Ehm, no opravdu jsem se zařekla, že první zveřejním něco na SPN, v určité pěkné kvalitě, ale jak je vidno, tak nejsem schopná psát dialogy a závěry, což brzdí má rozepsaná díla.
Je to malinko depresivní, ačkoli to má název pohádka. Je to velice neuspořádané, první věc, jenž jsem nejen dopsala do jakéhosi konce, ale i publikuji, to vše je díky tomu, že jsem to psala tak psajíc jedním dechem.
Kritizujte, cenním si upřímnosti, ale je to moje první publikovaný žvást, pls, buďte trošku schovívaví
Bylo nebylo, aneb takhle pohádky začínají
I žila byla jednou jedna podivná bytost. Odmalička jí bylo říkáno, že je lidskou bytostí, že je člověk. A ona jim důvěřovala. Nejprve neměla žádné větší problémy tomu uvěřit, zvenku opravdu vypadala jako obyčejní lidé. Jak ale rostla, pomalu tomu přestávala věřit, ani ostatní děti jí už nebraly vážně. Dokonce začala mluvit vlastním jazykem, který zpočátku vypadal jako jazyk lidský, ale jakmile se někdo pokusil o jeho poslouchání, nedokázal mu porozumět. Slova zněla stejně, přesto věty dávaly jiný význam.
Tak to šlo několik let, stále a stále se vzdalovala obrazu, který si představovali jiné lidské bytosti. Stále bylo méně a méně lidí, kteří by jí dokázali naslouchat. Tak bytost byla, existovala, ale nežila. Jedla, pila, spala, přesto vše dělala v jakési mlze snů, která ji díky nedostatku porozumění a kontaktu s jinými bytostmi obklopovala. Byla to jakási černočerná zeď, kterou dokázaly kdysi dávno poničit jen kontakty s naslouchajícími lidmi. Mlha se ale vyvíjela a během jednoho desetiletí už ji nedokázal zdolat téměř nikdo. A komu by se to náhodou povedlo, tak malá díra, která tak vznikla se velice rychle zacelila. Nebyla tu už žádná naděje na záchranu.
Opravdu nežila, jen přežívala v šedi každodenní nudy. Navenek se ale stále snažila tvářit, že je bytostí lidskou a že je vše v pořádku. Nakonec se jí i okolí zdálo, že se jí to povedlo. Dokonce se naučila napodobit lidskou řeč a její dialekty. Nebylo to nijak skvělé, přesto se cítila alespoň průměrně.
Náhle ale nastal zvrat a naše bytost se dostala tak trochu do jiného světa. Poznala jiné lidské bytosti, které byly o mnoho chytřejší než ty se kterými se setkávala předtím, a tak hned poznaly, že s ní něco není v pořádku, že není člověkem. I bytost sama se snažila zjistit, čím by mohla být, ale dostalo se jí stejné odpovědi, jako před mnoha lety.
"Existují jen lidé, jiné bytosti nejsou. Pak jsou jen zvířata" Strohá leč výstižná odpověď od všech lidských bytostí ji bombardovala odevšad.
Ale ona moc dobře věděla, že není člověk, ale ani zvíře. Tedy ne to co si lidská bytost obvykle pod zvířetem představí.
Tak uplynul rok, strašná muka odehrávala se pro ni a kolem ní. Tyhle lidské bytosti nebyly tak mírumilovné jako ty předtím. Byly zlé, nepřejícné a žárlivé. Mezi ně zapadnout nedokázala a ani nechtěla.
Ale po roce se něco změnilo. Tak říkajíc, změnily se poměry. Tyhle lidské bytosti omrzelo býti kruté, tedy alespoň na tuto podivnou bytost. Někteří naň dokonce začali být milí a velká mlha se po letech začala prolamovat.
Jakmile se mlha prolomila z větší části, spatřila své zachránce, kteří ji ještě před několika měsíci nepříjemně mučili. I takový obrat se stává, pomyslela si. Nevěděla co se změnila, ale byla za to ráda.
Ale pak si všimla další bytosti. Stála opodál, stranou od všech ostatních. Z venku vypadala jako lidská. Z vnitřní části, jak později naše bytost zjistila, byla tato stejně podivuhodná jako ona, ne-li ještě víc. I bystré lidské bytosti okolo to poznaly hned a upozornily ji na to. Ale naše bytost jako by o tom nechtěla slyšet, ačkoli v nitru chtěla, nedala na sobě nic znát, bála se, že by se k ní lidé obrátili zády a vše by skončilo jako v předchozím roce.
I sama začala zjišťovat si informace a pomalu jí docházelo, že je to asi pravda. Jaké bylo její nadšení, když po dlouhých 13 letech své bezúčelné existence našla bytost, která dokázala plynně hovořit jejím rodným jazykem a to nebylo všechno. Také jí prozradila jak se nejlépe maskovat a obstát tak mezi lidmi. To bylo pro ni úžasné a mlha se stáhla do míst odkud vzešla.
Tři roky uplynuly jako voda a přišel čas k "střídání stráží" ke které zmíněný tvor patřil a která se během čtyř roků střídala. To bylo naší bytosti velmi líto, vždy slyšela, že ztratit přítele bolí, tohle bylo jen odloučení, které by přeci bolet nemělo, přesto to bolelo. Až do teď nikoho ze známých bytostí nepovažovala za přátele, ale věděla, že tohoto přítele nechce ztratit. I dala mu dárek na památku, drobnost, kterou by jiná bytost, než jakou byla ona nepochopila.
Pak nastoupila na nucený odpočinek, který měla sice obvykle ráda, ale tento rok se na něj netěšila. Měla jet mezi nové lidi, které neznala a ačkoli se už v mnohém zlepšila v dorozumívání se s lidskými bytostmi, neměla na to teď náladu. Chtěla se nechat opíjet dokonalostí posledního roku.
Jak ale byla překvapená, když místo lidských bytostí jí uvítalo opravdu veliké množství roztodivných bytostí, které nikdy neviděla. Nebyly to co ona, ale nebyli to bytosti lidské, byli opravdu zvláštní. Mezi nimi se jí opravdu zalíbilo, dokonce mnohé z nich začala považovat za přátele. A nakonec to dopadlo tak, že se jí ani pryč z tohoto nuceného odpočinku nechtělo. Ale vrátila se, vidina společnosti některých lidských bytostí a samozřejmě té záhadné jiné ji táhla zpět.
Jaké bylo ale její překvapení, když zjistila, že většina lidských bytostí s ní opět odmítají komunikovat a navíc že jediná bytost, kterou kdy považovala za opravdového a čestného přítele ji už téměř nevnímá. Opět nevěděla co udělala špatně, co se mohlo pokazit za pár měsíců ? Bytost na ni zřejmě zapomněla. Zlá madam mlha se vrátila, ještě ve větší síle, navíc s ní přišel i smutek, který byl stejně nepříjemný jako mlha sama. Jen jedna bytost, jenž znala z měsíců volna, a kterou považovala za bytost přátelskou, ji dokázala rozveselit (tedy samozřejmě kromě té už mnohokráte zmiňované) a na velice krátký čas zbavit mlhy, která její duši obepínala stále pevněji a pevněji.
I jednou udělala to co nikdy předtím ne. Svěřila své myšlenky jedné bytosti, o které si velice dlouhou dobu naivně myslela, že je lidská a která byla jedna z mála, jenž ji dokázala alespoň částečně pochopit.
Ona bytost jí sdělila, že bytost, kterou považovala za jediného upřímného přítele to měla v popisu práce, jen se ráda tímhle baví a proto to značně přehnala. Že není nic jiného, než prachsprostý obyčejný člověk se velice dobrými klamavými schopnostmi, který byl najat právě proto, aby z ní udělal lepšího, lidštějšího člověka, že celá tato čtyřletá záležitost byla jen velice důmyslná lest na bytost, jakou je ona.
A tak se bytost uzavřela sama do sebe, začala se tvářit a přetvařovat jak nejlépe to uměla, neb jí už ani nic jiného nezbývalo. Na povrch už vypadá normálně, i když občas uklouzne, ale v duchu si stále naivně uchovává část sebe, která věří, že to není pravda, a že jí nebylo celé ty tři krásné, tedy vlastně odporné roky lháno. Velice jí to bolelo, nebyla to fyzická bolest, kterou obvykle pociťovala, ale bolest vnitřní, jenž nikdy předtím nepocítila. Její velice malá duše byla rozervávána na kousky.
I viděly ji mocné síly a chtěli jí pomoct. Nabídli jí, že ji zbaví veškerých vzpomínek na to co bylo, že jí udělají člověkem. Bytost jim ale odvětila, že by si ráda vše uchovala v paměti a že něčím tak odporným jako jsou lidé býti nechce. Ale požádala síly o to, aby ji udělali neviditelnou, aby tak nemohla ztrpčovat svým bytím život lidem. Chtěla aby ji neviděli úplně všichni, nejen onen zrádný člověk.
Síly se jí to snažily vymluvit, ale bytost žadonila prosila je aby jí pomohly.
A tak se stalo, že bytost chodí po světě, je neviditelná, nikomu neničí život. Jen občas ji někdo čas od času spatří, jak doprovází zubatou na cestě s nebožtíkem pryč z tohoto světa.
Někdo říká, že se snaží pochopit lidské bytí , někdo, že se prý snaží pochopit lidi samotné. Já si ale myslím, že čeká pouze na jednoho člověka, aby se jej na smrtelné posteli mohla zeptat na jedinou otázku.
Proč ?
Domov 
Stránka 
