Navazující povídka k osmé sérii. Začínám tam, kde osmička skončila.
Tuhle povídku jsem začala psát na začátku června, a každý den - nebo týden, podle toho, kolik jsem měla práce, jsem něco připsala. Z povídky na deset stran, se stala ovídka na padesát, a pak mě napadlo pokračování. Jsem skoro u konce, a povídka má na tři-sta stran. Původně jsem jí nechtěla přidat, dokud nebude uončená, ale Říjen a devátá série je skoro tady, a já bych to ráda zveřejnila dřív, než odvisílají první díl devítky. Takže, přidám jednu kapitolu každý den - nebo tak nějak, s tím že poslední část přidám těsně před 9x01. Těm, co jí budou číst, to ukrátí čekání.
Jde asi o nejdelší povídku, kterou jsem začala, a dokončila a ačkoli obsahuje části, s kterými nejsem spokojená, a nejradši bych je vymazala, obsahje i části, které i zpětně, miluji nade vše. Dialogy, a situace vznikaly sami od sebe, den po dni, a věština z nich je inspirována skutečnými událostmi.
Zkoušela jsem najít poměr mezi akcí, dramatem, romantikou, humorem... myslím, že každý si přijde na své, a je to vyvážené. Zahrunula jsem opravdu všechno.
A, přijde řada i na sex. Na hodně sexu. A, upřímně řečeno, takhle otevřeně - jako v téhle povídce, jsem o sexu nikdy nepsala. Hodně, hodně sexu. A, drama. A, rodina a přátelství, a láska.
Konec... ne, neřeknu vám, jak to skončí.
Takže, povídka začíná po osmé sérii, a postupně se do děje zapojí další, a nové, postavy - napovím jednu.
Bobby. Zbytek jsou staří známí: Dean, Sam, Castiel, Charlie, Abbadon, Crowley, Kevin... a nové postavy. Pár z nich jsem si opravdu oblíbila!
Je to fantastické. Mám pocit, že postavy se během povídky doopravdy vyvíjeli. Vidím to tam, téď když si čtu začátky povídky, a současně dokončuji závěr. Je to skoro, jakobych psala, o jiných lidech.
Povídka neobsahuje spoilery, ale parkrát jsem zařadila scény, které se objevily v promu k devítce.
Pokud se vám ke konci bude zdát, že je tam přehršle líbání, je to proto, že jsem v jednu chvíli na líbání ujížděla, a dokonce jsem měla i sen, o tom, jak se Castiel a Dean políbili.
Ke psím známkám, které Castiel nosí, se rovněž stahuje historka, o kterou se s vámi chci podělit. Před pár mesíci jsem v Thriftstoru (vím, že anglické výrazy se neskloňují, well, fuck it), našla psí známky, a začala je nosit. Pak, jsem napsala scénu, kde je začne nosit i Castiel. Jednou, k večeru jdu na nákup, a na ulici - vedle večerky, a prádelny, jsou rozestavěná světla, etc... bylo to jen pár bloků od místa, kde bydlím. Filmovali SN (A, jo, šlo o tu slavnou scénu s prádelnou
), ale nechtělo se mi tam postávat a okounět, tak jsem je obešla, a zamířla domů, s tím, že si raději udělám večeři a na SN se podívám v televizi. Obcházím je, když v tom se se mnou dva členové štábu dají do řeči - zjevně, neměli, co dělat. Jeden z nich mě zastavil, a poukázal na moje psí známky. Chrastily při chůzi tak nahlas, že "mě slyšel přicházet"... chvíli jsme se bavili o armádě, a jeho zkušennostech, a jeho psích známkách, a nakonec mi vysvětlil celou jejich historii. Taky řekl, že se vkládají do úst mrtvých vojáků tak, aby ústa zůstala otevřená a z těla mohly unikat plyny... eh. Já si ráda myslím svoje - myslím si, že je to proto, aby tělo mohla opustit duše. Každopádně, sice jsem při filmování neviděla Mishu, protože jsem se spěchala navečeřet, ale ty psí známky nosím, a nesundavám, protože, teď je mám spojené hned s dvěma scénami - tou napsanou, a tou životní.
Dřív, než přidám orvní kapitolu, vás musím upozornit - SLASH. Ale, počkáte si na něj tak... 70 stran.
Enjoy!
TEAM FUCKED UP
PROLOG
Castiel započal své putování osmnáctého května. Putování –
kam? Za čím? Všechno, co Castiel ví, že se musí pohnout, z místa. Nemá, nic. Nemá domov. Kdysi míval domovy, dva – jeden, od
začátku, a druhý
adoptivní, a v jeden den, ztratil oba. Něco takového, se může podařit jenom jemu.
A, proč by se vlastně namáhal? Je, unavený, smutný, a neví, co si, se sebou počít. Může si za to sám. Castiel, nestojí o slitování, ale touží po útěše. Jenže, si jí nezaslouží, a navíc, kdo by ho utěšoval? Každý, koho zná, ho chce buďto zabít, nebo s ním nechce mít nic společného.
Castielovi, je ze sebe zle – způsobil tohle… tenhle,
pád. Bože, co to jen udělal…
co jim to udělal. A, jak to napraví? Nijak. Nemůže. Je, k ničemu. Udělal díru do světa, a vesmíru, a na to žádná záplata neexistuje.
Castiela, zabíjí zármutek. Nezbyla mu žádná síla.
Žádná síla, pohnout se. Žádná …
síla. Je mu zima, a chybí mu jeho milost – chybí mu, tak moc, že to bolí.
Je, patetický.
A, co když… co, když, zůstane v lese, a neudělá nic? Je to bezpečnější, než riskovat, že zase něco pokazí, koneckonců, s Castielem bylo odjakživa něco špatně, Naomi měla pravdu. Co by se stalo… Castiel je smrtelný – mohl by toho využít – vyhladovět, je tak snadné. Zkouší to, ale zdá se, že jde o velice pomalou smrt a Castiel má čas, a je trpělivý, ale čekat, je těžší než si myslel. Konečně, Castiela obestřela temnota, a Cas je rád, že to započalo. Neví, že jenom usnul. Když se před ránem probral, ve spadaném listí –
zimou – cítil zklamání.
Třásl se, a nakonec mu nezbylo, než se posadit, a zahřát třením rukou. Nejdřív jde o vnitřní třes, a najednou se chvěje celý, a tření dlaní nestačí. Stoupl si, aby to zastavil. Musí jít o
obranný auto-mechanismus. Tohle tělo, nechce umřít, a udržuje Castiela při životě.
Tělo poručí mysli a Castiel nemá ne vybranou a musí se podvolit.
Kupodivu, Castiel necítí včerejší beznaděj – má jasnější hlavu, ale pořád není připraven vypořádat se zítřkem. Ale, slunce se vyhouplo nad obzor, a prosvítá skrz stromy, a Castielovi došlo, že zítřek už započal.
Přinutil se, a vykročil. První krok, je zkušební. Jako,
první krůčky lidí. Byl u toho, když váhavě vycházeli z jeskyní, a sympatizoval s nimi, ale až teď, ví, jak se cítili.
Vyděšený. Další krok, je snazší, a další, ještě snadnější, a dřív, než si to Castiel uvědomuje,
jde.
Krok, za krokem. Prodíral se hustým lesem, když v tom konečně našel silnici. Silnice je dobré znamení. Někam ho dovede.
Castiel, jde. Zprvu, pomalu, a Castiel co chvíli zastaví, a přehodnocuje rozhodnutí. Přehodnocuje, síly. Stojí u okraje vozovky, a dýchá si na zkřehlé ruce.
A, pokračuje. Kupředu ho nevede, vůle, ale něco silnějšího, a staršího. Neví, kam jde, kam putuje, a kde skončí, ví jenom, že musí jít, protože nemá na vybranou. Musí,
jít. Musí se sebrat, a vytrvat, protože…
proč?
Slunce je vysoko. Castielovi byla nejdřív zima, a teď horko. Skvěle. Přes den se potil, a když slunce zapadlo, znovu se ochladilo.
Skácel se, vyčerpáním. Lehl si do škarpy, a zabalil do baloňáku.
Co chvíli se přetočí z boku, na bok. Mechanismus, přejatý od jeskynních lidí. Chránil je před umrznutím. Castiel je pozoroval, když poprvé rozdělali oheň. Spatřil první odraz plamenů v prázdných očích.
Je hladový, bolí ho svaly, a je vyčerpaný. Všechno,
bolí. Usnul, a ten večer sní o ohni.
Když mu druhý den, starší pán nabídl, že ho kousek sveze, Castiel, nenachází slova. Mlčky, zírá na muže v autě, a asi vypadá divně, protože muž po chvíli šlápl na plyn, a odjel.
Castiel, jde. Další auta, ho míjí bez zastavení, ale to je v pořádku.
Castiel potřebuje smysl, a tím se stala chůze. Padlý anděl, zatím nezná cíl, ale má vyhlídku, a to se počítá. Ráno se probudí, a vykročí, ještě po tmě, a když první sluneční paprsky, zalijí asfalt, Castiel procitne spolu se světem, a ví, že jeho putování započalo, a každou noc, když se setmí, se schoulí u krajnice, a ví, že ráno najde silnici, a vykročí, a to ho udrží při životě, další noc, a den.
Co bude potom, neví, ale Castiela to netrápí, protože pořád uvažuje jako anděl, a dokud má misi, soustředí se na to. Je snazší ignorovat zbytek.
Realitu.
Když po dvou dnech, dorazil k prvnímu městu, už ví, co udělá. Má plán. Není to skvělý plán, ale je to jediný nápad, který má – jediná naděje, a Castiel se toho drží. Naplánoval to po cestě. Měl hodně času přemýšlet. Castiel zavolá Deanovi. Nečeká, že se od Deana dočká slitování, nebo že mu snad Dean nabídne útočiště – Castiel ví, že si nic z toho nezaslouží, a Dean má právo mu to odepřít. Castiel mu chce zavolat jednoduše proto, že…
že to dává smysl. Dává to smysl, a je to ten nejlepší plán, s nímž Castiel dokázal přijít. Cestou, se z toho stala, jeho mantra.
Utratil jediné peníze, za láhev vody, a telefonní kartu do mobilu, který mu dosud nefungoval. Prodejce u benzínky, mu vysvětlil, jak telefon zprovoznit.
Měl žízeň, ale nedotknutou láhev podložil na zem, a vytáhl telefon, který je priorita. Ze všeho nejdřív, musí mluvit s Deanem.
Dean bude naštvaný, a možná mu zavěsí, ale Castiel se drží plánu.
Vytočil číslo, podle instrukcí, a čekal.
Vítá vás Bell, řekl monotonií mechanický hlas.
Vyberte jednu z následujících možností. Pro servis v angličtině, stiskněte jedna. Pro servis ve španělštině, stiskněte dva… Castiel stiskl jedna. Znal sice každý jazyk na světě, ale nevěděl, zda španělsky umí Dean.
Pokud si přejete dobít váš kredit, stiskněte jedna… Castiel stiskl jedna. Zatím to bylo snadné.
Děkuji. Pokud si přejete dobít kredit pomocí kreditní karty, stiskněte jedna. Pokud si přejete dobít kredit, pomocí přeplacené karty, stiskněte dva… Castiel netrpělivě stiskl dvojku. Chce, mluvit s Deanem, copak to ten hlas nechápe? Sáhl pro láhev vody, a napil se. Byla, lahodná.
Zadejte čtrnáct čísel z vaší předplacené karty. Konečně. Castiel vyťukal prvních pět, ale pak musel přestat, protože mu karta vypadla z ruky.
Promiňte, neobdržela jsem vašich čtrnáct čísel. Zadejte, prosím… Castiel zaťal zuby, zvedl kartu ze země a pokračoval. Co dvě vteřiny, ho přerušil hlas.
Promiňte, neobdržela jsem… byl skoro u konce, když v tom se překlepl a zadal špatné číslo.
Číslo, které jste zadali, je neplatné. Pro návrat do hlavního menu, stiskněte… Castiel oddálil telefon od ucha, a nevěřícně se na něj podíval.
Po chvíli, se vrátil do hlavního menu, jak mu poradil hlas.
Vítá vás Bell. Vyberte jednu z následujících možností… „Chci, mluvit s Deanem,“ odsekl Castiel. Několik kolemjdoucích se po něm otočilo, ale Castiel je ignoroval.
Pro servis v angličtině, stiskněte jedna… Castiel byl v polovině, když v tom mu jiný, rovněž mechanický hlas oznámil.
Vaše baterie je vybitá. Dobijte ji prosím. A, vzápětí, oba hlasy zmlkly.
Castiel telefon pozvedl do úrovně očí. A vztekle jím mrštil o zem. Přístroj se rozlétl na tři poloviny… „
Do hajzlu,“ to bylo poprvé, v jeho existenci, kdy Castiel zaklel.
Vyklonil se a opřel čelo o studenou skleněnou tabuli v okně zvenčí benzínky. Zhluboka se nadechl. Jeho dech se sráží na skle. Natočil hlavu vzhůru, a vzhlédl k obloze.
Noční nebe, a miliardy hvězd. Castiel znával všechna souhvězdí, ale v tuhle chvíli žádná nerozpoznává. Nemohl –
nemůže… všechno, co vidí v tuhle chvíli, jsou rozbité zářivé body.
Bolí to. Castielovi došlo, že jeho vize je rozpitá, protože brečí.
Rozechvěle, si klekl.
Nezlomí se, nezlomí… popotáhl. Skoro vzlykl, ale sebral se. Zvedl, rozbité části mobilu. Displej byl nakřápnutý, a dvě odpadlé části telefonu do sebe nepasovaly. Castiela ani nenapadlo, že by si měl z kontaktů pro případ nutnosti, přepsat Deanovo číslo.
Schoval telefon do kapsy.
Castiel započal své putování
dvacátého-prvního května.
KAPITOLA 1
„Co je to?“
„
Chereos, jez.“
Sam nahlédl do misky plné mléka, a bobtnajících lupínku. Odstrčil jí volnou rukou. Tou druhou si k tělu tiskl deku. „Nemám, hlad.“
„To mě nezajímá.
Jez. Jsou tvoje oblíbené, no ne?“ doplnil.
„Když mi bylo pět.“
„A chováš se, jako pětiletý. Potřebuješ nabrat sílu. Jez. Než se vrátím, bude to pryč. “
„
Ježíši… jsi, hroznej.“
„Proto mi přezdívají, tyran.“
Sam protočil očima, ale sebral lžíci a zalovil v misce. Vločky se mezitím rozmočily. Když se Dean vrátil ze sprchy, miska byla prázdná, a Sam spal na gauči. Jeho stav, se, proti očekáváním, zlepšoval. Když ho Dean přivezl z nemocnice, Sam se mu pár dnů, přesně podle prognozy doktorů, vytrácel před očima, ale včera ráno sám od sebe, vylezl z ložnice, zjevil se na prahu kuchyně, a prohlásil, že by něco slupl.
Dean si projel mokré vlasy, rukou. Přesto, že bylo teprve devět ráno, uvažoval, že otevře láhev whisky. Nebylo by to poprvé, co se ztřískal po ránu.
Bůh ví, že má milion důvodů. Podíval se, na spícího Sama. Došel ke kredenci, ale nevytáhl z ní chlast. Sáhl pro druhou misku, a rovněž jí naplnil vločkami. Napil se kávy.
Vitrážovými, okny, umístěnými u stropu bunkru, do kuchyně prosvítalo slabé, ranní světlo. Začínal, nový den.
…
Castiel se uchýlil do turistického kempu, v lese. Bylo po setmění, když začalo mrholit. Castiel déšť zkoušel ignorovat, ale zima, a mokro se na něm pomalu podepisovalo. Nevěda, co si počít, našel, karavan, v němž se svítilo, zaklepal na dveře a čekal. Otevřela mu starší žena. Castiel jí požádal o dřevo na podpal, a zapalovač. Taky přiznal, že nemá peníze, a nemůže za suroviny zaplatit. Žena Castiela sjela očima. „Jste, promočený na kost,“ řekla laskavě. „Musíte se o sebe lépe starat, jinak nastydnete… kde máte stan?“
Castiel řekl, že nemá stan. „Pro pána. Rone!“ Ženě se za zády objevil postarší muž, zřejmě její manžel. „Ten hoch, si zapomněl stan. Myslíš, že dřevo vzadu za autem, je dost suché?“
„Myslíš, že je to v pořádku?“ šeptl jí Ron do ucha. „Nevypadá, jako turista.“
„Samozřejmě, že je to v pořádku. Koukni na něj. Ztratil se!“
Castiel pootočil hlavu ke straně.
„No tak, nestůj tu, jako sloup. A, pospěš, dřív, než se úplně setmí, a rozprší. Kam jsi dal, baterku?“ Castiel rozčarovaně pozoroval, jak dvojice sbírá dřevo. Cítil se trochu, jako na vodě. „Ukažte nám, kde kempujete. Všechno naše dřevo, je naneštěstí mokré, a jen tak vám nechytí, ale tady Ron by zvládl rozdělat oheň i v tajfunu.“
Castiel kývl.
„Pochopte, naší opatrnost,“ omlouval se Ron. „Poslední dva týdny se okolo potulují podivínové. Naše dovolená končí zítra, a zbytek dřeva stejně nebudeme potřebovat.“
Ten večer se Castiel, schoulil, u ohně, v jehličí a zetlelém nafialovělém listí. Upíral oči do plamenů. Z pohledu do ohně, malátněl, a z žáru ho štípaly oči. Na záda mu foukalo, a byla mu zima od země, ale měl pocit, že jeho tvář, je vystavena pouštnímu slunci. V ústech měl sucho. Klížily se mu oči, a po chvíli usnul.
Dvojice manželů mu ráno nabídla, že ho svezou do nejbližšího města. Bylo to dvě-stě mil, a Castiel nabídku uvítal. Dostal od nich rovněž trochu peněz, a Ronovu podzimní bundu. S ujištěním, že bude v pořádku, poděkoval, a rozloučil se.
…
Castiel našel fontánu. Na dně ležely mince. Vylovil z kapsy čtvrťák, který dostal spolu s bundou, a přihodil ho k ostatním, pod vodou.
Vyzul si boty, usedl na okraj fontány, a ponořil do vody špičky nohou. Když se jí dotkl prsty, překvapeně zamrkal. Pozoroval, drobné bublinky, které se mu vytvořily okolo palců, a jak mu ve spirálkách, víří mezi prsty a míří k hladině, když prsty zahýbe.
Vydechl, a namočil do vody celé nohy. Chladivá voda utěšovala jeho rozbolavělá, oteklá chodidla. Díky Bohu za malé zázraky v životě.
Ušel, spoustu mil. V botách měl díry, a na nohou puchýře.
Později, na břehu fontány usnul. Měl sen. Zdálo se mu o Bohu. Přišel k němu, položil mu ruku na rameno, a řekl,
bude to v pořádku, uvidíš.
„Jak to víš?“ zeptal se Castiel, slabě. Bůh s ním začal třást, jakoby z něj chtěl vtřást duši. Znenadání se sen změnil. Z Boha se stal Metatron. Pořád s ním třásl, a opakoval.
Pověz mi, svůj příběh. Pověz mi příběh, rychle, pověz příběh… Castiel se probudil, zbrocený potem.
Skláněl se nad ním strážník, třásl s ním, aby ho probudil, a když se tak stalo, oznámil mu, že tady nemůže spát, a musí odejít. Dodal, že pokud má zájem, o pár bloků dál, že útulek.
...
„Deane, tvůj mobil… zvoní,“ řekl Sam. Seděl za stolem, a listoval v knize. Dean u sporáku, smažil vajíčka a slaninu. Byli v bunkru sami, když nepočítali Crowleyho, zavřeného ve sklepení. Kevin odjel před pár dny. Řekl, že
potřebuje čas, a prostor, a uspořádat si život, ale nebylo pochyb, že hlavním důvodem jeho odjezdu, je Crowley.
„Deane, mohlo by to být důležité.“
Dean zaklel. Volnou rukou sáhl do kapsy a vytáhl telefon, který dobrou půl minutu ignoroval. „Jo?“ Přesunul vajíčka a slaninu z pánve na talíř.
Dovolala jsem se, Deanovi? Sam, se napřímil. Všiml si, že Deanovy oči, potemněly. Co? Zagestikuloval. Dean mávl rukou.
„Sejde na tom,“ odvětil, opatrně do mluvítka. „Kdo volá?“ Napustil do pánve vodu, a nechal jí ve dřezu.
Cory, sestra, z nemocnice u Sv. Tobiáše, v Chicagu. Och. Zprávy z nemocnic, byly vždycky špatné zprávy. Dean v duchu proházel seznam lidí, které znal, a kteří by mohli být zranění. Kevin, Charlie, Garth… „Jo, jsem Dean. Co se, děje?“
Před pár dny jsme přijali pacienta. Nenašlo se u něj nic, kromě oblečení, a mobilu. Vzhledem k tomu, že u sebe neměl ani žádné identifikační dokumenty, a není veden, v databázi pohřešovaných osob, telefon byl naše jediné vodítko. Nefungoval a trvalo nám pár dnů přetáhnout z něj informace. Jediné uložené číslo, bylo tohle. Možná je to falešná stopa, ale jestli je tu šance – jakákoli šance, že ho znáte… jsme v koncích. Víme jenom, že žil na ulici. Policejní hlídka nám potvrdila, že ho posledních pár týdnů viděla pohybovat se v jedné a té samé čtvrti. Obvolali jsme všechny útulku v okolí, ale v žádné ho neznají. „To, je smutný. Jak ten pacient vypadá?“
Menší postava, tmavé vlasy, modré oči… znáte někoho, kdo se mu podobá – „Znám,“ prakticky vyhrkl Dean. Zradil ho hlas. Polkl. „Znám ho.“ Myslím…
Odmlka.
To je, dobře. „Co – co se mu stalo?“
Než vám podám osobní informace, musím se zeptat, v jakém vztahu, jste. „Jsme…“ Dean zaváhal. „
Bratři. Co se stalo?“ naléhal.
Sam se prakticky třásl nervozitou.
Nemůžu vám sdělit nic konkrétního, dokud neuvidím nějaké dokumenty totožnosti, ale předpokládám… myslím, že nikomu neublíží… prochladl, a dostal zápal plic. Dean zavřel oči. „Ale, bude v pořádku, že jo?“
Je stabilizovaný. Ocenila bych, kdybyste se dostavil osobně. „Přijedu – „ Linka se odmlčela. Dean zaklapl mobil.
„Deane, co se děje?“
Dean se díval, na zčernalý displej. „
Cas.“
…
„Castiel Winchester…“
Cory si prohlížela předložené dokumenty. Dean, na tváři, vykouzlil přesvědčivý - a doufal, že rovněž oslnivý, úsměv.Charlie práci odbyla, protože to muselo být hotovo rychle, a bylo otázkou hodin, kdy se přijde na to, že rodný list je zfalšovaný, ale Dean doufal, že bude stačit na to, aby Case vytáhl z nemocnice.
Cory se zamračila. Podezřízavě se na Deana podívala. „Nevypadáte, jako jeho bratr.“
„Jo… nejsem pokrevní bratři. Cas, byl adoptovaný. Právě proto, je v téhle šlamastice,“ vymýšlel si. „Odešel, ke svojí původní rodině, ale zvrtlo se to.“
Coryin výraz, změkl. „
Aha,“ řekla, chápavě.
„Bude v pořádku?“
„Můžeme ho propustit, teď hned, hádám. Nasadili jsme mu antibiotika, která musí dobrat. Když už je řeč o lécích, někdo bude muset zaplatit nemocniční výdaje.“
„Postarám se o to.“
Cory, kývla. „Byl na tom hodně špatně,“ pokračovala. „Nechápu, proč se na vás neobrátil, když měl možnost.“
„Jo,
Cas, si nerad říká o pomoc.“
„Tvrdošíjný?“
„Tak nějak. Můžu ho vidět?“
„Samozřejmě. Tady to podepište… jsem ráda, že se to vyřešilo. Dobré konce, jsou vzácné,“ drmolila, zatímco Dean, aniž by to četl, podepisoval všechno, co před něj přistrčila. „Jeho osobní věci jsou v jeho pokoji – „
Dean se zarazil. „Myslel jsem, že u sebe nic neměl.“
„Jenom malou cestovní tašku, a v ní kabát. A, ten telefon. Jinak, nic. Vyprali jsme, jeho oblečení. Bylo… vypadalo, a zapáchalo tak, jak by se dalo čekat u někoho, kdo žil týdny na ulici, ale nevyhodili jsme ho. Vyprat oděv je standardní procedura. Nemůžeme si dovolit, poskytnout všem bezdomovcům nové oblečení. Teď se samozřejmě ukázalo, že Castiel není bezdomovec, ale to jsme nevěděli,“ pospíšila si. „Děkuju. Pokoj třistapět.“
…
Dean stál zvenčí dveří dobrých pět minut, a snažil se sebrat. Potily se mu ruce. Zhluboka se nadechl, vzal za kliku, a vstoupil.
Pokoj, byl malý, jednolůžkový. Postel, na které Castiel ležel, byla umístěná pod oknem, a spícímu andělu na tvář, skrz žaluzie, dopadalo, světlo.
Dean za sebou zavřel. Přes židli byla pověšená modrá plátěná bunda a složené triko, a košile. V tomhle, Castiel žil.
Jako, zvíře, na ulici.
Na židli ležela taška, z níž vyčuhoval Castielův baloňák. Dean po látce přejel prsty.
Když se na Castiela znovu podíval, jeho oči, byly otevřené, a anděl pozoroval každý Deanův pohyb. Dean si odkašlal, a Castiel spojil obočí dohromady. Rozhlédl se, aniž přitom pohnul hlavou, a těžce polkl.
Měl delší vlasy, než když ho Dean naposled viděl, a padaly mu do čela. Jeho oči, byly jasné, a modré, jako vždycky, ale něco, bylo
špatně. Něco, se z nich vytratilo, něco, jako zář.
Vyhasly.
„Nazdar,“ pozdravil, Dean, když našel hlas.
Castiel, se k němu otočil zády.
KAPITOLA 1 - ČÁST DVĚ
Když se Castiel znovu probral, seděl v impale, vedle Deana. Dovnitř foukalo pootevřeným oknem, a vzduch Castielovi ovíval tvář. Předpokládal, že právě to, ho probudilo. Zamrkal, a rozhlédl se. Poslední, co si pamatoval, byl nemocniční pokoj. Zjistil, že má na sobě plátěnou košili, kterou neznal, svoje ošuntělé džíny, a – Castiel se zamračil. Byl, bos.
Proč, je bos? „Boty naneštěstí vyhodili. Žádná škoda.“
Castiel zvedl oči, a zjistil, že Dean ho sleduje.
„Těm škrpálům, cos měl na nohou, se beztak nedalo říkat boty,“ drmolil dál lovec, „a já v autě náhradní nevozím. Navíc nevím, jakou velikost potřebuješ. Pořídíme ti nové,“ Dean se zašklbil nad Casovo výrazem. „Ponožky taky, neboj.“
„Jak dlouho, jsem spal?“ zeptal se Castiel. Šlo, o první slova, která Deanovi řekl.
Dean byl maličko zaskočený Castielovou reakcí, ale rychle se vzpamatoval. „Dost dlouho. Máš hlad?“
Zavrtěl hlavou, a zadíval se z okna. Projížděli, skrz zlátnoucí pole. Jaký je měsíc? Konec, léta?
Dean po něm nervozně šlehl očima. Olízl si ret. „Já, jo. Zastavíme,“ rozhodl. „Potřebuju na vzduch.“
…
Zastavili u kiosku na odpočívadle. Dean vypnul motor a vytáhl klíč ze zapalování. „Hej – „
Castiel klimbal, opřený o okno. Když uslyšel, Deanův hlas, pomalu se narovnal, a rozkoukal. Vypadal dezorientovaně.
„Ty antibiotika, co bereš, způsobují chronickou únavu. Pár dnů potrvá, než se tvoje tělo dostane do normálu,“ vysvětlil Dean.
Pokud si, kdy zvykneš, kamaráde. Castiel kývl, a sáhl po klice. „Děkuju, za odvoz,“ Otevřel dveře a chystal se vystoupit.
„Cože? Kam máš namířeno?“
Anděl zúžil oči, podíval se na ukazatel u silnice a přečetl, „Do Kansasu.“
„Chytráku. Ptal jsem se,
kam jdeš?“
Chvíli se na sebe jenom dívali. Dean si pomyslel, že Castiel má na tváři stejný trpitelský, výraz, který nasadí pokaždé, když ho Deanova stupidní otázka otravuje, protože anděl má za to, že je ztráta času lovci něco vysvětlovat, vzhledem k tomu, že je bezpochyby nad jeho síly, to pochopit,
ale budiž, stejně to zkusí, a riskne přetížit kapacitu jeho mozku. „Poděkoval jsem, za odvoz. Teď, ti půjdu z cesty.“
Nejdřív byl zmatený. Pak dotčený. A nakonec, naštvaný. Dean natáhl ruku a přirazil Castielovi dveře před nosem dřív, než stihl vystoupit. „Přísahám Bohu, Casi, vždycky když si myslím, že už nemůžeš být pitomější, přesvědčíš mě o opaku. Myslíš, že jsem jel celou tu cestu jenom proto, abych tě vyložil o dvacet mil dál? Uvědomuješ si, že jsme tě až do včerejška měli za mrtvého?“ dodal temně.
Castiel zdvihl bradu. „Neprosil jsem se tě o to, abys přijel. Nepotřeboval jsem – “
„
Neříkej. Protože podle mého názoru, sis nevedl zrovna přepychově. Víš, že kdybys, zavolal, pomohl bych ti – „
„Neměl jsem v úmyslu, ti zavolat,“ utnul ho Castiel.
Aha. „Jak to?“
Castiela stálo všechny síly, aby neprotočil očima. „Co myslíš? Nemá to snad, něco společného s pádem andělů?“
„Jsi,
idiot. Seď.“
Castielovi se zablýsklo v očích. „Neříkej, mi co mám dělat, Deane,“ zasyčel. „Nenamáhej se. Půjdu ti z cesty dřív, než… to zase,
poseru – “ Sáhl po klice.
„Počkej – počkej, přece – nemůžeš utíkat – musíš – „
„Neříkej mi, co
musím,“ Zkusil odstrčit Deanovu ruku, kterou lovec přidržoval přibouchnuté dveře. Když zjistil, že mu Dean brání v úniku, zpanikařil, a začal se s ním o dveře přetahovat. Deanovi došlo, že to myslí vážně.
„Casi – „ ale, Castiel sebou zmítal, a snažil se za každou cenu dostat ven, jakoby mu Dean ubližoval nebo co. To, že přitom demoluje, Deanovu milovanou karosérii, i jeho fasádu, nebral v potaz. Nevěda, co si počít, Dean volnou rukou, sáhl do přihrádky, a vytáhl z ní pouta. Rychle je zacvakl, okolo Castielova zápěstí, a druhý konec, ke klice. Castiel s pouty chvíli zápasil a konečně, toho nechal. Dýchal, jakoby uběhl maraton.
„Uklidni se, přece.“
Castiel po něm šlehl očima – kdyby pohledy zabíjely… vlastně, Castielův –
kdysi. Castiel, znovu – zkušebně, zatahal za pouto.
Dean zvedl ruce ve smířlivém gestu. „Přemýšlej o tom.
Přemýšlej, než zase něco uděláš.“
Castiel ho neposlouchal. Funěl, začal pouty a klikou lomcovat. Byl, nepříčetný, a Dean přemýšlel, zda zkouší, kolik toho vydrží to auto, nebo Dean. „Co do tebe, k čertu vjelo?“ zeptal se.
Castielův výraz potemněl. Správně, blbá otázka. Dean změnil taktiku. „Přiznávám, posral jsi to. A, kdo ne? Chceš to spravit? Sprav to! A začni tím, že mě pro jednou poslechneš.“
„Nezajímá mě to…“ procedil anděl skrz zaťaté zuby. „Je mi fuk. Je mi fuk, co říkáš. Je mi to…“ polkl, „všechno – fuk – „
„Není,“ oponoval Dean.
Castiel zvedl oči, jakoby Deana vyzíval pokračovat.
„Znám tě,“ Dean polkl, a osmělil se. „Není ti to fuk. Zbytku Nebe je všechno u prdele, ale tobě nikdy nebylo. Záleží ti, na všem. A to se… počítá.“
Castiel si odfrkl. „Nechápu, jak se to počítá.“
Dean zavrtěl hlavou „Mysli si, co chceš. Pravda je, že máš dvě možnosti. Dávám ti na výběr, Casi. Můžeš se přestat chovat jako idiot, a nechat si pomoc. Spravíme to. Ty, já a Sam. Ale pokud chceš, hraj si na znovu Boha. Uvidíme, jak to dopadne tentokrát.“
Castiel pohnul rukou. Řemínek zachrastil, a Castiel sklopil hlavu. „Zdevastoval jsem všechno, co se dalo – doslova. Jak to chceš spravit?“ zněl, vyčerpaně. Jeho ruka visela z pouta od kliky, jako loutka. „Zničil jsem – „
„Jo, jo – jasně. Zařaď se do fronty. Zapomněl jsi, kolik lidí umřelo kvůli mně? Ellen, Jo, Bobby, Benny… mohl bych pokračovat donekonečna. Nemysli si, že jsi výjimečný. Vím, že máš vztek,“ přitlačil… Castiel zvedl hlavu, a podíval se na něj. „Vím, že je toho na tebe hodně, jen… bude to v pořádku, věř mi.“
Castielův výraz, se nepatrně změnil. Změkl, a Dean věděl, že si konečně získal Castielovi pozornost.
„Jak to víš?“ zeptal se anděl vážně, pořád se špetkou zlosti v hlase, a tiše, jakoby mluvil sám pro sebe.
„Prostě to vím,“ ujistil ho Dean. „A, dokážu ti to. Jen… chvíli tady, seď a přemýšlej, dobře? Já budu hned zpátky…“ odmlka. „Máš hlad?“
Ticho.
„Ne? Tak ne…“ Dean vystoupil. Pak ho něco napadlo, a dodal. „Jestli jí poškrábeš, nakopu ti zadek.“
Castiel zvedl prostředníček.
…
Dean nevěděl, co Castiel chce, nebo co mu chutná. Nemyslel si, že Castiel to ví, nebo že ho to zajímá. Castielovy priority v tuhle chvíli byly dost přeházené. Stál mezi regály a rozhodoval se mezi slanými krekry a těmi, bez chuti. Nakonec sáhl pro ty slané. Castiel, beztak nepozná rozdíl. Hodil je do košíku, s větší vervou, než zamýšlel, a pokud se jich pár zlomilo, Deanovi se neulevilo. Ani, maličko. Přihodil, pár dalších věcí, většinu ze seznamu, který sepsal už doma – visel na lednici, a on a Sam na něj postupně připisovali věci, které jim došly a musejí se koupit. Pak ho něco napadlo, a sáhl pro burákové máslo. Každý miluje burákové máslo, no ne? Burákové máslo rozveselí každého. Navíc, k němu dostal kupon se slevou. Možná, když jich nasbírá dost, dostane jeden z těch chytrých mixérů na zeleninové koktejly, po kterém Sam tak strašlivě touží.
Zaplatil a vrátil se do auta, které naštěstí, bylo pořád v jedno kuse.
Beze slova odemkl pouta. Castiel si protřel zápěstí, ale nezkusil, znovu utéct. Dean mu položil tašku s nákupem na klín a nastartoval. Po deseti minutách uslyšel šustění. Castiel nakukoval do tašky. Když si všiml, že Dean se po něm dívá, rychle jí zase zavřel.
…
„Jak se daří Samovi?“
„Uzdravuje se.“
Castiel, sklopil oči, ke svým bosým nohám. Aspoň, jeden z jeho bratrů je v pořádku.
...
Dean, drmolil. „Kdy si máš vzít další antibiotika? Za hodinu? Dobře. Casi, v přední přihrádce je mapa – ne, na to mi nesahej. Najdi, kde mám odbočit,“ Dean nepotřeboval, aby ho někdo navigoval. Znal cestu do Lebanonu zpaměti, ale řekl si, že je dobrý nápad, Case rozptýlit. Castiel poslušně vytáhl mapu, rozložil jí před sebou a zakoukal se do ní. Po deseti minutách z něj konečně vypadlo. „Myslím, že tady musíš odbočit doprava.“
„Do – není tu
žádné vpravo.“
„Doprava – tady,“ Castiel prstem ukázal na vedlejší silnici, k níž právě dorazili, “ Má to ale štěstí.
„Tady ale nemůžu zahnout,“ trval na svém Dean.
„Proč ne?“
Dean zatnul zuby. Mohl Castielovi vysvětlit, co znamená zákaz vjezdu a přikázaný směr jízdy, anebo ne. „Prostě ne. A, porušování silničních pravidel, je zločin.“
„Únos z nemocnice taky,“ odsekl Castiel.
Dean zatnul zuby. „Podívej se do té mapy pořádně.“
Castiel si odfrkl a rozevřel mapu doširoka, tak že Deanovi bránila ve výhledu. Dean to konečně nevydržel. „Ukaž mi to,“ vyštěkl. Zašilhal do mapy, současně, sledujíc provoz. Zamračil se. „Casi, čeho přesně, je to mapa?“
Castiel si od něj mapu zase vzal. Po chvíli přečetl. „Disneyland.“
„
Zkurvysynu.“
...
Auto zastavilo před bunkrem, ale ani Deanovi, ani Castielovi se z něj nechtělo. Dean se rozhodl vyjít první. Otevřel dveře, když v tom, ho zarazil Castielův hlas. „
Deane," řekl, anděl naléhavě, stísněně - a, kolikrát se nacházeli právě v tomhle zlomovém bodu?
Dean se otočil, a podíval na anděla. Castiel na něm visel očima, a lovci došlo, že jak se situace bude odvíjet od teď, záleží čistě na něm. Mohl mu říct milion věcí, ale nenapadlo ho nic lepšho, než, „No tak, pojď. Jestli si nepospíšíme, a nezastavíme ho, Sam nám k večeři naservíruje ty svoje, quacamoly."
…
Anděl stál na prahu, a nesměle se rozhlížel. Když mu Dean do rukou vtiskl hromádku oblečení, se slovy,
běž se osprchovat, zdálo se, že se mu ulevilo. Rychle se vytratil z místnosti.
Jemně za sebou přibouchl dveře.
Dean zavrtěl hlavou.
„Jak mu je?“ zeptal se Sam, když osaměli. Dean smotal Castielův baloňák a hodil ho do koše na prádlo.
Uslyšeli zvuk tekoucí vody. Pak, ránu.
„Bude v pořádku. Pokud přestane demolovat můj majetek. “
…
Castiel vyšel ze sprchy o půl hodiny později. Vešel do kuchyně, bos, v teplákách a sepraném tričku, které Deanovi dávno vypovědělo službu. Ostýchavě se hrbil ve dveřích, oči sklopené, a Dean si nemohl pomoc, a pomyslel, si,
Bože, vypadá pateticky.
„Večeře je na stole, Casi,“ vypadlo z něj.
Castiel zvedl oči.
„Máš hlad?“ vmísil se Sam.
Castiel se otočil za Samovým hlasem. Možná proto, že se jednalo o Sama, nikoli Deana, zdvořile kývl, a usedl za stůl, kde zíral do prázdna. Mokré vlasy, se mu lepily k čelu.
Dean od něj nedovedl odtrhnout oči. A, jak zabrání tomu, aby se Castiel změnil v Castiela z roku 2014? Jak, to spraví? Jak, spraví, Case? „Deane?“ Sam se na něj tázavě díval. Dean zavrtěl hlavou, vytáhl talíře a třesoucíma se rukama začal nandávat jídlo.
Ne. Tohle je jiná doba. Jiná doba. Však, uvidíš, Casi. Všichni, uvidíte.
Postavil talíř před anděla.„Těstoviny.“
Castiel zamrkal.
„Jez.“
…
„Jez.“
Castiel zvedl vidličku k ústům. Pečlivě rozžvýkal sousto, a polkl. Byl si vědom toho, že Dean a Sam ho oba pozorují, ale statečně pokračoval v přehrabování se v jídle. Každé sousto, mu uvízlo v krku, a stálo ho všechny síly, polknout. Vyhýbal se pohledům obou lovců, a doufal, že konverzace, kterou o něm beze slov vedou, brzy skončí.
„Koláč?“ zeptal se najednou přehnaně energicky Dean.
„Neměli,“ utrousil suše Sam, oči nespouštějíc z anděla.
„Tak cos to – „ Dean si otřel ústa, vstal a zamířil k lince, na níž ležel papírový sáček. Nakoukl do něj a protáhl tvář. „Cupcaky? Děláš si ze mě srandu?“
„Říkal jsi, že máš chuť na sladké,“ Sam omluvně pokrčil rameny.
„Já – jo, to jo – ale tohle? Je na tom růžová šlehačka!“
„Cukrová poleva, Deane, ne šlehačka.“
„To je mnohem lepší, vážně. Schovám si je na později, abych měl, co k zakousnutí na čajovém dýchánku.“
...
„Deane, řekl něco?“
„Jako co?“
Sam šeptal. „Jak se cítí…“
Dean nadzvedl obočí. „To jako, pocity?“ Vzdor tomu, co prve řekl, Dean se ládoval už třetím cupcakem. Otřel si ruce umazané od polevy do kalhot. „Pocity, vážně?“ Vždycky, když s Castielem zkoušel mluvit o pocitech, skončilo to fiaskem. Zdá se, že andělé zkrátka ne –
zarazil se. Castiel je člověk.
Musí, něco cítit.
Ohlédl se. Castiel stál u dřezu, a umýval nádobí. Dean ho chvíli pozoroval. Castiel bral do rukou talíře, umýval je pod proudem vody, a opatrně odkládal do odkapávače. Kdyby byl na Castielově místě, těmi talíři by třískal. Po incidentu, v autě Dean očekával, že se dostaví další výbuch, ale Castiel se namísto toho uzavřel sám do sebe.
Stál k Deanovi zády, hlavu sklopenou, ramena napjatá, jako zpráskaný pes.
„Hej, Casi – jak to jde?“
Castiel odložil umytý talíř, a sáhl pro špinavý.
„Fajn.“
Dean mu skoro uvěřil. Co když je Castielovi všechno jedno? Co když už mu na ničem nezáleží? Dean věděl, jaké to je, ztratit zájem, o vše. Před čtyřmi roky sám uvěřil tomu, že všechno je zbytečné, a nic nemá smysl.
Ale, něco ho zachránilo. Dean se nestal tím Deanem.
Nechtěl, aby tak dopadl Castiel, a nechtěl, aby se proměnil v Castiela z budoucnosti. Byl součást týmu, který se Dean rozhodl zachránit.
Castiel umyl poslední talíř. „Jsem unavený, asi bych měl…“ to upoutalo Deanovu pozornost. Zatřásl hlavou a vrátil se do reality.
„Vyspat se. Dobrý nápad, dobrou a – uvidíme se ráno,“ zamumlal zdvořile Sam. Castiel ale, zůstal stát na místě, tváříc se rozpačitě. Až po chvíli Deanovi došlo, že čeká na něj. Uhodil se do čela.
„
Ach, promiň, Casi – pojď, ukážu ti, kde budeš spát.“
Provedl Castiela dlouhou chodbou, na jejímž konci ukázal na jedny dveře. „Dneska budeš spát tady.“
Castiel se podíval na dveře, na které Dean ukazoval a zpět, na něj. „Tohle je tvůj pokoj,“ podotkl suše. Jeho výraz, byl skoro komický.
„Jo,“ Dean se podrbal za krkem. „Můžeš tady přespat. Přes noc. Než si… však víš, vybereš vlastní pokoj,“ Castiel se při slově
vlastní zachvěl. „Je tu spousta pokojů,“ pokračoval Dean, „ale musíme je uvést do obyvatelného stavu. Ve většině ani není postel. Zítra ti něco najdeme. Já se dneska vyspím, na gauči.“
„Určitě?“
„Jo. Zdřímni si. Uch, víš jak, že jo?“
Anděl zamrkal.
„Lehneš si, zavřeš oči, a spíš. Už jsi to dělal. Párkrát sis dal dvacet u mě v autě, vzpomínáš?“
„Vzpomínám.“
Dean se ošil. „Jo… jo, tak jo… dobrou,“ otočil se na patě a pospíchal pryč.
…
Castiel ráno nevylezl z postele. Dean ho párkrát zkontroloval, donutil ho vzít si antibiotika, a nechal ho na pokoji. Castiel prospal následující noc. Když se nevedl z postele, ani ráno po té, Sam si začal dělat starosti, a nakonec, i Dean musel čelit pravdě – tohle, není normální.
Stáli s Deanem, u Castielovy – Deanovy, postele, jako dvě kmotry. „Je v pořádku?“ zeptal se Sam. Castiel ležel bezvládně na posteli.
„Jo – prohlédl jsem ho – žádná zranění,“ Dean si vjel rukou do vlasů, úkosem na Castiela pohlédl, a zachmuřil se. „Přijde, mi, že trucuje,
imbecil. Hej,“ šťouchl do matrace, nohou. „Vstávej. Nemůžeš tady ležet po zbytek života. Když už, přesuň se na gauč, chci svojí postel. No, tak… “
Castiel otevřel, jedno oko, a zašilhal na něj.
„Připravím kafe – ty, se umyj, ohol – vážně, Casi, vypadáš, jako bezďák, a přijď na snídani, jasný?“
Castiel se k Deanovi, otočil zády. Když z něj Dean zkusil stáhnout deku, Castiel jí chytil, a přitáhl si ji pod bradu. Dean pustil svůj konec, a nechal ho Castielovi spadnout přes hlavu. „Jsi horší než Sam, když mu bylo patnáct.“
„Hej – „ zaprotestoval, Sam chabě.
„Odcházíme Casi, a ty se radši prober, jinak se vrátím a vykopu tě odsud.“
Castiel slyšel, bouchnutí dveří. Kafe znělo lákavě, ale postel, lákavěji. Mohl by tu ležet věčně – ne, ne věčně, protože je člověk. Když tu vydrží ležet dost dlouho, zanikne. Dean to časem vzdá, a nechá ho umřít v klidu.
Dean zabušil na dveře. „Jsi vzhůru?“ zahulákal. „Kafe je na stole.“
Castiel si povzdychl.
Nebo ne. Posadil se, a zvedl. Neobtěžoval se s holením, a tím ostatním, co Dean navrhoval, a zamířil rovnou do kuchyně.
…
„Myslíš, že je v pořádku?“ zeptal se Sam, už podruhé, když uklízeli po snídani.
Dean se ohlédl přes rameno. V jídelně, seděl Castiel v poloze, v níž ho zanechali. Před půlhodinou přidusal do kuchyně, nenávistně se rozhlédl, a když spatřil jídlo, které mu Dean předložil, zamračil se na něj, ne jakoby ho znechucovalo, ale unavovalo. S nechutí, se pustil do snídaně.
„Frajer zdevastoval nebe a vyhubil – nebo zmrzačil celý svůj druh. Zase. Je těžko, v pořádku,“ s tím si posloužil kávou, která v kávovaru zbyla od včerejší snídaně, a zamířil k andělu. Všiml si, že Castiel se snídaně nedotkl.
„Měl by ses najíst,“ podotkl. Castiel na něj úkosem pohlédl, odfrkl si a upřel oči zpět na protější zeď. Dean se zamračil. „Nemáš hlad, co? To jsem si myslel… a co kafe? Vím, že jsem ti ho slíbil. Dal by sis?“ Postavil svůj hrnek před Castiela. Castiel po něm, k jeho překvapení, sáhl. Pomalu ho uchopil, a obemkl prsty, jakoby se o něj zkoušel zahřát a lokl si. Dean ho šokovaně pozoroval. Když nic, pije černou kávu, a ne sladké patoky, které má v oblibě Sam.
Anděl po dvou doušcích hrnek položil na stůl, ale pořád ho přitom držel v ruce.
Dean se posadil vedle něj a pustil se do Castielovy snídaně, protože usoudil, že by byla škoda jídlo zahodit.
Po pár soustech, se zarazil. „Páni, jsem vážně dobrý kuchař. Měl bys to zkusit. Uvidíš, budeš se cítit líp.“
Castielův výraz potemněl. „Zničil jsem Nebe, Deane. Nemyslím, že smažená vajíčka, a slanina, to spraví,“ odsekl, zvedl se ze židle, a oddupal z jídelny.
Dean si do pusy vsunul plátek slaniny. „No, za pokus, to stálo,“ zamumlal, rozmrzele. Sam, který scénu sledoval z kuchyně, zavrtěl hlavou.
…
Castiel se ohýbal přes okraj postele, a zápasil se zavazováním u bot. Bylo to nepohodlné, protože si přitom stlačoval břicho, a navíc si v téhle pozici připadal bezbranný. Uchopil oba konce tkaniček, jak mu prve ukázal Sam, zkřížil je a v polovině se zarazil. Připadal si jako idiot, který pokazí i jednoduchý proces. Anděl, který si nedovede zavázat ani tkaničky u bot. Popaměti uvázal uzel, ale smyčka mu vyklouzla.
„Jsi horší, než Sam, když mu bylo pět,“ Dean stál ve dveřích, v ruce držel proutěný koš, a pozoroval Castiela.
„Je to frustrující,“ přiznal Castiel. „Proč je to tak těžké?“
„Neříkej mi, že nevíš, jak si uvázat tkaničky.“
Castiel sykl, a sklopil hlavu. Když Dean, znovu promluvil, jeho hlas, byl jemnější. Odložil koš na zem. „
Ukaž,“ Klekl si k Castelovi, a Castiel okamžitě uhnul pohledem. „Hej, dávej přece pozor – nebudu ti je zavazovat věčně. „
Jedna smyčka, druhá smyčka, k tomu ještě malá klička… hotovo.“
Dean zvedl hlavu a setkal se s párem modrých očí. Castiel na něj shlížel z postele, výraz nečitelný. Dean si odkašlal. „Hlavu vzhůru, Casi, máme práci.“
…
Castiel si pod pojmem práce, představoval hodně věcí, vyjma téhle. Bez reptání se nicméně, začal probírat oblečením, které sebou Dean přinesl v koši na prádlo. Vytáhl z něj, co se mu zalíbilo na první pohled, a Dean poté oblečení rozložil na postel.
Budou Castielovi muset pořídit vlastní oblečení, ale všechno má čas. Dean mu pro teď půjčil něco, ze své garderoby. Až se Castiel rozkouká, a vytříbí se i jeho styl, vezme ho na nákup.
„Deane, myslíš, že je to dobrý nápad?“
Dean nadzvedl obočí. „Co, oblečení? Viděl ses?“
Castiel si odfrkl. Deanovo staré tričko, které dostal, když ho Dean přivedl do bunkru (a které původně zdědil i Dean), mu bylo tak velké, že mu padalo z ramen. Dean se ušklíbl a ukázal na hromádku oblečení na posteli. Řadu triček. V jiné ložnici, našel v šatníku rifle a tmavě modrou vintage bundu z šedesátých let, kterou taky přinesl. Byla to Castielova velikost a navíc si Dean myslel, že by mu mohla slušet.
Ale, chtít po Castielovi, aby si vybral z deseti triček, bylo, jako chtít o něm, aby si znovu vybral mezi Nebem a Zemí. Deana jeho nerozhodnost jenom utvrdila v tom, že vzít ho na nákup, by v tuhle chvíli nebyl dobrý nápad.
„Vyber si, co se ti líbí, Casi,“ ponoukl ho.
Castiel, který zaplétal prsty do předního lemu trika, které měl na sobě, a nevědomky za něj tahal, jako dítě, nerovzně přejel očima řadu triček. „Už mám triko,“ podotkl, a aby to zdůraznil, znovu zatahal za to svoje – původně Deanovo. Dean protočil očima.
„Jo, jedno, ale – jedno není dost, Casi. Lidi se převlékají. Nezapomínej, že jsi člověk.“
Castiel po něm šlehnul očima. „Já
vím, Deane,“ znovu se zadíval na hromádky na posteli.
Dean se opřel zády o stěnu. Zastrčil ruce do kapes a čekal, až si Castiel vybere. „Jestli si nevíš rady, řiď se barvami,“ poradil mu unaveně. Castiel na posteli rozložil vytahané triko, a Dean si povzdychl. „Proč si nikdy nevybereš oblečení, co ti sedí na míru?“ zeptal se konverzačním tonem.
Castiel po látce přejížděl prsty. Byla měkká, a hřála. Zvedl jedno z trik, roztáhl ho a podržel před sebou. Šlo o jednobarevné šedé tričko, které toho už hodně zažilo. Dean se nad Castielovo výběrem ušklíbl. „Nevěděl jsem, že ti to vadí.“
„Nevadí… jen,“ povzdechl si. „Jsem zvědavý.“
Castiel tričko položil ke straně, ke své nové bundě, riflím a páru vojenských bot.
„Volnější oblečení je… pohodlné. Méně, svazující.“
„Budeš v tom vypadat jako hippie,“ utrousil Dean.“
Castiel na Deana zmateně pohlédl. „Tohle tělo, jsem od začátku považoval takříkajíc za oblek. Na tom, co jsem nosil, tolik nezáleželo – šlo o další vrstvu, o další oblek, nic víc. Byl jsem sentiměntální, přiznávám, ale nosil bych cokoli. Pořád si zvykám na skutečnost, že oblečení cítím… přímo na kůži. Na,
svojí kůži.“
Dean kývl. „No, až si zvykneš, rád ti udělím lekci v módě,“ V zrcadle na protější stěně zahlédl Castielův odraz. Anděl se svlékl, a stál před zrcadlem polonahý. Jeho hruď s každým nádechem, a výdechem zvedala, a klesala. Je, lechtivý?
Když si anděl všiml, že na něj Dean zírá, otočil hlavu, nadzvedl obočí a přes holé rameno, na Deana upřel oči. Dean se vzpamatoval. Odkašlal si a uhnul pohledem.
Castiel si přes hlavu přetáhl šedé triko, které si prve vybral. Pak, přešel k posteli, a roztáhl před sebou tmavě modré. Pootočil hlavu ke straně. „Budu si to pamatovat,“ řekl vážně.
Odešel s pěticí trik. Tím šedým, a modrým, zeleným a bílým a dalším černým s vybledlým nápisem, Pink Floyd.
…
Castiela neviděl po zbytek dne. Anděl, se konečně zjevil, až večer. Doslova, objevil. Vyloupl se, jak už to měl ve zvyku podřimujícímu Deanovi za zády a málem mu přivodil infarkt. Beze slova se usadil na gauč vedle Deana.
Dean zapnul televizi a Castiel se zkusil zakoukat do naučného pořadu, který běžel na obrazovce, ale netrvalo dlouho, a anděl to nevydržel a sykl, „
Deane – „
Lovec se usmál. Od začátku, Castiela provokoval, tím, že na něm visel pohledem, a pobaveně sledoval, jak sebou Castiel šije, zkouší se soustředit na televizi, a ignorovat jeho upřený pohled. Napil se piva, a nic neřekl. Castielovi třeba konečně dojde, jak nepříjemné je, když na vás někdo zírá.
Castiel to konečně vzdal, podíval se na něj, a popuzeně vyjel, „Co?“
Dean pokrčil rameny. „Nic… dívám se, to je všechno. Vypadáš v tom, jako jeden z nás. Jako, rodina.“
Castiel sklopil oči. Prsty jedné ruky zapletl do lemu trička, které měl na sobě. „Moje rodina, shořela,“ odvětil tiše.
Dean dál upíjel pivo, vzdor tomu, že teď mu hořklo na jazyku. „Vítej, do klubu,“ neodpustil si. Až když to řekl, došlo mu, že se opakuje.
Castiel zvedl oči a podíval se na něj. Náhle, natáhl ruku – Dean si v první chvíli myslel, že ho má v úmyslu praštit, což by mu nezazlíval, ale Castiel uzmul láhev, kterou Dean svíral v ruce, a přihnul si. „Děkuju,“ odmlka. „Až na to, že jsem patříval do lepšího klubu,“ s tím láhev Deanovi vrátil.
Lovec se toho piva už nedotkl.
KAPITOLA 1 - ČÁST TŘETÍ
„Deane, promluv si s ním.“
„Udělej mi laskavost a dej nám oběma pokoj, Same.
Na, přečti si knížku.“
Sam se Deana podíval, jakoby jeho bratr neměl v hlavě pořádku, a odstrčil bichli, kterou mu Dean strkal pod nos. Castiel si s přibývajícím časem vedl i nevedl dobře a udělal i neudělal pokrok. Dean zkoušel mít pochopení a být trpělivý, ale ani pohár té jeho nebyl bezedný.
Cas měl lepší a horší dny. Moc toho nenamluvil, ale na tom nebylo nic moc divného. Castiel nikdy, nebyl upovídaný. Když měl dobrý den, sedával se Samem v knihovně, a pomáhal mu s překlady z latiny, nebo se přidal k Deanovi, a dělal mu společnost, no při všem. Při vaření, nákupech… sprchování –
vypadni, Casi! V
dobrý den, býval Castiel zvídavý, a projevoval zájem o dění okolo. Když měl Cas špatný den, Dean cítil lítost i zlost současně. Na jednu stranu chtěl Castiela praštit, a na druhou anděla utěšit.
Bude to v pořádku. Dean si pomyslel, že nikdy neřekl větší lež.
Cas byl vždycky zatvrzelý, a Dean brzy postřehl, že jako člověk, i náladový a protivný, když chtěl.
Když měl špatný den, Castiel upouštěl páru, a vždycky si svojí špatnou náladu vybíjel na Deanovi. Bylo otázkou času, kdo se zlomí dřív.
Když toho, bylo moc na oba, napětí nejednou vyústilo v hádku, v jejímž závěru Castiel vítězíval argumentem, který Deanovi vyrazil dech, načež oddupal z pokoje, a třískl za sebou dveřmi, otáčejíc se k nejdřív hulákající, a následně překvapením strnulé Deanově
osobě zády.
„
Ty mě taky, Casi.“
Jindy, Deana ignoroval tak okázale, že Deanovi ruply nervy, třískl s tím, co měl zrovna v ruce, beze slova odešel, a zavřel se v pokoji, aby se… uklidnil.
Sam jenom kroutil hlavou. Na konec to vždycky skončilo stejně. O pár hodin později, je našel sedět u televize, nebo v kuchyni. Cas před sebou měl nejednou mísu s popcornem – gesto, které Sam poznával. Nemluvili, a napětí mezi nimi by se dalo krájet, ale když nic, aspoň spolu vydrželi v jedné místnosti.
Nejhůř Dean snášel, Když se Castiel uzavřel do sebe. V jeden takový příslušný –
hodně špatný – den ho lovec našel sedět u jídelního stolu. Castiel měl rukávy vyhrnuté k loktům, a zíral na andělský nůž ležící uprostřed stolu. Dean se snažil na nůž nezírat a předstírat, že je všechno v pořádku. že Cas si chtěl... namazat toast. Začal připravovat večeři, otevírat a zavírat kredence. Když se znovu ohlédl, Castiel byl pryč. Nůž, naštěstí pořád ležel na místě.
Později vešel do kuchyně Sam. Postřehl nůž, a Deana, nenávistně připravujícího sendviče a dal si pět a pět dohromady. Natáhl se pro plátek sýru. „Hej, pracky pryč,“ okřikl ho Dean. „Počkej, až budu hotov.“
Sam si povzdychl, a usedl za stůl. Dean periferně zahlédl, že otáčí nůž v ruce.
„Je to zatvrzelý zmetek,“ podotkl, a třískl talířem o stůl. Byly na něm tři sendviče. Dean věděl, že Cas svůj nebude a přesto, připravil i jeden pro něj. „Nechce naší pomoc? Nebudu ho nutit.“
Sam se zakousl do jednoho sendviče. „Ale – když to v sobě bude takhle dusit –„
„Nech toho, Same. Beztak, co čekáš, že mi poví?“ vyštěkl. „Jsem Castiel, padlý Anděl Páně,“ napodobil Castielův hrdelní hlas, „pokazím všechno, čeho se dotknu. Moje rodina mě nenávidí. Přišel jsem o všechno, a můžu si za to sám. Jak víš, že cítí? Třeba je mu to fuk.“
Sam si významně odkašlal. Castiel stál na prahu, a mnul si oči. Dean zaklapl ústa. „Nazdar,“ usmál se chabě. Castiel mlčel. „Co tady děláš?“ zeptal se – ještě pitoměji, a v duchu si vynadal.
„Měl jsem žízeň,“ Castiel se protáhl kolem Sama – prošel se v kuchyni bos, došel k dřezu. Napustil vodu do sklenice, a napil se. Když sklenici vyprázdnil, umyl jí a položil na linku. Dean a Sam ho oba pozorovali.
„Máš dost dek?“ zeptal se Dean chabým hlasem.
„Mám.“
Lovec polkl. „Je ti dost teplo?“ jeho hlas byl pokud možno ještě slabší.
„Je, Deane. Dobrou noc.“
Zmizel v tmavé chodbě.
„Slyšel tě.“
Dean na Sama vrhl ošklivý pohled. „
Neříkej… do pytle… já to tak nemyslel.“
…
Dean v noci slyšel kroky. Někdo se procházel po chodbě. A, vzhledem k tomu, že Sam dupal jako slon, Deanovi bylo jasné, že ten někdo, je Cas.
Kroky ustaly. Castiel se zastavil u Deanovy ložnice. Dean zatajil dech. Pak, je slyšel znovu. Vzdalovaly se. Zacvaknutí dveří.
Dean si přetáhl polštář přes hlavu a zkusil znovu zabrat.
…
Občas, když se Dean v noci probral a šel si pro vodu, nebo něco ostřejšího, slyšel tlumené mumlání vycházející z Castielovy ložnice. Nejdřív si myslel, že Castiel mluví ze spaní, pak ho napadlo, že se modlí. Zkusil se zaposlouchat do slov, ale skrz dveře Castielovi nebylo rozumět. Dean měl pocit, že zaslechl,
jména, a došlo mu, že Cas zkouší mluvit s ostatními anděly.
…
„Kevin se ozval. Říkal, že pohnul s další částí. Naskenuje jí a přepošle. Taky říkal, že škola je fajn. Deane, nech toho,“ Sam setřásl Deanovu ruku. „Jenom jsem rychle vstal a zatmělo se mi před očima. Jsem v pořádku. Mluvil jsi dnes s Casem?“
„Je
teprve odpoledne. Opakuješ se.“
„Nechápu to. Proč… proč to, aspoň nezkusíš? Proč nejsi ochotný?“
Dean na něj chvíli jenom zaraženě zíral. „Myslíš, že v tom v tom je?“ zeptal se ohromeně. „Nevyčítám mu… tohle,“ Dean neřekl, odpustil jsem mu všechno, ale co víc, po něm Cas mohl chtít? Deana pořád žralo, že se na ně Cas vykašlal, ale kvůli rodině, dokázal zavřít jedno oko. Jenom, jedno. Castiel měl Deanovu sympatii, ale odpuštění si bude muset zasloužit.
Co, Cas nechápal, bylo, že Dean je ochotný na tom pracovat.
Navíc se nezdálo, že Cas sám má zájem. Deana to bolelo víc, než si přiznával.
„A ví to, Cas?“ řekl Sam, jakoby Deanovi četl myšlenky.
„Co ode mě chceš, Same?“ zavrčel Dean temně. „Kdy se z tebe stal advokát? Cas mi dal jasně najevo, že o řeči nestojí.“ Byla to pravda. Kdykoli Dean nakousl jejich minulost – nebo budoucnost, Castiel se stáhl, a začal špatný den.
„Protože se tě bojí, Deane!“
To bylo to poslední, co Dean čekal. „Co prosím?“
„Cas se tě bojí,“ zopakoval Sam.
„Proč by se – jak by se – přeskočilo ti?“
„Užírá se vinou,“ pokračoval Sam. „A to poslední, co potřebuje je, abys mu přidával. Cas od tebe nečeká pochopení. Proto tě vytěsňuje. Nenapadlo tě, že se ti vyhýbá schválně? Má za to, že jsi na něj naštvaný, jako zbytek světa. A, co hůř, myslí, že právem. Myslí si, že si to zaslouží.“
Do pytle.
Dean pootevřel dveře Castielovy ložnice a nakoukl dovnitř. V ruce drže poloprázdnou láhev whisky, kterou se ten večer postupně propracovával. Castiel seděl u stolu, zády k Deanovi. Dean nalehl na dveřní trám, přihnul si, a chvíli anděla pozoroval.
Nakonec se rozhoupal. „Co to tam máš, Casi?“ zeptal se, překvapivě jemně. Došel k psacímu stolu a postavil se k němu bokem.
„Astronomický úřad zveřejnil souřadnice dopadu… meteoritů. Co když jsou mezi nimi padlí andělé, Deane? Mohl bych je najít. Přijdu na to, kam dopadli – a pak…“
A pak co? „Sam mi pomáhal,“ Castiel zvedl ruku, a protřel si oči. Zadíval se do mapy rozložené na psacím stole, stěží čitelné v mdlém světle lampy. Vedle ležel blok, porytý poznámkami. „Jsou tady – a
tady,“ ukázal prstem na vyznačené body.
Dean se vyklonil dopředu, a přes Castielovo rameno se zadíval do mapy. Zavadil přitom bradou o temeno Castielovy hlavy. Neušlo mu, že Castiel nakrčil nos – patrně nad aroma whisky, které z Deana táhlo. „Dobře. To je
dobře, Casi,“ Odmlka. Cas si našel zvláštní koníček, ale koníček to byl. Ticho přerušovalo škrábání pera o papír.
Dean se nezeptal, co chce Castiel udělat, až své sourozence najde. Věděl, že Castiel není tak naivní, aby si myslel, že andělé o jeho pomoc stojí, a aby věřil, že půjde o šťastné shledání.
Castiel si jednoduše potřeboval dokázat, že může věci nejen zničit, ale i napravit.
Dean se narovnal…
pročistil si hrdlo. „Casi, jak… jak to jde?“
„Jsem na začátku, ale mohlo by to fungovat.“
Deanovi chvíli trvalo, než mu došlo, o čem Cas mluví. „Ne – myslel jsem, jak jde život?“
Castiel nezvedl oči od mapy. „Zvykám si,“ zamumlal, a odbyl ho.
Dean zaváhal. Možná měl přitlačit – místo toho zdeptaně kývl, a odešel. Mluvení nezabralo,
fajn. Dean na to půjde jinak.
…
„Deane, vím, jak použít zbraň.“
„Ne, víš, jak šermovat, ale nevíš, jak použít střelnou zbraň.“
„Vím, jak nabít a vystřelit. Už jsem to dělal.“
„To z tebe ještě nedělá střelce. No tak –„
No tak, byla Deanova nová mantra. Bylo to, jako snažit se Castiela vylákat z úkrytu.
„Namiř – ne, nemiř na mě, ty blbče, tamhle – terč.
Castiel si povzdechl, sebral zbraň, kterou mu Dean podal, a zdeptaně, namířil. Dean ho pozoroval. Castiel si neztěžoval. Občas, reptal a supěl, ale nikdy si neztěžoval. Provzdychal se každým dnem, protrpěl ho – vztekal se, byl, v depresi, a neskutečně protivný, ale Dean nikdy neslyšel, jediný nářek.
Castiel, zvedl zbraň, kterou mu Dean vnutil, jakoby neměl na vybranou. Jako muž jdoucí na popravu.
Vystřelil. A,
minul.
„Znovu,“ zavelel Dean.
…
Castiel doufal, že ho Dean nechá dožít, v klidu. Kolik let života mu zbývá? Když mu došlo, že Dean se nevzdává, naštvalo ho to.
Vztek, je iracionální, připomněl si, ale vlny emocí přicházely, a odcházely a Castiel s tím nic nezmohl. Když mu Dean podal zbraň, Castiel ho s ní chtěl praštit po hlavě. Místo toho, se podřídil.
Castiel akceptoval, všechno, s čím přišli. Nestěžoval si, protože věděl, že si za všechno může sám. To nejmenší, co může udělat, je to, takříkajíc, bez reptání skousnout.
…
„Co děláš?“
Castiel zvedl oči, a věnoval Deanovi pohled, obvykle vyhrazen pro tupce. Ležel na gauči, a díval se na televizi, copak to nebylo zjevné? Začal předstírat, že si hraje s ovládáním, ale Deana to neodradilo. Odstrčil, Castielovy nohy z cesty – Castiel byl bos, a sedl si na konec, gauče. Castiel sjel Deana pohledem, jakoby se snažil přijít na to, co má Dean v úmyslu tentokrát – ale, Dean byl zticha,
a možná se vážně, dívá na obrazovku? – Castiel se po chvíli vrátil ke sledování televize.
Dean přišel na to, že Cas má nejraději naučné pořady. Ne ty o přírodních vědách – když běželo Discovery, Castiel měl ve zvyku moderátory popuzeně opravovat. Ne, Cas preferoval dokumenty o lidech, ze života, a jejich každodenní činnosti. Kromě nich, měl rád kreslené a černobílé grotesky.
„Tak, mě napadlo –„
Castiel v duchu zasténal.
Přišlo to. „Deane –„ měl, zastřený hlas.
„Remíza, Casi,“ ignoroval Casův zmatený výraz. „Mám návrh, nejdřív si ho poslechni a až pak zavrhni, platí?“
Castiel natáhl nohy, a neomaleně, do Deana šťouchl, čímž mu naznačil, kam si může svůj návrh strčit. Dean se zamračil, chytil ho za holý kotník, a Castiel se, prudce posadil – „Deane,“ zopakoval, výhružněji.
„Hej, chtěl jsem – “ Sam strčil hlavu do dveří, a zarazil se. Dean pustil Castielův kotník, jakoby do něj udeřil hrom. Uvědomil si, že má Castielovu nohu v klínu, a rychle jí setřásl. Castiel se ušklíbl, a zabořil patu Deanovi do klína.
Sam znejistěl. „Všechno v pořádku?“
„Jo, báječný,“ odfrkl si Dean, natáhl ruku přes Castielovu nohu, zvedl ze stolu pivo, a napil se.
„Jak myslíš. Zajedu do města, do čistírny.“
„Já to udělám,“ Castiel se rychle vyškrábal na nohy. Vrazil přitom do Deanovi ruky, a málem mu z ní vyrazil láhev. Pivo Deanovi vyšplíchlo na kalhoty a lovec zaklel.
Sam Castiela sjel pohledem, zaváhal, a nakonec kývl.
„Dobře… víš, kde je čistírna, že jo?“
Castiel jenom něco zabručel, sebral bundu, a vydal se ven.
„
Co to k čertu – Same, přeskočilo ti?“ zeptal se Dean, zatímco se sušil, když byl Castiel z doslechu. „Víš, co všechno se, mu –„
„Je to jenom čistírna, Deane. Bude v pořádku.“ Ale, Deana nepřesvědčil. Lovec byl mrzutý po zbytek dne, a v jednom kuse pokukoval po hodinách.
„Co tě žere, Deane?“ zeptal se, Sam, když Dean spálil už druhý toast. „Castiel bude v pořádku, pokud –
och. Ty, pochybuješ, že se vrátí?“
Dean upustil nůž porytý burákovým máslem, i toast. „Nebuď absurdní! Šel jenom do prádelny,“
Její otec šel vyzvednout noviny, a nikdy se nevrátil, vzpomněl si. Dveře, bouchly. Dean vystřelil z kuchyně. Sam, v duchu, počítal do tří. Dean nezklamal. „Kde jsi byl ta dlouho?“
Castiel nadzvedl obočí, a kdyby ho Dean neznal, myslel by, že se mu směje. „Vyzvedl jsem něco k večeři.“
„Vážně?“
„Nejsem naprosto k ničemu, Deane,“ Castiel mu podal, přenosnou krabičku, s jídlem, z čínské restaurace. „
Vážně. Tvoje, oblíbené,“ dodal.
„Uch…“ Dean hleděl, střídavě na jídlo, a na, anděla a tvářil se tupě.
„Dean, chtěl říct,
díky,“ pomohl mu Sam, který se Deanovi, vyloupl za zády. Castiel si svlékl bundu, rozvalil se na gauč, jako předtím, posloužil si Deanovým načatým pivem, a zapnul televizi. Deanovi neušlo, jak utrápeně se tváří, a že na televizi visí pohledem.
…
Castiel stál před zrcadlem v koupelně. Uhladil si vlasy do čela a ke straně tak, jak to dělával Jimmi, a podíval se na sebe.
Rychle si je projel rukou, a rozcuchal. Lepší.
„Ahoj,“ pozdravil zkušebně.
Ahoj, zopakovaly ústa, jeho odrazu.
Castiel na
něj – sebe, zaraženě zíral.
„Casi!“
Nadskočil. Dean stál před koupelnou a zvenčí bušil na zavřené dveře. „Připravený? Nemáme na to celý den.“
„Budu hned venku,“ zavolal Castiel. Dean nedopověděl, ale Castiel slyšel vzdalující se kroky. Dopnul si límec – poslední dva knoflíky u krku nechal volné, a upravil se.
Je, připravený.
Domov 
Stránka 
Být u natáčení SPN, to se každému nepovede a docela Ti to závidím! A teď k povídce... úvod jsi rozjela skvěle! Chtěla bych, aby se v SPN někdy objevily tak "obyčejné" chvíle, jakou jsi zde popsala. Ale na to asi není v seriálu čas. Jsem zvědavá, zda tu třísetstránkovou povídku tady stihneš do začátku série vložit. Protože to vypadá na opravdu rozsáhlý epos 
Vážně se mi to moc líbí... asi i proto, že od května jsem spn neviděla, takže je mi to docela vzácné. Takže super!
Je to pěkná ostuda 
, ale tvoje povídky znám už několik měsíců a až teď jsem se dokopal k tomu sepsat „kloudný“ komentář. Asi to bude tím, že teď tady stepuju a čekám na další kousek příběhu a bylo tudíž už na pováženou nenapsat ani řádek. 
) a zrovna tam běželo no hádej co. Chvíli jsem na to brejlil 
a pak jsem zapad k sobě a stáhnul si pár dílů. Jenže ani nevím proč, jsem se zaseknul u 2. série. A pak jsem asi rok musel odolávat nájezdům své kamarádky z univerzity o tom, jak ten seriál je skvělej atd. Zlom přišel až tohle letní zkouškový. Byl jsem grogy 
a knížku už jsem nemohl vidět ani z vlaku, takže jsem projel disk a dal SPN další šanci. Zbytek sérií jsem shlídnul v rekordním čase a jako fanda slashe jsem najel i na povídky a hle byl jsem tady 
(Uf, to vypadá jako nějaký životopis či román na pokračování 
a ne odpověď na tak krátký dotaz)
, ale neodolal jsem a zhltnul jsem ho ještě dnes 
. 
.
Jak už jsi psala, zaměřuješ se na destiel a já to beru 
Těším se na pokračování!
