KISS

Poprvé se nejednalo o skutečný polibek … bylo to mokré, divné a neúplné – se rty a dotekem kůže, ale, ne více -
oba bratři a anděl seděli v baru – Dean prohlásil, že Apokalypsy má plné zuby a potřebuje se opít, sbalit kočku a, řekl, čert vezmi Nebe a Peklo… Sam neříkal nic, i on ale bez námitek a vděčně pil – na svůj vkus nadmíru… anděl jednoduše seděl v baru s nimi, pozorujíc oba bratry a - lidi okolo… byl překvapený – lidé jeden ke druhému chovali zjevně velice vřelé city, protože se vzájemně dotýkali, líbali se a smáli - anděl přemýšlel o účincích alkoholu a o efektu, jenž měl na lidskou psychiku –
zřejmě dospěl ke správnému závěru, protože ucítil na svých ramenou Deanův dotek (a Dean se lidí většinou nedotýkal) – lovec se o anděla opíral, ve snaze chytit balanc a současně diskutoval se Samuelem-
„Vážně?“ zeptal se Dean a převrhl svou sklenku – Castiel ji opatrně postavil zpět na stůl.
„Vážně,“ potvrdil Sam.
„Páni…“ Dean se rozhlédl - ulpěl pohledem na mladé dívce stojící u baru a hladově ji pozoroval – ona ale nejevila o lovce zájem… Dean se otočil, „vážně?“ ujistit se znovu.
„Deane, když si žena myslí, že jsi gay, projeví o tebe zájem, protože si myslí, že jsi nedostupný… je to jako – jako vyhrát první cenu v loterii, víš?“ prohlásil Sam, vězíc v opilecké logice.
„Takže předstíráním toho, že jsem gay, dosáhnu toho, že sbalím svou holku?“ zeptal se Dean, skládajíc dohromady útržky informací.
Sam si odkašlal: „To jsem neřekl – já bych se nikdy nepropůjčil k tomu, abych tě podporoval v něčem tak nečestném,“ zašklebil se a Dean škleb opětoval – Castiel oba lovce zmateně pozoroval –
Dean se znovu podíval na slečnu u baru a potom se obrátil na Castiela –
„Casi, předstírej, že jsme tu spolu,“ řekl.
„Jsme tu spolu,“ odvětil anděl.
„Ne, předstírej, že jsme tu spolu dohromady – ty a já…“
výraz anděla se změnil – nejprve byl zmatený a potom vyděšený –
„Casi, potřebuji to,“ znovu se otočil, pozorujíc děvče – usmála se, tentokrát se dívajíc Deanovým směrem – zabodoval… lovec se chtěl zvednout a pozvat ji na drink, v čemž mu ale zabránil Castiel –
anděl přitiskl svá ústa na ústa lovce – setrval v poloze asi pět vteřin a potom se pomalu odtáhl –
dívka u baru ohromeně pozorovala scénu – a – zvedla se a odkráčela – opačným směrem… Dean měl už ale jiné starosti – šokovaně na anděla zíral -
„Co to k čertu – Casi! Co jsi to udělal?“
„Políbil jsem tě,“ odvětil klidně anděl.
„Všiml jsem si,“ lovec potlačil vzrůstající vztek, „proč jsi to ale udělal?“
„Žádal jsi mě o to, Deane.“
„Nežádal jsem tě o polibek,“ odsekl Dean – slyšel Samův smích, nevěnoval mu ale pozornost –
„Řekl jsi, řekl –„ koktal anděl, vypadajíc zmateně a rozpačitě, „omlouvám se, Deane, pravděpodobně jsem špatně interpretoval tvé sdělení,“ sklopil hlavu a vypadal zahanbeně a smutně…
lovec se rozhlédl – bratři a anděl byli obklopeni líbajícími se a muckajícími se dvojicemi a očividně – Castiel v dobrém úmyslu vyhovět Deanovi napodoboval lidské chování…
„Omlouvám se, Deane,“ řekl Castiel, „rozrušil jsem tě?“
„Co? Ne! Jen jsem…“ lovec zhluboka vydechl a řekl. „Nemůžeš líbat jiného muže, Casi – muž muže nelíbá – čert tě vem, Same.“
„Nejsem muž,“ poznamenal tiše anděl, Dean se ale z míry vyvést nenechal –
„Už to nikdy, nikdy nedělej…“
„Zmlkni, Same,“ Dean okřikl svého smějícího se bratra.
„Nedělej si starosti, Casi,“ Sam, zadržujíc smích, poplácal anděla po rameni, „já si myslím, že to bylo sladké.“
„Říkám, sklapni!“
„Deane…“ lovec ale anděla ignoroval –
„Odcházíme.“
Anděl se poslušně zvedl a Sam méně poslušně následoval příkladu obou mužů.
„Myslím to vážně, Casi,“ Sam se povzbudivě usmál, „nedělej si starosti… Dean – líbilo se mu to…“


I podruhé Castiel políbil Deana – a, ani tentokrát se rozhodně nejednalo o klasický polibek – nejednalo se vlastně vůbec o polibek a anděl nedovedl pochopit, proč Dean vyvádí… Sam tehdy řekl, nedělej si starosti, Dean vyvádí pořád…
bratři a anděl byli na lovu – démon, kterého chtěli chytit do pasti, měl informace, jež vedli k odhalení současné destinace ďábla… v pravdě – démon byl chytrý a chytat jej bylo jako chytat ďábla.
Dean stál vedle Castiela - Sam byl na druhé straně místnosti… všechno se seběhlo rychle – lovci se neuváženě rozdělili a Dean se pokusil démona zastrašit - nechtěl ho zastřelit, potřebovali obludu živou… jenže, démon byl rychlejší než Dean… lovec si pamatoval bolest v prsou a pak tmu… když se probral, spatřil nad sebou Castieovu tvář – modré oči a záplavu tmavých vlasů…
zamrkal a trhaně se nadechl – Castiel mu položil ruku na hruď: „Nehýbej se, odpočívej,“ řekl anděl klidně… Dean neargumentoval – nechal svou hlavu znovu klesnout na zem…
„Co se stalo?“ zeptal se ochraptěle.
„Ztratil jsi vědomí, démon do tebe narazil… chvíli jsi nedýchal,“ řekl anděl.
„Nesnáším démony,“ zamumlal Dean, potom, skládající dohromady útržky informací, ohromeně vydechl – nedýchal… Cas sklánějící se nad ním –
„Casi, řekni mi, žes neudělal, co si myslím, žes udělal…“
„Deane…“ odvětil zoufale Castiel, „už ti nevidím do hlavy, nevím, co si myslíš…“
Lovec se pomalu posadil, protahujíc si krk: „Políbil jsi mě!“
„Tvoje definice umělého dýchání se neshoduje s jeho praktickým provedením … nelíbal jsem tě, Deane,“ dodal vážně.
„Tvoje rty byly na mých!“
„Odpusť,“ odvětil anděl – Dean se nemohl rozhodnout, zda provinile, či jízlivě.
„Řekl jsem ti, nedělej to – už nikdy!“
„Umřel bys…“
„Příště mě nech umřít,“ řekl Dean chladně…


…vzali mu milost a nespokojili se pouze s ní – mučili Castiela – bodali do něj, řezali a říkali mu strašlivé věci… smáli se a křičeli a později, což bylo horší – zvuky a hlasy vystřídalo ticho… a zamkli anděla v jeho vlastní hlavě, ač – Bobby říkal, že se Castiel v hlavě uzavřel sám – mozek blokuje bolest, vysvětloval…
„Čert vem jeho mozek,“ odsekl afektovaně Dean, „kdy se probudí?“
„Probudí se, Deane,“ opakoval Sam – a pak znovu… a o tři dny později zase… Samovo vytrvalé ujišťování bylo horší než Castielovo mlčení a Dean se nakonec zavřel s Casem v pokoji, sedíc u jeho lůžka…
„Prober se,“ přemlouval ho… podíval se na anděla klidně oddechujícího pod bílou přikrývkou – Bobby má pravdu… spí a necítí bolest – musí spát… ale, sobecká část Deana křičela ve snaze anděla probudit… usmál se a škodolibě dodal: „To, že přede mnou nehybně ležíš a hraješ si na Šípkovou růženku, neznamená, že tě políbím… Casi?“
položil prsty na čelo anděla, kopírujíc odkoukané andělské triky – nestalo se ale samozřejmě nic a Dean se unaveně opřel o opěradlo židle… a – usnul…
…když oči otevřel – pokoj i postel a anděl zmizely – před lovcem se rozprostírala krajina… oceán a pláž a lesy a tráva… a temně modrá obloha… snil – Dean jistě snil…
o vteřinu později ale lovec slyšel hlas –
Deane…
Co to k čertu…
„Casi?“
cítil zvláštní energii prostupující jeho tělem – energie vystupovala ze země a z oblohy a vcházela i do něj – spojovala lovce se vším, co jej obklopovalo… kde to jsem? Zeptal se sám sebe a sám sobě si vzápětí odpověděl – jsi v Castielově hlavě…. jak jsem se sem dostal, byla další logická otázka – ne však prioritní… co mám dělat?
…vzbudit Castiela…
„Casi!“
… vzduch rezonoval ozvěnou…
„Casi!“
volal jej jménem – volal jej bez ustání, ztratil hlas a i potom nepřestával Dean ochraptěle křičet –
„Casi… Castieli.“
bez odezvy… volal anděla ve jménu jeho Otce, Boha… volal Castiela… nenašel ale nic… Dean zapomněl už na jiná slova – v hlavě mu znělo pouze jméno anděla a jeho vlastní kroky – klap, klap… v prázdném prostoru…
– pořád a pořád dokola… lovec chodil v kruzích okolo Castiela – Castiel byl v kruhu – a Castiel byl i všude okolo Deana – všechno okolo i uvnitř byl Castiel… mělo by být teoreticky snadné anděla v jeho vlastní hlavě najít, Castiel ale kupodivu k nalezení nebyl. Všude okolo viděl Dean stopy – útržky anděla… pláž, která připomínala barvou barvu Castielova kabátu… temně modrou oblohu a stromy, jejichž kůra byla zčernalá ohněm. Taky olivově zelený les – proč místo v Castielově hlavě zaujímala zelená barva, Dean nevěděl… lovec ale potřeboval najít celého Castiela – kdyby býval byl poskládal dohromady všechny nalezené kousky, možná anděla dohromady složí, napadlo jej – zavřel oči… Dean se zasmál, jeho nápad byl vpravdě bláznivý – lovec ale neměl, co ztratit.
modrá jsou oči – modrá je sen… o čem Cas snil?... Dean detailům pozornost nikdy nevěnoval – kdyby měl lovec více času, postřehl by, že zelená je – Dean otevřel oči – zelená je Dean! Dean je součást Castielovvy vize, Dean je součást Castiela… lovcovi došlo, že anděla dosud nenašel proto, že jeden kousek Castiela chyběl – chyběl Dean…
„Prosím,“ zašeptal lovec, volíc slova, která mají být řečena a která chce anděl slyšet a potom – přestal… Castiel nestojí o slova – vše, co musí Dean udělat, je cítit – modrá a zelená… Castiel má Deana rád, což bylo – krásné zjištění… Castiel! Důvod, proč Dean vstoupil do hlavy anděla, nebyl hledat Castiela, ale najít Castiela…
vhodná slova byla -
„mám tě rád a nechci, abys umřel – Casi? …“ země se maličko pohnula, nic ale nezměnilo své místo – „zatraceně, pohni zadkem, Castieli!“ vize se náhle proměnila –
lovec stál v parku a obklopoval jej sníh… automaticky si obtáhl bundu těsně okolo sebe a bradu schoval lovec v límci košile… objal si rukama vlastní hruď, používajíc paže jako štít.
„Casi?“ zavolal zkusmo a potom – uviděl naproti sobě, asi třicet metrů daleko – postavu… Castiel seděl nehybně na zemi, obklopen sněhem, zády otočený k lovci…
„Casi!“ anděl se ale neotočil a Dean vydechl – musí se sněhem přebrodit na druhou stranu, došlo mu – zkušebně vstoupil jednou nohou do závěje a zapadl – sníh mu sahal po pás… Dean ale postupoval kupředu… ignoroval zimu, ignoroval mokré oblečení, ignoroval svět – zuby Deanovy drkotaly a třásl se, lovec ale kráčel kupředu – Castiel pro něj sestoupil do Pekla, Dean snese zimu, je to fér… svaly mu ale brzy ztuhly a Dean necítil končetiny –
„Casi?“ neudělá už ani krok – umře… pokusil se znovu zvednout nohu, vlastní tělo Deana ale neposlouchalo – „Castieli, otoč se, zatraceně…“ upadl na zem – a už nebojoval… lovec nebyl smutný, všechno mu jednoduše přišlo líto… ležíc na zádech, pozoroval Dean oblohu a třásl se, a potom - ucítil na svém rameni dotyk a někdo jej vyzvedl vzhůru – jako, když stoupal z Pekla, napadlo jej – žár ale vystřídal chlad…
„Deane-„
Dean klečel na zemi. Sníh zcela nezmizel, opadl ale… lovec se díval do očí anděla, sedícímu naproti němu – Castiel na sobě neměl ani kabát, ani sako… jeho oblečení bylo jasně bílé, bělejší než sníh a stříbřitě zářilo… v tmavých vlasech měl Castiel zlaté odlesky a stejné odlesky měl anděl i v očích… vypadal jako Cas, ale, vypadal současně i jako anděl…
„Zíráš,“ řekl anděl…
„Vypadáš krásně…“
anděl si skousl spodní ret a sklopil pohled, „pšš,“ zašeptal, přikládajíc Deanovi dlaň k ústům, „tiše, nebo tě uslyší,“ Ustrašeně se rozhlédl.
„Kdo?“ zeptal se Dean – anděl neodpovídal… myslel si – Cas se domníval, že… Dean pochopil -
„Casi, víš, kde jsme?“
„Nebe,“ zašeptal Castiel… Dean nevěděl, zda anděl míní nebem místo, kde se nachází, anebo zda volá domů – zda volá o pomoc…
„Kde jsme teď, Casi…“ zeptal se Dean.
Castiel zvedl oči – zahanbeně se ošil – Castiel ale nic neprovedl… lhali mu – od začátku do konce… a Dean – i Dean mu lhal… řekl, že nestojí o jeho polibky. „Jsme v Nebi,“ zopakoval anděl a ustrašeně se rozhlédl, pátrajíc po nepříteli, očekávajíc náhlý útok a možná i úskok z Deanovy strany… sevřel pevně v obou rukou lemy Deanovy bundy a pověsil se na lovce jako klíště – povytáhl se a – zatraceně, anděl měl pořád nadlidskou sílu a Dean se musel oběma rukama zapřít na zem, aby váhu anděla ustál.
„Deane…“ prsty přejížděl lovcovi po tváři, zkoumajíc každý centimetr jeho kůže – jeho nos, ústa o oční víčka…
„Casi,“ Dean chytil anděla za zápěstí a jemně jeho ruce odtáhl. „Vypadneme odsud, ale, potřebuji, abys to udělal ty – musíš se probudit.“
Castiel se odtáhl víc – prohlížel si překvapeně Deana – jeho výraz mluvil za vše - přece nespíme, Deane. Nahlas ale řekl, „Neschováme se – najdou nás – Nebe je všude…“ naklonil se dopředu, „říkají, že přinesou Nebe na Zem – pro nás pro všechny… říkají, že je to dobrá věc,“ tiše se zasmál a Dean ztuhl. „Říkají, že musím poslouchat,“ zašeptal, s ústy přiloženými k uchu lovce…
„Casi, prosím – musíš se probudit,“ zaprosil Dean, „tohle – tohle není skutečné – všechno se to děje v tvé hlavě – probuď se teď, Castieli.“
anděl se hloupě usmál: „Takže ani ty nejsi skutečný…“
„Jsem,“ vykřikl Dean – neuvědomil si, že zvýšil hlas, „pro lásku boží, jsem skutečný a ty musíš odejít se mnou. Anděl už ho ale neposlouchal – zakryl si oběma rukama uši –
„Ne, ne, ne,“ opakoval a vrtěl hlavou –
„Casi-„
„Ne! Jdi pryč…“
Obloha ztmavla a země se zachvěla – Castielův vnitřní svět se otřásal…
„Zachráním tě, ale musíš –„
„Ne!“ anděl lovce odstrčil a Dean spadl na zem – vyrazil si dech. „Lžeš – jsi stejný jako oni, pořád mi lžeš… nejsi skutečný – jdi pryč.“
„Casi,“ snažil se popadnout dech – pomalu se posadil… cítil pod svýma rukama chvějící se půdu – cítil vibrace a věděl, že se Castielův svět brzy zhroutí. Musí anděla probudit…
„Zatraceně,“ chytil pevně lem Castielova kabátu a přitáhl anděla k sobě – a – políbil ho… nejprve se rty jemně dotkl rty druhého muže, doufajíc, že gesto postačí – Castiel zalapal po dechu, ale, nepohnul se - Dean se odvážil víc… přejel jazykem po Castielově dolním rtu a polibek prohloubil – Castiel neudělal nic… polibek trval několik vteřin a potom se Dean odtáhl… anděl se pořád nehýbal a Dean čekal, že jej Cas uhodí. Skutečně, anděl zvedl jednu svou ruku a Dean zavřel oči, čekajíc úder – nepřišel… namísto toho cítil na tváři Castielův horký dech a později dotek rtů anděla na svých… a Castiel se tentokrát nedržel zpět. Líbal Deana hladově a vášnivě, jakoby jejich první skutečný polibek měl být současně i jejich poslední… jednu svou ruku přesunul anděl za krk lovce a druhou se opřel o jeho hruď – nepřestával Deana líbat, protože, na polibku závisel jeho život – polibky probouzí… anděl se odtáhl po dlouhé době, oba – lovec i Castiel lapajíc po dechu…
„Je tohle dost skutečné?“ zeptal se Dean.
Přikývl… „přišel jsi,“ řekl – „přišel jsi pro mě,“ usmál se – tentokrát nikoli zoufale, ale šťastně anděl.
„To přátele dělají – vezmi nás domů, Casi,“ zašeptal Dean… vize se jako mávnutím proutku proměnila – všechno zmizelo – jezero, park i sníh – Dean viděl pouze Nebe – jasně modré… zamrkal a uvědomil si, že sedí na posteli vedle anděla a dívá se do jeho modrých očí – otevřených očí… Castiel vypadal unaveně, ale žil –
„Vzbudil ses,“ řekl Dean…
„To,“ ochraptěle promluvil anděl, „je to, co přátelé dělají,“ odmlčel se a starostlivě dodal, „jsme přátelé, že?“ zřejmě se domníval, že si neadekvátním polibkem Deana rozhněval – jako vždy… Dean se ale naklonil k němu a – políbil ho znovu…
když se lovec odtáhl, Castiel se překvapeně zeptal –
„Políbil jsi mě bez důvodu… proč jsi mě políbil?“ snažil se poskládat si v hlavě útržky informací – rozhněvaný Dean, Dean rozčilující se, protože se ho anděl dotkl – Dean, který jej dobrovolně líbal…
„Jeden konkrétní důvod existuje,“ řekl lovec, nepřestávajíc se dívat do očí anděla, „miluji tě.“
usmál se….

ja tak rada citam tvoje poviedky....
a tato ma uplne dostala... puto medzi Deanom a Cassom nabralo nove rozmery a to co dokazu spravit jeden pre druheho...pobozkat sa??? ...aj ked sa Dean najprv branil, dokazal Cassovi ukazat svoje pocity, svoje priatelstvo , to puto co medzi nimi vzniklo a zas na druhu stanu sa ich mozno bal reakcie Casssa zatial co Cass len potichu trpel bal sa akejkolvek reakcie Deana... vies tak nedherne popisat ze momentalne sa mi tazko hladaju slova ... nemam vsak celkom jasno v tom preco bol Cass muceny a trosku mi to chyba, ale vynahradil mi zaver...

P.S. Preco ked uz vyjadria co k sebe citia jeden z nich zomiera????

Maky: jedno slovo - NÁÁÁÁÁDHERA
a díky moc......

Aw, tak tohle je úžasná povídka, pravda, ten konec trochu bolí, ale rozhodně mi to nevadí, možná i naopak, život není pohádka a já dám radši přednost nějakému tomu smutnějšímu, nebo otevřenému konci oproti přeslazenému (někdy to až bolí, jak to dokážou autoři ff přehnat)
Líbilo se mi, to že jsi tam dala i jiné lidi, i když jenom okrajově, a né jenom Dean a Cass, příjemně to osvěžuje povídku.
No co dodat, nevím jak ostatní lidé (no teda ti co zatím neokomentovali), ale mě se to ohromě líbilo.

Nemix: Děkuji Nemáš za co - potěšení je na mé straně a více - více napíši ve zprávě...

Eviik: Děkuji Ti Zdá se, že moje povídky komentují pořád Ti samí lidé (ještě jednou Ti děkuji) - ale, rzklikává je podle počítadla docela dost čtenářů - nevím, na čem jsem ... nicméně, tuhle povídku mám ráda, protož pro mě moc znamená... psala jsem, co cítím já sama, ale současně to cítil Castiel a Dean... chtěla jsem ale i, aby ostatní (tedy čtenáři) vnímali radost, rozrušení, jejich hloupost, bolest a nakonec i ztrátu a smutek.. psala jsem a říkala si- začínáme nevinně a zvesela.. pak přijde uvědomění a Castiel maličko dospí a pak závěrečná část - tam už se není čemu smát... napsala jsem poslední větu a říkám si, dobře.. ale pak mi najednou došlo, co MUSÍM udělat - musím Castiela zabít - věděla jsem, že musím.. čteš povídku (jako žiješ život) a slyšíš "miluji te" a řekneš si, vše je v pořádku.. a o řdek dál se představa rozpadne...

jako v životě... děkuji Ti za vyčerpávající komentář

FooFighterkaSN: I Tobě děkuji Jak jsme napsala vše v odpovědi Eviik - zdá se, že mé povídky komentují a mají rádi tále tíž lidé.. a těm lidem děkuji - jsme moc ráda, že se Ti moje povídky líbí a současně Ti děkuji za vyčerpávající hodnocení této konkrétní... tahle jedn apro mě měla zvláštní osobní význam - nikdy ji nepustím...

je mi líto, že Castiel zemřel, ale - zkopíruji odpověd výše: napsala jsem poslední větu a říkám si, dobře.. ale pak mi najednou došlo, co MUSÍM udělat - musím Castiela zabít - věděla jsem, že musím.. čteš povídku (jako žiješ život) a slyšíš "miluji te" a řekneš si, vše je v pořádku.. a o řdek dál se představa rozpadne...

takže Castiel zemřít musel.. je mi líto.. ach ano - za tím mučením Castiela je samozřejmě delší příběh, příběh, který by vydal na povdku sám o sobě - jenže ten nebyl pro tuhle jednu povídku důležitý.. ráda píšu i ff tak, že součástí jedné povídky jsou i jiné příběhy - třebaž skryté.. a čtenáři sami mohou o jejich zápletkách přemýšlet

Líbí se mi, jak jsi napsala, že jeden pro druhého se i políbí pravda.. tahle povídka je více než o líbání, i přátelství.. jsme oc ráda toho, že jsi si všimla že je to povídka o vztazích a nejen o polibích - skutečně ráda každá kapitola je jist stupen vývoje.. asi jsme musela skončit smrtí, kdo ví.. ale, polibky současně probouzí - takže.. kdo ví, co přicházé po smrti

Teda Maky Nádhera!!! Vážně... tak krásně jsi rozepsala vztah Deana s Casem A ten konec chápu. Je to tak vážně nejlepší. Teda... škoda, že nejsem Cas

Jé, děkuji Ti:) líbí? Jsem ráda.. nojo, já moc ráda rozebírám pocity a ejich vztah - jsem skoro posedlá!.. tuhle povídku jsem psala ráda - chvíli jsem se smála a chvíli jsem plakala... je to povídka o duši...

... já nad tím přemýšlela mockrát a - vážně nevím, zda bych chtěla být Dean nebo Cas - nemůžu se rozhodnout, těžké :-)

No, kdyby ten konec byl trochu více rozepsaný, ani by mi to TOLIK nevadilo, ale jedna věta a konec... Moc rychlé... Jinak začátek byl úplně jako ze seriálu To mě opravdu pobavilo...

Děkuji za komnetář jojo, začítek jsem psala hodně SN!

Co se toho konce týče - byl záměr ukončit to tou jednou větou. Já vím, je to divné a obvykle to nedělám, ale prostě jsme cítila, že tohle bude - jiné, zajímavé.. celou dovu vše rozepsané a když si na konci čtenář řekne, uf, skončilo to dobře - najednou si přečte poslední větu a -

-a dostaví se "šok"... asi není správné takhle si hrát se čtenáři, ale já chtěla Castila abít a udělat to rychle a nešetrně a všechny včetně Deana šoovat.. někdy potřebujeme trápit sebe sama a proto trápíme postavy, o kterých píšeme. A tahle neočekávaná smrt je pro m nejhorším druhem trápení.