duch vánoc

Tohle je prvnmí čast, málé vánoční povídky se Samem a Deanem, doufám, že se bude někomu libit

Duch Vánoc

Muž kolem dvaceti let sedel na posteli přitisknutý ke zdi, v očích se mu odrážel strach.
„Já jsem to pochopil, já se změním, jen už prosím jdi.“
„Bílá zářící postava, která se vznášela kousek od něho, však nehodlala nikam jít.
„Viděl jsi svojí minulost, svojí přítomnost a také budoucnost,“ promluvila ta zářící postava dunivým hlasem.
„Ano! Ano! Všechno jsem pochopil, já se změním, uměním se, to přísahám!“
Ta zářící postava se k němu začala pomalinku přibližovat.
„Co…, co…, co to děláš?!“ vykoktal ze sebe.
„Viděl jsi svojí budoucnost, budoucnost, ve které budeš šťastný, obklopený svojí rodinou, svými přáteli.
„Ano já vím, ještě stále mám naději…“
Zářící postava pomalu zavrtěla hlavou a vzápětí se ocitla těsně u něho.
Mužovo čelo se orosilo potem.
„Co to děláš? Máš mě přece navést na správnou cestu, pomoci mi změnit mou budoucnost, jdi odemne pryč, nech me být.“
„Však to také dělám, měním tvojí budoucnost,“ jakmile doznělo poslední slovo, toho muže obklopila záře a celým jeho domem se nesl řev.
Někde v Kansan City.
Dean zastavil před nějakým hotelem, který nebudil ten nejlepší dojem, ale když si tak prohrábli svými peněženkami, bylo jim jasné, že na nic lepšího prostě nemají.
„Doufám, že tam mají čistou vanu a záchod,“ bručel Dean, zatímco vystupoval z Impaly.
„No klidně můžeš spát tady venku a nebo v aute, pokud si myslíš, že to tak bude lepší.
„Ha ha. Fakt moc vtipné, jestli sis nevšimnul, tak všude kolem je sníh a taková zima, že bys ven ani démona ven nevyhnal.“
„Sam se pousmál, ale vzápětí zvážnel a upřeně hleděl na svůj notebook.
„Docela se divím, že ti to v tomhle psinci funguje,“ Dean si pohybem zahřál své ruce.
„Myslím, že tohle bys mel vidět.“
„Co se tam píše?“
Místní policie našla v jednom dome, mladého muže, který nebyl očividně při smyslech.“
„To má blbý, ale nemohli bychom to probrat vevnitř, jestli tady budu ještě chvíli, tak mi zmrzne něco, co bych nechtěl, aby umrzlo.“
„Vydrž chvilku Deane, zas tak hrozné to není.“
„Tobe se to řekne, ty si je alespoň zahříváš tím notebookem, ale já…,“ Dean přešlapoval z jedné strany na druhou a snažil se všemožně zahřát.
„Ještě chvíli vydrž, za chvilku se dozvíme víc,“ Sam projel celou stránku.
„Tak co si zjistil? Hopsa hejsa do Brandejsa.“
Sam mel co dělat, aby se nezačal smát.
Jak už jsem jednou říkal, policisté našli nějakého mladého muže, který byl očividně na pokraji šílenství.
„A jak jsem já řekl je to pech, ale jak to souvisí se mnou?“
„Počkej chvíli,“ Sam otevřel kufr a vytáhl odtamtud teplou deku.
„To si snad ze mě děláš…?!“
„Snad tě trochu zahřeje a ty budeš schopný se soustředit,“ Sam mu tu deku hodil a Dean jí zachytil křehlými prsty, chvíli s ní zápolil, ale nakonec se mu jí podařilo rozbalit a když se do ní zabalil, úlevně vydechl.
„Toho muže samozřejmě odvezli do psychiatrické léčebny, ale pro nás je důležité to jeho mumlání.“
„Proč by mělo být?“ nechápal Dean.
Protože ten mladík tvrdí, že ho minulý večer přišla navštívit zářící bytost, která mu prý ukázala jeho minulost, přítomnost a také budoucnost.“
„Ale no tak Same tohle je trochu moc i na nás.“
„Možná ano možná taky ne, tady se píše, že se ten mladík dopustil několika poměrně závažných zločinů.
„Takže co? Duch vánoc se ho rozhodl navštívit a napravit ho?“
„Tak by to mohlo být, ale je tu jistá maličkost.“
„Myslíš ještě jiná, kromě toho, že už skoro necítím své nohy?“
„Tvrdí, že poté, co mu ten Duch vánoc ukázal minulost, přítomnost i budoucnost, nezmizel, jak je to obvyklé, ale prý ho napadal s tím, že mu změní jeho budoucnost.“
„Ty tomu vážně věříš? Možná, že by sis mel ve městě koupit čepici na hlavu, aby ti mozek tolik nemrzl.“
„Mluvím vážně Deane.
„Však já taky, vždyť něco takového přece nemůže být skutečné.“
„Možná ano možný ne, ale tohle není jediný případ a navíc všechny případy se stali tady v tomhle městě.“
„Vážně? Deana to očividně zaujalo a tak se k Samovi přiblížil i s dekou obalenou kolem těla.
„Je to fakt nutné?“
„To víš, že jo, co se tam píše?“
„ Za poslední týden něco takového potkalo sedm lidí a všichni na začátku tvrdili to samé.
„Co tím myslíš?“
„Každým dalším dnem víc a víc ztráceli příčetnost až nakonec jen nesrozumitelně blábolili, nedokázali vyslovit ani slovo.“
„Tak jo. Ubytujeme se a pak se za tím mladíkem, zajedeme podívat.“
„Myslím, že bychom měli teď hned, protože ta zpráva je stará několik hodin.“
„Tohle nemůžeš myslet vážně?“
„Chceš zjistit, co se tu děje, tak se jede hned.“
„Já jsem tu ten starší,“ zavrčel Dean a poté nasedl do auta i s dekou.
„Deane. Fakticky?“
„Jo. Jestli sis nevšimnul, naše auto nemá stříšku,“ motor naskočil.
Sam si povzdechl, ale vzápětí se do Impaly posadil a vyrazili k místní psychiatrické klinice.

Mason: Začíná to zajímavě, jsem napjatá, co bude dál. Pěkně tato povídka zapadá do vánočního času.

Zítra se to snad dozvíš, chtěl bych to dokončit o štedrém dnu. a jsem rád, že zaujala.

A máme tu druhou čast.

Sam s Deanem vstoupili do budovy a namířili si to k vrátnici.
„Povím ti Same, že z tohohle místa se musí zbláznit skoro každý.“
„To je fakt, už jsme v pár byli, ale tahle na me působí nejdepresivnějším dojmem.
„Přejete si?“ oslovila je zavalitá žena, sedící za nízkým stolem.
„Agent Smitres a agent Stinson, přišli jsme za poslední obětí ducha vánoc.
Žena se zamračila.
Myslíte si, že je to snad vtipné?“
„Nikoliv. Můžeme s ním mluvit?“
„Poslužte si. Je ve druhém patře pokoj 207, ale pochybuji, že vám něco řekne.“
„Proč si to myslíte?“
Ta žena se na ně podívala a poté si nepatrně olízla své rty.
„Postupujete to u něho rychleji než u ostatních.“
„Ok. Uvidíme, jestli něco zjistíme,“ oba dva se otočili a kráčeli k výtahu, Dean cítil, jak ho ta žena propaluje svým pohledem, oddechl si, když vstoupili do výtahu.
„Pokud se do toho rozhodnete praštit, máte mojí plnou podporu.“
Dean na Sama vrhl nevrlý pohled.
„Myslím to vážně Deane, úplně si vás dovedu představit ve svatebním, teda tebe ve vkusném Smokingu a jí v nádherných volně vlajících bílých šatech.“
„Mohl bys laskavé sklapnout,“ zavrčel Dean a poté když výtah zastavil vystoupil, Sam ho následoval.
Po chvilce došli k pokoji číslo 207, ze kterého se ozývaly hlasy.
Pohlédli na sebe, z toho pokoje se ozývaly dva hlasy, jeden zněl tak nějak vzdáleně.
„Na tři,“ šeptl Dean a Sam přikývl.
„Jedna, dva, tři,“ Dean chtěl ty dveře vyrazit, ale ty se náhle rozevřely dokořán a on mel co dělat, aby udržel rovnováhu.
„O Shit. Tohle snad ani není možné,ů vyklouzlo mu a stejně jako Sam i on hledel na zářící postavu, která se vznášela ve vzduchu.
„Už mi prosím neubližuj, už mi prosím neubližuj,“ mumlal muž připoutaný na posteli.“
„Ještě jsem s tebou neskončila, ale neboj se, nebude to bolet, ne tak, jak by sis zasloužil.
„Prosím, prosím…“
„Prosby jsou zbytečné,“ ta zářící bytost se k tomu muži přiblížila, ale v tom na ní Dean zavolal.
„Hej ty svítící nádhero koukej ho nechat!“
Zářící postava se zastavila a natočila k nim svojí tvář, Dean se Samem museli na několik vteřin zavřít své oči.
„Tohle se vás netýká, ne ted, ne tady.“
„Co tím myslíš?“
„Na tom nezáleží, koukej toho chlápka nechat!“
„Deane, Deane, ty očividně nemáš ponětí, kdo já jsem.“
„Osvětlený vánoční skřítek? Je mi to fuk, teď od něj vypadni.“
„Deane opatrne.“
Vím, co dělám.“
„Víš to opravdu jistě?“ ta zářící postava se k němu přiblížila a Deanovi se na těle zježily všechny chloupky.
„Na me to nezkoušej.“
„Něco takového nemám v úmyslu, přišla na tebe řada.
„Co tím myslíš?“
Rty zářící ženy se zvlnily v úsměv a poté než se na cokoliv zmohli, obklopila Deana záře.
Sam musel odstoupit a znovu si zakrýt oči.
„Co si myslíš, že děláš, vypadni odemne!“
„Já jsem tě Deane varovala, varovala jsem vás, že to není vaše věc, ale vy jste mě neposlechli, vy nikdy neposlechnete.“
„Co to má znamenat, kdo jsi?!“
„Já jsem Duch, Vánoc Deana Winchestere, Duch Vánoc,“ poté ta záře zesílila natolik, že Sam prostě nedokázal otevřít své oči.
„Same? Kde jsi, Same, co se děje, Same?“ doléhal k němu Deanův hlas, ale on nemohl nic dělat a vzápětí ta záře zmizela a on zas mohl otevřít oči, ale v tom pokoji nebyl ani Dean ani ta zářící postava.
„Deane, Deane, slyšíš me, kde jsi, co se stalo, Deane, no tak odpověz?!“
Nepřišla však žádná odpověď v tom pokoji byl jen on a ten blouznící muž.
Přiskočil k němu a mírně s ním zatřásl.
„Vy víte, co s ním udělá, co je to zač, co chce s mým bratrem dělat, no tak odpovězte, odpovězte!“
„Já nevím, já nevím, já nevím, jdou si pro mě, oni si jdou pro mě, jdou si, jdou…“
„O čem to mluvíte?! No tak vnímáte mě? Kam to zmizelo, co chce dělat s Deanem?!“
„Jdou si pro mě, jdou si pro me,“ brblal bez ustání ten muž, nezdálo se, že by vnímal Samovu přítomnost.
Sam si pročísl vlasy z chodby k němu doléhaly hlasy zpívající koledy.
„Kde si Deane, kde jsi?!“
Dean otevřel oči a nevěřícně na sebe zíral do zrcadla.
Vznášel se kousek nad zemi, byl obklopený září.
„Co to má znamenat, kde to jsem?!“
„Jsi jedním z nás Deane, musíš vykonat, co ti přikážu, jinak se už nikdy ke svému bratrovi nevrátíš,“ ozval se blízko něj ženský hlas, ale on nikoho neviděl.
„Co po mě chceš, cos mi to udělala?!“
„Udělej, co po tobě budu chtít a vše zas bude jako dřív.“
„Co po mě chceš, co si ze mě udělala?!“
„Jsi duch vánoc Deane Winchestere, Duch Vánoc.“
Dean se na sebe znovu podíval.
„Holy Shit.“
„Najdeš tohoto muže a ukážeš mu jeho Minulost, jeho přítomnost a jeho budoucnost,“ v zrcadle naproti němu se objevil nějaký mladý muž.
„Dobře fajn jak chceš a potom me necháš jít?“
„Ano, ale teprve tehdy až ho zabiješ!“
„To nikdy neudělám, co seš to za Ducha Vánoc?!“
„Volba je jen na tobě, ale pokud to neuděláš, už nikdy se nevrátíš do svého těla.“
„Toho se neodvá..,“ začal Dean, ale nedokázal to dokončit, jelikož se rozplynul.
Objevil se v nějakém bytě, ve kterém ten mladík okrádal na zemi ležící muže.
„Pamatuj, Deane, jedině jeho smrt tě pošle zpátky, jedině jeho smrt…“

Hopsa hejsa do Brandejsa
btw krasne sviatky

Díky moc. Tobe taky, vlastne všecm kteří to čtou i nečtou:)

Tak to jsem tedy zvědavá, jestli to Dean udělá.

Janča: Snad už zítra se to dozvíš bohužel psaní mi překazilo nepříjemné nachlazení

Tak a je tu třetí čast, čtvrtou se pokusím napsat co nejdřív.

„Same, zpomal. O čem to mluvíš, no tak zpomal trochu.
„Ok sejdeme se v té kavárně naproti té posilovně, víš kde to je?
„Tak dobře. Tam si o tom promluvíme, takže za pět minut, hlavně se uklidni,“ Bobby zaklapl mobil.
„To by me zajímalo, co se zase stalo,“ zabručel a poté nasedl do auta.
O deset minut později se oba dva sešli v kavárne.
Jakmile ho Sam uviděl, vstal tak prudce, že div nepřevrhl skleničku s kafem.
„Uklidni se Same, co je to s tebou, kde je Dean, co se stalo?“
„Nejsem si tím jistý,“Sam se zase posadil a snažil se nevnímat zvedavé pohledy ostatních lidí.
„Tak fajn. Je mrtvý?“
Sam zavrtěl hlavou.
„Takže je zraněný?“
Sam opět zavrtěl hlavou.
„Tak co snad někdo unesl?!“
„Tak trochu.
„Jak tak trochu? No tak už mluv, leze to z tebe jak z chlupaté deky.“
Sam se kolem sebe rozhlédl.
„Mohl bys s tím přestat? Co je? Chováš se jako paranoidní šílenec.“
„Nejsem si jistý, ale mám takový dojem, že jsme tak trochu, no možná víc než trochu naštvali Ducha Vánoc.“
„Cože jste udělali?!“ vykřikl Bobby a několik poblíž sedlících lidí sebou trhlo.
„Cože jste to udělali?“ zeptal se Bobby znovu tentokrát tišeji.
„Já nevím, jak to přesně říct, zjistil jsem, že v tomhle městečku bylo už sedm lidí navštíveno duchem Vánoc, zářící bytostí, která je prý dohnala k šílenství, šílenství, která končí sebevraždou a tak jsme potom šli, našli jsme si muže poslední oběť, chtěli jsme si s ním o tom promluvit, ale tak nějak jsme na tu zářící bytost narazili.
„Doufám, že jste vycouvali. Slyšel jsem o nich, jsou jakousi temnou Varianci Ducha Vánoc,. Stejně jako on i oni své vybrané oběti ukáží jeho minulost, přítomnost i budoucnost, ale na rozdíl od tech druhých, nežádají po tom člověku nápravu, ale jeho smrt.“
„A proč si nám o tom nedal vedet?“
„Snažil jsem se, ale telefon byl hluchý a nejenom můj, ze žádného telefonu se vám nešlo dovolat a porucha to nebyla, jiným lidem jsem se dovolal v pohodě.
„Co budeme dělat Bobby, jak ho z toho dostaneme?“
„Z čeho? Bobby se na Sama podezřívavě zahleděl.
Neříkej mi, že jste nevypadli jakmile jste jí tam uviděl?“
„Ne. Dean jí řekl, ať od toho muže okamžitě vypadne.
Bobby zakoulel očima.
„Dean jak jinak, řekla vám něco?“
„Ano řekla nám, aby se do toho nepletli.“
„Díky Bohu doufám, že jste jí poslechli?“
„Ne Dean jí řekl, že je mu to jedno, že má od něho vypadnout.“
„Cože? Cože to řekl?!“ Bobby vyskočil a rukou zavadil o sklenici, která se převrhla a vylila na podlahu.
„Přistoupil k nim nějaký muž.
„Jsem nucen vás požádat, abyste odtud odešli.
„Vždyť se tak moc nestalo, už bude v klidu.
„Prosím odejdete,“ trval na svém ten muž.
„Fajn tak jak chcete,“ Bobby na stul hodin bankovku a pak i se Samem odešli.
„Takže podle tebe Dean zmizel, ten Duch Vánoc si ho proste, vzal sebou?“
„Bylo to hodne rychlé, ale tak nějak by se to dalo říct, musíme ho rychle osvobodit, dostat ho zpátky.
„Nerad to říkám Same, ale zřejme to bude nemožné.“
„Tohle neříkej, copak neexistuje žádná možnost?“
Same my, nemáme co do činění s nějakým démonem, či duchem a nebo něčím jiným, něco takového nemůžeš přivolat ani ho nijak najít.“
Něco ale přece být musí, nemůžeme tam Deana nechat!“
„Nikdy bychom nemuseli, kdyby věděl, že někdy je lepší zmizet.
„Snažil jsem se mu to naznačit, ale on neposlouchal.
Bobby se podrbal na brade.
„Kdyby te poslechl, tak by to ani nebyl Dean.“
„Takže ho v tom necháme? At si s tím nějak poradí sám?!“
„To jsem nikdy neřekl, víš moc dobře, že vás dva na holičkách nikdy nenechám, pojď možná bych o nečem vedel, ale nevím, jestli se to povede, protože jestli ne, pak Deanovi zbývá udělat jedinou věc.
„A tou je?“
„Zabít toho, ke komu byl poslá.“
„To Dean nikdy nedělá.“
„Same. Nechci aby to udělal i když ten dotyčný, bude jistojistě kriminálník, ale jestli to neudělá, jestli toho dotyčného nezabije, zůstane už napořád Duchem Vánoc.“
„Castiel by nám nemohl pomoct?“
„Myslíš, že by Castiel dokázal někoho takového přinutit k poslušnosti?“
Ne asi ne,“ Samův hlas zněl zklamaně.
„Vím, že chceš svému bratrovi pomoct Stejně jako já, ale vypadá to, že tentokrát si bude muset Dean pomoci sám.“
„Bál jsem se, že něco takového řekneš.“
„Hlavu vzhůru Same, Dean to zvládne.“
„Doufám, že máš pravdu…,“ zamumlal Sam, ale nezněl moc přesvědčeně.

tak jsem to přece jen stihl. Užijte si to a Štastný Nový Rok

Dean toho mladíka pozoroval, sledoval ho, jak se hrabe v nakradených věcech.
Bylo více než jasné, že je to bezcitný zločinec, který se neštítí ničeho, který je ochoten pro pár drobných nejspíš i zabíjet, ale přesto se mu hnusilo pomyšlení, že by ho mel nechat umřít.
Na hodinách odbila jedenáctá hodina, mladík sebou škubnul, zvedl se od všech svých nakradených věcí a zahleděl se ke dveřím, jako by někoho čekal, ale nebyl z té návštěvy vůbec nadšený.
„Je nejvyšší čas, aby si začal, Deane.“
„Tohle po mě nemůžeš chtít? No tak jsou vánoce čas úsměvu, cukroví, koledy?“
Ženina zářící tvář zůstávala neoblomná.
„Určitě to znáš. Hele je jasné, že je to Hajzl a nějaká doba v chládku by mu neuškodila, ale nemůžu ho zabít, určitě má rodinu.“
„Pokud se tak nestane do půlnoci, nikdy už se ke svému bratrovi nevrátíš,“ zářící žena se chystala zmiznout, ale Dean jí chytil za ruku.
„Nezapomeneme na to? Nezazpíváme si místo toho koledy? Co třeba Rolničky, rolničky, nesem vám noviny, narodil se Castiel? Nic?“
Máš čas do půlnoci Deane,“ zopakovala ta zářící bytost a poté se rozplynula.
„Ale no tak. Jsi přece vánoční duch! Sakra! Sakra!“ klejícího Deana přerušilo zavrzání dveří, které se vzápětí otevřely a dovnitř vstoupila nějaká mladá žena s dvěma malými dětmi chlapcem a dívkou, mohlo jim být tak 6 let.
„Co tady chcete?!“ vyštěkl na ne ten mladík a postavil se tak, aby neviděli na zemi nahromaděné věci, ale ta mladá žena je přece jen zahlédla.
„Roberte, víš, že bych te o nic nežádala, ale jsme v zoufalé situaci.“
„Proč mé to má zajímat? Každý je strůjcem svého štěstí,“ vyštěkl Robert.
„Prosím strýčku, pomož nám trochu,“ promluvila dívka.
„Vypadnete ihned z mého bytu!“
„Roberte! Jsi můj bratr, moje naděje, musíš mi pomoc, pomoc svému synovci a neteři, moc te o to prosím, všechno ti vrátím, jen teď potřebuji trochu pomoct,“ ta žena vypadala skutečně zoufale.
„Nemela si se s ním zaplétat a teď vypadnete z mého bytu!“ mladík začal svojí sestru tlačit i s jejími dětmi ke dveřím ven z bytu.
Dean ho chtěl kopnout, ale noha mu prošla jeho tělem, mladík na několik vteřin ztuhl, ale pak je začal znovu vystrkovat, až se mu je podařilo vystrnadit úplně.
„Prosím, Roberte, moc tě prosím, jen pro tuto noc, nemáme kam jít, jsou přece vánoce!“
„To je mi jedno,“ zavrčel její bratr a vzápětí praskl dveřmi, k Deanovi doléhal tichý dětský pláč a následné vzdalující se kroky.
Cítil jak v něm natruste hněv, jak to v něm vře, nemohl uvěřit, že se snažil někoho takového ochránit, během několika vteřin celé jeho tělo obklopila intenzivní zář a on tomu mladíkovi poklepal rukou na rameno.
Ten sebou škubnul a pomalu se otočil, ústa se mu rozevřela, oči se mu vypoulily.
„Co…, co… co jsi zač?!“ podařilo se mu nakonec ze sebe vykoktat.
Neviděl jsi to nikdy v televizi, co bych asi byl, Vánoční Duch, hodně naštvaný Vánoční Duch.“
„Co to znamená?!“ vyrazil ze sebe ten mladík, byl přitom bílý jak nejbělejší stěna.
„Ukážu ti tvojí minulost, tvojí přítomnost a také tvojí budoucnost.“
„O nic takového nestojím, nech me na pokoji!“
„To sis mel rozmyslet dřív, než si me nasral,“ když Dean domluvil, chytil toho mladíka za ruku a oba dva zmizeli.
„Něco tady přece musí být, něco tady přece musí být,“ Sam se přehraboval v knihách.
„Nic tady není mi je to líto Same, hledali jsme všude.“
„Něco tady musí být, něco tady musí být,“ Sam horečnatě listoval knihou, ale nic nenechal, chtěl jí v marném gestu zaklapnout, ale v tom se v té knize převrátilo několik listu a na jedno prázdném liste se cosi začalo objevovat.
„Musíte něco najít, musíte si pospíšit, mám čas jen do půlnoci, takže pohni, Same s tím svým zadkem, je to bezcitný ubožák, ale i tak ho stále nemůžu, nechci zabít, ale také takhle nechci skončit napořád.“
„Deane? Jsi to vážně ty?“
„Ne. To jsem já Castiel.“
Sam se podíval na Castiela, který stál vedle něho a ten pokrčil rameny.
Jak je to možné, kde jsi?“ napsal Sam do knihy.
„To nemám tušení, vzal jsem ho do minulosti, najdete něco a rychle, jakmile byla ta veta dopsaná, všechno zmizelo.
„Deane, Deane?!“
„Co se děje? Připojil se k nim Bobby.
„Dean si ted se mnou prostřednictvím knihy dopisoval.
„Bobby se na něho podíval a v očích se mu odrážela pochybnost.
„Je to tak,“ potvrdil Castiel.
„Chce, abychom hledali dál, ale vždyť už jsme se dívali všude.
„Na Jednou místě ne,“ ozval se Castiel
„Na jakém?“
„V Andělské knihovně.“
„To nemyslíš vážně, že ne?“
„Myslím. Pojďte za mnou.“
„Sam s Bobbym se na sebe podívali a pak se vydali za Castielem.
Dean s Robertem se objevili u nějakého poměrně rozlehlého venkovského sídla.
„Dean hvízdnul.
Jsme tady vůbec správně?“
„To je dům mých rodičů, jak si to udělal, ten už přece nestojí.
„Co se mu stalo?“
„Do toho ti nic není, tohle musí být nějaký desivý sen, ze kterého se musím, probudit musím!“
Dean ho štípnul a ten mladík zaječel.
„Proč si to udělal?!“
„Z mnoha důvodu tak se podíváme,“ jeho pohled padl na dvě nedaleko hrající děti, kterých mohlo být tak 6 let.
„Že mě nechytíš, Isabelo, že mě nechytíš,“ chlapec se se smíchem rozeběhl a dívenka se za ním rozeběhla.
„Vrat mi tu mašli Roberte, vrat mi ji, Robert sebou plácl do trávy a ona vedle nej a oba dva se smály.
„Hm, hm těžko soudit, ale řekl bych, že jste si byli dost blízcí.“
„Po tom ti nic není, přelude!“
Dean ho znovu štípnul.
„Dokázal by přelud něco takového,“ po te se přesunuli a oba dva videli Roberta tak 14 letého jak se prochází po chodbě rozlehlé školy.
Dean nasál vzduch.
„Taky to cítíš to je vůně slaniny a také jedné z nejbohatších anglických škol, ne, že bych tam někdy byl.“
„Co po mě chceš?!“
„Aby ses díval, aby pochopil, oba dva z toho chceme ven.
„Já nemám důvod!“ odsekl Robert, ale nemohl se odvrátit, musel sledovat jak k jeho mladšímu já, přistupují dva starší spolužáci, jak ho se smíchem chytají, nadzvedávají a vzápětí strkají do popelnice.
„Užij si to ty pitomý šprte, příště to nebude tak rychlé.“
„Jo Šikaná… hm raději bychom se měli přesunout.“
„Už nechci nic vidět, koukej me vrátit zpět!“
Jasně žádný problém, stačí jen takhle lusknout prsty,“ Dean tak učinil, nic se nestalo.
„Tak to je fakt smůla,“ a poté se přesunuli, viděli Roberta jako osmnáctiletého, oblečeného v kožené bundě, sedícího na motorce a kouřící cigaretu.
„Tohle má být tvoje životní rebelie? Ale prosím te i Sam by to zvládnul líp.“
„Mé je to jedno, chci se vrátit!“
Dean potřásl hlavou.
„Kdy ti to konečně cvakne? O něčem takém nerozhoduje ani jeden z nás,“ k Robertovi přistoupila stejně stará dívka.
„Roberte, zapomeň na tohle, vrat se se mnou domů, naši na tebe čekají.“
Mě to vyhovuje tady, vrátím se k nim, až budou v hrobě.“
„Tohle neříkej, jsou to naši rodiče, vrat se prosím se mnou, oni ti odpustí.“
Robert si odplivl.
„Odpustí? To oni by měli prosit me a teď jdi, vypadni!“
„Nezarajcujeme si tak trochu bejby?“ zezadu jí obejmul nějaký mladík a drze se dotýkal jejich prsou.
„Nech mě, Roberte, řekni mu něco!“
Ten to však jen pobavene pozoroval.
Dean kopnul vedle nej stojícího Roberta do holeně.
„Au! Proč si to udělal?“
„Zasloužil sis a to a udeřil ho znovu, takhle se chováš k sestře?“
„Dej mi pokoj, neměla za mnou chodit.“
„ A to mě vyčítají, že jsem občas hrubý ke svému bratrovi, oba dva zmizeli a když se objevili, viděli Roberta tak 22 let jak okrádá lidi v autobuse, v metru, v obchodech, na toaletu, při stříhání, muže, ženy, mladé, staré, nic mu nečiní potíže, před ničím se nezastaví.
„Musím uznat, že jsi velmi schopný, nechceš mě naučit pár takových ubohých triku?“
„Nestarej se!“ vyštěkl Robert, ale nedokázal se dívat na své já, které chladnokrevně okrádalo bezmocně ležícího muže.
„Ty fakt musíš mít nervy.“
„Mohl bys zmlknout?!“ Robert několikrát sklopil své oči.
„Ted je čas na tvojí budoucnost.“
„Co teď mi ukážeš můj náhrobek, na kterém bude napsáno, zde odpočívá ten, který nikoho nemel?“
„Nebuď směšný, kdes to viděl,“ zmizeli a objevili se u tří vytyčených křížů.
„Proč si me sem přitáhl?“
„Přečti si jméno vyrytá na kříži.“
„Nemám zájem.“
„Přečti si je!“
Robert tedy přistoupil blíž a přečetl si je, pak se vrátil k Deanovi ve tváři bílý jak smrt, ruce se mu chvěly.
Co ses tam dozvěděl?“
„Je to hrob mé sestry a jejich dětí, ale to přece není možné, vždyť mi tvrdila, že potřebuje jen na jeden den.“
„Který ty si jí nedal, ona pak nemohla zaplatit svému ex manželovi, který jí vyhrožoval a ten jí v návalu vzteku zabil a stejně tak i její děti.“
„To není možné, to je nesmysl!“
„Vážně? Nezajdeme tedy do nedaleké vily, ve které se pořádá mejdan, mejdan z peněz, které si ukradl, nezobneme něco, zatímco budeš vedet, že jejich tela jsou zakopána nedaleko, jejich jména jsou vyryta na kříži jak v nějakém středověku, klidně pojďme mám docela hlad a kvalitním šampaňským rozhodne nepohrdnu, me přece nebude hryzat svědomí, že jsem nepomohl své sestře, že jsem se raději soustředil na okrádání všech možných lidí na všech možných místech a…“
„Dost! Dost! To stačí! To stačí! Pochopil jsem, pochopil jsem to…“
vedle Deana se objevila ta zářící bytost.
Nyní víš, co je potřeba udělat Deane.“
„Kušuj ty zvrácená vánoční výzdobo.“
„Jak myslíš, Deane, čas se ti krátí, zmizela.“
„S kým si to mluvil?“
„S nikým podstatným, doufám, že to splníš, ať to není zbytečný.“
„O čem to mluvíš?“
„O ničem už vypadni,“ Dean lusknul prsty a Robert se probudil.
„Můj Bože, můj bože,“ zašeptal několikrát, pak chňapnul po kabátu a poté vyběhl ven hledat svou sestru a její děti.
Sam a Bobby hleděli na ohromnou knihovnu, kde bylo na tisíce svazků knih.
To je neuvěřitelně, jak v nich chceš najít tu pravou?“
Castiel tleskl rukou a v rukou se mu objevila nějaká kniha.
„To je ta kniha.“
„Proč si na tom neřekl hned?!“
„Nebylo to nutné?“
„A teď je?“
„Ano je,“ Bobby zaskřípal zubama.
„Jak můžeme Deanovi pomoc?“
Cass listoval v knize.
„Mohl by sis pospíšit už je skoro dvanáct hodin.
„Na to se nesmí tlačit.
„když se jedná o Deanovu záchranu, klidně přitlačím.“
„Nejsem rád ve stresu.“
„Vítej mezi námi smrtelníky no tak rychle!“
„Dobře dobře. Tady to je.“
„Co se tam píše, no tak dělej Cassi!“
Tohle,“ Castiel jim to ukázal.
„To si děláš srandu, to nemyslíš vážně, že ne?!“
„Chcete přivést Deana, musíte to udělat.“
Dean mezitím pozoroval Roberta, jeho sestru a její děti, jak si spolu povídají, jak se smějí.
Jeho zrak padl na hodiny, které musely každou chvíli odbýt celou.
Máš poslední příležitost, udělej to!“
„Kašlu na tebe ty zamindrákovaný duchu Vánoc,“ zavrčel Dean a poté se zaposlouchal do odbíjení, odbilo jednou, pak podruhé, potřetí, po čtvrtého, po páté, po šestém odbitý ztuhl zářící postave vedle neho úsmev a ona se zamračila víc a víc, po desátém odbitý, měla tvář zkřivenou vzteky, při jedenáctém její záře zesílila.
„Co se děje, co chceš?“ nechápal Dean a pak při dvanáctém odbití zmizel pryč a noční oblohou se nesl její zuřivý vztek.
Dean se objevil u Bobbyho a Sama a všimnul si, že jsou oblečení jako Santové.
„Uniká mi snad něco?“
„Ono to vážně zabralo? Uvědomuješ si ty idiote, jaké si mel štěstí, do čeho ses vlastně zapletl?!“
„Taky te rád vidím, co se stalo, co jste udělali?“
„To ani nechtěj vědět, takže si volný?“
„Snad ano a snad jsem jednomu pomohl, uvědomit si, co je důležité.“
„Je ti dobře?“ Bobby mu chtěl šáhnout na čelo, ale Dean ucuknul.
„Je mi fajn, pojďme pryč, kde to vlastně jsme?“
„Neptej se.
Dobře Deane a co s tím „Vánočním“ Duchem?“
Dean přeletěl pohledem jejich tváře.
„Vše je vyřešené,“ pronesl záhadně a pak se vydal k autu, které bylo zaparkované nedaleko.
Sam s Bobbym pokrčili rameny a vydali se za ním, ještě než k němu došli, uvědomili si, že se na ne z nebes, snášejí peníze.
„Deanovi se na rtech zvlnil úsměv, nasedl do auta, počkal, až tak učiní Sam a Bobby a potom řekl.
„Šťastné a Veselé Same a Bobby, Šťastné a Veselé.“

To jsem si oddechla, že Dean nikoho nezabil a že se vrátil zpět v pořádku.

Janča: Byl to ale tuhý boj

Páčilo sa mi ako na začiatku Dean frflal na zimu, alebo ako sa bál, že mu zmrzne niečo čo by nechcel aby mu zmrzlo.
Ale toto ma dostalo do kolien:

citácia :

„Nezapomeneme na to? Nezazpíváme si místo toho koledy? Co třeba Rolničky, rolničky, nesem vám noviny, narodil se Castiel? Nic?“

Narodil sa Castiel!

Dík Mason, za peknú Vianočnú poviedku.

Ellen: Rádo se stalo a děkuji.

Mason: Tak si tu tak brouzdám po fóru a narazila jsem na tvou povídku. A musím říci, že se mi moc líbila, i když jsem jí četla v červenci Příjemné zpestření letního večera. A souhlasím s Ellen, že nejlepší hláška je "narodil se Castiel" Z toho jsem fakt nemohla! Ještě jednou děkuji a časem si určitě přečtu i další tvé povídky

„Nezapomeneme na to? Nezazpíváme si místo toho koledy? Co třeba Rolničky, rolničky, nesem vám noviny, narodil se Castiel? Nic?“

„Ukážu ti tvojí minulost, tvojí přítomnost a také tvojí budoucnost.“
„O nic takového nestojím, nech me na pokoji!“
„To sis měl rozmyslet dřív, než si mě nasral,“ když Dean domluvil...

Tak tím jsi mě uzemnil - suprhlášky

Dean jako Duch Vánoc je kouzelnej