THE GRAVE

Už dlouhou dobu chci napsat tuhle povídku - vždycky jsem chtěla napsat povídku o pohřbení zaživa - je to úžasný způsob, jak někoho mučit, nemyslíte? Psychicky i fyzicky... nevěděla jsem ale jistě, za jaký konec to vzít - a teď, když jsem tolik zmučená uvnitř, se mi psala vlastně sama...

hurt - to ano - ale, s dobrým koncem a hlavně naším starým dobrým milovaným Castielem... upřímně doufám, že jsem do něj nepromítla ani trochu hořkosti nad novým fake Castielem - ne, kdepak - jsem si jistá, v téhle povídce vystupuje náš Cas

ačkoli - všichni jsme zlomení.. když jsem tuhle povídku psala, byla jsem vážně v pohodě a potom jsem napsala, že Castiel ucítil tu typickou vůni impaly a v myli se mi vybavila scéna zdílu 6x20 - Castel v autě a pak Crowleyho upozornění, že je cíti impalou a v tu chvíli jsem byla naprosto v háji! Přesto - úspěšně povídku jsem dokončila...

děj se odehrává v páté sérii - někde uprostřed, Castiel je ještě anděl, ale pomalu přichází o své schopnosti a je víc a víc člověk - uvnitř...

povídka napsaná na počet Castiela - toho skutečného!

enjoy

THE GRAVE

Pršelo… Dean, sedící na místě řidiče pozoroval déšť stékající po předním skle a přál si zastavit ho… zavřel oči, poslouchajíc kapky bubnující do kapoty. Sam vedle něj tiše oddychoval a Dean se zavrtal do sedadla, obtahujíc kolem sebe bundu.

Vzduch v impale byl vlhký, protože oba bratři měli oblečení nasáklé vodou a teplo jejich vlastních těl způsobovalo, že se voda z látky odpařovala a usazovala se ve vzduchu…

Dean by býval byl vyměnil cokoli za horkou sprchu – nebo kafe. Automaticky sáhl pro kelímek položený na palubce a napil se, ale vzápětí se ušklíbl, protože nápoj byl už studený.

„Myslel jsem si, že po všech těch letech sis zvykl a přestal být citlivka,“ zamumlal Sam, oči ale neotevřel.

„Koukněme, kdo reptá,“ Dean se zašklebil, „spalo se ti dobře?“ poznamenal jízlivě, poukazujíc na deku, kterou Sam smotal a podložil si jí hlavu.

Sam se protáhl a zamrkal: Prošvihl jsem něco?“

„Ne,“ odvětil Dean, „Pořád leje,“ dodal temně.

„Hm…“

Sam a Dean usazení v impale, hlídkovali u opuštěného továrního objektu. Dean zaparkoval automobil na kraji lesa před dvěma hodinami, vypnul motor a řekl Samovi, ať se prospí, sám pozorujíc, co se poblíž komplexu děje.

Bohužel, nedělo se nic a Dean vážně uvažoval o tom, že nastartuje, otočí se a oba je zaveze do motelu, ve stejný okamžik ale Sam bratra zatahal za rukáv a řekl podívej

-před objektem zaparkoval automobil, z nějž někdo vystoupil.

„Co teď?“ zeptal se Sam.

„Zavoláme Case…“

anděl se ukázal až po půl hodině, udýchaný, rozcuchaný a omlouvajíc se. V mezičase přestalo pršet a vzduch, ač byl pořád vlhký, se oteplil…

„V pohodě, Casi,“ zamumlal Dean – lovec se opíral o přední kapotu impaly a jednu svou podrážku třel o svou druhou botu, snažíc se seškrábat z ní bahno. „Zatraceně,“ zamumlal znechuceně a vzápětí věnoval Samovi pohled, nejsem citlivka, tak sklapni –

jeho mladší bratr ale studoval mapu a Dean se proto otočil na anděla –

„Promiň, Casi, co jsi říkal?“

„Mrzí mě, že jsem se nedostavil dříve,“ řekl Cas, který konečně popadl dech, „měl jsem –„ odmlčel se, „došlo, předpokládám k defektu mé schopnosti přenášení se,“ zamrkal a vyčkávavě se na Deana podíval.

„Říkáš, že tvoje křídla nefungují tak, jak mají?“ poznamenal Dean pobaveně, ale vzápětí lovec zvážněl, protože Castiel odpověděl –

„Ano.“

Castiel konečně upoutal i Samovu pozornost, mladší lovec zvedl hlavu, mapa zapomenuta, a po vzoru Deana se zahleděl na anděla. Castiel nedovedl říct, zda jejich zájem pramení ze starosti o něj, nebo zda oba muži uvažují nad tím, nakolik je teď Castiel užitečný –

být předmětem zkoumání nicméně Castiela znervóznilo, anděl se ošil a ustoupil stranou, snažíc se uhnout z jejich zorného pole – a Dean se konečně zeptal –

„Takže,“ odkašlal si… „peří už je zase na svém místě, nebo je pořád defektní? Co?“ vyštěkl, když se setkal se Samovo varovným pohledem, „musíme vědět, co od něj můžeme a nemůžeme očekávat!“ a Sam, který si uvědomil, že má Dean pravdu, přikývl –

„Casi?“ zeptal se i on, ovšem o poznání citlivěji, než prve Dean.

„Jsem plně akce schopný,“ řekl klidně anděl, „moje schopnosti jsou – jak vy lidé říkáte v normálu.“

„Dobře,“ Dean si viditelně oddechl a Castiel hluboko v sobě, ucítil něco, jako bodnutí – anděl zadržel v hrdle dech, protože bodnutí bolelo a pak zase dýchat začal… tyto pocity, uvědomil si, byly neadekvátní – a nečekané –

a, iracionální, protože Castiel nikdy zájem nevyžadoval. Nikdy, během tisíců let své existence… andělé v boji padali a zvedali se, bez mrknutí oka, aniž jeden o druhého jevili starost a Castiel nerozuměl své nové potřebě být opečováván…

emoce jsou, rozhodl se Castiel, vždy iracionální – a toto zjištění, skutečnost, že cítí a vyžaduje, a nic z toho nemá pod kontrolou, Castela rozrušilo více, než skutečnost, že ještě před chvíli nebyl schopen vzlétnout, protože problém s letem mohl být defekt, ale zmatek v hlavě Castiela, defekt nebyl.

Každá myšlenka Castiela, tvořila jeho osobnost, dělala z Castiela to, co je a anděl, analyzujíc tyto své myšlenky a své pocity, si uvědomil, že je v této chvíli více člověk než anděl – je osoba…

„Casi?“

Castiel zamrkal a podíval se na Deana. Lovec na něj hleděl ustaraně a, možná to bylo dětinské, ale Castiel měl ten pohled rád… uklidnil se, dovolujíc sám sobě přijmout novou emoci, záchvěv radosti nad tím, že Dean se stará -

byl patetický, ale i to Castiel svedl na svou lidskost - a znovu, dovolil sám sobě být patetický.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se lovec… anděl Deanův zájem akceptoval (ne, rozhodně ho nevítal – ne, ne), vědom si toho, že si jej Dean prohlíží…

mraky na nebi se roztrhaly a sluneční paprsky, které mezi nimi prosvítaly, dopadaly v podobě žlutého světla na zem, na černý plech impaly a na listí na stromech, na němž zazářily kapky vody. Vzduch naplnila pára stoupající z vlhké země. Bylo dusno, ale, což bylo podstatné, bylo světlo -

světlo, které dopadalo i na tvář anděla a tehdy si Dean, pozorující Case, konečně všiml, jak unaveně jeho přítel vypadá - jako člověk, který dlouho nespal a který teď vynakládá všechnu svou energii na udržení se na nohou, což bylo špatně, protože Castiel byl anděl a andělé by se neměli držet na nohou – měli by poletovat okolo nebo být blahoslavení v nebi – cokoli…

Castiel měl k blahoslavenosti daleko – naopak, vypadal jako někdo, kdo už stačil projít peklem na zemi.

Anděl, přehrávajíc si Deanovu otázku v hlavě, pomalu odvětil –

„Ujišťuji tě, že jsem schopný vypořádat se bez problémů se vším, čemu budeme čelit – moje rekonvalescence byla úspěšně dokončena,“ odmlčel se a když promluvil, zněl trochu jako ukřivděné dítě „nemusíš si dělat starosti, Deane, jsem schopen tebe a Sama plně podpořit-“

„Na to jsem se neptal,“ přerušil ho Dean – lovci se nelíbil přístup Castiela, protože anděl neměl důvod být dotčený… když Sam před pár dny řekl, je víc člověk, nezdá se ti? Dean se ušklíbl, ale teď lovec viděl, že Sam má pravdu.

Castiel přimhouřil oči.

Zatracený anděl, Dean nakopl nohou klacek. Když Castiel nechce mluvit, čert ho vezmi, Dean ho nutit nebude – není ten typ.

Dean mohl předstírat, že kruhy pod očima anděla způsobuje hra světla a stínu a že nevidí, že se Castiel někdy unaveně opírá o nábytek, snažíc se získat oporu. Lovec přecházel, že někdy během rozhovoru Castiel nechá mluvit ostatní a sám zavře oči - ale, když ho Castiel postaví před hotovou věc, oznamujíc, že se při pokusu o start neodlepil od země, Dean nebude hrát stejného tupce, na kterého si hraje anděl –

a, Dean nevěděl proč, hraje, protože anděl nebyl hloupý. Oblboval anděl Deana, nebo sám sebe, snažíc se nepřipouštět si, čím se stává?

Dívali se jeden na druhého. Castiel bez pohnutí, klidně a trpělivě a Dean mu pohled oplácel, sám nervozní, hrající si s mincí, kterou měl v kapse.

„Jsi v pořádku, Deane?“zeptal se pro změnu anděl. Castiel nečetl už sice v mysli, pořád ale cítil vibrace lidské duše, které se měnily v závislosti na rozpoložení lidí.

Lovec otevřel pusu, i když ještě nevěděl, co přesně chce říct, zaskočeý obratem situace – přerušil ho ale Sam, který konečně dokončil studium mapy.

„Můžeme vyrazit,“ řekl – a Dean se otočil na patě. Oba, lovec i anděl, Sama následovali…



budova byla plná démonů – lovci a anděl ale hledali jednoho konkrétního démona, toho, který měl informace o lokaci Lucifera -

bojovali vytrvale a stačili už zabít většinu z nich, hledaného démona zpacifikovali a teď bylo třeba vypořádat se se zbytkem.

Všechno šlo dobře – dokud –

se všechno nepokazilo…


vzduch byl horký a vlhký… což nebyl rozdíl, oproti vzduchu, který Castiel dosud dýchal, ale, tady uvnitř byla tma – žádné světlo, žádná naděje. Castiel zvedl ruce kousek nad sebe – víc mu poklop nedovolil, a položil obě své dlaně na dřevo, jakoby jimi poslouchal, co se děje mimo rakev – jakoby rukama cítil okolní svět… polkl a opřel se do poklopu víc, nestalo se ale samozřejmě nic – Castiel měl mít sílu nadzvednout víko… nechal své ruce klesnout a položil je podél těla, ztuhl. Nemohl se pohnout…

všechno se seběhlo rychle – v jednu chvíli stál Castiel vedle Deana a v druhou ho někdo odtáhl stranou… vzpomínky měl potom anděl rozmazané, Castiel si pamatoval tvář démona a eho zvláštní žhnoucí oči…

démon řekl něco, čemu Castiel nerozuměl, pravděpodobně zaklínadlo, protože od té chvíle se anděl nedovedl pohnout a i když skutečně chtěl klást odpor, lidské tělo Castiela neposlouchalo. Démon ho ukládal do rakve a Castiel neudělal nic a když stvůra zavírala víko, Castel jednoduše ležel na zádech a díval se… pak byla tma – a Castiel slyšel hlínu dopadající shora na dřevo – potom už anděl neslyšel nic… a teď, byl tady, ve tmě a v tichu -

– jako v prostoru, v němž nic není – jako v nekonečnu… beze světla. Castiel neviděl ani víko a ani stěny rakve ani své vlastní ruce – neviděl nic, tma ho dusila, prostupovala mu tělem a usazovala se v něm, znemožňovala mu dýchat – naplnila mu plíce a Castiel se dusil.

Uvědomil že má úzkostí stažené hrdlo a proto nemůže dýchat, ale nemohl si pomoci. Další krok byl pláč -

ale zakázal si plakat, nesmí zpanikařit – musí sám sebe udržet pohromadě – je třeba soustředit se …

slyšel svůj vlastní dech, mělký a zrychlený… s každým výdechem se malý prostor okolo něj zahříval a s každým nádechem měl Castiel hrdlo stažené víc, dýchajíc své vlastní tělesné teplo, svou vlastní hrůzu –

musí se soustředit, nesmí nechat myšlenky rozutéct se… je anděl a andělé jsou konstruktivní, vymyslí plán – andělé nepanikaří… ale zrychlený tep Castielova srdce vypovídal o opaku – a odkdy vlastně srdce andělů bije?

Castei je člověk, je člověk zavřený v rakvi – ví to a ví, že to co cítí, je lidská hrůza, smrtelný strach, který nedovede potlačit, protože je instinktivní a je stejně iracionální jako ostatní lidské emoce…

kdyby býval byl skutečný anděl –

Castiel vydal zvláštní přiškrcený zvuk, který zněl jako vzlyk a potom cítil na svých tvářích vlhkost.

Znovu zvedl ruce, pokládajíc je na poklop – tentokrát se ho už nesnažil nadzvednout – dřel nehty dřevo…Castiel věděl, že jeho snaha je zbytečná, ale musel to zkusit – Castiel musel udělat něco, cokoli, protože ležet a neudělat nic, bylo jako být mrtvý…

byl v každém ohledu člověk – zoufalý, z nepochopitelného důvodu snažící se nehty proškrábat z rakve ven. To všechno byl akt lidskosti - anděl by nikdy, nikdy nejednal stejně hloupě…

anděl by ležel na zádech, čekal a umíral, přijímajíc temnotu a ticho.

Castiela bolely konečky prstů a pak anděl ucítil na svých rukách krev, stékající od kořenů prstů dolů k zápěstí – několik kapek mu dopadlo na tvář… přestal nehty dřít dřevo a ležel úplně klidně –

dech se mu usazoval v hrdle.

Castiel necítil, neviděl a neslyšel – ztratil vědomí o čase.

Andělé vždy věděli, kde se nachází a kolik času uplynulo, teď ale Castiel nevěděl nic, byl zavřený, odříznutý od světa. Byl bezmocný.

Byl člověk.

Byl vyděšený… už se nesnažil sám sebe udržet pohromadě, rozplakal se, polykajíc vzlyky –
prostor okolo něho se zmenšoval a Castiel se nemohl pohnout, byl paralyzovaný, byl sám – byl mrtvý…

a potom Castiel uslyšel hlasy – zadržel dech, soustředíc se a poslouchajíc.

„Myslím, že ho odtáhl tímhle směrem –„

pauza a potom –

„Zatraceně, Same, lopaty.“

První vjem, který Castiel zaznamenal, byl pach. Pořád ještě byl ve tmě, ale pach vzduchu se změnil - byl plný kyslíku, byl pořád teplý, ale ne horký a páchl – Castiel cítil vlhké dřevo a půdu.

Zvedl se mu žaludek. Chtěl ven – pryč od toho pachu, protože Castielovi připomínal, že je zavřený a že to, co se děje, je skutečné… dokud byl ve tmě a nic necítil, byl anděl zoufalý a vyděšený, ale teď, když čichal svou vlastní rakev a půdu okolo sebe, ho zachvátila panika a Castiel chtěl pryč.

Chtěl natáhnout ruce a konečně rozbít víko rakve, byl ale pořád paralyzovaný a nedovedl pohnout ani hlavou, ani rukou – nedovedl ani zamrkat.

A když bylo víko konečně rozbito, Castiel rychle zavřel oči, ukrývajíc se před světlem, po kterém dosud toužil a o které žádal –

světlo bylo moc zářivé, vzduch příliš skutečný – a všechno intenzivní…

pomalu otevřel oči, přivykajíc světlu.

Nepohnul se - nemusel – něčí ruce ho uchopily a zvedly a Castiel už neležel v rakvi, ale byl součástí okolního světa.

Cítil na svých rukách cizí ruce, prsty dotýkající se jeho vlastních prstů – slyšel hlasy…
a svoje jméno. Odmítl ale reagovat, znovu zavřel oči a uši, schovávajíc se před okolním světem, před vším, co jej dělalo příliš intenzivním…

byl svobodný, pořád ještě ale bylo něco špatně.

„Co jsi s ním provedl?“

„Deane-„

„Přísahám bohu, jestli ten parchant existuje, jestli to nevezmeš zpátky –„

Dutá rána -

a pak Castiel slyšel třetí cizí hlas, mluvící neznámým jazykem – citoval báseň, nebo zaklínadlo…

a – o chvíli později - Castiel cítil a dýchal a žil…

pohnul se, pořád ještě zmatený, ale už sám sebou, dezorientovaný, ale už při vědomí
a, živý… dýchajíc vzduch a vychutnávajíc senzaci, když jím Castiel s každým nádechem naplnil své plíce, dívajíc se do světla, které v očích sice bodalo, ale nezraňovalo ho, dotýkajíc se vlhké půdy okolo…

Castiel se opřel čelem o rameno osoby, která ho dosud podpírala a zavřel oči, vdechujíc směs prachu a esence karosérie impaly a kafe – zanořil tvář do límce Deanovy bundy.

„Deane…“

„Jsem tady.“


„K čemu došlo?“

„Rituál smrti,“ odpověděl Dean.

„Co je to?“zeptal se tiše anděl. Hlas měl ochraptělý a Dean sáhl do batohu, hledajíc láhev vody.

On a Dean byli oba z budovy venku, Castiel opírajíc se o kapotu impaly a Dean stojíce vedle něj. Sam mezitím v továrně likvidoval těla.

„Je to rituál, který způsobí, že se cítíš jako mrtvý – respektive necítíš –„

„Nic,“ dodal Castiel.

Dean přikývl.

„Stačilo-li zaklínadlo, k čemu ta rakev?“

„K ničemu,“ Dean položil batoh na zem, „hádám, že to šlo o rekvizitu – démoni milují působivé věci… kýče. Rádi dramatizují. Pij…“

Castiel se podíval na láhev, kterou držel Dean v ruce.

„Nepotřebuji pít.“

„Já vím, ale voda ještě nikomu neublížila, věř mi – napij se.„

„Správně…“ řekl Castiel po krátké odmlce. Přijal nabízenou láhev a napil se. „Děkuji,“ zamumlal, prohlížejíc si láhev v rukách.

„Nemáš zač.“

„Modlil jsem se,“ řekl Castiel náhle, oči nespouštějíc z lahve - hrál si s ní v rukách, otáčel jí a zanechával na jejím povrchu krvavé otisky prstů. Rány už se zahojily, nicméně, anděl měl na rukách ještě pořád zaschlou krev.

Dean uchopil lahev – anděl ji ale nepustil. Lovec a anděl chvíli drželi předmět, oba za opačný konec. Nepřetahovali se, ani jeden z nich však stisk neuvolnil.

„Pomohlo to?“

„Přišel jsi…“

Dean konečně vyprostil lahev z Castielova sevření a postavil ji na kapotu.

„Jo, to jsem já, rytíř v zářivé zbroji,“ Dean se usmál – Castiel mu ale úsměv neopětoval. „Budeš v pořádku?“ zeptal se.

Anděl se podíval na oblohu a potom zpět na Deana, přikývl: „Samozřejmě. Čelil jsem mnohokrát temnotě. Moje křídla, pokud chci, se mohou dotknout obou konců nebe a přikrýt zemi. Tato událost se nemůže měřit s ničím, co jsem prožil jako anděl,“ Castiel se odmlčel, uvědomujíc si, co řekl a Dean si to zjevně uvědomoval taky, protože lovec ho upozornil –

„Už nejsi celý anděl, Casi…“ pečlivě volil slova. „Je tak těžké přiznat si, že tě ta malá
nepodstatná událost mohla rozhodit?“

… anděl uhnul pohledem … odpověď oba znali – je, protože přiznat si tohle znamená přistoupit na to, co jsem – čím se stávám…

zavřel oči – a byl zase v rakvi, ve tmě, kde necítil, neviděl a byl mrtvý… ale, to všechno bylo pryč. Teď byl Castiel volný, viděl a slyšel a zase cítil… nadechl se – ucítil trávu a vzduch, jako senzaci, opanovávající smysly… to všechno dělalo z Castiela člověka, Castiel věděl, že ano – přesto – Castiel měl rád pocit spojený s tím, že je živý – každou jednotlivou senzaci, nádechem počínaje a pocity konče. Pamatoval si rakev a anděl si uvědomil, že už v rakvi, obrazně řečeno, jednou byl –

tehdy když byl Castiel ještě řádný anděl, byl prakticky pohřebný v rakvi. Bylo to totéž… a, Castiel neměl rakev rád – mnohem raději znovu cítil.

Nebyl už spoutaný, vložený do rakve a zavřený – byl volný…

„Ne, nejsem už celý anděl,“ odvětil Castiel konečně a usmál se… Dean na něj překvapeně pohlédl -

„Vážně jsi v pořádku?“ zeptal se – což bylo velice hloupé, protože Dean se Castiela nikdy nezeptal a teď se ptá několikrát za sebou.

A Castiel nepřestávajíc se usmívat, byl - respektive, bude… možná je toho ještě hodně, co anděl o lidech neví a co neví o sobě a o tom, co tato nová existence přináší a možná, bude velice překvapený a rozčarovaný, ale v tuto chvíli Castiel cítí, dýchá a žije…

… troufal si nazvat pocit, který ho zaplavil, štěstí – radost ze života, z okamžiku… z pocitu.


Cítil

Dýchal

Žil

Maky: jako vždy je i tato tvá povídka perfektní ty prostě ten vztah mezi Deanem a Castielem umíš úžasně popsat - líbí se mi to a moc....

ano, takového Casse mám ráda a jsem velice potěšena, že i přes špatnou náladu a myšlenky i nadále pokračuješ v této tvé super tvorbě - je mi ctí jí číst

MAKY...máš můj nehynoucí vděk.....DĚKUJI,DĚKUJI,DĚKUJI

....přesně to jsem teď potřebovala, vždyť VÍŠ....

Maky: To je zase tak nádherná povídka Moc ti děkuji za Case takového, jakého známe a jaký zůstane v našich srdcích navždy

Dekuji Jsem rada, ze jsem vam udelala radost - a, ze se mi podarilo zachytit Case - no, proste naseho Case... vsichni jsme ted malicko na dne, ale tady jsou - Dean a Cas a to je v tuhle chvili vse, co potrebuji

Pocit z této povídky je následovný: Jelikož mám tato témata ráda, chválím, žes to relativně skvěle vystihla, protože něco takového se nepodaří, pokud nemáš dost dobrou představivost a širokou slovní zásobu. Uznejme totiž, že když se někdo snaží něco takového napsat a pořád se opakuje - čtení vzdáme po prvních pěti větách...

wow, děkuji! To mě těší, že si myslíš, že jsem se s tím tématem vypořádala dobře. Byla to zase trochu jiná povídka, ale psala jsme jí ráda

a taky mám ráda motiv pohřbení zaživa - je to skvělý druh mučení.. vím, jsem zvrhlá, ráda Case mučím..

Zvrhlí jsme svým způsobem všichni... Jen to každý jinak ventilujeme...