Bylo nebylo

Přínáším vám novou povídku, je trochu speciální, tak se snad bude libit:

Bylo Nebylo

Takže Same. Co dneska podnikneme? Půjdeme na nějakou pařbu či něco podobného?“
Sam na něho upřel zkoumavý pohled.
„Nezírej tak na mě.
„Vážně jsi řekl „tak co, nepůjdeme na pařbu nebo tak něco?“
„No a?“
Kolik myslíš, že nám je Deane?“
„Když te tak poslouchám, u tebe bych si to tipnul i na přechod, však víš i muži mají své dny:“
Sam po něm hodil tužku, Dean se jí vyhnul.
„No tak. Myslím, že bychom si zasloužili trochu relaxu, obzvlášť potom posledním případu, ještě teď mě brní uši, Sam ho však nevnímal, upřeně hleděl do svého notebooku.
„Halo? Je někdo doma, na zápraží máte parohy?“ zahuhlal a udělal svému bratrovi nad hlavou parohy.
„Jsi jako malý a Vážně, ale Vážně mě štve, že ti musím říct, že se na žádnou párty rozhodne nejde.
„Zvládnu to i bez tebe brácho, ještě pořád dokážu balit bez problému mladou kočku.
„To ti věřím, ale myslím, že pro muže tvého veku, by se spíš pro balení koček hodil bar, ale ani ten nepřichází v úvahu.
„Proč? Cos to na svém notasku našel?“
Sam ho přistrčil blíž k Deanovi a ten uvidel fotku mladé ženy, jak leží na zemi a pod tou fotkou byl velký nadpis.
„Záhadná smrt mladé ženy. Tělo mladé ženy bylo dnes ráno nalezeno bez známek života.
„Co je na tom záhadného zabručel Dean.
„Cti dál?“ vybídl ho Sam.
„kvůli tomu mi uniká pařba?“ zavrčel Dean, ale četl dál.
Soudní pitva nenalezla příčinu její smrti, jediné co bylo nalezeno, byly dva malé škrábance na pravé a levé straně krku.
„Vlkodlak?“ obrátil se Dean na Sama.
Ten zavrtěl hlavou. To by musel být velmi inteligentní vlkodlak, všechny ty rýhy byly nejen stejně dlouhé, ale i stejně hluboké.
„Hm. Takový vlkodlak tu doufejme nepobíhá, ale co jiného by to mohlo být?“
„To je naše práce, takže se oblékni, za pět minut se sejdeme u auta.
„Nepočká to do rána?“ Dean vyhlédl ven, kde padal sníh.
„Takže na pařbu by si se v tom sněhu klidně vydal, ale vyřešit tenhle případ ne?“
„Jo a víš proč?“
„Nechám se poučit.“
„Protože kdybych šel v tom sněhu na nějakou pařbu, cestou by mě hřála myšlenka, že za chvíli dojdu do teplého místa, kde budou navíc i teplá ženská těla, zatímco v případe tohoto případu, když vyjdu ven,s každým dalším krokem mi bude vetší a vetší zima, protože budu vedet, že mé kroky míří do marnice.“
„Zajímává teorie, ale to ti nepomůže jo a ještě něco, před několika hodinami byla na podobném místě nalezena jiná oběť, mladý muž, který mel na obou dvou rukách stopy po kousanci.
„Tak se na něj vrhli hladoví psi, to se stává.
„na těch rukách mel otisky nějakých zubu.
„Dean vytáhl obočí.
Že by se v tomhle state rozmáchal kanibalismus?“
„Ne. Tedy vyloučit se to nedá, ale podle pitevný zprávy to není lidská obtisk a ani zvířecí, alespoň ne zvířete, které je známé.
„Co tím myslíš?“
„Zatím nic, no tak jdeme kousek k autu,“ poznamenal Sam, když viděl, že si Dean navlékl kožich.
„Co? Chlap si musí chránit to nejcennější.“
Sam potřásl hlavou, ale nikterak to nekomentoval, vzal za kliku a vyšel ven, v tu chvíli na druhé straně se cosi mihlo přes okna, ale Dean, který vytahoval kličky od auta, si ničeho nevšiml.
Když o dvě minuty později vyšel ven a spatřil u svého auta psí výkaly, máchl rukou.
Rozhlédl se kolem sebe, ale u žádného jiného auta to neviděl.
„To má být snad nějaká provokace?“
Zapomeň na to.“
„Zapomenout? Nějaký pes se mi vykadí téměř u auta a já na to mám, zapomenout?!“
„Jo přesně tak, nedělej jako by si ulevil přímo v tvém aute.
Dean po Samovi vrhl znechucený pohled a poté nasedl do svého auta, do auta, které se mu po chvilce povedlo nastartovat. ale těsně předtím, než vyjeli, uslyšel tichý chechot.
„Slyšel jsi to?“ obrátil se na Sama.
„Ne. Co jsem mel slyšet?“
Dean znovu uslyšel tichý chechot a rozhodne mu nepřišel jako lidský, ale nikde nikoho neviděl.
„Děje se něco?“
„Myslíš kromě toho, že mi mrznou moje….?“
„Zas taková zima není.
„Zas taková zima není,“ zapitvořil Dean a poté vyjeli
O několik minut později se u toho místa objevili dvě malé postavy, kterým z hlavy trčely rohy, poklekli a s chutí se pustili do psích exkrementů a hlasitě přitom mlaskali.
Když se dostatečně najedly, řádné si odříhly a vzápětí se současné postavily, v tu chvíli je osvětlil kužel světla projíždějícího auta, odhalil asi 115 centimetru velké tvory, které mely na rukou malé drápy, zelené tělo a několik výrazných předních zubů, obě dvě postavy uskočily dozadu.
Když se prostor kolem nich opět ponořil do tmy, zvedl jeden z nich cosi ze země.“
Dean,“ zaskřehotal.
„Druhý tvor také sebral něco ze země.
„Sam,“ zaskřehotal, zatímco držel v rukou Nějaký papírek.
Druhý tvor se zazubil a následně oba dva ty papírky snědly a slastné přitom mlaskaly.

A je tu další čast:

„Řekl bych, že na tento případ pošlou někoho zkušeného,“ ozval se 60 letý muž, zatímco odhrnoval plachtu.
„Co vás vede tomu, že nejsme zkušení?“
Hm. A máte s takovým případem nějaké zkušenosti?“
„Řekl bych, že víc dost a navíc ti starší a jistě i zkušenější řeší tu mravenčí invazi:“
„Muž se ušklíbl, ale už nic neříkal, Sam vrhl po Deanovi káravý pohled, ten pokrčil rameny.
„Co je tohle?“ chtěl vedet Sam a ukázal na sklenici, ve které se nacházely dva papíry.
To měli na svých jazycích.“
„Co se na nich píše?“ zeptal se Sam nevšímajíc si Deanovi grimasy.
„Jenom jejich jméno, ale dna na tom papírku není jejich, nebo ne zcela.“
„Co tím myslíte?“
Dean, který si uvědomil, že tohle může být dlouhé, zaměřil svojí pozornost na druhé tělo, na mladou ženu.
Chystal se obrátit zpět k Samovi a tomu doktorovi, když se k němu donesl mlaskavý zvuk.
Potřásl hlavou, ale ten zvuk se ozval znovu a znovu a ještě jednou, vycházel zpoza tří rohu.
K jednomu se vydal.
„Co to ten váš kolega dělá?“ otázal se nechápavě doktor, když viděl, že si Dean klekl a rukou šátrá za malou skříní.
„On…, on… hledá tam nějaké stopy?“ řekl Sam, který nemel ponětí, co to dean vyvadí.
„Stopy, jaké stopy?“
„Stopy…, omluvte mě prosím na chvíli, Sam přešel k Deanovi.
„Co si myslíš, že děláš? Jsme tady kvůli případu a ne abys jim vymetal pavučiny.
„Ha vtipné, něco jsem zaslechl.
„Co jako?“
„Nevím, znělo to jako chichotání.“
„Deane. Jestli se snažíš vykroutit z tohohle případu, tak je to marná snaha.
„Já se přece nesnažím…, au něco mě štíplo, kouslo nebo něco podobného, Dean svojí ruku vytáhl a pravém palci mel slabý obtisk nějakého zubu.
„Může mi někdo vysvětlit, o co tady jde?“
Oba dva se postavili a vzápětí se k tomu muži otočili.
„To bude zatím vše, dekujeme vám za spolupráci,“ oba dva rychlým krokem odešli.
„Zbláznil si se Deane?!“ vyjel na něho Sam, když se ocitli venku.
„V těch rozích něco musí být, teda kromě prachu, ale ten mě snad nekousl.
„ukaž?“ Sam se na ten obtisk koukl.
Je úplně stejný jako u těch dvou obětí, ale netuším, které zvíře by to mohlo udělat.
„Kolik zvířat se podle tebe umí chichotat.
„Tak třeba některé opice.
„No jasně. Taková mohutná gorila se vmáčkla do tak úzkého prostoru a čekala až tam přijdu a ona mě mohla hryznout do prstu.
„tak gorilu jsem zrovna na mysli nemel.“
Dean ho však nevnímal, protože k němu dolehly slabé mlaskavé zvuky.
Sam se ho dotknul, Dean sebou škubl.
„Deane, posloucháš mě vůbec?“
„Jako vždy jen napůl ucha, ale vážné ty nic neslyšíš?“
„Co bych mel jako slyšet?“
„No přece ty mlaskavé zvuky, které vycházejí zpoza těch dvou popelnic.“
Sam se soustředil, ale nic neslyšel.
„Já tedy nic neslyším.“
„Já tedy jo a jdu se tam podívat.“
„Deane. Počkej. Za těmi popelnicemi nic není?“ snažil se Sam zastavit, ale Dean byl rozhodnutý zjistit kdo anebo co, vydává ty zvuky.
Když došli k tem popelnicím, Sam ho tam nechtěl nechat jít samotného, uviděli se nad odpadky sklánět dva malé tvory, kteří měli tělo pokryté šupinami
„Co to sakra…?!“ začal Dean, ale v tom oba dva tvorové vzhlédli, zapištěly a na Deanův obličej se snesla sprška rozžvýkaných zbytků, oba dva tvorové zmizely.
„To je hnus, odporný, co to bylo zač?!“ Dean si rukama otřel obličej.
„Těžko soudit, ale řekl bych, že to byli něco jako Goblini.
Dean vyprskl.
„Goblini? To je to nejlepší, co tě napadlo?“
„Jestli tě napadlo něco lepšího, tak prosím?“ odsekl Sam a přešel k autu.
„Fajn. U nás je možné všechno, nemusíš se hned nafouknout, ale pokud by to byli Goblini, tahle mytologie není pro mě.“
„Pro tebe Deane, není téměř žádná.
„No jistě. Pan všeználek, mám v hlavě plno informací.“
„Taky si mohl jít na školu brácho!“
„Jasně a táta by na té škole dělal školníka a nebo bys byl raději, kdyby na to zůstal sám?!“
„On by si poradil, poradil si i předtím.“
Dean máchl rukou.
„Ty si občas neuvěřitelný.“
„To říká ten pravý, vždyť je ti před 30, ale chováš se jako kdyby ti bylo šestnáct a svírala tě touha, dostat se nějaké holce do kalhotek!“
„To je moje věc študovaný pedante!“ v Dálce se zahřmelo a v tu chvíli ze sebe Dean setřel poslední zbytky zelené šťávy, která mu ulpěla na kalhotách.
„Sorry Same, nevím, co to do mě vjelo:“
„Co vjelo do nás obou, myslím, že za to můžou ti goblini.“
„Tak ať se ti dva Goblini, nebo co to je, připraví na řádnou nakladačku, ale o co jim jde?“
„Nemám tušení, od nich pochází ten obtisk, Dean si tu ruku zakryl druhou, ale kdo má na svědomí ty rýhy?“
„Možná, že bychom je měli chytit a hezky je poprosit.“
Sam se pousmál.
„Přijde ti na tom něco vtipného.
„Snad jen to, jak se je snažíš chytit, možná jsou malý a trochu tlustí, ale to neznamená, že je snadné je chytit, ale máš pravdu, pokud je nechytíme, těžko se dozvíme, co tady chtějí.
„Takže jdeme na lov goblénů.“
Sam s Deanem uslyšeli rachot motoru.
Oba dva se otočili a viděli, jak ti dva Goblini sedí na předním sedadle, společně drží volant.
„Hej! Opovažte se sáhnout na plyn!“ zakřičel Dean, jeden z nich na něj došlápl a auto se rozjelo.
„Tak to tedy ne!“ Dean se rozeběhl, běžel ze všech sil, ale auto se mu nepodařilo dohnat, nakonec to vzdal, otočil se zadýchaně k Samovi
„Ti dva nám právě vzali auto,“ ozval se Sam.
„No nekecej!“ zavrčel Dean a udeřil rukou do vzduchu.

No to se ti zase něco povedlo Tahle povídka vypadá úžasně, Dean je jako vždy vtipný a ty malí potvůrky jsou origoš - je to změna oproti démonům, andělům..... Sice nad těmi výkaly se mi trochu zvedl kufr, ale proti gustu.... Chudinka Deaneček, zase mu někdo čórnul Impaličku - to je pro něj hotový Peklo Tak doufám, že budeš pokračovat a nezapoměň hlavně na to Deanovo i Sammyho

budu jen nevím, co myslís tím smajlikem blabla...

rozhodne sa tesim na pokracko....

Díky. Snad bude brzo

A je tu další čast:

O deset minut později se jim to auto podařilo najít, nebyl to však hezký pohled, sedačky byly rozkousané, stejně jako volant, všechna okna byla pokrytá zelenou tekutinou.
Dean udělal krok dozadu, rukama si promnul oči, ale nepomohlo to, stále se mu naskytoval ten samý obrázek.
„Moje auto! Ti dva bastardi mi rozežrali auto!“
„Uklidni se Deane. Zkusíme něco vymyslet.“
„Uklidnit se? Oni ho úplně zdevastovali, mé autíčko, mého drahouška, Sam ustoupil a čekal, až se Dean uklidní.
„Už je to lepší?“ zeptal se po pěti minutách.
Dean po něm vrhl nevraživý pohled a následně od toho auta ustoupil.
„Je nepoužitelné, i kdybych ty okna vyčistil a vyměnil sedačky, což by šlo, jen když bych je ukradl, pokud tu tedy někde blízko nestojí oslíčku otřes se.“
„budeme si muset nějaké půjčit, pěšky nemůže chodit.“
„Dean nasadil zděšený vyraz.
„Puj… půjčit…, že si to nevyslovil?“
„Nemáme jinou možnost Deane, sám si řekl, že je tohle auto v tuhle chvíli nepojízdné.“
„To není jen tak ledajaké auto, je to moje baby, můj drahocenný milášek:“
„Nepřeháníš teď tak trochu?“
„Fajn. Možná, že jo, ale ty víš, jak se cítím, když musím řídit vypůjčené auto.“
„Jestli je problém v řízení, já to zvládnu.
„tak na to zapomeň, ale to náhradní auto vybírám já.“
„Deane, myslím, že by ses mel otočit!“ vyzval ho Sam.
„Ted ne, přemyslím jaké si vyberu.
„Mel by ses otočit.“
„Proč?“
„Proste se otoč a pochopíš.“
„Jestli tam jsou ti dva…,“ Dean se otočil a sklíčko, které držel v ruce, mu z ní vypadlo.
Před ním totiž na úrovni jeho hlavy poletovala několik centimetrů velká víla.
Potřásl hlavou, ale ta Víla tam stále byla.
Promnul si oči, nic se nezměnilo.
„Same, cos nám to včera nasypal do pití?!“
„Nic neobvyklého.“
„Já ale před sebou vidím vznášející se vílu.“
„stejně jako já.“
„Zdravím Deane a Same, konečně jste přišli!“ promluvila ta víla tichým hlasem.
„Ona mluví…“
„Jistě, že mluvím, co jiného bych asi tak mela dělat, tančit Kankán?!“
„Co tady děláš?“
Víla potřásla hlavou a poté cvrkla Deana do nosu.
„Au proč si to udělala?“
„Protože si zabedněný:“
„Já nejsem, ty nemůžeš být skutečná…“
„Myslíš? Tak se o tom přesvědčíme!“ odsekla Víla a poté mu vlétla do kalhot.
Hej! Co to děláš, okamžitě odtamtud zmiz, hele tohle nedělej,“ Víla vyletěla zpoza kalhot.
„Tak co, už se ti zdám dost reálná?“
„Jo možná až moc, ale jak?“
Pokrčila rameny? To nikdo z nás neví, jednu chvíli jsme byli v našem pohádkovém světě a pak jsme se najednou ocitli tady, ve světě zabedněných hlav.
„Hej. Já jsem všelicos, ale ne zabedněný!“
„Mám ti tam znovu vlétnout, není to tam úplně marný!“ Dean nepatrně zrudl, rychle si odkašlal.
„Říkala si, že ty a ostatní, koho máš na mysli?“ otázal se Sam, který se již z prvotního šoku vzpamatoval.
„Z něho si vem příklad Deane, hezký a bystrý, Dean se kysele zašklebil.
„Několik, on je například jeden z nich.“
„Kdo?“
„Když se otočíte, tak to zjistíte.“
Oba dva se otočili, patnáct metrů od nich stál vysoký a značně mohutný medvěd.
„Jak se sem dostal medvěd?
medvěd máchl prackou do vzduchu a poté promluvil.
„Komu říkáš medvěd ty poseroutko.“
Oba dva polkli.
„Nechtěli jsme se te nějak dotknout, byl bys radši, kdybychom ti říkali Meda Beda anebo snad Bubu.
„Hodně štěstí panové!“ šeptla Víla a pak se rozplynula.
„Ta malá mrcha, navrhuji ustoupit!“ zamumlal Dean k Samovi.
„To je tvůj plán?“
„Napadá te lepší? Chceš se s ním snad dát do rvačky, vždyť ty je tlapy jsou pomalu mohutnější nežli naše těla.“
„Možná si ho nemel provokovat.“
„Provokovat? Meda Beda je populární postavička, Dean se Samem udělali další krok dozadu a pak další, mohutný medvěd je pozoroval a poté dopadl na všechny čtyři.
„To není dobré, to vůbec není dobré.“
„Hodný medvídek, pohodový medvídek, nebudeme se přece vzrušovat, že?“
medvěd zavrčel a hrábl jednou prackou, na které mel dlouhé drápy do vzduchu.
„Nadělám z vás čtyři!“ zachrčel.
„Utíkej!“ zakřičel Dean a rozeběhl se, Sam ho okamžitě následoval, medvěd jim dal několika vteřinový náskok a pak za nimi vyrazil.
Oba dva běželi ze všech sil, ale ten medvěd je bez problému doháněl, oba dva na svých zádech cítili jeho ne zrovna příjemný dech, už je téměř mel, rozevřel svou mohutnou tlamu, ale v tu chvíli narazil Dean do nějaké dívky, která byla celá v červeném a vyrazil jí košík z ruky, košík letěl vzduchem a dopadl přímo do medvědovy tlamy, ten jí zavřel, ozvalo se křupání, vyděšená dívka sledovala, jak medvěd vyplivává zbytky košíku, otáčí se a běží pryč.
„Uf! To bylo o fous!“ oddechl si Dean.
„O fous, o fous?! Ten medvěd mi sežral košík pro babičku!“ vyjela na něho ta dívka.
„To naštve, ale byla bys radši, kdyby místo toho košíku slupl nás?“
„Dívka mu uštědřila pěstí do břicha a poté odkráčela pryč.
„Co mají všichni s tím kousáním, škrábáním, mlácením?!“
„vždyť to byla slabá rána, ale víš kdo to byl?“
„Pěkně frustrovaná holka?“
„Červená karkulka!“
„Fakt? A kde tedy nechala způsoby?“
„Nemáte hlad chlapci, nedali byste si něco sladkého, či nějaké to šťavnaté otrávené jablíčko?“ uslyšely za sebou skřehotavý ženský hlas.
„Ne. Myslím, že ne.“
„Perníček je vynikající a vy mi přijdete nějací vyhublý, no jen si dejte, jsou moc dobrá, moc měkká, budou vám chutnat.
„No když jinak nedáte,“ Dean si chtěl jeden perníček vzít, ale Sam ho praštil přes ruku.
„Pomátl si se?“
„Mám hlad a ty perníčky vypadají fakt dobře.“
„To samé si mysleli i Jeníček s Mařenkou.“
„No my nejsme oni, že?“
„Babice se usmála a odhalila tak své zažloutlé zuby.
„Ne to vskutku nejste, no jen si dejte, jsou vážně dobré, no jen si dejte!“
Sam jí ten tác vyrazil z rukou, když ty perníčky dopadly na zem, změnily se v černý prach.
„No to je hnus, za to dýško nebude,“ otřásl se Dean hnusem.
„Toho budete litovat!“ vřískla Babice a poté se rozplynula.
Ozvalo se kručení.
„Mám pěkný hlad, z těch perníku mi vytrávilo.“
„Tamhle je tráva, můžeš jí sníst kolik jen chceš a nebo počkat do hotelu.
„Volím možnost hotel, co s tím budeme dělat?“
„Nemám ponětí, jsou to pohádkové bytosti, ne démoni, duchové, vlkodlaci, zombí, upíři a tak.
„To jo a navíc je vidíme jen my,“ zamumlal Dean když vidě,l jak se nedaleko od nich vznáší víla a lidé kolem ní chodí bez povšimnutí.

Tak hoši se ocitli v nějakém pohádkovém světě. A ty Deanovy hlášky.

ne tak přesne, nemůžu prozradit Dean je naštvaný a nenasytný

Tím jsem myslela ty jejich vtipný hlášky

jo tak. to bla bla me zmatlo a splnují tvá kriteria?

Sam jí ten tác vyrazil z rukou, když ty perníčky dopadly na zem, změnily se v černý prach.
„No to je hnus, za to dýško nebude,“ otřásl se Dean hnusem.

Bože, ten Dean tu papulu nezavře a nezavře a DÍKY ZA TO


6X9 Clap Your Hands If You Believe - v tomto díle taky byly víly, goblini,.... řvala jsem doslova smíchy, když Dean bojoval s tou pidivílou,....

Díky za povídku a už se těším co bude dál

To si piš, že splňují, v té minulé povídce, když Dean řekl.... že ho teď vážně nasr... .......

A ted je tu další čast:

Sedmiletá holčička si hrála s panenkami. Jednu z nich se pravě chystala převléct, ale zastavil jí tichý rachot.
Rozhlédla se kolem sebe, ale nic neviděla.
Chtěla se tedy vrátit ke svým panenkám, ale ten zvuk se ozval znovu.
Ozval se u steny. Zvedla se a přistoupila k té stěně a zatukala na ní.
Ze steny se ozvalo zaťukáni.
Holčička tedy zaťukala znovu tentokrát na jiném místě, odpovědí ji bylo opětovné zaťukáni.
„Kdo je tam?“ otázala se ustrašeně.
„Místo odpovědi se však ozval škodolibý smích.
„Kdo je tam? Zavolám maminku.
Opět jen ten škodolibý smích, který se ozval z protější steny a vzápětí za její záda kdosi dopadl.
Otočila se a chtěla začít křičet, ale malá hnědá chlupatá ústa jí zacpala ústa a ta bytost, která byla tak 70 centimetrů vysoká zašeptala:
„nebudeme nikoho budit, všichni chtějí spát.
Holčička cosi zamumlala, stvoření jí uvolnilo ústa.
„Kdo jsi?“ otázala se ho vyděšeně.
„Kdo jsem? Kdo já jsem? No přece rarášek!“ a poté jí chytil za ruku velmi pevně tak pevně, jak by nikdo u takového tvora nečekal, dívenka vykřikla bolestí, ale on toho nedbal, šlápl nohou na jednu panenku, poté tu holčičku pustil a vyskočil z okna.
Dívka se rozplakala, dovnitř vběhla její matka, která začala ječet, její dcera totiž mela zakrvácenou tvář.
Tvor mezitím uháněl pryč s kouskem její kůže.
Dean, který už nějakou chvíli drhl své auto s tím přestal a otočil se k Samovi, který tam zadumaně stál.
„Přemýšlíš, kolik znáš pohádkových postaviček?“
„Ne. Přemýšlím, jak je něco takového možné?“
„Přemýšlíš si taky o tom, jak je možné, že se na nás Démoni tak často lepí?“
„To je něco jiného.“
„To je fakt. To, že se n nás lepí a snaží se nás zabít je celkem normálka, horší by bylo, kdyby nám chtěli s něčím pomoct a nebo hůř, kdybychom viděli jednoho z nich, jak sedí na zemi, před sebou má klobouk a vevnitř papírek, na kterém by bylo napsáno.
„Obdarujte nebohého démona, dejte mu něco malého, třeba svojí duši, pán Pekel vám to oplatí nastokrát.
„Tohle je vážné Deane!“ namítl Sam, ale nepovedlo se mu skrýt pobavený úsměv.
„Pokud je tohle reálné a pohádkové postavy se kolem nás pohybuji, muže jích být desítky a ne všechny jsou přátelské, co kdybychom z tohohle města vypadli a našli si nějaké, kde budou démoni, kteří jen čekají na příjezd slavné Winchestrovské dvojice, následně se postaví do řady a nechají se jeden po druhém zabít?“
„Snažím se soustředit Deane.
„Mé dítě! Mé dítě!“ uslyšeli křičet nejakou ženu, která k nim běžela.
„Mé dítě, unesl mé díte, unesl mé díte.
„Co se stalo?“ chtěl vedet Sam.
„Ta zrůda unesl mé dítě, mé baby, mé miminko.
„Uklidněte se. Kdo ho unesl?“
„Ten ohyzdný muž, zničehonic vtrhl do našeho domu, chňapnul mé dítě a utekl s ním dřív, než jsem mohla něco udělat.
„Jak vypadal?“
„Byl opravdu ohyzdný, ale řekl mi své jméno, řekl mi, že mi bere mé miminko.
„jaké bylo jeho jméno?“
„Rump, Ramp… já nevím, na tom nezaleží, unesl mé díte, mé miminko!“
„Nebylo to náhodou Rumpelstiltskin?“
„Ano. To bylo jeho jméno! Musím okamžitě na polici, musím okamžitě na polici?“ žena odběhla pryč a Sam se obrátil na Deana.
„Tak to ani náhodou. K tomu chlapovi se ani nepřiblížil, nejsem sice tak sečtělý jako ty, díky za to, ale moc dobře vím, co je ten chlap, to bych si raději nechal uhryzat prsty od toho medvěda.
„Netušil jsem, že jsi takový zbabělec.“
„Pcha! To odvoláš!“
„Ne. Leda že by si se mnou šel zachránit to díte.“
„ty zatracený šmejde.“
„Nemůžeme mu to dítě nechat.“
„Vždyť je to ztrouchnivělá 200 let stará pohádková postava.“
„Podle té ženy ne. Policie ho nikdy nenajde.“
„A co te vede k tomu, že mi ano?“
„Jsme Wichesterovi.“
„Jo. Hned jsem o dost klidnější.
K nohám jim přistali noviny. Na titulní straně byl obrázek malé holčičky, která mela napůl zohyzděný obličej a pod ním byl titulek.
„Tato holčička tvrdí, že jí to způsobilo malé hnědé, chlupaté stvoření, lékaři si myslím, že si musela svou tvář něčím poleptat.
„Já se postarám o tohle, ty se postarej o to mimino.“
„Tak dobře. Bud opatrný.
„To bych mel spíš já říct tobě, pokud se nepletu, tak tenhle Rup mi v bedně je dost nebezpečný, když mu chce někdo ukrást dítě, které on sám ukradl někomu jinému.“
„Ocenuji tvojí pomoct Deane, ale myslím, že to zvládnu.“
„tak fajn. Zatím pac a pusu, no možná bez ty pusy, sejdeme se u vílího dubu.
„A kde je ten Vílí dub?“
Co já vím?“ pokrčil Dean hlavou a vydal se k domu, ve kterém bydlela ta dívenka.
Sam potřásl hlavou a rozhlédl se kolem sebe.
„Chtěl to miminko najít, ale Dean mel pravdu, ten chlap mohl být kdekoliv.
„Pomůžu ti!“ ozval se blízko něho tichý ženský hlas.
„Otočil se a spatřil ve vzduchu poletovat bilo žlutou vílu.
„Zvoněnka?“
„Ne. Já jsem její sestřenka křidélka?“
„Co to je…?“
„Neposmívej se mi, já se ti taky neposmívám kvůli tvému nosu.“
„Co je na mém nosu…?“ když se ho Sam dotknul, zjistil, že ho má dřevený a že mu vyrostl do několika centimetrové délky.
„Co to má…?“
Víla se zachichotala a jeho nos se stal normálním.
„Promiň vždycky jsem to toužila udělat.
„Ty víš, kde je?“
No tak Sammy nebuď naštvaný.
„Takhle mi neříkej.
„Co? Dean může a já ne?“
„Dean je bratr a ty víla.“
„Pcha následuj me!“ vybídla ho, Sam chtěl, ale nemohl, vznášel se lehce nad zemi.
„Promiň. Já nerada,“ a poté se Sam dostal zpátky na zem.
„Jenom klid, jenom klid!“ zamumlal Sam sám k sobe a poté se vydal za ní.
Dean kráčel po cestě a tiše si přitom prozpěvoval.
Náhle se zastavil, na zemi uvidel ležet zrcadlo.
Shýbnul se pro něho a zahleděl se do něho.
Řekni mi zrcadlo, který Dean je nejkrásnější? Dean z boku, Dean zezadu, Dean zepředu, nebo Dean ze strany?“
V zrcadle se zavlnilo a objevila se tam zelená hlava.
„Sakra!“ Dean se chtěl toho zrcadla zbavit, ale to bylo k jeho ruce přilepené, udělal s ní několik prudkých pohybu, pokusil se to zrcadlo servat druhou rukou, ale veškerá jeho snaha byla marná.
Nakonec si to zrcadlo dál před tvář a hlava v tom zrcadle promluvila.
„Netuším sice, která tvá půlka je nejkrásnější, ale za to vím, které z nich jsou idiotské, úplně všechny!“ poté ta hlava zmizela, v tom zrcadle se objevila spírala a jediné co Dean stihl říct, bylo shit, poté ho to zrcadlo vcuclo, z kapsy mu vypadl mobil, který začal vyzvánět, bylo na něm Samovo číslo.

Řekni mi zrcadlo, který Dean je nejkrásnější? Dean z boku, Dean zezadu, Dean zepředu, nebo Dean ze strany?“
V zrcadle se zavlnilo a objevila se tam zelená hlava.
„... hlava v tom zrcadle promluvila:„Netuším sice, která tvá půlka je nejkrásnější, ale za to vím, které z nich jsou idiotské, úplně všechny!“
Chudák Deaneček, ani to zrcadlo ho nedocení
Jsem zvědavá kam se zase dostal, z pohádky do pohádky
Bezva "pohádka", quickly pokračuj

A je tu další čas

„Tak co s ním uděláme?“
„Navrhuji ho zahrabat.“
„Není to žádná věc.
„To není, ale nevypadá jako někdo koho znám.“
„Ty by ses mel jmenovat trdlo a ne šmudla.“
„Chceš jednu?
„Ne ty chceš jednu!
„Ne ty chceš, to ty chceš, ne to ty jí chceš!“
„Zmlknete oba dva?“ přerušil hádavé hlasy třetí hlas.
„No. Něco bychom s ním měli udělat, jestli ho tady najdou pochopové zlé královny, možná ho k ní dovedou, aby mu vytrhla srdce, to je její obvyklá zábava v posledních dnech.
„A kam bys ho chtěl vzít? Jak tak na něho koukám, musím být docela těžký a já nemám v úmyslu si kvůli němu, uhnat trpasličí kýlu.“
„To bys nebyl ty Rejpale, aby si do něčeho nerejpal.
Rejpal se ušklíbl a slabě do ležícího Deana neboť to byl on, kopnul.
„Co to děláš?!“
„Zkouším, jestli je naživu anebo jen dřímá, tak jako Dřímal vedle mě!“ loktem strčil do trpaslíka vedle sebe.
„Co…, co…, co se děje?“
„Zase si to zaspal. Koukejte už se probouzí, radši od něho jdete dál, co když má ostré zuby.“
„Vypadá jako člověk, jak by mohl mít ostré zuby?“
„Královna vypadala taky jako člověk, sice jako ohyzdný člověk, ale přesto člověk, když se pokoušela otrávit Sněhurku.
„Dean otevřel oči a naskytl se mu pohled na sedm trpaslíků.
Co to má doprdele znamenat?“
Nevím, kde leží vesnice prdel, ty to víš? Ne já ne, ty obrátil se na druhého, ne, odpověděl druhý a obrátil se na třetího, stejně tak se on obrátil na čtvrtého až se jako posledního zeptali štíska, který to také sice nevedel, ale poznamenal.
„No tak se musí jmenovat vesnice, ze které přišel tenhle člověk.
Dean zavrtěl hlavou, pohled mu padl na kolena, která mel částečně zasypaná pískem.
„Co to má být?“ setřásl ten písek ze svých nohou.
„Hej. Dalo nám to dost práce, jak se jmenuješ?“
Dean se postavil, byt to nebylo nic snadného, cítil se trochu unavený.
„Kde jsem se to do hajzlu ocitl?“
„Zajímavé jméno, takže pane Hajzle, já jsem dřímal, tohle je štístko, tohle je rejpal…“
„Nechcete mi tvrdit, že jste sedm trpaslíků, že ne?“
„To nemůže být pravda…, přece mě to zrcadlo…, kde máte telefon?“
„Tele co?“
„Zapomeňte na to. Jestli jste tedy sedm trpaslíku…,“
„My spíše upřednostňujeme sedm kopačů.
„To máte fuk, kde je potom Sněhurka?“
„Proč se o ní zajímáš?“ otázal se ho podezřívavě jeden z trpaslíků.
„Protože mám hlad? No tak snad si nemyslíte, že bych jí mohl ublížit?“
Sám si řekl, že si sem přišel skrz zlověstné zrcadlo.
„Bylo to jen staré zrcadlo, ve kterém se najednou objevila ta debilní zelená hlava, všichni trpaslici vyděšeně couvli dozadu.
„Co je? Snad si doopravdy nemyslíte…,“ Dean k jednomu z nich přistoupil a zatahal ho nejprve za čepici a poté za vousy, oboje drželo.
„Au to bolí.
„Takže jste skuteční, to zrcadlo mé snad uvěznilo…,“ Deanova další slova zanikla ve zvuku lesního rohu.
„Co to sakra je?“
„To je lesní roh, poblíž nás jsou náhončí, jestli nás chytí, tak nám ublíží!“ zakřičel jeden z těch trpaslíků a poté se všichni rozeběhli.
„Kam to běžíte?“ zavolal na ne Dean a pak se také rozeběhl, ten zlověstný štěkot nevěštil nic dobrého.
Uběhl několik set metrů, ty psi byli stále za ním, jejich štěkot zesiloval.
Přeskakoval jeden poměrně velký pařez, když se ze země vyrojily hadovitě zelené stony a chytly ho za nohy.
„To nevěští nic dobrého,“ vykřikl Dean, ty stony mu podsekly nohy a on dopadl na zem a začal se kutálet ze svahu, přes drobné kameni, větvičky, položené šišky, žaludy, kaštany a dokonce i jednoho ježka, který zapištěl, nakonec se dokutálel ke skupině zelenovlasých mladých dívek, které ho okamžité obklopily a začaly se chichotat.
„Nechcete si dát přestávku, co jste zač?“ otázal se jich Dean, kterého bolelo celé tělo.
„My jsme říční víly, co strašně rády tancujou, několik z nich ho postavilo na nohy a začaly kolem něho tančit.
„Tohle není nutné, tohle je spíš Samova parketa, no vážně!“ víly však na jeho slova nedbaly a chystaly se ho roztančit, ale v tom na ne dopadl stín, pustily ho a rozutekly se pryč.
„Tak to bylo rychlé!“ zamumlal spokojeně Dean, ale už za okamžik své euforie litoval, neboť ho za límec jeho košile uchopila obří ruka a vynesla ho do vzduchu, Dean spatřil obra, který si ho přenesl k očím, olízl se a poté zaburácel.
„bude večeře!“
„To jako já? Nechtěl bys raději nějakou zeleninu?“
„To je hnus, já chci maso!
„V naprosté většině bych s tebou souhlasil, ale v tuhle chvíli bych spíš upřednostňoval zeleninu.“
„Já chci maso!“ zaburácel obr.
„A já chci volnost!“ Dean si kapsy vytáhl nožík a toho obra bodnul do prstu.
Ten začal bolestně pištět a přitom pustil Deana, ten se řítil z velké výšky.
„Tak to jsem fakt nepromyslel, pitomý Dean, fakt pitomý Dean, vynadal sám sobe, ale naštěstí nedopadl na zem, ale do poměrně velké hromady sena.
Koně, který ten povoz táhli, se postavili na zadní, kočí je uklidnil, zastavil a poté se otočil.
„Čauky?“ usmál se na něho křečovitě Dean.
„No sice jsem doufal, že jí ze svých cest přivezu něco lepšího, ale nedá se nic dělat.
„Tou osobou máš na myslí Popelku?“
„Ano. Mojí chudinku dceru, která musí strádat, protože jí nemá má druhá žena její macecha ráda, stejně tak její nevlastní sestra.
„A přemýšlel si už o takové malé záležitosti, myslím, že se jí říká rozvod“
„Jsi ten vskutku nejpodlejší dárek, co jsem jí mohl přivézt.
„To asi proto, že nejsem dárek, ale člověk a jmenuji se Dean Winchester, chtěl z toho vozu vyskočit, ale v tom mu zakručelo v břiše a on si uvědomil, že by mel na tom voze zůstat, že je alespoň nějaká šance dostat jídlo, i když soudíc podle toho vychrtlého muže před ním se ta jeho ženská zrovna nepředá, v žaludku mu znovu zakručelo.
Muž mezitím s povozem vjel do prostranství, kde kousek od nich byl malý statek

To s tím zrcadlem mě taky dostalo. Hoši se opravdu dostali do pohádkového světa. Jsem zvědavá, jak se s tím vyrovnají.

přesneji jeden z nich:) No u Deana nevím nevím:-)

Mason: „A přemýšlel si už o takové malé záležitosti, myslím, že se jí říká rozvod“ - Dean je jako vždy jednička, ten tu pusu nezklapne a Sammy mu nádherně přihrává co bude dál

A je tu další čast. Nejspíš zatím poslední, ale možná stihnu ješte další, užijte si ji

„Jsi si jistá, že je to tady?“ otočil se Sam na vilu, když došli k velké moderní budově.
Co sis myslel, že bude v nějakém pajzlu tak bude chovat ukradené děti?“
„No tak trochu jo.“
„Muži. Vždycky mají přehnané představy:“
Sam na to nikterak nereagoval a přistoupil blíž ke dveřím, na kterých bylo napsáno.
„Pan Gold specializovaný právní poradce.
„Možná bychom se měli kolem ještě porozhlédnout.“
Žádný takový, to děťátko potřebuje pomoc, no tak bude to?!“
Sam potřásl hlavou, podíval se na svůj mobil, ten nepřijatý hovor se mu nelíbil, ale jednalo se o Deana, takže to nejspíš nic neznamená.
„Šup šup nemám na tebe celý den.“
„Vždyť si víla, v tomhle světě ani neexistuješ.
Cvrkla ho prstem do ucha.
„Přijde ti tohle bolestivé?“
„Doufám, že tam to dítě bude,“ zabručel Sam, rukou se dotknul ucha a následně vešel dovnitř.
Vila se na něho dívala, sledovala ho, jak nastupuje do výtahu a poté sklopila oči a zamumlala.
„Moc mě to mrzí, ale nemám na vybranou,“ a poté zmizela.
Sam, kterého celou cestu nahoru, svíral podivný pocit, dojel výtahem do třetího patra.
Když vystoupil z výtahu, mel pocit, jako by mu do nosu udeřila pronikavá vůně, ale nebyl schopen určit, odkud přichází.
Pohled mu padl na zvonek, na kterém bylo napsáno.
„Mister Gold právní specialista, Sam se chystal zazvonit, ale předešel ho mladý mužský hlas, který ho vyzval.
„Můžete vejít pane Winchestere.
Sam se zarazil, Po tele mu proběhlo zamrazení, ale i přesto otevřel pootevřené dveře dokořán a vešel dovnitř.
„Poslužte si pane Winchestere, kuchyň je napravo,“ ozval se odněkud znovu ten mladý mužský hlas.
„Jak víte, kdo jsem?“
„Já vím mnoho věci, proto jsem také všestranným právníkem, no jen se neostýchejte, jídla, pití tam je dost.
„Já jsem nepřišel kvůli jídlu a pití:“
„Ne? A proč tedy?“ Sama zamrazilo a to i přesto, že na tom byte nebylo nic zvláštního, snad jen nezvyklý počet zrcadel, malé, velké, střední, některé byly položené, jiné zas byly přibité ke stěne.
„Přece me neurazíte pane Winchestere, tak zajímavé návštěvy tu nemívám každý den,“ ozval se znovu ten mladý hlas, ale ať se Sam sebevíc snažil, nedokázal určit, odkud přichází.
„Já nechci zdržovat, vlastně jsem myslel, že…“
„Co jste si myslel?“ před Samem se objevil sotva 30 letý muž v elegantním oblečení.
„Koukám, že jste se jídla ani nedotknul pane Winchestere.“
„Nemám hlad,“ odvětil Sam, ale jeho kručící žaludek poukazoval na něco jiného.
Neznámý muž se pousmál.
„Chápu vaši ostražitost vzhledem k tomu, co děláte,“ Sama zamrazilo i potřetí, to nevěštilo nic dobrého, nažil se zachovat klid, ale svojí nervozitu nedokázal tak dobře skrýt a ten muž si toho všiml.
„Není důvod být nervózní, tady vemte si, to vám pomůže,“ přistrčil k němu talíř jednohubek, Samovi znovu zakručelo v břiše, ale on je odmítnul.
„Ne. Dekuji, nemám hlad.
Muž se na něho pátravě zadíval, jeho oči byly ostré, bylo na nich něco podivného.
„jste si tím jistý pane Winchestere, tak se aspoň trochu napijte, přijdete mi trochu bledý.“
„Je mi fajn, myslím, že bych mel jít,“ Sam se otočil a v tom zaslechl dětský pláč, pak další a další a ještě jeden.
V okamžiku kdy se obrátil, hleděl na malého, shrbeného ve tváři mírně znetvořeného muže, který ve svých rukou, držel poměrně velké zrcadlo.
„Mel si se hochu najíst, bylo by to pak potom mnohem snažší:“
„Co tady děláte, jste pohádková postava.
„Já vím, vím to moc dobře, někdo nebo něco mě z ní vytrhlo a já se ocitl tady, ale nakonec to tady není tak zlé, zdejší lidé o mě nemají téměř zdání a navíc, většina těch dětí je nádherně baculatá.
„Musíte ty děti ihned vrátit!“ Rumpelstinskin se zachechtal.
„Musím, musím? Já musím pouze jednu. jedinou věc.“
„A jakou?“
„Poslat do „pohádky“ skutečného“ člověka a ty si na to ten nejlepší kandidát.
„Proč?!“
„Proč? Na tom nezaleží, ber to tak, že se možná brzo setkáš se svým bratrem.“
„Co si mu udělal?!“
„Já? Nic to ta tvá víla, co te sem přivedla, poslala ho tam, aby tady mohla zůstat.
„Vrat všechny ty děti, nepatří ti!“
„Já vím, ale o tom to přece je! Neboj se Sammy, nebude to nikterak bolet.“
Sam se však nehodlal nechat někam přenést, začal rychleji ustupovat dozadu ke dveřím, cestou shazoval malá zrcadla z komody.
„Co to děláš?!“
„Dávám šanci uklízecí firmě si vydělat!“ odsekl Sam a ustupoval dál, už téměř dosáhl těch dveří, ale ty se zabouchly a Rumpelstinskin propukl v chraplavý smích.
„Snad sis nemyslel, že bys mohl utéct Sammy, opravdu sis to myslel?“
„Nech mě odejít.“
„Sammy, Sammy, až sem to nemuselo dojít, ale sám sis o to řekl!“ znovu se ozval dětský pláč.
„Slyšíš tu rajskou hudbu?“ zeptal se ho a poté odtáhl svou ruku ze zrcadla, v zrcadle se zavlnilo a objevila se v něm modrá hlava.
„Čeho si žádáš O odporný?“
„Pošli ho do říše pohádek ty stupidní zrcadlo.“
„Já jsem sice stupidní, za to ty jsi ohyzdní!“
„Udělej, co ti poroučím!“
Sam by rad téhle hádky využil, ale nemel jak, byl zahnaný do kouta, mohl by se sice pokusit porazit Rumpelstinskina zem, ale pochyboval, že bude tak rychlý, na druhou stranu, nemel na výběr, pohled mu padl na nevelkou vázu, chňapnul po ní a vzápětí jí mrštil po Rumpelovi, ten to nečekal, váha ho zasáhla do obličeje, bolestně vykřikl, upustil to zrcadlo, které při dopadu vykřiklo.
„Hej. Mám svá práva, jsem v odboru!“
Sam kolem něho proběhl, vběhl do kuchyně, po které se všude válely odpadky, hnijící maso, zvedl se mu žaludek, ale na nic nečekal, pohledem zamířil oknu, byl sice ve třetím patře, ale při troše štěstí se mu nic nestane, musel to risknout, Dean ho potřeboval.
Rozeběhl se, ale těsně u toho okna, mu na hlavu ze vzduchu dopadl květináč, zapotácel se a následně se zřítil na zem.
Říkal jsem ti, že nemáš kam utéct!“ zachechtal se Rumpel a namířil na ležícího sama to zrcadlo.
„Udělej co máš!“
„Nechci. Potřebuji do nemocnice, musím mít něco zlomeného!“ zahořekovalo zrcadlo.
Rumpel s ním zuřivě zatřásl.
„Jsi pitomý zrcadlo, nemůžeš mít nic zlomeného!“
A ty jsi ještě pitomejší Rumpelstinskin!“ zabručelo zrcadlo, ale poté se z toho zrcadla vysunula dlouhá, modrá ruka, uchopila Sama a vtáhla ho dovnitř, Rumpel nechal to zrcadlo dopadnout na zem a několikrát na něj šlápl.
Když se Sam po nějaké době probral, zjistil, že leží na nějaké posteli, na které sedí mladá poměrně krásná žena.
„Kdo jsi?“ zeptal se jí uchvácené.
„Přece Královna tvá žena,“ zašeptala a zlehka ho políbila na rty, Samovi se rozlil úžasný pocit po tele, znovu se na ní podíval a zeptal se.
„A kdo jsem já?“
„No přece Theo můj milovaný manžel!“ a poté se jejich rty spojily.

No to je mi pohádka, vzteklý skřet, šílený zrcadlo a víla co by potřebovala zastřihnout křidélka, no a pak že démoni jsou to největší zlo
Dean: klasika - má hlad
Sam: klasika - dostal přes čumák
Dean+Sam: klasika - je v tom ženská
jsem fakt zvědavá jak tohle dopadne

"Dávám šanci uklízecí firmě si vydělat." To bylo fakt dobrý. Kdykoliv si na to vzpomenu, musím se smát.

Janča: I sam občas zaboduje:)

Tak jsem si konečně našla čas přečíst si novou povídku. A tahle je opravdu perfektní!!! Zajímavý nápad, spojení spn s pohádkovým světem Jsem zvědavá, jak se to bude dál vyvíjet, když jsou hoši na "druhé" straně Ale nepochybuji o tom, že si poradí Už se těším na pokračování

po delší dobe konečne další čast.

Jakmile muž seskočil z vozu, přistoupila k němu nejaká žena a obořila se na neho.
Kde si byl tak dlouho? Mé dcery hladovejí.
„Já jsem.. já jsem…“
„Já jsem co? Není divu, že nejsi schopný něco obstarat, když ani neumíš mluvit.
Postarší muž sklopil oči, žena se otočila a chtěla odejít, když jí Dean zarazil.
„Takhle by ses nemela ke svému muži chovat.
Ta žena se prudce otočila.
„Jak se opovažuješ ty otrhance, jen si nemysli, že u me něco dostaneš!“
„Dean Winchester a vy?“
Zena cosi zavrčela, Dean nemusel hádat dvakrát, bylo mu jasné, že to bylo něco neslušného, ale bylo mu to jedno.
Obrátil se k tomu muži, který mel stále sklopenou tvář.
„Nevšímejte si té semetriky.“
„Když jsem jí poznal, byla tak hodná a milá.“
„To znám. Taky jsem párkrát potkal kočku, která vypadala slibně, ale nakonec se ukázala, že je to je mrcha s ostrými zuby, co by ráda cucala mojí krev.
Muž se na něho nechápavě podíval.
„Chtěl jsem tím říct, že ta tvoje ti sice necucá z krku, ale…, to je jedno, jak je odtud daleko? Musím se dostat do nějakého města a tam se pokusit zjistit, jestli někdo neví o mém bratrovi.
„Jedno město je odtud nedaleko, ale nemůžeš se teď vydat na cestu.
„Proč ne?“
Starý muž otevřel ústa, ale to už si Dean všimnul, že se k nim blíží mladá pěkná dívka.
Vsadím se, že je to Popelka a to, že je ješte tady, znamená, že je …, Deane ty čune jak můžeš na něco takového vůbec myslet, vždyť je to Popelka, co by na to řekl chudák princ,“ vyplísnil sám sebe.
„Dekuji, že jsi pomohl mému otci?“ promluvila ta dívka a usmála se.
„To nic nebylo, tak nějak jsme si pomohli vzájemně.
„tento mladý šlechetný muž se chce vydat do města.
„Ale to nemůže, popelčin ustrašený pohled zaletěl k tomu lesu.
„Já musím svého bratra najít, mám takový pocit, že skončil taky tady.
„Jak to myslíš?“
„Neřeš to.“
„Do toho lese teď nemůžeš, žije tam jakási nestvůra.“
Dobby?“
„Kdo je Dobby?“
„Jeden známý.“
„Ne. Slyšela jsem, že tam žije zvíře.
Kde nechalo krásku?“
„to je hanbaté:“
„Proč by to mělo být hanbaté?“
„Protože to zvíře má ženskou tvář.
Dean hvízdnul.
„Jak si to udelal?“
„Myslíš zahvízdaní?“
Popelka přikývla.
Snadno. Dean vložil dva prsty do úst a hvízdnul, zvuk se odrazil do okolí a macecha, která právě vytahovala z trouby pekáč buchet, si ho leknutím pustila na nohy, domem se rozezněl její řev.
„Vzal bych si pár buchet a vyřiďte jí, že je mi to líto, ne kecám není mi to líto ani trošičku.
„Jsi vskutku zvláštní člověk, Deane Winchestere.“
„Snažím se. Rad jsem vás poznal a díky.
„Jestli tedy musíš do toho lesa, vezmi si tohle,“ popelka si z krku sundala korálky a podala mu je.
„To nemůžu přijmout.“
„Musíš. V tom lese žije též zlá čarodějnice, která láká lidi na kuřata.
„Kuřata?“
„Ano kuřata, kachny, srnce, kančí…“
„Jo je mi to jasné a jak jí tyhle korálky zastaví?“
„Způsobí jí vyrážku, dala mi je sama Víla kmotřička.
„Tak ta to musí mít v malíčku, mimochodem netušíte, kde bych narazil na Pinochia?“
„Kdo je Pinochio?“
„Zapomente na to, bye bye,“ Dean se s chutí zakousl do tvarohové buchty a vydal se pomalu k tomu lesu, nad krajinu se pomalu snášel soumrak.
„Bye bye?!“ otočila se Popelka na svého otce?“
Musí být zdaleka?“ odvětil její otec a ustarané sledoval mizejícího Deana.
„Už se jí nemusíš bát tatínku, alespoň ne pro pár dní.
„Přál bych si být silnější dceruško.
„Jednou se to v dobré obrátí, uvidíš tatínku,“ zašeptala Popelka a pak zašla do domu, minula nasupenou macechu, její otec spatřil kočár, který se k nim pomalu blížil.
Dean se zastavil. Ne, že by se mu chtělo, nemel na výběr, prostor kolem něho se ponořil do tmy, na obloze jako na potvoru nesvítila ani jedna hvězda.
Prohledal své kapsy, ale našel jen obal od žvýkačky, zmačkanou účtenku, kondom.
„No jasně. S ním si budu svítit na cestu?“ zavrčel.
Proč tolik spěchu? Mohl jsem počkat v té chalupě tu babiznu a ty dvě obludy bych srovnal, vždyť Sam tu ani nemusí být, nauč se trochu myslet deane!“ vynadal sám sobe.
V tu chvíli se blízko něj ozval slabý chichot.
„Kdo je to?“
„Kdo je to?“ přišlo posměšně ozvěnou.
„ukaž se!“
„Ukaž se!“ vrátilo se mu znovu jeho slova.
„Nehraj si se mnou ty malý skřete!“ nevěděl kdo nebo co to dělá, tohle ho napadlo jako první.
Těsně před ním se zjevil asi metrový ohyzdný rarach.
„baf!“ vykřikl rarach a strčil do Deana prstem, ten to nečekal, neudržel rovnováhu a spadl do poměrně hluboké jámy, při dopady se mírně udeřil do hlavy a ztratil vědomí.
Rarach se zachechtal a poté se rozplynul.
O několik později se k Deanovi sklonila nějaká postava, vzala ho do náruče a kráčela s ním temným lesem bez zaváhání až došla k mohutné železné brané, ta se sama otevřela a ta osoba vešla dovnitř v náručí stále nesla deana, jako by téměř nic nevážil.
Světlo jedné z připevněných pochodní na několik okamžiků osvětlila její tvář.
Byla to zvířecí tvář se ženskými rysy.
Se zavrčením uhasila pochodeň a poté i s bezvládným Deanem vstoupila do svého velkého, ale pustého paláce.