FROZEN IN THE TIME

well, kde začít... chtěla jsem napsat povídku, která nebude mít nic společného s šestou sérií, nicméně, trocha zahořklosti v ní znát je.

Na počátku byla myšlenka (ne ryba, na kterou se nestoupá ) - světlo pod vodní hladinou... byla jsem v historickém rybářském městečku a, když jsem se procházela podél zátoky, upoutalo mě světlo na hladině vody - v tu cvhíli mě napadlo - světlo pod vodou, které vás stahuje dolů... rovněž jsem chtěla zachytit své oblíbené místo -

městečko zvané Steveston (točilo se tam SN, vážně, nevím ale, který díl přesně) - ten, kdo se prochází starým přístavem mi musí dát za pravdu - tam by klidně strašit mohlo...

nicméně, měla to být původně krátká povídka - jenže rostla a rostla a nakonec jsem měla 14 stran.. navíc jsem s ní měla více práce než radosti - několikdár jsem chtěla přestat, byla jsem naštvaná a občas v rozporu se sebou sama, ale rozhodla jsem se to dotáhnout do konce - a dotáhla.. zda úspěšně, nevím - pořád nevím jistě, co přesně cítím - asi jsem zmatená vším, co se děje v šesté sérii... ale, třeba se najde někdo, kdo si tuhle povídku rád přečte a jemuž ukrátím čekání na pteční premiéru je to spíše odpočinková povídka - tedy, nečekejte žádný zázrak, je to prostě povídka, nic víc.

komentáře jako vždy - vítány

děj - pátá série - Castiel padl... Dean je tradičně debil a namručený a Castiel je namručený a zahořklý... trochu mi to připomíná mě

enjoy...

FROZEN IN THE TIME

Castiel seděl u stolu a díval se z okna, pozorujíc chodce. Občas některý kolemjdoucí zvedl hlavu, dívajíc se na oplátku na Castiela – oči člověka a padlého anděla se vždy na okamžik setkaly, a potom osoba, muž nebo žena, pokračovala v cestě – anděl si uvědomil, jak snadné je být na světě anonymní, denně existovat a nebýt brán na vědomí, jako stín, jako záchvěv nebe, který dole na zemi člověk nepostřehne…

proto pro všechno by anděl bez váhání vyměnil lidskost za svůj starý život, protože každý den, který trávil na zemi jako člověk, Castiel cítil, že se sám stává stínem, něčím, co na světě existuje bez účelu a Dean – lovec řekněme, nebyl nápomocný.

Castiel mohl v sobě na chvíli všechno držet, emoce i pochybnosti – všechno, pro Deana – ale, sedíc sám, Castiel dlouze unaveně vydechl, dávajíc prostor své frustraci… anděl cítil vzduch, který naplnil jeho plíce potom, co se pro změnu nadechl – jednoduchý proces- výdech a nádech, zas a znovu, automaticky, jako kroky lidí na ulici, nepřestávajíc…

Castiel někdy dýchat zapomněl, což nebyl problém, dokud byl anděl – Castiel člověk ale dýchat potřeboval… nádech a výdech, opakoval si…

opakovat se bylo pro lidi nezbytností - jíst, spát, chodit – běžné, ale nezbytné úkony pro přežití, a Castiel přemýšlel o tom, proč Bůh člověka zkonstruoval tak podivně, protože lidé zjevně mrhali vynakládáním energie na udržení svého těla v chodu, časem – Castiel, když byl anděl, nepotřeboval dělat víc, než udržet svou milost pohromadě, nebo měnit podle potřeby její tok…

když ale anděl pozoroval lidi procházející za oknem, uvědomil si, že lidé potřebují něco dělat, cokoli – hýbat se, jíst, nebo dýchat prostě proto, protože dny na zemi jsou příliš dlouhé a samy o sobě nudné a že životy lidí jsou vyplněné čekáním na něco, co nepřichází – Castiel věděl, že i lidé hluboko uvnitř sní o nebi, ale, což je komické, současně jsou i vyděšení představou umírání, protože – lidé si neumí představit jaké je to vzdát se svých každodenních zbytečných rituálů a vyměnit je za mír, v němž jediné, co je třeba udělat, je držet svou duši pohromadě… Castiel nesnil o ničem jiném a lidé, snažíc se vyplnit život, dál dýchali vzduch a procházeli kolem Castiela, zabraní do úvah o tom, co je dnes, ještě třeba udělat –

nádech a výdech, říkal si Castiel… je třeba udržet toto tělo v chodu …

Castiel seděl v kavárně společně s Deanem – lovec vzal padlého anděla sebou na lov, protože potřeboval krýt záda a Sam byl v ten den zaneprázdněný studiem knih –


Dean se bránil a opakoval, že zneškodnit ducha, zvládne sám… řekl doslova, tahle apokalyptická šaškárna ze mě neudělala kripla, jsem pořád dobrý lovec!…

oba bratři, sedící u kulatého stolu v Bobbyho jídelně, vedli tichou diskuzi, jíž Castiel, předstírajíc, že čte knihu, mlčky přihlížel –

„Pojedu sám,“ řekl pevně Dean a Castiel koutkem oka zpozoroval Sama, kopajícího Deana pod stolem.

Vezmi ho sebou, zamumlal tiše Sam, významně hledíc na Castiela – anděl v knize zaujatě listoval, svírajíc ji v rukách příliš pevně a křečovitě –

„Ne, Same –„ slyšel Deanův deprimovaný hlas a potom spolu oba bratři znovu tiše diskutovali, nevěnujíc Castielovi pozornost.

Anděl pozoroval Deana vehementně vrtícího hlavou a Sam bratra pravděpodobně znovu nakopl, protože Dean sykl – starší lovec se potom pomalu otočil na židli a podíval se na Castiela, který, uvědomil si, držel svou knihu vzhůru nohama – všichni rozpačitě mlčeli -

„Hm, Casi?“ Dean si odkašlal. „Pojedeš se mnou? Bude to zábava,“ Dean vykouzlil na tváři povzbudivý úsměv, „Co říkáš?“

Castiel neříkal nic.

„Potřebuji, aby mi někdo kryl záda,“ dodal a šeptl, tak, že ho slyšel pouze Sam, spokojený?

„Samozřejmě, Deane,“ odvětil Castiel, snažíc se tvářit neutrálně.

„Samozřejmě?“ Dean nadzvedl obočí.

„Dobře… rád,“ dodal anděl, doufajíc, že toto je odpověď, která Deana uspokojí.

„Skvělý,“ Dean, který zněl přehnaně vesele, poplácal Sama po rameni a zvedl se, „všichni jsou spokojení a šťastní,“ dodal a odešel…

a anděl přemýšlel, o kterém druhu štěstí konkrétně Dean mluví.


O den později dorazili Dean a Castiel na určené místo – jednalo se o malé historické přístavní městečko, kde, podle informací, které jim podal Bobby, došlo během dvou týdnů ke třem vraždám – provázeným samozřejmě podivnými okolnostmi… policie neměla žádnou stopu a Bobby, který provedl malý před-výzkum, dospěl k závěru, že ve městě řádí duch –

ani ne tak pomstychtivý, jako deprimovaný, prohlásil Dean, čtoucí si novinový článek, který mu sebou Bobby zabalil. Před padesáti lety se ve zdejším přístavu za nevysvětlených okolností utopila mladá dívka – a k první vraždě turisty zde došlo před dvěma týdny přesně v datu výročí úmrtí… bylo samozřejmě zvláštní, že duch začal vraždit až po padesáti letech, protože duchové byli tradicionalisté a skutky duchů mívaly historii - vyhlídka apokalypsy zjevně neznepokojovala pouze zasvěcené lidi a démony – všichni a všechno cítilo, že se něco děje a – něco se dělo se vším a se všemi… Dean odložil noviny na stůl, zvedl se a šel si objednat kafe.

Po příjezdu do města lovec sebe a Castiela ubytoval v hotelu v centru města a potom se oba posadili do kavárny, Dean vyžadující kofein a Castiel dělajíc lovci společnost.

Anděl u stolu osaměl – automaticky pozoroval Deana stojícího u pultu, nespouštějíc z lovce oči - když mu ale Dean zmizel z dohledu, protože k pultu přistoupili další lidé, anděl otočil hlavu, dívajíc se pro změnu z okna.

Místnost voněla kávovými výpary, kterým Castiel nikdy nepřišel na chuť a zákusky a – lidmi… Castiela pach lidí rozčiloval, obzvláště, bylo-li na jednom místě moc lidí pohromadě… teď, když byl člověk, vnímal Castiel vše okolo sebe intenzivněji a anděl konečně rozuměl tomu, co Dean míní osobním prostorem a proč si na něm lovec tak zakládá – někdy Castiel bojoval s nutkáním od sebe lidi násilím odstrčit.

Castiel otočil hlavu, unavený pozorováním ulice a vyhledal očima Deana – lovec živě diskutoval se servírkou - dle názoru anděla příliš zaujatě a zbytečně dlouho. Castiel, mračíc se, se z dlouhé chvíla zahleděl na obrazy na stěnách místnosti.

Fotografie zachycovaly jednotlivé části města v různých časových obdobích. Na jedné z černobílých fotografií byl obrázek přístavu před padesáti lety - na dřevěném molu u řeky stáli vážně se tvářící lidé a dívali se upřeně do objektivu – na druhé fotografii bylo totéž místo, ale dok byl už zchátralý, dřevěné zlomené trámy vyčnívaly z vody a na břehu leželo několik starých člunů, které byly zpola zarostlé trávou…

Castiel přimhouřil oči.

Na dalších obrázcích byly vyfotografovány novostavby a staré domy, které Castiel viděl na cestě z hotelu do kavárny a lidé – lidé, lidé… zamrzlí v čase.

Otřásl se a oblékl si bundu, kterou mu půjčil Dean a jejíž rukávy byly příliš dlouhé - anděl se ale jejich ohrnováním neobtěžoval – Castiel jednoduše ruce schoval v látce…

když se Dean konečně vrátil od baru, s hrnkem v ruce a tváříc se rozčarovaně, Castiel se v bundě schoulil, snažíc se schovat.

„Tohle nemusíš nosit uvnitř, Casi,“ upozornil ho jemně Dean a posadil se. Castiel nic neřekl, prsty sevřel křečovitě lem rukávů a otočil hlavu, znovu se dívajíc z okna. „Neřekl jsem, že – páni, jsi horší než Sam,“ Dean se napil a postavil hrnek na stůl. „Cokoli, Casi – cokoli…“

lovec se podrbal za krkem… když Dean analyzoval výraz Castiela, došel k závěru, že anděl se na něj zlobí, což bylo pochopitelné, protože Dean v hotelu prohlásil -
klidně zůstaň v sedět tady, Casi, postarám se o to... moc platný, mi tam stejně nebudeš - tvoje andělské „vibrace“ nás neochrání a víc v tobě asi v tuhle chvíli není. A tehdy šlápl, uvědomil si Dean, definitivně vedle, protože Castiel si po všem, co pro lovce udělal teď, když přišel o svou moc, přinejmenším nezasloužil být odkopnutý stranou jako nechtěné štěně.

Dean zvedl hrnek, přiložil ho k ústům a zašklebil se: „Hnus… nemají skutečné kafe.“

„Tvůj hrnek ale není prázdný,“ poznamenal Castiel suše a podíval se na lovce.

„Páni, Casi, tvůj pozorovací talent je záviděníhodný, štěstí, že tě mám tady, “ Dean se ušklíbl (současně přemýšlejíc, kdy se z něho stal debil) a anděl, který nevěděl, zda lovec míní kompliment vážně, na něj mlčky zíral, rozhodujíc se -

„Děkuji,“ odvětil nakonec.

Dean zamrkal a otevřel pusu, aby Castielovi vysvětlil, že si ho dobíral – lovec si ale včas vzpomněl na příhodu v hotelu a rozhodl se raději mlčet.

„Kafe má chutnat jako kafe a ne jako pěnou nadupané mléko…“ odmlčel se, „co vlastně znamená cappuccino?“ Dean se zahleděl na tabuli umístěnou nad barem, „mají na výběr z cappuccina nebo cappuccina s extra pěnou, když jsem jí řekl, že chci kafe, dívala se na mě jako na cvoka – dokončíme, co je třeba a vypadneme odsud, než se ze mě stane jeden z nich,“ Dean kývl na dvojici cukrující u sousedního stolu nad šálkem své kávy.

„Přirozeně,“ zamumlal Castiel – Dean byl vždy nespokojený – a, vždy hodnotil lidi podle vlastních přísných měřítek.

„Hej,“ sykl Dean a Castiel zvedl hlavu – oči lovce a anděla se setkaly a Dean v duchu sám sebe napomenul –

buď na Castiela milý, připomínal Deanovi Sam.

„Ano?“ zeptal se Castiel a kdyby ho býval byl Dean neznal lépe, lovec by řekl, že anděl zkouší, kam až může zajít.

„Nic…“ zamumlal lovec a zvedl se, nechávajíc zbytek nápoje na stole, „je čas pohnout s případem…“

…

Castiel se v křesle choulil do deky… venku se ochladilo a anděl možnost zůstat odpoledne v hotelu, zatímco Dean prováděl výzkum, uvítal – nicméně, Dean večer před Castiela položil batoh, se slovy vyrážíme.

Castiel se podíval nejdříve ven z okna (stromy ohýbal silný vítr) a potom na Deana: „Měl jsem pocit, že o můj doprovod nestojíš,“ poznamenal anděl vážně a jedna jeho část doufala, že Dean řekne, že nestojí – vítr narážel do skla… Castiel se schoulil v dece víc.

„Změna plánu,“ Dean nakopl batoh, „každý superhrdina má pomocníka – já jsem superhrdina, aby bylo jasno,“ otočil se, „a vezmi si extra svetr,“ poznamenal přes rameno, „před svítáním se asi nevrátíme.“

Castiel zamumlal něco, čemu Dean nerozuměl, ale lovec téměř jistě zaslechl slova nejsem a dítě –
anděl se nicméně vyhrabal ze svého hnízda z deky a začal se oblékat.


„Nic nedělej, rozumíš?“

Castiel přikývl – Dean zopakoval několikrát, že úkol Castiela je čekat na molu a nehýbat se – a v případě, že lovec zavolá, Castiel použije zbraň – jak jí použít Dean ukázal Castielovi celkem třikrát.

„Dobře, jdeme na to,“ lovec vykročil vpřed, ale zarazil se, protože mu Castiel stál v cestě, „Casi, mohl bys…“ frustrovaně se rozhlédl.

„Mohl bych co, Deane?“ zeptal se jízlivě Castiel, protože anděl vážně pochyboval o tom, že je zde něco, co může podle Deanova názoru dělat.

„Potřebuji projít,“ Dean Castielovi rukou naznačil, aby odstoupil a anděl ukročil stranou. „Díky,“ zamumlal Dean a – než se Castielovi zcela ztratil z dohledu, ohlédl se –

Castiel vypadal ztraceně. Anděl stál na molu, s rukama založenýma na prsou (přirozeně mu byla zase zima, i když měl na sobě anděl svetr a Deanovu tmavě zelenou bundu), vlasy měl rozcuchané a, když Dean viděl, že Castiel sklopil pohled, prohlížejíc si své boty, cítil lovec zvláštní pocit – směs starosti a zodpovědnosti – a vzteku (Dean neuměl být jiný, každá jeho emoce vyústila později ve vztek)…

vidět Castiela chovajícího se jako člověk, Deana dojímalo, ale současně děsilo, protože bez svých křídel nebyl Castiel víc, než figurka na zemi a Dean věděl, co se s figurkami děje – nejdřív tancují po hrací ploše a potom je někdo z dlouhé chvíle shodí přes okraj… a bez křídel – bez svých křídel Castiel spadne.

Což je patetické, protože andělé by neměli být takto zranitelní ani lidští a především, Dean by si neměl dělat tak velké starosti, a, Dean - věděl, že Castiela svou péčí ničí, protože Dean se staral moc. Lovec se rozhodl anděla ochránit, před pádem přes okraj, i kdyby měl Castiela zamknout v pokoji a zahodit klíč, což Dean dělal –

každým svým gestem, slovem a pohledem Dean odkazoval Castiela do patřičných mezí, dávajíc andělu najevo, že tohle je Deanův boj a že on není vítán – nic z toho pravda nebyla, ale Dean potřeboval Castiela chránit, jako Sama… lovec si uvědomoval, že svým jednáním Castielovi pravděpodobně ubližuje, protože Castiel motivy Deana neznal a anděl se nutně cítil odstrčený, ale, Dean ze sobeckých důvodů bude mít Castiela raději zmučeného, než nemít žádného Castiela…

anděl pčíknul a Dean se usmál – pro začátek pořídí Castielovi skutečně teplé oblečení…

lovec vytáhl svou zbraň a zmizel za rohem, nechávajíc Castiela za sebou.


…anděl pozoroval lovce mizejícího mu z dohledu a, cítil se najednou podivně osamělý… být sám a být osamělý není totéž, uvědomil si –

Castiel byl mockrát o samotě- jednou, dvě stě let, anděl pouze seděl v nebi a čekal na rozkaz, s nikým nemluvil a nic nedělal, ale Castiel nebyl sám, protože v hlavě slyšel hlasy svých bratrů a sester a pořád je cítil, i když byli daleko – Castiel byl součást nebe a vše v nebi bylo součástí Castiela, v nebi nejste nikdy sami…

přítomnost nebe Castielovi chyběla na zemi ze všeho nejvíce. Anděl zvedl hlavu, pozorující oblohu – nebyla ještě tma, bylo už ale šero a odraz mraků pokrýval vodní hladinu…

ochladilo se. Castiel si automaticky obtáhl bundu těsněji kolem těla –

Sam říkal, že Castiel potřebuje čas, aby si zvykl na všechny nové vjemy, což byla pravda – nejdřív necítit nic a potom všechno je jednoduše šok. Zvykneš si, říkal Sam -

– což bude běh na dlouhou trať, dodal Dean –

tehdy si lovec vysloužil od Sama ošklivý pohled – mladší lovec nedovedl pochopit, proč je Dean necitlivý a Dean oponoval, prohlašujíc, že to Sam je přecitlivělý.

Dean ale přeci jen své svědomí zpytoval, protože druhý den věnoval Castielovi svou bundu, kterou měl teď anděl přes sebe přehozenou…

Castiel, dívající se na oblohu, zašeptal – jako motlitbu, nebo vzkaz –

„Vydrž ještě chvíli…“ což byla slova, která v nebi slýchal často – vydrž ještě chvíli, vojáku…

nečekal odpověď, Castiel věděl, že na světě je sám.

Posadil se na molo.

Setmělo se, kromě zvuku větru, šustění trávy a šplouchání vody, bylo naprosté ticho.

Voda-tráva- a dýchající Castiel… nic víc. Anděl si vzpomněl na fotografie, které to ráno viděl a na lidi zamrzlé v čase – byli lapení v perfektním okamžiku.

Jako on.

Dean svým způsobem Castiela vyfotil a lapil - doslova - snažíc se Castiela zachytit v podobě, v jaké ho znal.

Castiel by býval byl ocenil, kdyby se Dean alespoň snažil rozumět mu – Dean, který se ale odmítl měnit spolu s andělem, se tradičně vztekal nad vším, co Castiel udělal nebo neudělal, sám dotčený, jakoby to byl on, kdo padl.

Castiel, anděl zamrzlý v okamžiku… anděl čtvrtka, Deanův strážný anděl.

Dean se neukázal několik hodin a Castiel, který si v sedu opřel hlavu o kolena, začal dřímat… anděl přivřel oči, naslouchajíc šumění trávy. Castiel si vzpomněl na nebe a na oblaka, která ve větru šuměla stejně, jako tráva –

smyslem větru, pomyslel si anděl, může být klidně rozechvívání věcí.

Castiel vzpomínal…


„Vítr změnil směr,“ řekl Zuriel, „to znamená, že dojde ke změně,“ On, velitel posádky a mladší anděl Castiel stáli na oblaku blízko Okraje nebe.

„K jaké změně?“ zeptal se Castiel, „Mění se svět?“ sklopil oči, dívajíc se skrze oblaka, druhý anděl však zavrtěl hlavou –

„Změna, k níž dojde, k níž dochází právě teď, se odehraje v nebi.“

„Jaká změna?“ naléhal Castiel.

„Dívej se, brzy ji uhlídáš – jsme její součástí. Zatímco mluvíme, měníme se. Dívám se na tebe, a zatímco se dívám, měním se a rovněž ty se měníš…“

„Andělé se nemění,“ odpověděl Castiel věcně. Zurielova slova jej zaskočila a šokovala a Castiel, který zapomněl na respekt, si až pozdě uvědomil, že odmluvil. Zuriel se ale nerozzlobil, laskavě se usmál –

Castiel byl jako dítě - v tuto chvíli otřesený vyhlídkou, že svět, který zná a který dává smysl, se má změnit, proměnit v něco neznámého –

Castiel měl rád jistotu, logiku, s níž denně čelil skutečnosti a která dávala událostem smysl – cokoli existující mimo tuto logiku každý anděl automaticky odmítl, protože andělé si s neznámým poradit neumí.

Castiel se upřeně díval na Zuriela - jako dítě, které nedovede pochopit, že zmrzlinář do města už nikdy nepřijede (dospělí řekli, že ne) – řád světa totiž stojí a padá na znělce, která každé ráno oznamuje, že zmrzlinář přijíždí a bez oné písně den nemůže začít… bez znělky skončí svět, který známe a – kdo nás naučí existovat v novém světě?

Nepoznáme ani, že začal den – den totiž začíná zmrzlinou a jakýkoli jiný začátek dne nepřichází v úvahu –

logika dětí a andělů…

Castiel hrál umíněně svou roli hloupého anděla: „Nevím, o čem mluvíš, bratře…“

Zuriel unaveně odvětil: „Máme pro tebe úkol, Castieli – Bůh má pro tebe úkol.“

Castiel zpozorněl, protože slovu úkol konečně rozuměl.

„Vidíš to?“

Castiel se po vzoru Zuriela zahleděl skrze mraky. Přikývl.

„A co s tím mám dělat?“ zeptal se.

„Tu duši zachráníš…“

Castiel chvíli pozoroval člověka na zemi, na kterého právě Zuriel ukázal prstem: „Je komplikovaná osobnost a je nešťastný… „ Castiel se zamračil. „Rouhá se a v nic nevěří – smutné, ale nepotřebuje zachraňovat,“ dodal zmateně.

„Zatím ne, zatím ne, Castieli… dívej se a čekej.“

Castiel se posadil na hřbet oblaků, čekajíc na znamení, pozorující duši člověka, který ve stejném okamžiku, v němž se Castiel díval, existoval na zemi… na světě uběhla věčnost, v nebi okamžik a Castiel se přistihl přitom, že v duši nalezl zalíbení –

kam šla duše, šel i Castiel… jako hra. Castiel cítil to, co cítil jeho člověk, anděl rostl spolu s duší – věděl už, že je krásná, ve smyslu, v němž byly krásné všechny věci na zemi. Byl to druh krásy, který se člověk – anděl – musel naučit milovat, ale když tak učinil, duše s ním srostla… Castiel si vzpomínal na večery v nebi a na zemi - bylo úplné ticho a věci zmizely ve tmě – Castiel mohl pozorovat všechny duše na světě, jako světelnou energii, blikající ve tmě - anděl se ale soustředil pouze na jednu konkrétní duši, a proto, že viděl pouze ji, duše zářila jako modrá hvězda, pulzovala a její záře byla oslepující… dokud – jednoho večera nezhasla –

pro Castiela, pro kterého jiné duše neexistovaly, zhasl svět…

a tehdy anděl uslyšel hlas, rozkaz: „Zachránit duši Deana Wincestrera, vytáhnout ji z Pekla a vzkřísit ho.“

Castiel roztáhl křídla, protože okamžik, na který anděl čekal, nadešel…


…v pekle, není světlo, i když se lidé, kteří si představují plameny a kotle, domnívají, že je… v Pekle je tma a chladno. Když Castiel létal prostorem, snažíc se najít Deanovu duši, hledal modré světlo… skoro se vzdal – protože prostor se zdál být nekonečný a chlad Castielovi trhal křídla –

potom ale anděl spatřil světlo v temnotě, ne stejné, jako pomatoval, ale bylo v něm cosi známého – vydal se tím směrem… světlo, stejně, jako pulzující hvězda rostlo – a rostlo… s každým mávnutím Castielova křídla, zářila Deanova duše víc – světlo rostlo…


Castiel zamrkal – seděl na molu. Ochladilo se a, i když byla tma, hladina vody se leskla a vlnila a zářila – jako modré světlo. Castiel si stoupl – možná pořád sní -

světlo, které zpod hladiny vystupovalo, ale bylo skutečné. Castiel si klekl, naklánějíc se nad vodu –

světlo pod vodou rostlo a anděl si nemohl pomoci – líbilo se mu… nepředstavoval si už Deanovu duši, ale svou vlastní milost, uvězněnou v čase - kdyby býval byl Castiel natáhl ruku a dotkl se jí, vstoupí možná zase do nebe. Anděl, dokonale omámený světlem, si neuvědomoval, jak nesmyslná a pošetilá ona myšlenka je, ani že mu ji do hlavy nasadil někdo jiný – to světlo… na moment byl Castiel zase sám sebou. Stáhl ruku, snažíc se soustředit se –

zavolej Deana, zavolej Deana, zavolej….

světlo zablikalo a Castiel obrátil svou pozornost k němu, Dean zapomenut – představa nebe se vrátila –

anděl natáhl ruku - stačí dotknout se prsty své milosti a vstoupí navždy do nebe – jen jeden dotyk…

„Castieli!“

Castiel Deanův hlas poznal, otočil se za ním, nicméně, pozdě, protože světlo sevřelo jeho ruku a stáhlo anděla pod hladinu.


…a Castiel snil, vzpomínajíc – později, když světlo vystřídala tma, Castiel si myslel, že do nebe skutečně vstoupil… byl zase anděl ve společnosti jiných andělů –


„Je správné navštěvovat lidi v jejich nebi?“ zeptal se jednou v nebi Castiel. Představa, že vstoupí do nebe člověka pouze proto, že smí, byla podivná…

„Jejich nebe jsou pouze jejich představy, Castieli, ničeho se fyzicky nedotýkáš, protože nic v jejich nebi skutečně neexistuje.“

„Dotýkat se představy není zločin?“ Castiel ze vzpomínky byl přítomný Castiel, na zemi topící se ve vodě, v nebi znovuvzkříšený.

„Rozdíl mezi námi a lidmi je, že my dovedeme rozeznat představu od skutečnosti.“

…Castiel, se rozhlédl: „Tohle se už jednou dělo,“ řekl, protože týž dialog už jednou vedl, dávno předtím, než Castiel padl. „Je tohle skutečné?“ zeptal se.

Rachel se zasmála a zmizela…

nebe se zachvělo – obrazy, vlnící se jako vodní hladina, splývaly jeden s druhým. Castiel viděl tváře svých bratrů a sester, míhajících se okolo něj - natahoval ruku, snažíc se ty tváře zachytit, ale, proklouzávaly mu mezi prsty a na Castielovo volání andělé neodpovídali… Castiel křičel „Počkejte,“

na chvíli měl pocit, že spatřil Zurielovu tvář – starší anděl se v letu zastavil, přikývl a zase zmizel –

všichni andělé byli pryč a v nebi se setmělo…

a ve tmě, jako šepot, slyšel Castiel své jméno, volajíc ho z temnoty zpět do světla –

doslova, protože tmu prořízl ostrý kužel modrého světla, který posléze zeslábl, ale nepřestával blikat a šeptat – Castielovo jméno vyházelo z toho světla –

a Castiel neměl na vybranou a musel světlo následovat, tak, jako vždy…


když anděl otevřel oči a setkal se s Deanovýma - nebe i světlo i tma i obrazy zmizely. Castiel ležel na zádech a Dean se nad ním skláněl, tváříc se ustaraně… anděl byl mokrý a byla mu zima, a obojí dohromady bylo nepříjemné. Chtěl Deanovy onu skutečnost sdělit, otevřel pusu, ale zakuckal se –

„Hej…“ Dean mu položil ruku na rameno. „Dostal jsi jí, mrchu“ lovec se povzbudivě usmál.

Castiel zavrtěl hlavou, čímž chtěl poukázat na skutečnost, že to Dean ji dostal, ale pro jednou s Deanem neargumentoval, nemohl, ústa měl anděl pořád plná vody.

Castiel jednoduše na lovce zíral, nehýbajíc se, tiše oddechujíc.

„Casi?“ zeptal se Dean – Castiel mlčel a lovec si sedl vedle něj, zvedl ruce, zaváhal a svěsil je – potom zase zaváhal a ruce opět zvedl a přiložil obě své dlaně na Castielovu tvář, každou na jednu stranu.

Castiel zamrkal, teplo sálající z Deanových rukou bylo příjemné.

„Casi?“ zopakoval Dean starostlivě, protože anděl se možná uhodil pod vodou do hlavy, nebo – Dean se zamračil – lovec četl, že nedostatek kyslíku někdy způsobí poškození mozku… Castiel ale nebyl pod vodou dlouho, Dean ho vytáhl možná minutu poté, co anděl do vody spadl, respektive, potom, co ho do vody vtáhl duch… lovec zavrtěl hlavou a rozhodl se, že příští lekce, kterou Castieovi udělí, bude o tricích, které duchové používají, aby zlákali své oběti.

„Slyšel jsem je,“ zašeptal anděl a Dean se mu znovu upřeně podíval do očí, svěsil své ruce a automaticky Castielovi sáhl na zápěstí, měříc mu tep.

„Hm…“ zamumlal lovec, soustředíc se počítání tepů Castielova srdce, „koho?“

„Na okamžik jsem je slyšel – byli tady… já, byl jsem tam. Slyšel jsem je, Deane…“

Dean, který si uvědomil, že Castiel mluví o Nebi, ztuhl – na tváři lovce se objevil výraz lítosti.

„Casi, něco se ti jenom zdálo – chci říct, víš, že to nebylo skutečné?“

Anděl přikývl: „Já vím,“ zašeptal… sklopil oči a pak je zase zvedl, pátrajíc po něčem v Deanově tváří. „Jediný způsob, jak z tohohle ven, je umřít. Mohl bych,“ Castiel se rozhlédl a pak se anděl podíval na oblohu – zdálo se, že pořád slyší hlasy shůry.

Dean ale uchopil Castielovu bradu: „Soustřeď se...“

Castiel zamrkal.

„Mohl bys co, Casi?“ zeptal se tiše – oba, lovec i anděl mluvili šeptem, i když sami nevěděli proč - možná někdo skutečně poslouchal… Castiel zavřel oči. „Casi, podívej se na mě-„

bylo patetické, jak rychle anděl poslechl, otvírajíc oči.

„Mohl bys co?“ zeptal se znovu Dean.

Castiel mlčel, protože říct, umřít bylo jako vystřelit na Deana z bezprostřední blízkosti a Castiel nechtěl lovce zranit -

pravda ale byla, že Castiel by vyměnil tlukot svého pozemského srdce za okamžik v nebi.

Člověk nikdy nenásleduje jedno konkrétní světlo – ve světlo se mění různé věci vždy podle toho, co člověk zrovna nejvíce potřebuje, po čem člověk – anděl – touží…

Deanova – teď prakticky už Casova bunda, kterou měl Castiel na sobě, byla nasáklá vodou. To bylo vše, co Dean cítil – voda, mokré dřevo a vlhkost – a Castiel, který byl v tento moment stejně živý, jako Dean –

anděl nebyl zamrzlý v čase, uvědomil si lovec, a nemůže ignorovat skutečnost, že Castiel živý je –

dýchá a třese se a je stejně smrtelný a zranitelný, jako Dean a – i když lovec anděla fyzicky chránil, svou přehnanou péčí současně Castiela zabíjel… zítra, rozhodl se Dean, si s Castielem promluví…


… oba později dorazili do hotelového pokoje, Dean odešel do sprchy a Castiel ze sebe shodil mokré oblečení a zmizel pod hromadou dek.

Když se ráno Dean probudil, Castiel v pokoji nebyl. Lovec hledal anděla všude – v recepci, v doku i ve městě, Dean se dokonce zastavil v kavárně, kde on a Castiel předchozí den seděl a, konečně – usměvavá servírka Deanovi sdělila, že jeho přítel tu byl a koupil si kafe –

a lovec, podle instrukcí, které mu dala, obešel kavárnu zvenku a našel Castiela sedět na molu s nohama spuštěnýma přes okraj lávky. Anděl se díval před sebe, na vodu, jejíž hladina se leskla v ranním slunci. V rukách držel kelímek s kafem.

Dean polkl.

„Tobě to chutná?“ zeptal se a usedl vedle Castiela.

„Shledávám chuť tohoto nápoje přijatelnou,“ odpověděl anděl a napil se.

„Ohledně včerejška –„

Castiel zvedl hlavu a podíval se upřeně na Deana, čekajíc – anděl Deanovi rozhodně situaci neulehčoval. Lovec se podrbal za krkem a Castiel – pořád čekal. Tvářil se zvědavě, nic víc.

„Řekl jsi něco, co mě přinutilo přemýšlet –„

„Řekl jsem mnoho věcí, Deane.“

Dean frustrovaně vydechl.

„Jo, konkrétně-„ Dean si odkašlal, „nechceš skočit do vody nebo tak něco, že?“ Dean se pokusil usmát, nicméně jednalo se o výraz potlačovaného zoufalství.

Castiel mlčel. Hrál s kelímkem ve svých rukách a díval se střídavě na něj a na Deana.

„Ne,“ řekl nakonec.

„Dobře,“ Deanovi se ulevilo. „Protože já tě tu potřebuju…“ dodal Dean a ošil se, protože to vážně řekl – a upřímně, lovec doufal, že Castiel jeho gesto ocení a slova si bude pamatovat, protože Dean podobné věci dvakrát neříká – obvykle je neříká vůbec.

Castiel, který prsty třel kůži na své dlani, jakoby se jí snažil nehty rozedřít, pochybovačně odvětil: „Nezdálo se, že mě k čemukoli potřebuješ, Deane.“

Dean nejdřív zaváhal, ale potom, protože tenhle moment už byl tak jako tak nevratně filmový a ne-Deanovský, vzal lovec Castielovu ruku do své a jemně ji odsunul, dřív, než Castielova dlaň začala krvácet.

„Jo… byl jsem debil.“

Castiel zamrkal. Kafe, které měl teď anděl položené vedle sebe, skoro vychladlo… i když přístav páchl vlhkostí a rybinou, vzduch nesmrděl jako předešlé noci, v doku – naopak – byl svěží a čistý a slaný, a byl jako voda… vítr oběma, Castielovi i Deanovi vnášel do očí drobné kapky, které sesbíral na hladině –

a anděl, který měl pro jednou svou bundu rozhalenou, i když bylo větrno, seděl klidně na molu, přijímajíc vlhkost, která od moře přicházela a usazovala se mu na tváři, tváříc se blaženě a tragicky současně.

Dean se usmál, protože tohohle heroického Castiela miloval.

„Chci říct…“ Dean se nadechl, přemýšlejíc o tom, co chce říct – a rozhodl se, být pro změnu upřímný. „Když se o někoho starám, většinou se pak chovám jako debil. Vím, že se zdálo, že je mi jedno, co děláš, ale není – a to je to – nejsi Sam, nemůžu tě přesvědčit, abys něco neudělal a tak se snažím dělat všechno proto, abych ti znemožnil udělat to, s čím nesouhlasím,“ Dean protočil očima. „Zním jako holka – ne, hůř, zním jako Sam…“

„Proč?“ zeptal se Castiel a Dean nadzvedl obočí –

„Proč co?“

„Proč děláš všechny ty věci, o kterých jsi mi vyprávěl?“

„Hm…“ Dean zčervenal, „hádám, že proto, že se snažím tě ochránit –„ Dean neřekl a proto, že je moje vina, že jsi padl a já nechci, aby to zašlo ještě dál a já měl na rukách i tvojí krev, nicméně, anděl Deanův výraz, vypovídající o vině, kterou lovec cítí, znal. Dean měl onen výraz právě teď.

Castiel se usmál: „Jsem voják, Deane – byl jsem voják po milénia, předtím, než ty ses narodil a voják pořád budu.“

Dean nohou nakopl oblázek: „Říkáš mi, že se o sebe umíš postarat, že víš, jak být voják, ale nevíš, jaké to je být člověk, Casi.“

„O čem to mluvíš?“
Dean se zhluboka nadchl: „Na světě toho lidem hrozí víc, nejen monstra nebo Apokalypsa.“

„Já vím, viděl jsem-„

„Ne, Casi, neviděl,“ skočil mu do řeči Dean, „viděl jsi možná ze shora, co lidé dělají, ale to divadlo, které hrajeme, se neshoduje s tím, co se denně odehrává v nás – omluvám se,“ dodal, protože si uvědomil, že celou tu dobu chrání Castiela před útokem zvenku, ale Dean zapomněl, že svět uvnitř člověka je stejně nebezpečný, jako svět okolo něj – i to je oba dovedlo sem… Dean, pozorujíc Castiela, jehož tvář se odrážela na vodní hladině, přemýšlel o tom, co se andělovi honí hlavou – pro jednou si Dean přál mít nadpozemskou moc a číst v mysli –

nebo vidět do budoucnosti a umět odhadnout, co z Castiela kterého Dean zná, udělalo Castiela, kterého lovec viděl v alternativní budoucnosti…

když se oči lovce a anděla setkaly, Dean dostal odpověď – možná, ne zcela, ale zčásti jistě, nového Castiela stvořil Dean – přehlížení, odsouvání a ignorace (protože Dean razil heslo co je kamenné je i neměnné) si vybralo svou daň.

Dean si odkašlal, bude věci dělat lépe a začne hned: „Já budu poslouchat, co mi říkáš a ty ke mně budeš mluvit – dohoda?“ zkřížil, jako kluk, za zády prsty –

anděl si chvíli zkoumavě prohlížel Deanovu tvář, jakoby pátral po něčem hmatatelném: „Dohoda,“ řekl pak. „Deane?“

„Jo?“

„Děkuji.“

Lovec se usmál: „V pořádku – raději to nezmiňuj.“

„Oceňuji tvou snahu, Deane – jsem si vědom toho, že nerad mluvíš o svých emocích... byl jsi velice upřímný, nezvykle upřímný,“ Castiel se na molu posunul blíž k Deanovi.

Dean polkl: „V pohodě, Casi.“

…z bezprostřední vzdálenosti Dean viděl Castielovy tmavě modré oči, zářící jako hvězdy – jako modré světlo –

Castielův dech se Deanovi usazoval na tváři - Dean by býval byl ve společnosti kohokoli jiného cítil nepohodlí, ale, vedle Castiela lovec zjistil, že ho osobní prostor nezajímá tolik – protože tohle byl Cas… aněl zadržel dech a -

Dean uvěřil tomu, že Castiel ho políbí, protože anděl se naklonil blíž. Lovec ztuhl a chtěl se odtáhnout, nicméně hluboko uvnitř našel Dean svou část, která chtěla být políbena, a Dean se rozhodl, že i polibek bude v pořádku – možná víc, než v pořádku… zavřel oči, čekajíc, ale Castiel neudělal nic –

Dean cítil Castielovy prsty ve svých vlasech a pak i na své tváři – jako senzaci.

„Proč se mě dotýkáš?“ zašeptal ochraptěle a podle zvuku šustění látky Dean poznal, že Castel stáhl ruku.

„Všechno je tak intenzivní…“

Dean otevřel oči a Castiel si poposedl zpět – Dean se chvíli nemohl rozhodnout, zda je zklamaný nebo rád, Castiel ho ale nenechal přemýšlet dlouho, protože promluvil.

„Moje chování na lovu bylo neadekvátní, omlouvám se.“

Dean si nemohl pomoci, zasmál se: „Duchové a monstra klamou, Casi, nejsi první ani poslední, kdo naletěl zhrzené ženské!“

Castiel, který se zřejmě rozhodl využít Deanovi nabídky říct mu vše, mluvil dál: „Přál jsem si, aby to byla pravda – myslím si, že jedna moje část věděla, že není, ale na tom nezáleželo – věděl jsem, že se topím, ale i to byla možnost vstupu… chtěl jsem jít domů, Deane…“

lovec přemýšlel o tom, co je to, co Castiel potřebuje slyšet… v lovci se usadil zvláštní pocit, jako vjem ztráty, které si je člověk vědom dřív, než k ní dojde – Castiel nikdy nebude patřit na zem, sem k Deanovi a Samovi a nic z toho, co Dean udělá nebo neudělá, to nezmění – ale… může anděla utěšit teď.
„
Půjdeš… ale, ne takhle.“

„Tak jak, Deane?“

Dean položil Castielovi ruku na záda, kreslíc na ně prsty přes materiál bundy kruhy. Když se nechtěně dotkl kůže na krku Castiela, lovec strnul – byl Castiel vždy tak studený?

„Co?“ zeptal se Castiel.

„Jsi zmrzlý.“

Anděl automaticky schoval své ruce v ohybech látky.

„Až se znovu objevíš, v nebi,“ řekl pak Dean, „budeš zase anděl.“

„To nevíš, Deane – nemůžeš vědět, jestli –„

„Říkám, že budeš,“ přerušil jej, „uklidni se… je jedno, co jsi teď, protože pro mě budeš vždycky…“ Dean se nadechl, „budeš vždycky Castiel – ten anděl.“

„Ale, už teď jsem jiný,“ trval Castiel umanutě na svém, „nerozumím tomu, jak můžu být pořád stejný, i když jsem jiný…“ na okamžik byl Castiel zase mladším bratrem, snažíc se najít smysl v tom, co říká Zuriel.

„Protože takhle funguje láska, Casi… když milujeme, milujeme lidi a ne to, jací jsou – milujeme je – a i když se mění, milujeme je pořád … někdy,“ jako já a Sam, napadlo lovce, „je chceme nenávidět proto, co dělají, ale nejde to, protože je nemůžeme nemilovat,“ a – tohle byla pravda… Dean se celou dobu snažil neztratit Castiela, kterého má rád, a zapomněl přitom na to, že i když se Castiel změní, Dean ho bude mít pořád rád…

Castiel, jehož úsměv během Deanova vyprávění rostl, řekl: „V tom případě věřím, že jsem byl rovněž infikován láskou…“

a Dean, dřív, než Castiel mohl říct nebo udělat něco dalšího, se naklonil blíž a políbil anděla –

prsty, které měl Dean položeny na Casteielově tváři, Deana zábly, rty anděla byly ale teplé a Dean Castiela líbal, částečně věříc tomu, že do Castiela vdechne život…

když se konečně odtáhl, Castiel na Deana hleděl překvapeně a vyděšeně a Dean otevřel pusu, aby se omluvil, ale – Castiel se najednou usmál.

„V pořádku?“

Castiel přikývl a zčervenal –

kdyby měl lovec možnost a Castiel mu dal své svolení, Dean by býval byl zachytil anděla zamrzlého v čase, právě takhle – červenajícího se a s úsměvem na rtech, rozpačitého a dýchajícího zrychleně… rozrušeného Castiela, tvářícího se současně zamilovaně – zmateně a odhodlaně –

tentokrát políbil Castiel Deana. Polibek byl odvážnější a naléhavý – Castiel Deanovi možná život vracel…

anděl cítil ve svých vlasech Deanovu ruku, posouvající se po spánku dolů na krk… slyšel, že prázdný kelímek vedle něj spadl do vody a Deana šeptajícího Casi.

Kdyby se Castiel býval byl včera v noci utopil, propásl by polibek. V tom spočívalo kouzlo života, v neočekávaném a -

toto byla rovněž změna, o které Zuriel mluvil. Anděl a lovec sedící v prachu země, jedna blikající, zhasínající duše a vyhořelá milost anděla… Castiel se nemohl rozhodnout, zda je tento okamžik – polibek - začátek nebo konec příběhu – rozhodl se ale, že právě v této chvíli, smrtelný, vedle Deana, chce zamrznout… což bylo po všem docela malé přání –

Dean se ale pohnul a odtáhl se – Castiel i Dean si současně uvědomil, že člověk nikdy nezamrzá – nemohl – dokud mu v hrudi bije srdce (a srdce lovce i anděla, bilo divoce), žije…

a, dokud člověk žije, mění vším, co dělá příběh.

Maky: Tak tohle je naprosto nádherná povídka!!! I když ti dala dost zabrat a nevznikala lehce, tak výsledek stojí za to!!! Krásně jsi, jako vždy, vykreslila vztah Deana a Case a mě jsi alespoň do zítřka, než shlédnu závěr série, zlepšila náladu a zase jsi mi připoměla toho "starého" Case Děkuji Ti za to Pokud to zítra nedopadne, tak než mít Case - debilního anděla, tak raději ať skončí takhle. Takže ještě jednou tleskám a klaním se!!!

Maky: nápad super - a první půlka se mi opravdu moc líbila - bylo to takové Deanovské a Cassovské a bylo prostě super....
druhou půlku - já nevím, četla se mi poměrně špatně - možná je to tím, že Dean by ve skutečném spn světě tohoto nebyl schopen - nevím, nebo je to tím, že mé ideály vůči spn pohasínají a já jsem ponurá uvnitř sebe.....

v každém případě jsem si moc ráda přečetla další tvé dílo......a zítra - zítra se uvidí, co bude dál.....

Maky: Začátek jsi dobře "našlápla" na nějakou akci. Ale ke konci jsem se v tom začala nějak ztrácet. Na můj vkus tam bylo příliš té mužské lásky. Bohužel.

janca: ja vim - ja vim... ale, znas me, ja proste jine povidky nepisu - je v nich vice emoci nez akce, nesnazila jsem se o akci, i kdyz na zacatku to tak mozna vypadalo.. jen jsem - chtela jsem naznacit atmosferu, rekla bych a vyzkouset neco trochu jineho - protoze tohle je trochu jiny styl, nez jimz obvykle pisu.... ja proste nerada pisu povidky o akci - napsat knihu, v niz akci nakouskujes, dobra - ale v povidkach to delam nerada.. mam pocit, ze clovek nema dost prostoru na to aby akci skutecne dobre vykreslil a soucasne clovek nebude psat ff knihu, ze... takze ja beru ff povidky vzdy spise jako nahled do duse postav, vzdy , jako neco, co nam umozni videt to, co v serialu nevidime casto - emoce.. v tehle povidce jsem si ale trochu nabehla, aprotoze se rostrostla moc a soucasne jsem ji nechtela nechat vylozene prerust - takze vysledek je takovy - pusoibi mozna jako neco, co melo poikracovat, ale prislis rychle to skoncilo. vratim se ke svym emocnim povidkam well, dekuji za komentar - vim, ze tohle neni tvuj salek kavy a tim spise si ho vazim

Nemix: Hm, hm.. snazila jsemse prijit na to, proc je tahle povidka pro me tak "divna" - myslim, ze je to tim - viz vysvetleni, ktere jsem napsala vyse jance.. podle me jsem si nabehla tim,ze jsem na jednu stranu chtela napsat povidku o jednom motivu, ale soucasne jsemji nechala moc rozust a pak jsem chtela najenou prestat, protoze uz byla moc dlouha - a ja opravdu nepisu vylozene dejove povidky... viz vyse komentar jance- podle me ff slouzi od toho, alespon pro me, abych se vypsala z emoci, prtooze do dusi postav v serialu vudime malokdy, kdezto akce je tam spousta... hm - vis, uprimne - je jsem sama zmatena tim, co se v SN deje a i to se odrazilo v tehle pvidce - horkosladka.. confused... na jednu stranu v ni ublizuju a na jednu touzim, aby nekdo prisel a zachranil - Deana nebo Case... asi to neni moc dobra povidka - je v ni moc emoci... moc mych emoci - ale, za to muze SN vis, opet komicke je, ze me se vice libi ta druha cast povidky a z prvni jsem rozpcita - prosimte, ktera cast pro tebe byla prvni a ktera druha?... myslim, stylisticky se mi libi vice druha poovina povidky, prvni ne - vubec.. nejradeji bych ji vymazala... ale, mozna ze v prvni polovine je to vice serialovy Dean a Cas, mas pravdu.. jenze, ja mela na konci tak velkou chut promenit je v ty me postavy, ktere se vzajemne zachrani...well, asi bych se mela vzdy zamerit jen na jednu vec.. marne patram potom, co je v tehle povidce vlastne dobreho a proc jsem ji psala...

bohdy: oh, libila se Ti? Dekuji ... jak jsem napsala v kometarich vyse, tak ja jsem z ni rozpacita - well, muzes di precit proc v tech komentarich, ale - jednak nejsme spokojena s formou a pak - asi jsem se zamerila na moc emoci najednou.. anebo - ja Ti nevim - patram potom, co jsem tou povidkou chtela rict a proc jsem ji psala, jsem zmatena ze serialu a smutna soucasne a to se asi odrazilo tady - je ve mne prilis mnoho emoci a tahle povidka je v tom smyslu nestastna... ale, to, ze Tobe se libila, to mi dava pocit, ze jsem ji nepsala zbytecne - i jeden clovek, ktereho potesim, stoji za to, abych pro nej psala, ze .. takze se Ti libila - dekuji .. tedy, mysilm dekuji za to, ze jsem Ti mohla udelat radost... a vis co? Puvodne tam slash byt nemel, ale pak jsem konec zmenila... serial mi dava zabrat, moje emoce se meni z minuty na minutu!

bohdy napísal:

Maky: Pokud to zítra nedopadne, tak než mít Case - debilního anděla, tak raději ať skončí takhle.

tohle me rozsekalo - mas pravdu

Maky: Mě se Tvůj slash líbí, takže v pohodě

bohdy: tohle je pro me nejvetsi poklona, dekuji ...

hm, uz je skoro patek vecer!

Maky: já nevím, jak to odpovědět - povídka se mi námětem hrozně líbí - jenom prostě nevím, v podstatě jsem nadšená do okamžiku než Cass spadne do té vody - pak je to na mě moc chaotické a moc nesupernaturalovské (sakryš to je slovo) - slash mi tam nevadí, ty ho opravdu umíš psát, ale asi je tam moc emocí, které se vzájemně tlučou, což si myslím souvisí s tvou momentální náladou a rozpoložením ....všichni netrpělivě očekáváme ony díly a už se to blíží - já sama jsem z toho značně zmatená a jsem ochotná i přistoupit na to, že bude velké zklamání....nějak s tím asi počítám, a tak i já jsem asi přehnaně skeptická.....nevím...

Nemix: Takhle tomu rozumim- dekuji myslim si, ze jsi to odhadla.... mam ted sama ve svych emocich chaos a misto abych se z nich vypsala, udelala jsem to jeste horsi, protoze mi doslo, jaky chaos v nich mam... vlastne jsem imrovizovala - vedela jsem co chci udelat az do doby, kdy Cas spadl do te vody.. a pak - pak se mi chtelo proste berect a nechat ho utopit se a pak zase zachranit ho - a tady asi nejvic vyslo najevo, co ted chci - zachranit ho a vztah Case a Deana... nevypsala jsem se, je to horsi- ale, whatever... dobre, neni to brak - toho si vazim ... vazne si myslim, ze jsme tu vsechny zpola silene - zkusim se zamerit na jednu svou emoci a rozebrat ji - a ne vsechny najednou... ale ne dn es, a mozna ani zitra ne... tahle povidka je vlastne takovym nahledem do me emocemi zmitane mysli - chaos v citech.. ale, predstirejme, ze ten chaos panoval i v Casovi

PS: Moc ti dekuji za analyzu

zitra nam vsem snad bude lip - nebo hur, na chvili... snad lip!

Maky: to rozhodně nebyla anlýza - to byl jenom čistě můj pocit, jak si myslím, že jsi se u psaní cítila....možná jsem to i tak pochopila - nebo jsem pochopila tebe, protože já jsem stejně zmatená jako ty, jeden den mám chuť Casse zabít a druhý den mu vše odpustím a obhajuju ho.....je toho na nás prostě moc....a ty jsi se z toho chtěla vypsat - bohužel to nedopadlo tak, jak jsi si představovala - ale nevadí - je fajn se i o tyto zmatené myšlenky podělit, když už nic jiného tak aspoň víš, že v tom nejsi sama.....

No myslím že pološílených... a nebála bych se ani výrazu ŠÍLENÝCH fanoušků spn je nás tu víc Mě už s přibývající hodinou noční a ubývající hodinou do spn začíná hrabat. Sedím tu u compu s třetí sklenkou červeného, takže mé smysly už jsou pomalu, ale jistě otupovány a začíná mi být vše jedno... NEEE!!! Jedno mi to nebude, ani až stáhnu celou flašku!!! Což se bezpochyby stane!!! Cas si musí vybrat správně!!!

Sera by mela jit za mrize - vazne, za ublizeni na zdravi... protoze tohle uz hranici s pohravanim si se zdravim rozumem divaku!

bohdy: ja uvazovala, ze si koupim sampus.. kdyz nic, tak to pekne "bouchne"! co se tu zitra sejit - a podelit se o sve myslenky?... tedy, myslim potom az se podivate na dil, ja se budu divat dnes v noci - to bude u vas sobota dopoledne.. well, mozna ale nebudu ve stavu, v nemz budu schopna fungovat. Cervene vino je taky fajn - mozna si koupim to...

holky zítra dopoledne to je jasné - ale trhám partu - já jdu do bílého

už mi hrabe a stává se ze mě alkoholik....occchhh jak hluboko jsem klesla

Maky: Tak to se tu asi sejdem! Já plánuju shlédnutí asi tak za 12 hodin, což bude u nás tak kolem osmé ráno, takže dojmy určitě pisnu! Akorát, že já aj moc nerozumím, tak uvidím, co vydedukuji Rozhodně se víc těším na 6x21, to bude asi víc jasnější a pro mě srozumitelnější... a čemu neporozumím, to mi vysvětlíš ty

ach jo... jenze ja nez to stahnu - je tady pomaly internet, bude u me tak jedna rano - takze u vas deset.. a nez to skouknu budou u me asi tri rano - u vas dvanact... ach jo - asi hold nepudju spat, hadam - a budu pit a taky - nez budu schopna reagovat, tak pak bude tak pet rano... z nez vystrizlivim, tak bude - tak bude zitra a zitra se zahrabu do postele a budu v deprsi! To zni jako plan.. a vlastne - na zitra je naplanovany konec sveta, podle jeden predpovedi,tak aspon nebudu v te bolesti moc dlouho!

nojo... kazdopadne se tu ukazu hned po shledunuti - a mozna i v mezicase az budu cekat na stazeni.

a urpime - skoro bych byla rsi, kdyby - ja nevim.. na chvili jsem si prala aby Cas umrel - umite si to predstavit, prozivat tohle vsechno cely pristi rok?!

Maky: Mám takové neblahé tušení, že nic jiného, než psychický torturing celý příští rok na nás Sera nechystá... Což je určitě skvělá správa pro výrobce lihovin

Hlasování za udržení starého dobrého Case ve staré baloňákově nemotorné formě.
Ano, jedině ve světě ff bude stále náš. Koukej zase něco napsat, ať se mám nad čím opíjet.

keďže moja frustrácia z množstva učiva a nedostatku času a nehovoriac o tom, ako skončil dnešný supernatural nabrala neúnosné rozmery, rozhodla som sa zvýrazňovačku na chvíľu odložiť a začítať sa do nejakej peknej roztomilej poviedky s castielom a deanom a keďže mi táto svietila v dokončených poviedkach, povedala som si, že to bude znamenie a dala sa do čítania.. nuž, čo povedať? bolo to skrátka fenomenálne ako doposiaľ všetky tvoje predošlé výtvory ja zniem ako opakujajuci sa papagáj vždy, keď komentujem nejakú tvoju poviedku a jediné slová, ktoré dokážem použiť na opísanie tvojich spisovateľských schopností sú superlatívy typu perfektné!

naozaj to bola krásna poviedka na odreagovanie.... nie príliš nervy drásajúca, skrátka v nej nebolo veľa akcie, no za to bola podaná hĺbavo a pokojne, ostatne to je tvoj štýl, ktorý mne maximálne vyhovuje. máš ozaj veľmi krásny spôsob opisovania pocitov castiela, ktorý je myslím tvojou najväčšou prednosťou... skrátka úplne sa vciťuješ do daných postáv a všetko, čo píšeš zne reálne a takto nejako si predstavujem aj ja, čo sa honí casovi hlavou... toto napríklad mnohým autorom poviedok chýba a osobne sa považujem za jedných z nich že postavy sa v poviedkach správajú out of character a hoci aj ty máš prvky, kde správanie hlavne deana je nezvyčajné, no sedí to k celkovému príbehu a je to skrátka uveriteľné...

poviedka ma nielenže absolútne zbavila mojej depresie, ale normálne sa cítim uvoľnene a v duševnej pohode... tie opisy toho miesta a ľudí, to ako ustavične vyvíjame nejakú činnosť... nádych, výdych... osamelosť castiela a krásne ukončenie bozkom dean ako dal najavo svoje city a tie hĺbavé prvky ohľadom zmeny v živote... ja ozaj nemám slov. skrátka ďakujem za túto úžasnú poviedku, ktorá mi v mojej momentálne zložitej situácií vzhľadom na moje vnútorné rozpoloženie, veľmi pomohla neviem sa dočkať ďalších kúskov z tvojho pera

Panthera: Já bych ráda něco napsala, ale je to obtížné... vždycky, když ted přemýšlím nad Casem, nutně moje představy vždy skončí u finále a nového Case - potřebovala bych v mozku vystavět zed, abych našeho Case a fake Case dokázala od sebe oddělit! Ale, nepřestanu se snažit, slibuji vždy kromě ff už toho ted moc nemáme!

dion: O frutraci mi nemluv... je to - up and down.. chvíli jsem nad vodou a říkám si - screw them, budu prostě fake Case ignorovat.. jenže pak každá má myšlenka, představa vyústí v nového Case a ve finále - nemůžu si pomoci.. nemůžu od sebe našeho a nového Case oddělit - snad časem.. doufám, že tohle je jen přechodný stav - jako postraumatcký šok a přejde to - protože dnes jsem byla in the great pain.. v depresi! .. snažím se nového Case ignorovat - ale, vždy se ke mně sám vrátí a mně pak spadne úsměv - dnes jsem připomínala chodící mrtvolu! A samozřejmě j tu ještě fakt, že jedna má část doufá, že sedmá série bude i o zachramování Case, nejen o jeho zabíjení -

ach jo.. ale, já se pokusím - ne, udělám to - ve svých povídkách psát o našem Casovi.. protože ho mám tak moc ráda ... a těší mě, že Ti tahle povídka zvedla náladu - Bůh ví, že o všichni potřebujeme - na školu se ted já nemůžu soustředit vůbec, nesoustředím se na nic!

Ale, víš co? Tak, jako Tobě "pomohla" moje povídka, tak mně pomohl Tvůj komentář - seděla jsem tu a četla ho a říkala si - jo, fuck it, pořád ještě stojí za to psát o Casovi - protož si myslíš, že to dělám dobře a mně to vážně potěšilo - aspon chvíli jsem se dnes usmívala...

a taky Ti chci poděkovat za to rozebrání toho, co se Ti líbí - zrátka... díky Tobě jsem měla aspon pěkné ráno! ...

umím popisovat pocity Castiela - děkuji, myslím to vážně - tohle pro mě moc znamená vzpomínám si na dobu, kdy jsem nad každým jejch pocitem,musela přmýšlet - ta doba minula, "naučila" jsem se o nich psát a řekla bych, že s každým z nich jsem se trochu sžila - podle mě, autor by měl najít v každé ostavě kousek ze sebe a když to udělá, může s každou postavu do jisté míry splynout a rozumět jí - nebo kousku v ní... našla jsem to něco v Deanovi a Casovi - hm, pdle toho, co píšeš, tak se možná více ztotožuji s Casem.. zvláštní, nikdy jsem o tom nepřemýšlela - každopádně, děkuji za námět k úvaze vlastně je to komické - v tuhle chvíli se dovedu velmi stotožnit s Casem v šesté sérii - velice - ale psát o něm nechci, protože mám pro Deana a pro něj jiné plány!

... vlastně mě tihle finále v mých plánech spíše utvrdilo - je třeba udělat něco proto, aby tenhle jejich příběh nebyl zapomenut - to by byla škoda.. už ted se mnou příliš srostl, možná více než měl - takže, když už něco dělám, chci to dělat pořádně

děkuji Ti za komentář - moc

maky: no som rada, že som ti spravila pekné ráno ja sa rada rozpisujem o veciach, ktoré sa mi páčia, resp. nepáčia lebo si myslím, že presne to je pre autora dôležité, vidieť, čo zabralo a naopak, na čo by sa možno ešte dalo popracovať

ja nemať v stredu skúšku z predmetu, na ktorý mám tri hrubé knihy vedieť, tak by som sa tiež nedokázala učiť aj tak som sa už kvôli včerajšku dostala do časového skĺzu a som zvedavá, či to vôbec všetko do stredy aspoň dočítam

včera večer som si ale so sestrami pozrela dva diely úplne šialeného a vtipného anime a potom prišli susedia tak som s nimi a rodičmi pila do druhej ráno a hneď je svet krajší

ako ja som sn dopozerala a povedala som si, no dalo sa to čakať, fuck it all nejdem sa preto rozčuľovať... lenže ono ti to potom nedá a aspoň malý kúsok tvojej duše stále trpí... neviem, ale pripomenulo mi to koniec tretej série, keď dean skončil v pekle a ja som sa potom niekoľkokrát počas leta pristila, že myslím na neho ako tam dole trpí a pochytila ma depka a hoci sa teraz ozaj veľmi snažím na fake!casa nemyslieť (ostatne ani nestíham! som zvedavá, či po strede keď spravím skúšku a prestane ma táto povinnosť ťažiť neprežijem emocionálny breakdown kvôli casovi znova chápeš... odpadne dôvod, pre ktorý sa teraz "držím pohromade"), no mám také obavy, že aj toto leto ešte bude náročné aspoň v niektorých momentoch...

no jednému som vďačná... totálne to prebudilo moju múzu teraz síce ešte nejakú dobu nebudem môcť nič písať, no dúfam, že mi to vydrží a akonáhle sa nájde voľná chvíľka, tak oprášim svoje chabé spisovateľské schopnosti toľko nápadov.... normálne ma frustruje aj toto... no nič... dopijem kváu, pozriem si nový diel anime beelzebub, čo je vtákovina na ntú a pokračujem v záväzkovom práve....

dion: Mam rada konstruktivni komentare a kritiku.. a ano, mam rada, kdyz mi nekdo napise, ze se mu moje povidka libi, protoze to znamena, ze muzu Case udrzet pri zivote - takze za to Ti dekuji

well, vlastne mas stesti, vazne, protoze se soustredis na skolu - coz bych mela taky - predpokladam, ze v lete to bude lepsi, protoze se najde vic veci, ktere me rozptyli, ale zrovna ted nedelam nic. Kazdy den hlidam deti, coz je nudna cinnost a odpoledne sedim uplne sama a cely vikend jsem taky sama - a jedine co mam, jsou moje myslenky - takze si asi umis predstavit, jak me moje mysl muci. At jdu kamkoli, vidim Case fake Case... mam rada tuhle spriznenost se samotou a se svou mysli a se vsim - ale v ttuhle chvili jen to jednduse utrpeni, protoze tu neni nic, co by odvadelo mou pozornost od SN a tim padem s ek nemu moje myslenky porad vraci... ale, tohle bude podle me postraumaticky sok z patku a za par dni fake Case odpulje nejakm do pozadi nasi mysli -

aby se, ano, jednou za cas vzdy necekane objevil, vyplul na povrch a mucil nas... ale, ja se ted soustredim na to - Cas umrel, budu smutna ale to je vse - Cas je mrtvy... a v sedme serii je fake Cas a ja ho budu sledovat maximalne ze zvedavosti - ale neni to Cas, ale fake... tak!

Me napadlo, ze bych zasla do kina na nove Piraty z Karibiku - bude to legrace.. hm, ale urcite tam uvidim ve vsem Case, tak nevim jestli mam chodit!

PS: Doufam, ze zkousku nakonec das

Tak tahle povídka zatím patří mezi moje nejoblíbenější. Nevím proč, možná kvůli tomu pocitu, že si sama občas připadám jako Castiel - momentálně teď. Asi proto...