THE BODY MAKES THE COFFIN

Klidně se posaďte, nebojte se... smutnější už stejně nemůžeme být...

rozhodla jsem se "propagovat" starého Case, to víme - nicméně, abych mohla tuhle sérii hodit za hlabvu a ignorovat jí, potřebuji naspat to, co cítím - nepřenesu se přes to, co jsem včera viděla ve finále aniž bych nejřív napsala tohle - pak v sobě ukončím tuto sérii a budu už navždy psát o Castielovi, kterého máme rádi.. well, možná čas od času šestou sérii zmíním, ale Cas bude pořád Cas...

nebojte se - tahle povídka končí "dobře" - nechci už být více smutná...

vysvětlení - dnes jsem napsala do Novinek toto:

"uvažuji nad tím, jestli Cas v tom těle ještě vůbec je... nevím, proč ho Sera nemohla jednoduše zabít - protože potom by to sice byo smutné, ale takhle si říkám - hm, tak co - je Cas zavřený ve svém těle a je pořád ještě uvnitř (jeho jedna stará dobrá část) nebo je Cas prostě mrtvý?... a ptám se - kde je Cas - je konečně v Nebi - jeho duše/milost... nebo bude až do konce včnosti jeho duše/milost uvěněná v jeho těle, změněná a roztrhaná na kousky a pokřivená? To není fér.. po všem, co Cstiel udělal, si zaslouží aspon umřít - já to prostě nechápu... nejdřív ho nechají projít všemi těmi shity ve čtvrté a páté sérii a potom ho odmění tím, že jeho duši nechají navždy trpět tímhle způsobem?... proč ho nenenchali prostě umřít? Ano, vím proč - senzace... ale tohle jednduše není fér vůči Casovi - je to tak smutné... Sama a Deana vythli z Pekla a Castiela v tom jeho nechají?

skutečně si nemyslím, že Castiel je pořád Castiel a jediné, co mě "zajímá" je, jestli a stará Casova část je mrtvá a konečně v Nebi anebo zda v tom pekle v těle zůstává - přeji si myslet si, že Castiel JE v Nebi- nebo jednou bude... tohle je smutné a kruté.... ale, na každý pád, to, co ted vidíme, už Cas není -"

a pak mi došlo, CO jsem napsala... Castiel navždy zatracený.. my všichni víme, jaká jsou pravidla v SN - lidé sice umírají, ale exostují dál.. nicméně, Casuelovi znemožnili existovat, protože z něj udělali někoho jiného a já se ptám, kde Casova osobnost je - mrtbá, v nebi, zničená, zatracená?.. strašlivé myšlenky...

ale - tahle povídka můž být takový konec ke všemu, co jednou v SN uvidíme - nezáleží na to, zda Castiel udělá hrozné věci, zda bude žít nebo zemře - zda na něj bude Dean naštvaný - protože SN vždy může v našich představách skončit takhle... schválně jsem nechala hodně věcí otevřených, aby tento konec pasoval skutečně ke všemu - tedy doufám - co nás v další sérii čeká...

a ted se cítím trochu lépe - jeden Castiel dosud existuje ve mně a v nás a v našich povídkách a představách - ale, já chtěla trochu pomoci i tomu seriálovému Castielovi, kterého mi je líto...

touhle povídkou mu dávám šanci.


Castiel už nebyl Castiel – jeho osobnost umřela a Castiel se stal pouze schránkou… nicméně, osobnost anděla zůstala pohřbená ve schránce spolu s miliony ukradených duší.

Nový Castiel nic necítil, byl stroj – a, když ho Dean několikrát viděl, uvažoval lovec nad tím, zda mrtvá část skutečného Case něco cítí – zda k Deanovi mluví… lovec měl občas pocit, že ho anděl volá a prosí – chci domů, říkal. Dean se ale klidně mohl mýlit.


Byl vždy stejně studený?

Castiel se dotkl kůže na své ruce a překvapeně vydechl – byl zmrzlý. Anděl ležel na zádech a zkoumal své ruce, přemýšlejíc, zda jsou skutečně jeho –

mohl by vyměnit svou schránku za adekvátní oblek – něco honosného, napadlo jej…

Castiel se posadil a uchopil mezi prsty lem svého kabátu – je skutečně jeho?

Castiel věděl, že je – vzpomínal si na všechno, ale, současně nedovedl žádný svůj pocit zařadit, pojmenovat nebo přiřadit jej k tomu, co cítí teď – všechno od Castiela odstoupilo a on nalezl sám sebe jako novou neznámou bytost…

zprvu anděl slyšel sám sebe, slova, která vypouštěl z úst – která by Cas býval byl nikdy neřekl – ale, potom přestal… slova se stala tím, co si anděl myslel. Starý Castiel byl mrtvý – a nový seděl v prachu země, tváříc se povzneseně a malicherně přemýšlejíc o své novém image.

Čas od času měl Castiel vize, kterým nerozuměl – jakoby něco v něm mluvilo – k němu - neznámým jazykem, snažíc se Castiela přesvědčit, aby věci dělal jinak a aby sám sebe zase slyšel. Anděl se ale naučil tento hlas potlačit a nevěnoval už mu více pozornost – bylo toho tolik, co bylo třeba udělat a Castiel se nemínil nechat rozptylovat.

Uběhla řada let – na zemi… Castiel neměl nepřátele. Dean se anděla pokusil zabít, ale neúspěšně – Boha zabít nelze. Castiel nicméně nepodnikl odvetu, protože pozorovat Deana a jeho zoufalou snahu bylo zábavné a když Dean potom umřel a odešel do nebe, Castiel hledal jiné druhy zábavy –

a čas od času, přemýšlel nad tím, proč je tak studený.


Castiel byl překvapený, když se setkal se skutečným Bohem –

anděl se mírně zamračil, zvažujíc své a Jeho možnosti a nakonec řekl: „Nejsi tu vítán,“ a Castiel soustředil všechnu svou sílu, světlo, na zničení svého protivníka -

což většinou fungovalo – většinou ale nebyl Castiel konfrontován s Bohem. V jednu chvíli cítil anděl světlo, vycházejíc ze sebe, ale ne nevratně a v druhé – ho světlo opustilo… Bůh neudělal nic – bylo to tak jednoduché…

usmál se a pak Castiel padal… do hlubin – ne Pekla, prostě – do hlubin.


Bůh Castiela sesadil z jeho postu – z trůnu, ale nezabil anděla, protože Bůh zasahoval pouze v míře, v níž musel a ne víc.

Castiel znovu ležel na zádech, uvažujíc nad svýma rukama, které už neměl – kdysi v nich držel moc – mohl cokoli a teď nemůže nic, což bylo nespravedlivé… Castiel ale necítil víc, než bodnutí zraněné pýchy a hlas, který v něm pro jednou zase rezonoval, Castiel potlačil –

„Tiše,“ řekl, „musím se soustředit…“ Castiel se věčnost nepohnul… zamrzl na místě, kde neexistoval čas, ani prostor, zamrzl v temnotě, bez těla … bez tepla. Castiel nebyl nic, existoval pouze jako vzpomínka, jako tma ve tmě, jako chlad, který je součástí zimy a nikdo mu nepřikládá pozornost –

a, když se Castiel konečně pohnul, rozpadl se -

anděl už nebyl osobnost, byl mrtvá bytost bez vědomí plující vesmírem – jeho jednotlivé kousky se od sebe vzdálily a splynuly s tmou –

všechny, až na jeden.

Polední kousek Castiela, v němž dosud přežívala osobnost anděla, v němž dosud přežíval Cas. Kousek, který byl sice studený, ale toužil být zase teplý – a který měl v sobě dosud vědomí a který nelítal vesmírem bezcílně, ale vždy se snažil přiblížit se k teplým věcem okolo sebe – a měl, dost rozumu na to, aby nepřestával volat –

Chci domů…

ani Bůh, který se tolikrát díval, jak hoří svět, nemůže být hluchý k tak zoufalé prosbě –

nicméně, byl.

Kousek Castiela čekal na to být zachycen – nestalo se ale nic.

Bůh nebyl hluchý ani krutý – on se jednoduše stáhl, jako vždy, protože to nebyl on, kdo měl Castielovi odpustit. Lidé si často myslí, že od toho tu Bůh je, aby byl velkorysý a odpouštěl nám – omyl - Bůh nebude ztrácet čas s něčím, co lidé zvládnou i bez něj a v tento moment Castiel musel odpustit sám sobě – a někdo, musel odpustit jemu…

nicméně, trvalo dlouho, než Dean a Castiel přišli na to, co se od nich čeká a co je třeba udělat.


Protože kousek Castiela vždy vyhledával teplé a zářivé věci, okamžitě přilnul ke světlu, které se jednou ve vesmíru objevilo… nejdřív byla tma, jako vždy a potom bylo zničehonic světlo –

kousek anděla předl, vychutnávajíc senzaci, protože on neměl rád být studený. A světlo mu umožnilo víc – dovolilo mu vstoupit do něj a Castiel byl poprvé po dlouhé době, zase teplý… na chvíli byl anděl zase sám sebou –

tehdy se světlo, které bylo zprvu tmou, proměnilo v pocit a tento pocit kousek anděla naplnil, dávajíc mu formu –

když světlo promluvilo lidským hlasem, Castiel zamrkal – což bylo k neuvěření, protože to znamená, že má zase oči –

otevřel je. Anděl už nebyl ve Vesmíru a nebyl už kousek – byl Castiel.

Což byl podivný sen, protože kousek Castiela nikdy nesnil, všechno, co měl, byla tma, která byla současně skutečností i snem. Tohle je možná další trik, napadlo ho – další trest –

zarazil se – kousek neuvažoval obvykle tak konstruktivně, vpravdě, kousek vůbec neuvažoval –

bylo tohle skutečné?

„Co ti sakra trvalo tak dlouho, Casi?“

Strnul. Hlas, který Castiel neslyšel věčnost, ale který si dobře pamatoval, patřil Deanovi –

a když anděl zvedl hlavu a uviděl lovce, ležérně se opírajícího o strom, věděl, že Dean je skutečný –

žádná síla nebyl dost silná a žádná představivost dost obrazotvorná na to, aby ztvárnila Deana Winchestera – tohle musel být Dean. Lovec vypadal pořád stejně, měl na sobě svou koženou bundu a okolo krku amulet a tvářil se, což bylo zvláštní, spokojeně –

Dean se usmíval, upřímně, od srdce a krásně… což znamenalo, že jsou oba v nebi.

Že on je v nebi!

… nikoli Bůh, ale Dean pro Castiela přišel a vytáhl ho z hlubin zatracení, vdechl do něj život a teplo…

anděl zahýbal prsty, pozorujíc je – jednoduchý proces jej fascinoval a potom – teplo.

Teplo, které znamenalo, že je Castiel živý, které znamenalo, že má tělo a formu a není už pouze kousek tmy…

„Casi?“ Dean se odlepil od paty stromu a přistoupil blíž – na okamžik měl lovec strach, že spolu s Castielem oživil ještě i jiný jeho kousek, ale – všechny Deanovy obavy zmizely v okamžiku, kdy se jejich oči setkaly –

tohle byl Castiel…

„Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho – taťka,“ Dean protočil očima, „trval na tom, že musíš strávit nějaký čas na hanbě – a já si to ostatně myslel taky,“ odmlčel se, ale Dean už nebyl naštvaný – věčnost, kterou strávil v nebi, lovce poznamenala, Dean byl smířený –
sám se sebou i s Castielem… a i když si toho mají hodně co povědět, Dean nebude vytahovat na světlo staré rány teď, anděl a lovec mají věčnost na to vypořádat se s
minulostí – protože od toho je nebe tady –

lidé, kteří přišli jeden o druhého, se setkávají v nebi a – už nikdy nejsou sami, od toho je nebe tady.

Castiel neříkal nic – usmíval se. Byl jednoduše šťastný. Už navěky…

protože, i od toho je nebe tady.


Pozn. autora:

I love you, Cas...

Maky: To je taková krása Kéž by to takhle dopadlo, ale všichni víme, že tohle se nestane... Takže za sebe... Díky

ooo je to nádherný ale zároveň strašný, že by se Cass s Deanem smířili až bůhví kdy...Ale jinak krása já tady seděla s otevřnou papulí a hltala každý slovo....

no a je to v prdeli.... sľúbila som si, že nebudem smokliť, ale to sa proste nedalo chudáčik castiel... tak krásne si to zase napísala som neskutočne vďačná za túto poviedku konečne troška svetla k tej tme, ktorá nastala po finále... a to či napísala na koniec.... niečo tak krásne a pravdivé som už dávno nepočula... ty máš proste neskutočné myšlienky a celkovo vieš super podať aj myšlienky prevzaté... tento tvoj talent ma nikdy neprestane udivovať...

"to, co je ztracené může být pořád milované..."
- toto sa stáva mojím novým mottom!


I love you, Cas

Škoda, že to takhle neskončí.

teda to je nádhera Maky obdivuju tvou mysl, toto je tak krásné a dojemné a zároveň tak nereálné
škoda, že to nemůže takto dopadnout......

I love you, Castiel.....

Dekuji vsem Jednak za pochvalu a taky za to, ze jste v tom se mnou.. diky psani muzu udrzet naseho Case pri zivote, takze dokud se najde nekdo, kdo o nem chce cist, bude porad zit - a to je rozhodne pozitivni zprava!.. a, je kind of nice tolikrat slyset, I love you, Cas...

dekuji!

... tak nejak nevim, co dodat.. vsechny komentare me potesily - tohle je ale vice srdecni zalezitost a ja nedovedu vyjadrit, jak moc pro me znamena to, ze jste vsechny se mnou a s Casem - dekuji kazdemu z vas! .. a omlouvam se tem, ktere jsem rozesmutnila...

...já nemůžu nic....říct....

So, I LOVE YOU, CASS !!!!

Polgara: Dekuji - i za Case

Bylo by fajn, kdyby to takhle skončilo... Bylo by to...jiné... ale myslím, že bych se s tím smířila...

Angela: Páni.. děkuji Ti za všechny komentáře - je jich - hodně udělaly mi radost... člověka komentář vždy potěší! Na všechny ti určitě odpovím (a moc ráda), ale v tuhle chvíli nic nestíhám, dnes odjíždím a další dva týdny tu v zásadě nejsem, takže to možná chvíli potrvá - snad to nevadí.. děkuji za každý jednotlivý komentář - četla jsem je poctivě a vyjádřím se k nim později...