límec Castelova kabátu a zatřásl jím. „Nejsi ztracený, Casi, nejsi Lucifer a neměníš se v něj, jsi…“ odmlčel se, „jsi můj přítel, Casi…“ dodal tiše… když už byl Dean jednou do vztahu s Castielem zapletený, zapletený do přátelství, nehodlal se ho vzdát…
na krátký moment Castiel Deanovi věřil – Castiel bojoval s Rafaelem – Castiel vedl, nehledě na postup, dobrý boj… bylo tu ale víc, než Rafael – cena pro vítěze, o kterou Castiel stál… byl tu „trůn“ a Castiel nepřestával přemýšlet o moci a o satisfakci … proto věděl, že je ztracený… pořád ještě ale mohl udělat jednu poslední dobrou věc a nechat se včas zastavit, protože Castiel dosud nebyl monstrum…
„Deane –„
„Konec diskuze!“
„Vidím,“ odvětil netrpělivě anděl, „že ti uniká naléhavost mé prosby… malá ukázka ti snad pomůže pochopit, proč musím zemřít –"
a, než Dean stihl protestovat, Castiel se dotkl jeho čela a pokoj zmizel –

lovec stál v bílé nicotě, připomínajíc oblohu nebo zasněžené pláně… nebyl v Nebi, protože nebe nebylo prázdné – byl možná na zemi – rozhlédl se, skenujíc bílý prostor – kdyby ale, napadlo jej, byl na zemi obklopený sněhem, třásl by se a – ani sníh navíc nemohl být stejně bílý… potom Dean uslyšel kroky, což bylo podivné, protože v nicotě nebyla zem a kroky neměly o co znít – nicméně, zněly… a, o chvíli později před Deanem stál Castiel… jeho kůže byla světlá (ne bledá, ale světlá) a matně zářila a anděl byl navíc upravený – vypadal… andělsky – až na oči… možná proto, že kolem anděla a lovce nebylo kromě bílé nicoty nic, Castielovy tmavé oči vynikly a když se do nich Dean díval, motala se mu hlava… lovec spatřil v očích anděla temnotu a hvězdy a vesmír a nekončený prázdný prostor – a potom i černou vše-stravující hmotu… v nekonečnu Castielových očí spatřil Dean konec všeho – zamrkal a odvrátil pohled –
„Kde jsme?“ zeptal se.
„V mé hlavě,“ odvětil anděl – i hlas měl Castiel jiný, mnohem hlubší…
Dean se překvapeně rozhlédl: „Není tu nic…“
„Správně,“ - což bylo vše, co Castiel řekl a, protože Dean netrpělivě vydechl, dodal, „kdybych nebojoval se svým pravým já, vypadalo by to tu takto a – vize se na okamžik změnila –
„Co se –„ Dean ale zmlkl a soustředil se na oči anděla – musel, neměl na vybranou, něco v nich lovce volalo… temnota vystoupila z Castielovo očí, šíříc se prostorem, plazíc se Deanovi pod nohama, dotýkajíc se lovce, promlouvajíc a šeptajíc, obklopujíc ho… nicota už nebyla bílá, ale, černá a uvnitř Castielovy hlavy šlehaly plameny – a Castiel hořel…
„Dost!“ vykřikl Dean – a vize se znovu změnila a před Deanem stál jeho anděl, vypadajíc zaskočeně -
„Omlouvám se, předpokládám, že se mi moje ukázka vymkla z rukou…“ odmlčel se, „dáváš zřejmě přednost této manifestaci mého já…“
„Určitě dávám,“ řekl Dean, „proč jsem k čertu tady?“
„Chci ti ukázat, kdo jsem…“
„Znám tě.“
„Ne,“ Castiel zavřel oči – chvíli se nic nedělo a potom Castiel roztáhl svá křídla – byla… lovec polkl -
… byla – nebeská, magická a úžasná… a, Dean se zamračil, černá… ve středu křídel bylo peří tmavě hnědé, jako vlasy Castiela a na okrajích tmavší, místy černé jako tma…
„Nevěděl jsem, že jsou černá,“ řekl Dean, aniž by uvažoval, „vím, že nemáte svatozář a tak – vlastně nevím, co jsem si myslel, ale černá je divná…“
Anděl se smutně usmál: „Vždycky černá nebyla,“ a dodal, „moje milost byla, což už jsem jednou řekl, zkorumpována…“ Castiel zvedl hlavu a dlouho se jednoduše díval nad sebe – když se znovu podíval na Deana, ještě pořád se usmíval, „chci ti ukázat, proč jsem se změnil –„ a, Castiel přikročil k Deanovi, zvedl ruce a položil své dlaně Deanovi na prsa –
„Hej,“ protestoval lovec –
„Pššš – musím se soustředit…“
a Dean, zaskočený sebou sama, zmlknul… potom se vize znovu proměnila a Dean viděl vše -
průběh války v Nebi… a změnu Castiela… s každým Castielovým novým rozhodnutím, milost Castiela černala… obraz střídal obraz – meče, světelné záblesky a hromobití – Rafaelův smích… epické bitvy, vraždy a zrady a bolest – a krev… krev, krev – řeka krve protékala oblohou- vylévala se z břehů a spalovala milost andělů… krev ale nepatřila andělům – patřila duším lidí a – Castiel ji proléval, párajíc duše vedví… nebe se chvělo… Castiel byl král, pijící z řeky… anděl rostl a potom -
potom vše zčernalo, a když se vize znovu rozjasnila, Dean stál před Castielem. Anděl svěsil ruce, sundávajíc je z Deanovy hrudi a odstoupil - zastavil se a dlouho se na Deana díval… lovec i anděl mlčeli, oba přemýšlejíc… Castiel nakonec vydechl a oči sklopil – po tváři mu stékala slza –

… a nicota se náhle proměnila v pokoj v Bobbyho malém domě, na Zemi…
Dean, dosud otřesený zážitkem, pomalu promluvil: „Tak jo, jsi Dark Vader… ale, to z tebe ještě nedělá mrtvého muže, Casi – koukni…“ Dean se podrbal za krkem… „pořád tomu nerozumím…“
„Potřebuješ jinou ukázku, Deane?“ anděl vykročil a přistoupil k Deanovi, „jsem nebezpečný a jsem nevypočitatelný – jako…“ Castiel se odmlčel, „jako nukleární reaktor –"
Dean se usmál: „Vážně jsi použil přirovnání k –„
„Deane,“ Castiel zvýšil hlas a Dean automaticky ustoupil, ačkoli se vzápětí zastyděl, „stačí chvilka slabosti – chvilka… a klidně zabiju i tebe – možná znáš mě, ale nevíš, co je andělská milost a co znamená její korupce – totéž se stalo Luciferovi – domníval ses snad, že on padl, proto, co udělal?“
„Hádám, že – jo?“hloupě se usmál.
„Ne!“ Castiel frustrovaně vydechl, „propadl se do Pekel, protože jeho milost už nebyla čistá – a věci, které jsem udělal… které bych ještě mohl udělat – nemám na výběr a dokud mám vůli a jsem schopen vybrat si svůj osud, moje volba bude zastavit to… není to oběť, žádám tě o pomoc… čemu na tom nerozumíš, Deane?“ zašeptal anděl, a pro jednou se zase podíval Deanovi přímo do očí -
a Dean, znovu spatřiv temnotu v Castielových očích, na moment uvěřil tomu, že Castielovi pomáhá.
Lovec vzal nůž ležící na stole a Castiel zavřel oči, čekajíc –
nestalo se ale nic a anděl oči zase otevřel – Dean nůž odsunul stranou.
„Deane…“
„Nezabiju tě, Casi,“ řekl Dean jemně, „nemůžu…“ lovec by si býval byl přál vyhovět Castielovi, protože – zdálo se, že zabít anděla je cesta a Castiel si zasloužil být zachráněný… Dean byl ale sobecký – nemohl a nechtěl anděla zabít…
„Ale – viděl jsi, co jsem zač – Deane – já…“ anděl semkl rty, dýchajíc nosem…
Dean vyndal z police druhou skleničku, naplnil ji whisky a podal Castielovi – sám si dolil do své a na ex ji vyprázdnil: „Vypij to,“ řekl.
Castiel poslechl, doufajíc, že Dean poté projeví stejnou ochotu.
„Třesou se ti ruce,“ poznamenal Dean, pozorující anděla odkládajícího prázdnou skleničku.
Castiel se podíval na své ruce a potom zpět na Deana –
„Nezabiju tě,“ řekl Dean znovu a Castiel bezmyšlenkovitě uchopil nůž pořád ležící na stole. Dean ale sevřel Castielovu ruku a přinutil ji sklonit ji. „Tys mi říkal, že vždy existuje cesta…“
Zavrtěl hlavou: „Už jsem zašel příliš daleko…“ Castiel přišel blíž – Dean mohl klidně z krátké vzdálenosti spočítat řasy anděla – a téměř na Deana nalehl. Ruku s nožem anděl zase zvedl a vtiskl ji do Deanovy… „jestli mě nezabiješ,“ zašeptal, „přinutím tě…“
Deana zamrazilo, ale držel půdu -
„Nemůžeš mě žádat o tohle, Casi,“ odmlčel se, „když chceš tak moc umřít, požádej někoho jiného…“
ale, Castiel byl zoufalý. Anděl sám sebe zabít nemohl. Samozřejmě existovaly cesty – kdokoli jiný – jiný anděl, mohl Castiela zabít, protože adeptů přejících si Castielovu smrt, byl dlouhý zástup… Castiel ale chtěl, aby to udělal Dean, protože Deanovi věřil…
„Žádám tebe,“ řekl nakonec, „tak to udělej, dokud žádám.“
Lovec cítil teplo sálající z Castielova těla, jako z kamen – anděl byl nepřemožitelný a současně i velice smrtelný - zabít ho nemohlo být snazší…
„Dobře,“ vyštěkl Dean a sevřel v ruce nůž pevněji – pak ale výraz lovce změkl, „zavři oči,“ zašeptal… a anděl poslechl, uvolnil se a opřel se o Deana celou svou vahou, čekajíc. Nejdřív se nedělo nic a pak cítil anděl pohyb Deanovy ruky posouvající se vzhůru podél linie jeho těla…
Deanův horký dech se mu usazoval na tváři a přítomnost lovce byla uklidňující… anděl se přestal soustředit na svou milost, na vzpomínky i pochybnosti a na temnotu, která rostla uvnitř jeho sama… dech Castiela se zrychlil – anděl nebojoval o vzduch, a nebyl ani vyděšený – pouze rozrušený –
„Udělej to rychle,“ zaprosil, protože cítil, že ztrácí vládu nad sebou sama a Dean, i když anděl skrze zavřené oči nic neviděl, přikývl – a potom –
Dean vtiskl Castielovi polibek na čelo... anděl otevřel oči a zmateně se na lovce podíval. Dean upustil meč –
lovec nezopakoval nezabiju tě –argumentace Deana vyčerpávala… Castiela slovy nepřesvědčí, možná ale – zvedl obě své ruce a položil je Castielovi na ramena a, objal svého anděla… Castiel v ten okamžik ztuhl –
„O tohle jsem tě nežádal, Deane,“ zašeptal zoufale, „mohl bys –„ pokusil se Deana odstrčit, ale, sevření pouze zesílilo a Castiel se rezignovaně uvolnil… Dean věděl, že mu anděl může jediným pohybem zlomit vaz, nebo ho od sebe odstrčit – Castiel ale neudělal nic, což znamenalo, že obětí – třebaže proti své vůli – akceptuje – a po chvíli, Castiel Deana objal zpět…

když jeden od druhého později odstoupili, lovec a anděl dlouho pouze mlčeli… Dean vzal láhev whisky a sobě i Castielovi dolil – lovec upíjel whisky pomalu a Castiel ji tradičně zpracoval na ex.
„Domníváš-li se,“ řekl anděl, „že má likvidace není nezbytná, co navrhuješ?“
Lovec se usmál, protože se konečně někam dostali a Castiel uvažoval…
„Zatím nic, Casi – posedíme, vypijeme tohle, a potom uvidíme, co dál.“
„To není plán, Deane,“ odsekl anděl podrážděně.
„Není,“ připustil Dean, „ale pro začátek, je to něco – nedělej si starosti, Casi, postaráme se o tebe.“

…a Castiel si po dlouhé době starosti nedělal. Dean možná o milosti andělů neví nic, ale – dokud si lovec myslí, že anděl stojí za záchranu, i Castiel je ochotný tomu věřit –

uvolnil se - válka skončila, trůn byl prázdný a – Castiela zaskočilo, že si nepřeje vládnout... teď nechtěl anděl nic víc, než zůstat v přítomnosti Deana. Cítil, velice pozvolna, ale intenzivně chvějící se milost uvnitř sebe sama – jako křídla bojující s náporem větru –

Castiel nechal vítr vát… a milost anděla se začala uzdravovat…

Tohle bylo neuvěřitelné, nádherné... no a prostě jsem to přečetla bez nadechnutí ... tohle se ti opravdu povedlo

Maky: nemám slov - opět - tak toto je jedna z tvých nej povídek - je to výborné.....
pravda - konec jsem si představovala jinej (asi mám ještě víc špatnou náladu než ty a i tak v mém konci to nebyl Cass, kdo umřel)

každý člověk se rodí s dobrem a zlem uvnitř sebe a je na každém z nás, ke které straně se budeme v životě víc přiklánět - během života se tento stav mění - a Cass měl v tomto případě štěstí, že si svou špatnost uvědomoval, to nedokáže každý - a to že má kolem sebe lidi (v tomto případě Deana), kteří v něm vidí to dobré - to mi nezbývá nic jiného, než mu závidět....

skvěle napsáno - od prvního do posledního písmenka

maky: nebudu opakovat, co již bylo řečeno, pouze skládám poklonu.

Maky: asi se budu opakovat, ale nesmírně se mi to líbí. Já jsem rozhodně zastáncem toho, že nic není černobílé a (asi jsem to tu už psala) pochybuju o tom, že dobro a zlo, pokud to lze takhle jednoduše nazvat nemají nějak přesně stanovené hranice. Určitě je hrozně těžké stanovit to co správné (alespoň z většiny) je a co ne.
Asi by bylo pěkné, kdyby si "ti zlí" (či zlejší, špatnější) takhle někdy uvědomili čím jsou a jak se chovají (což by z nich zase dělalo ty lepší - méně zlejší, sakra snad to pochopíš ), ale v reálném světě se tohle stává velmi zřídka. Osobně ale doufám, že pokud by se Cass dostal do nějaké takovéhle situace, že by si to uvědomil

Skvělé dílo

Nemix: Tohle je naprosto neuvěřitelné.. už si začínám zvykat na to, že moje oblíbené povídky se líbí málokomu a naopak... tohle je TEN příklad... na některých povídkách m srašně moc záleží a považuji je za perfektní - třeba Pie on the sky... a pak napíšu něco, jako tohle k čemu žádný vztah nemám - naopak.. a reakce je více než nadšená.. ach jo - já tomu tedy nerozumím.. vážně.. jednak tuhle povídku nepovažuji za stylisticky dobrou, jednak se mi rozhodil text a vůbec - vlastně jsem ji vůbec nechtěla zveřejnovat... co to znamená? Že moje podle mého názoru nejhorší povídky jsou nejpeší? Jak mám tedy psát? Je to prostě podivné, nicméně, jsem ráda, že se Ti pvídka líbila - vlastně všem ... no, ale s dialogy jsem celkem spokojená - ty to tak nějak satiska.. no, prostě ty jsou v pohodě... pořád se snažím přijít na to, co bylo na téhle povídce zvláštního - a nennacházím nic...

Pravda je, že původně to tak skončit nemělo - možná se můj konec dost blížil tomu tvému.. ale psala jsem to na dvakrát a druhý den se moje nálada změnila a já potřebovala svou depresi utlumit a ne se v ní ještě dorazit - proto ten Happy end...

...to jsi napsala pěkně - nikdo tady mě nepřsvědčí, že Castiel nemá výčitky - at už dělá cokoli, podle mě on je kladná postava! Protože lituje - to je přece víc - uvědomovat si, než být pouze špatný... a to, že je obklopen lidmi - napsala jsi to vážně dobře

děkuji Ti


všem: děkuji všem - ale, jak jsem napsala výše do komentáře Nemix - já vážně tuhle povídku - no, není má oblíbená.. je to zvláštní, to, jak se názir čtenáře a autora liší a tohle mě vážně zaskočilo, protože já tu pvídku nechtěla ani zveřejnovat... snažím se přijít na to, co je na ní pěkného - nic nevidím.. možná mám ještě před-6x20díl-depresi.... každopádně jsem moc ráda, že se povídka líbila a vám a děkuji za pochvalu

Terrik, janča: viz výše - děkuji vám

Eviik: rovněž děkuji a odkazuji na odstavec výše

já vím, jak to myslíš - podle mě to, co odlišuje špatné lidi od dobrých je to, že si uvědomují, když udělají něco špatně a pak mají výčitky a pochybnosti - a to Castiel má.. nikdo mě nepřesvědčí o tom, že je zloduch.. nevím, co skrývá, nebo co se mu honí hlavou, ale v seriálu jasně dali najevo, že výčitky má a že se stydí - nehledě na to, co víc se s ním děje.. a to mi stačí proto, abych věděla, že on kladná posava je - no matters what else... musím už být otravná s tím, jak Case pořád rozebírám - no, na druhou stranu jsem se do té role zastánce Casetiela a píšícího autora o něm, navezla sama - tak co už - vytrvám

Maky: Taktéž se připojuji k ostatním Moc se mi tato povídka líbila. A takto by to klidně mohlo i být. Vím, že Cas možná může dělat něco špatného, ale má výčitky a to je důležité, protože se může změnit. Doufám, že v 6x20 Cas projeví lítost a Dean mu odpustí, protože odmítám myšlenky, že by se z Case stala záporná postava. Chyby dělá každý, ale jde o to, poučit se z nich

MAKY, come on!!!!! You kill me??? Really???

Teda já fakt nemůžu najít slova, ale to bylo táááák skvělé, ale moje nálada byla opravdu na bodu mrazu a já jsem zapomněla i dýchat...

Já si fakt musím ty Tvoje povídky dávkovat na každý den jednu,protože bych si při vícero šla hodit mašli

No a nakonec nusím říct, že jsem vážně ráda, že jsi se nepropadla až na dno a ten konec byl opět plný naděje a tak to má být

Dobro a zlo...to jsou pojmy staré jako lidstvo samo. Je to zákon duality a jsou to dvě strany téže mince a jeden každý z nás má v každý okamžik možnost výběru...
Každý z nás v každý okamžik svého života volí mezi dobrem a zlem a co se v jeden okamžik zdá jako nejlepší řešení, to už v ten druhý nemusí být pravda....vždyť kolik věcí bylo spácháno ve jménu dobra, vyššího dobra...

Tolik má filozofická úvaha pro tento den a jelikož jsem nezdolný optimista s vírou v dobré konce, tak i já věřím, že je na světě a i v nebi ještě spousta věcí, které stojí za záchranu a naději

ach jo, ach jo... teď mám z toho dalšího dílu vcelku dobrý pocit - vážně... tedy, najednou, po zvážení všeho a po tom, co jsem sama vymyslela tolik argumentů, mám pocit, že z Castiela neudělají zápornou postvu - možná jsem se jen naučila samu sebe přesvědčovat, ale - rozhodn mám najednou dobrý pocit... možná i proto, že jsem napsala tolik ff povídek na tohle téma, v nichž vysvětluji, že i když Castiel dělá špatné věci, NENÍ špatný a díky těmhle povídkám jsem s evyrovnala i s možností Castielovy "zrady" nebo "pádu" a přijde mi to do jisté míry monumentální, epické a romantické - ještě, že existuje ff.. jenže sotva jsem se srovnala s tímhle, najednou mám pro změnu pocit, že Castiela na konci série zabijí... nojo - budeme strašně trpět, dokud se nedovíme pravdu... a ted mám najednou pocit, že bych se víc smířila se špatným Castielem než s mrtvým Castielem.. son of the bitch!

to byl zase výlev, omlouvám se ... ale, ted jsem měla vážně silný pocit, že Castiel zemře... ne, že bych ho sama v povídkách nezabila už mockrát - ale, tohle bude jiné, definitivní...

bohdy, Polgara: Děkuji za komentář a za názor a co se mého týče - viz výlev výše.... ale, děkuji vám

Polgara: Líbí se mi to, co jsi napsala ve své úvaze - že v jednu chvíli se něco jeví správně a v druhou už ne... co bylo nebo nebylo správné se asi nakonec vždy vyjeví až později až potom, co bylo učiněno rozhodnutí a dostaví se následky.. takže - podle mě, jediné na črm záleží je to, zda my si myslíme, že bojumeme za něco správného.. v tu chvíli - to z nás děl kladnou postavu... samozřejmě ted neberu v potaz lidi s pokřivenou myslí, kteří mají převrácené hodnoty - ale, zamotávám se do toho -chtěla jsem napsat, že souhlasím s Tebou

Chvilku jsem čekala, kdy se objeví "ona" slavná scéna s polibkem, a ono nic. A musím říct, že je to jedině dobře, protože takhle je to povedené

Jak říkám, mívala jsem období, kdy jsem končila povídky polibky - někdy proto, že mě lepší konec prostě nenapadl a jindy proto, že jsem měla náladu končit polibky.. už dlouho ale žuju v jiném světě - polibky vkládám maximálně do středů příběhu, a když už má něco polibkem končit, je to výjimka