FORBIDDEN HEAVEN

Dobře, byla jsem pryč a nevím, co dřív... mám asi milion nápadů a současně žádný čas a vnitřně trpím vším možným - nicméně.. šla jsem po ulici a přemýšlela jsem o horké čokoládě a o marsmallow bonbonech... tady v Americe se vážně dělá to, že je hodí do horké čokolády a nechají je rozpustit v ní... je to - nejsou to ty typické marsmallowy, které známe z Čech - tyhle jsou obrovské a nadýchané a k čokoládě se skvěle hodí.. je to takový rituál - utopit je... a dívat se... nevím proč, najednou mi to přijde smutné, asi mám tendence za vším vidět tragédii v souvislosti s tím mě napadla povídka - well, neměla bych rozdělávat další povídku, když jsem nedokončila jiné své rozdělané povídka, ale - dejme tomu.... co nadělám, tohle jsem prostě já

v první řadě - k téhle povídce nebudu psát žádný popis.. tohle je asi poprvé, kdy sama přesně nevím, co se stane - tuhle povídku píšu pro radost, nechám se unášet okolnostmi a nápady a budu jí psát podle toho... nebudu jí plánovat a proto nepíšu ani žádné shrnutí.. prostě - nechám příběh odvíjet se

je to povídka, kde se střídá děj a moje myšlenkové vsuvky - potom mých vsuvek bude asi méně.. je to děj navazující na SN, i když v asi hodně vzdálené budoucnosti... navazuje na to, co se stalo ve finále, navazuje na všechno a na nic. Prostě píšu, fantazíruju a bavím se... nepřemýšlejte nad tím moc - jen se zkuste bavit se mnou...

příběh začíná v momentu, kdy je Dean a všechny postavy SN v nebi - jsou dávno mrtví... děj se odehrává v "daleké budoucnosti"... děj se odehrává - odehrává se potom, co všechny postavy už umřely - některé jsou v nebi, jiné zapomenuté, některé v Pekle... nicméně, v SN nic není zcela mrtvé a postavy se vrací na scénu, protože je třeba něco vykonat... povídka naplněná humorem, ale i bolestí, trochou úvah a malou apokalypsou na konci... černý humor, špatný humor, melancholie, vážné scény - všechno dohromady.. nové postavy - prostě, se bavím psaním - snad se najde někdo, kdo bude rád číst

PS: Je to zvláštní, jak nás ono nenáviděné finále inspirovalo...

FORBIDDEN HEAVEN

PROLOG

Ráda pozoruji marsmallowy plavoucí v horké čokoládě – pomalu se rozpouští a bílá hmota zanechává na hladině světlé stopy, v podobě stočených linií… čekám, až se úplně rozpustí a přemýšlím, kolik marsmallowů je třeba k obarvení čokolády na světlo.

Marsmallowy a horká čokoláda jsou jako sněhové vločky v Pekle a vločky jsou jako andělé… kolik andělů je třeba vhodit do Pekla, aby přestalo být Peklem?

Existuje proroctví, v němž se praví, že až se Peklo změní v Nebe, rovnováha vesmíru bude narušena, horní a dolní Nebe se spojí a rozdrtí zemi. Potom všechno skončí, což je jistý druh Apokalypsy s tím rozdílem, že tohle je konec v dobrém slova smyslu… v nebi, které vznikne po spojení, nevládnou andělé ani Bůh – toto nebe zde bylo na počátku, ještě před Bohem a až začne zase existovat, vzejdou z něho nové věci, nový počátek a vše, co jednou žilo, se narodí znovu, dostane podobu a Knihu osudu naplní nové příběhy. Než ale všechno začne, musí všechno skončit – v opačném případě se země změní v kámen, peklo v oheň a nebe ve vzduch, v němž nic nebude existovat – ani příběhy, ani lidé, ani andělé a ani Bůh… ba, dokonce ani démoni… tak je to totiž se všemi věcmi, které trvají příliš dlouho – pokud včas neskončí v jedné podobě a nezmění se, uschnou a všechen život a dynamika z nich vyprchá.

Jak ale změnit Peklo v Nebe?

… klíčem jsou andělské slzy – jsou čisté světlo, protože jsou nebeská esence… jsou nejhlubší vrstva andělské milosti, ukrytá pod povrchem. Mají moc. Dokážou proměnit peklo. Poeticky řečeno představují marsmallowy vhozené do čokolády.

Vhoďte do pekla anděla a zachráníte svět… problém je, že andělé, NIKDY nepláčou.

Neví jak…

… jak rozplakat anděla?


… Castiel v roce 5 před Kristem seděl na písečné pláži, v lidské podobě v hostitelském těle. Castiel nabíral do rukou písek a prohlížel si svou novou kůži obalenou drobnými zrníčky – nechal písek na dlaních zaschnout a potom ho rychle smetl, analyzujíc výsledek –

anděl otáčel ruku proti slunci, fascinován jednoduchým mechanismem – zemskou přitažlivostí i lidmi. Odrolil písek a sním i trochu své kůže, jako vrstvu.

„Ty jsi zvláštní…“

Castiel zvedl hlavu – vedle něj stálo v písku bosé děvče, které jej upřeně pozorovalo.

Chtěl jí povědět, že on si myslí totéž o ní, ale zakázali mu mluvit s lidmi. Nabral do rukou další hrst písku a prosíval ho v dlaních. Děvče odešlo. Bylo horko a dopoledne lidé nikdy nevycházeli ven, děti byly výjimka.

Osobnost tvoří mnoho vrstev a nikdo neví, co v sobě objevíme, odkryjeme-li jednu z nich.
Objevíme své slabosti, své stinné stránky a nečekanou odvahu… nalezneme potlačované špatné vlastnosti a krutost, své touhy a nekonečnou laskavost. Objevíme různé věci a možná až odrolíme dost vrstev a narazíme na tu správnou, naučíme se plakat.


Castiel byl mnoho věcí. Byl anděl a chvíli byl i člověk. Byl dokonce i Bůh… byl mrtvý a byl živý. Teď byl Castiel v Pekle, pozorujíc, jak jeho křídla zbarvují prostor okolo do bíla… nevěděl jistě, zda taje, rozhodně ale neplakal…

nevěděl, že má. Nicméně, Castiel byl od začátku součástí proroctví, jako my všichni.



Deanovo nebe v ten den vypadalo jako krajina s polem v horkém letním odpoledni. Teplý vzduch se vlnil nad zemí a Deanova vize byla rozmazaná… když se lovec nadechl, cítil trávu a půdu a sladkou vůni dřeva – jako vzpomínka z dětství.

Lovec si vychutnával pocit, jímž mu tvář zahřívalo slunce a ve chvilce slabosti zavřel oči, naslouchajíc šumění obilí ve větru. Nebe bylo pokaždé jiné, Dean měl rád svůj dnešní nápad.

Existuje nepsaný zákon, který praví, že vždy, když jsme spokojení, dojde vzápětí k něčemu, co všechno změní.

Nejdřív se zvedl vítr a obloha potemněla, potom bylo náhle úplné ticho a vzápětí se vedle Deana zhmotnil anděl.

„Měl jsem za to, že moje nebe je nepřístupné všem okroužkovaným parchantům, jako jsi ty,“ procedil lovec skrz zuby… neznepokojoval se, anděl neměl moc přímo zasáhnout do Deanova nebe, nicméně, pouze svou přítomností jej změnil v peklo, protože Dean neměl anděly rád.

„Jsem anděl, Deane, žádné místo v nebi pro mě není nepřístupné.“

„Přesně – jsi parchant.“

Dean ale nevyvedl anděla z míry.

„Jsem Sabrael,“ odvětila bytost klidně.

„Fajn,“ odsekl lovec.

„Chceš vědět, proč jsem tady?“

„Obdivuješ můj výhledem?“ V Deanovu výroku bylo cosi majetnického, co anděla popudilo.

„Nebe není tvoje, Deane – půjčuješ si ho, a pokud je tohle to nejlepší, na co se zmůžeš,“ anděl se rozhlédl, „je to podle mého názoru mrhání prostorem,“ dodal, a Deanovi tím jasně umožnil jej katalogizovat – byl parchant – ostatně, jako všichni andělé.

„Byl jsem pověřen předáním vzkazu, brzy si promluvíme…“

Dean čekal: „Hm… proč ne hned?“

Anděl Sabrael se zatvářil povýšeně: „Tohle byl vzkaz, hlupáku – brzy si promluvíme… jsi zván na kongres ve vyšší sféře v nebi,“ anděl náhle vypadal dotčeně, dotud byl jen protivný, „pouze výjimeční lidé mohou vstoupit do vyšší sféry v nebi,“ sjel Deana opovržlivým pohledem, jasně dávajíc najevo své stanovisko – Dean mezi takové lidi nepatří, „bylo mi ale řečeno, že je to nezbytné,“ dodal.

„Přestaň se pýřit, nemusíš se o svoje skvělé nebe bát, já nikam nejdu.“

„Pozvání nelze odmítnout.“

Přirozeně. Deam semkl rty.

„Umřel jsem, nechtě mě na pokoji -“

„Očekávej nás během několika dní,“ skočil mu do řeči anděl a zmizel. Dean ve svém nebi osaměl. Na druhé straně pole se pásli koně a slunce začalo zapadat… kdyby Dean chtěl, mohl silou vůle slunce zastavit – v nebi lze setrvat v jakémkoli okamžiku věčně, přejete-li si. Dean ale namísto toho pozoroval, jak se den mění v noc a čekal…


Kdyby se mě někdo zeptal na to, jak si představuji nebe, řekla bych, že nebe je místo, kde se zhmotní všechny naše sny a představy.

Kdyby se mě někdo zeptal na to, jak si představuji peklo, řekla bych, že peklo je místo, kde přijdeme o všechny své sny a iluze, a přitom si v paměti uchováme pocit, který jsme měli, dokud jsme věřili a doufali… každá vteřina v Pekle, se tak změní v neskutečné utrpení.


Jeden ze způsobů, jímž nás v Pekle mučí, je pád. Nechají vás padat. Vtip je v tom, že Peklo nemá dno. Říká se, propadneš se až na dno pekla, jedná se ale o slovní obrat, protože peklo je bezedné. Končí a začíná tam, kde končí a začíná hranice lidské představivosti…

utrpení spočívá v tom, že padáte navždy. Nejdřív jste vyděšení a bojíte se dopadu a bolesti, ale po dlouhé době padání si nepřejete nic jiného.

Pro Castiela byl pád horší, než pro duše lidí, protože on celou tu dobu (věčnost), cítil nutkání roztáhnout křídla, která už neměl.


Sabrael si ve vyšší sféře nebe prohlížel dlouhý meč položený na bílém podstavci. Ve vzduchu voněly květiny… vyšší sféra nebe se nepodobala jeho zbytku. Byla reprezentativní prostor, zastavěný vysokými sloupy – jeho zbytek byl vyplněný prázdnými modrými místy oblohy.

„Není správné dát něco tak krásného a mocného člověku – zvláště ne člověku, jako je on. Viděl jsi jeho duši?“

Ostří meče bylo mokré a lesklo se na slunci, jako křišťál.

Bytost, sedící na vysokém trůnu, se podívala na anděla: „To je důvod, Sabraeli, proč ho doprovodíš. Nechceme přijít o něco tak krásného…“

a, Sabrael nevěděl, zda je míněn Dean nebo meč. Neměl ale šanci zeptat se, protože trůn byl náhle prázdný. Nicméně, doprovázet Deana Winchestra do Pekla, Sabrael nechtěl. On byl sečtělý anděl, jeden z nejstarších, čistá dokonalá bytost, nebyl válečník, jako ti mladí hloupí andělé, které Bůh stvořil proto, aby zabíjeli a byli zabiti. Tohle musí být vtip, možná, bude-li se modlit…

…modlil se. Trůn nicméně zůstal prázdný a Sabraelovi odpovědělo ticho.

…obloha v Deanově nebi zčernala a zaplnily ji hvězdy. Bylo pořád teplo, protože z půdy sálalo horko, které se v ní nashromáždilo během dne. Dean se ještě nechtěl vracet domů, i když Sam a ostatní čekali – Dean chtěl chvíli setrvat ve svém soukromém nebi, v tichu…

…v celách pekla nikdy není ticho, protože zoufalé duše lidí křičí, nicméně, Castiel stál v prostoru, ve středu Pekla, v němž nebyly žádné cely a žádné duše – prostor bylo prázdno, bylo v něm ticho a tma, protože tato prázdnota pocházela ze samého středu vesmíru, v jeho podobě ještě před stvořením nebe a země a pekla – byla vše-pohlcující a mrtvá. Nic v ní nemohlo existovat. Žádné emoce a tím pádem ani křik ani zvuky – ani pláč, ani smích…

nejdřív vás učili v cele a potom jste padali, a když jste padali dost dlouho (několik dekád věčností), obklopil vás prostor…

…jak dlouho byl Castiel jeho součástí, ex-anděl nevěděl – probudil se v okamžiku, kdy se v prostoru ozval hlas a - nejednalo se o halucinaci. Hlas byl skutečný a mluvil k Castielovi… sílil, nabíral na intenzitě a -

ticho prořízl hlasitý výkřik… naplnil peklo, přehlušil křik v celách a – stoupal k nebi…

Sabrael zahleděný sám do sebe, neslyšel nic, ale, Dean se polekal, protože čísi výkřik rozezněl jeho nebe, rezonoval jím a otřásal tichem, dokud v něm zase úplně nezanikl…




V kuchyni voněla slanina.

„Co ti řekl?“

„Nic – typicky – zjevil se mi anděl, předvedl mi, že umí být debil a zase odletěl. Zkazil mi den.“

Sam se na Deana podíval přes horní kraj novin. Jedna z báječných věcí na nebi je, že noviny byly vždy plné dobrých zpráv.

„Čeká tě jich ještě dost, nebuď malicherný,“ zamumlal mladší ex-lovec a otočil stránku. „Koukni, příští týden mají Beatles koncert, možná bysme mohli – „ zvedl oči a setkal se s Deanovýma –

„Radši ne… nemám rád zvuk, který vydávají jejich nástroje a nesnáším let it be, let it be… “

„Odkdy?“ zeptal se Sam.

Říká se odjakživa, nicméně, Dean prohlásil: „Od své smrti.“

„Hm…“ Sam nabral na vidličku kousek vejce a slaniny a vložil sousto do úst. Žvýkal.

„Hm? Same, sedíš si na uších, nebo smyslech, nebo co? Andělé – víš, co to znamená? Problémy…“ Dean frustrovaně vydechl a Sam konečně odložil noviny i svou nedojedenou snídani.

„Deane, vím, že nemáš radost, ale, podívej se na to z druhé stránky – jsme mrtví – jsme pod ochranou, neudělají nám nic, co jim sami nedovolíme nám udělat, takže – pokud se mě ptáš na můj názor – jsem zvědavý, to ano – znepokojený, ne…“

Dean pozoroval svého bratra. Sam seděl u stolu. Jejich dům v nebi byl přesnou kopií domu, který rodina Winchesterů obývala před smrtí Mary na zemi.

Samova tvář byla uvolněná a jeho rysy jemné.

„Bože, tys ztratil všechen instinkt,“ Dean zavrtěl hlavou.

Sam se kupodivu nenaštval, mladší lovec se jednoduše usmál a řekl: „Je krásné moci si něco takového konečně dovolit, nemyslíš?“

Což bylo diskutabilní. Dean měl rád život, ale oblíbil si i posmrtnou existenci.

„Co tě žere?“ zeptal se Sam, který si Deana znalecky prohlížel. „Je to ta věc, není?“
Dean semkl rty – o té věci nikdy nemluvili – zavřel oči a zavrtěl hlavou.

„Dobře, dobře,“ Sam zvedl ruce v obraném gestu. „Mlčím – vím, že pokud jde o andělské záležitosti (neřekl o konkrétního anděla), jsi přecitlivělý,“ zvedl se, protáhl a vyhlédl oknem ven. Na obloze se hromadily bouřkové mraky a ve vzduchu byl cítit déšť.

Hřmělo. „Andělé se zlobí…“

„Cože?“

„Andělé se zlobí – to se říká, když –„

„Když hřmí,“ přerušil Samův výklad ženský hlas.

Dean se usmál. Všechna rozmrzelost jej v přítomnosti mámy opouštěla.

Mary vstoupila do kuchyně, prohrábla Deanovi rukou vlasy a potom se postavila vedle Sama a společně se svým mladším synem pozorovala, jak vítr ohýbá větve stromů… stáli tak vedle sebe občas dlouhé hodiny, ona a Sam, mlčky, spojeni neviditelným poutem, které může sdílet pouze matka se synem a v Deanovi se vždy, když je tak viděl, něco zachvělo.

„Vezmi si svetr, Deane…“ zamumlala Mary a Dean si nemohl pomoci a protočil očima -

„Viděla jsem to,“ podotkla a Sam se ušklíbl. Potom začal tiše broukat:

When I find myself in times of trouble
Mother Mary comes to me
Speaking words of wisdom
Let it be

Dean zatnul zuby.

„Netrap ho,“ zamumlala tiše Mary, pokládajíc Samovi ruku na rameno a Sam zmlkl. Vítr rozrazil okno do kořán, nikdo se ale neobtěžoval ho zavřít -

a, když přišel do místnosti John a zeptal se, proč všichni stojí před otevřeným oknem, v tomhle počasí, Mary se jednoduše usmála a řekla, že v bouřce je cosi magického…


Bouřka osvobozuje. A otrhává ze stromů listí.


Castielova první bouřka v Pekle měla neblahý následek… anděl měl v té době dosud obě svá křídla a když Castiel uslyšel hřmění, zamávala jimi ve snaze vzdálit se, nicméně neúspěšně. Neměl už čas.

Bouřka vypukla na plno a Castiel kličkoval mezi blesky, což bylo obtížné, protože výboje se zviditelnily teprve v okamžiku, kdy něco zasáhly –

což Castiel zjistil vzápětí, protože jeden blesk uhodil do jeho křídla – Castiel viděl světlo – nebolelo to. Castiel necítil nic. Nicméně když bouřka přešla a on se jal zkontrolovat škody, Castiel zjistil, že křídlo nemá – shořelo…

Castiel dlouho používal své jedno křídlo, snažíc se vystoupat vzhůru, zpět, k nebi. Castiel chtěl z Pekla pryč.

Nemučili ho. Strčili do něj a nechali ho padat - a Castielovo křídlo se občas reflexivně pohnulo. Castiel si zoufale přál vzlétnout.

… a zatímco padal, Castiel zapomínal. Postupně ztrácel vzpomínky a téměř všechna milost z něj vyprchala, vyděšená tím, v co se Castiel měnil. A, když se anděl změnil dost, apatický a tichý Castiel slyšel onen hlas –

Castiel dlouho čekal na hlas… prosil nesčetněkrát svého Otce o jedno jediné slovo, ujištění nebo odpověď, Bůh ale mlčel a hlas, který Castiel slyšel teď, nepatřil Jemu – byl ale vítaný, po věčnosti strávené v tichu, po všem utrpení a bolesti, po samotě, byl první věc, kterou Castiel cítil –

nezáleželo na tom, komu hlas patřil, protože Bůh se zjevně nestaral – nositel hlasu ale ano… a Castiel hlas následoval.

Uchopil ho do rukou, jako záchranné lano, obemknul své ruce kolem něj a nechal hlas vytáhnout jej vzhůru, nechal hlas vést jej – Castiel nebyl spasený, byl ale zachráněný, vytažený z nicoty – což bylo lepší než nic…

když se poprvé dotkl hlasu, Castiel vykřikl, protože hlas ho spálil a jednalo se o víc, než o nepříjemnou bolest. V Castielovi se rozhořel oheň, který jej uvnitř vypálil a změnil jeho podstatu – ale, potom už Castiel necítil nic… všechno jej opustilo a i útržky vzpomínek, které si Castiel dosud uchoval, vyprchaly. A milost anděla – Castiel vážně pochyboval o tom, že jí ještě má…

zaváhal pouze na okamžik, když v něm hořela poslední vzpomínka – byla více pocit, než událost – něco, co Castiel nechal na světě a co na něj dosud čekalo… pocit jej opustil v momentu, kdy jeho vlastní výkřik dozněl a Castiel už pak jeho analýze nevěnoval pozornost – neměl čas. Hlas ho volal, měl pro Castiela práci -

anděl byl povolán.


Je-li nebe místo, kde všechny vaše pocity jsou pozitivní a pramení z lásky a peklo místo, kde je každá emoce založena na bolesti a pramení z utrpení, pak svět je zcela jistě místo mezi peklem a nebem, protože někdy milujeme a jsme milování a někdy trpíme. Svět je místo, kde se nebe a peklo potkává.


Dean seděl na tribuně, pozorujíc baseballový zápas – desetiletí kluci běhali po hřišti, jeden tým oblečený v červených dresech a druhý ve žlutých. Umřeli všichni najednou, hrozně dávno, při autobusové nehodě.

Míček ve vzduchu opsal vysoký oblouk a ztratil se divákům i Deanovi z dohledu – věci v nebi prostě mizí… někdy se ztratí a nikdo neví kam. Kluci se začali dohadovat, čí je to vina. Strhla se přátelská šarvátka, na jejímž konci se hráči rozesmáli a rozběhli se pryč najít jiný míč.

„Vy jste se Samem byli úplně stejní,“ řekl John.

„Jak to víš, moc času jsi s námi netrávil,“ Dean nechtěl být protivný, nemohl si ale pomoci – byl podrážděný od příhody se Sabraelem. John se zatvářil smutně.

„Měl jsem pocit, že koncept nebe je založený na odpouštění.“

„Je- ale, ne na zapomínání,“ Dean se zhluboka nadechl, „promiň, dělám si starosti,“ dodal a John se zasmál –

„Co?“ vyštěkl Dean.

„Jsi jediná osoba, která si i po smrti dělá starosti, Deane.“

Dean chtěl tátovi vysvětlit, že on už je takový a že se neumí prostě nestarat, neměl ale šanci, protože zápas znovu začal –

lovec se usadil pohodlněji. Bouřka už přešla a nebe bylo jasně modré. Dean měl rád modrou barvu.


Existují tisíce podob modré… existuje modrá se zlatými odlesky a modrá smíchaná se stříbrnou.

Existuje světle a tmavě modrá a modrá barva, která se mění z minuty na minutu, přetékajíc z jednoho odstínu do druhého, jako živé světlo …

mám ráda modrou barvu zachycenou v kapkách vody, modrou zrcadlící se na povrchu hladiny jezer a mám ráda různé barvy oblohy.

Všechny vyjmenované druhy modré barvy se smíchaly v očích Castiela. Castiel měl krásné oči.


V hlubinách pekla Castielovy oči modře zářily, jasně, jako dvě hvězdy.

Castiel své oči neměl rád, usvědčovaly jej z toho, že je – nebo byl – jinou bytostí a když Castiel viděl své oči zrcadlící se na ploše lesklých věcí, viděl do sebe a cítil.

Castiel nemohl své oči jednoduše vyjmout, mohl ale udělat jinou věc.

Měl dosud jedno křídlo – nefunkční a zbytečné… viselo ochable podél jeho těla.

Castiel se chtěl mrtvého křídla zbavit, odříznout sám sebe od zbytku své minulosti a násilně zpřetrhat i poslední zbytky svého spojení s nebem. Samozřejmě se o tom v nebi dozví, na tom však nezáleželo.


Peklo není pouze děsivé, je i děsivě krásné… víte-li, kam přesně se vydat, narazíte na místa podobající se zemi a nebi a současně zachovávající si svůj pekelný charakter, na fascinující zakázaná překrásná místa… Lucifer strávil věčnost přeměnou částí pekla, ku své spokojenosti… padlý anděl měl vytříbený vkus.

Říká se, že když Lucifer padl, spadl s ním i kousek oblohy a on z něj potom vytvořil pekelné zahrady. Místo podobající se nebi před úsvitem, obloze těsně po jejím vzniku a předtím, než se na ní objevily první hvězdy… čerstvě narozené obloze vystoupivší z lůna vesmíru… zahrady byly šedomodré, naplněné vzduchoprázdnem, které stříbrně jiskřilo. Mraky vypadaly jako bouřkové…


Castiel stál v zahradách, s rukama podél těla, hlavou zdviženou vzhůru a jedním svým křídlem komicky roztaženým – jako kripl…

Castielovo křídlo se mírně třáslo a peří na něm bylo rozcuchané. Castiel křídlo obtáhl kolem svého těla, jako štít a potom si vzpomněl, proč sem přišel a zvedl křídlo nad hlavu, čekajíc.

„Co to děláš?“ zeptal se démon.

Seděl poblíž Castiela několik dní, jako pes u jeho paty, pozorujíc chování té podivné bytosti.

„Copak to děláš?“ zeptal se démon úlisně znovu, protože stvoření první otázku ignorovalo.

Castiel na něj překvapeně pohlédl.

Démon byl velký asi jako přerostlá kočka a jako kočka i vypadal, až na to, že jeho kůže byla lysá a jeho tvář lidská. Měl zelené žhnoucí oči.

„Co chceš, démone?“ zeptal se příkře.

„Co to děláš?“ zeptal se znovu démon, který toho pravděpodobně moc nenamluvil. Tvářil se zvědavě a Castiel, který věděl, že na ničem nezáleží, se rozhodl odpovědět.

„Volám bouřku,“ odvětil a znovu se zahleděl nad sebe.

Démon nastražil uši: „Nic neslyším.“

Castiel mlčel a démon mluvil dál: „Když budeš tou věcí takhle mávat ve vzduchu, strefí se do ní blesk,“ oznámil mu věcně.

Castiel semkl rty do úzké linky.

„Pokud to ovšem není tvůj záměr, to by celou situaci měnilo,“ dodal démon zamyšleně.

Ex-anděl frustrovaně vydechl. Potom už bylo ticho… když se Castiel podíval dolů, našel démona stočeného okolo své nohy… předl.

Výborně.


Když byl Dean povolaný, seděl zrovna v kuchyni a jedl koláč, který byl – nebesky dobrý.
Dean nabíral na vidličku malá sousta, vychutnávajíc si každé jednotlivé z nich. Žvýkal a vydával slastné zvuky, což Sam okomentoval znechuceným úšklebkem.

V nebi je možné jíst a nepřejíst se, jíst a neztratit apetit, jíst pořád a pořád dokola a každé sousto bude stejně chutné a žádané jako první a vy neztloustnete ani neonemocníte.

Dean se rozhodl strávit zbytek své věčnosti ve společnosti jablečného koláče.

Sabrael si nemohl vybrat horší načasování, protože, když se anděl v kuchyni zhmotnil v doprovodu svých dvou bratrů, cpal se lovec teprve několik hodin a neměl v úmyslu přestávat.

Dean zavřel oči a pomalu dožvýkal sousto. Polkl, pročistil si hrdlo a řekl: „Doufám, že na tom srazu bude i občerstvení.“

Jeden z andělů se zasmál – druhý se tvářil nechápavě a Sabrael se zamračil.

„Proč všechno zlehčuješ, Deane?“

„Jsem už takový,“ Dean odsunul talíř s nedojedeným moučníkem, „ze všeho mám lehkou hlavu,“ což byla ironie, andělé ale uvažují v jiných souvislostech a se sarkasmem obeznámeni nejsou. Sabrael jednoduše přikývl.

„Je čas,“ řekl, přistoupil a položil Deanovi ruku na rameno. Dean ztuhl. Nové gesto mu připomínalo stará gesta…

jeden anděl si zaujatě prohlížel kuchyňské spotřebiče

Sabrael ho vzal zřejmě na exkurzi.

Dean se ušklíbl, proud jeho myšlenek však přerušil záblesk světla – andělé se, spolu s lovcem přemístili.

Dean byl povolán.

Ten Sabrael je dost dobrej... takovej anděl sežral jsem všechnu moudrost... teda jestli jsem to správně pochopila...ale je mi sympatický...zvrhle sympatický jak jinak A vyvíjí se to zajímavě anděl v pekle dobrý... už se těším na pokráčko...snad brzy viď

Maky: Asi nikdy nepřestanu obdivovat Tvou fantazii Anděl v Pekle... to je jednoduše awesome Chudák Dean! Ani v Nebi nemá od těch okřídlenců klid!Doufám, že tu brzy přihodíš pokračování!

Terrik: Nojo, nemám co na práci (to byla ironie), tak vymýšlím nové postavy ... myslím, že jsi to vystihla a pochopila perfektně - on skutečně snědl všechnu moudrost světa, což je typické asi pro všechny anděly, jen to každý projevuje po svém... mám pár nápadů ohledně toho, co provedu s tímhle konkrétním andělem ... ráda bych slíbila, že přidám další kapitolu brzy, ale vzhledem k mojí situaci - sice inspirovaná, ale hrozěn zaneprázděná, vážně nevím.. ale, snad brzy děkuji za komentář!

bohdy: Dean nebude mít nikdy pokoj - řekněme, že měl takovou menší pauzu v nebi a ted je třeba začít něco dělat - a, nebude mít radost... děkuji - jsem ráda, že se ti to zatím líbí já mám tolik nápadů, ale s časem je to ted horší - well, pokud to půjde dobře, přidám další kapitolu brzy, ale nebudu raději nic slibovat... u tíhle povídky mě zatím baví, že jí neplánuji, ale nechávám se unášet fantazií s věty na větu

Maky: teda to začíná velice zajímavě - líbí se mi styl, jakým tuto povídku píšeš - prokládání nebe, pekla a tvých myšlenek - je to velice zajímavé a já se tím přímo kochám...

slzy anděla - mocný to artefakt - jsem zvědavá na to, jak to bude pokračovat...

hrozně se mi líbí Deanovo nebe a Cassovo peklo - je to opravdu protipol...

a ten anděl - to je tak typický anděl, že jsi ho lépe popsat nemohla....

prostě opět paráda a já doufám, že další kapitolky se jen budou hrnout

Nemix: Děkuji dobře - to je dobře - protože právě z toho prokládání povídky mými myšlenkami a vůbec tím střídáním pohledů jsem si nebyla jistá - zda e to ujme nebo ne.. pak jsem si řekla, kašlu na to, člověk by mělz kusit všechno a mně se zrovna chtělo psát takhle... otázkou je, jak to půjde dál - to, co se mi chce a nechce se ve mě nesutále střídá zatím mám nápad tak na dvě kapitoly, ty bych ráda dokončila, dokud to ve mně je a pak uvidím, jak to půjde...

slzy anděla - jojo, v kombinaci s Deanem - upřímně - asi sklouznu k melodramatu, jako vždy - jak taky jinak - ale možná se tentokrát udržím na uzdě

... děkuji, děkuji - skutečně si vážím Tvého hodnocení, protože jsem si nebyla ničím z toho jistá, ale když říkáš/píšeš, že to funguje, budu pokračovat ve steném stylu - nebo se pokusím

Maky: Je to zajímavě pojaté. Ale je to dobré. Počkám si na další pokráčko.

janča: Děkuji za komentář snad se ti budou líbit další kapitoly.. je to pro změnu zase úplně jiná povídka, sama nevím, jestli dobrá nebo špatná


PŘIDÁNA DRUHÁ KAPITOLA

Písnička je od Beatles - Let It Be

Kapiola obsahuje krátké vhledy do Deanovy posmrtné existence, krátké vhledy do Castielova nové existnec v Pekle, několik příhod z Pekla a vysvětlení toho, jak Castiel přišel o své křídlo a proč v první kapitole křičel.. více vysvětlení a rozuzlení se samozřejmě dočkáme v dalších kapitolách.

Dean je konečně povolaný a v další kapitole dostane úkol. Castiel byl povolaný.

Seznámíme se s novou důležitpu postavou.

Přibude dětí a domácích mazlíčků

brzy se obě dějové linie spojí v jednu... co myslíte - vydá se Castiel do nebe bebo Dean do pekla?

Takže.... měla jsem radost,že je tu další díl...začnu číst a je tu věta." Nic – typicky – zjevil se mi anděl, předvedl mi, že umí být debil a zase odletěl. Zkazil mi den.“ nastal záchvat smíchu a já nemohla pokračovat ve čtení dobrých 5 minut. úplně toho anděla vidim....zase paráda

Jelikož všichni všechno napsali už v předchozích komentářích, maximálně můžu doufat v další kapitolu a to, že se Dean zase setká s Cassem....

Maky: teda ta další kapitolka je snad ještě lepší než první

mě se toto prostě hrozně moc líbí - mám ráda tvou představu nebe a pekla a mám ráda "tvé" anděli....

a styl jakým ty příběh vyprávíš - ty detaily - no prostě to je přesně můj šálek kávy....takže BRAVO!!!!!

teda chudák Cass, bože, ty mu zase dáváš....už jsi ho hodila i do pekla, to máš na něj nějakou pifku nebo co?

...no, ale co mě těší je, že Dean je pořád svůj, úplně deanovský

hodně netradičně pojatá povídka...všichni vlastně mrtví a šťastní, no vlastně kromě Castiela....i když andělé se bůh ví proč taky netváří moc nadšeně, že tam Dean straší

takže zlato....já se klaním až k zemi a doufám, že se zanedlouho budu kochat další částí

Tak já stále nemohla najít to pokračko a až po dvou dnech mi došlo, že by mohlo být za tou úvodní kapitolou Jde to se mnou fakt z kopce Ale hlavní je, že už to mám přečtené a taky se mi asi líbila více tato nejnovější část. Je skvělé, že rodina Winchesterů je už zase pohromadě. A já si tipuju, že Dean půjde do pekla

bohdy: Moje chyba, já jsem hold ze staré školy a potrpím si na to přidávat kapitoly za sebe - je to také úhledné... moj chyba, ne Tvoje hlavně, že jsi ho našla! ... víš, já si stejně nemyslím, že Dean je stavěný pro tenhle život - na jednu stranu si představuje, jaké by to bylo mít "v srdci mír" a být součástí toho míru a na druhou - by mu z toho podle mě brzy řeskočilo.. on je dvojí osobnost - jako na začátku šesté série - na jednu stranu si ten život s Lisou vymodlil a na druhou - ten jedho pohled, když zase vyjel s impalou.. a to je prostě Dean ... myslím, že všem tady je jasné, co chystám

Polgara: Tou poznámkou jsi mě rozsekala :-) vážně.. copak není zjevné, jak moc Case miluju? nikoho jiného bych nemučila, neházela ho do Pekla, nephřbívala za živa, netopila a atd já vím, projevuji tu lásku zvláštně, ale musíte mi věřit, je to láska :-)... děkuji za komentář a za pochvalu!

Nemix: Děkuji wow.. páni, asi na tom něco bude, kdy to říkš ty - začínám se do toho dostávat a zatraceně- zrovna ted nemám čas, a přitom mám tolik nápadů... pokud to naprosto nezkazím, tak hodlám pokračovat v tomhle duchu - mám nápady v tomhle duchu, takže snad budeš i nadále spokojená.. jsem sama nadšená tím, kam se má příběh unbrat, ale nevím jistě, zda ho stihnu zachytit dřív, než ze mě to nadšení vyprchá. Zkusím to. A zkusím tě nezklamat

Angela: Děkuji za komentář ... znáš mě (respektive mé povídky), já mám vzásadě ráda dobré konce

Terrik: Jsem ráda, že jsem Tě rozesmála vtipy mi moc nejdou a můj pokus o humor bývá křečovitý, takže tohle je pro mě poklona!.. já asi nejsem na komedie správný typ - nevím, na co jsem správný typ, ale tady se pokouším tak nějak o všechno dohromady

děkuji

Informačně - odjížídím asi na týden pryč.. prakticky se tady nebudu moc vyskytovat následující dva týdny, což mě neuvěřitelně štve, protože mám spoustu nápadů a chci psát tuhle povídku.. budu prostě doufat, že ty nápady ve mně zlstanou po dobu nejméně dvou týdnů zakonzervované a že mi pak pokračování nehodíte na hlavu s tím, že je hrozné - což se klidně může stát

mám rozdělaných příliš mnoho věcí na jednou - musím dokončit postupně všechny své ovídky a nezačínat jiné

děkuji všem čtenářům, kteří jsou ochotní čekat a zkusím novou kapitolu přidat brzy - jinak mi ostatně z těch nápadů prasken hlava

Maky: Neboj, my si rádi počkáme Přesněji řečeno... rádi ne, ale co nám zbývá, že A už se těším, až budeš dokončovat všechny své rozepsané povídky... aby sis moc nefandila Určitě pak dostaneš další nový nápad a vše pojede ve starých kolejích Ale hlavně, že máš ty nápady... takhle se alespoň můžu vždy těšit na nějaké Tvé nové příspěvky, za což jsem neskutečně ráda

bohdy: děkuju někdy se mi zdá, že se snažím dělat všechno a tím pádem nakonec neudělám nic pořádně.. a někdy se mi stane, že mám v hlavě moc nápadů - z čehož jsem nadšená, jenže se snažím je všechny vyventilovat, protože je jich moc a o žádný nechci přijít a tím pádem se nesoustředím pořádně na to, co píšu a povídka není tak kvalitní, jak by mohla být.. je ve mně zkrátka moc emocí -

měla bych se to naučit regulovat. A naučit se.. take it easy

děkuji Ti krásný víkend... já jedu sbírat nápady!

PS: Už jsi se přenesla přes finále? Já ne.. tedy - já na to nemyslím, vůbec si to nepřipouštím, ale stačí si vzpomenout a pustit to k sobě blíž - a - chce se mi brečet... mám pocit, že až si jednou za třicet let, vzpomenu na Case ve finále, budu brečet... tomu se říká silný televizní vliv!

Maky: Naprosto s Tebou souhlasím. Také raději na závěr šesté série vůbec nemyslím a pouštím si starší díly, kdy bylo ještě vše o.k. Je to asi jediný možný způsob, jak tu hrůzu přežít ve zdraví.

Taky si užij víkend, brzy se nám v pořádku vrať a... take it easy

Maky: Tak si to užij ve zdraví. A neboj, nápady a náměty ti určitě zůstanou pečlivě uzamknuté v tvé hlavince.

Děkuji za přání štastné cesty jsem zpátky, ale čeká mě několik náročných dnů - nicméně, pokusím se napsat a přidat novou kapitolu brzy... a do té doby, kéž nás všechny provází Castiel (nemohla jsem si to odpustit )